The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Na perutích času

 

Povídka čtvrtá - Ve znamení cesty

 

 

Plání létaly malé sněhové vločky, motaly se na místě, jiné padaly pomalu k zemi a další větrné proudy nechaly vznášet se kamsi nahoru zpátky k šedé obloze. Ale to bylo jen dílo okamžiku. Po této chvíli klidu zadul silný poryv vichřice a do vloček jako když střelí. Jako blesk uháněly ve svých proudech dál úžasnou rychlostí. Najednou se krajina jakoby zamlžila vířícím sněhem, obraz se rozmazal a za okamžik už nebylo vidět nic jiného, než rychle se pohybující masu jemného sněhu před obličejem. Kdo byl teď venku, zažíval kruté chvíle. Pokračovat v cestě se mnoho nedalo, jeden si nebyl jist, kam šlápne a jak nešťastně mohou skončit jeho kroky. Koně obdařené mohutnou zimní srstí se srazili k sobě tělo na tělo a postavili tak ze svých těl mnohatunovou hráz, o kterou se rozbíjelo moře větru tak, jako vlny bouřícího oceánu o skaliska pobřeží. Zvířata se ani nehnula, když jim vichřice pročesávala povrchovou srst tak, že se její směr měnil každým okamžikem jako u nějakého šíleného kadeřníka, který na ně pouští fén z různých stran a sleduje jejich proměny. Jejich změny vizáže byly někdy až strašidelné, jindy komické s drobnými záblesky zdání normality, kdy se srst vracela do původního tvaru. Aterlak hnal svoje soby i přes nepřízeň počasí dál, chtěl se ukrýt na závětrnou stranu hory v naději, že tam on i jeho spřežení šesti sobů najde relativní klid a bezpečí. První dvě zvířata zřejmě něco zpozorovala, protože pořád běží. Znal svého Kadrikala, byl to docela zvláštní sob, na kterého bylo spolehnutí podobně jako na některé psy. Věděl, že má svoji hlavu a do skutečného nebezpečí by nešel, ostatními soby si nebyl jist, protože ti jen následovali zkušeného a silného Kadrikala jako vůdčí zvíře. Aterlak byl mladý muž, ale rozhodně ne nezkušený nebo nemoudrý. Tvrdý život v tomto psím počasí, které tady v severských podmínkách vládne většinu roku, není pro lehkomyslného člověka. Ne že by takoví lidé nebyli, ale nebyli dlouho. Podcenit zásoby na cestě, podcenit oděv, přecenit psy nebo soby, svoje síly nebo chlad, mráz, sníh, led či vítr... po těch, co tak učinili, zůstávají jenom vzpomínky pozůstalých. Aterlak mhouří oči, sem tam vidí dokonce i soby před sebou. Kadrikal se musel zbláznit, že se pohybuje dál, ale už to není klus, jen pomalá chůze. Nic se nedá dělat, Aterlak vyskakuje ze saní, zastavuje soby a hladí a objímá Kadrikala, aby jej uklidnil. Vypřahá, ale nechává zvířata vzájemně uvázaná a samozřejmě uvázaná i k sáním. Upravil však jejich úvazy tak, aby se i ona mohla srazit k sobě navzájem a udržovala si tak co největší množství tepla. Sobí srst je tak hřejivá a tak zvláštní, i on jí má na sobě, to z ní má svůj teplý oděv. Jen šikovné ruce žen a dívek dokázaly z obyčejné kožešiny vytvořit skvost, jehož původ byste snad ani v živočišné říši nehledali. Pilné švadlenky rozřezaly sobí kůži podle barev na různé geometrické útvary, z nichž je nejčastější ostrá, lámaná, opakující se vlna. Pak je sešily k sobě tak, že jejich vzory i tóny se prostřídávají ve vzájemném kontrastu. Přes rameno na druhou protilehlou stranu k pasu vede Aterlakovi laso, do kterého tento mladý muž dokáže umně chytat soby ze stáda a přitahovat si je pak lanem, které má nyní uvázané kolem pasu. Vítr stále sílí a Aterlak je spokojen, že zde může vzdorovat nepřízni počasí schován za převrácenými sáněmi zabalený v kožešině a spolu se svými odolnými zvířaty.

 

Za dvě hodiny byste zde ale Aterlaka se soby už nenašli. Jakmile bouře jen trochu polevila, přesunul se dál, jen aby našel větší místo poklidu za tušenou horou. Teprve tam se zaopatřil na noc, tam ulehl, aby se ráno probudil v kožešinové dece zcela zapadlé sněhem a zvířaty místy pokrytými krustou sněhu, kterou už nestačila ze sebe setřepávat. Aterlak zprudka vyskočil a hned se jal zbavovat zvířata sněhu. V přírodě jim nehrozilo, že by se nedokázala zbavit sněhu sama, ale lana a postroje byla na některých místech hotovou pastí, kde zledovatělý sníh uvízl a přimrzl i k srsti zvířat. Nic však, co by muž nezvládl. Za několik okamžiků byl hotov, ba i jeho deka byla vytřepaná, sáně opět převráceny na lyžiny a už se všichni pohybují bílou krajinou. Aterlak se stále rozhlíží po krajině, hledaje v ní soby a jejich stopy. Škoda, že přišla včera ona bouře, vše už mohlo být vyřešeno a on by jel dnes k domovu, aby tam nabral ze svých zásob a zítra nebo ještě dnes večer by vyrazil někam na západ.

 

 Snad tohle jsou ony stopy, po kterých tak usilovně pátrá. Tam vzadu vidí několik tmavějších pruhů ve sněhu. Pobízí soby a ti se rozletí po pláni přerušované sem tam kmeny stromů nyní zkoušených zimou a pomalu se přibližují k úpatí protějšího kopce. Tam se jasněji a jasněji rýsují stopy nějakých větších zvířat. Aterlak shodil kapuci, aby se mohl zaposlouchat do zvuků v krajině. Nyní je dobře vidět jeho příjemný, hezký a sympatický obličej lemovaný tmavými, vlnitými vlasy s několika jemnými copánky, ke kterým jsou tu a tam připevněny drobné, mamutovinové perličky ve tvaru plochých činek.

 

Sáně jedou rychle, snad až příliš, Aterlak se rozhlíží kolem, cítí, jak sáně několikrát krátce po sobě změnily rychlost. Stejně tak Kadrikal ucítil změnu odporu v tahu a snaží se zpomalit. Co se děje, je jasné, příliš se nyní soustředili na cíl cesty a na to, co se děje po nimi, pozapomněli. Aterlak si prohlíží zem i celou krajinu kolem. Vlastně sněhu mnoho nenapadlo, jen jej vichřice nametla na některá místa z jiných, která jsou nyní holá. A do těchto navátých, závějových vln právě najeli. Proto ono střídání rychlostí, když se lyžiny saní zabořily do prachové duny, aby pak vyjely na její druhé straně.

 

,,To je v pořádku!“ zavolal Aterlak zvesela na soby, když  vtom sáně uvázly na jednom místě, sobi popadali a Aterlak vyletěl ze saní, prosvištěl kolem sobů a přistál mezi dvěma dunami sněhu pěkně na tvrdém.

 

,,Ehm!“ Eh! Ech!“ Chrrrr!“ ozvala se směsice zvuků od sobů i od muže. Nebylo možné rozeznat, kdo naříká víc, i když o statečném přemáhání bolesti nemohlo být ani nejmenší pochyby. Ačkoli kdejaký nezaujatý pozorovatel by snadno mohl nabýt jistě neoprávněného přesvědčení, že místo křiku bolesti a naříkání si průchod citům dává Aterlak teď v oblasti nadávek nejhoršího kalibru. Ale nechtěl pohněvat Duchy a tak se ona slova snažil mumlat tak, aby mu nebylo rozumět. Sále jen ležel na zemi a měl pocit, že mu prasklo snad celé tělo v půli, břicho ho strašně bolelo, hrudník byl jistě obražený a kolena a lokty cítil jako v ohni. Pomalu zkoušel zaklonit hlavu, protože to byl nyní ten nejmenší pohyb, který mohl udělat a v obráceném obraze viděl, jak vstávají ze země sobi. Nic jim zřejmě není. Přecházel zrakem z jednoho soba na druhého a nikde neviděl jasně zlomenou končetinu. Žádné zvíře nezůstalo na zemi a Kadrikal se protahuje a celý se otřásá, aby ze sebe setřásl špatné vzpomínky a dal hlavně znát svým druhům, že mu ani rychlý prudký pohyb nedělá problémy, nikde žádná bolest ani zranění. Vypadá to, že sobi měli štěstí a skončili v hluboké závěji, která ztlumila jejich pád. To, že si neublížili navzájem, bylo nyní pro Aterlaka záhadou. Překonal bolest a snažil se otočit na břicho a dosoukat se co nejrychleji na sáně, aby se nechal zavézt na nejbližší stanici. Nevěřil, že nemá potrhané vnitřnosti a počítal, že by rád zemřel někde mezi lidmi a dozajista tam bude někdo mu blízký.

 

Uběhlo několik minut a Aterlak stojí vrávoravě na nohou. Strašně ho bolí naražená kostrč, ale hrudník, ramena a břicho překvapivě přestávají bolet. Celou dobu držel v ruce opratě a nyní je stále svírá a přitahuje se k ležícím, převráceným saním. Teprve jak se k nim přibližuje, vidí, že v posledním okamžiku jízdy opsaly ohromný a prudký oblouk do strany a to více méně shodilo postupně soby jednoho po druhém pěkně odzadu směrem k předním. Asi se vše odehrálo v okamžiku, ale v určitém řádu. Tady při tom divokém vybočení saní musel vyletět ven.  Když se pomalu otočil k místu, ze kterého se sebral ze země... ,,To není možné!“ s hrůzou v očích zíral do prázdného prostoru, kde ve sněhu nebylo jediné stopy dobrých patnáct metrů. Takovou vzdálenost musel chudák urazit vzduchem, než proletěl sněhovou dunou a dopadl na holinu za ní. Takže tu muselo být něco, co ztlumilo i jeho pád. ,,Kdyby sobi nebyli uvázaní, kdo ví, jak by dopadli oni,“ problesklo mu hlavou. Zpětně si uvědomil, že proto, aby dobře viděl na stopy v protilehlém terénu, se vyšplhal nahoru na sáně a vzpřímený pozoroval svah. Sletěl tedy z pěkné výšky.

 

Už mu bylo lépe, bolesti ustupovaly a začínal věřit, že není jisté, že by musel zemřít. Jen jej tlačil naražený hrudník a bolela kostrč. ,,Proč ty sáně takto vyváděly?!“ ale to už říkal nikoli sobě ale spíše svým sobům, které si nyní prohlížel a uklidňoval zdravou rukou. Objal Kadrikala a pošeptal mu něco do ucha. Byl to jeho sob mazlíček, kterého dostal před několika roky od otce a už tehdy pro něj tento sob znamenal mnoho. Ještě to bylo malé sobátko. Už spolu mnoho zažili a nyní, když jsou oba v plné síle, cítili se jako páni plání a celé této krajiny. ,,Tak se tedy podíváme, co se nám stalo s těmi sáněmi!“ sbíral odvahu muž. Klidně se mohlo totiž stát, že najde sáně, jak je za lyžinu drží ohromná ruka jednoho z mocných podzemních Duchů, třeba Tegilhana. Přemýšlel, co by pak dělal. A mnoho se mu z tohoto důvodu nechtělo dojít až k převráceným saním. Spíš se k ním napůl loudal a napůl belhal, ale jak se k nim krůček za krůčkem přibližoval, neviděl ani ruku Ducha, ani levou lyžinu. Pravá čněla horizontálně rovnoběžně s dlouhou sedačkou saní, ta levá... místo, kde byla ještě před chvílí zdánlivě neochvějně na svém místě, zelo až výsměšnou prázdnotou. ,,Kde je lyžina?!“ polohlasitě se zeptal Aterlak a sobi mu odpovídali odfrknutím. Podíval se na ně a pak šel zpět po stopě. V jednom místě trčel ze sněhu zadek lyžiny a předek byl tušit kdesi hluboko v závěji dole pod vrstvou sněhu.

 

 Aterlak se vrátil k převráceným saním, kde si našel lopatku. Teď s ní odhazuje sníh, aby vydobyl ztracenou část svého dopravního prostředku ze země. Přemýšlí, jestli na tento podnik neměl jet raději jen na hřbetu soba a vzít sebou psy, aby hledali stopu a závěrem byli vděčnými nadháněči.

  Konečně je lyžina venku a muž přemýšlí, jak ji dostat nazpět na své místo. Vypadá radostně, lyžina se odlomila ve spárech, nikde nic neprasklo. A už ví, že to dnes nebyla ruka Tegilhanova či ruka jiného Ducha, ale prostý, velmi starý kořen už neexistujícího stromu, který se částí dostal na povrch díky mrazovým silám v půdě sezónně kombinovaných s táním a odplavováním částí bahnité půdy. ,,Některá místa je lepší zdolávat jen na hřbetech sobů, ne na saních!“ zanadával si už docela slušně. Bylo vidět, že se uklidnil a s rozvahou řeší jeden problém za druhým.

 

Uběhlo půl dne a místo nehody osiřelo. Sobi se pásli o kus dál na zbytcích lišejníků rostoucích po kamenech a na větrem odhaleném zmrzlém pažitu travin. Aterlak se hřál u ohně, který rozdělal před několika hodinami, aby rozvařil lepidlo, které sebou vždy na cestách vozil. Měl sebou i několik kousků dřeva a pásy syrové kůže, aby mohl cokoli na saních opravit. Nepokládal se za kdovíjak šikovného řemeslníka. Sice se několikrát podílel na stavbě sání a dokázal si sám ledacos provizorně a slušně opravit, ale znal mistry, kteří jako by byli sžiti s Duší dřeva. Jejich výrobky byly pro něj úžasné a nedostižné. Nyní je vše zaklíženo a staženo, ale schnutí samo potrvá několik dnů. Proto si bere jen to nejnutnější a dál pojede na hřbetech svých sobů. O svoje věci nemá starost, ani si nemusí na sáně dávat svou značku, ta je totiž hned na několika předmětech dobře viditelných v zavazadlové kleci.

 

Karavana sobů se tedy dala do pohybu dál za svým cílem. Aterlak si liboval, že si vybral dobré soby, protože všichni vypadají mohutně a snadno jej každý může chvilku nést, aby se neunavili.

I když vždy je to sázka do loterie. Ne všichni sobi přijímají lidské břemeno jako odmala přivyklý Kadrikal. Právě u něj Aterlak začal, aby i ostatní sobi věděli, co je čeká a neplašili se.

Tak pokračoval dál náš muž mezi kopci, stoupajíc stále výš a výš. Konečně kdesi nahoře se zastavil a z hřbetu jednoho ze zvířat se rozhlížel po krajině a po něčem usilovně pátral. To co hledal, však nenalezl nikde v dálce, ale jen pár desítek metrů před sebou ve směru své dosavadní pouti. Několik čerstvých stop sobů. Opět se vyhoupl na svého spolehlivého Kadrikala a zvýšil tempo.

 

Svůj cíl měl na dohled ještě dříve, než se slunce sklonilo k horizontu. Před jeho zrakem se proti světlu rýsovaly siluety dalších sobů malého stádečka. Muž se sehnul a lehl si na Kadrikalův hřbet. Nechtěl, aby o něm sobi věděli a takto ukryt nechal se vézt k onomu malému, pasoucímu se stádu. Když se sobi pomíchali  a všichni se spokojeně pásli, teprve tehdy Aterlak velmi, velmi pomalu slezl z hřbetu svého soba a procházel od jednoho zvířete ke druhému, hladil je a mluvil na ně.

 

Ne, nebyl to lovecký podnik, Aterlak se vypravil na tuto cestu, protože z jeho stáda uteklo několik kusů a on o ně nechtěl z Duchdarma přijít. Na nejbližší kámen obětoval hned něco sobího mléka, které už měl připravené v malé, kožené mističce v kostře z proutí. Pak si ještě šel prohlédnout mláďata, která utekla spolu se svými matkami. Možná proto dnes našel své soby tak snadno. Kdyby věděl to, co už ví, určitě by řekl někomu s dobrými psy, aby mu pomohl stádo najít a odchytit.

   ,,A bezpečně dovést domů!“ dodal nahlas, protože si uvědomil, že kolem mohou být vlci, hyeny či dokonce i lvi. Nyní je čeká noc v divočině a on zde má už jen velmi málo z výdobytků civilizace. I tak si stále ví rady. Neuvázal soby k sobě, jak by to udělali jiní v jeho situaci, ale jen si k ruce uvázal Kadrikala. Kdyby se něco dělo, jistě jej vzbudí. Lehl si na kožešinu položenou na provizorní rošt z nejrůznějších, narychlo nalámaných menších větví. Místy to nepěkně tlačilo, ale jeho kožešina i oděv zmírnily to nejhorší.

 

Přišla noc a s ní spánek. Veliká ledová ruka Tegilhana, studená a vlhká jako samotný permafrost se vynořovala ze země a snažila se uchopit Aterlaka a jeho soby. Zdálo se mu, že Duch sevřel mezi prsty jeho milovaného Kadrikala, pak chytil jeho sáně a s praskáním je pod ním drtí. Lyžiny se rozpadají na malé kousky a Duch se směje, že bude mít konečně dřevo na zahřátí, že je mu v podzemní říši zima. To praskaly větvičky jeho neumělého lože. Kdyby tak měl alespoň rohož nebo sáně!

 

Konečně přišlo ráno. Aterlak nemluvil, když si vařil čaj. Byl příliš rozlámaný a stále unavený, měl pocit, že snad nespal a do toho ty strašné, popletené sny. Podzemní Duch, který se snaží stále někoho chytit. Když ne mě, tak chytne někoho jiného a vtáhne jej do své podzemní, chladné říše. Snad kdesi hluboko pod zemí je prý teplo a tam je Duchům dobře. Proč někteří bydlí na tak nehostinných místech, Aterlak nechápal. ,,Snad je ostatní Duchové z těch příjemných míst vyhnali. Snad něco strašného provedli a za to byli exkomunikováni. A když někdo zemře, musí být bezpečně proveden podzemní říší právě, aby se vyhnul takovým Duchům jako je Tegilhan a mohl spočinout ve věčně vyhřátých a příjemných chodbách hlubokého podzemí mezi dobrými Duchy,“ přemítal. 

 

Do čaje si dal mléko a z vaku vyndal chleba s něčím, co vypadalo jako sýr nebo pomazánka, ve které byly přimíchány kousky sušených rostlin. Teď jeho pohled patřil sobům. Promnul si oči, ještě jednou přejel stádečko pohledem a spokojeně pokýval hlavou. Vstal a pomalu se šoural sbalit kožešinu a věci na cestu. Ještě zbývá nastrojit alespoň dva, tři soby a honem, ať už jsou na cestě. A jak na ně uvazuje postroje, připevňuje deky a brašny a nasazuje ozdoby, do jeho zorného pole se za hřbetem soba dostane protilehlý kout oblohy, kde se po svahu kopce něco velikého rychle pohybuje. Aterlak se lekl a z jeho překvapením pootevřených úst se vydral tichý výkřik. Je doslova šokován prudkostí, s jakou se zpoza hřebenu vynořil ohromný, sněhový mrak. Mrak tak mocný a tmavý, že vypadá, jako by se na zem měla vylít ta nejtmavší noc. Aterlakovi hlavou proběhlo tisícero příběhů, jak někoho v horách zaskočilo počasí... ano, když neví, co se blíží, nevidí nyní do širé krajiny, když se mrak schovává dlouho za horou a pak na něj nečekaně vyskočí zpoza kopce? ,,To není fér!“ Než se stačil muž otočit ke svým sobům, aby je rychle svázal dohromady, zadul vítr a opřel se s ohromnou silou do planinky, na které Aterlak se svými soby stál. Ze země se v mžiku zvedlo mračno sněhu a kolem muže se roztančilo snad samo bílé peklo podzemní říše. A když vichr oderval ze země snad všechen sníh, z mračna přiletěly miliony velikých sněhových vloček tak hustě vměstnaných do prostoru a tak divoce rotujících, že bolelo, když dopadly do přivřených lidských očí....

 

Bílou krajinou se nese zvláštní zvuk, jako by o sebe ťukalo mnoho drobných, zvučných dřevíček. Netrvalo dlouho a už je možné vidět, co je zdrojem tohoto hluku. Z vrcholu jednoho níže položeného kopce sem přichází několik sobů a na jejich hřbetě dva lidé. Kolem pobíhají psi a někteří už opustili karavanu a rozběhli se nahoru dál do kopců, aby s radostným štěkotem oznámili, že mají to, po čem tak dlouho pátrali.

 

              ,,Jak si chceš bez psů udržet v takovém počasí soby?“ se smíchem se obrátil přijíždějící muž na Aterlaka, který zde stál zcela osamocen s prázdnýma rukama. ,,Vítej v zemi Ducha sněhu a větru bratře!“ Aterlak se letmo podíval na zbytek bratrova stádečka a spatřil, že na hřbetě jednoho zvířete sedí kdosi menšího vzrůstu, snad nějaký chlapec? Ale postava se rychle přibližovala a tak se náš muž usmál a pravil: ,,Vítejte oba! Copak vás sem přivádí, snad jste nezatoužili po peřinách či ozdobách ze sovic nebo snad si tu jdete rozložit pasti na bělokožešinové sněžné lišky? Nebo dokonce snad nejdete po vlčích kožešinách nyní zimou proměněných na nádherné a hřejivé pokrývky?“ Ještě nedořekl a už pomáhal dolů ze sedla ženě svého bratra. Oba příchozí se s ním objali a pak si žena stoupla bokem, aby muži mohli spolu hovořit. Otočila se a sledovala oblohu i soby, aby skupinku nic nezaskočilo.

 

     ,,Myslíš, že mě nechalo chladným, když venku zuří bouře za bouří a ty sebou nemáš žádné psy? Našli jsme tvoje sáně. Hned jsem pochopil, kolik uhodilo a tak jsem nechal vlastní cesty a pustil psy po tvé stopě. Jak na tom jsi a co tu děláš, jsem si přečetl ve sněhu!“ Starší bratr přejel Aterlaka pátravým pohledem přestal se usmívat. Potlačil radost ze shledání a s vážnou tváří dodal: ,,Snad ani nevíš, co se kde děje!?“

 

,,Co se děje? Mně nyní stačí, že jsem přišel o všechna zvířata a jsem tu sám pěšky a kdybys nepřijel, zažil bych jistě krušné chvilky,“ odpověděl Aterlak.

,,Nesleduješ oblohu, milý bratře, z hor na obzoru stoupají kouřové signály, v noci se rozsvěcují velké ohně ve znamení tří!“ sdělil mu příchozí.

,,Něco nepříjemného a důležitého se děje, svolávají nás!“ zapřemýšlel nahlas Aterlak. ,,A kde se dějí tyto věci, kam máme jet?“

 

Příchozí se na okamžik zarazil, protože on viděl ony ohně, jejich kouř i směr a místo, odkud signály vycházely. Myslel si, že tři ohně či tři sloupy kouře vedle sebe napoví jeho bratrovi více. Jakoby zklamán nedovtipností svého mladšího bratra, zdráhal se odpovědět, aby mu dal čas si vše promyslet.

,,Myslíš některou stanici u tří skal?“ zeptal se rovnou Aterlak. A přes smutek a vážnost toho, co taková zpráva může znamenat, se jeho starší bratr usmál a pokývl hlavou na znamení souhlasu.

 

,,Tady je!“ ozvalo se najednou mužům za zády. Žena Aterlakova bratra stála na malé skalce blízkého kopečku a ukazovala kamsi nahoru za stojící muže. Oba se obrátili a v příštím okamžiku se rozběhli následováni třemi psy do příkrého svahu do místa, kam žena ukazovala. Psi je brzo předběhli a když muži konečně vystoupali z úpatí kopce na jeho úbočí, uviděli čtyři soby vedené Kadrikalem, jak stojí na místě a kolem nich poletují jako šílení psi a štěkají na ně. Bratr Atarlaka pískl na své psy a ti nasměrovali soby dolů k nim. Kadrikal se majestátně rozběhl jako prvý a běžel přímo ke stojícímu Aterlakovi. Zastavil se u něj, aby jej jeho pán přivítal objetím.

 

Zatímco se Aterlak vítal se svým sobem, jeho bratr se na oko nasupeně díval na celý výjev a poznamenal:  ,,Asi jsme si se ženou dělali zbytečné starosti, tvůj starý sob je spíše jako pes! Ztratí-li se, vždy se k tobě vrátí a ještě si přivede kamarády!“

 

,,Ne, jsem velmi rád, že jsi tu, bratře, Kadrikal není pes a neumí vzdorovat divokým vlkům. Udělal jsem jistě chybu, když jsem si na tuhle výpravu nevzal jediného psa. Budu poctěn, když mi pomůžeš se svými psy najít i zbytek mého stáda,“ pokorně pravil Aterlak a ještě jednou objal svého bratra. Jak nevšední u severských lidí, kteří se chovají tak rezervovaně.

 

Celý den hledala naše výprava stopy domácích sobů, než je objevila. Dva kusy našla, jak se snaží vyhrabat z pod sněhu skromnou vegetaci, ti zbylí zanechali čerstvé stopy. Vyrazili už mimo tradiční území. Mezi zákruty říčky se najednou vynořila na svahu skrumáž kostí a z ní nad okolní krajinu čněly dlouhé kůly, na jejichž vrcholcích byly umístěny lebky a některé kosti větších zvířat. Koňská lebka visela nejvýš, nejníže pak byla mohutná lebka pratura. Některé menší kosti uvázané na řemenech do sebe ve větru narážely a vydávaly strašidelný, klapavý zvuk.

 

Zvířecí kosti byly seskládány na hromádce tak, že naznačovaly, že pod zemí, jen několik centimetrů hluboko, je pohřben člověk velmi mocný ve světě Duchů. Ještě tu po něm zbyl bubínek, dnes už protržený, ale spolu s kostmi byly atributy šamana tak výmluvné, že příchozí cizinec doslova musí cítit onu sílu světa předků i Duší zvířat a musí být ohromen mocí lidí, na jejichž území vstupuje. Průchozí skupinka přišla až k tomuto pomníku a obětovala zde několik barevných kousků řemínků, které zde vlály na tělech kůlů snad ve stovkách.

 

Než nastala tma, byli nalezeni zbývající sobi, ne však tak, jak by si Aterlak přál. Psi je skutečně vyčenichali, ale když se Aterlak sám rozjel po stopě doprovázen třemi psy, tam, kde stopy končily, nalezl už jen hromadu rozvlečených kostí.

 

,,Co se tam stalo?“ zeptal se jeho bratr, který zatím čekal u zbytku skupiny.

,,Lev!“

,,Viděl jsi ho?“

,,Ne, dílo zkázy bylo dokončeno, práce opuštěna, jen krkavci a havrani tam nyní hodují na tom, co jim velká sněžná kočka ponechala.“

,,To se stává!“ soucitně přikývl starší muž.  ,,Bude dobře, mohlo to dopadnout ještě hůře. Nakrmíme zvířata, přenocujeme zde a zítra ještě za šera zamíříme ke třem skalám. Co na to říkáš?“

Aterlak polekaně zvedl hlavu: ,,Nechat tam sáně?“

,,Co když je to vážné? Raději bych spěchal domů a sáně bych nechal sáněmi, stejně v tomto počasí bude lepidlo schnout pomalu a jen by ti znovu lyžina upadla,“ nesouhlasil bratr.

Aterlak se podíval s naléhavostí na bratra a neochotně dodal: ,,To jsou otcovy sáně, měl jsem je jen půjčené a rád bych je co nejdříve a v pořádku vrátil. Takto z toho nebude mít radost. Čeká na mě a stojí mu práce. Myslím, že je pro něj příjemnější v jeho věku se vozit na saních, než nadskakovat na sobím hřbetě.“

,,S otcem to vyřídím, nemáš se čeho obávat, přinejhorším mu nabídnu svoje sáně,“ usmál se smířlivě starší muž, aby bratra uklidnil. ,,Nebylo by to poprvé, to je v pořádku!“

 

Cesta k horám U tří skal rychle ubíhala, terén se proměnil v mírně zvlněnou, přívětivou rovinu a za nějaký čas se před nimi objevil onen podivný útvar připomínající nějaké ohromné zvíře, které se zde uložilo ke spánku. Snad sob nebo veliká kočka. 

Přes den se několikrát zvedl úzký sloup dýmu k obloze co by znamení těm, kteří rozumějí. Aterlak byl pořád více a více zasmušilý.

,,Co trápí tvou Duši?“ obrátil se na něj bratr.

,,Jak jsem viděl zbytky mého soba, byly tam všude řemeny postroje. Je podivné vidět zvíře tak spjaté s člověkem jako kořist divé zvěře. Jako by byl roztrhán a sežrán sám člověk! Pocity, nepříjemné pocity mě provázejí. Ti havrani na větvích stromů kolem a velcí krkavci, které jsem musel zahnat od kostí, abych se mohl podívat, zda by ještě něco nešlo z výbavy upotřebit.“

Bratr se na Aterlaka podíval, chtěje odvést jeho Duši od chmur a tak se věcně zeptal: ,,A bylo něco v takovém stavu, že jsi to vzal zpět?“

,,Bylo, ale připadlo mi to podivné, jako bych to poslušné zvíře zrazoval, když podlehlo v přírodě nejspíše proto, že bylo zatíženo lidskou výbavou. Nechtěl jsem se jej zříci po jeho smrti. Jako bych jej měl okrást.“

Aterlakův bratr nečekal takový směr rozhovoru, ale umínil si, že bratra rozveselí a zažene jeho černé myšlenky, než dojedou domů.

,,Takto přece nemůžeš před otce, víš že má nyní všelijaké starosti, loni mu zemřela žena a sotva začal znovu žít a radovat se ze života.“

,,Však právě, nyní žije soby a sáněmi, se kterými se prohání širou krajinou!“

 

Žena Aterlakova bratra, která se do rozhovoru mužů mnoho nemíchala, právě vařila polévku a jaksi káravě se na Aterlaka podívala: ,,Aterlaku, ty jeden prostoduchý hraboši! Nenapadlo tě, že bylo velmi dobře, že lyžina upadla právě tobě? Jistě byla uvolněná, ty sis ji jen vylosoval. Kdyby upadla tvému otci, zabil by se nebo někde zmrznul zle dolámán! Už se přestaň litovat! Vlci neroztrhali mnoho sobů, ale jediného a tys v jednom kuse. Nevysypal se tvůj otec, ale ty, mladý a silný chlap a znamenitý řidič!“

 

Oba muži otevřeli ústa. Však nejen proto, že před ně postavila žena horkou polévku, ale proto, že si oba okamžitě vzpomněli, že jejich otec je duší závodník a jak to jen jde, žene soby co nejvyšší rychlostí. Jeho jízda je nebezpečná, pasažérům stydne krev v žilách, v zatáčkách se jim obrací žaludek a hlava se jim pak motá ještě dlouho po té, co vystoupí z jeho lehkých a rychlých saní.

 

,,On by se zabil! Tamajra má pravdu, Aterlaku, vlastně jsi otci zachránil život!“

Aterlak, který jako by stále cítil černé perutě smrti velkých krkavců, konečně trochu pookřál. Usmál se a řekl nasedajíc znovu na soba: „Když jsem odháněl od mrtvého soba krkavce, cítil jsem závany vzduchu z jejich křídel na obličeji. Vznesli se na nahoru a já nevím kam, jako bych je ztratil. Nezajímal jsem se o ně, ale měl jsem pak takový pocit, jakoby mě stále provázeli a dívali se na mě z oblohy. Proto se rozhlížím a chvílemi se mi zdá, že zase cítím ovanutí jejich černomodrými, lesklými perutěmi.“

,,No hlavně, že je lépe, musíme být v klidu všichni tři, nevíme co se na stanici stalo a je nutné, abychom byli na všechno připraveni a byli oporou pro ty, co potřebují pomoc.“

 

Cestu ke stanici už nic nerušilo, snad jen troubení mamutů, kteří zde procházeli v malých stádech vedeni matriarchou. Muži po nich zálibně pokukovali, usmívali se a vzájemně na sebe ze sedel gestikulovali. Lov na tyto kolosy je jejich společenskou výsadou.

Kopce před nimi se zvětšovaly a zvětšovaly, až nakonec bylo možné rozeznat i takové podrobnosti jako právě tři izolované, podivně stojící skály vedle sebe, jedna vedle druhé, podobně jako lidské postavy. Zamrzlá řeka nebyla nyní v zimě překážkou, nebylo tedy nutné použít lodí, ani nechat složitě plavit soby. Když byl led takto pevný, stačilo přes něj jen projít.

 

Na jednom z úbočí jim před očima vyrostla typická, trvalá stanice stojící na nejnižší plošině kopce tam, kde se terén zavlnil a naskytla se první příležitost nad údolím řeky postavit dlouhodobé osídlení. Několik velkých a pevných obydlí majících vnější izolaci z drnů tvořilo obytnou část vesnice, ve které nechyběly venkovní sušáky využívané podle potřeby na sušení oděvů nebo sušení či uzení masa. Pomalu se sušící zpracovávané kůže různých větších zvířat ležely na zemi vypnuté mezi kolíky ze sobích parohů. Kožešiny malých zvířat jako zajíci a lišky schnuly na malých rámech zavěšených samostatně na vyčnívajících dřevěných konstrukčních prvcích obydlí. Tu a tam bylo vidět člověka nebo psa. Nalevo od skupiny obydlí se tyčila hromada obřích mamutích kostí z části zapadaná sněhem. Ta propůjčovala táboru punc místa života lovců těch největších obrů souše. Ale nebyli to jen lovci mamutů, množství kožek prozrazovalo, že by se těmto lidem spíše mělo říkat lovci zajíců. Jezdit se saněmi a nastražovat pasti na malá zvířata dokázaly i starší děti i ženy. Někdy se chytili zajíci, jindy bělokur, někdy liška, mnohdy i jen její mládě, úlovek bezcenný, ale pasti si nevybírají a dovedou vždy dobře zajistit potravu i kožešiny. Na pravé straně sídliště je kus lesa obehnán ohradou z kmenů tenkých stromů, jen při hranici tábora je ohrada propletena z hustě zpracovaného proutí. Tvoří tak malý výběh celý obehnaný hustým a pevným plotem, který se dá v sezóně mláďat uzavřít a dobře střežit a právě zde pak přebývají v prvních dnech sobí matky s mláďaty. Ve zbytku ohrady se pak mohou volně pást ostatní sobi. Aterlak si vzpomněl, jak jako kluk pomáhal vybudovat onu vnitřní ohradu. Jeho otec tehdy přišel s tímto nápadem, aby zamezili zmatkům se psy, kteří byli příliš nervózní v době, kdy sobí matky přiváděli na svět malá sobí miminka. Sice sobátko za několik desítek minut už stojí na vlastních nohou, ale pro psy je příliš velkým, bezbranným lákadlem. Tím více pro divoká zvířata. Většinu roku jsou však sobi všude v ohradě společně, i když jich tu není stále plný počet. Chlapci je berou na různé pastviny, blízké i vzdálené a kočují s nimi po krajině, tak aby zvířata netrpěla hladem.

 

I nyní míří naše malá karavana k bráně ohrady, muži odstrojují soby a svoje věci nakládají na vlek narychlo zhotovený z kusu velké, staré kožešiny, aby mohli svoje věci odtáhnout do obydlí, které tradičně patří jejich rodu. Proti nim přicházejí lidé, aby je uvítali, někteří zde pobývají krátce, jiní, tak jako jejich otec, zde žijí takřka bez přestání. Podání rukou, objetí. Ale ženy mají v očích slzy, žádná slova. Ani Hatyrohal nepromluvil a jeho tvář se zaleskla slzami, když muže uviděl. Jeho emoce byly příliš bolestné, než aby je snaživé maskování radostným úsměvem z toho, že jes vidí, dokázalo zakrýt.

Aterlaka a jeho bratra jakoby polila ta nejstudenější voda a nejhorší obavy zaplnily jejich mysl. Srdce jako by samým napětím zpomalilo svůj tep. Teď jim naproti přichází i jejich sestra. Červené oči s napuchlými víčky, třesoucí se brada zkrabacená k nepoznání, vlasy na tváři slepené slzami. Vrhla se jim do náruče.

 

,,Kde je otec?!“ vypravil ze sebe starší z bratrů. Mlčení jim bylo výmluvnou odpovědí. Za nimi někdo přihodil do několika venkovních ohnišť hromadu suchých větviček se sušeným sobím trusem. Za okamžik vyšlehly z  ohnišť vysoké plameny a k obloze se zvedaly dlouhé sloupy kouře. Aterlak se mimoděk otočil, jak dřevo zapraskalo. „Tak proto tato znamení...“

 

Za chvíli už stáli naši tři příchozí venku před obydlími, kde na starých, už odložených sáních seděl v parádním oděvu jejich otec, tělo zmrzlé na kost. Vypadal, jako by byl živý, jen prásknout do sobů a rozjet se krajinou.

,,Měli bychom jej pohřbít, kde máte jeho sáně?“ zeptal se starý Hatyrohal, který si jistě hrával s jejich otcem coby mladík s malým dítětem.

,,Je mi líto, sáním uletěla lyžina a opraveny schnou den cesty odtud.“

Asi to Tegilhalm chtěl. Jejich otec tedy neskončí na svém vlastním oblíbeném místě, nebude mít své sáně, které by jej tam odvezly, ale tady, na místě, které tak pro něho určil osud. Byl to vážený muž, skvělý lovec i pastevec a dobrý člověk.

,,Tegilhalm si přeje, aby tělo tohoto váženého muže spočinulo zde na tomto místě. Moje sny a vidění už rozhodly dávno a když se jeho synové vrátili bez saní, které se jim samy rozskočily, je jasné, že je to i vůle Duchů!“ promluvil starý Hatyrohal, který zde zastupoval i roli příležitostného šamana.

 

Slunce rychle běží po své nebeské dráze a je na čase začít s pohřbem, který není ničím jiným, než cestou. Tou největší a nejtěžší cestou Duše člověka do podzemní říše. Aterlak a jeho bratr berou za stálého, pomalého rytmu bubnu mrazem ztuhlé tělo jejich otce a nesou je do jejich starého obydlí. Posadili jej tam k vyhasnutému ohniště, aby byl spojen s ochranitelským Duchem domova. Nejbližší ženy z jeho rodiny už měly nachystané dlouhé pruhy kůže a kusy textílií, kterými ztuhlé tělo mrtvého ovinuly. Pak přicházejí lidé a pokládají vedle něj své dary, většinou to, co mrtví potřebují na cestu. Havrana vyřezaného z tenkého plátu dřeva, ulovené zajíce a lišky. Obřadně zabitý otcův věrný pes jej také bude doprovázet na cestu do podzemí.  A pak zde zůstává oblíbená výbava jejich otce, jako medvědí kožešina a těla zabitých sobů, jejichž Duchové otce povezou na pomyslném dýmu domova na poslední cestu.

 

Promluva, rozloučení, údery bubnu vnikají do srdce pozůstalých jako nůž. Hatyrohal obstaral důstojné šamanské rozloučení, při kterém mrtvému nanesl na hlavu vrstvu rozhnětené hlíny s červeným barvivem. Rudá maska zakryla tvář mrtvého. Ochrání ho před působením zlých Duchů, ale nezůstalo jen u toho, i pánevní oblast je třeba ochránit. Za okamžik je rudě zbarven klín a bedra zesnulého. Hatyrohal konečně dokončil svůj úkol. Pozůstalí mu budou muset dobře zaplatit, ale to je nyní to poslední, co je trápí a Hatyrohalovi přejí, byl to nejlepší přítel jejich otce. Však nyní, když starý muž odložil šamanský oděv, je vidět v jeho tváři, jak se přemáhal, jaké mu dalo úsilí vykonat, co je třeba.

 

Mrtví sobi byli nyní vyneseni ven z obydlí a jejich maso naporcováno a pečeno v ohni, na kamenech i uzeno na tyčových konstrukcích vysoko nad ohněm, v kouři. Začala pohřební hostina, která bude trvat dlouho a ještě se z ní dá výslužka na cestu těm, kteří pojedou zase dál do kraje. Sobí maso je nejen pro lidi, ale i pro psy. Všichni musí být spokojeni. Lebky sobů jsou poté navráceny zpět do pohřebního obydlí. Duše Aterlakova otce se nyní může vydat na cestu. Znovu bubny a k nim se přidávají i píšťaly a flétny. Duše mrtvého se rozveselila, pookřála, pohodila opratěmi, sobi se rozjeli, mužův pes zvesela zaštěkal a doprovázející zvířata otevřela Aterlakovu otci cestu pod zem, do které za okamžik vjeli. Otce nyní čeká mnoho dalších dobrodružství a cest, bude hodně jezdit se svým milovaným spřežením, jistě bude jezdit jako vítr a bude šťastný. Snad se v pokoji setká jeho Duše s Duší jeho ženy a dalších blízkých. Vždyť jinak to ani být nemůže.

 

Zbylo jen prázdné místo, jen schránky bez Duší. Obydlí je strženo, otcovo tělo stále ve skrčené poloze padá na zem na pravý bok vedle místa bývalého ohniště. Drny, které tvořily izolaci obydlí, nyní pohřbily tělo muže i těla obětovaných zvířat. Za čas zde zůstane jen malá mohylka, malý kopeček hlíny porostlé travou, který příchozím ukáže, že i toto je místo propojené s mocnou podzemní říší, kde dlí jejich předkové, že zde leží jeden z nich, muž výjimečný a dobrý a je nutné se chovat podle toho, protože nám zůstane místo posledního odpočinku jeho těla navždy na očích.

 

,,Sáně si ponech, bratříčku!“ obrátil se na Aterlaka jeho bratr. ,,Pátral jsem po tom, kdy otec zemřel, a vypadá to, že to bylo zrovna tehdy, když se ti rozbily sáně. Podivná náhoda. Duchové si asi přáli, abys je užíval a povolali Duši našeho otce v době, kdys byl s nimi na cestě. Tím byly zachráněny, jinak by zůstaly s tělem našeho otce a pomalu by se tam rozpadaly.“ Bratři se rozloučili, objali se a Aterlak zamířil ke svému dědictví, aby jej sáně provázely na jeho dalších cestách po pastvištích, po stanicích, na výpravách za kameny, za lovem, za mnohými surovinami i nejrůznějším žádaným zbožím. 

 

 

                                                          Předchozí         Další       

 

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák