The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

Malé povídky velkého génia 

 

 

Povídka druhá - Matrona

 

O infarktu na schodech, o jedné moc a moc tlusté paní a moc a moc zlých jazycích.

Zlé jazyky pomlouvají, říkají takové ty škaredé věci, co určitě nebudou pravda a nebo ne? Co když ti lidé někdy popisují skutečné události a jen se proti realitě, společnosti, vedení a šéfům cítí malí, bezbranní a bezmocní a jen a jen trpění a nahraditelní mravenečkové. Kam zařadit tento příběh? To nechám na Vás, čtenářích.

Když mi byl tento příběh kdysi dávno vypravován, dotyčný přidal: ,,Prosím tě, neříkej, že jsem ti to řekl já a že to bylo v té a v té instituci, protože bych mohl letět!“

 

Je chladný, zářijový večer, lampy na ulici před nemocnicí osvětlují okolní, ještě olistěné stromy a obloha má nádhernou, tmavomodře svítivou barvu. Mezi stromy vede rovná silnice, která umožňuje pohled na velkou vzdálenost a tak blikající maják sanitky je už vidět, i když sanitu ještě neslyšíte. Do nemocnice veze tato sanita velmi korpulentní dámu. Houkačka, modrý majáček, infarkt. Velká bolest někde uprostřed přeobjemného hrudníku vystřelující k rameni a k ruce. Napřed dáma myslela, že ji prostě jen zase bolí záda ničená přeukrutnou tíhou zemské gravitace, která k sobě nejpevněji přivine věci nejhmotnější.

 

Bolest se už nedá vydržet, dáma křičí v nesnesitelných mukách, doktor jí nadává, že je hysterka a apeluje, aby zachovávala dekórum.

,,Rychle, rychle pryč!“ ,,Pryč odtud od protivného obvoďáka!“ ,,Pryč odtud od toho cynického doktora do nemocnice, do bezpečí, kde už bude v dobrých rukou!“ Minuty se vlečou, každý úder srdce je tak bolestivý, tlak v hrudi jde do levé ruky, dáma naříká, je to pro ni strašné utrpení.

Sanita konečně zastaví. ,,Rychle vstaňte a pojděte za náma, paní.“ Dáma s námahou vstává a jde chodbou, slzy v očích, drží si pravou rukou levé rameno a brada se jí cuká v pláči. Chodba se zužuje a je najednou užší, než je korpulentní dáma širší.  

Pohotový nemocniční zřízenec vředu dámu táhne a saniťák vzadu tlačí. Dáma se však touto dobou a v těchto místech už definitivně rozprostírá od jedné stěny ke druhé. Její víčka zamžikala, oči se protočily a dámě klesla hlava. „Ztrácí vědomí, zaberte!“ ozve se zepředu zřízenec za přelévání tukových vln běžících po mohutném dámském těle, jako když se šíří vlny na moři.

 

,,No a co asi dělám?!“ rozčiluje se ten vzadu.

,,Tak když na to, proboha, nestačíte, tak někoho zavolejte!“

,,Já, že na to nestačím? Já tlačím dost, ale vy málo táhnete! Pojďte se podívat, tlačím tolik, že záda má pacientka u vás daleko vpředu před tím vším sádlem, které mám po stěnách daleko za sebou! Jestli jsme tady na jednom místě, tak jen proto, že málo táhnete!“ hulákal saniťák dohřátě přes hlavu dámy neurčitě dopředu, kam už nedohlédl.

,,Dobře!“ ozval se ten vpředu ,,dobře! Já klidně dojdu pro posily, když máte pocit, že by to někdo dovedl lépe! Ale nedělejte si naděje a běžte si také pro někoho.“

 

A tak za chvíli se kolem dámy vyrojilo množství mravenečků, kteří vpředu táhli, vzadu tlačili a jiní přemísťovali jednotlivé masy tuku ze stěn po milimetrech kupředu za svou paní. Jiní přihlíželi, další radili a ostatní jen tiše zavazeli nebo kroutili hlavami.

,,Člověče, co to děláte? Nechte toho! Vy jste se úplně zbláznil, copak nevidíte, že ji tudyma neprotáhneme?“ Z druhé strany se zase ozvalo: ,, Tlačte nazpátek, vytáhneme ji a do budovy ji dostaneme jiným vchodem.“ ,,No konečně!“

 

Ale co to? Dámě definitivně poklesly nohy a rozlila se celá po stěnách napravo i nalevo, po podlaze i všude kolem.

,,Nejde to!“

,,Co že nejde?“

,,No nemůžeme ji dostat nazpátek!“

,,Tak zavolejte doktora, ať jde sem.“

Konečně dorazil doktor mající službu.

,,Proboha, co to tam provádíte?“

,,Pacientka se zasekla!“

,,Tak honem zatlačte!“

,,Nejde to!“

,,No to vidím, že to opravdu nejde. Počkejte, poslechnu si ji.“ Doktor se snaží od jednoho konce korpulentní paní natáhnout ruku někam do tušeného středu této dámy, aby se dostal co nejblíže srdci.

,,Nic, konec, je mrtvá pánové!“

,,Exitus!“ letělo chodbou na jednu i druhou stranu. Jindy se výkřiky i hlasitá slova vracela ozvěnou, dnes jakoby nějaká měkká hora uprostřed bránila ozvěně v rozletu.

 

Ale velmi korpulentní dáma neměla mít klid ani po smrti. Realita ji postavila do role zarytého, odbojného a nepoddajného protivníka, se kterým je bojováno všemi dostupnými prostředky. Zřízenci sice našli pro dámu relativně přiměřenou rakev, ale jen relativně. Dámu opravdu do spodní části rakve uložili, ale všechno dopadlo trochu jinak než obvykle.

To co se do rakve, tedy spíš do její spodní části nevešlo, přečuhovalo nahoře tak horentně, že zřízenec po víku údajně musel dlouho skákat, než úplně dolehlo a mohlo být přitlučeno.

 

Jsou to absurdní věci z absurdního světa, snad ne toho reálného, ale snad tak vzdáleného, že se s ním nikdy nesetkáme.

Není to dlouho, co měla stará paní doktorka odnaproti infarkt. Vezu ji autem do nemocnice.

,,Á tak to chce na vyšetření.“

,,To běžte paní do prvního patra tady po schodech...“

 

 

                                                                                                                                    Předchozí          Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák