The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Sungirské povídky

 

Povídka pátá - Nahota

 

 

Ono se řekne venuše, venuše, ale ono to není jen tak. Každé písmenko, každá hláska, každičká slabika řazená a vyslovovaná tím správným způsobem mění naše asociace od té nádherné, živě tvarované děvy s úžasnými, dokonalými obrysovými liniemi těla, po neforemné, předimenzované tělo, jež by bylo schopné rozdrtiti pod něžnou nožkou pánský paleček, udusiti ve svých ručkách opovážlivého oponenta či ucpati vlastním tělem díru na boku záoceánského parníku. Ladný skok do vody takové krásky pak podstatně odstraní část vodní masy v místě dopadu a nejbližším okolí s následnou rázovou vlnou, spojenou s vzedmutím hladiny a regulérní vysokoenergetickou tsunami se všemi průvodními znaky, jak je věda zná.

 

Ve skutečnosti většinou nejsou tyto dávné sošky těly velmi kyprých žen a co by symboly mateřství či doklady doby, kdy ženy vládly světu, už pak vůbec nejsou. Tedy nebyly. Proč tedy vznikaly po takovou strašně dlouhou dobu a navíc podle jediného, jasně stanoveného kánonu proporcí? Co bylo hnací silou a proč byly tak oblíbené? V samotném Sungiru taková soška nalezena nebyla, ale pár set kilometrů od něj už ano a navíc v šokující souvislosti se Sungirem. V Gagarinu byla vykopána dvousoška muže a ženy – venuše, na které byli muž a žena spojeni hlavami k sobě. Neskutečná připomínka sungirského dětského hrobu, kde byli chlapec a dívka pohřbeni v naprosto stejné pozici. Zřejmě pod vlivem nějakého mytologického příběhu, který byl všude stejný.

Jaký byl však mýtus za běžnou soškou venuše? Proč byly zobrazovány ženy? Proč byly nahé a proč byly v takové pompézní, ale i stydlivě strnulé pozici?

Ruská vědecká pracovnice Zoja Abramova se svým kolektivem si dala velikou práci a statisticky vyhodnotila i kde byly jaké sošky nalezeny v jednotlivých sídlištích, ve kterých částích obydlí a porovnala tyto dílčí výsledky i se současnými zvyky a mytologiemi lidí, žijících v severské oblasti Sibiře. Tak se před námi začíná rozbíhat děj, který nás zavede zase do Ruska k městu Vladimir k potoku Sungir, kde žijí spokojení lidé, kteří se živí tím, co jim příroda ve své nekonečné štědrosti nabízí.

 

 

Rozčilený starý muž švihl pletenou proutěnou vrš do sněhu a začal po ní skákat s nadávkami a kletbami, jež ze sebe chrlil rychleji, než černý mrak blesky a velké dešťové kapky. ,,Zničím ji, roztrhám ji! Vyhodím ji! Ty proradná! Ty zatracená mrcho!“ nadával dál. Když se však znovu podíval na vrš, zjistil, že proutí se jen pod jeho tělem prohouplo a nyní je zase elegantně narovnané. Avšak tam, kde byl výplet pevně a natěsno přiražen, se konstrukce ani nehnula.

 

Muž byl zoufalý. Už půl roku se snaží ulovit na tuto vrš alespoň jedinou rybičku, ale nic se mu nedaří. Má plno vrší na potoce, vytáhne sem tam nějakou a vytřepe z ní ryby, ale z této nevytřepal nikdy nic. Dal ji tedy malému Darajovi, který má ale 11 roků a on mu ji za měsíc vrátí. Ale stalo se to mnohem dřív. Hošík s vrší přišel už za týden a děkoval mu se slovy: ,,Strejdo, už ji nechci. Nalovil jsem na ni tolik ryb, že se na rybu snad rok nechci ani podívat. Vezmi si ji nazpět, prosím.“ Ale jakmile se změnil majitel, vrš zase nic. Ani rybička. Tak ji dal stařík vdově Hatautan a zase se situace opakovala. ,,Sousede, nezlobte se na mě, ale musím vám vrš vrátit. Nalovila jsem s ní tolik ryb, že se na rybu už nemůžu ani podívat a do zásoby jich suším, že by zima mohla přijít třeba hned zítra. Dejte tu vrš někomu, kdo je v opravdové nouzi, někomu, kdo nemůže ulovit ani rybičku. To bude pro něj ten správný dar!“ ,,Duchové vodní, co mi to děláte!? Vy zlořečení!“ zlostně volal starý Tymovaj a hrozil pěstí na vodu, na oblohu i na les.

 

A jak se otočil, aby vyšel k domovu tou správnou nohou, ujela mu bota na blátivém břehu potoka, spadl do něj a zmáchal se do půl těla. A navíc, jak se tak štrachá ven z té studené lázně, zjistil, že to není jen tak. Nespadl a neuklouzl jen tak, že by sjel dolů se šplouchnutím, ale jak jel s nadávkami dolů, šplouchnul nejen s kletbou, ale teď si uvědomil, že i s křupnutím. A jak tak jde, vidí, že moc nejde, že se jen tak belhá, co noha nohu mine a je to potíž, protože jedna noha nechce tu druhou nohu minout, jen tak stojí a moc se neopírá, moc nechce tohoto zoufalého mužíka nésti a začíná v ní velmi, velmi bolet. Je jasné, že si starý Tymovaj udělal pořádné bebí. Noha je vymknutá nebo snad zlomená. Nyní je to ale úplně jedno, je pár kilometrů od domova, venku pěkná zima, on do půl těla mokrý a nemůže chodit.

 

Pěkné. Naštěstí měl Tymovaj v rukách stále ještě ohromnou sílu, ulomil si silnou větev a belhal se k domovu. Cestou zase pěkně nadával a jak se tak blížil k přístřeší, obklopily jej děti a haštěřily se kolem něho tak, že se ještě více rozlítil a začal nadávat i jim. A to neprávem, protože děti rychle běžely pro jeho ženu, ta popadla sobí kůži a utíká s ní muži naproti, aby jej zahřála a on se nerozstonal a nezemřel jí tady. Copak by zde samotná na tom světě ještě dělala. Jakmile spatřila mokrého muže opírajícího se o hůl, spráskla ruce a se slovy: ,,Duchové dobří!“ se k němu vrhla. Babka se srazila s dědkem, popadla ho a drala z něj mokré oblečení a on se jí bránil a sám chtěl se dobelhat k domovu. Stařena se s ním přetahovala o mokrý šat, až jej povalila na zem, kde jí pomáhaly všudypřítomné děti a za všeobecného smíchu jej vysvlékla do naha a zabalila do přinesené kožešiny. Ještě, že mu sebou přinesla i boty, aby se mu i nohy dostaly pěkně do tepla. Myslela to chudák stará moc dobře, ale jak spěchala, aby neztrácela ani vteřinu navíc, nebrala ohledy na starcovu důstojnost. Starý Tymovaj se strašně styděl, byl rudý v obličeji a v očích měl slzy. Rozčilený a ublížený byl natolik, že zapomněl dokonce i klít a když se natahoval pro hůl a chtěl udělat další krok, zjistil, že povalení bábou nezůstalo bez následků. Teď nemůže stát ani na té druhé noze. ,,Ty bábo! Co jsi to udělala?! Mrzáka ze mě tady děláš, zostuzuješ mě přede všemi, zadek můj holý tady dnes všichni viděli! Mně je taková hanba! Budu plakat lítostí jako malý děcko!“ Brada se mu přitom klepala, zarudlý otok pod očima se stále zvětšoval. Zápasil o svoji důstojnost i o život. Při tom všem věděl velmi dobře, jak to babka myslí a věděl, že dělá moc správně. Je strašné být starý, snad se s tím ještě nesmířil a teď v něm hrají protichůdné pocity a trhají jeho nitro.

 

I zželelo se mužům tohoto starého muže, někdo popadl kůži, v šesti jej na ni naložili a už ho přenášejí k němu domů do sucha. Sedí zde s ním půlka osady a snaží se jej uchlácholit. ,,Co se bojíš, Tymovaji, že ti děcka viděla zadek a babky camprdlíka? Taky viděly, jaké máš stále silné paže a že vypadáš pořád pěkně! Prostě si pořád chlap!“ A jak jej chlácholí a chlácholí, padá z dědka, jak se mu to všechno vlastně přihodilo.

 

,,Milej Tymovaji, tys asi pěkně namíchnul Vodního Ducha. Pořádně sis to s ním těmi kletbami rozházel. No teď teprve něco zažiješ. To jistě není samo sebou, že ti takto dává zatápět!“

A někdo další hned přidal: ,,Buď si už můžeš začít kopat hrob nebo se taky můžeš zkusit s Duchem usmířit.“ Jeden muž se zamyslel a pravil: ,,Já třeba bych si šel kopat hrob, protože dávat ze svého Duchovi jen tak zadarmo, to né! Na to já nejsem. Pěkně co je doma, to se počítá!“ A ještě dodal polohlasně už sám pro sebe: ,,To tak, žádné vyhazování!“

,,Jasně, lehl by sis pěkně do dolíku, obložil majetkem, okukoval, jestli je všechno pěkně pohromadě a čekal, než ti pod krkem zmáčkne tepny Vodní Duch!“ dodal jiný muž. „Neposlouchejte ho, je to blázen!“ zasmáli se všichni a zase se věnovali Tymovajovi.

 

A děda je už oblečený do domácího, kalhoty na sobě ještě neuvázané a ženy kolem mu chystají teplou polévku, aby se neprochladil, nýbrž naopak pěkně zahřál i zevnitř. Ale jak se tolik lidí motá na jednom místě, tak si pěkně zavazí, jeden do druhého drbne, jiný do dalšího vrazí a horký kámen, právě na kleštích z parohu z ohně vytažený, místo do vody k vaření, letí obloukem vzduchem a padne přímo dovnitř kalhot Tymovajovi.

 

,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ zařval velmi těžce zkoušený muž.

Kalhoty měl dole tak rychle, jako nikdy v životě a že zažil už všelicos. Natírá si popáleniny venku sněhem a z jeho očí tekou velké proudy slz. ,,Proč já?! vzlykne žalostně i vyčítavě, vše v jediné krátké větičce. Pak vchází dovnitř do obydlí zostuzen pro svou opakovanou nahotu a nyní si už klidně pomalu obléká své kalhoty. Už je rezignovaný, nebude se honem zakrývat a schovávat za povalující se tenké tyče, opřené o stěnu obydlí. S nadhledem a úsměvem člověka, který se právě dostává nad věc, si pomalu sedá na sobí kožešinu svého lůžka, dívá se přitom pečlivě na kalhoty, zda si je neobléká náhodou úplně obráceně a souká nohavici za nohavicí a pak pečlivě vše zaváže u pasu řemínkem. Je zamyšlený a pohroužený sám do sebe, nevnímá přítomné. Všiml si totiž, že jak vyletěl ven ze stanu, luplo mu najednou v obou kotnících součastně a najednou zase může chodit.

Nohy sice bolí, ale jde to. Za chvíli si bere teplou polévku, je v suchém, příjemném teple doma mezi svými. Ještě dostal od někoho darem kus sušeného, koňského masa, co více si nyní přát. Tak si sedí u ohniště, vytáhne kousek dřeva a kousek kosti a vyřezává dva koníky pro vnoučata. Hraček není nikdy dost! „Au!“ Nůž mu zajel do prstu. Dneska je opravdu den, kdy nebude už na nic raději sahat! Zavolá na malého Tanaje: ,,Prosím tě, synku, vezmi tyhle červeně nabarvené praporky, uvaž je na větve stromků u potoka a tady v téhle mističce tam nech trochu polévky pro Vodního Ducha. Takto bych do večera nepřežil.“ smutně se obrací pln naděje k hodnému a spolehlivému chlapci.

 

Všichni se už vytratili a starý muž se ženou osaměli ve své části domu, oddělené pomalovanými kůžemi od ostatních prostor. Tyto geometrické malby, napodobující vzory na textilu, musely být kdysi naprosto úžasné. Černá, červená, bílá, tečky, souběžné linie a plochy. Stařenka ještě ošetřuje svého muže, aby se mu do řezné rány nedostali Zlí Duchové a nezpůsobili mu nějakou další nepříjemnost.

Naproti za závěsem sedí na mandibule mamuta asi dvanáctiletý chlapec. Má na sobě látkovou halenu se vzory podobnými těm, jaké kdosi maloval na oddělovací kůže starce a stařenky. Evidentně tento mladý muž nad něčím hloubá. V ruce drží koníka vyřezaného z kosti a malý, asi čtyřletý chlapeček si mu u nohy hraje se dvěmi figurkami bizonů, jak se netušíc nebezpečí pasou pěkně mezi stromečky. ,,Tady ještě máš,“ pravil tiše starší hoch a přidal chlapečkovi koníka do ruky. ,, Jé ten je určitě strašně rychlý!“ zajásal obdarovaný. ,,Jasně, koně přímo létají nad trávou!“ usmál se chlapec. Pak vstal, rozhrnul závěs a vstoupil za dědečkem.

 

,,Copak tě trápí, hochu?“ už vlídně a klidně obrátil se starý muž na příchozího. Bylo vidět, že jeho rozčilení pominulo a možná si vyčítá svoji vzpurnou a prchlivou povahu. Ale tady na severu nikdo nemůže být skutečně prchlivý a zmatečný, nepřežil by tady. Tohle je svět pro ty nejtrpělivější a nejklidnější. Chlapec to zřejmě věděl a vyčkal, až se muž uklidní a promění se v uvážlivého člověka, se kterým se dá nyní již moudře hovořit.

Dovnitř vstoupil, až když slyšel, jak muž děkuje své ženě, že se jej hned snažila dostat do sucha. ,,Dědečku, stalo se ti teď naráz tolik nepěkných věcí, jako by tebe ani tvou domácnost nic nechránilo. Měl bys ses podívat do komůrky pod podlahou, zda nějaká myš nebo jiný hlodavec neodnesl kouzelnou sošku domácího Ducha ochranitele!“

 

Starý muž se podíval na ženu a ta už odhrnovala ze země hromadu dříví na otop, svazek kožešin i vaky s tukem a také tašky naplněné léčivými sušenými bylinami. Poodstrčila hromadu svázaných stébel kopřiv, připravených na zpracování pro výrobu nití, přesunula košík s barvivy a mužovo vyřezávání v barevné taštičce ze syrové kůže a už se dostala k horizontálnímu poklopu velkému asi tři čtvrtě metru na půl metru. Když poklop muž nadzvedl, bylo vidět, že je uvnitř mnoho dalších krabiček, váčků, košíčků a taštiček. Teď jednu po druhé vytahují ven a hledají, kde je Duch ochranitel domácnosti.

,,To snad není možné, není tu!“ učarovaně vyklouzlo muži z úst.

 

,,Pak je to jasné!“ přidala jeho žena.

,,Mám u sebe zrovna kousek měkčené slonoviny, mohl bych sošku vyřezat já,“ nabídl se hoch. Muž se na něho překvapeně podíval, ale nějak až teď si uvědomil, proč vlastně by to nemohl zkusit i tento mladík. Tymovaj kývl, zvláště po tom, co se podíval do obličeje své ženy, kde si mohl jasně přečíst: ,,Zkus ještě jednou dnes sáhnout na vyřezávání a nepřej si mě! Copak nevíš, co se ti před chvilkou stalo?“

 

Chlapec odešel ke společnému ohništi velkého obydlí a opřel se zády o prkennou stěnu velkého domu. Vyňal kus slonoviny z malé nádobky uvnitř potažené namaštěnou kůží. Otřel ji hadříkem, protože v nádobce spočívala celé měsíce v řídkém, octovitém roztoku na prvý pohled podobném hořčici. Jako mýdlo měkká slonovina nyní poddajně ležela v jeho levé dlani a když do ní opřel rydlo, brzo bylo všude plno zakroucených půlměsíčků měkkých, slonovinových špon. Chlapec rozdělil jemnými rýhami předpřipravený váleček na šest dílků a ty podle zvyklostí zpracovával tak, aby v této části bylo toto a tady tohle. Návod byl jasný a vyprávěla se k němu i taková pověst, proč zrovna to má být tak dlouhé a tohle tak široké. Pomalu se mu v hlavě vynořovala slova příběhu a on přestal vnímat čas. Hlava ženy měla velmi mírně skloněnou hlavu, protože se stydí za svoji nahotu, její paže jsou při těle, aby mohla proletět ven komínem a nezranila si ruce, její nohy mají být těsně u sebe, aby i ony dobře prošly ven, jen holeně nechal od sebe dále, jako by každou nohu měla trochu jinak. Chlapec si představoval, že tak, jak by soška plavala pod vodou, tak by měla plavat vzduchem a komínem vyletět ven a tam zahnat Zlé Duchy. Teď už má vyřezány všechny plochy a začíná pěkně propracovávat detaily. Tak jako všechny sošky této ohromné kultury, kam patřili všichni tehdejší Evropané, i tato nová soška je v jednom, na rozdíl od postavy skutečných žen, velmi odlišná. Její klín je nížeji položený, než spodek zadečku. Je to velmi základní nesouhlas s přírodou a s lidskou anatomií a určitě je to ta nejzákladnější anatomická chyba, ale tady je to věc zvyklostí, mytologie s tím spojené a poznávací znamení této ohromné kultury gravettienu, která vytváří na určitých místech různé vlastní subkultury. A nyní hoch přidává ještě účes, ze sestřižených vlasů, jaký nosí jeho maminka, takováto prsa má zase jeho teta a nad nimi velmi krásný a zdobný pásek. Nikdo cizí ji nesmí tak vidět, ale on byl ještě nedávno malý chlapec a všechno si takto zapamatoval. A také to není jeho první řezba ani jeho první soška. Chlapec velmi rád kreslil i vyřezával a bylo vidět, jak je u práce spokojený. Vlastně všechny děti rády kreslí a něco modelují, je to přirozená příprava na život. Učí se to, co je pro takovou dětskou kulturu nezbytné. Plno věcí pak bude vypadat v životě jinak, ale v mozku se budou propojovat a rozvíjet nejrůznější centra a tito lidé musí být řemeslně velmi zruční, proto i u výchovy je dost prostoru pro výtvarnou činnost. A pak se stává z takové činnosti závislost a nutkání vás žene, abyste často malovali, kreslili nebo něco vyřezávali. Tak je tomu i s tímto chlapcem a hledá všemožné záminky, aby mohl někde něco zdobit, vyřezávat nebo jinak krášlit a jeho společnost takovým lidem dává dostatek prostoru k seberealizaci. Jiní rádoby kumštýři nemají takový pozorovací talent jako tento chlapec ani nemají takové nutkání k práci, ale musí naplnit očekávání své kultury a podle zvyklostí vyřezávají či kreslí co je třeba a dělají to tak, jak je vede mytologický návod. Pak jsou výsledkem jejich práce takové kubické, zjednodušené tvary bez života. Jiní zase tíhnou k veliké zdobnosti a dekorativnosti a tak svoje výtvory geometrizují a geometrizují, že jsou sice krásné, ale ztrácí svou přesvědčivost života. Jsou příliš umělé. Pro tohoto chlapce je dobré jen to, co nese autentičnost skutečného života, proto ke kánonu přidá to, co kde odpozoroval u skutečných lidí. Ženské tělo sošek tak u něj neslo i řadu prvků několika málo žen, které kdy chlapec viděl neoblečené, ale také některé prvky dívčích těl, které mu byly přirozeně blíže, zvláště nohy a obličej. Nakonec dobrousil a dohladil povrch sošky s tím, že si vybavoval ta děvčata, která se mu velmi líbila. Tak vznikla soška ženy, která měla být původně asi tak pětatřicetiletá až čtyřicetiletá, silná a schopná postavit se pěkně komukoli a shůry mu to pěkně vyříkat a zároveň křehká svojí nahotou, jež tady v podmínkách severu je tak uzavřená a pečlivě uschovaná v teple domovů nebo uvnitř velmi teplého oděvu, že vidět někde venku v přírodě nahé tělo je pro všechny veliký šok. Chlapec se rozpomněl na příběhy, jak a komu kdy zachránila nahota život.

 

Zvláště medvědi jsou otravní, snad i na desítky či stovky kilometrů cítí jídlo, jeho vůni, jak se line z obydlí, kde se připravuje. A když je nouze, zvláště v noci může pak zoufalý a hladový medvěd přijít blíž, než by vám bylo po chuti. Však jsou na prknech domu také místy rýhy po medvědích drápech. Mladí medvědi ještě nevědí, kde je jejich místo a nechápou, proč se vyhýbat lidem. Místo aby rychle upalovali, někdy jako pomatenci tu sedí před domem celou noc a zkouší se dostat nějak dovnitř. Pak ale vstanou muži a s chlupáči by bylo zle, kdyby nebyli posvátní. Takto je jen proženou, ale jinde je prostě bez milosti lidé loví, ve víře, že se pro ně medvědi přišli obětovat a nabídnout jim tak své maso. Tamní lidé to berou tak, že je Velký medvědí Duch poslal k lidem.

 

,,Medvědi.“ No medvědi, jak snadno se to vyslovuje. Ale jak obtížné je s nimi vyjít. Vypadají neohrabaně a přitom dokáží dosprintovat soba a srazit jej jedinou ranou. Dobrácké mručení se kdykoli může změnit v nevrlé nadávky, končící nenadálým útokem. Jednou tak několik děvčat šlo lesem, aby přineslo med, který tu prý nedaleko měl být, protože tady jiné ženy nedávno viděly spousty včel, což znamenalo, že si tu někde našly místo v dutém stromě a ubytovaly se tu. Proto dívky pospíchaly do oněch míst a prohledávaly v rojnici řídký les, sotva viděly jedna na druhou. Dívky měly už při samém pomyšlení na med sladko v ústech, těšíc se představou na hledaný pamlsek. Samozřejmě, že neztrácely čas prohlížením mladých stromků, ale obhlížely jen ty silné a staré. Najednou jedna z dívek uslyšela nějaký tlumený a hluboký bzukot . Zaposlouchala se a vydala se tím směrem.

 

,,Určitě to budou včely!“ rozběhla se po hlase a najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál před ní medvěd! A nepolekala se jen dívka, polekal se i medvěd! Tak se honem postavil na zadní, aby byl větší a ještě se divoce se olizoval, uvědomujíc si, že když právě vyplenil včelí úl, měl by nyní vypadat důstojně a hrůzostrašně. Jenže tlama zalepená sladkým medem má do krvelačnosti pěkně daleko. A tak si medvěd olizoval tlamu tak intenzivně, že dívku ještě více vylekal, protože nyní vypadal, jako by z jeho tlamy vyšlehávaly ohnivé jazyky. Všude kolem poletují pěkně vytočené včely a dívka nehnutě stojí a medvěd nehnutě stojí, oba překvapeni a jakoby zmraženi v čase. V tom si dívka vzpomněla, že nejúčinnější obranou před medvědem je ukázat mu svoji bílou kůži na hrudníku. Rychle si sáhla ke krku, rozepla sponu a dlouhá, kožená halena se jí svezla po těle až k pasu.

 

Pochopte medvěda, který zná jen les a zvířata v něm, ty ztrácejí kožich, jenom když je někdo rozpáře poté, co je uloví. Ale když spadne kůže z někoho, kdo jen tak stojí, to je skutečný šok. Proto se huňáč otočil a prchal pryč, jak mu nohy dovolovaly a ještě si bručel nespokojeností a úzkostí. Dívka se podívala na svůj hrudník a spokojeně se usmála. Bylo jí jasné, že právě tohle má bezesporu onu kouzelnou moc zahnat dravou zvěř, obrátit medvěda, vyděsit mamuta i pobláznit muže. Opět si na sebe nasoukala parku a upravila si řemínek s očkem tak, aby jej mohla zajistit malou dřevěnou sponou. Sebrala výbavu a dýmení na včely ze země, kam ji předtím upustila a s vysokým sebevědomím zamířila zpět ke svým kamarádkám. ,,No, dnes z medu nic nebude, jeden pobuda nám jej sežral přímo před nosem, ale dostal pěkně za vyučenou!“

 

,,Kdepak ženská nahota, to je, Dobrý Duchu, zapeklitá a velmi ožehavá věc,“ přemítal dál chlapec, zatímco tenkým a ostrým okrajem drobného silicitu ryl jednu rýhu vedle druhé, aby znázornil prameny vlasů na hlavě sošky. Vzpomněl si, jak se před několika roky tajně připlížili s kamarády k potoku, kde se myly ženy a dívky před nějakým oslavným obřadem. Úplně jej fascinovalo, jak vypadaly nahé bez šatů, celé to divadlo mu úplně převrátilo život naruby. Byl okouzlen tím co vidí v krásných, mladých tělech a těla plných dam mu připadaly jako přetučnělé, příliš dobře živené labutě, obalené neforemným peřím, které se pro svoji váhu nemohou vznést do vzduchu. Jenže tohle divadlo mělo škaredou dohru.

 

,,Co tady, vy parchanti, děláte?!“ uslyšeli ukrytí chlapci najednou za sebou a už je odtud vyhazovala veliká a neforemná ruka otylé dámy. Strach z takovéto ohromné, silné ženy, která Vás jako nic vyzvedne metr a půl nad zem a zatřese se vámi, je zlý zážitek na celý život! Proto ještě usilovněji se vám pak líbí štíhlá a křehká děvčata a slečny těch nejemnějších mravů.

Ale ochránkyně rodného krbu musí být prostě taková pádná babka, co člověka chytne a flákne mu z jedné i z druhé strany tak, že mu hlava pálí ještě celý den. Hoch se tehdy velice styděl, ale za rok tam s kamarády byli schováni ve křoví znovu.

 

A zase to nádherné divadlo skvostných linií dívčích těl, ale ze zavalitých dam už na ně sršela jejich síla a ráznost. Chlapec z nich cítil jakousi takovou energii a velmi se jich bál. „Právě tohle nejspíš zažívají Zlí Duchové a musí pak už jen prchnout, jakmile takovou ženu spatří. Přece nebudou čekat, než je popadne a začne je liskat silnými pažemi ze strany na stranu, hlava nehlava!“ uvažoval hoch, zatímco dokončoval sošce účes.

 

,,Duchu dobrý!“ vzpomněl si chlapec na to, že je i tehdy chytli. Ale tentokrát ne ženy, naštěstí Gušan a Gerek. Jak ti jim nadávali a jakou ostudu jim udělali! Teď ale chlapec přemýšlí, jak držet sošku. Otáčí jí všemi směry a snaží se ji vyhladit kouskem kůže, namočeným v jemné brusné pastě, aby její povrch byl vyleštěný pěkně do hladka a přitom se mračí, protože jej něco napadlo. ,,Do bobřího hradu! Já jsem ale zajíc!“ Uvědomil si, že Gušan a Gerek je tam našli jen proto, že se tam šli na koupající se ženy a dívky podívat sami a jen ztropili povyk, protože se báli, že jsme až příliš blízko a budeme odhaleni a pak budou odhaleni i oni. Prostě nás jen obětovali! A ještě pak vypadali jako čestní strážci pořádku. ,,Myslím, že bych jim to měl letos oplatit!“ procedil zase tiše chlapec, potutelně se usmál s výrazem naprosté rozhodnosti. ,,Ten plán se mi velice líbí!“ přidal polohlasně.

 

Soška byla konečně hotova a stačilo ji nyní zavěsit někam nahoru k ohništi, aby celá vyschla a zase ztvrdla.

Za pár dní měl tedy starý muž novou krásnou sošku od svého vnuka. Byla skutečně pěkně provedena, bylo vidět, že má chlapec dobré zkušenosti s výrobou nejrůznějších předmětů, od hrotů zbraní, přes ozdoby i zvířátka jako obětiny či hračky pro děti kolem. Starý muž se usmál, když si prohlížel anatomii sošky a viděl, jak je jeho vnuk dobrý pozorovatel reálií. ,,Móc pěkné, moc,“ pobrukoval si, když sošku ukládal do malého váčku s kožešinou dovnitř, aby nahé ženě nebyla zima. To teď bude její domov a odtud vyrazí její Duch ke stropu a pak komínem ven, aby zastrašil všechny Zlé Duchy, kteří by kdy dotírali na jeho domácnost.

Na jeho tváři se nyní zračil klid a spokojený úsměv. A to nejen proto, že má nyní domov v bezpečí, ale také proto, že už ví, že jeho vnuk je skutečný muž, který se na svět dívá tím správným směrem.

 

Uběhlo několik dní a do domácnosti starého muže se zase vrátil klid a pohoda. Zase chodil na lov, kladl pasti do vody i mezi keře, nosil domů polární zajíce a bílé polární lišky. Ba jednou dokonce přinesl i rosomáka. Figurku rosomáka by ostatně mohl vyřezat i vnoučatům a tak začal hledat svoje nářadí. Ale jeho žena mu je tehdy někam schovala, aby jej nepokoušela touha něco tvořit, když u nich bydleli i Zlí Duchové. A jak se tu tak prohrabává inventářem najednou: ,,Duchu dobrý!“ tady je, asi jsme ji někdy vytáhli a pak nepoklidili!“ držel v ruce starou sošku Ducha ochranitele domácnosti. I pro tuto ženu našel muž kožešinový váček a uložil ji k nové sošce zpět do komůrky pod zem. Sošky žen nechtěl mít v jednom váčku. Někdo jiný by je tam mohl mít, ale ne on. Jako kluk viděl, jak se při praní oděvů chytly dvě ženy v letech a v ráži, také takové samý sval a samá falda, ruka silná tak, jak on tehdy v pase. Možná že mu tehdy bylo devatenáct nebo dvacet. Ty ženy se tehdy přely, které že je tohle oblečení. Mokré vypadalo všechno stejně a bylo zcela k nerozeznání jedno od druhého a jak se dámy přetahovaly tak si vjely prsty do vlasů, tloukly se rukama a strašně si nadávaly. Taková slova tehdy mladý Tymovaj ani neznal a doufal, že už je ani nikdy neuslyší. Starý muž byl spokojen, každá soška má nyní svoje místo. Nebylo by dobré, kdyby místo zahánění zlých Duchů si sošky rozdávaly rány samy mezi sebou.

 

To se mu pak spokojeně spalo. V noci nad krajinou létaly desítky nejrůznějších Duchů, vlastně všude kolem jsou duchové. Duch hor, kdesi za obzorem, Duch oblohy, Duch mraků, Duch potoka, Duch řeky, Duch tohoto břehu a Duch druhého břehu, Duch žijící v tomto kameni, Duch žijící v dalším kameni, Duch žijící ve stromě a Duch žijící v Křovinách nebo Duch drnu trávy tady kousek nad domem. A teď má i on, Tymovaj, své Duchy a zatímco on i jeho žena spí, Duchové ženských sošek vypluli ven ze svého sklepa, sedí na hromadách kožešin a vypráví si navzájem nejrůznější věci. Najednou něco zaškrábalo v místě, kde byl mezi prkny střechy a stěny malý otvor, kterým kouř z ohně může volně odcházet. Tam byly vidět drobné drápky dlouhých prstů něčí ruky. Obě ženy propluly prostorem a vysoukaly se komínem až na střechu. Tady seděl na prknech nějaký pohublý, kostnatý duch a překvapeně na ně zíral. Pak se otočil a skočil do povětří temna noci. Obě ženy se zasmály a protáhly se škvírou znovu do svého domova. Jak snadné je někdy zahnat jiného Ducha. ,,Ale to není vždy,“ pravila starší soška. Nesčetně jsem se Zlými Duchy musela velmi těžce zápasit a nejednou mě poškrábali a pokousali, ale nakonec jsem je vždy zahnala,“ pokývala hlavou. Ráno se už blížilo, od východu začalo svítat a tak se obě ženy rozhodly opět schovat do příjemného tepla svých váčků.

 

Čas zvesela běžel, starý Tymovaj chodil po svých pastích a přinášel domů nejrůznější zvířata, aby bylo maso a kožešiny. Pasti, to bylo to jeho, jen když narazil na zatoulaného soba, hned sundal ze zad luk a už mířil přibližujíc se z té správné strany, ochotný najednou lézt po břiše, jen aby se dostal ke zvířeti co nejblíže. Teď takto nechal ležet v trávě onu vrš na ryby, která nesla zisk jen jiným. Poslední dobou i jemu konečně začala sloužit. Vždy v ní bylo několik krásných, velkých ryb a Tymovaj s ní byl konečně velmi spokojen. Vedle vrše zde nechal ležet také spousty řemínků na oka, která chtěl natáhnout mezi keři. Uviděl totiž krásného, zatoulaného, bílého soba. ,,Veliký Duchu! Taková nádhera!“ Tak dlouhou, krásnou a zářivě bílou srst snad ještě nikdy neviděl. Starci učarovaně planuly oči a ihned se vrhl k zemi, aby schovávajíc se keřík od keříku přiblížil se co nejvíce svému cíli. Šel za svým sobem snad tři kilometry a pak mu zvíře najednou doslova zmizelo. I to se někdy stává, než si vyřešíte, jak se dostat od křovíčka ke křovíčku, roj much sletí z výšky a obklopí soba tak, že mu málem vypijí jeho krásné oči a tak se zvíře rozběhne tryskem pryč a když pak vykouknete ze své nové pozorovatelny, díváte se na místo, kde poletuje už jen nějaká opožděná muška.

 

Když se Tymovaj vracel tam, kde zanechal svou loveckou výbavu, už z dálky viděl, že není něco v pořádku. Nedaleko místa, kde ležela, se pásly ohromné mamutí kolosy. Tymovaj se zase pomalu přibližoval keřík od keříku ke svým pastím, aby nevyrušil pasoucí se obry. Jeho věci ležely v místech, kudy už dlouhosrstí tlustokožci prošli a jeho zraku se naskytl hrůzný pohled. Jeho vrš byla dokonale rozšlapána tak, jak by to člověk nikdy nedokázal. Slzy se mu kvůli té marné práci hrnuly do očí a když ještě uviděl své dlouhé, tenké řemínky zašlapané v blátě, neudržel se a spustil kletby směrem k podzemí, kde sídlí Veliký mamutí Duch.

 

Tou dobou cosi zajiskřilo v obydlí lovce, přesněji dole v podzemní komůrce. Zdola z hlubin věčně zmrzlé půdy bylo cítit otřesy, jak se Veliký mamutí Duch hněvá. Jedna soška dámy se probrala, protřela si oči, trochu upravila vlasy prsty, přejela si rukou svoje ztuhlé, rozespalé tělo a protáhla se. Chvíli poslouchala vše, co se jí neslo zemí i vzduchem, pak rychle vstala a budila druhou, ještě spící družku:

,,Vstávej, honem holka, máme tu práci!“

 

                                                                                                                               Předchozí            Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák  2012, Autor a ilustrace © Libor Balák