The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

Malé povídky velkého génia

 

 

Povídka pátá - Nebeští konstruktéři

 

Díl první

 

Přemýšleli jste, jak asi vypadá svět tam na druhé straně? Až se projde tím báječným tunelem a zalije Vás spousta příjemného, laskavého světla? Až uvidíte sami sebe v celé komplexnosti a pochopíte věci, které vám za vašeho života utíkaly? Jak příjemně vám bude v přítomnosti nesmírné lásky a jaký klid naleznete u pramene pokoje? Budete zde tedy spočívat v dokonalé blaženosti celé hodiny, dny, týdny, měsíce, roky, staletí, tisíciletí… miliony let.

Nepřijde mezi tím také nebetyčná nuda? Copak pouhé spočinutí v pozvednuté náladě a pocitu štěstí je opravdu ten nehybně striktně fixní bod absolutní strnulosti, ke kterému spějeme? Není to jako dostat se do opiového doupěte k prameni a čerpat z něj v umrtvení těla do úplně absurdně netečného konce bez starosti o cokoli ostatního?

Nebo snad ono spočinutí je absurdní, neboť čas tak, jak jej zde známe, neexistuje a blažená přítomnost je ošetřena časovou kličkou či smyčkou, která činí takovou chvíli nezměřitelnou,  kdy průběh časové linie se zhroutí sám do sebe a nuda… Nuda bude něco, co nebude moci nikdy přijít, protože už nebude potom, ale jen nyní a právě teď. To teď, které nemělo své bylo ani své bude a trvá jen ve svém vlastním zlomku sekundy, ve které si žije nekonečně dlouho a nekonečně šťastně?

 

To jsou otázky, které si pokládají ti šťastnější z nás, kteří byli osudem i svou pílí zaměřeni na hrátky s paní svobodomyslností. Dámy, která se nenosí, dámy zapovězené, schovávané, skrývané, zatajované, mnohdy i zakázané a odmítané. Jsou Tabu, o kterých se ví, že jsou Tabu a vlastně tím, že se o nich ví, že jsou Tabu, Tabu nejsou. Je to jen dovolená hra, kdy společnost toleruje vybíjení si touhy po svobodomyslnosti v předem připravených tématech, která jsou pro tyto účely zřízena a která jsou pro takové cesty mysli uchystána jako pasti na divokou zvěř. Svobodomyslný Duch se tam má lapit, uváznout a vrátit se zcela nasycen a provětrán, aby se znovu pustil v lopocení vydýchané atmosféry běhu kultury, jež má pro všechny roční úděl desítek kil másla na hlavu. Přesto jako ztracené, zcela osamělé, barevné zrnko mezi ostatními světlými zrnky písku na ohromných plochách reliéfu navátých dun Sahary, tak zřídka se objeví někdo, kdo se zamyslí nad tématy, o kterých se prostě nemluví, nepíše, neuvažuje ani nepřemýšlí. Takové téma je nuda v Nebi. Tedy čím vyplníme pak na onom světě náš čas? Co bude tam? Snad nás onen sám Veliký nepřizve do ohromné síně plné vůně omamných látek, kde spočineme s blaženým úsměvem na rtech u jeho nohou na zemi mezi ostatními bezduchými, ale blaženými těly Ducha?

Mnoho se na to nemyslí dnes a co teprve kdysi, to se na toto nemyslelo vůbec. Nikdo si s tím nedělal těžkou hlavu. Například ve třicátých letech dvacátého století. Proč také? Ani Kristián Schmidt si s tím nedělal těžkou hlavu a jak to byl přemýšlivý mladý muž. A k Nebi měl blíž, než kdokoli z nás. Bylo to snad tím, že tehdy představa nicnedělání a lelkování po pokoji na zemi s výrazem nenaplňujícího štěstí byla úsměvným, vzdáleným snem, prázdnou, těžko představitelnou vizí neposkvrněnou dnešní realitou záběrů z předvolebních policejních čistek a razií do doupat fetujících spoluobčanů.

 

Kristián přitom nebyl někdo, koho by smrt neznala a on neznal ji. Dokonale se s ní seznámil, když se učil na leteckého mechanika a během jeho praxe v jedné letecké továrně vzal jakýsi soustruh rukáv jednomu dělníkovi a jím si podal celého dělníka a než si ostatní dělníci všimli, co se děje, zůstal na stroji viset kus oblečeného lidského masa velmi upomínajícího člověka od půli hrudníku dolů, kdežto od půli hrudníku nahoru zde nebylo vůbec nic a hranici mezi tělem a prázdnem vyznačovala bariéra rozcupovaného čehosi, co vypadalo z části jako pravá řeznická sekaná a zčásti jako hromada nalámaných voskových svíček posypaných fialovějícími květy.

Kristián to viděl, byl u toho a ještě si stačil všimnout, než se skácel na podlahu, jak je tím přeměněným, sešrotovaným tělem nahozen strop a část haly ve smyslu odstředivé síly vzniklé otáčením soustružného zařízení. Kristián při pohledu na to vše omdlel, ale nebylo to naposledy. Pak znovu v šatně, když si šel dát do kabele svoje pracovní svršky k vyprání. Myslím tím tu kabelu, kterou měl u svého ponku otevřenou a položenou na zemi, když se stalo ono neštěstí. Kristián si pečlivě zabalil svůj potřísněný plášť tak, aby byla špína uvnitř a otevřel doširoka kabelu, kde se na něj šklebilo kus úst a na nich visící část spodní a horní čelisti se zuby, které se náhodou tak k sobě měly, že to vypadalo, jakoby se ironicky smály při té vší hrůze.

Kristián se dostával dlouho z tohoto zážitku a hodně přemýšlel o smrti. Na tuto svou příhodu si vzpomněl později, kdy jako čerstvý letecký inženýr zkoušel se svými staršími a zkušenějšími kolegy nový, létající stroj. Tehdy prověřovali nové typy vrtulí a kolega Koukolík z neznámých důvodů ručně spouštěnou vrtuli nepustil, neuhnul, nýbrž se jí držel dál, zůstal v jejím prostoru a ve zlomku vteřiny dopadl jak bochník chleba na superrychlém kráječi. I tehdy si život velmi ironicky zahrál s Kristiánem, když jeho maminka našla později v kapse jeho pláště lidský prst. Tato korpulentní dáma však neomdlela a naopak svému kolabujícímu synáčkovi byla ohromnou psychickou podporou, když se znovu zhroutil pod tíhou běhu událostí. Nicméně utkvělo mu gesto onoho amputovaného ukazováku, jež se mu naskytlo při pohledu na jeho maminku, která za ním vběhla do jeho pokojíku třímaje vzhůru směřující ukazovák.

Jak okázalé a povzbuzující pro konstruktéra letadel. Pro konstruktéra, jež žije svou prací, jež má unikátní prostorovou představivost a unikátní znalost fyzikálních zákonitostí a neuvěřitelný cit pro materiál a jeho chování při namáhání a při práci.

 

Kristián chodil do kostela a díky vlastním zkušenostem se smrtí blízkých by mu stačilo, kdyby se s nimi setkal a již je neztratil. Jestli pak bude nějaká věčná nuda, to jej vůbec nezajímalo, to bylo to poslední. Ztráta blízkých jakožto smrt, byla tak hrůzná a měla takovou moc, že její zlomení byla nejvyšší meta, kam v této oblasti byl ochoten dojít. Za tuto hranici svou fantazii nepustil.

Kristiánova práce byla pro něj zároveň úžasným koníčkem. Jako kluk se věnoval letecké modelařině, jeho balzová, papírem potažená žebroví křídel jej dostávala do extáze maximálního uspokojení, které se postupně zaplňovalo úvahami o dalším modelu a jeho nových úžasných tvarech a vlastnostech, takže jakmile dokončil jedno dílo a dostal jej do vzduchu, okamžitě začal stavět další létající aparát, aby i jej dostal svými znalostmi a umem do povětří. Zkoušel kdejakou inovaci, o níž slyšel nebo se o ní dočetl. A nyní coby regulérní, začínající konstruktér pracuje na novém tvaru kýlovky pro jednomotorové, malé, civilní, dvoumístné letadlo. Hledá kompromis mezi pevností užitého materiálu a elegancí v designu s ohledem na aerodynamické vlastnosti. Hlavní konstruktéři mu zadali tuto práci zřejmě omylem. Příliš velký úkol pro někoho, kdo začíná a tak aniž by si to kdokoli uvědomil, letadlo startuje a mizí ve vzduchu, kde zkušební pilot hledá hraniční možnosti nové konstrukce. Vše je schváleno, všichni jsou spokojeni. Dělat na letadle je tak snadné. Kristián dostal další, daleko obtížnější úkol při kapotáži motoru se speciálním uložením chladiče oleje. Práce jej baví a je sám v sedmém nebi, vysoko, převysoko, daleko výš, než kam se dostanou stroje, na nichž se podílí.

Ani chudák neví, v jaké iluzi vlastně žije. Jaká šťastná náhoda tomu chtěla, že se mohl postavit k prknu a nakreslit na něj svoje myšlenky. Stalo se to jednoduše. Pan Ing. Vokoun, který by tuto práci normálně dostal a jež by pomalu a postupně měnil tvar směrovky a tím si zajišťoval práci na dlouhou dobu, byl na dovolené. A protože zkušebnímu pilotovi i hlavnímu mechanikovi bylo jasné, co si nová směrovka žádá, nijak jim nevadilo, že tu pan Vokoun není. Pan Vokoun byl obejit a po svém návratu se cítil velice nepříjemně a okradeně. Přímo podvedeně. Takhle se přece letadla nekonstruují, musí se udělat mnoho možností, zkoušet a být opatrný a když uděláme progresivní návrh, musíme k němu přidat i něco zpátečnického, abychom měli v něčem starém jistotu. Tak přemýšlel pan Ing. Vokoun a nebyl sám. Rozhodil proto své sítě a snažil se nového kolegu všemožně očernit a jak se tomu říká, vyštípat jej.

 

Nebudeme se zdržovat detaily nechutností a vynalézavostí, kterou pan Ing. Vokoun projevil při svých aktivitách proti Kristiánu Schmidtovi. Jen je dobré poznamenat, že se mu v intrikaření vedlo daleko lépe a projevil více inovativních, odvážných činů, než v samotné oblasti konstrukce letadel.

Mezi tím náš mladý pán, aniž by něco tušil, dostal díky mimořádným okolnostem nabídku od jiné letecké továrny vyvíjející zcela nový systém pro urychlený start. Jednalo se o oblast štědře dotovanou Ministerstvem národní obrany a mladému muži se vidina lepšího výdělku i zcela samostatné, zcela nové práce velice zamlouvala. Dokonce uvítal, když mu jeho stávající zaměstnavatel nedělal sebemenší potíže při rozvazování jeho pracovní smlouvy. Mělo by mu to být podezřelé. Ale pomyslel si, že mu prostě lidé přejí a že jsou všichni na něj milí a hodní. Ve skutečnosti se tou dobou o panu Schmidtovi pošuškávaly velice škaredé věci a tak vedení bylo rádo, že se tohoto člověka tak snadno a rychle zbaví.

Zato pan Vokoun něco nedomyslel. Všichni si zvykli na rychlé a naprosto přesně splněné požadavky na konstrukční plány a nyní sice dostal pan Vokoun svou bývalou práci zpět v plném rozsahu, ale evidentně na ni nestačil. Jeho past se obrátila proti němu a řada pomluv, které si vymyslel na pana Schmidta se přetransformovala a našla živnou půdu v neschopnosti pana Vokouna. Tehdy přišla pro nešťastného strůjce pomluv záchrana v hodině dvanácté. Do konstrukční kanceláře přišli první vydané normy pro letecký průmysl a stavbu aeroplánů. Od té doby bylo nutné stále v rukou držet šupleru či třímat logaritmické pravítko a vyhledávat v tabulkách, co je přípustné a co nikoli, co normy dovolují, co normy radí, co normy přikazují.

Od té doby byl pan Vokoun nesmírně šťastný muž. Mohl do norem nahlížet, radit se s nimi, schovávat se za ně, laskat se jimi, číst si v nic, studovat je a milovat je. Stal se jejich součástí a normy se staly součástí pana Vokouna.

Nebylo tedy divu, když i pan Vokoun odešel po nějaké době z továrny do Zemského úřadu kontroly norem Ministerstva průmyslu. Stal nejšťastnějším člověkem světa a bylo mu blaze. Jeho život byl naplněn.

 

Zatím mladý pan inženýr Kristián Schmidt zažíval muka. Tak jasně funkční startovací konzoly mu ne a ne schválit patřičný úřad Ministerstva. Řada věcí byla v jeho zařízení pro urychlení startu letadel zcela nová a jak bylo v odmítavém dopisu Ministerstva, tedy i neprověřená, problematická a riziková. A armáda musí šlapat jako spolehlivé hodinky a tedy celý projekt přesto, že při předvádění byli přihlížející zástupci armády nadšeni jak konzola dostává stíhačku navijákovou soupravou rychle do vzduchu či jak speciálními ventily konzoly vyhřívá prostor motoru letadla nebo jak stroji sama konzola nahodí již předehřátý motor automatickým bezpečnostním roztočením vrtule. Stejně jako byli pánové nadšeni samovyklápěcí rampou pro pilota. Konzola tak mohla dostat do vzduchu letoun v několika vteřinách. Při napadení republiky by stroje obránců neztrácely velmi drahocenný čas. Stačilo by pro každé strategické letiště po třech konzolách a první vlna obránců by čekala na nepřátelské bombardéry či střemhlavé letouny již za několik málo minut. Proti blitzkrieg (bleskovém útoku) by stála blesková obrana. Žádné zahřívání motorů dlouhým stáním na zemi, žádné tankování ve zmatku, žádné dlouhé starty po zemi. Jen vteřiny a horký vzduch vehnaný pod silným tlakem projede celým motorem a hadicí přidrženou ramenem se do nádrže letounu vyřítí rychlopumpou natlakované letecké palivo. Motor startovacího lana se spustí a začne napínat silnou startovací gumu. Letec přibíhá do letadla po rampě, nasouká se pohodlně do kokpitu a zavře kryt kabiny. Pak zdvihne ruku, načež obsluha rampy zmáčkne jediný knoflík a rampa i rameno se odklopí, výhřevná roura se zasune do země a páka před letadlem roztočí vrtuli a odsune se stranou. Guma vystřelí letadlo rychle dopředu, zatímco pilot již vytáčí vrtuli do obrátek tak, že využije dopředného štulce a letadlo po pár desítkách metrů je již úspěšně ve vzduchu.

 

Jak hořké zklamání. Pod detailním zdůvodněním je soupis výtek, kdy které normy byly nejasné, které byly obejity a které nedodrženy. Vytýkáno bylo přílišné předimenzování materiálů, které by prý vedlo k plýtvání se strategickými surovinami.

Mladý inženýr se zdrceně dívá na tyto řádky. Ví, že jeho plýtvání by zamezilo plýtvání celými letadly i lidskými životy na straně jeho země.

Pod tímto rozborem je razítko a podpis… Ing. Rudolf Vokoun.

A posledně zmiňované jméno se objevilo také v souvislosti s jednáním Ministerstva a vlády. Pan Vokoun zde byl přizván jako expert na včasný letecký protiútok. Na dotaz vlády, zda by bylo naše letectvo schopno včasně reagovat na útok nepřátelských letounů, zde měl v deskách obsáhlou zprávu. V pečlivě vypracované odpovědi zde na příkladu vymyšlené konstrukce pomyslného útoku představil scénář rychlých stíhaček, které bez okolků přeletí naši hranici stejně jako útočné střemhlavé bombardéry, které budou ničit ještě zaparkovaná letadla, která si budou teprve zahřívat motory. „Ano jsme nepřátelům zcela vydáni na milost i nemilost. Není způsobu, jak bychom zavčas naše stroje, byť jen v malém počtu, dostali do vzduchu k obraně vlasti!“ končí Vokounova zpráva. Pan Vokoun byl stále šťastný. Nezajímalo jej nic, o čem se jednalo, byl jen šťastný z moci svého úřadu, z vlastní důležitosti. Nebyl sám měl svá čísla a své tabulky. Byl člověkem, který si jen dělá svou práci a těší se se svými čísly v tabulkách, mazlí se s nimi, promlouvá k nim, špásuje s nimi, modlí se k nim a brání je přede všemi, kdo by se opovážili pochybovat. Moc čísel, moc nejsilnějších argumentů jako šamanova kletba. Jen jiná kultura, jen jiné atributy a z lidí se dají dělat hlupáci a z jejich masa krmě pro molocha války a marnosti.

 

Mladý pan inženýr Kristián Schmidt utekl tak jako spousta jiných letců a leteckých mechaniků ze svého domu, ze svého města, aby se pokusil překročit hranici do Polska, odkud budou moci bojovat na letadlech proti zlu, které se zmocnilo jejich země. Téměř u hranice s Polskou, jak říkají Polsku Poláci, byl při náhodné kontrole Ing. Schmidt osloven hlídkou v civilních šatech. Kristián se pokusil hlídce utéci, bohužel asi po třiceti metrech padl na žulové kostky silnice natahujíc ruku k obrubníku protějšího chodníku. Jedna z kulek malé, automatické pistole mu prostřelila část hrudníku a její rázová vlna změnila tkáň na hmotu podobnou paštice. Uvnitř vlastně část pana Kristiána vypadala jako ten muž, co jej dostal soustruh. Veliká bolest a pak trauma z rozsáhlého vnitřního zranění. Ještě pár kopanců od kožených bot. Oči Kristiána se dívají už jen jedním směrem a víčka nemrkají. Na silnici pod prázdným tělem mladého muže se tvoří tmavá kaluž a nad ním je sám Kristián a vůbec se mu nelíbí, co s ním dělají ti tři muži. Jeden z nich znovu a znovu kope do jeho těla. Pozornost Kristiána zaujala tmavá obloha. Vyletěl výš a nechal se obklopit tmou, na jejíž konci svítí jasné a velmi příjemné světlo. Jaký pocit bezpečí a úlevy jej naplňuje, když se zcela vystaví jeho paprskům. Pocit laskavosti, pochopení, klidu a naplnění. Kristián přivírá slastně oči a je mu strašně dobře. Je tady moc, moc krásně šeptá…

 

 

Díl druhý

 

Ono se řekne Nebe, ale snad se to ani tak nemyslí, protože to o myšlení nemůže být. I když myslíte, až se vám z hlavy kouří všemi otvory a pod pokličkou to bublá, prostě jde o to, že pokud nepoznáte, nepochopíte. Pokud tady nejste, vůbec nemáte tušení o tom, co se tu děje. A myslíte si, že tu běží čas jako doma? Ne, vůbec ne. Čas je tu něco úplně jiného a to nejzajímavější je, že odtud se můžete dostat do jakéhokoli času i třeba do toho, který byl kdysi moc, moc dávno nebo naopak který bude moc a moc za dlouho. Tady prostě čas je a je všeobsažný, univerzální a propojující a přitom nelimitující. Vznosně a učeně řečeno. Ale spíš to pochopíme, když budeme dále sledovat osudy mladého leteckého konstruktéra inženýra Kristiána Schmidta. Jakmile se ocitl na druhé straně tunelu a bylo mu tam tak fajn ve světelné kouli představující bytost, jejíž jméno mu bylo najednou jasné, snažil se přemýšlet a starat se o svůj život a jeho hodnocení a hned jak to šlo, tak o příbuzné a známé. Zjistil mnoho z jejich osudů a věcí kolem něj samotného, dostal zde odpověď na spoustu svých otázek. Ale za nějaký čas pocítil zvláštní nutkání pustit se do designu nějakého ohromného letadla, zakrytovat jeho motory, oplechovat kryty na kola nebo pohrávat si s brzdícími klapkami či si alespoň hrát s umístěním zpětného zrcátka do skla kabiny.

 

Přišel za ním jeho prastrýc, který byl za života strojním konstruktérem a který ještě za svého života kdysi Kristiána jako chlapce hodně ovlivnil. ,,Něco se se mnou děje, strejdo,“ opatrně se přiznal příbuznému. Ten mu viděl do hloubi jeho myšlenek, nicméně decentně couvnul, aby mu ponechal soukromí mysli. ,,Myslíš to nutkání pustit se zase do pořádné práce?“ usmál se strýc. ,,Přesně tak, už to tady nemohu vydržet. Jako by mě všechno pálilo, nemám nikde stání, uklidní mne jen to, co mám tak rád. Sedět za stolem a načrtávat na veliký papír nápady, listovat v knihách a nechat se inspirovat a pak vyhledávat v tabulkách o materiálech a jejich proměnách vlastností při jejich namáhání.“,,Co bych za to dal, kdybych mohl zase pracovat!“ povzdechl si mladý muž.

,,Asi není nic jednoduššího,“ zase se usmál strýc a to už procházeli ohromnou průhlednou budovou, kde jakoby ze skla stály zvětšeniny těl různých živočichů a kolem pobíhali jako mravenci nerůznější lidé. ,,Tady je to!“ mrknul strýc na synovce, otevřel jedny dveře a oznámil těm, co byli uvnitř. ,,Tak vám ho vedu a buďte mi na něj hodní, je to talent od přírody!“ A zase se usmál a Kristián zůstal s několika příjemnými lidmi sám ve vysoké místnosti, kde uprostřed ležela zatím beztvará masa skelnaté, měkké hmoty, prosvícené osami a rovinami, aby bylo jasné, kterým směrem se má pohybovat a kde má kolik nyní hmoty.

,,Co to tu máte?“ zeptal se užaslý Kristián. ,,Superprácičku, mladíku. Čekáme jen na tebe, potřebujeme specialistu na mechaniku a na aerodynamiku,“ odpověděla krásná dívka. A muž vedle se přidal: „Ne aerodynamiku, vlastně na hydrodynamiku. Tady jsou vypsány specifikace a my máme nachystat tvar těla této hlubinné mořské ryby.“ ,,Proč ryby?“ divil se Kristián ,,jak ryby?“

„Nu, Kristiáne,“ obrátila se na něj znova ona kouzelně vypadající dívka ,,tady jsme nekonečně dlouho a tak se tu bavíme tak, že děláme každý to, co máme nejraději a my jako konstruktéři vyvíjíme nové typy živočichů, tedy jejich schránky, aby byla tato zvířata nejen pohyblivá a obratná, ale také krásná a ladná. Aby v tom byla vznosnost a elegance. A také účelovost. Prostě vše, co jsi dával do konstrukcí letadel, tady dáváme do opravdového, živého těla.“ Kristián stál jako opařený a v úžasu hleděl před sebe nechápajíc, co se děje. To co slyšel, jej naprosto překvapilo, ale i nadchlo. Už si představoval, co by s tímto materiálem mohl dělat a na práci se začal nevýslovně těšit. Jeho břicho se nadouvalo a stahovalo jako na roztočeném kolotoči, nemohl se dočkat.

,,Co je to za rybu?“ zeptal se. „Pomalu se pohybující, všežravá ryba. Spíš se živí rostlinami, ale měla by dokázat provést velmi rychlý výpad na kořist. Měla by na místě zastavit nebo se bleskem otočit. Také  bych měla říci, že by měla dokázat plavat i ve značné hloubce, ale měla by dokázat vystoupat do deseti metrů a pohybovat se mezi skalami a balvany. Číhat v záloze, dokázat ohmatávat okolí a lovit i v noci či ve tmě hlubiny oceánu.“ „Teda a kde ji najdeme? Někde v budoucnosti? Líbí se mi dělat nový druh ryby, ale za života na zemi jsem moc vývoji tvorstva nevěřil. Přece bychom museli registrovat vznik nových druhů, ale to vědci nepotvrdili.“ Kristián ze sebe vysypal informace poplatné konci třicátých let dvacátého století.

Krásná dívka se usmála a ostatní kolegové se dusili těžko skrývaným smíchem. „I v tvé době běžel vývoj ohromným tempem, zvláště u nejmenších organismů, třeba u bakterií. Jak rychle se měnily, jaké nové vlastnosti získávaly. Jen jste byli slepí. A pak vznikala celá řada nových tvorů, ale jinak, než jste si to představovali. Nové druhy se někdy vynoří naráz spojením jiných druhů nebo specifickými mutacemi, ale za těmi stojíme my. A tady je ta prvotní práce. Ty nové druhy se musí přece někde nachystat a promyslet a vyzkoušet, upravit a pak, až jsme spokojení, je pošleme na svět!“ nadšeně skončila dívka.

Už ne tak nadšený byl Kristián. Byl zmožen a více jak fascinován a přímo rozčarován, že věci ve vesmíru, které obdivoval, nevytvořila přímočaře ona všemocná ruka prozřetelnosti, ale um lidí, kteří mu byli podobni svou vášní a zaměřením.

,,A ještě něco,“ ozval se hlas za Kristiánovými zády. ,,Ta ryba je pravěká. Bude žít před mnoha a mnoha miliony lety v pravěkých mořích. Protože tu neexistuje čas, jak jej znáš, my lidé z budoucnosti zde připravíme nyní tuto rybu a zaplníme jí svět v minulosti.“ Tentokrát se už smáli Kristiánovi všichni, protože jeho zmatení o posunech času bylo nad jeho všechno chápání a zkušenosti.

 

Ale za nějaký čas a hromadou poctivé práce tu byl Kristián Schmidt jako doma, nejenže se ničemu nedivil, ale zvykl si na jinou strukturu a vlastnosti času a jeho nadšení při práci s průhledným, měkkým a poddajným materiálem při konstrukci prototypu těla ryby neznalo mezí.

Dařilo se mu, lidé kolem něj jej chválili. Jeho talent byl opravdu nevšední a ryba sama dostávala veliké, mohutné ploutve, silný, okrouhlý ocas, kulaté, zavalité břicho v přední části těla a delší ocasní část trupu, který byl mírně hadovitý, ale stále pěkně robustní. Kristián byl velmi spokojen se svou prací a když se věnoval kapotování žaberních štěrbin, nejednou si vzpomněl na svou práci s kapotováním čela letadla. Jak stejné jsou obě práce a jak stejně šťasten jsem u obou.

Bylo mu moc, moc dobře a zvláště tehdy, když se dozvěděl, jak ohromný a nekonečný je zástup živočichů, které bude nutné ještě vyrobit. A také se moc těšil, až bude moci své dílo pozorovat, když budou tato těla naplněna Duchem a začne je užívat skutečná živá mysl.

Těšil se na to stejně, jako když si do letadla sedal zkušební pilot a jeho představy se měnily v realitu.

Jak čas běžel, nastala jednoho dne ona chvíle, kdy slavnostně pustili do dávného světa první ryby tohoto druhu. Jak to bylo krásné tyto prvé ryby pozorovat, sledovat jak rostou a užívají si ve zdraví svého těla jako nejryzejší vysokovýkonné mašiny.

 

Kristián se vrátil ke své práci. Tentokrát chystali ohromnou, rychlou rybu se speciálně tvarovanými čelistmi a ploutvemi. Museli vyhovět celé řadě nevšedních požadavků a Kristián musel sáhnout k měnitelným parametrům jako v pozdějším letectví a nechal klouby a svaly ovládat určité ploutve a výběžky kostí tak, aby ryba byla jak  skvělým plavcem volného moře, tak aby dokázala vzdorovat silným proudům a být těžko spolknutelnou kořistí pro své predátory.

Kristián byl nadšen, když v tom se mu vrátila ryba zpět doprostřed kanceláře s ohromným fasciklem důvodů, proč byla zamítnuta.

Kristián byl zdrcen a teprve teď pochopil, že jen pomaloučku je konfrontován s faktem, že bude i zde pracovat s prováděcími protokoly a technickými normami. Jeho nápady změny tvaru těla nejdou totiž provést jen tak. Budou je měnit geny a ty mají své specifické možnosti a každý nový tvar i detail musí být proveditelný právě pokyny změn genetického kódu.

Inženýr Kristián Schmidt byl zhroucen a znechucen a jen těžko a pomalu se smiřoval se svázanýma rukama, které mu tolik připomínaly nemilé zkušenosti z dob jeho života a práce v letecké kanceláři. Ale jak čas běžel, naučil se Kristián všelijak obcházet neblahá rozhodnutí a škrty genetické kódovací kanceláře. Tak třeba jednou vůbec nedokázal přimět genetickou kancelář, aby akceptovala zmenšení hmotnosti a robustnosti kostry jedné mohutné ryby. Pro živočicha by velká váha znamenala katastrofu, jen by se v dospělosti plahočil po dně a vůbec by nedokázal plavat ve vodním sloupci. Ale to už byl Kristián ostřílený a zkušený nebeský konstruktér se spoustou kamarádů mezi skvělými lidmi a tak rozpomenuvši se na někdejší neúspěch s prosazením startovací konzoly, nenechal tuto rybu prohrát boj o svůj důstojný život!

Zašel si postěžovat za kamarádem chemikem a tady přišli na skvělé řešení. Ryba se bude živit rostlinou potravou, kterou nechá rozkládat ve zvětšeném, jen mírně a jednoduše upraveném střevu s několika příčnými řasami. Zde se tak budou stále tvořit veliké bubliny, které budou živočicha nadlehčovat. S radostí a s pocitem vítězství vyzkoušel s přáteli svou novou rybu. Kontrolní kancelář nepochopila jejich záměr a ryba prošla schvalovacím řízením.

 

Tak veliká radost, ale i rozčilení naplnilo Kristiána a dodal si kuráže jako nikdy. ,,Vždyť proč ne? Proč bych vlastně nemohl vtrhnout do té praštěné genetické kanceláře plné těch hnidopichů a šťouralů a kazisvětů a zbytečných úředníků a lidí, kteří mě jen štvou!?“ „A řeknu jim pěkně od plic, co si o nich myslím!“

To už se Kristián řítil chodbičkami ředitelství genetické kanceláře. Rozrazil dveře... a spatřil malého, tlustého človíčka na otáčecí židli. Zrovna k němu byl otočený zády. Kristián se k němu blížil plný energie zezadu a ráznými kroky dělal parádní rámus rozzuřené parní lokomotivy. Vtom se malý mužíček ke Kristiánovi otočil a... s vytřeštěnýma očima na sebe oba muži zírají. Tím mužíčkem nebyl totiž nikdo jiný, než sám pan inženýr Rudolf Vokoun!

 

                                                                                                                           Předchozí          Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák