The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Malé povídky velkého génia

Povídka jedenáctá - Ztracená reportáž

 

 

Jsou věci, že by si je jeden sotva vymyslel, prostě příběhy, které dovede nachystat jen život. Rozpor mezi ohromným množstvím poznatků kolem dávných kultur a chabou snahou je dostat mezi obyčejné lidi, z jejichž peněz jsou paradoxně tyto výzkumy placeny, vyvolává napětí, které takovým případům samo nahrává. Ale někdy vzácně se potkají obě strany, strůjci oné nízké informovanosti, vědec i publicista a pak to může být opravdu zajímavé. Tak se stalo, že jsem si vyslechl, co se přihodilo jednomu slovutnému kolegovi a hned jsem si představoval, jak někde někomu nadšeně povídá a povídá....

 

...,,Ano, je to ohromná věc! Přímo šokující a fantastická! Když si uvědomíte, že různí snílci a fantastové vždy bájili o dávných civilizacích, které vládly mnohými řemesly a znalostmi dávno před tím, než se tu objevily nám všem notoricky známé civilizace jako Sumerové či staří Egypťané! To pak to, co považujeme za nejstarší kultury světa, to co se učíme po generace ve škole, tak právě to je úplně špatně!“ fascinovaně se rozplýval onen muž, ale po svém zvláštním způsobu. Jeho nadšení, kterému nechal volný a neskrývaný průchod, bylo doposud rezervované a spíše opatrné, ale jako by si něco uvědomil, cosi se v něm zlomilo a pronesl několik nevázaně nadšených vět. Možná, že takový přístup bude to nejlepší, co novinář potřebuje. Protože noviny přináší přece jen skandály, senzace a převratné zvěsti.

 

Novinář sledující onoho muže naslouchá jeho slovům velmi pozorně. Dokonce více než pozorně a důkladněji než jindy. Podívá se na něj, jakoby jej žádal o nějaké vysvětlení a skutečně se dočká pokračování.

 

  ,,Ty staré, běžné kultury nebyly nijak zázračné, nezačínaly od píky, ale měly dobře na čem stavět. Proto tolik velkých zemědělských civilizací a proto tak rychlý rozvoj. A zapomnělo se, že tehdy přece lidé nevznikli, že tak ohromný potenciál byl u lidí vždy a že se jen projevil v nových souvislostech,“ už klidně doplnil onen muž a pokračoval dál ,,cosi velkého a záhadného tam v dávných dobách tušili někteří prozíraví muži jako Deniken nebo náš Souček a mnozí jiní, ale mýlili se v tom, že by intelekt a kultura hned musela vytvářet nutně kamennou architekturu hradeb, domů či chrámů, že by musela hned stavět kanály, silnice a mosty. Že by ostatní měla nutně považovat za barbarské, chopit se pera a sdělovat dějinám své pocity, nálady, pověsti a svou interpretaci událostí kolem sebe. A asi se taky spletli s tím, že by na to člověk nestačil a nutí nám představu, že za každou civilizací stojí v temném stínu stojící šedý kmotr. Ano, myslím tím moudré a vzdělané a nesmírně inteligentní bytosti z jiné planety. Ony kmotry z jiných světů.“

 

Novinář polkl na prázdno a pootevřel ústa. Nedokázal ze sebe vypravit jediného slova a jen s námahou držel hlavu vzpřímeně. Vypadalo to, že se přemáhá, aby naslouchal svému řečníkovi nebo že je naopak jeho myšlenkami tak ohromen, že není schopen slova a jen další informace, které vše vysvětlí, jej přivedou zpět do reality a uvedou jeho myšlení nazpátek do normální činnosti.

 

,,Ano, tito spisovatelé vypadali jako pomatení snílkové, byli považovaní za pomýlence, kteří zbloudili z pravé cesty logiky a vzdělanosti, ale správně tušili, že ony známé staré civilizace se zde nemohly najednou objevit jen tak z ničeho nic!“ obrátil se s vysvětlující větou a vítězným úsměvem na novináře řečník.

Pak šli muži dál lesní pěšinou mlčky a mířili kamsi do hloubi majestátného lesa, aby na určitém místě, kde náhodné stavební práce odkryly staré artefakty, dospěli k nalezišti, o kterém měl onen novinář nachystat reportáž. Co se mu nyní všechno jenom honilo hlavou? Bylo toho příliš? Ano, množství informací jak pro něj, tak pro jeho diktafon. Jeho zdroj, jinak mlčenlivý, uzavřený člověk působící dojmem morouse, který si maximálně dokáže jen cosi mumlat pod vousy, se proměnil v úplně jiného člověka, jakmile se rozpovídal o dávných loveckých kulturách. Jeho malá, štěrbinovitá očka se zvětšila, zorničky se nadšením rozšířily a slova se proměnila z nezřetelného brumlání do jasně formulovaných a artikulovaných myšlenek. Souvětí, kdy jeden argument střídal jiný, do sebe logicky zapadala a vše vypadalo jako jeden veliký vodopád myšlenek, argumentů a informací.

 

Ale to by všechno muselo být jinak, než se to učil nebohý novinář ve škole, ba ani z gymnázia neměl žádné takové informace, kterými jej zásoboval tento podivný odborník. Přece všichni víme už od školních let o tom, že pralidé lovili do pastí mamuty a že měli kyje, byli zahaleni v cárech kožešin, nemyli se a neuměli postavit obydlí ani rozdělat oheň. Čekali s dřívím na ohništi, než do okolních stromů uhodí, čekali, než mamut náhodou půjde zrovna místy, ve kterých vyhloubili holýma, nesmírně špinavýma rukama hlubokou jámu a zakryli ji větvemi a listím. A protože při tom všem nedokázali z oněch větví a listí ani udělat domek, byli tito ubožáci odsouzeni obývat jen jeskyně.

 

Proč se smál tento muž takovým všem nám dobře známým pravdám? Proč tvrdil, že jeskyní je jen trocha a lidem by nikdy nemohly ani zdaleka stačit? Copak on byl v pravěku? V pravěku zde bylo jistě o moc víc jeskyní, protože to byla doba divoká, země byla ještě tvárná, bylo plno sopek a lávy a moří a brontosaurů a kapradin a potoků a divokých rozedraných skal! 

Ano, jistě bylo tehdy plno jeskyní. Jako dítě znal dobře život oněch dávných lidí, jak ubozí byli, jak se báli tmy, zvuků noci, divokých zvířat, zimy a chladu a jen jeskyně, jen ta jim zabezpečila ochranu před chladem a nebezpečnými tvory. Venku by je rozsápala divá zvěř, všelijací šavlozubí tvorové a medvědi nebo cizí lovci. Ne, tito lidé nemohli být nositeli nějaké civilizace.

 To, co mi tento člověk povídá, jsou fantazie největšího kalibru. Že je málo jeskyní? Že naleziště oněch lovců mamutů jsou v otevřené krajině? Možná, ale v pravěku tam určitě byly jeskyně! Že tady měli oni lidé šamany, narovnávali mamutovinu z klů na zemi ulovených zvířat? Že byla prý hlína tehdy zmrzlá do takové hloubky, že by nedokázali vykopat díru ani na medvěda, natož na mamuta? Co když zmrzla až potom? Co když to dokázali, protože prostě měli takový hlad a byli tak zoufalí!

 

Novinářovi se tohle všechno honilo hlavou a jeho pocit, že s oním takzvaným archeologem není něco v pořádku se mu dral na povrch ven z podvědomí víc a víc. ,,Co když tohle není domnělý odborník na paleolit, co když tohle vůbec není archeolog, co když tohle vůbec není pracovník onoho muzea, ale někdo, kdo žije ve svých podivných fantaziích? A Bůh ví, kam ho to vlastně vede...?

Kdyby tohle, co všechno říkal, byla pravda, muselo by to už dávno být v televizi! V novinách! Běželo by to na přírodovědných kanálech... změnila by se koncepce výuky a všichni by dobře věděli, že všechno bylo jinak! Novinář se podíval na vizáž svého průvodce, na jeho ošuntělé svršky z Army Shopu, na jeho kanady s volně vlajícími tkaničkami, na divoké, rozcuchané vlasy. A jak sledoval jeho oděv, uviděl tu a tam místa evidentně umazaná od hlíny. Takhle určitě nevypadá žádný úctyhodný vědec, takto určitě nevypadá tak důležitý pracovník muzea a už vůbec ne archeolog. Tento muž vypadá jako by kopal kanály s krumpáčem v létě v zimě, oblečený byl spíše jako vandrák a vůbec nepřipomínal romantiku Indiana Jonese. Žádná elegance, žádný šarm, žádné povídání o fascinujících artefaktech, které archeologové mají v zemi objevovat. On jen mluví o kulturách a civilizacích, o chování oněch lidí o tom a tom, jako by v té době byl.

 

Novinář sledoval tohoto podivného muže a zdánlivě se zájmem naslouchal jeho dalšímu vyprávění o lokalitě, ke které směřují a objevech, které na ní výzkumníci udělali.

 

,,A až se prokopáme ještě níž a dostaneme se na samé dno...“ Archeolog se otočil, ale po muži, jež jej provázel, nebylo ani stopy. Strašný úlek! ,,Kde je? Co se stalo?“ Ať hledal, kde hledal, novináře nenašel. Kroutíc hlavou tedy sám pokračoval v cestě, kde na něj už čekali ostatní kolegové, aby se pustili do další badatelské práce, která tady v ranním chladu rosou smáčeného výkopu měla podobu velmi špinavé, mravenčí práce. Ta se během dne promění v otročinu v zákopech, ve kterých se nepohne vítr, a ve kterých budou sluneční paprsky nemilosrdně pražit do těl oněch vysokoškolsky vzdělaných kopáčů - dělníků vědy.

                                                                                                                     Předchozí             Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák