The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

Malé povídky velkého génia

 

 

Povídka šestá - Rytíř Matazuch

 

 

Je tomu již velmi dávno, téměř k nevybavení jsou ony vzpomínky na dobu tak minulou, kdy veřejné blaho mělo ležet na srdci všem a ohleduplnost a harmonické soužití bylo metou nejvyšší. Ovšem tyto ideály byly pošetilé, protože o ně usilovaly jen pouhé nahé opice, živočich stejný jako ostatní, se spoustou vlastních programů chování, s mnoha moduly chování, jež jsou biologicky dané a sebeušlechtilejší vize a ty nejupřímnější přání pak nastolují nepěkným způsobem, za nepěkných podmínek nepěkní lidé, pro nepěkné lidi, kteří nepěkně stavěli onu zázračnou, nepřirozeně promyšlenou ideální společnost. Jak pošetilé, jak krásné, jak dojímavé. Mnoho dobrého se udělalo a dalo to velikou práci mnoha statečným a moudrým lidem a možná to nikdy nikdo neocení a zůstane v paměti jen ono motání se nahých opiček, které si hrabaly pod sebe, nechávaly se unést vztekem a nenávistí, předváděly se a vystavovaly se na odiv. Napadá mě jako noční můra, že to nebyla myšlenka, co bylo zvrhlé, ale to zvrhlé je v nahých opicích samých, v jejich biologickém základě, který by musely odhalit, infiltrovat a obejít to, co jim překáží, aby mohly dlouhodobě a pěkně žít v harmonii s přírodou a s upřímnou láskou k vlastnímu svědomí. V té rozporuplné době, kdy jsme viděli jen jediného nepřítele, jež nesměl do našich domovů, tak právě v této době bojoval proti onomu nepříteli a jeho ruce svůj osamělý boj neskutečný a velmi statečný mladý muž. Jako bájný rytíř bez nejmenšího stínu strachu se vydával každodenně v přemnohá nebezpečí, zachovávajíc u těch nejodvážnějších kousků, které svým nepřátelům prováděl, svoji vysoce kultivovanou úroveň, podpořenou přirozenou mírou ryzího klukovského přesvědčení v černobílé hře světel charakterů. Jeho život se tak proměnil v nikdy nekončící úsměvnou komedii, ve které hrál a zářil v hlavní roli.

Měl naprosto okouzlující šarm, kdykoli přijel někam na hrad, nikdy nezapomněl tam přítomné dámě přinést nějaký vzácný dar, nějakou vzácnou trofej, jež by ukazovala na jeho udatné činy a na jeho nesmírně statečné srdce. Vybavuji si, že to jednou či vlastně nejednou byla useknutá hlava draka nebo saně, kterou položil k nohám oné krásné dámy nebo na její pracovní stůl v její kanceláři poté, co ji vyňal ze svého cestovního koženého vaku s erbem. Všichni jsme prohlíželi jeho nevšední trofej a obdivovali jeho chrabrost, sílu a odvahu. Pozvali jsem jej k hostině, kterou jsme na jeho počest uspořádali a on tam začal shromážděnému panstvu vypravovat příběhy ze svého romanticky dobrodružného života.

 

Pomalu přimhouřil oči, jakoby se děj znovu odehrával před jeho zrakem a začal své vyprávění. O tom, jak se nocí plížil k brlohu loupežníků, kteří přepadávají slušné lidi a šíří mezi nimi strach a odpor. Kolem je chlad, ale on sám hoří napětím. Skrýval se ve stínu větvoví, přesouval se od stromku ke stromku, od keře ke keři. V hradní prachárně si odsypal černého střelného prachu, síry a dřevěného uhlí, upěchoval směs do válečků a opatřil doutnákem. „Teď by to šlo!“ pravil k sobě a vyňal křesadlo, aby doutnáky zapálil. Pak sledoval, jak rychle hoří, plamínek se blíží víc a víc k prachu... ale to už rychle vstal, udělal pár skoků, otevřel loupežnický brloh a se slovy „Ahoj kluci!“ hodil doprostřed jejich místnosti svazek válečků, které téměř v tom okamžiku s ohlušujícím rachotem explodovaly. Loupeživí rytíři leknutím znehybněli a jejich uši se nadlouho rozezvonily tisíci zvonky. „Aspoň pro dnes dají pokoj!“ procedil mezi zuby rytíř Matazuch, když nasedal na svého koně.

 

Jednou se však karta obrátila a v městských hradbách Brna zůstal rytíř Matazuch se svými přáteli déle, než bylo zvykem. Pili až do nočních hodin a když museli krčmu opustit, udeřil Matazucha do těla chlad. Rozhlédl se kolem a zrak mu padl na kovové popelnice. Nápad se zrodil ve vteřině. Pro zahřátí je v opilosti začal kutálet po silnici z kopce dolů. V tom přijeli jeho celoživotní protivníci na koních, ihned sesedali a hnali se k němu se zdviženými meči a nadávkami v ústech. Matazuch si do jedné vysypané popelnice vlezl, zavřel za sebou a když se na něho jeho protivníci dobývali, volal na ně, domáhajíc se domovského práva nočního klidu, posvátného pro ty, jež mají svůj dveřmi uzavíratelný domov. ,,A máte povolení k domovní prohlídce?“ Od toho památného data mu byl pobyt za hradbami tohoto města na dlouho zapovězen. Jiný by byl ihned odveden do šatlavy a pohůnky zle zbit, ale v listinách rytíře Matazucha byla listina opatřená pečetí, jež v noci sama svítila. Tam stálo latinsky: ,,Tento rytíř je pod ochranou našeho majestátu královského, neb pracuje v důlním díle při dobývání rudy tajemného a všemocného uránia. Proto věz, úředníku, vojáku či konšele, že nesmíš muže tohoto slovutného v ničem omezovat, ni ho zadržovat a jsi povinen jeho případné prohřešky odpuštění hodnými činiti, neb tento muž je pro naše záměry a povinnosti vladařské nepostradatelným.“

 

Mlžný opar pohádky a romantické balady se zdvíhá a sluneční paprsky se opírají do useknutého zpětného zrcátka z policejního automobilu na pracovním stole krásné mladé dámy. A slunce svítí i na prázdné panty od vyražených dveří policejní buňky u frekventované silnice a svítí do listů otevřeného červeného občanského průkazu, kde je razítko ,,V našem městě je nežádoucí…“

 

                                                                                                                              Předchozí          Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák