The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Sungirské povídky

 

Povídka první - Pán  světa

 

 

Tentokrát poryv větru vytrhl ze země mračna sněhu a roztočil je tím nejdivočejším způsobem. Hnal je nízko nad krajinou jako na obrovském nebeském tobogánu. Okamžitě strhla vichřice Grysakymu kapuci z hlavy a do nechráněného obličeje mu střílela kousky sněhu. Bolestivě se zaškvířil, dal si ruku před oči, otočil se a snažil si upravit plášť tak, aby ho opravdu chránil.

Vichřice! Zmlkni! Zvolal Grysaky proti větru, ale letící sníh a vzduch mu zacpával ústa.

Muž se otočil, vyplivl sníh z úst a protřel si oči a obočí.

Co dělat, není na krok vidět a on si je moc dobře vědom, co by znamenalo pustit se naslepo krajinou.

 ,,Takový kousek od domova,“ posteskl si.

Pomalu se posouval nazpátek po větru a hledal nějaké chráněnější místo. Tady pod smrčinami to není špatné.

Přemýšlel, že by tu mohl začít hrabat úkryt. Už si představoval i teplo, které bude mít, až svůj svrchní oděv promění v ten nejteplejší spací pytel, lehne si do připravené jámy a zakryje se sněhem. Nad ním bude jen otvor pro dýchání a může tady v teple jíst, pít, spát, snít, přemýšlet, zpívat nebo si přeříkávat staré legendy a mýty i několik dní. Kolikrát už takhle ležel a už ho nic nenapadalo, strašně se nudil, vyzkoušel už vše, na co si vzpomněl a tak už jen tak v příšeří ležel schoulený v teplém klubku vlastního těla, sledoval svoji výbavu a hlavně četná zdobení. Tohle vyšívala Jarga, jak je to pečlivé, steh vedle stehu, a jaké krásné vzory. Prohlížel si je a vzpomínal na domov. Když odejde ženě muž na lov, tak ta celá zesmutní, je zamlklá, ani si už nezpívá, málo dbá o sebe i o obydlí, ale když se vrátí manžel domů, najednou ožije, upraví se a vesele zpívá, povídá, vaří pro muže. Je to úplně jiná bytost. Vzpomínal na Jargu, na její vlasy, hlas…. Vzpomínal i nyní, když tu jen tak stál a stále se nemohl rozhodnout, jak přestát tento nečas.

 

Jeho ruce se dotkly sněhu, aby vyhloubily jámu, ale vichřice mu uvolněný sníh brala z rukou. Tady by se neměl ani jak zasypat sněhem a zmrzl by na větru. Musí hledat dál.

Narovnal se a zkoušel hledat napravo i nalevo, až narazil na okraj potoka. Nahmatal nohou začátek svahu a začal proti větru pozpátku couvat krok za krokem a pohledem kontroloval přítomnost potoka. Bude sice muset sledovat jeho bláznivé meandry, ale neztratí se. Někdy k večeru dojde domů. Kdy ale večer nastane, nedokázal říct. Sněhový příval měnil prostor kolem Grysakyho na vesmír plný hvězd, kterým se řítí úžasnou rychlostí sám Grysaky a zpětným pohledem sleduje míjené. Teď ho napadlo, že by mohl také šlápnout na spícího schouleného lva.

,,To by mi tak ještě scházelo!“

,,Asi bych se měl radši zastavit a zazimovat se někde v příkřejší chráněné stěně nad potokem.“

,,Ne, to je přece nesmysl, tak blízko u mého tábořiště by se lev určitě nezdržoval!“

Vítr na chvíli polevil. Grysaky si připnul lyže a doprovázen koženým cestovním vakem klouzajícím na sněhu na řemenu za ním se rychle vydal co nejkratší cestou domů.

Po hodině cesty, když už byl i od potoka značně vzdálen, se před jeho očima rozpoutalo monumentální barevné divadlo. Slunce ozářilo celičký zasněžená kraj a nádherná modrá obloha se tyčila až kamsi ke hvězdám do tmavomodré výše. Byla nezvykle dobrá viditelnost, ale veškeré to radostné gigantické diorama bylo lemováno barierou mraků na východě, bariérou mraků na západě a před ním rychle, jakoby ze země vyrůstalo nestvůrně obrovské bizarní mračno, které slibovalo naplnit celý svět svou rostoucí masivní bílou hmotou.

Když vrcholek tohoto mračna vyšplhal do nesmírné výšky, zaplnilo se jeho úpatí všelijakými bílými a tmavofialovými mraky a mlžnými cáry. Grysaky cáry mlhy pozoroval. Prodlužovaly se jako prsty nějakého obrovského kouzelníka.

,,Velký Duchu, to není žádná mlha, ale rodící se strašná sněhová bouře!“

Rychle přidal, aby doběhl do bezpečí vývratu smrku, který zahlédl někde u horizontu. Kožešina skluznice lyží tiše šustila, Grysaky lehce oddychoval, rozepnul si plášť a halenu, aby se nezpotil. Ještě kus cesty je před ním. Upřeně hleděl na jediný bod před sebou, který se mu začal ztrácet před očima pohlcen bílým mrakem sněhu.

Teď se ani neotočil, když běžel kolem nosorožců, kteří se srazili před nastávající nepohodou hlavami k sobě. Už ho ani nevidí. Šedobílá clona se stahovala těsněji a těsněji. Vítr se zatím dal snést a Grysaky přemýšlel, za jak dlouho bude asi míjet spadlý smrk. Odhadoval, že bude muset ještě napočítat dvakrát do dvaceti a pak se konečně ocitne na úrovni vývratu. Pak se zastaví a v kruzích zvětšující se spirály bude prohledávat okolí, až na smrk narazí.

Zapnul si plášť. Přímo před ním se začaly rýsovat tmavé plochy hlíny a kořene.

Usmál se. Měl obrovské štěstí, ani o metr se nevychýlil ze směru a přímo narazil na vývrat.

 

Vytáhl z vaku mamutovinovou lopatku a okamžitě se pustil do práce. Sníh jen létal kolem, jak jej přímo zuřivě vyhazoval. Za chvilku odhrabal sníh v kruhu metr krát metr a tlakem lopatky zpevnil vyházený sníh po okraji jámy tak, aby vznikl val proti větru. Nejvyšší jeho stěna byla právě na návětrné straně, kde tvořila masivní zábranu. Grysaky vlezl dolů do otvoru a poddoloval sníh v místech, kde si chtěl ukrýt nohy. Za okamžik už ležel ve svém úkrytu. Povytáhl si plášť a halenu nahoru, spodek oděvu svázal kolem nohou, ruce vytáhl z rukávů a schoval dovnitř oděvu. Stejně to udělal s hlavou. Dlouhý, mnohaúčelový plášť tak kolem něj vytvářel osobní, teplý stan. Byl sice zasypaný sněhem, ale nikoli hned za zástěnou. Tam zůstal malý, volný prostor, který bude sloužit jako dýchací komín. A že zasněží zbytek jámy, nevadí, jen dobře. Sníh pěkně izoluje od zimy, stejně jako jeho univerzální oděv a uvnitř vaku bude mít skutečně příjemné klima. Tím, že se rozhýbal hrabáním úkrytu, mu je nyní pěkně teplo.

Za chvilku je všude tolik sněhu, že z velké jámy zbývá už jen malý otvor pro dýchání. Tento otvor sníh nezasype, protože z něj sálá teplo lidského těla. Funguje to stejně jako u zvířat. Když se severský pes schoulí do klubíčka na dně vyhrabaného dolíku a zapadne sněhem, přítomnost živého tvora prozradí jen nepatrný otvor ve sněhu, který vytváří jeho dech. Grysaky si tlakem rukou a těla na nový strop z lepivého sněhu vytvořil malou komůrku. Pohyb ve vichřici byl namáhavý a tak po všech těch nutných procedůrách okamžitě usnul únavou.

Když se probudil, chvíli mu trvalo, než si srovnal v hlavě, kde je a co se děje. Vůbec necítil vůbec nohy a nebo, že by je cítil? Ano, nesly nějakou těžkou váhu. ,,Že by je tak zasypal sníh?“

,,Ale to se mi stalo stokrát a takové to nikdy nebylo. Strom! Určitě mi na nohy vichřice shodila strom!“

Ale zamyslel se: ,,To by musela být rána a náhlá bolest by mě musela probudit. Strom by to také neměl být.“

Jeho ruka se škrábala kolem hlavy a složitě vyhledávala díru parky a sněhový tunel vedoucí nahoru na vzduch. Ten pak rozšiřoval směrem k nohám. Grysaky zvedl hlavu, aby viděl a před jeho očima se objevilo to nejneuvěřitelnější vysvětlení, jaké by se dalo čekat!

 

Grysaky překvapením skoro přestal dýchat. Pomalu a opatrně pokládal hlavu dolů a snažil se potichu napěchovat sníh nazpátek do komínu. Cítil, jak se najednou celý zpotil.

,,Ne, ne, takhle né!“ tepalo mu ve spáncích a měl pocit, že tlukot jeho srdce musí otřásat celou sněhovou pokrývkou nad ním.

Snažil se ovládnout a myslet na hezké věci, ale ať dělal, co dělal, bylo mu jasné, že chtě nechtě bude muset jít co nevidět čurat. Je rozhodně časné ráno, venku je všude dost bílého světla.

Grysaky se snažil zhodnotit svoji situaci a pak ho napadlo jediné řešení. V duchu si počítat do co nejvíc a pak počítat, kolikrát do tolika napočítal. To mu připadlo nejrozumnější a nejpraktičtější, ale musel se k tomu stále nutit. Pořád zapomínal, že počítá a jeho myšlenky běhaly za tím strašným a úděsným, co mu drtí jeho nohy nebo za skutečností, že si jeho tělo žádá svoje a to teď v tu nejnemožnější a nejnevhodnější dobu.

Dvacetpětkrát sedmnáct nebo osmnáct.

,,Velký duchu, pomoz!“ tichounce, spíš jen v duchu procedil mezi rty. Kdyby tohle někdy slyšel vyprávět, možná by se tomu všichni smáli, i on sám by se smál. Vždyť je to opravdu komické, ale možná ho jen zlomek vteřiny dělí od smrti.

Zkusil si to v duchu převyprávět. Schoval se sem za vývrat stromu před bouří a tvrdě usnul. Najednou se probudil, protože se mu už nevýslovně chtělo čurat a na nohou cítil velkou tíhu. Když vyhlédl ven, zjistil, že tady není sám. Vyvrácený smrk si vybral za úkryt i obrovský sněžný lev. Vyhrabal si ve sněhu nehlubokou noru, schoulil se do klubíčka a čekal, stejně jako Grysaky, než bouře skončí. Teprve nad ránem se živel utišil a Grysaky zjistil, že mu v nohách leží 300 kilová šelma. Stále cítí strašnou váhu na naprosto zmrtvělých nohách, ale už se nedá nic dělat, musí ven!

Před jeho vnitřním zrakem defilovali muži jeho klanu. Oni i děti, když jsou oděni na slavnosti v plné parádě, to je úžasný pohled. Viděl i sám sebe, jak má také na sobě perličkový oděv z tisíců ručně vyráběných belemnitových perel. Přes něj má barvou nádherně zdobený plášť na hrudi pod krkem spojený dlouhou, kostěnou jehlicí. Tenkrát na slavnosti tam seděli nějací cizinci z dalekého jihu, kteří jim přivezli k obchodu množství nádherně vzorovaných látek. Seděli a žasli, když viděli, jaké máme oděvy. Tam na jihu by je museli sebou pořád nosit pěšky, ale tady se většinu roku stejně všechno vozí na saních nebo je uloženo v bytelném, velkém domě. Jak cizinci obdivovali naše velké, dřevěné domy ze štípaných desek, kde je prostor uvnitř rozdělen do komor, které obývají jednotlivé rodiny. A když cizinci uviděli naše celomamutovinová kopí z rovnané mamutoviny a naši výbavu, která byla také z těžké slonoviny, zůstali v úžasu stát.

,,To přece všechno nemůžete sami unést! Jak to děláte?“ vyzvídali cizinci. Myslím, že jsme nejlepší řemeslníci na světě a nejen to. Když stojíte s kopím z mamuta, máte jeho sílu, obrovskou sílu!“ až se mu slzy pýchy vedraly do očí.

Viděl sám sebe jako neskutečně silného, uvědomoval si každý sval.

Co všechno už prožil, kolik válek, kolik bitev a soubojů. Na hlavě má dosud mezi vlasy dvě jizvy. Jako mladík se chtěl vyznamenat v boji. Co mu tehdy nechybělo v odvaze, to mu scházelo ve zkušenostech. Když na něho vyletěla soupeřova zbraň, snažil se krýt si hlavu štítem. Ozval se tupý zvuk úderu hrotu parohové palice na jeho kožený štít. Odsunul si štít z obličeje a sám se rozmáchl svou válečnou palicí. Proti ní však vystřelil soupeřův štít a zkrátil tak dráhu jeho zbraně i čas jeho útoku. ,,Tak rázné zakončení mého výpadu jsem tehdy nečekal. Jako by mě někdo o něco najednou okradl. Asi jsem zůstal jako přimrzlý a než jsem se vzpamatoval, letěl na mě znovu hrot parohové palice. Zase na nechráněnou hlavu! Snažil jsem se co nejrychleji zvednout štít, ale od hrudníku k hlavě to bylo příliš daleko a času příliš málo. Zároveň se štítem se k mé hlavě dostal hrot nepřítelovy zbraně. V lebce mi zapraštělo. Naštěstí u dopadající palice už byl okraj mého štítu a ten část energie palice odrazil. I zraněný jsem se ubránil a přešel do protiútoku. I tady musím přejít do protiútoku, musím to zkusit! Vždyť mám obrovskou sílu! Mám obrovskou sílu a hrot mého oštěpu je z mamuta a také má sílu mamuta!“

 

Rozhodl se!

Rukou nahmatal nejprve díru jednoho rukávu, pak druhého a potichounku se do nich začal soukat. Když vystrčil hlavu z parky, z komína mu do obličeje spadl kus ledového sněhu. V duchu zaklel. Teď nahmatal držadlo oštěpu. Musí do svého nástupu dát celou sílu. Všechno závisí na jediném okamžiku, na jediném zlomku vteřiny.

Koncentroval se.

„Teď!“

Zatnul zuby a jako jediný sval si sedl a... a málem si oštěpem probodnul... své vlastní nohy!?

S udiveným výrazem okradeného, s vytřeštěnýma očima a spodní čelistí na hrudníku nevěřícně zíral do veliké, prázdné, uležené díry v místě svých nohou.

Lev se už nekoná!

Po neobvyklém spolunocležníkovi tu zůstal už jen hluboký, mísovitý důlek ve sněhu.

Co bylo nejhorší? Asi rozchodit ztuhlé nohy, obout na ně lyže a přinutit je klouzat divokou krajinou dál k domovu.

Rozlámaný, ale bohatší a nadšenější o nevšední zážitek. ,,Se psem na nohách, to už jsem spal, ale že budu někdy v životě nocovat společně se lvem, to by mě nikdy nenapadlo!“ vracel si minulé okamžiky a koutky úst mu cukaly v úsměvu.

Když dorazil domů a vyprávěl svůj noční zážitek ženě a dětem, vybalila nejstarší malá dcera z pytle lví kůži a přikryla Grysakyho od hlavy k patě. „Bylo to nějak tak, tati?

No skoro ano, ale ten skutečný byl přeci jenom daleko příjemnější. Přes všechnu tu váhu totiž moc pěkně hřál!

 

                                                                                                                                Předchozí          Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák  2012, Autor a ilustrace © Libor Balák