Autorské povídky - Libor Balák

© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

 

Výběr autorových knih a povídek najdete ve spodní části stránky

 

 

 

 

nový  román  na  pokračování

Raiders of the forbidden land

PRVNÍ EPOCHÁLNÍ ROMÁN Z NEJSTARŠÍCH DOB LIDSTVA

 

LIBOR BALÁK

 

 

 

předchozí kapitoly najdete zde    ZDE

 

 

 

Dobyvatelé zapovězené země - průběžná zpráva

 

 

Dobyvatelé zapovězené země – román na pokračování, který vycházel ještě loni na stránkách Libora Baláka, dočasně zamrzl. Jak to?

Není to proto, že by nebyl dopsán, ale proto, že tento rok probíhala v Antroparku veliká revize všeho, co se týká všech starších, starých a prastarých kultur a schopností a chování i těch nejstarších lidí. Román „Dobyvatelé zapovězené země“ sloužil jako pokusné mapovací území, kde jsem na základě některých tehdejších zobecnitelných vědomostí mohl velmi snadno stavět Iradisův příběh. Právě literární předběžná rekonstrukce se jevila na prostředky nejméně náročná a ideální. Ale už některé nové nálezy, jako nejstarší ozdoby archaických lidí jak z Evropy, tak z Asie a rovněž některé analýzy morfologie i genetiky ledacos pomíchaly natolik, že bylo nutné román přerušit a odborně a souhrnně zpracovat podklady, na kterých Iradis vznikal.

Byl jsem najednou velmi rád, že jsem nezastával populární a módní názory kolem principů evoluce člověka. Protože pak by Iradis vypadal úplně jinak, neměl by vůbec jméno, snad jen nějaké grr nebo grrrr, byl by neuvěřitelné a neschopné nemehlo, které má zapovězeno více, než si běžně mohou dovolit veverky a medvědi v přírodovědných pořadech. Vše odborné se tedy objeví v Antroparku v samostatné internetové publikaci ,,Vždyť jsou to jen opice“. Teprve poté bude zase Iradisův příběh pokračovat.

A jak již někteří čtenáři zjistili, některá izolovaná odborná témata, týkající se chování lidí obecně a patří do souboru chování právě i těch nejstarších lidí, se poslední dobou už v odborných článcích Antroparku objevila.

Revizní práce dopadly pro Iradise vcelku velmi dobře. Jen s některými drobnějšími výhradami, jako například tou, že délka dětství a dospívání byla snad o něco kratší, ale toto tvrzení spíše otvírá určité nejasnosti, jak to daní badatelé mysleli. Například mozek totiž roste u dnešních lidí ještě dlouho v dospělosti. Jestli i toto měli daní badatelé na mysli, to zatím netuším.

Jak se mi to nyní jeví, bude určitě důležité, kolik memů (negeneticky předávaných informací) bylo v té které kultuře a čase objemově přítomno. Nyní jen tuším, že ve starém paleolitu mohlo být daleko méně memů než ve středním a mladém paleolitu. Ale jak konkrétní tento stav byl, si zatím nedokážu přesně představit. Bylo navyšování memů u nejstarších lidí záležitostí rychlé evoluce nebo to byl pomalejší zdlouhavý proces?

Ukazuje se totiž, že lidský mozek měl zcela nečekaně potenciál nárůstu kapacity především směrem dovnitř. Množství neuronů se velmi navýšilo už i v dané omezené kapacitě prostým procesem miniaturizace a zhuštění. A je docela možné, že se tak podobně děje i u dalších primátů. Zvětšování mozku tedy mohlo být určitým kompenzačním opatřením, využití rezervní plasticity organismu pro navýšení a hospodaření s výhodnými daty. Tedy daty kolem umělé morfologie, což je morfologie, která se vytváří uměle v podobě nástrojů a objektů. Je sice možné snadno vzít do ruky nejrůznější i velké množství nástrojů a pracovat s nimi, ale zatímco ty odložíte, to, jak s nimi zacházet, vám v hlavě zůstane. A tak se vaše hlava stává ohromným skladištěm plánů, návodů a zkušeností. A člověk se tak jeví jako tvor specializovaný právě na činnost s takovou umělou morfologií. Ne že by taková činnost byla ve světě přírody unikátní, ale takový specialista unikátní je. A být na něco ve světě živé přírody specialista, je zase normální. Takže vidíte, nebylo třeba sahat k víře v zázraky a podezřelé síly, jak se tak většinou bohužel děje při rádoby vědeckém výkladu lidské evoluce.

Pan Darwin tak měl nakonec pravdu. U lidské evoluce jej sice často citujeme, ale už ani nevíme, že vlastně citujeme jeho odpůrce Alfreda Wallace, který před 150 lety přišel s teorií, že za lidským chováním stojí něco mimořádného, zázračného a unikátního a v přírodě nevídaného (přímo nadkosmického). Jeho názor se v nejrůznějších podobách objevuje dodnes. Za vlády komunistů se věřilo, že to byla zázračná ,,uvědomělá lidská práce“. V kapitalismu se zase věří, že je to ,,inteligence“, kdepak práce, fuj! Jindy zase politicky neutrálně se tvářící ,,pojmové“, nebo ,,symbolické myšlení“ či že je za člověčenstvím samotná božská schopnost ,,abstrakce“. Mnohé tyto skvosty vyššího bytí byly mezitím obyčejným označením - normálními pojmy u normálních pozemských biologických jevů z oboru srovnávací psychologie, kde tyto jevy sehrávají v určitých procesech svou každodenní úlohu i při myšlení obyčejných zvířat.

Kdepak probírat se obyčejnou nudnou biologií plnou množství dat a obyčejných jednoduchých a hlavně nízkých věcí. Ukazovat do výšin, vyšších filozofických sfér a vyšších evolučních cílů. Mínili mnozí, neb kultury k tomu tak velí, takto nás od malička vedou za ručičku i za srdíčko.

Ale nebyl jsem sám, kdo se na evoluci podíval tak kriticky. Už několik posledních desetiletí se to samé děje v oblasti evoluční biologie, kde se také ukázalo, že to, co pokládáme za učení Charlese Darwina, není vždy z pera tohoto přírodovědce a naopak mnohé jeho správné myšlenky zcela zapadly. Jenže na některé evoluční otázky nedokázal odpovědět ani Darwin. Proto tu máme dawkinsovskou éru evolučních modelů nesmrtelných genů. Tedy máme ji tu už vlastně pěkně dlouho.

Možná to bude pro některé čtenáře zklamáním, že by se lidský mozek u Iradise zaměřil jen na práci s množstvím dat a řešil je normálně a běžně jako ostatní tvorové. To znamená, že by se Iradis mohl tu a tam pěkně mýlit, tu a tam by něco nezvládl a jeho mnohé názory by byly i mylné či přímo popletené. Víra v to, že jakási abstraktní síla v nás usměrňuje a vede k dokonalejší inteligenci, by se ukázala naivní, kdybychom se podívali na dnešní televizní noviny a viděli tam stejnou lidskou omylnost, lži, přetvářku a tápání jako před půl milionem let. Je asi pohodlnější si nalhávat, že Iradis byl úplný debil, nedokázal nic postavit, přežil jen proto, že si našel jeskyňku a blesk mu zapálil oheň. A že člověk jako takový vznikl vlastně včera, že před námi je cesta zdokonalující se evoluce, náš mozek bude za čas brilantní a naše myšlení a inteligence neslýchaná. Pak všechno vyřešíme.

Nedělejte tedy nic, spokojte se s ústrky, nespravedlnostmi a planými sliby. Jednou... jednou bude dobře a přijde to díky evoluci samo. Není to jen ekvivalent opia lidstva? Nestvořil Engels vlastní opium víry v něco lepšího? Nevyrazil jen klín klínem?

Evoluční biologie, začtete-li se nikoli do školních učebnic, ale do vysokoškolských skript a velikých a obsáhlých publikací à la Jaroslav Flegr, pak budou pro vás tou nejstudenější sprchou, protože se dozvíte, že evoluce žádný cíl nemá, nic neplánuje, jste jí úplně ukradení a drtivá většina toho, co vyprodukuje, je vlastně určitou formou nedopatření a končí nakonec ve stoupě.

Iradis je úžasný v tom, že z tohoto pohledu obstál. Také genetika objevila propojování mezi denisovanci a neandrtálci a naznačila u nich mnohé, typicky lidské vlastnosti a chování. Iradis jako zástupce lidí, kteří mohli mít vazby na obě zmíněné skupiny, by se tedy od nás zásadně lišit neměl.

Další drobností by měla být určitá nejasnost a odlišnost kolem dávného osídlení ostrova Flores. Ano, je docela možné, že na ostrov skutečně dopluli dávní asijští erektové, ale možná, že tam vůbec nebyli. Jen tam přijeli a hned se vraceli, protože na ostrově strašilo.

Ten mohl být totiž už od nepaměti obýván pokročilým, velmi malým typem australopitéka. Tento byl díky evoluční konvergenci natolik člověku podobný, že jsme jeho lebku považovali za lebku starého erekta. Ale byly i hlasy, že je to jen znetvořený dnešní člověk. Teprve zápěstí prozradilo, že má vztah spíše k australopitékům než k dnešním lidem. Moc jsem se těšil, že si udělám přesný portrét tohoto člověka. Vždyť zaručených podob v souvislosti s floreským Hobitem se hned vynořilo velmi mnoho a každá jiná. Byl jsem ale škaredě zklamán. Ačkoli lebka vypadá tak pěkně zachovale, je to proto, že některé její odlitky jsou jen doplněny hmotou, která překrývá jemnou povrchovou strukturu kostí očnic, nosu a horní čelisti. Tyto partie jsou nenávratně zničeny. Žádná opravdu věrohodná detailní rekonstrukce, která by byla jinak možná, tady vůbec nepřichází v úvahu. Cosi se dá udělat, jakýsi neutrální průměr, tedy obraz, který by se vám naskytl, kdybyste viděli tvář daného tvora hodně z dálky. Ale pohled do tváře té záhadné a tajemstvím opředené bytosti, na který jsem se tolik těšil, a který toho mohl tolik prozradit, se mi rozplynul jako pára.

Takže se naši floresští mořeplavci z Iradise vůbec nemuseli zmenšovat. Jen se prostě vrátili zpět domů. A žili vůbec erekti dlouhodobě na Floresu? Co když je kamenná industrie jen dílem hobitů? A kdy se na Floresu poprvé Hobiti objevili?

Ti poslední zde žili ještě před pouhými 16 tisíci roky. To, že jsem si všiml proudění oceánu, je zřejmě dost podstatné. Tito australopitékové mohli mít dobře vztah k ostatním trpasličím starobylým lidským formám, které mohly vést od nás velmi odlišný život, který jim někde umožnil dlouhé přežívání a je ještě zachycen v lidové ústní tradici nebo tito hobiti začali žít jinde, spíše podobně jako lidé tam, kde nebyla konkurence jejich velkých lidských bratranců. Teprve až se zde vylodili lidé, začali tito původní australopitékové při konkurenčním boji o zdroje a díky zavlečeným nemocem tiše mizet. Nebo mohly oba druhy žít souběžně a objevovat svět současně. Mohli australopitékové být erekty na ostrov přivezeni? Nesmíme se bránit žádné myšlence, možné bylo všechno. To jsou zatím věci, o kterých zřejmě nemáme ještě ani šajnu, jen jsme je s velkým štěstím i velkým údivem náhodou objevili.

A tak je najednou v  minulosti člověka taková nečekaná, velká, záhadná a tajemná kapitola, která byla před pár roky ještě naprosto neslýchaná.

Kdybych věřil v nějakou tu zázračnou mastičku člověčenství, asi bych se zase pěkně zapotil. Australopitékové a mořeplavci? Co je to za evoluční nesmysl! No vidíte, když nechám věci pěkně na přírodě a nebudu jí diktovat, jak to měla v té dávné minulosti dělat, tak je to pak všechno daleko dobrodružnější a fantastičtější než v našich opatrnických představách, ve kterých nechceme dráždit nafoukaně arogantního samolibého ducha naší kultury.

A tak mohu možná něco málo na Iradisovi poupravit, ale jakmile dokončím onu odbornou velkou publikaci, zase za vámi bude Iradis pravidelně přicházet, aby se vysmíval umírajícím představám badatelů, donedávna považovaným za svaté. A nebude sám, jistě budou přicházet další nejrůznější zprávy, jak od archeologů, kde se co zase našlo zapomenutého v depozitáři nebo od biologů, genetiků či morfologů.

Ale sám Iradis o těchto budoucích sporech neví a tak si v pokoji žije svůj vlastní život a má své vlastní opravdové radosti i starosti.

 

 

předchozí kapitoly najdete   ZDE

 


Sungirské povídky

Úvod a prolog

1. Pán  světa

2. Návštěva

3. Lepší děti

4. Belemnit

5. Nahota

6. Atabara

Malé povídky velkého génia

Úvod

1. Korida

2. Matrona

3. Za čím stojí oblečení

4. Štvanice

5. Nebeští konstruktéři

6. Rytíř Matazuch

7. Trpaslíci v kruhu

8. Sklep

9. Modlitba úředníka

10. Letadlo

11. Ztracená reportáž

12. Mumie v oblacích

13. Olgoj Chorchoj

14. Lovci mamutů - první

      kontakt

15. Ze škatulky - případ

      zmizelé dámy

 

16. Noc v muzeu

 

17. Nejsilnější hybná síla

     evoluce a historie člověka

 

Na perutích času

Úvod

1. Cizinci

2. Ataš

3. Na mamutích stezkách

4. Ve znamení cesty

5. Čas kouzel

 


 

Román na pokračování

 

 

 

"Dobyvatelé zapovězené země"

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Novinka!!!

 

 

 

 

První epochální román z nejstarších dob lidstva - na pokračování

 

 

 

 

 Dobyvatelé zapovězené země

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Četli jste už i autorův román z doby éry legendárních "Lovců mamutů"? Nenechte si ujít!

  Katáriové - Impérium  pravěku

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Back to the Antropark

Zurück in den Antropark

 

 

© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz