The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Malé povídky velkého génia

Povídka šestnáctá - Noc v muzeu

 

 

Jsem obyčejný archeolog z jednoho muzea. Naše expozice se nachází v prostorách sice historických a romantických, leč v pokročile noční hodinu značně osamělých. Pracoval jsem tady už tolikrát, že mi už zevšednělo, když se chystala nějaká ta výstava i pozdě do noci. Vždy všechno v klidu, stejná práce jako ve dne. Pravda, byl jsem tady nejčastěji ještě s dalšími muzejníky, ale protože mám byt nedaleko odtud a nejsem tudíž vázaný na nějaký ten poslední dopravní spoj, mohu se zdržet a připravovat výstavu déle než jiní. Obvykle velká spousta práce a vždycky, ačkoli to vypadá, že je vše v rukou aranžérů, se na poslední chvíli zjistí, že to nebo ono by se dalo udělat jinak nebo se někde ztratí podklady nebo se musí nechat vytisknout jinak popisky... zvětšit, naklonit písmo, zmenšit, ztučnit, zvýraznit nebo naopak odlehčit, zjemnit a pak nastříhat a popisky znovu rozmístit. A tak se montuje sklo nahoru a dolů a mění se a mění a když je člověk spokojený a vše je konečně určitě správně a dokonalé, někdo přijde a nenápadně a ve vší skromnosti upozorní, že je někde v letopočtech o nulu méně nebo více nebo že se přehlédlo nějaké to špatné Y nebo I. Prostě zařádil si tiskařský šotek. A může se zase pracovat.

 

Vystavuje se zde všechno možné, ruční mlýnky, sbírky exotického hmyzu, staré zbraně, modely plachetnic, historické knihy, vycpaniny ptactva, dávné mapy, stará řemesla, ale protože jsem archeolog, musí tu být občas k vidění i to, co vykopáváme ze země. To jsou všelijaké střepy starých nádob, kusy starých želez, ze kterých konzervátoři nakonec vykouzlí ocílku na rozdělávání ohně nebo starý srp či pant do dveří. Ale k archeologii patří také lidské kostry. Někdy celé, jindy už jen lebky či jejich zlomky. Zajímavé je, že ačkoli jsem zde přece jen nakonec mezi takovými pochmurnými nálezy spočinul zcela osamocen, nikdy jsem se nebál. Cítil jsem se tady stále jako doma a nerušeně se zabýval usilovnou expoziční činností pilného a spokojeného muzejníka.

Ale toho večera, vlastně té noci při přípravě právě oné inkriminované výstavy, to všechno dopadlo úplně jinak. A to tady, v tomto velkém sále nebyly tehdy žádné lidské lebky, žádné kostry ani popravčí meče, sekery, napichovací kůly, mučící nástroje, okovy, dokonce ani prostá kopí a jiné morbidnosti.

 

Ale abych se dostal k jádru věci. Slyšel jsem, že někteří lidé zahlédli nebo měli dojem, že zahlédli dávné lidi, ale vždycky jsem se tomu smál. Proč? Protože taková setkání jen zrcadlila jejich mysl. Nebyla to pravděpodobnější setkání s neznámem, o němž je pro nás ve skutečnosti většina minulosti lidstva. Ti lidé potkali jen ty postavy z minulosti, které dobře znali. Ocitli se v keltské vesnici, pozdravili se s římským vojákem, vyděsil je meditující mnich, ovanul je chlad procházející jeptišky... Vlastně asi vše, co člověk dobře zná z filmů, televize, divadla nebo z muzejních nocí. Že by někdo potkal mezolitického válečníka pomalovaného odshora dolů s takovou výbavou, že by si to člověk nevymyslel a archeolog by to poznal omylem jen podle jednoho nebo dvou náhodných a nepatrných detailů? Nebo gravettience? Madlénce? Nebo někoho z propadlišť časů, které jsou skutečně ohromně vzdáleny? Lidé mají o tak dávných kulturách velmi zkreslené představy a odborníci zase jen mlhavé teorie.

 

Ba i ten obří obraz za zády se za několik let promění jen v dokument své doby. To proto, že letní charakter krajiny z onoho díla revize pošle za Sněhurkou, Popelkou, Karkulkou a Sedmero krkavci. Byl to tehdy snad jediný obraz svého druhu, ještě nikdy nikdo nenamaloval lidi z tak dávné minulosti. Nebyli to žádné poloopice, ale skuteční lidé se vším všudy i se svou kulturou. Sice skromnou, protože iluze teplé krajiny nedovoluje si pohrávat s oblečením a jen přioděný nebo nahý člověk.... no, není to ono. Prostě šaty dělají člověka. Tedy alespoň v našich končinách, kde je většina roku tak, jak je. A tak my lidé,většinu roku odění, posuzujeme jiné právě podle sebe. Ten obraz byl ohromný a byl rozdělen na několik částí. V popředí před krajinou stály vyříznuté postavy lidí v životní velikosti, osvobozeny od obrazu, který je včleňoval do kompozice. Byly vytrženy z krajiny své domnělé doby. Snad tehdy bylo výjimečně horké léto a oni vracejíc se domů skutečně neměli takřka nic na sobě. Oděni jen tak, aby procházejíc křovitým terénem nedošlo u nich k hloupým a choulostivým zraněním. Jejich těla zdobily kožené řemínky. Taková ozdoba je jednoduchá na výrobu a dá se nosit velmi dlouho, než se rozpadne. Kožené řemínky jsou lehké a efektní, dají se stáčet, barvit, vrstvit. Vděčný materiál a snadno dostupný. Stačí jen vzít drobný úštěp místního kamene a z kousku kůže vyřežete předlouhý, tenký řemínek. A tento muž tady jakoby tančil nad úlovkem, který přinesli jeho druhové z výpravy. Leží tu i lebka onoho zvířete, ne namalovaná ani vyřezaná v obrysech z plochého, pevného podkladu umělohmotné desky, ale skutečně trojrozměrná, opravdová lebka. Všechno je zde vlastně odtrženo od pozadí někdejšího obrazu. Lidé a zvíře už nejsou jen součástí své doby, světa dávno minulého, ale součástí této místnosti a tohoto okamžiku.

 

Je to už dlouho, co jsem tu sám, v této veliké a vysoké místnosti s gotickým stropem s mnoha zajímavými oblouky klenby. Ztrácí se ve tmě noci, která přichází nejen zvenku, ale z celého vesmíru. Tatáž tma z jediné, nekonečně dlouhé vesmírné noci, která tam venku v kosmu trvá nepřetržitě den co den, noc co noc a rok co rok. Vesmír žije jen svou jedinou nocí ozářen svitem miliard malých hvězdiček a když se jim nepřiblížíte, tak pro vás zůstane tato noc nejdelší nocí světa, počínající kdesi u zrodu vesmíru. Tato noc propojuje všechen čas, maže všechny ty roky, staletí a tisíciletí. Nic pro ni neznamená ani milion let. A v té vesmírnou tmou naplněné místnosti svítí moje malá lampička, abych viděl na papíry, nastříhal správně opravné popisky a dal je pak tam, kde mají být.

 

Od malého, provizorního stolečku mohu pozorovat oranžové záblesky z malé, skleněné vitrínky po okolních předmětech, zvláště pak po dalších skleněných vitrínkách. Výstavníci sem naaranžovali jakési žárovečky, které všelijak blikají svým zdánlivě horkým světlem a jejich mihotání tak upomíná plameny živého ohně. Ohně, který tolik vypovídá o oněch lidech, o jejich schopnostech a vlastnostech. V ohni opálené artefakty říkají mnoho. Byly tak dlouho ve výhni, že by ji žádný požár po takovou dobu, ve které hořely, neuživil. Tedy jasně ukazují na přítomnost dobře udržovaného ohniště svědomitých strážců tepla a záře.

 

Kdybychom měli jen tyto doklady ohnišť v podobě přepálených artefaktů a byli sami k sobě spravedliví, pak jen tyto artefakty by nám o minulosti oněch dávných lidí napověděly tolik, že bychom to nikdy nečekali. Jenže lidé nejsou spravedliví a trpěliví, raději dají na zkratky a na prohlášení někoho rádoby povolaného, jen aby sami nemuseli přemýšlet. Ale když překonáte svou náturu, když rozhýbáte šedé buňky mozkové, pochopíte, že jen ten, kdo je skutečně trpělivý, zvládne oheň. Jen ten, kdo rozumí řádu věcí a dovede se řádu věcí přizpůsobit, jen ten kdo pochopí a pocítí potřeby druhého, zvládne a pochopí potřeby ohně. Jen ten, kdo se dovede starat o jiné bytosti, vyžadující soustavnou péči, jen takový dokáže zvládnout tento živel tak, že se stane součástí jeho života. Jen takový člověk, který zkoumá svět kolem sebe a objevuje vlastnosti věcí, objeví oheň a objeví i to, co je pro jeho život nejoptimálnější. Oheň toho mnoho navypráví o svých tvůrcích, celé hodiny bychom mohli naslouchat všemu, o čem vypovídá a to vše zároveň vydává svědectví i o těch dávných lidech. Jen malý kousek přepáleného materiálu a na druhé straně knihy informací. Tak prostý a tak čistý zdroj informací o lidech, že jej mnozí raději zahodili, zřekli se jej a snažili se dělat, že neexistuje. Snad aby lidé neposlouchali vyprávění ohně, ale naslouchali jen jim. My vzdělaní přece dnes rozhodujeme, jak tito lidé měli být trpěliví, jak se měli vžít do potřeb druhých, jak měli být disciplinovaní, jak měli znát materiály a jejich vlastnosti! My rozhodujeme, jak měli být zvídaví! My rozhodujeme, nakolik měli být lidmi. A ten oheň se s posuzovateli minulosti vůbec nebavil, jen si vesele praskal v ohništi a vypravoval si tvrdošíjně svůj vlastní tichý a dlouhý příběh. Snad proto se mnozí vědci ohně bojí tak, jak to rádi připisují jím zaháněným divokým šelmám noci. A nad jedním takovým dávným ohništěm tančí teď v diororamatu muž, snad jakýsi šaman. Tančí svou modlitbu k času, k silám vesmíru a z reproduktorů se potichu line v rytmu dlaní, a dřívek píseň vystavěná z lidských hlasů skutečných nedávných přírodních národů. Hudba mající původ v šamanských rituálech se zde snoubí s duchem ohně, jež tolik vypravuje o těch dávných časech svým blikáním i rytmem. Přesto, že toto blikání je výsledkem ne toliko oxidačním, nýbrž zásluhou elekrického proudu, diod a odporů a jde tedy jen o pouhou iluzi, je to iluze dokonalá a to tak dokonalá, že rozeznávám i praskání ohniště. Stále otočen k dioramatu zády, sleduji blikotání odlesku plaménků po stěnách haly a skleněných vitrínách. Přísahal bych, že cítím dokonce sálající horko z ohně a slyším skutečné hlasy živých lidí a jejich živoucí dech. Celá místnost jako by byla přenesena do jiné dimenze, do jiných časů nebo naopak jiné časy a dimenze jsou vtahovány sem?

 

Zadíval jsem se před sebe na protější stěnu, plnou hry pohybujících se stínů a záblesků ohně. Vzpomněl jsem si na autora obrazu, podle kterého jsme dělali toto diorama. Všiml jsem si, že někteří rádoby odborníci na dávnou minulost člověka se nápadně často bojí ohně. A tak jej obcházejí a přehlížejí a když mají realizovat rekonstrukci té doby, realizují naprosté nesmysly. Nechávají oheň hořet jen tak samotný, bez zásoby topiva naskládaných někde opodál na velké hromadě. Oheň totiž vyžaduje topivo, topivo je pro něj potrava, bez ní hladoví a hyne. Ohniště bez topiva je jako oheň bez kouře. Ohniště bez zásoby dříví je smutnou předzvěstí blížícího se konce. Ale archeologové přece našli jen ta ohniště, nikdy nevykopali zásoby dříví a tak je nemohou svou prací doložit. Jistě, protože shnily, dávno se rozpadly na prach! Tak tedy ve svých rekonstrukcích předvádějí lidem jen to, co archeologie skutečně našla a našla ohniště, nic víc! Je to správné? Je to poctivé? Podle nich ano, jen to je skutečně doložené. Co když tito lidé nedokázali myslet na budoucnost a čas byl pro ně nepolapitelnou abstrakcí? Co když žili jen z přítomnosti a tak pro svá ohniště nedokázali nachystat zásobu dříví? Když neznáte čas, nevíte, jak co rychle hoří. Nepochopíte, že uschlá tráva sice hoří, ale hoří tak rychle, že byste nestačili zásobovat oheň, i kdyby všichni poletovali kolem a stále plnými náručemi přinášeli plamenům tuto potravu. Nebo že něco naopak hoří příliš pomalu a je třeba takovému otopu pomoci. Že by tito lidé měli chápat něco jako hledání optimální cesty? To je pro ony posuzovatele nesmysl. Ale když budete spravedliví, překvapivě dojdete z vyprávění ohně k jedinému logickému závěru, že totiž oni provozovatelé dávných ohnišť byli v myšlení dál než ti, kteří se jimi po mnoha letech zabývají. Oni současní myslitelé by totiž jen s obtížemi dokázali udržet takový oheň v divoké krajině za každého počasí a v kteroukoli roční dobu. Jen nemnozí by si jej dnes skutečně dokázali sami rozdělat v chladné krajině plné vlhkého vzduchu.

Takové rozdělání ohně by pro nezkušeného skončilo jen a jen fiaskem. Proč tedy takoví badatelé chytráci nechávají těmto dávným lidem, jež zvládli oheň, jen holé ruce a takovou prostoduchost?

 

Zatímco přemýšlím o ohništi, nedokáži se už soustředit na práci. Do nočního ticha se line šamanský zpěv, problikávají plaménky ohně a já mám poprvé v životě ve zdejších prostorách pocit, že tu nejsem sám. Za zády mám ono diorama a neodbytný pocit, že se na mě dívají oči toho muže u ohniště. Jako by se jeho mysl dostala skrze onu nekonečnou noc časem až ke mně, osvobodila se z obrazu a probudila do života. Jeho oči se doširoka otevřely a sledují mě zezadu, jak se mi hýbou lokty, když stříhám další popisku. Začínám se potit, jako bych u toho ohniště byl já ne on.

 

A Šaman tu není sám. Z podsvětí časů, z vesmírných dimenzí zapomnění si přivedl své lidi a všichni se nyní na mě dívají. Celá jejich komunita, staří, dospělí muži i ženy i ty malé děti, všichni jsou tu a sledují mě, jediného živého tvora široko daleko. Jsem pro ně jediná věc stojící za pozornost, jsem jejich hříčka a objekt zájmu. Už se mi začíná pot prodírat vlasy a rychle jako vodopád se řine přes čelo, přeskočí oční víčka a dopadá na tvář a na papír s vytisknutými texty. ,,Bože dobrý!“ Popadl jsem v jediném rychlém skoku svoje věci a utíkal z muzea, co mi síly stačily a to si piště, že jsem měl ten největší strach se otočit nazpět. Jestli jsem si dělal starosti, zda jsem zhasl nebo zamkl? Ne! Ten zážitek byl tak silný a tak opravdový, že moje starosti byly od takových maličkostí na hony vzdáleny.

Tehdy v noci tedy pro mě dostal můj vztah k dávné minulosti lidstva zcela nový rozměr a hloubku. Minulost pro mě už není jen věcí rozumu, ale i věcí rozum daleko přesahujících a neuchopitelných, které sice někdy můžeme potlačit a ukrýt, jindy se však samy mohou přihlásit a zcela opanovat prostor kolem nás i v nás samých.

                                                                                                                                      Předchozí             Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák