The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Sungirské povídky

Povídka šestá - Atabara

 

 Když cizinec tenkrát procházel tím krajem, byl vděčný, když se mohl svézt s projíždějícími sobími chlapci. Sice nebylo jasné, kam mají přesně namířeno, ale pokud je to zhruba tak nějak na východ, tak právě tím směrem je jakákoli snadnější doprava vítána. Evidentně se pastevci sobů vrací už domů z pastvin. Dnes nefouká vítr, takže zde nevelí chuť soba a přání jeho pána, ale dnešní hlavní slovo má malý, bodavý hmyz, který saje krev sobům s takovou chutí, že by je brzo umořil bolestí a vysílením. Proto, když stádo obklopí mrak mušek, jako by padal nějaký šedavý, všude poletující sníh, dá se celé stádo do běhu, aby svým trýznitelům uteklo. To zpočátku vypadá jako skvělá taktika, ale pak se objeví jeden, dva bzučivé body a než byste řekli ,,hora slonoviny“ je tu zase všude kolem ten šedý, hemžící se, živý a bodavý a také velmi hladový mrak. A celý onen sisyfovský proces může začít nanovo.

Sobi míří správným směrem, ale hmyz je nenechá chvíli v klidu. ,,Už aby začalo foukat,“ promluví domácí ze sobího hřbetu. ,,Tak, tak. Už aby začalo,“ odpoví mu ze zdvořilosti cizinec ze hřbetu druhého soba. Přitom se snaží neotvírat ústa, aby mu do nich nenalétalo moc mušek. A zase se ozval domácí: ,, Dneska jsou ty malé potvory takové živé, co říkáte?“ ,,Tak, tak, jak říkáte, velmi živé.“ Přes mrak černých tělíček jen s obtížemi ze sebe procedil cizinec. ,,A kamže to bude?“ zase se slušně optal domácí. Ale to jej už cizinec neviděl, protože mu do očí právě usedly stovky mušek a další stovky se mu snažily nalézt do nosu a úst. Zřejmě to stejné potkalo i jeho soba, protože zvíře se na okamžik přestalo hýbat a pak prudce vyrazilo dopředu, kličkujíc mezi těly druhů. ,,Odpověď zdvořilého cizince doslova absorboval mrak mušek. Muž se rozkašlal, rozplival a roznadával, když jeho sob zpomalil. ,,Už je to lepší?“ zeptal se starostlivě domácí, který si až nyní uvědomil, že muž, který šel dlouho pěšky, může být pro hmyz daleko aktraktivnějším soustem, než klidný jezdec, vezoucí se na hřbetě zvířete. ,,Povídám, už je to lepší?“ ,,Hepčí!“ kýchl místo odpovědi cizinec, vyprsknuvší teprve teď to, co mu dráždilo nos. Snad až nyní se nadýchl čerstvého vzduchu, z očí mu teklo a měl je celé zarudlé. Lapal po dechu. ,,Galikaté? Kde jsi?!“ To nevolal cizinec ani na psa ani na domácího, ani na nikoho z lidí nebo zvířat. V jeho domovině to byl název pro Ducha větru, kterého se nyní muž dovolával.

Cesta ubíhala pomalu, ale muž se dostal o řadu kilometrů blíž svému cíli i za cenu utrpení, které způsoboval hmyz. Situace s přemírou hmyzu se opakovala ještě mnohokrát a večer si připadal cizinec unavenější více, než kdy jindy. Ale to už přicházelo stádo mezi stromy, kde stály dva velké domy. Cizinec, zvyklý jen na stany, se domům velmi podivoval a měl radost, že je pozván dovnitř, protože byl na dům velmi zvědavý. Všudypřítomný štiplavý kouř byl dobrodiním zbavujícím alespoň nejbližší svět onoho strašného hmyzu a muž usnul, aniž by si prohlédl vnitřní vzhed tohoto domu. Teprve ráno jej vzbudily čísi hlasy a ranní aktivita vstávajícího osazenstva. Velká vnitřní prostora byla rozčleněna řadou závěsů a on teprve nyní zjistil, že strávil noc v malém, odděleném koutě, zřejmě určeném pro podobné účely. A nebo to mohlo být i místo jinak určené pro psy, kdo ví? Cizinec dostal kousek uzeného masa a pořádný kus chlebové placky. Teď zde řada lidí snídá a je to tu jako na bleším trhu. Nicméně asi má vše nějaký vnitřní pořádek, i když mu tento systém unikal. Připadlo mu, že zde lidé ztratili soukromí a to je spíše formální, než opravdové. Přece jenom řada jednotlivých stanů poskytuje rodinám daleko více soukromí. Ale po pravdě, asi nemusí všichni dělat totéž. Jakmile začalo několik žen chystat jídlo, teplo bylo i těm, kteří na ohniště ani nepomysleli. Venku mírně fouká a mušky se objevují jen tu a tam. Úplné požehnání. Domácí ze včerejška se objevil s náručí klestí a s úsměvem sdělil cizinci, že zítra se jede dál na východ a chlapci jej rádi vezmou sebou. Je tu vítán. Dnes večer jej představí a on, cizinec řekne o sobě něco ostatním, třeba odkud přichází a co bylo kde po cestě nového. Rádi mu udělají malou slavnost. Cizinec se uklonil a to již mu domácí pokynul, aby jej přizval dnešní k činnosti. Sobi právě přitáhli vyštípnutý kus kmene stromu a muži pomocí dřevěné palice a kolíků zatloukli do země fixační zařízení, do kterého hrubou desku umístili tak, aby do jejího povrchu silicitovými rydly mohli vyrýt tak hluboké zářezy, že se do nich daly umístit hroty velkých, dřevených klínů. Do těch pak bušili tak, že dřevo začalo podélně praskat právě od jednoho klínu ke druhému, než pak s hlasitým lupnutím od sebe oba kusy dřeva odskočily. To se opakovalo ještě několikrát a jeden široký kus dřeva se tak proměnil na několik prken, které se domácí jal dalším nožovitým nástrojem opracovávat. Zarovnával nerovnosti, zvláště tam, kde se povrch dřeva všelijak nakláněl nebo třepil. Pak vylezli muži po žebříku z jediného kmene s vyřezanými schůdky na střechu domu a tady zelo celé uskupení popraskaných střešních desek. ,,Co se tady stalo?“ udiveně vyklouzlo cizinci z úst.

Domácí se k němu s úsměvem otočil: ,,To nic, to jenom tady vedle stál strom a když přišla nedávno větrná bouře, strom vyvrátila, ten spadl na střechu a v jednom místě ji takto nalomil. No a viník nyní napravuje, co způsobil. Dalo by se říct vlastním tělem,“ zasmál se. Bylo vidět, že je to klidný muž, který se mnoho nerozčiluje, je trpělivý a má v sobě jakousi vyrovnanou filozofii. Takto o něm cizinec uvažoval.

,,Ta prkna, co jsme chystali, jsou tedy z toho ve vichru padlého stromu?“ optal se cizinec. Muž na střeše přikývl, pak uchopil stará střešní krycí prkna a jedno poškozené už stahuje dolů a podává jej cizinci. ,,Dnes aby si člověk pomocníka vyvažoval slonovinou,“ pravil, podávaje už dolů další, naštípnuté prkno a pokračoval ve vysvětlování.

,,Všichni chlapi jsou už týden pryč se stády sobů, teď jsou tady jen ti, co přijeli s náma. A ti mají nyní jiné povinnosti. Bez tvojí pomoci by střechu nebylo možné opravit.“ Muž dole, zatímco pokládal další prkno na zem, se podíval nahoru a neodpustil si: ,,To je troufalé, být takto klidný a jen se spoléhat na to, že cesty Duchů zaonačí běh věcí tak, že nakonec vše půjde.“ ,,Nebo jednoduše praktické,“ opáčil domácí. ,,Kdybys teď nepřijel, střecha by prostě musela ještě nějaký čas vydržet. To je celé,“ ukončil rozhovor domácí. Pak muži nějakou chvíli pracovali beze slova, než si cizinec našel odvahu a zase se zeptal na to, co se mu dlouho honilo hlavou. ,,A jak to, žes tak klidně se mnou včera mluvil, když jsme jeli na sobech? Já se kuckal miliony mušek a ty ses pořád na něco ptal, jakoby se tě mušky netýkaly a vyhýbaly se ti!“

,,Sám sis odpověděl. Na krku jsem měl zavěšené dýmidlo, to odhání mušky, takže ano, mušky se mi skutečně vyhýbaly. Ne že by všechny, ale cesta ušla,“ pousmál se muž nahoře. Cizinci to teď konečně bylo jasné, teď to dávalo smysl. Dýmidla si pro mrak mušek nevšimnul. Převzal poslední prkno a domácí už slézal po žebříku dolů, aby nachystal pořadí nových prken, které nyní dají nahoru na střechu. Když byl skoro dole, žebřík v místě jednoho schůdku najednou praskl a muž se o jeho horní část prudce udeřil do hlavy.

,,Už jsem myslel, že je to tvoje poslední minuta,“ podíval se cizinec starostlivě na staršího muže, sedícího na sobí kožešině a opírajícího se o zdobenou, prkennou stěnu domu. ,,Toho bych se nebál, moje hlava něco vydrží!“ chabě zacukalo v koutcích domácímu, zatímco jej tři ženy a dívky omývaly. Jedno z děvčat evidentně nese některé rysy jeho tváře. Nejspíše to bude jeho vnučka. Česala mu dlouhé, stříbrné vlasy, upletla na nich dva copy a z pruhu textilu mu na rozbitou hlavu namotala obinadlo na způsob čelenky. ,,Tak dědečku a teď ti to sluší víc než předtím,“ pochválila svou práci. Cizinec s dívkou našli u druhého obydlí dva další žebříky, které vypadaly bytelněji. S její pomocí pak návštěvník vynosil na střechu prkna sám. Dívka mu břemena jen přidržovala nebo mu zase přidržovala žebřík. Nakonec se ukázalo, že to stačí. Cizinec byl mladý a velice silný muž. Pak na střechu vylezl i domácí, který se snažil nehýbat příliš s motající se, bolavou hlavou. Tady nahoře pak rovnali prkna tak, aby do sebe pěkně zapadala a spáry ucpávali něčím, co velmi připomínalo koudel. ,,Máš štěstí, jiný tu mohl ležet mrtvý bez Ducha a jeho tělo by už vychladalo,“ řekl vážně cizinec a díval se přitom dolů. Stále tam pod střechou stála ona dívka, usmívala se na něho a dívala se, jak mu jde práce od ruky. Ani mladému muži to nedalo a co chvíli mu oči od práce klouzaly dolů. Starému muži vzájemné pohledy obou mladých lidí neušly.

,,Nemáš šanci!“ šeptl potutelně domácí.

,,Proč ne?! Jsem jako jiní!“ odporoval překvapeně a popuzeně cizinec. ,,Ne, to nejsi. Jsi mladý, velmi pohledný, velmi silný, nebojíš se práce, jsi skromný, ale...“

,,Co ale?“

,,Ale...“

,,Tak co tedy?“

,,No, moc všechno prožíváš. Všechno tě znepokojuje. Ženu musíš uklidňovat svým vnitřním klidem. To jí imponuje,“ soukal ze sebe stařík rozvážně.

,,Zase se dědečku chlubíš něčím, co ti shůry bylo dáno!“ Muži se lekli tak, že málem spadli ze střechy i s prknem, které právě ukládali. Vůbec si nevšimli, že dívka vylezla na střechu za nimi. A nevylezla sem nahoru s prázdnýma rukama, ale v jedné držela dva velké, březové poháry s teplým čajem. Teď je podávala oběma mužům. ,,Jen řekni, jak to bylo s prababičkou Atabarou!“

Usadila se k nim na střeše a z blízka sledovala živé, hluboké oči a pěknou, pravidelnou tvář toho cizího, mladého muže. On upíjel čaj a zpoza okraje svého poháru pozoroval její velké, zkoumavé oči s dlouhými, hustými řadami tmavých řas a jemné, svůdně řezané rty. Celá její tvář byla neobyčejně krásná. Hlava se mu zatočila, až nyní si uvědomil jak je dívka okouzlující.

A zatímco se na sebe dívali, dívka znovu připomněla domácímu jakousi dámu Atabaru. ,,To né, to se nehodí, je to příliš osobní!“ oponoval starší muž.

,,Tak to rozhodně není, moje prababička nebyla žádná soukromá osoba a nic se o ní tutlat nebude, zvláště v souvislosti s naší návštěvou a tvým pověstným klidem! Sám jsi s tím začal!“ škodolibě mrkla na mladíka, aby jej navnadila na vyprávění, které má osvětlit dědečkovu překlidnou povahu. A protože bylo stále ticho, dívka se podívala na dědečka tak mile, že roztál jako sníh nad ohněm a za chvíli se již přímo tady na střeše starý muž přenesl o několik hezkých desetiletí zpět, kdy byl asi třicátník a jeho mladá a velmi krásná žena mu přinášela to nejlepší na světě, ale zároveň i to nestrašnější.

 

Ona sama byla hotový poklad. Byla pracovitá, pilná, soudná a byla velmi vzdělaná. Vážil si jí proto, že si dokázala vždy podržet klidnou hlavu a odstup i tam, kde by jiní zpychli. Její matka byla totiž velmi vznešenou, urozenou dámou, přímým potomkem Tcabat a Enouvry. Předků, o kterých se dodnes vyprávějí po širém kraji legendy. Byla to žena vskutku půvabná a příjemná, ale jak se říká, člověk si bere i rodinu nevěsty a tchyně byla člověkem, který uvěřil, že je jiný než ostatní, že je lepší než běžný smrtelník a dávala to svému okolí náležitě najevo. A kdyby ničím jiným, tak už třeba jen tím, že si na sebe vzala velmi tmavou, dlouhou halenou, která splývala až pod kolena a přišila si k ní místy rovné praporky místo třásní, takže její štíhlá postava vypadala ještě vzpřímenější a delší, než by normálně byla. Světlé korálky na tmavém oděvu vynikly stejně, jako její bílý obličej, olemovaný shora černými, vlnitými vlasy a dole tmavým oděvem. Bylo v ní něco éterického, nedostupně vznešeného, ale zároveň studeného a bezcitného. Prostě chtěla být stále někým a velmi jí záleželo na tom, jak ji vidí ostatní lidé okolo.

Teprve po letech jsme zjistili, že měla už dávno nosit hůlku. Místo toho bolesti nohou, poškozených silným revmatem, které lidi v severských podmínkách snadno schvátí, tajila, aby ji neměli za mrzáka. A jak vše roky šťastně přemáhala, nemoc si zprudka a nečekaně vybrala svou daň. Téměř ze dne na den přestala žena chodit, nabrala spoustu kil, její kouzlo zmizelo a tak s hanbou sama před sebou zůstávala za závěsem domova. Čím méně se však hýbala, tím rychleji tloustla a o to hůře ji bolavé nohy nesly. Její život se tak převážně odehrával jen za závěsem domu, kde se schovávala před zrak ostatních a teprve za noci vycházela do tmy na záchod. Jak šílené! Jak nenormální a nepřirozené! Nepomohly ani manželovy prosby, ani rady od šamana. Strach, z toho, co o ní řeknou lidé, byl pro ni tím nejsilnějším.

Mnohokrát jí blízcí domlouvali, ale nic s ní nesvedli. Jednou jejímu zeti přetekl roh trpělivosti a do tchýně se pustil. Přede všemi jí vynadal, že jim připravuje peklo, protože takto bude brzy úplně bezmocná a zcela nechodící a bude pro ně jen břemenem. ,,Chceš být tak úžasná a bezchybná, abys předvedla svou mimořádnost, že si jen stvrzuješ hrůzný konec života. Budeš ta, na kterou blízcí budou nadávat, protože jim zcela zbytečně budeš komplikovat život. Budeme tě nosit, tahat se s tebou, vláčet tě z místa na místo a budeme u tebe uvázání hůř, než u děcka! A pro vzdálené budeš jen tlustá, naprosto neforemná koule všem k smíchu nebo k lítosti! Budeš-li si chtít nazdobit šaty korálky, tak to aby pak na ně otevřeli hned celý důl! Žádná vážnost! Žádný šarm! Žádná vznešenost! Jen smích nebo pláč!“ Ale ani ostrá a pravdivá slova, která se tehdy nesla táborem, nic neznamenala pro onu ženu. Jen vše brala jako útok na své nitro a na svou osobu. Jako projev zla v lidech v okolí a především v její rodině. Uzavřela se do svého stereotypu řešení, které jí nezadržitelně chystalo smutný osud.

Jednou se v táboře zastavil posel zvoucí lidi lepšího původu na jednání urozených a za jejich kmen byla vybrána právě ona. To je příležitost! Teď to konečně může všem ukázat, aby viděli, kdo ona je! Tvářila se jako vítěz a významně shlížela na dceru a na zetě s mírou přezíravé ironie. Jak povrchně ji soudil. Jak zlý a nespravedlivý k ní byl. Neví, jak ona trpí, ani si neumí představit, co to je, mít takovou zodpovědnost za celý kmen. Ona teď půjde mezi své, mezi lepší lidi, kam po zásluze patří!

Jak jí byli nyní ostatní odporní, jen malé bezvýznamné figurky. Jako odporný hmyz, lezoucí po zemi. Kdežto ona je někdo! Někdo víc. Někdo s dokonalým rozhledem a dokonalým viděním světa. Je prostě lepší a vznosnější!

Zaslouží si to!

A tak naložili onu dámu na sáně a tažní sobi ji vezli daleko, předaleko na setkání mimořádných lidiček. Už byla u sousedů a brzy u sousedů sousedů, kterým vůbec nerozuměla a zde byla přestávka. A zase se čekalo na sáně a spřežení, ale nic nepřicházelo. Na ženu snad pořadatelé setkání lepších lidí zapomněli?!

Jaká hrůza ji tu čekala.

Kolik nocí se zde trápila a s jakými obavami zde žila. Dostávala jíst jen málo a musela se s hůlkou belhat, obcházejíc nejbližší pasti. ,,Jak potupné!“ Pomalu se z poslechu učila slovo za slovem a za několik měsíců se již mohla domluvit o nejdůležitějších věcech, např. říct si o víc jídla. Za čas pak se dokázala zeptat, proč ji nikdo nevzal na setkání lidí vznešeného původu. ,,Ne, žádné setkání, ona je tu kvůli babičkobraní!“ říkali jí.

,,To je omyl, žádný sraz šlechticů! Rozhodně ne!“ mluvili na ni místní a snažili se jí vše vysvětlit. Ona, Atabara, je tu jisto jistě kvůli babičkobraní, šlechtici přece vypadají důstojně a taková ona rozhodně není! „My být primitiv a my mít babičkobraní! Ňam!“ pronesl jasně místní pomocník šamana. ,,Sraz šlechticů už byl, asi někdo něco nejspíše popletl. Někdo se dozvěděl o zdejším dávném divošském zvyku babičkobraní, kdy jsou nepotřebné, ale dobře živené stařeny v onen slavností den v době největší nouze o potravu za všeobecného veselí hledány a posléze dopátrány, dohledány, naháněny a chyceny, pak podrženy, škrceny, čtvrceny, stahovány a porcovány, pečlivě pečeny, vařeny, sušeny, uzeny, mraženy či nakládány a pak s velkou chutí konzumovány pravými gurmány, jež dovedou ocenit zvláště ty partie, které za svého života oněm starším dámám nejvíce přetékaly. Neboť zdejší prý nade vše milují horké škvarky s chlebovými plackami. Samotné maso starých žen je téměř nepoživatelné. Je tuhé jak pruh syrové kůže, jako seschlá větev starého stromu! Jejich maso prý nejedí ani medvědi, ba dokonce hyeny se mu vyhýbají. A kdyby nebylo předlouho vařeno pomocí mnoha rozpálených kamenů vytažených z ohniště, ani zdejší lidé by je nejedli.

Ale je-li dobře naloženo, dobře okořeněno a kvalitně do měkoučka rozvařeno, poskytuje svým kuchařům naprostý a božský gurmánský zážitek! ,,Úžasná lahůdka!“ rozplývaly se ženy kolem a sliny jim přetékaly kolem úst, když sdělovaly naší přemilé tchyni, jakého že to konce se jí zde má dostati.

Hrůza! Nic než hrůza a zase hrůza naplnila onu ženu a skutečně se přestala cpát chlebem a přemnohými pochutinami a sádelnatými delikatesami, živila se velmi střídmě a snažila se co nejvíce hýbat venku i přes bolest, kterou jí chůze na nemocných nohách způsobovala. A když to nešlo, pracovala alespoň rukama. A skutečně, za čas se na nohou lépe udržela a také déle. Požehnáním bylo každé kilo, které nemusely její nohy nésti. A tak když se jednou, zase velmi opatrně a s obavami zeptala na babičkobraní, bylo jí nenápadně sděleno, že jsou zdejší gurmáni rozmrzelí. Že se tak těšili na dobré sousto a se smutkem pozorují proměnu své krmě. ,,I co se dá dělat!“ pravila posmutněle jedna z žen. „Nedávno poslali zdejší muži zprávu do tvého tábora, ať si tě odvezou. Ale kdyby se něco změnilo, rádi tě tu zase uvidíme, byla jsi skvělou, skromnou a pracovitou společnicí,“ plácali ji místní přátelsky po zádech. Tchyně Atabara se při tomto pozvání otřepala hrůzou.

Byla pak skutečně dlouhý čas zase soudnější ženou, která o sebe zdravě dbala a zase chodila mezi lidi. Její bolesti se umírnily a byly snesitelné. Jednou však kdesi omylem nechtěně a potají vyslechla rozhovor několika lidí o sobě. Žádní primitivní lidé, žádné babičkobraní. Vše byla jen bouda!

Celé to zosnovala její rodina se šamanem, který její pobyt domluvil u svého vzdáleného bratrance, tamního šamana, jako jedno velké divadlo. Škodný na tom nebyl ani onen cizí kmen, žena tam zastala mnoho práce a jídla prý zkonzumovala tak málo, že to za škodu nestálo.

,,Vy vlci plesniví! Vy medvědi zrádní! Vy hyeny kousavé!“ Takové a jiné strašné nadávky si museli její blízcí vyslechnout. Nemohli ji nijak utišit, žena se stáhla do sebe více než předtím, ztratila zase glanc a šmrnc a utekla se k jídlu. Zase přestala vycházet ven a zase střádala kilo za kilem, zase ji nohy přestávaly nést a o to více zůstávala ve své spižírně a kulatila se ze dne na den. Museli jí už pomáhat na nohy, zeť ji nosil na zádech, dcera se s ní vláčela po venku metr po metru. Stala se tím, co jí před časem její zeť předpověděl. Nepříjemnou a zcela zbytečnou zátěží. Možná, že jí obskakování druhých dělalo dobře, zase si připadla důležitá a unikátní. Bolest a slzy pro ty, kteří ji měli rádi, dívat se na takovou samodevastatci a bolest i námaha pro ty, kteří ji opatrovali.

Pak jedné noci, když se zase skrývala před zraky a světlem tam venku, narazila na kulhajícího, polochromého medvěda. Zoufale hladové a zmrzačené zvíře honilo nepohyblivou, pomalu se valící ženu. Nebylo přitom jasné, kdo víc funí, kdo hlasitěji dýchá, ani to, kdo více sípá či kdo už jen marně lapá po dechu!

Tehdy celou tu scénu spatřil její zeť. Rychle popadl do ruky dlouhé, slonovinové kopí. Bylo i za šera krásně vidět a bude s ním bezpečné bodnout toho správného tvora. ,,Ale kdybych nyní pozdržel svou ruku, nakonec by se vyřešil problém s tchyní sám!“ proskočilo mu hlavou.

,,Takto ne!“ vykřikl muž, zapudivše lákavou myšlenku a rozběhl se proti přibližující se dvojici.

Medvěd probodený kopím zůstal tiše ležet na zemi a udýchaná, polomrtvá žena padla vyčerpáním na zem. Pomalu se v domě probíral z mrákot jiný člověk. Ano bylo to s ní peklo. Teď teprve pochopila, že babičkobraní nebylo jen něco, co je jen výmyslem, krutým šprýmem a fantazií od blízkých lidí, ale něčím, co jí reálně hrozí i od takového starého, pajdavého huňáče, který je pro smích i dětem, protože i ty mu snadno utečou.

Zastyděla se a začala zase o sebe dbát. Možná i toto na ni navlékl šaman, který se domluvil tentokrát ne s lidmi, ale z Duchy, ale pokoušet osud a Duchy raději nebude. A její zeť? Nedala by nyní na něj dopustit. Byla to od nynějška žena, která se podstatně proměnila k lepšímu. Ale i Duše lidí kolem dostaly od té chvíle dar. A tím byl konečně pocit velkého klidu. Napětí v rodině zmizelo, lehce se dýchalo a život byl moc krásný. Od té doby i její zeť je klidný a mírný člověk, protože to nejhorší v životě je prostě už za ním.

 

Střecha je už jako nová, čaj vypitý a trojice slézá dolů po žebřících. Je třeba se dát trochu dohromady, vyčistit oblečení, umýt se a nazdobit. Vždyť zanedlouho přijde slavnost na počest zdejšího cizince a jak cizinec, tak vnučka domácího se musí proměnit v ty nejkrásnější mladé lidi, aby jeden mohl být pro toho druhého tím nejhezčím a nejdůležitějším člověkem na světě.

 

                                                                                                                                               Předchozí        

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák  2012, Autor a ilustrace © Libor Balák