Přednáška Libora Baláka: Chování ještěrů

© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2017, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

Zpět na výběr

Back to list

Zurück zur Liste

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět do Antroparku

Back to the Antropark

Zurück in den Antropark

 

 

Přednáška

 

 „O chování sociálních ještěrů“

 

 

 

Jste srdečně zváni na přednášku v centru Brna ,,O chování sociálních ještěrů“.

 

Přednáší: Libor Balák 

Přednáška byla připravována ve spolupráci s RNDr. Miriam Nývltovou Fišákovou, Ph.D.

 

Kdy: ve čtvrtek 26. ledna

Kde: od 17:00 hod. v literární kavárně knihkupectví Academia, nám. Svobody 13 v Brně

 

Pro koho je určena? Ocení ji především chovatelé plazů, studenti veterinárního lékařství, veterinární lékaři a samozřejmě všichni, kdo se nespokojí s pouhým pozorováním zvířat přes sklo terária.

 

O čem bude?

Pro chovatele - povídání osvětluje některé základní fyziologické potřeby ještěrů formou názorných evolučních příběhů.

 

Pro biology, ale i laiky - co se děje v hlavičkách a hlavách ještěrů zase osvětluje Wilsonovským consilienčním přístupem aktualizovaný výklad podstaty myšlení organismů od K. Lorenze a K. Poppera.

 

Přednáška byla inspirována zahraničním cyklem přednášek etologie určené pro veterinární lékaře, kde se hned v první lekci vysvětluje chování zvířat příliš tradičně antropocentricky a vlastně s ním nelze v praxi pracovat. Daleko jednoduší jsou výklady vycházející ze základních vlastností živých organismů. 

Zatímco Konrad Lorenz je dodnes v literatuře věnované chování živočichů často citován, Popper jako by se do země propadl. Vlastně už ve své době působily Popperovy teorie chování jako výplody šílence. Ale byl-li to šílenec, proč si tak výborně rozuměl právě v oblasti chování organismů s Lorenzem? Neušlo nám něco?

Co když to, co vnímáme jako šílenství, je projevem geniality? Co když ve své době se jen Popperovi nedostávalo maličko čehosi, co by činilo jeho představy uchopitelnými? A co když jeho teorii o podstatě chování organismů dnes dobře známe, jen s jiným označením a už netušíme jejího původního autora? To by nás nakonec v případě zakladatele moderní vědecké metody zase nemělo tak překvapovat. 

Přednáška by tedy měla být malým stručným úvodem i návodem, jak přistupovat k ještěrům, dalším živočichům ale i sami k sobě v praktickém životě.

 

         

 

Tuto pozvánku je možné stáhnout a použít pro tisk.

 

 

 

CHOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH JEŠTĚRŮ

 

textový obsah přednášky

 

Libor Balák, Miriam Nývltová Fišáková

Brno 2017

 

Zpráva o přednášce z kavárny Academia (knihkupectví Academia, náměstí Svobody, Brno - leden 2017)

Autoři přednášky Libor Balák (paleoetnolog, Antropark) a RNDr. Miriam Nývltová Fišáková Ph.D. (paleontolog, Archeologický ústav AV Brno)

Přednášející Libor Balák, záznam přednášky Libor Balák

 

Přednáška volně navazuje na přednášku ,,Řád evoluce nebo chaos života?“ z května roku 2016, která proběhla na brněnské hvězdárně a je ke shlédnutí na YouTube.

Je naprosto jedinečná svým zaměřením, kdy chování ještěrů není redukováno jen na ,,žraní a páření“ jak to bývá nejčastěji v naší ,,odborné“ literatuře. Navazuje tak na starší chovatelskou literaturu, která se k nám dostávala před 20 roky z USA ještě ve strojopisných kopiích. Pochopitelně obsahově je zcela jinde, protože staví na pracích předních světových teoretiků chování organismů (např. dva nositelé Nobelových cen).

Přednáška ,,Chování sociálních ještěrů“ je materiálem, který má především pomoci chovatelům zkvalitnit život jejich chovanců, nebo pomoci těm, kdo teprve zamýšlejí pořídit si do domácnosti ještěra, k dobrému výběru zvířete. Zároveň je předložený materiál přehledným vstupem k pochopení chování organismů v obecné rovině. Stejně tak je to dobrý úvod ke studiu etologie a srovnávací psychologie. Tedy jak pro veterinární lékaře, tak pro studenty veterinární medicíny (přes svůj časově omezený rozsah byla tato přednáška sestavena jako náhrada za deset více jak hodinových lekcí základů etologie pro veterináře, nabízených v zahraničí, kde byly některé termíny vysvětlovány příliš konzervativně a neprakticky).

Zápis přednášky je poněkud zkrácenou verzí 110 minutového mluveného materiálu a má svá určitá omezení. Nicméně je to zároveň materiál, který je i upoutávkou k připravované knize ,,Konsilience pro rod Homo“, kde jsou všechny v přednášce popisované aspekty chování živočichů analyzovány podrobně a v historických souvislostech.

Avizuji, že přednáška představuje konsilienční (mnohaoborový) pohled na chování organismů a to skrze sociální ještěry, jakými jsou především atraktivní leguáni zelení nebo dnes nejhojněji v domácnostech chované agamy vousaté.

Přednáška byla zaměřena na rozdíl fungování organismů v přírodě a v zajetí, na jejich potenciál a na situaci v lidských domácnostech.

 

 

Úvodem

 

Úvodem přednášky jsem na přinesené lebce šimpanze ukázal obličejovou část, která svými výraznými špičáky a dopředu protaženou čelistí připomíná spíše paviány nebo psovité šelmy. Z materiálů cítíme zvířeckost, kterou lidé 19. stol. mohli z takového materiálu asociovat. Lebeční kapacita kolem 350 kubických cm ve srovnání s člověkem odsouvala tyto živočichy daleko od posvátné hranice lidství. Ovšem ve 20. století se situace mění. Ukazuji v rukou lebku bonoba, který s podobnou lebeční kapacitou může mít jemný obličej s mírnými špičáky, které nijak zvláště nepřesahují okolní zuby. Snadno mohu takovou lebku vydávat za dávného australopitéka. Bonobo byl živočich, který směřuje od zvířat k člověku. Poslední lebka je model skeletu hlavy známého floreského hobita, objeveného na počátku 21. stol. Když porovnám mozkovnu šimpanze a hobita, vidí divák, že jsou stejně velké, ale obličejová část hobita je již plně lidská, stejně jako jeho způsob života, nástroje, lov i ohniště, které dokladovali archeologové. Byl to trpasličí současný člověk? Nebo dávný člověk typu Homo erectus? A nebo se dokonce jedná o australopitéka, jak poukazuje rozbor kostí rukou? Dnes je tedy pohled na hranici dělící člověka od zvířete nejasný a otevřený jako nikdy předtím. Tolik úvodem, abych navodil atmosféru otevřenosti a kritického pohledu na dodnes živý antropocentrismus, který je možné chápat stejně zkreslující jako naivní antropomorfismus.

Následoval evoluční příběh vzniku kostry u ryb a proměny mohutnosti vápnité kostry vzhledem ke konstrukci skeletu, která vždy odpovídá specializaci daného živočicha. Po zemi se pomalu pohybující želva si může dovolit značné zásoby vápníku v kostech. V momentě, kdy jde o vodní želvu, jsou její kosti přímo masivní, protože ji pomáhá nadlehčovat vztlak vody. Proto želva vydrží bez větší újmy i dlouhý půst. Naopak u stromových ještěrů, kteří mají těla odlehčená, jsou lebeční kosti tenké jako papír. Neexistuje žádná skutečná zásoba vápníku a rostoucí mláďata tak jsou stále s vápníkem v havarijním stavu. Jedná se pochopitelně především o mláďata leguánů zelených a chameleonů. I mnozí pozemní ještěři mají vylehčenou kostru kvůli speciální konstrukci pro rychlý pohyb. Důležité je chápat kost nejen jako konstrukční prvek, ale orgán, který je úložištěm a skladištěm vápníku, ze kterého organismus stále čerpá.

 

 

Vztah morfologie a fyziologie

 

V současnosti je pro chovatele dostupný internet a je třeba jej využívat k pohledu do podstaty živočichů. Ke specializaci živočicha patří i jeho chrup. Stačí si jen zadat jméno živočicha, ať v latině nebo angličtině, přes překladač a přidat ,,skull“ jako lebka a RTG. V ten moment máte nádhernou možnost prozkoumat nejen kosti ještěra, ale především jeho zuby. U leguána či agamy vousaté vidíte uniformitu zubů specialistů na byliny. Zpětný pohled na další leguány a agamy je přehlídkou přeměn řezacích zubů na špičáky všeho druhu. Např. postupné přeměny zub po zubu nebo špičáky shodné se šelmami, jako jsou kočky, psi nebo lasice. Nejde o žádnou fotomontáž. Zub už v tlamičce stojí a jeho tvarová proměna je tedy evolučně velmi snadná. Zapomeňte na školní evoluci, kde mají mít rozčleněný chrup až savci. Připomínám, že bohatě proměnné zuby mají i ryby a k představě stačí jen samotná a jediná skupina Blennidae (slizounovití), kde najdeme zuby od upířích špičáků, přes zuby typu leguán mořský po polokulaté drtiče.

Co to pro nás znamená? Všelijaké špičáky ukazují, že je daný ještěr schopný lovit a strávit živočišnou bílkovinu. A naopak homodontní chrup leguána zeleného, fidžijského či agamy vousaté ukazují, že tito tvorové nejsou určeni k takové činnosti a také jejich střeva zpracovávající listí na biologickou živou kaši dodávají traktu takovou potravu, která je pro játra a ledviny snadno stravitelná a nemusejí se tedy nijak namáhat. Pokud budete tyto ještěry živit živočišnou potravou (s výjimkou malých mláďat agam vousatých, kde je určitý menší podíl v pořádku) tito ještěři vaši ,,péči“ nepřežijí.

Proto je dobré se u každého tvora ptát, na co je specializován, na co je jeho kostra konstruována, jak je ,,promyšlena“ jeho fyziologie. Vždy je u každého živočicha potřeba znát onu kratičkou jednu větu a ostatní konstrukce těla se k dané specializaci přidávají, aby jí různou formou pak následně podpořily. Jinak hledáme umělá kritéria, často velmi komická, na úrovni společenské hry, která však s tématem nemá mnoho společného. Bohužel tyto tendence si neseme ze školy a v takovém prostředí vyrůstáme. Leguán zelený je tak například stromovým specialistou na soužití s řadou bakterií, které mu poskytují výživu. Jedná se tedy o hybridní organismus. Podobně je na tom i agama vousatá, která je spíše pozemní s možností univerzálního pohybu v různých aridních prostředích. Člověk je zase specialista na užívání okolité hmoty (přednáška na YouTube ,,Řád evoluce nebo chaos života?“).

 

 

Stres z nedostatku podnětů

 

Konsilienční pohled na organismus představuje takový pohled na chování organismu, který zohledňuje všechny souvislosti a možné pohledy z různých oborů (v tom tkví pochopitelně samo označení konsilience). Představil jsem pohled na živočicha, který je vždy nějak konkrétně specializován. A pro danou specializaci je vždy vybaven. Přitom jeho konstrukce je ovlivněna konstrukcí těla, ze které paleontologicky vychází. Každý živočich je tedy nějak specializovaný konstrukčně tělem i chováním. Zvláštní důraz jsem dal na často opomíjený fakt, že mozek živočicha je orgán řešící problémy a že je to jeho přirozená práce. Mozek je vždy limitován ve smyslu specializace daného živočicha a jeho konkrétními smysly (senzory) i jeho fyziologií. Upozornil jsem, že v současné době je rozšířený nesprávný názor, že mozek živočichů je takovou prostou analogií MP3, kdy je během evoluce úspěšné chování živočicha nahráváno do genů a pak naopak je toto chování přehráváno organismu jako diktát. Je to naprosto zkreslené a nesmyslné a uplatňováno v terarijní praxi je to velmi nebezpečná myšlenka.

Především ono nahrávání chování do genů se neděje takto přímočaře a pohádkově. Jedná se povětšinou o známou paralelu se svaly. To je vztah cvičení a svalů. Svaly nezaznamenávají cviky, ale námahu, na kterou reagují růstem a zpevněním. Stejně tak protěžovaná neurální tkáň by měla v případném dědičném přenosu být posílena v místě konkrétního namáhání.

V této souvislosti jsem se vrátil k základní koncepci řešení úloh mozkem, které popsali Lorenz a Popper a které nalezneme také ve vysokoškolské učebnici Srovnávací psychologie Fraňkové a Bičíka.

Především je pro nás důležitý Lorenzem často popisovaný model řešení úkolů mozkem živočicha, označený jako „tvarové vnímání“. Podle něj živočich automaticky spojuje data do vzájemných souvislostí – nadřazených celků. To jsem vysvětloval na příkladu zvládnutí pohybu agam po děleném schodišti, kdy jedna nejspodnější část schodiště nejprve míří od okna a na odpočívadle se zase vrací nazpět k oknu. Takové schůdky pochopitelně v bytě nezabírají velké místo. Ale pravda, jejich počáteční směr pryč od kýženého okna může na chvíli zmást. Ale pro ještěra vedeného odmala k řešení takových úkolů není problém zjistit, že i spodní část je součástí jednoho celku, který jej dovede k cíli (přednáška na YouTube ,,Řád evoluce nebo chaos života?“). Prostředí leguánů je plné takových úkolů ve větvích a podobně je tomu u agam na skalách a keřích. Přičemž pro prostorovou mapu dědí leguáni daleko větší smysl, proto je třeba u agam prostorovou orientaci hodně procvičovat, aby si pak zbytečně nepřivodily hloupé úrazy, kdy místo cesty po schodech prostě jen přepadnou přes okraj ohrádky z metrové výšky.

Takto fungující živočichové potřebují data i samo procvičování v řešení úloh. Bez nich se jejich individuální inteligence nerozvíjí. Dlouhodobě žijící živočichové, kolem nichž se mění podmínky, se stále potřebují vzdělávat a potřebují si zaplňovat databázi poznatků. Jsou tak nastavení a bez budování databáze se zhroutí. Lorenz nazývá takové poškození „stresem z nedostatku podnětů“. Na straně druhé, jak Lorenz sám uvádí, je důležité hospodaření s energií. Konsilienčně jsem tedy toto důležité téma aplikoval do jeho modelů tvarového vnímání. Hospodaření jsem z praktických důvodů zúžil na úsporu energie. Představil jsem tak logický systém, kdy opakování situace pro živočicha urychluje a zautomatizovává známé úlohy a převádí je nakonec do podvědomí. U nás známé např. jako učení jízdy na kole.

Jen opakované řešení úloh, které je časté a nevyhýbá se žádné generaci, pak může přejít do genetického záznamu organismu. A i samotný genetický zápis bude mít zase určitou variační škálu. Nemusí to totiž být vždy přesný návod, co dělat, ale i tady bude určitá posloupnost a také určité pole pro uplatnění tvarového vnímání (Lorenz). Proto i tady očekávám dedičně předpřipravený neurální prostor v mozku a vrozené nutkání k nějaké konkrétní aktivitě, především libosti nebo nelibosti. Musím upozornit, že v praxi ačkoli genetické zakódování chování vypadá pěkně, může uzamčít chování organismu natolik, že nebude tento pak schopen reagovat na změnu okolností s pro něj fatálními následky. Je proto z velkého časového (paleontologického) pohledu výhodnější, když se organismus do nějakého geneticky podmíněného chování vůbec nežene a pěkně rozvážně s ním hospodaří. (Je dobré si sám nechat projít hlavou škálu různých typů chování od mravenců, přes ještěry, ptáky až po velké kytovce, kdy je která strategie výhodnější a zjistíte, že je to hra ne nepodobná hře karetní.)

Tím jsem se dostal k pocitům a citům živočichů. Zase toto je oblast pěkně a názorně popsaná Lorenzem. Bolest je pro něj přestřelený vjem, který naléhavým způsobem oznamuje vědomí, že je třeba něco přednostně řešit. Ale i zde existuje systém automatizace kvůli úspoře energie.

Stále dokola opakovaná řešení úloh se objevují u ptáků, kteří spěchají s růstem i chováním, aby mohli mláďata co nejdříve umět létat. Proto studium genetiky předprogramovaného chování je u ptáků velmi výhodné. To koresponduje bohužel i se školní praxí. Studovat tvarové vnímání u živočichů, kteří budou sbírat informace a data a postupně je procvičovat, než dosáhnou mistrovství, je pro školní výuku nepraktické pro přílišnou zdlouhavost. Zatímco geneticky otevírané chování se snadno sleduje i v rámci ročníkové práce. V naší společnosti je tak za desetiletí mnoho etologů, kteří mají praktickou zkušenost jen s chováním, odvozeným od genetické informace. Proto onen nyní velmi častý, ale naprosto mylný názor, že mozek živočicha již dopředu obsahuje veškeré jeho chování. Popperova koncepce řešení úkolů mozkem je v podstatě doplňující paralelou k tvarovému vnímání. Představuje myšlenku – konstrukci, kdy si živočich na události kolem vytváří svůj názor. Vytváří jej ve formě pokusné teorie (onen nadřazený celek) a pak tuto teorii v praxi testuje (agama např. zkouší vylézt po komplikovaném schodišti k oknu i poté, co první jeho úsek míří jinam). Podle výsledků, získaných prověřováním teorie, živočich tuto upravuje, zcela mění nebo upevňuje.

S takto syrově prezentovanou Popperovou teorií nelze v praxi pracovat a sám Popper se dostal do silné konfrontace s podmíněným reflexem I. P. Pavlova. Ale v momentě, kdy do Popperovy teorie přidáme zase úsporu energie a tradiční urychlování při zvládání opakovaných úloh nebo představíme model podvědomě řešených a postupně urychlovaných úloh je situace jiná. Vysvětlení pokusů prováděných I. P. Pavlovem pak celkově lépe vysvětluje Popperův koncept a to pochopitelněji a bezezbytku. Pak si budeme muset přiznat, že vysvětlení I. P. Pavlovova vlastně jen klouže po povrchu a vlastní samotný neurální děj nikdy vlastně vysvětloval. Jen jsme se spokojili s trzením, že podmíněný reflex je jen vlastností neurální tkáně.  Nic víc. To je hodně málo a tak nepřekvapí omezený vliv této teorie (více Bičík Fraňková). S konstrukcí o vzniku teorií od Poppera lze pak dál dobře pracovat. Zvláště, když se modeluje úspora energie neurálního systému. Předváděl jsem teorii jako názorný obrázek několika bodů, např. tří, které označují organismu známá data. Jejich vzájemné propojení čarou znamená jejich vzájemnou souvislost, odhalenou mechanismem tvarového vnímání. Tady jsem využil postřehu Leonarda da Vinci, který si všímá, že takové jednoduché teorie jsou lépe uhlídatelné, než teorie složité. Každá informace (data) mohou být totiž nesprávná, tak jako každá souvislost mezi nimi může být chybná. Čím víc je v teorii dat a spojů mezi nimi, tím se stává teorie složitější a hůře ověřitelná. Nepomůže ani, že jsou takové složité teorie vytvářeny o ušlechtilých věcech, pravda o prosté a jednoduché věci (jednoduchá, snadno uhlídatelná teorie), je podle da Vinciho důležitější a významnější.

Důležité je, že v praktickém konsilienčním modelu nebude organismus příliš schopný pracovat s teoriemi, ale bude si je muset zase zjednodušit, aby při práci s nimi snížil energetický výdaj a urychlil čas práce. Proto mluvím o komprimaci složitých teorií na pouhý pocitový znak, s kterým je již snadné pracovat. Organismus pak pracuje místo s hromadou složitých teorií zase jen s uhlídatelným a energeticky zvládnutelným počtem „dat“ – komprimovaných teorií.

Důležité je v této souvislosti, že komprimované teorie jsou uzamčené a inteligence živočicha – jedince spočívá v tom, jak rychle nebo zda vůbec, dovede na znak zkomprimovanou teorii zpětně rozbalit a dále konfrontovat s praxí. Teorie mohou totiž zůstat zcela uzamčené a neměnné, jak ukazuje i lidská psychologie.

 

 

Komunikace

 

Jinak zabalování a rozbalování teorií se může dít nejen uvnitř organismu, ale i vně, kde se právě celý tento mechanismus balení - komprimace a rozbalování teorií hodí pro komunikaci. Proto jsem hned navázal praxí, kdy si nejlépe rozumí v tomto ohledu ti jedinci, kteří jsou sehraní, vyrůstali spolu a  secvičili se. Mohou to být nejčastěji sourozenci, jak u lidí, lvů, tak u sociálních ještěrů. S jinými, cizími jedinci je vzájemná komunikace přes takové symboly složitější nebo omezená. Proto je pochopitelně naše propojení s „terarijními“ živočichy dopředu omezeno. Dobré teorie pomáhají v důsledku zase šetřit energií danému živočichovi. Tur nemusí pokaždé utíkat před predátorem, pokud se naučí vytvářet teorie, jaký má zrovna predátor k němu vztah. Navíc svoji teorii dovede ve skupině vyjádřit. Například, zda je jinak nebezpečný predátor nasycený, má-li jiný zájem či je opravdu na lovu. Vytváření teorií tak souvisí se senzory, jak uváděl na příkladu očí (poněkud nepřesně) Karl Popper, a přinášejí organismu úsporu energie. Vytváření správných teorií v hlavách doma držených ještěrů šetří energii, tepelné ztráty a panické útěky od okna. Pokud zná ještěr z praxe dění venku a chápe jej, nereaguje útěkem na každou novou situaci, jeho rozum mu tak dovoluje starat se nerušeně o svou kolonii bakterií v tenkém střevě a takový klidný býložravý ještěr i lépe prosperuje.

Poznámka: Když si chovanec připadne přehlížený nebo ublížený a vytvoří si teorii, kdy je viníkem chovatel, pak svůj nesouhlas a protest projeví ,,vyjádřením se“. Například staví na své osobní zkušenosti s nelibostí nad vlastními exkrementy. Čím je čistotnější, tím více chápe důraznost svého počínání. A tak své exkrementy ukládá na ta místa, která jsou podle jeho teorií pro nás nejcitlivější. Takové ,,vyjádření se“ bývá spojeno s hospodařením s extrementy. Nemusí jich být tedy vždy hodně na jednom místě, ale mohou být na překvapivě mnoha citlivých místech.

 Určitě bych takový protest netrestal, chyba bývá nejčastěji skutečně na naší straně, snažíme se tedy o nápravu. Prostor pro protest je předpokladem fungujícího pozitivního vztahu. Trest je pofiderní i z dalšího závažného důvodu, kdybychom zaměnili ,,vyjádření se“ s náhlým zdravotním problémem dopustili bychom se hodně závažné chyby a hlavně nespravedlnosti a mohli bychom ztratit důvěru.

Jiná situace je, kdyby chovanec prostě jen zkoušel nové možnosti (Lorenc-Popper), nebo si takto jen hloupě hrál. Odlišit tyto situace však vyžaduje zkušenost. Pochopitelně i tady místo trestu raději uplatňujeme metodu pozitivního včleňování (viz níže včleňování).

 

 

Hra

 

Vedle tohoto skutečného myšlení je celá řada dalšího chování, např. hra. Ta bývá také hrubě nepochopená a je mylně připisována jen určitým živočichům s jistými lidskými paralelními znaky. Hra je připisována především savcům a ptákům, ale u ještěrů, kteří žijí v domácnostech volněji, je také snadno odhalitelná. Hra je konzervativně a mylně vykládána jako nadstavba, jako takový program navíc – privilegium. Tedy jako něco vyššího a posvátnějšího.

Praxe je však daleko prostší. Neurální síť musí být u živočichů synchronní se svaly a to vzhledem k již popsané úspoře energie, kdy je nutno procvičovat určité chování nebo prvky chování, aby se ty zautomatizovaly a jejich užití pro organismus bylo pohotovější, kvalitnější a celkově daleko rychlejší. Je to tedy stejné jako procvičování hry na hudební nástroj. Bez cviku nedosahuje hudebník požadované úrovně a vlastně se nemůže rozvíjet a ve výuce pokračovat. Proto sledujeme u živočichů procvičování šplhání, běhu, honiček, šarvátek atd. Také některé hry budou zapadat do rozvíjení teorií. Proto hru můžeme sledovat jak u ještěrů, tak třeba i u ryb.

 

 

Morfologie a programy chování

 

Další oblastí chování organismů je vztah morfologie a od ní odvozených programů chování. Tak jako senzory determinují a profilují svého nositele v oblasti vnímání, tak i morfologie, to je tělo, ale už i samotný skelet živočicha, vypovídá o způsobu jeho pohybu. Pro názornost jsem srovnal turovitého kopytníka a kočku. Klouby končetiny tura jsou uzamykány různými výrůstky, které zamezují nechtěným bočním pohybům a vedou pohybující se kosti tam a zpátky v jediné rovině. Kdežto klouby bez uzamykání, umožňující flexibilní pohyby do různých stran. Na těchto pohybech se podílí hned několik svalů, které kloub ovládají různě silným tahem a je zde nutná neurální synchronicita. Ovládání vlastní kostry je tedy determinováno už samotným genetickým programováním skeletu. Proto např. hříbě je schopno brzo samostatného pohybu, protože programy ovládání takové anatomie jsou jednoduché a započalo se s nimi už v prenatálním stavu. To oproti kočce nebo psovi, kde klouby a kosti umožňují celou řadu různých využití končetin. Podobnou dlouhou výuku (vzniku programů chování) vidíme i u sloního chobotu, ale i u lidského těla, zvláště kolem rukou.

Neurální plasticitu při rozvoji těchto programů chování dobře sledujeme u genetických defektů, kdy se různí živočichové vyrovnávají např. s chyběním předních nebo zadních nohou. Také volná neurální plasticita znamená snížení množství chyb organismu, než kdyby byla úplně všechna data předávána všechny přes genetiku. Kdyby se do genetického přenosu dostávalo přespříliš informací neúměrně by potom narůstala statistická pravděpodobnost chyb.

Tady se uplatňuje neurální plasticita – schopnost interakce neurálního systému organismu. V podstatě je to mechanismus podobný nebo identický s Popperovým vytvářením teorií propojených s praxí s následnými korekcemi a to celé pochopitelně v procesu zjednodušování a zautomatizování. Tedy zase se jedná o pohled na biologický děj přes úsporu energie živočicha.

 

 

Vztah inteligence a programů chování vyplývajících z morfologie

 

Vztah inteligence a programů chování vyplývajících z morfologie je prostý. Cokoli, co vychází ze stávajících programů chování u daného druhu nebo jedince je přirozeně rozšířitelné i mimo jeho tělo (například užití nástrojů). Naopak tam, kde nemůže řešení situace navázat na již stávající programy, není možnost takové řešení uplatnit. Jedná se o známý princip preadaptace. Programy chování tak nemají skutečný vztah k inteligenci jak je společensky a konvenčně chápaná, ta je spíše kulturním umělým kritériem – prostým memem.

Inteligence, s kterou můžeme v chování skutečně pracovat je potenciální schopnost vytvořit si program chování nebo teorii pro určitý specifický organismus. A řešení budou vždy limitovaná specializací daného druhu, ale individuální přístup je proměnlivý a dává možnost hodnotit právě tuto konkrétní inteligenci. Mezidruhové porovnání inteligence je tedy velmi zavádějící a v podstatě nesmyslné (!).

Hodnotil bych spíše potenciál chování druhu, který je odhadnutelný dost dobře už z prosté morfologie. Přitom vytvoření popperovských teorií je podstatné. U senzoricky podobných druhů živočichů, což je například člověk a leguán, může na určité věci mít některé teorie správnější leguán. Stejně jako my sami zastáváme souhrn teorií, z nichž jsou mnohé pochopitelně mylné a jiné správné (je to věc pravděpodobnostní statistiky). Sklon zastávat mylné teorie mají podle Wilsona spíše sociální živočichové, protože mají množstevní přesilu, kterou si solitérní živočich nemá a zastávat bludné teorie si nemůže dovolit.

Připomínám tedy, že velikost mozku nemá žádný vztah k správnosti vytváření teorií. Názor pana profesora Zdeňka Knotka (předávaný dlouhodobě studentům), že inteligence nemá vztah k velikosti mozku je rozhodně oprávněný. Zvláště v momentě, když budeme chtít ve svých představách o inteligenci být opravdu spravedlivý. Pak společenské klišé padá. (Zrovna tato kulturní teorie o inteligenci je ukázkou nepřesného uvažování, které si může dovolit právě jen sociální živočich. A to díky své moci, která vyplývá z množství).

 

Poznámka: V přednášce jsem si utahoval z pana profesora Lorenze, když vysvětloval v knize ,,Svět za zrcadlem“ proč jeden druh kachny dokáže chodit po schodech a určitý druh husy nikoli. Jeho verdikt byl jasný, je to v inteligenci! Kachna je inteligentní, husa je hloupá. Už když jsem si začal číst tento popis, okamžitě jsem věděl, jak to dopadne. Profesor Lorenz se totiž nikdy nevěnovat vztahu morfologie a chování, co je neuvěřitelné, protože toto téma různě tečoval, ale vždy jádro věci zcela minul. A jak si už sami dovodíte, když už víte jak na to, bude pro vás asi nepochopitelné, že to Lorenzovi nedošlo. Ano kachna totiž byla stromová, její morfologie i senzory běžně zpracovávali proplétání a šplhání tohoto ptáka po větvích stromů, tedy program chování velmi podobný tomu, který je třeba pro pohyb po schodech. I anatomie nohy i celé postavy byla tímto směrem konstruována. Stačilo si ten původní program jen rychle poupravit. A chudák nespravedlivě ponížená husa? Pohybovala se v otevřené krajině a vše řešila letem. Pak pochopitelně Lorenzovi kachny pobíhaly po schodišti, kdežto husy mávaly křídly a s námahou se přemísťovaly - schod za schodem. Takových nešťastných pokusů je v etologii celá řada, a jsou předmětem nejednoho přírodopisného snímku, ale svou vědeckou hodnotu rozhodně tyto materiály neztratí, ale tentokrát bude předmětem zájmu míra ,,inteligence“ samotných experimentátorů.

 

 

Nápodoba

 

Další oblastí je nápodoba, tj. chování, které vede k šetření s energií a užilo se vzoru z chování od jiného živočicha. Základem je schopnost sledovat jiné organismy (stejného druhu) a vstoupit s nimi do konkurenčního boje. Nápodobu lze vysvětlit na principu přirozeného výběru, co by korekčního mechanismu. Jedinec pozoruje ostatní jedince svého druhu a nenechá si ujít příležitost dělat to, co dělají ostatní, aby za nimi nezaostával. Vychází se zde také z úspory energie. Potrava držená jiným jedincem, ať bylinná nebo živočišná, je vždy lákavější než ležící nebo ještě nepolapená. Darwinovský přístup představuje konkurenci, dawkinsovsko-wilsonovský ukazuje výhody skupiny při kooperaci. Uváděl jsem příklad superorganismu sourozenců malých agamek ve dvou teráriích. V jednom je dostatek podnětů, ve druhém minimum. Kde je málo podnětů, agamy se připravují vzájemně o potravu, navíc se snaží vzájemně si utrhnout prsty, končetiny nebo ocasy. Druhé terárium s dostatkem podnětů je spíše o spolupráci. Tahání se o kořist zajišťuje její rozdělení, u velké živé potravy její rozporcování a usmrcení. Agamy si neubližují ani při překotném lovu nebo při krmení.

Poznámka: Agama, která vyrostla za stavu stresu z nedostatku podnětů má pak celoživotně potíže s tvarovým vnímáním a jen s obtížemi rozeznává potravu od prstů chovatele nebo jiných agam. Agresivita ubližujících si mláďat agam je tak nejspíše přirozeným důsledkem nerozvinutí poznávacích a rozumových schopností jako nešťastná adaptační kompenzace. Pokud zasáhneme u mláďat včas,  chování mláďat se dá snadno napravit.

 

 

Včlenění – vorganizování

 

Dalším typem chování je včleňování – vorganizování jedince do celku. Lorenz vysvětluje vorganizovnání – včleňování (samoorganizaci) na principu přirozeného vzájemného působení orgánů v břišní nebo hrudní dutině. Dá se vysvětlit i na růstu cév nebo větvení stromu.  Včlenění organismu do společenství se děje na základě interakce (neurální) vědomého nebo zautomatizovaného či podvědomého tvarového vnímání, které v psychologii nazýváme intuice – odhad řešení. Nejznámějším experimentem v tomto směru bylo měření mikropohybů chovatele – cvičitele, které živočich (kůň nebo pes) vnímal jako prostor pro nacvičenou činnost či její ukončení. Přitom chovatel - cvičitel si mikropohybů nebyl vědom (případ Chytrý Hans – „mluvící“ kůň).

Poznámka: Do včeleňování by měla patřit i automatická nápodoba, kdy má organismus tendenci samovolně spouštět procesy, které sleduje u jiného (blízkého) organismu a které sám dobře vládá, od ukázkového zývání, přes prostý zájem o něco, po stejnou potravu či činnost.

Vytváření určité atmosféry ve společenství – domácnosti čteme automaticky jak my či děti, ale i chovaní živočichové, zvláště ti společenští. Proto je možné je doma včleňovat zvláštním způsobem jakoby v nepřirozených uskupeních. Tomu se děje nejdéle a běžně u psů a koček. Podobné vztahy navazují různí ještěři a savci. Zajišťujeme tak pro chovance dostatek zvladatelných, ale především pestrých podnětů. Taková propojení rozdílných živočichů jsou nejpropracovanější u mořských čistících stanic. Taková soužití jsou podnětná k vytváření teorií, symbolů, interakcí a očekávání za úspory energie na mezidruhové či mezikmenové úrovni.

 

Poznámka: Také jsem upozorňoval na úskalí mezidruhového včlenění různých zvířat v domácnosti. Na jednu stranu určitá pestrost společenství zajišťuje zdroj nových podnětů, což je výborné, je však třeba ale vědět, že musí zůstat každému jedinci možnost soukromí. To proto, že se jedná o skutečné živé tvory, kterým se mění nálady a pocity. Jinak takové míchání nedopadne dobře. Z vlastní zkušenosti vím, že vzájemně mezidruhově se moji ještěři vyhledávají skutečně jen velmi, velmi omezeně, zřejmě skutečně když chtějí a zahání tak nějaký splín.

Společenství by také rozhodně mělo navazovat na určité přirozené sociobiologické předpoklady. Pokud si nějaký náš nějak hendikepovaný ještěr uvědomí, že jej jiní, lépe vybavení ještěři ohrožují v prosperitě, znamená to problém. Opakovaně zaznamenávám z okolí případy preventivního omezování nebo zraňování zdravých jedinců těmi, kteří jsou fyzicky znevýhodnění. Snaží se tak vytvořit si jen pro sebe lepší nebo alespoň průchozí možnosti.

Rozhodně ne nepodstatný je přenos nemocí v takovém domácím společenství. Napodobujeme proto spíše v přírodě již existující partnerství a prvoplánovému budování ,,rajské zahrady“ se rozhodně vyhýbáme. V opačném případě se nechtěně stáváme experimentální mikrobiologickou laboratoří. Určitě se tady dá hodně co pokazit. Jistě vždy výrazně záleží na celkové hygieně chovu. Ta je například ve společném teráriu diskutabilní.

Ještě bych raději zmínil téma ,,Nebezpečí množství chovaných živočichů“. Člověk se velmi snadno může nadchnout a stát se sběratelem či pěstitelem a chov jej pak převálcuje a není to potom příjemné ani pro chovatele, natož pro jeho chovance. Už samotný stres z přílišné koncentrace živočichů je také pro chovance velmi reálný a nebezpečný faktor.

 

 

Mláďatovství – rodičovství

 

Rodičovské chování jako opakující se vzorce chování rozpracoval Lorenz u materiálů genetické dědičnosti u ptáků. Rodičovství je konkrétní strategie kontinuity organismu (druhu) v čase, která se může objevit kdekoliv, u jakékoliv skupiny organismů od bezobratlých, ryb, obojživelníků či plazů po savce. U ještěrů je rodičovství možné vnímat jako dawkinsovské zajištění přesunu genů. Zvláště tam, kde je takový přesun ztížen vnějšími (klimatickými, vegetačními) podmínkami, je mládě šetřeno. Děje se tak například v aridních oblastech, kdy nemusí být mládě vlastní matkou vždy považováno za potravu. Jedná se zřejmě o samoregulační mechanismus vzhledem ke stavu populace. Což může být  paralelou situace v teráriu. Z praxe mohu potvrdit, že samice agamy vousaté, která je alespoň příležitostně včleňována ke svým mláďatům, je nenapadá, ale cizí, jinak zbarvené mládě, vyhání (včleňování i pokusy byly prováděny na neutrálním území). Zabýval jsem se experimentálně spíše mláďaty (mláďatosvtvím), kdy v omezeném prostoru, kdy je eliminovaný útěk mláďat (což se děje i v přírodě – doupě, hnízdo, dutina), se agamy rychle naučí přijímat pomoc a kontakt chovatele. Je to jev jednoduše vysvětlitelný jako automatický výpočet pro úsporu energie. Mezi experimentální činnosti jsem zařadil např. uklidňování mláďat přiložením rukou na jejich těla při vyděšení (nízký průlet letadla), dále nabízení potravy z ruky, spočinutí na těle chovatele a nechybělo savčí či krokodýlí přenášení mláďat v ústech - v tomto případě mezi rty (sami prosím nezkoušejte, bez znalostí okolností pokusu může takový experiment skončit i zadušením experimentátora).

Důležité bylo u mláďatovstí kladné vedení skupiny, pohoda, uklidňování a povzbuzení. K navýšení podnětů velmi významně pomohla i malá speciální lepenková konstrukce, umožňující pozorovat mnoha agamkám jiné sourozence či svět za oknem. Konstrukce byla začleněna do terárií. Terária byla dvě s různým interiérem a ne více než po 25 agamkách (vždy v souvislosti na stáří a velikostech mláďat). Agamky se obden střídaly jak v teráriích, tak v místrnostech bytu. V jednom pokoji měly možnost se dívat z okna, v kuchyni sledovaly lidskou aktivitu. Poukazoval jsem také na časově omezené zkušenosti s chovem plazů v porovnání např. s chovatelstvím papoušků, které trvá již několik století. Papouščí mládě je záměrně dokrmováno člověkem, aby do svého světa zavčas přijalo i člověka. Podobá situace bude zřejmě i u ještěrů. I právě vylíhlí ještěři mají na rozdíl od mnohých savců dobře fungující mozek, který vyžaduje včasné protěžování. Inteligence jednotlivých chovaných zvířat je tedy různá podle utváření databáze i podle procvičování řešení úloh. Při izolaci ještěra dojde ke stresu z nedostatku podnětů, který pak různou měrou poškozuje mentalitu organismu a to má pak zpětně odezvu i na jeho zdravotním a fyzickém stavu. A naopak, fyzicky slabí a nemocní jedinci nemohou uplatnit např. Nutkání libosti k průzkumu okolí, neřeší žádné situace, nerozšiřují databázi. Výsledkem špatného vedení mláďat sociálních ještěrů je pak buďto apatie a celkové mentální zaostávání nebo agresivita.

 

 

Fyziologické poškození

 

Určitě do přednášky patří nejen psychické poškození zanedbaných mláďat, ale musím také upozornit na nebezpečí automatu organismu, který jen slepě reaguje na změnu. Proto zachráníme-li například malou samičku z hrůzných podmínek a ona se spraví, jako odezva na prudce zlepšené podmínky bude snaha o co nejčasnější množení. Je to logická reakce organismu. Reakce organismu na stresové změny v raném období života je oblastí, která je dostatečně studována i v epigenetice a obecně má za následek především změny velikostí. Uvádí se někdy, že i změny proporcí těla a posouvá se i fyziologie a imunologie jedince.

Je-li tedy u jedince, který byl jako mládě ve stresových podmínkách, reakcí předčasné a překotné množení, nejedná se o chovatelský úspěch, ale je to zase jen problém, který se musí řešit. Bohužel jen určitými kompenzacemi. Jestliže má agamí samička předčasně vejce, a sama ještě nestačila řádně dorůst, průchodnost její pánve může být riziková a hrozí zadržení nebo zaseknutí vejce nebo poškození zatím příliš drobné kostry při hrabání snůškového díla. (A taktéž sameček, který byl držen ve stresových podmínkách se může chovat předčasně sexuálně nepřiměřeně otravně.) Nepřiměřená investice do vajec není v pořádku. U leguánů v přírodě nastupuje rozmnožování později než v zajetí a samice nemusí mít každoročně snůšky. Mám podezření, aplikuji-li Dawkinsovy sobecké geny, že viděný výsledek množení by měl na čas organismus uspokojit a dopřát mu kýženou regeneraci (tj. aby rodiče spatřili - cítili svoje potomstvo).

 

 

Divoké a agresivní zvíře

 

Určitě by neměla chybět kapitolka ,,O mýtu o agresivním a divokém zvířeti“, tedy tématu, které se čas od času objevuje v souvislosti s velmi konzervativním školským a antropocentrickým přístupem. Především se představa divokého a agresivního zvířete formuje mimo biologii, spíše v oblasti lidské psychologie, heuristiky a kultury. Nepochopen je už samotný domestikační princip, který nesprávně vnímáme spíše jen jako šlechtění těch nejvhodnějších kusů. Tedy proces pod vědomou lidskou kontrolou. Ve skutečnosti domestikace probíhá automaticky a naplno vždy, když je nějaké zvíře drženo a množeno. Děje se tak selekcí, která je specifická podle vytvořených podmínek a schopností daného druhu. Paradoxně teraristika je, pokud se týká selekce, jedním z nejdrastičtějších selekcí vůbec. A také představa, že veškeré chování je uložené v genech a že bude trvat celé generace, než se vyšlechtí tolerance k člověku a nebo dokonce jeho přítulnost k člověku, je naprosto mylná. Je nepochopením jak mechanismů chování, tak nepochopení mechanismů prosazování genetických záznamů. Naopak u organismu vše velmi rychle reaguje a velmi rychle dochází k adaptaci. Bohužel právě u plazů se toho dá hodně pokazit nevhodným umělým prostředím, které vyhovuje spíše rostlinám. Pak takový výtečníci - ,,kaktusáři“ svádí agresivitu zvířat na geny, na divokost a nedostatečný prostor pro ,,skutečnou domestikaci“. Co se týká agresivity a divokosti, naše kultura je velmi městská a naivní. Filmy nás krmí býložravými dinosaury, kteří jsou mírumilovní, protože jsou býložraví a divák je spokojen, nic se mu nezdá podezřelé. Podotknul bych sarkasticky, že takoví býložraví dinosauři byli asi tak mírumilovní jako nosorožci nebo hroši. Naopak jako malého chlapce mě vzala jedna paní do lesa, kde si k sobě zavolala divokou srnku. Citově se sblížit se zvířetem, které žije ve zdravém prostředí, je daleko snazší, než sblížit se se zvířetem, které vyrůstá v těžkém stresu z nedostatku podnětů. Proto můžeme sledovat neuvěřitelně blízký vztah lidí a masožravců od velkých koček po krokodýly. I když opravdové blízké propojení je možné jen u velmi, velmi, velmi vzácných a vnímavých povah na obou stranách.

Divokost a agresivita u doma držených plazů je tak jen zrcadlem lidské duše.

 

 

 

Závěr

 

Literatura, kterou jsem doporučil k dalšímu studiu je publikace „Budoucnost je otevřená“ od Lorenze a Poppera. Přes své stáří a určitou jednostrannost některých výkladů, kdy např. Lorenz viděl všude kolem vliv genetiky v chování nebo kdy si Popper přestřeleně a zjednodušeně vysvětloval svou teorii o vytváření teorií, Lorenz si byl vědom, že v budoucnu se dostaneme k pochopení chování živočichů dál, když se budeme věnovat základním biologickým projevům organismů. Právě šetření energií, kterému jsem se v přednášce věnoval, je tak naplněním jeho myšlenek. Stejnou koncepci pohledu na chování živočichů prosazuje i E. O. Wilson, který dal název této metodě jednota vědění – konsilience. Ve své knize Cesta k mravencům odhaduje, že za shodným chováním organismů mohou stát právě nejzákladnější principy vlastní všem živým organismům.

Konsilienční pohled, který jsem představil, navíc upřednostňuje právě ta vysvětlení, která míří co nejvíce do základů principů vlastností živých organismů. Podobně jako když se ve fyzice vysvětlují děje pomocí pochopení nejzákladnějších schémat. Konsilienční vysvětlení chování živočichů opouští antropomorfismus a stejně tvrdě odmítá naivní antropocentrismus. Antropocentrismus je vnímán jako jev kulturně podmíněný, stejně jako svého času terracentrismus.

Další druhou doporučenou knihou je učebnice ,,Základy srovnávací psychologie“ od Fraňkové a Bičíka. Daná publikace se zabývá představováním oboru prostřednictvím bohaté nabídky nejrůznějších teorií, názorů, škol a myšlenkových proudů i módních vln. Je zde mnoho protimluvů, protichůdnosti i evidentně šílených dobových nápadů. Přesto rozhodně doporučuji, protože konsiliencí políbený čtenář si může mnohé ujasnit, jindy se zase skvěle bavit. Možná, že jej překvapí omezená platnost pudů a instinktů nebo reflexů I. P. Pavlova.

Publikace ,,Budoucnost je otevřená“ je stará publikace, která je přes řadu zastaralých, scestných nebo hlavně nedotažených věcí, dílem pro nás neocenitelným. Velmi často budeme moci zvolat ono: ,,AHA!“ Protože to je přesně ta kniha, která se k nám nedostala v ten pravý čas a proto dodnes jsou školní učebnice stále připravené tak, jako by si nad ně měli sednout pionýři a svazáci. Jedná se o doplnění vzdělání, je to podložení nohy stolu, který se stále kývá.

Oba protagonisté odvedli velmi užitečnou práci. Proto zde odpouštím Popperovi jeho opomenutí zpracovat také mechanismy úspory organismu, což mu pak zkomplikovalo mimo jiné přijetí učení opakováním a lakonicky bych komentoval, že se tak pekelně zapletl do vlastních pavučin. Je mi líto Lorenze, který tvarovému vnímání dával jen korekční roli a nikdy se nevěnoval svému nápadu s úsporou energie organismu. Co mě pobavilo, bylo předvádění lidské výjimečnosti. Zvláště, když Lorenz představoval kohouta, který předvádí své velké ,,Já!“ Potom Popperovo předváděné velkého ,,Já!“ vyznělo mezi řádky jako ...vyjádřeno citací z Červeného trpaslíka: ,,Muži potřebují trochu soukromí, aby se mohli opájet svou výjimečností!“ Ať to jsou muži kohoutí, leguání, agamí nebo lidští. V tomto okamžiku předvedli tito profesorští nositelé Nobelových cen, aniž si to možná vůbec náznakem uvědomili, že se chovají podle jednotného scénáře, který máme společný s ostatními živočichy.

Ale muselo zůstat ještě mnoho dobrého v této knize, protože publikace ,,Budoucnost je otevřená“ nás určitě zaujme fantastickým koncertem Lorenze a Poppera, když budou se samozřejmostí rozmlouvat o vnímání zvířat, o jejich citech, prožívání, myšlení, ale i očekávání. Tady si najednou uvědomíme, že nás škola se svými živými stroji nesmírně ochudila, že nás připravila o schopnost vidět to nejpodstatnější kolem nás.

I my lidé máme svoji specializaci, kvůli které máme řadu dílčích speciálních adaptací. Tato přednáška byla o tom, že přestože máme rozdílné cesty s jinými živočichy, jsou věci, které nás spojují a mohou vést k porozumění. A vůbec, rozumět věcem patří taktéž k naší specializaci. A poznání je pro zdravou lidskou mysl vždy očekávané a vždy také fascinující.

 

 

Základní doporučená literatura

 

Konrad Lorenz, Karl Popper: Budoucnost je otevřená (1997)

Fraňková, Bičík: Základy srovnávací psychologie a etologie (1999)

 

 

Další doporučený studijní materiál

 

Libor Balák, Miriam Nývltová Fišáková: Řád evoluce nebo chaos života? (přednška na YouTube)

Libor Balák: Vždyť jsou to jen opice (internetová publikace)

 

 

Další možná literatura

 

Konrad Lorenz: Základy Etologie (1993), Odumírání lidskosti (1997), Osm smrtelných hříchů (2014), Svět za zrcadlem (jen v německém nebo anglickém jazyce)

Edward O. Wilson: Cesta k mravencům (spoluautor Bert Hölldobler 1997), Konsilience (1999), Rozmanitost života (1995), O lidské přirozenosti (1993)

V práci byla také často citována kniha - Richard Dawkins: Sobecký gen (2003). která není však etologicky zaměřena a patří do oblasti evoluční biologie

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpět na výběr

Back to list

Zurück zur Liste

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět do Antroparku

Back to the Antropark

Zurück in den Antropark

 

© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2017, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz