The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Malé povídky velkého génia

Povídka patnáctá - Ze škatulky - případ zmizelé dámy

 

 

Tato povídka je věnována mému dlouholetému příteli archeologovi Dr. Martinu Hložkovi, iniciátorovi projektu holocenních kultur v Antroparku.

 

 

 

Pan Mošna byl mezi kolegy v muzeu, kde pracoval, pokládán za velmi smutného muže. Přesto však byly chvíle, kdy mezi lidmi pookřál, vmísil se do rozhovoru a dokonce se někdy i zasmál. To pak vypadal jako skutečně spokojený muž.

 

Co bylo tou smutnou oponou jeho bytí? Co mu dělalo na čele vrásky, co bylo tou příčinou, že jeho vlas bělel jako kost na palčivém slunci? Starosti mu dělala manželka. Vnášela zmatek do jeho mysli a srdce svým zvláštním způsobem. Na jednu stranu měl pocit, že ona je ta, která se stará o klid jejich společného života, že ona je ta starostlivá, pečlivá a přívětivá duše domácnosti do takové míry, že se sám pan Mošna viděl jako člověk, který kde co doma pokazí, nic nezvládne opravit ani zařídit, na cokoli snadno zapomene a je i tak trochu nebo spíš neuvěřitelně nepořádný. Na druhé straně měl podezření, že tomu všemu je právě proto, že jeho žena mu podstrkuje falešné karty. Z pohledu paní Mošnové byl její manžel nenapravitelný a nekulturní barbar, jež by bez své dobré ženy netušil, co je to divadlo, nechodil by na operu, neskládal by své oblečení očekávaným způsobem a vše by se v bytě povalovalo jen tak, bez ladu a skladu, takže by nakonec jistě zašel na špínu a lajdáctví. Musí přece nad ním držet svou ochrannou ruku. Je to jen její směrování, nezměrná trpělivost a sebeobětování, které dává do jejich vztahu a zatím, jak vidno, bez valného úspěchu. Snad nejhorší byly příchody pana Mošny do kuchyně. Tam končil ještě hůře. Prostá snaha si alespoň opatřit čaj, kafé nebo bublinkovou limonádu se šťávou, se vždy změnila v nevítaný průnik do nepřátelského, bedlivě střeženého území a končila z jemu naprosto neznámých důvodů ohromnou bouří nadávek ze strany jeho ženy, která odhalila jeho neohrabanou činnost jako čmuchací pes. Jednou byla znehodnocena podlaha, podruhé kuchyňská linka a potřetí se rozsypal čaj ještě ve skříňce, jen ji pan Mošna otevřel. S prostou vodou to bylo stejné, i ta se, bůhví proč, dostávala na nezvyklá místa. A to vše se dělo přesto, že si pan Mošna dával takový pozor. Jako by všechno bylo nějak očarované. Objevoval stále nové a nové souvislosti a složitosti, které tkvěly v úklidu pořádkumilovné paní Mošnové. Když vracel tajně vypůjčené hrníčky, musel dávat veliký pozor, aby ouška byla tím správným směrem, obrázky natočené na severozápad a ouška, jedno jako druhé, k věži radnice. A jak už věděl, musel se střídat andělíček s andělíčkem, vždy zadeček - křidélko, zadeček – křidélko, ne jinak.

 

 

 

Konvice naproti tomu musela mířit na hřbitovní ulici, konkrétně na vchod bývalé drogérie, jak se pan Mošna hořce naučil pokusy a omyly. Ale jakmile vše urovnal, zatáhla jej paní Mošnová do kuchyně, držela jednou rukou za ramena a druhou mu ukazovala spoušť, kterou viděla. Všechno bylo jinak, nic nebylo tak dokonale poklizeno, jak by mělo. Její milimetrové pravítko jasně ukazovalo, že hrnečky nejsou na svých značkách a nemají správné geometrické rozestupy. Ba ještě hůře. ,,Tak tohle je už vrchol!“ pravila přísně paní Mošnová, „tys sem tu konvici mrskl jako primitiv kost!“ A skutečně, konvice byla vychýlená. Hrůzou a strachem ze selhání třepající se ruka pana Mošny pootočila konvici o několik milimetrů, takže nyní ukazovala svou hubičkou jakoby provokativně zrovna na... ,,...od psů pomočený patník před vraty drogerie!“ jak dáma okomentovala s odporem v hlase i ve tváři. A to už bylo velmi, velmi mnoho na milou paní Mošnovou. ,,Ty nemehlo! Ty... ty... ty...! Chcanky od psů takto přímo nasáváš do mojí kuchyně!“ rozčileně a úsečně házela těžké, ostré věty po svém muži. ,,Je to stejné, jako bys mi házel ty psí výkaly přímo na koberec!“ vyprskla ze sebe, jako by se chtěla očistit, protože cítila, že její kuchyně nečistotami z ulice přímo přetéká. ,,Děláš mi ze života jen peklo! V klidu nemohu pozřít sousto! Musím pořád myslet na to, co tu všechno děláš!“

 

 Podívala se panu Mošnovi přímo do očí a pokračovala: ,,Jsi neuvěřitelné prase a já vím, co teď udělám! Dám se s tebou okamžitě rozvést!“ To už držela paní Mošnová na toaletě záchodové prkénko, v očích měla slzy. Bylo zase v nesprávné poloze a papír nebyl od posledního použití utržený pěkně rovně, ale nedbale nakřivo zcela mimo předraženou perforaci. Dáma se chytila za hlavu, chtělo se jí zvracet. Vrhla se do postele, kde dlouho plakala a mumlala si o zkaženém životě. Pak se zvedla, beze slova prošla kolem trpělivě stojícího pana Mošny a jen se otočila na záchodě, hned odtud odnášela štítivě roli toaletního papíru. ,,A kdo tohle to vůbec kupoval?!“ nečekala však na odpověď a sama pokračovala: ,,Tohle to? Tohle to není toaletní papír! Tohle je jakási nechutná náhražka pro prasata! Máš snad pocit, že jsem prase?!“ úsečně ze sebe vyrážela žena. ,,Zase abych používala kapesníčky!“ A uveďme, že paní Mošnová myslela skutečné látkové kapesníčky, protože papírové kapesníčky nemohly mít vyšitý monogram. A ona jej skutečně po večerech vyšívala na jejich cípy. Pěkně s brýlemi a slzami v očích. Vůbec dělala mnoho věcí po večerech, aby měla důvod nutné práce a pan Mošna odešel spát s prázdnou.

 

Někdy paní Mošnová plakala, jindy byla jako suchý, studeně mrazivý led. Strohé výčitky a konstatování jeho ženy probíjely duši, mysl i city pana Mošny jako dlouhé hřeby. Byla to tvrdá slova bez úsměvu a měla punc definitivnosti a nemilosrdného zatracení. Muže velmi zraňovala, věděl, že mnohé ženy dokáží jak upozornit svého muže na nepořádek, jenž páchá a přitom bylo stále vidět, že jej milují. Že proti němu samému nic nemají, ale proti oné vlastnosti medvěda v regále s porcelánem ano. Dovedly spíše své muže povzbudit, aby se jim příště lépe dařilo. Paní Mošnové byl takový přístup cizí. Prostě jen řešila situaci a podle ní jistě dobře a právem. A také to dávala svému muži řádně na vědomí.

 

Kuchyň, její kuchyň, její svrchované vlastnictví, nejsvětější teritorium a mystická svatyně byla pošpiněna, podupána, znesvěcena a cítila svaté právo si to nenechat líbit. Naplněna spravedlivým hněvem teď řešila kuchyň, ne pana Mošnu. Měla pocit, že je nutné řešit kuchyň, ne svého vlastního muže, protože ten se dá přece do pořádku sám, zatímco kuchyň nikoli. A tak byl pan Mošna půl dne rozmrzelý a připadal si, jako když přísná paní učitelka vyčiní malému školáčkovi. Naopak jeho žena měla pocit, že vůbec manželovi nenadávala, jen si hleděla svých nejposvátnějších povinností a hájila si svůj nebeský pořádek ve svém svatostánku, ve svém chrámu, ve svojí milé kuchyni, která přece slouží jejich manželství. Nevztekala se, podle ní samé se stále ovládala. A držela se. Kdyby se neudržela, ztropila by panu Mošnovi opravdovou scénu, jistě by to přece každý pochopil. Měla na to také právo. Ale neječela, nekřičela, neválela se po zemi a nekopala nohama, ba ani neházela talíři. Dokonce svého muže ani nebila, jen si hájila svoje. Takže ona je čistá, ona nic špatně neudělala. Určitě na něj neštěkala, jen muži vytýkala, co provedl. Nic víc. Kdyby nadávala, vypadalo by to jistě úplně jinak.

 

Pan Mošna věci viděl odlišně. Jeho srdce se několikrát sevřelo a silně zabolelo. Tiše stál uzavřený do svého nitra a snažil se rozdmýchávat sám v sobě lásku ke své ženě. Ve skrytu své mysli, v posledním koutku mozku ochraňoval jejich vztah, jeho ,,mít rád“. Už dávno se rozplynul jeho obdiv k ní, už dávno vzalo za své vážit si jí, dávno chybí nestydět se za ni, chybí mu i uznání jí jako autority. Je pro něj hadr, který je trpěn už jen z lásky a nesmírné tolerance pana Mošny. Ona snad ani neví, jak slova bolí, ano, mnohdy více než rány bičem či holí, nebo pěstí. Jako kluci se tolikrát prali s kamarády a on utržil tolik ran, ale stále to byli kamarádi a stále si udržoval důstojnost on i oni. V boxu se také přijímají rány. Fyzická bolest je něco, co muži zvládají nebo alespoň nějakou její formu dovedou dobře přijímat. Ale slova jsou pro ně cizí oblastí, nad kterou zůstanou bezbranně a bezradně stát. Někde četl o nešetrně zvolených slovech takový příměr ,,Rány mečem sekají maso, rány slovem tříští kosti!“ A vždy si po neosobních chladných výtkách paní Mošnové připadal skutečně jako roztříštěný. Roztříštěný do samotných základů. Její slova a její výtky neničily pana Mošnu, ale jeho úctu k ní. Sklouzávaly z něj a padaly na zem a on byl smutný ne proto, co mu sděluje, ale proto, co se stalo z jeho milé, usměvavé a laskavé dívky. Pomalu, pomaloučku si ho podmaňovala a až ji miloval celým srdcem tak, že si byla jista jeho oddaností, začala se krůček po krůčku měnit, až svou nemoc projevila naplno, bez zastírání a v celé své zrůdnosti. A nebylo to pouhé přestřelené pořádkumilstvo, ale záliba nadávat a ubližovat panu Mošnovi, jako představiteli ostatního světa, který nebyl geometricky srovnán na milimetrovém papíře.

 

Už to nebyl ten mladík, ten pevný muž, do kterého se zamilovala, není to dlouho ani ten spravedlivý a rozumný chlap, jímž býval. Je to jen troska holýma rukama držící hráz ohromné přehrady plné paní Mošnové, aby ji udržel v bezpečí. Aby se nepřelila ven, aby její síla nepřetekla. Nechtěl ji ztratit, stále ji velmi miloval, ale za roky soužití s touto dámou byly jeho nervy povolené a jeho svět hodnot pokřivený jako plech těžce havarovaného auta, který stále někdo otlouká ohromným kladivem.

 

Zase mu trvalo velmi dlouho, než se dal dohromady. Tedy se alespoň tak zdálo, že se dal vždy dohromady, ale cosi se v něm pokaždé změnilo, něčeho tam uvnitř vždy narostlo a někde něco jiného jako by se zase o něco smrsklo. Jako by něco záhadného plnilo víc a více nějakou komůrku tam kdesi uvnitř jeho mysli.

 

Přijal věci takové, jaké byly. Už mu připadlo vše normální a dokonce už na sebe chodil i žalovat, co kde udělal špatně, aby si získal její pozornost a sympatie. Ale byly i světlé chvilky, kdy temnotu těžkého životního údělu prozářila jiskřička záblesku zdravého rozumu. To pan Mošna někde tiše v koutě s láskou a nadějí sledoval v televizi jakousi klidnou cizí domácnost, kdy muž bere hrnek, nechává jej na dřezu nebo stole ouškem kamkoli a žena se na něj nehněvá, usmívá se a dokonce se pak i milují. Několikrát se pokoušel paní Mošnovou na to upozornit, že tam venku jsou hodnoty jiné a to, že je normální a to, že on by rád... že kdyby ona...

 

,,Ty jsi tak zvrhlý! Zvrhlý jako celý ten svět venku! Ty prase jedno špinavé! Vždyť ty mě nemiluješ! Víš ty vůbec, co je to láska? Nedovedeš si mě vážit?! Že s tebou žiji, to je oběť! Velká oběť! Život jsi mi zkazil, nervy zničil a zajímá tě jen to jedno!“ zase suchým okem, jakoby ve zdánlivém klidu vyčítala paní Mošnová svému muži vše, co ji zrovna napadlo. ,,Jsi nechutně živočišný!“ s grimasou a zavrtěním hlavy, které by jí mohly závidět nejlepší herečky, pootevřela ústa a nechala rty, aby se dotkly jen svými středy. ,, Bože, jak ty jsi živočišný! Místo toho jednoho bys měl číst Shakespeara nebo Vergília, toužit po La Scale nebo po jiných uměleckých zážitcích a ty jen to jedno! Jak mi je z tebe špatně!“

 

Ale nebyla jen kuchyň. Pan Mošna si dával do skříně oděv a to byla další oblast svárů. Svůj vztah ke skládání oděvů si vyřešil pan Mošna už na vojně a představa, že se věci mají změnit, mu zůstávala zcela utajená. Jako by máslo na rozpálený plech házel. Když si vybral kalhoty a sako, když měli spolu s paní Mošnovou jít někam do města, často následovala ledová sprška výtek a poznámek k výběru jeho oděvu, nemožných kombinací, nevhodných bot a naprosto nevkusných klobouků do naprosto nevhodného počasí. Pan Mošna se musel jít raději převléci, aniž věděl, které odění bude pro něj - tedy pro ni to nejvhodnější. Už věděl, že kdyby se ozval, kdyby chtěl prosadit svůj názor, také by neopomněl přidat, že i tentokrát byl zpražen a studeně věcně shozen, že je mu zle a že výtky, které vůbec nečekal kolem tak banální věci, jej zraňují. Tam, kde čekal pohodu, sklidil, když ne přímo bouři, tak alespoň ledovou sprchu. Místo klidu a pohodlí tak bylo v jeho domově najednou prudce a nečekaně několikrát denně vztyčeno zdivo – bariéra postavená z cihliček sdělení, co kde dělá špatně a jak je to s muži těžké. Už neměl ani chuť se udobřovat, aby se mohl ke své ženě přiblížit, aby ji dokázal obejmout, políbit, přivinout ji k sobě. A i to mu za čas paní Mošnová vyčetla. Přičetla to jen a jen jemu. Nekřičela, jen mu to rázně spočítala. Jak moc mu v takových chvílích chybělo její ujištění lásky k němu. A i když poznala, že po takových výtkách atmosféra u nich doma zhoustla, paní Mošnová se neměla k tomu, aby se šla usmířit a povzbudit svého muže, ujistit jej svou láskou. Nechápala, že i kdyby byla její výtka sebespravedlivější, jen navýší napětí a jestli chce zachovat doma atmosféru domova nejen pro sebe, ale i pro druhého, musí napětí umět mírnit.

 

Paní Mošnová si byla jista, že s ní je vše hluboce v pořádku, jen ten svět tam venku vůbec v pořádku nebyl, byl strašně, ale strašně moc pokřivený a zkažený. Kdyby byl v pořádku, lidé by si nosili sebou po kapsách pravítka, odměřovali by, kam odložit myš od počítače, kolik centimetrů má být obrazovka od zdi a zda má kabel správné křivky vinutí, aby náhodou nepřipomínal nějaké nemravnosti nebo, nedej Bože, hada. A nejhorší to samozřejmě bylo v kancelářích, kde byla spousta počítačů a za nimi spleť drátů, která nikoho nezajímala. Lidé je netečně přehlíželi, ba technici je bez kousku estetického cítění svazovali k sobě do tlustých copů, aby nepřekážely a to bez ohledu na to, že se k sobě barvy drátů vůbec nehodily. Paní Mošnová musela na takové, pro ni nesnesitelné počínání a zacházení s věcmi neustále myslet, bývala uzavřená, podrážděná a přecitlivělá.

 

Pan Mošna cítil, že se jeho žena v práci trápí a vnímal její bezradnost. V práci byla nejen nešťastná, ale někdy přímo zoufalá. Nejen pro samotný fakt, co se odehrávalo v její hlavě, ale proto, jak se na ni dívali její spoluzaměstnanci. Poslední roky a poslední měsíce jejího zaměstnání se vše rychle vyhrocovalo. Coby pečlivé sekretářky byla její práce dlouho ku prospěchu, ale když se pak muselo hledat v pěti zápisnících, kdy jsou volné termíny, začalo to práci zdržovat. Hnědý diář na běžné schůzky, zelený pro jednání se zaměstnanci, černý pro schůzky s vedením, modrý s dlouhodobými klienty, fialový pro nové stálé klienty a šedý pro dočasné klienty. Ale to vlastně už není pět sešitů, ale šest. A když přes dovolenou paní Mošnové vzala její práci náhrada, musela nešťastná slečna listovat hned navíc v kalendáři oranžovém, žlutém, khaki a mramorovaném. Podobně si vynutila paní Mošnová u ředitele dva počítače, jeden pro vnitřní věci podniku, další pro klientelu a nyní požaduje další pro psaní dopisů do zahraničí a vedení podniku. Přibylo i stolků, přihrádek, složek a pořadačů. Vzniklo několik archivů, které se rychle plnily, protože se téměř každý papír mnohokrát kopíroval a zakládal v několika různých systémech. Vše sice vypadalo na oko pěkně, ale kancelář začínala praskat ve švech a také paní Mošnové zabíralo její papírování stále více času. Pan ředitel už tolikrát chtěl své sekretářce něco nadiktovat, ale ona nemůže, protože listuje, kopíruje nebo eviduje či zakládá nové a nové kartotéky pro nejrůznější kopie a originály. Jednou se k nim na ředitelství dostavil na kontrolu pracovník z jednoho nejmenovaného úřadu. Moc se mu líbilo, co paní Mošnová dělá a sám přišel s množstvím návrhů i nařízení, co je od nynějška nutné navíc hlídat a evidovat, o co žádat, co dokládat, co skladovat, co povolovat a co kontrolovat. Oba si s paní Mošnovou velmi rozuměli. Ale na rozdíl od něho, který po několika týdnech změnil zaměstnavatele a odešel pracovat na ministerstvo do hlavního města, ona zůstala stále na stejném pracovišti. Stále stejná, studená kancelář bez rostlin, které by zmírnily úřední strohost svými nevšedními tvary a natáčely své listy za světlem. Rostliny jsou nestabilní, stále mění svou podobu a velikost, nelze je skládat, řadit, vyrovnávat, počítat, zakládat, kopírovat, označovat či ukládat. Papíry paní Mošnové ano. Paní Mošnová byla návštěvou spřízněné duše unešena a inspirována a tak si zavedla i různobarevné klávesnice a myšky na tu či onu činnost. Měla už před sebou ohromnou kartotéku ode všech spisů a papírů a nechtěla už vůbec panu řediteli vařit kávu a psát dopisy. Jen hromadila a vydávala dokumenty, hory a hory dokumentů, samozřejmě jen poté, co dostala řádně vyplněné formuláře se žádostmi o nahlédnutí do papírů nebo vystavení kopií dokumentů. I tyto žádosti zařadila zvlášť a i pro ně si pořídila kartotéku. A pak jednou, když tak seděla ve své kanceláři, dospěla k závěru, že je na čase udělat kartotéku ke své velké kartotéce.

 

Ale nebyl to jen samotný způsob práce, pro nějž ji kolegové zrovna nemilovali. Důvodů ke konfliktům si paní Mošnová našla mnohem více, ať už to bylo handrkování o konvičku či ohníčky o chod toalet. A jednou, když přijela delegace spolupracující firmy, předvedla se paní Mošnová výstupem, při kterém obdařila sprduňkem jejich pana manažéra i ředitele kvůli ledabyle odloženým hrnečkům a lžičkám od vypitého kafé.

 

Od té doby milou paní Mošnovou, ženu se zvláštním kouzlem, začali před podobnými návštěvami poklízet. Vzkazy typu ,,Máte se jít hned teď podívat do skladu, právě přivezli nové balíky úplně nového, krásného a čistého kancelářského papíru. Dodavatel potřebuje potvrdit, jestli je to ten, co vám tak vyhovuje...“ dokázaly paní Mošnovou okamžitě vyexpedovat z její rezidence a s ruměncem vzrušení dobíhala sotva popadajíc dech na určené místo, kde chrlila na nic nechápající skladníky proudy čísel a parametrů a dožadovala se přeměření, převážení a přepočítání každého kusu z předpokládané dodávky.

Jindy ji přímo odvezli do dalekého papírnictví, aby si tam vybrala kancelářské spony s kódy, očka pro závěsná čísla nebo elektronické čipy a jiné jí milé kancelářské nářadí.

 

Ale jednou, jednou se to všechno zvrtlo. Příčinou všeho zla byly tentokráte toalety. Paní Mošnová neměla svůj den, byla od rána rozmrzelá, vše ji popuzovalo a když už potřetí vynadala uklízečce a počtvrté panu řediteli, tak se na toaletě doslova sesypala. Pak všechny záchody zamkla, zabarikádovala se ve své kanceláři a odmítala vydat klíče. A protože to byly centrální záchody, dvaadvacet kabinek pro dvě budovy, jak pro kanceláře, tak pro provoz i expedici, zablokovala do dvou hodin chod celého podniku. Seděla si ve svém křesle, pod zadkem klíče, na tváři stažené koutky... ,,Ne, ne, ne! Vám nic takového do ruky nepatří, neumíte se ani k tomu toaletnímu papíru chovat s náležitou úctou! Jak je povolený! Jak visí! Jak je otrhaný! Kde je láskyplná péče kulturních bytostí? Jste barbaři! A na zemi je našplícháno kolem umyvadel! Nikomu nevadí, že mýdlo už 14 dní kape na kachličky! Copak já mám tohle zapotřebí? Všechny vaše složky vyhážu! Všechny vás skartuju! Všechny! Všichni přijdete o práci! Všechny vás propustím! Já jediná se tady dřu, já jediná zachraňuji pořádek! Kde byste beze mě byli?! Ve špíně, jako ta prasata! Jen tak byste si pracovali, bez evidence! Bez výkazů! Bez žádostí! Bez schválení! Takový bordel! Ano, jste bordeláři, diletanti a barbaři. Hanba, hanba vám! Hanba vám všem!“ rozléhalo se halami a chodbami od zamčených dveří.

 

Jenže tentokrát paní Mošnové nepomohlo kouzlo její osobnosti, nepomohla slabost, kterou pro ni mělo vedení společnosti. Teď zde byli dotčení lidé, kteří se ocitli pod silným tlakem potřeby a rychle sáhli k řešení, které se jim zdálo stejně razantní a účinné, jako čin paní Mošnové. Nebyl problém vytočit patřičné telefonní číslo...

 

Pak už jen zvědavci sledovali, jak si přivolaní pánové v bílých pláštích odvádějí vzlykající paní Mošnovou, která si zakrývala obličej kapesníkem s vlastnoručně vyšitým monogramem. Uklidňovala ji čistota bělostného oděvu těchto přivolaných mužů a sama přidala do kroku, aby byla už honem pryč z míst Sodomy a Gomory.

 

Panu Mošnovi jeho žena teď připadla tolik zraněná a tak křehká, že to byl on, který jí sám navrhl, ať zůstane raději doma. Asi chudák zaslepený ani nevnímal, že její pláč, její slova a věty jsou pro něj pečlivě uchystány tak, aby vyslovil to, co od něj ona očekává. A možná se sám pan Mošna styděl, koho si to vzal a chtěl svůj omyl skrýt před zrakem světa do hloubi jejich domova, aby měl konečně pokoj. Vzal na sebe závazek živitele jejich domácnosti a nesl celé riziko jejího dalšího života i počínání.

 

Naštěstí měla paní Mošnová od svého zámožného otce slušnou rentu, takže pan Mošna nebyl na zajišťování jejich živobytí tak sám. ,, Tady ti bude, miláčku, nejlépe, posaď se a představ si, že tady – tady doma je tvoje království a tady doma si vše můžeš udělat a zařídit, jak si představuješ. Tady se tvoje sny a představy dozajista splní!“ usmál se na svou milovanou a kouzelnou ženu její manžel. Paní Mošnová ještě apatická po medikamentech chvíli nechápavě seděla a teprve po dlouhé chvíli se jí na tváři s vynaložením značného úsilí objevilo cosi jako snaha o vyloudění úsměvu. ,,Už se... te...da tě...ším...“ vysoukala ze sebe tehdy s obtížemi, ale šťastně.

 

Paní Mošnové však vděčnost a radost ze změny dlouho nevydržela. Krůček po krůčku měnila domácnost tak, aby se stala zrcadlem její duše. Toto zrcadlo pak oprašovala, leštila, zvelebovala a vylepšovala, aby dosáhla božské dokonalosti a přeložil-li někdo stéblo přes cestu jejímu úsilí, se zlou se potázal.

 

Že se vám počínání a zvyky paní Mošnové nelíbí? Že k ní máte výhrady? Co po ní chcete? Vy nejste spravedliví! Vůbec tomu nerozumíte! A že se to panu Mošnovi nelíbí? To je jeho věc! Ji také nikdo nekonejšil, když jí nadávali jako děcku. Udělalas něco špatně? Flák ti jednu! Svět paní Mošnové byl nemilosrdný, chladný, osamělý a stroze ledový a jestli dnes vypadala šťastně a měla pocit, že žije v klidném prostředí krásného domova, bylo to jen proto, že pan Mošna ji akceptoval jako takovou a sám se snažil nějak atmosféru doma zlidšťovat. Ne-li navenek, tak alespoň ve svém nitru. Podbízel se pak svojí ženě, snažil se jí namnoze vyloudit na tváři úsměv, nějak ji přimět myslet na jiné věci. Ba mnohdy se mu podařilo, že se oba na chvíli objali a za tři, čtyři hodiny od posledního incidentu se na něj i paní Mošnová zase usmála. Ale byly to čtyři hodiny nervů, nejvyššího napětí a práce, kdy pan Mošna pracoval na usmíření, na obnově harmonie a pohody v jejich domácnosti, zatímco nebohá dáma Mošnová o něčem takovém neměla ani ponětí. Hleděla si jen svých věcí, věnovala se šití, vaření, praní, a dělala si svou práci, na kterou nyní myslela a ostatní zázračně vypouštěla z hlavy. Jestli je její muž z jejího chování smutný? No co? To je jeho věc! Já cukr nerozsypala! S tím se musí vyrovnat sám, copak je malý kluk, abych mu pomáhala?

 

Jak snadné je zranit ty, kteří nás milují, jak snadné je nechápat, že soužití znamená zvláštní ritualizovanou mluvu, zvláštní jemné chování se speciálními ohledy. Opakované ujišťování náklonnosti vyjádřené řečí, výrazy, gesty, pozorností i dary, ale i pohyby celého těla. Celé to vypadá spíše jako tance včel v úlu nebo jemné dotyky mravenců v mraveništích. Ty tance a doteky, které nesou ve skutečnosti řadu tolik důležitých informací. Jak kdysi rakouský badatel Konrád Lorenz objevil, bez těchto rituálů se odhaluje jen prosté střežení vlastního území. Jen ryzí teritoriální agresivita. Ta síla, která je ze všech těch negativních největší a nejsilnější. Odhaluje se jako kostra, z níž bylo strženo maso, jako hrůzu nahánějící lebka. Jako když velkému množství vody někdo odstraní vysokou, betonovou hráz a z temné přehrady se vyvalí šeré proudy vody z její chladné hloubky. A právě uprostřed svých podvědomých středů teritorií je ona síla největší, právě v centru domova je nejsilnější. Tady je doma a doma mělo být pro pana Mošnu všude, kde byl se svou ženou. Jestliže musel vyslechnout výtky k něčemu, co kde pokazil, měly být zaobalené rituály tak, aby jeho kdesi hluboko v něm ukrytá přirozená teritoriální agresivita zůstala tam, kde je, pečlivě zalitá bloky betonu a olova jako ochranný štít reaktoru jaderné elektrárny.

 

A jestli se vám paní Mošnová přece jen nezdála být tak úplně v pořádku, jestli vás trochu štvala, jestli se otcům řemen smekal či znalí hned utíkali ke slovníkům a hledali její poruchu chování, tak jiní obdivovali svatost a klid pana Mošny. Muže, jež si přede každý den kilometry pavučin samolží, aby ustál život s klubkem ostnatých drátů, jedovatých hadů a vrstvou škorpionů. Taková nebezpečí jsou všude kolem něj nastražená jako nevybuchlé miny, jež stále podlézá, přelézá či mezi nimi kličkuje.

 

Kdy mu asi povolí nervy? Kdy přeteče pohár jeho trpělivosti? Kdy skončí jeho snaha o její lásku? Kdy zjistí, že v ní už nikdy neprobudí tu dobrotivou a laskavou milující družku?

 

 

 

 

Kriminalista je pohodlně opřen o jednu z hran stolů muzejní kanceláře. ,,Tak pane Mošna, kdyby se teda něco dělo, manželka se ozvala, poslala dopis, vzkaz, telefonát... prostě cokoli, tak nás okamžitě informujte. Už to není jen vaše věc. Jak to říci?... je to věc vyšší... je to věc... úřední, tak.“ Kriminalista byl sice z oddělení pro zmizelé osoby, ale protože dříve dělal u vražd, něco se mu právě na tomto případu nezdálo. Měl jakési nekonkrétní šimrání, ale nic určitého.

 

Pár středního věku nebo snad ještě ne středního, paní Mošnové by člověk hádal daleko, daleko méně. Teda kdyby se neoblékala tak... jak to říci... snad usedle? Nebo spíš formálně či rádoby reprezentativně? přemýšlel si kriminalista nad fotografií paní Mošnové. Pak odešel z místnosti a pan Mošna zůstal v kanceláři jen s kolegy. Dělali legraci a pan Mošna se smál a smál. Kriminalista jej mimoděk sledoval jedním okem přes okraj skleněných dveří.

Kdo je ten pan Mošna? svraštil čelo kriminalista. Směje se, aby zapomněl nebo je to vrah, který se zbavil svého břímě a nyní se mu sladce a volně dýchá?

 

Detektiv si už dávno napsal na papír, kdo viděl pohřešovanou naposledy. Tak zjistil, že skutečně průkazně z dohledatelných osob to je jenom její manžel. Poslední tři měsíce jen její manžel! Prý chodila méně a méně domů... snad nějaký milenec? A pak? Pak nepřišla vůbec. Normálně bych jej hned podezíral, ale to, co říká, je naprosto nenapadnutelné. Kdyby totiž paní pěkně chodila do práce tak jako kdysi, hned by z pracoviště hlásili, že ji tam postrádají. A také by se tam nejspíš svěřila nějaké kolegyni. Ale paní byla pěkně doma, rovnala police, utírala prach a stranila se lidí. Dnes je možné všechno.

Kriminalista si raději napsal dvě značky, aby věděl, že věci mohou být i jinak. Takže mám dvě teorie, pronesl si polohlasem, žmoulajíc tužku v ústech. Buď skutečně utekla nebo ji její manžel zabil, tělo někde ukryl nebo se jej nějak zbavil a zahrál si hru na to, jak jej manželka podvádí a na její zmizení. Pak se znovu zamyslel. Nebo kombinace obou a už by tu byl i důvod... i když to je vlastně pořád ten druhý případ, jen komplikovanější.

 

Kriminalista si pak vyžádal v práci ještě nějaké pochůzky kolem případu a snažil se vypátrat, kam by pan Mošna mohl ukrýt tělo své nebohé ženy. Už se s panem Mošnou oficiálně nestýkal. Jen jej míjel v muzeu, kde si pod různými jinými záminkami obhlížel možnosti. Stejně tak nenápadně s jedním kolegou jako kontroloval plyn, elektřinu a jindy zase vodu v domě pana Mošny. Ba dokonce se mu jednou v noci zdálo, že přišel do domu pana Mošny a hned na něj volá, že je z pohřebního úřadu. ,,Nachystejte si papíry a ukažte mi všechny zakopané mrtvoly na vašem pozemku k pravidelné roční obhlídce!“ Celou chatu mu tajně prohledali a nic. Jen jedna věc tu byla, která i nadřízené pana kriminalisty nechávala ve střehu a pobízela je k aktivitě. Pan Mošna, kdysi ostýchavý pán, se proměnil z člověka smutku v muže, jež má úsměv neustále od ucha k uchu. Pan Mošna se stal doslova a do písmene jednou velkou veselou kopou.

 

,,No, pořád to může být, Karle, jen snaha přehlušit bolest ze ztráty ženy,“ mluvil na kriminalistu psycholog. ,,Ono se to stává, ale že by se někdo pořád smál... ale je tam něco, co mi skoro připadá jako maska. Pořád mám pocit, že o vás věděl a že si je tak jistý, že mrtvolu té dámy nikdy nenajdete, že mu právě toto činí takovou radost. Jinak bych řekl, že tomu chlapovi přeskočilo.“

 

Kriminalista si dal tu práci a našel kolegy z bývalé práce paní Mošnové. Také sehnal její bývalé spolužačky a dokonce vypátral návštěvníky z divadla, kam paní Mošnová často chodila a kteří si ji pamatovali.

 

,,Karle, zase ty? No pojď dál, co máš? Tyhle poznámky? A vytisknuté? To je dobře, že už ti zase jede tiskárna. Kdyby starej nadával kvůli papíru, u mě je toho spousta. Můžeš si pro něj kdykoli přijít,“ uvítal kriminalistu psycholog.

Psycholog si čte v přineseném listu papíru jen některá slova. Ty emočně zabarvená, která se týkají vlastností nebo činností.

,,Mošnová.“

..nemá...

...závidí...

...říká...

....rovná...

....závidí...

...rovná...

...porovnává...

...uspořádává...

...skládá...

...poklízí...

...vyrovnává... rovná...

 

Psycholog se zarazil, dal papíry na klín, podíval se na kriminalistu a poněkud zaskočeně pronesl: ,,Asis odvedl zase dobrou práci, Karle!“

,,Co tím myslíš?“ zeptal se kriminalista.

,,Podívej, ta tvoje paní Mošnová trpěla pořádnou poruchou. Neodbytným nutkáním dávat věci na jejich místa. A jejich místa bude asi velmi slabé slovo. Dokonce celkově bych řekl, že to má v sobě prvky autismu. Nechtěla mezi lidi, bála se komunikace a uzavřela se ve světě věcí, které si úzkostně chránila! Lidově řečeno... byla úplně posedlá pořádkem a byla naprosto, ale naprosto nesnesitelná!“

,,Myslíš, že máme motiv možné vraždy?“

,,Ano, to tím přesně míním,“ psycholog se díval na Karla, kterému se zaleskly oči. Radost nad tím, že se případ blíží k rozuzlení, byla už neskrývaná.

,,Napíšu ti do týdne zprávu, abys s tím mohl za starým, ať ti přidělí oficiálně nějaký lidi a můžete hledat otevřeně tělo zmizelé dámy, jo?“ dodal s úsměvem na rozloučenou.

 

Ano, kriminalista byl pečlivý a umíněný a přitom... vůbec nic nenašel! Vůbec nic! A to ne proto, že by vůbec nic nenašel, ale snad proto, že našel až příliš. Našli tolik kostí, že se mezi nimi paní Mošnová ztratila. Stala se jednou z mnoha, přirozenou a odvěkou součástí celku, který patří světu poklidné vědy, odtržené od dění světa jsoucího. Mimo podezření a mimo pravomoc a chápání světa pana Karla.

Jednu chvíli totiž stáli kriminalisté ve velkém sále antropologického depozitáře muzea na detašovaném pracovišti malého zámečku. Tisíce a tisíce krabic, beden a škatulí. Prostě krabice všeho druhu a všechny plné lidských kostí. Kostí starých, kostí z archeologických výzkumů, kostí zešedlých stářím, popraskaných tlakem nadloží, opatřených inventárními čísly, označených písmeny a rokem výzkumů a uložených do krabic... do hromad a hromad a hromad krabic. A v jedné takové škatulce jsou čerstvě vypreparované kosti, naleptané kyselinou a louhem, obarvené manganem a hlinkou a popsané čísly a písmeny. A tyto kosti jsou uloženy zvláště pečlivě, jedna vedle druhé v přesných vzdálenostech, hlavice míří jedním směrem, žebro vedle žebra, ohyb k ohybu, oblouk k oblouku, prstní článek k prstnímu článku, jamka k jamce, hlavice k hlavici....

 

,,Co říkáte? Že by to paní Mošnové udělalo radost?“

 

 

                                                                                                                                      Předchozí             Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák