The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Malé povídky velkého génia

Povídka dvanáctá - Mumie v oblacích

 

Ano, ano, jak krásná a tichá jsou ona místa majestátnosti světa a nebe v deseti tisících metrech. Venku je mrazivo, ale neuvěřitelně nádhernou scenérii mohou lidé sledovat díky příjemnému prostředí hermeticky uzavřené nádoby, z níž je s vnějším světem spojuje jen kulaté okno, za kterým se promítají bariéry vzdálených mraků na horizontu a pás kopulí oblouků mračen ne nepodobný přehradě dole pod sebou. Výjimečný výhled. Tyto mraky jsou kdesi pod námi a přitom tak vysoko nad zemí. Tyčí se nad krajinou jako zástup těch největších katedrál směstnaných jedna vedle druhé, jako lidé na náměstí v tlačenici nějaké oslavy. Slunce, které právě vstává, se vyhoupnulo nad mraky vzdáleného horizontu a rozzářilo kraj fialkovými a narůžovělými odlesky mlhava s prokreslenými bělavě prozářenými místy jejich dopadu. Jako by okno letadla bylo z druhé strany orosené a kapičky vody se zatřpytily ve slunečním vodopádu. Ale tady nahoře to mohou být jen drobounké krystaly námrazy, která tu a tam ulpí na sklech, trupu a křídlech rychle se pohybujícího stroje.

 

Cestující pospávají, jejich hlavy jsou nakloněny na stranu a vypadají netečně. Ti však, kteří zůstali vzhůru a jen koutkem oka zahlédli tu nevšední krásu velkolepého divadla barev a světla tam venku, nemohou odtrhnout oči od té nádhery a hltají každý z oněch proměnných okamžiků trvání té scény. Mraky a Slunce aranžují vskutku efektně vydařené divadlo, atmosféru kosmičnosti obstarává a umocňuje čistá, světle šedomodrá obloha, která má v sobě ještě nádech právě uplynulé noci. Ba tam nahoře ještě září hvězda, věří někteří cestující. Ano ještě před chvílí tomu tak bylo, ale to co nyní zahlédli, byl lesk trupu jiného vzdáleného letadla, také ozářeného oním kouzelným světlem probouzejícího se dne.

 

Ráno, nebo vlastně téměř ještě noc bylo pro tyto cestující rušné. Probudit se, umýt, obléci, sbalit se a honem se dopravit na letiště. Vše dlouho dopředu s nejistotou dochvilného odletu. Však poslední dny bylo velmi oblačno, pršelo jako z konve a místy se přehnaly větrné smrště. Kdo si v posledních dnech zapnul zprávy, mohl tušit, že letecký provoz nebude nyní procházkou v růžových sadech a v letištní hale se mohou hodiny čekání změnit na dlouhý vleklý čas, který jako by neměl jasný konec  a jasný cíl. Ba dokonce není jasné, jestli spíše nepřiletí nějaký ten okřídlený sob spolu se svými kamarády zapřažený před kouzelnými saněmi říše pohádek.

 

Mezi množstvím čekajících lidí jsou i tři muzejníci. Každý z nich vstával v jiném místě a v jiný čas, každý má za sebou trochu jinou náplň rána, ale cíl mají společný, konference v jednom velkém evropském městě, která povede k zajímavé výstavě. Každý z účastníků přiveze nějaký kus dávného lidského těla přírodou bůh ví jak zázračně zachovaný do dnešních dnů. Někde mají celá těla, vysušená nemilosrdným sluncem, jinde to jsou mrtvoly zabitých či obětovaných, které spočinuly v přírodních roztocích bohatých na látky napomáhající přirozené konzervaci a jinde si zase průvan pohrál s vysušováním ostatků po obyvatelích klášterních zdí. Mumie nejrůznějšího stáří, nejrůznějšího původu, nejrůznější národnosti a vyznaní, s nejrůznějšími příčinami úmrtí  se dnes slétávají či vezou na jedno jediné místo, aby tak společně utvořily nebývalou výstavu, která svou neokázalou morbidností bude jistě přitahovat návštěvníky z široka daleka. I naši tři muzejníci chtěli přispět svou trochou do mlýna a tak jako i jiná muzea mají alespoň část toho, co by šlo označit za lidskou mumii.

 

 Ano, nejsou sami, jejichž položka opatřená ručně psaným evidenčním, pořadovým i revizním číslem, potištěná symboly základní, předběžné a hromadné evidence, doplněné nejmodernějším elektronickým čipem je jen částí někdejšího kompletního a živého člověka. Někde mají jen ruku, jinde jen jediný prst a snad čím méně z nebožáka zůstalo, tím větší a delší povídání k jeho životopisu připojili. Snad nejznámější je ruka Yettiho. Vysušená, ulomená, smutně a tiše si ležela v klášteře snad až někde mezi himálajskými štíty a najednou jí tu někdo utrhne vlas, tu kousek seschlé kůže nebo zase tam zepředu odřízne kousek nehtu. A jako kuchař nakupující ingredience do budoucího pokrmu pak vědci spokojeně utíkají do laboratoře, aby nechali onu delikatesu podrobit procesu poznávání, který je tak podobný vaření. Nejen proto, že se prvně vše prohlíží, pak pečlivě čistí a pak skončí v nádobách, miskách, lázních, boxech nebo zvláštních zařízeních, ale také pro onu nedočkavost těch, kteří očekávají výsledky onoho snažení.

 

Někdy tak, jako s onou rukou Yettiho, ovšem gurmán musí sklopit hlavu a doznat, že jeho očekávání jej zcela zklamalo, protože jedna z ingrediencí pokrmu byla veskrze jedním hrozným omylem. Skousnout ono zklamání při předložení výsledku sebou totiž nese tutéž hořkou pachuť v ústech. Trpké sousto, které by člověk raději nechal tam kde bylo, kdyby věděl...

 

Co dělat, stalo se. O tom to je, že je třeba zkoušet a zkoušet zas a znova, protože jen ten, kdo pozná neúspěch, pozná i sladkou chuť úspěchu.

 

Tak z velké senzace Yettiho zůstala jen obyčejná stará, vysušená lidská ruka nějakého nebožáka. Ale jsou i jiné kousky těla, které přinesly naopak velké a převratné výsledky. Dokonce to nebyla ani celá ruka, ba jen její jedna malinká, drobná a osamocená kůstka, kterou v laboratoři genetici proměnili v naprosto nový a samostatný typ člověka známý jako Denisovan.

 

Ano, i drobné a malé kousky dávných lidských těl mohou být skutečnými klenoty, mohou být jedinečnými schránami poznání, unikátními svatými grály, hotovými poklady nezměrného bohatství poznání. Proto i naši muži, když vybírali nějaký vhodný exponát na onu výstavu, vybrali si samotnou hlavu člověka, která byla snad kdysi odňata z ještě živého člověka nebo snad ukroucena a ukradena z nějakého hrobu, neb zloděj v ní viděl možnost, jak se obohatit? Kdo ví. Z tváří oněch mužů se to nikdo nedoví, jen je vidět, že jsou hrdi na svého člověka, na svou mumii. A protože si opatřili na cestu všichni tři muži tři stejná, černá saka, tmavé brýle a jejich komunikace probíhá zcela beze slova, jsou v letadle něčím zvláštním. Lidé si už zvykli na scenérii tam venku, kde se veškerý vesmír a jeho nekonečno dotklo prostřednictvím katedrál mraků s jejich domovskou zemí a jejich pozornost nyní upoutali tři muži kamenných tváří, z nichž má ten prostřední na svých nohou položenu bedýnku asi třicet centimetrů vysokou a přibližně tak v každém jejím dalším rozměru. Onen muž je vedoucí archeolog a ze svého titulu si před pár dny nechal v dílně vyhotovit tuto zvláštní přenosku. Z pěti stran ji tvoří překližka a pátá horní strana je zakryta velmi pevným kartonem.

 

Nyní mají tito muži pozornost celého osazenstva letadla. Oči všech pasažérů se na ně upřeně dívají a sledují každý jejich pohyb a sebemenší záchvěv jejich podivného nákladu. ,,Co je to za lidi?! Proč zde mají tu bednu?“ Lidé jsou nervózní a možná i ustrašení. Ale jakmile projdou letušky a zašumí několik tichých dotazů a několik tichých odpovědí, překvapením pootevřená ústa pasažérů téměř sborem vypustí ono obdivně a s posvátnou úctou vyslovené: ,,Tedy mumie...“

 

V tom posvátném tichu obdivu a fascinace nadpozemskou hmotou tkáně překovávající čas prostřední muž pronese ke svým kolegům: ,,Propisovací tužku, prosím!“ V následném okamžiku si bez pohnutí hlavy či pootočení zraku jeden jeho přísedící kolega sáhne nacvičeně strojeným pohybem do saka a vytáhne z něj dlouhou propisovací tužku s kovovým kuželem ukrývajícím hrot pera. Podá ono pero svému nadřízenému a ten je posvátně zvedne do výše. Vše spíše připomíná mayský obřad na vrcholku pyramidy, ale ani staří Mayové by se snad nedokázali tvářit tak zúčastněně jako právě tito upjatí pasažéři.

Prostřední muž s rukou stále vysoko ve vzduchu pak otočil pero hrotem dolů a z oné výšky mu paže sletěla dolů ke klínu, kde s hlasitou ránou proráženého bubnu propíchla kartónové víko krabice.

Muž se nyní rozhlédl, pomalu si sundal si brýle, rozhlédl se po lidech kolem a s klidem vysvětlil: ,,No co! To jen aby mohla dýchat!“

 

                                                                                                                                 Předchozí          Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák