The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Na perutích času

 

Povídka třetí - Na mamutích stezkách

 

 

,,Ano, ano, já vím, jedu moc rychle, pozval jsem vás na návštěvu ke mně domů, abych vám ukázal své pohostinství a teď jedeme, jako by nám za patami hořela celá lesostep. Především se držte, nevystupujte  mi za jízdy a určitě se nevyklánějte na strany, ať vás nějaké křoví neškrábne. A také si nestoupejte, může vás vzít po hlavě nějaká nízká větev. A jestli se vám bude chtít na záchod, určitě si nějak poradíte, nerad bych zastavoval. Ale jakmile budeme u nás doma... tak takhle ne, pěkně slušně lopatku do ruky a zahrabat, ať do toho někde nešlápneme. Na takové věci nejsme určitě zvědaví a takhle bychom si to s tím přátelstvím pěkně hloupě utopili.

 

A když budete u nás, nezapomeňte na dobré vychování, všechny zdravit, nic nabízeného neodmítat a vše předložené chválit. Jen se zabalte do hřejivé kožešiny, co se povezeme po rovině, bude cesta příjemná. Můžete ještě i podřimovat. Já řídím, takže se jen a jen vezte a vychutnávejte si jízdu.“

 

Krajina ubíhá kolem sobího spřežení, které na chvíli zvýšilo rychlost, jako by prchalo před mračnem hmyzu, který mu je v teplejších měsících nepříjemným příživníkem. Dlouhé sáně naložené surovinami, masem i kožešinami míří z podzimního tábořiště na sever. Už mají za sebou cestu od kopců dnešního severního Rakouska a právě se dostaly na sousedící Moravu, kde se před nimi rozprostírá již zmíněná rovina. Tady byli přibráni na jejich palubu milí hosté, kteří pocestují až někam k Bílým Karpatům, kde pobudou nějaký čas hledáním červenohnědého radiolaritu a s jeho nákladem pak zamíří na další místa. Ještě bylo ranní šero, ale iluzi časného rána měla spíš na svědomí mračna, která polkla světlo dne a ztmavila oblohu do modro-fialovo-šeda. Nebylo tedy ještě mnoho vidět kolem sebe a hroudy sněhu před spřežením se občas z ničeho nic rozprchly nebo posouvaly z místa na místo. Bylo možné jen tušit, že to není oživlý sníh, ale bíle zbarvená těla běrokurů a sněžných zajíců nebo polárních lišek, jejichž peří nebo srst se v zimních měsících změní z šedých či hnědých barev na sněhobílou.

 

,,Teda, ti nám dali zabrat!“ zlostně zavolal muž zezadu na saních vezoucích náklad a hosty. ,,Jet takhle rychle na saních, to není jen tak!“ Jeho obličej prozrazoval, že měl ještě před chvílí strach a jen jeho bravůrní styl řízení zabránil na poslední chvíli srážce s protijedoucími saněmi. Ano, mamutí stezka, kterou se nyní řítí, je úzká, ale na rovině byly saně i přes šero vidět na velkou dálku. Přesněji řečeno pohyb bílé hmoty na bílém pozadí sněhu. I sobi totiž mění v zimě svůj šatník a podle nejnovější módy si sobí dámy pořizují nové kožichy s dlouhou, bílou, hřejivou srstí a nejinak je tomu u sobích pánů.

 

Sáně nakonec kolem sebe projely vzdáleny takových deset metrů a i to se zdálo našemu jezdci jako příliš blízká vzdálenost. Chudák, kdyby věděl, že se tu budou za nějakých pár desítek tisíc let prohánět auta vzájemně se míjející jen o pár desítek centimetrů a někdy i pouhých centimetrů tak vysokou rychlostí, že sobí spřežení by se s nimi mohlo rovnat asi tak jako pták se slimákem, myslel by si, že takoví lidé zešíleli a proměnili se v blázny, kterým život není milý.

 

Ale i on ví, že právě na cestách se přihodí mnoho úrazů, sáně se mohou překlopit nebo v létě, když se lidé nechají vozit na hřbetě těchto velkých zvířat, mohou spadnout i s těmito zvířaty na zrádných cestách. A sobi samotní mnoho nadšení neprojevují, když si ze stáda vybíráte ty, kteří mají táhnout nebo ty, které je třeba osedlat a nebo ty, které je nutné ošetřit či někdy proměnit na kožešiny a potraviny. Házení lasem na les paroží vypadá možná jako ve westernu, ale sob je bojovník obdařený od paní přírody mnoha bodci a zranění na hlavách mnoha lidí je běžným znakem doby. A to jsou ti šťastnější, kteří sklonili hlavu, aby je konce parohů nezranily do obličeje či dokonce do oka a rány schytaly jen jejich čela.

Ale je třeba být lovcem každým coulem, člověk si nesmí dovolit přijít o soby tak hloupě, že by si je všechny sám snědl. Teprve když se lov nedaří, když pasti zůstávají prázdné, pak se člověk obrátí do svého stáda, do své živé spižírny a proto nezná hlad ani nouzi. A s těmito cestovateli na palubě, kteří hledají silicitová ložiska, ze kterých podarovávají své převozníky či s dalšími obchodníky, je stále všeho dostatek a život je plný hojnosti. Nejsou tu žádní dnešní politici, kteří by zajišťovali pro sebe a kohosi výhodné smlouvy, které by ožebračovaly mnohé lidi, žádná prázdná, líbivá, krátkodobá rozhodnutí. Nevládnou zde peníze, vůdčí „politici“ těchto lidí nerozhodují pod tlakem voleb a nesnaží se nějak přežít od voleb k volbám. Jsou sami hospodáři a jejich úvahy a rozhodnutí mají dlouhodobý dopad, který mají všichni na očích. Nejsou neomylní a i oni se dovedou mýlit, někdy i jeden vedle druhého, ale také mohou jeden vedle druhého přijít o své posty, ba někdy i o život. Vždyť všichni lidé té doby jsou vyzbrojeni a bez řádu, pravidel a práv by si tato složitá společnost sama brzo zasukovala předivo svého života.

 

,,Podívejte, támhle se trhají mraky, možná ještě nakonec bude krásný den!“ otočil se muž k vezeným hostům a máchl rukou mírně nalevo před sebe směrem, kde se šedá mračna rozestoupila, aby dala prostor světle modré obloze. Svět se postupně stal ostřejší a prokreslenější a bylo možné nyní rozeznat každý předmět, strom a křoví. ,,Co je to támhle?!“ najednou jakoby zmateně vykřikl muž. ,,Ekááá!!!“ zavelel a přitáhl zvláštní provaz, který byl doposud jakoby volně propojený mezi ním a soby ve spřežení. Nebylo jasné, zda zastavil oním provazem vedoucí zvíře nebo hned několik, ale hlavní bylo, že se za chvíli zastavila všechna zvířata a to i ta, která šla na volno kolem sání. Teprve nyní bylo vidět, že jde o celou malou karavanu. Na některých sobech byl naložen další náklad a na jiných dokonce seděli další lidé, snad starší děti. Ani saně nebyly osamocené, ale našli byste zde takových ještě několik. Na sever se tedy stěhuje hned celá skupina lidí. A díky jejich cestě se sveze další skupinka, která míří dál na východ. Ale kde vystoupí? Půjdou dál tito lidé pěšky nebo využijí dalších nomádů? To snad nyní ani sami přesně nevědí.

 

Muž nechal hosty na saních, sám běží zpět po cestě a prohlíží si stopu saní, které je nedávno minuly. Něco sbírá ze země, pomalu s tím míří zpět a s úsměvem ukazuje hostům, co našel, jako by to bylo zlato. ,,Podívejte! Toho si dáme pěkně upečeného, jen jak dorazíme na základnu!“ stále s úsměvem od ucha k uchu a s veselou hodil tělíčko přejetého bělokura na sáně, kamsi mezi náklad kožešin. ,,To bude bašta!“ mlaskl a zase zatahal oním lanem. ,,Uta, uta, utáááš!“ vyjelo mu z úst a zvířata skutečně zabrala a sáně se zase rozjely. Muž do nich ještě chvíli tlačil, ale i on pak naskočil a už se vezl také, jen dbal na to, aby sobi jeli jen po staré, ušlapané mamutí stezce. I když pravda, mamuti si už raději vyšlapávají jinou stezku. Soužití mamutů a lidí je tu totiž jiné než kdekoli jinde. Zdejší lidé mamuty často loví. Jsou takovým symbolem síly, jaký je posvátný a přirozený každému muži a tak není divu, že se mamuti lidí straní. Lidé však po sobě velmi pečlivě poklízejí zbytky po lovu a převážejí i velké kosti na vybraná místa na okraji tábořišť, kde kostmi mamutů posvěcená půda alespoň méně klouže, když roztaje permafrost.

 

A jedna taková masa kostí, vetkaná do kopce a propletená z části i mezi obydlími, se pomalu přibližuje. Pižmoni proběhli kolem, když je spřežení míjela a zahnuli kamsi do otevřené pláně. Asi ucítili lidi, kteří se vezou se stády. Odněkud se sem připletl i zbloudilý mamut. Mladý samec, který se učí žít sám za sebe teprve nějaký ten měsíc. Sám se toulá krajinou a získává zkušenosti. Pomalu se otočil a sledoval podivný průvod sobů, jak mizí směrem k malému kopci za řekou. Byl veden k tomu, aby se lidem raděj vyhnul a uměl rozpoznat jejich pach i jen mezi zdánlivě ryzími stopami sobů.

 

Ti se tou dobou blížili k řece, za kterou v kopci ležel očekávaný tábor - stanice s několika festovními obydlími, z niž jedno bylo obzvláště veliké a sloužilo jako veřejné shromaždiště k nejrůznějším účelům. Většinou tehdy, když venku Duch zimy vládl rukou nemilosrdnou a bylo dobré provést nějaký obřad, slavnost s tancem a zpěvem nebo si jen tak poklábosit či dovědět se něco nového od příchozích a vyměnit něco zboží. To byl nyní také cíl cesty hostů.

 

Muž se sehnul pro kámen, který zde měl na hromádce jiných schován a hodil jej doprostřed řeky. S třesknutím se odrazil a letěl dál po ledě, než se zastavil o sněhovou bariéru. Někdo tady pečlivě vymetl sníh, aby nezatěžkával led, ale hlavně aby bylo vidět, co se děje, když zkoumající chtěl znát kvalitu ledu. Muž stále pobíhal kolem zatím stojících sání a dlouhou holí oťukával led. Jakoby nechtěl věřit, že tady je led už tak silný, že unese jeho i s hromadou sobů.

 

,,U nás dole na jihu je led jen tenký škraloup, to je jen den cesty pro spřežení a je jasné, že tady je Duch zimy skutečným pánem!“ ,,Jageslout, Jageslout!“ podotkl stařík na sobu, kterého hosté považovali až do teď za dítě. Byl pomenší, vychrtlý a přihrbený. I on vyskočil ze sedla a svou dlouhou holí bušil do ledu. Cizinci netušili, že muž se dovolává svého strážného Ducha. Byl to stařeček velmi úzce orientovaný na život v duchovní světě a o co byla krajina pustší, tím více v ní viděl Duchů. Znal o nich snad vše a také jeho sob nesl takové množství talismanů a symbolů, že si jej lidé nezřídka pletli se šamanem, kterým rozhodně nebyl.

,,Ještě chvilku, musíme si to tu prohlédnout, abychom vás nevykoupali poprvé a naposledy!“ smál se dědek a žvatlal pomocí několika zubů slova nyní dosti obtížně, „Jageslout“ se mu vyslovovalo daleko lehčeji. ,,Z podzemní říše se vysoukají pařáty a stáhnou vás pod led, než se nadějete a budou vám do plic pumpovat ledovou vodičku. Ale můžete se dívat na bublinky, jak zůstávají dole pod ledem a také nemohou nahoru skrz příkrov. Proud je odnese jako stříbřitě perleťové kuličky,“ usmál se podivně, až to zamrazilo. Jako by ten stařík už někdy zažil to, co popisoval. Bylo to příliš popisné a podrobné. Hosté by se jej rádi zeptali, ale už byl pryč s ostatními. Nyní zkoumali led spojeni lanem a první měl na nohou dokonce narychlo uvázané staré lyže jen s dírami kolem dokola už bez kožešiny na skluznici.

Za čtvrt hodiny se průzkumníci vrátili, a bylo jich podstatně méně, děti na sobech už rovnou zůstaly na druhém břehu. ,,Výhoda váhy!“ ušklíbl se stařík. Jako kluk jsem tu jel na lodi, tam na saních, tam hrál na ledě hatyng. Teď mě tahají dva dospělí sobi!“ a vypukl v hurónský smích.

 

Vypadalo to, že všechno půjde dobře, led držel a ani o milimetr nepovolil, tady už zima udělala velkou práci. A za chvíli jsou v táboře. Ale nebylo vše jednoduché. V jedné chvíli je výprava pokojnou cestou a za okamžik se může proměnit v tragédii. Někdo si chtěl udělat soukromí kvůli potřebě a sešel ze stezky a jak se tak zohýbá mezi rákosiny, prosviští vzduchem několik šipek. Dvě mu projedou zezadu svalovinou boku břicha a další šipka prostřelí dřepící stehno a nakonec zůstane trčet někde v holeni poté, co už prošla celým lýtkem nešťastně skrčené nohy. Kdosi z nešťastníka už dřevěné šipky odstranil, ale postižený se sotva hýbe, nemůže vůbec chodit a je mu zle. ,,Možná, že šipky byly navíc otrávené!“ zapřemýšlí někdo z ošetřujících mužů, zatímco se snaží propláchnout mu rány proudem vody z řeky hnané do ran silou ústy pomocí dutého stébla rákosu. To už přibíhají místní lidé a za několik minut je zde horká voda, kouř, skutečný šaman s oficiální pomocí a neskutečná bába s vývarem těch správných dezinfikujících tekutin. Jen díky tomu má raněný naději přežít i bez druhotné sepse. Jed na šipkách skutečně byl, ale prý jen slabý, tak dostává zasažený nějaké pití a jídlo a už ani necítí, že by byl někdy zraněn. Dokonce si znovu zajde na záchod a i přes zranění břicha mu jde všechno dobře. Teprve až po několika hodinách pochopil, že dostal silné drogy, zbavující jeho tělo bolesti a vypadá to, že nejkritičtější chvíle prospal. Kdosi mu zkontroloval zranění s očividnou odhodlaností někoho, kdo by byl ochoten odstranit tu končetinu, do které by se pustila sepse.

 

A náš pohostinný muž? Sedí tu ve velkém společném stanu a jestli byste čekali, že se peče bělokur, čekali byste marně. Pták odmítal opustit tento svět a místo toho, aby už nežil a zdobil společný stůl, narovnal hlavičku, ač z jedné strany strašlivě rozbitou a snaží se alespoň dýchat. Sice s námahou, ale dýchat. Muž chtěl zakroutit tvorečkovi krkem, ale zželelo se mu ho. Vždyť neví o světě a stejně zemře za pár minut, nejdéle za hodinu za dvě. Jeho děti se na ptáka podezíravě dívají, s tak rozmašírovanou hlavou jim nepřipadá ani jako domácí mazlíček ani jako večeře. Nikdo si jej už nevšímá a tak nešťastná oběť dopravního ruchu bojuje svůj boj o život, který je zatraceně nahnutý na tu nesprávnou stranu.

Zatím se příchozí cpou sušenou mamutinou a rákosovým chlebem se sušenými rostlinami, které jsou výborným kořením.

 

Bělokur své bílé peří proměnil ve strakatý šat potřísněný vlastní krví. Stejně jako odsouzený ve zvláštním oděvu, tak i on čeká na svoje poslední vteřiny. Může to přijít kdykoli. Až se ráno děti probudí, bude chudák už celý studený a nachystaný tak akorát na zpracování a pečení.

 

Zatím venku kolem tábora kdesi na druhé straně řeky chodí mladý mamutí samec a smečka stejně tak mladých a nezkušených lvích samců. Snaží se jeden před druhým předvádět a jejich cílem je... a teď se držte, protože na tohle byste nepřišli... ano,sám veliký mamut. Kočky zaútočily, ale neměly ani nejmenší úspěch, silná mamutí srst nešla prorazit a mamut jen mávnul chobotem a bílá těla lvích samců létají vzduchem. Měli štěstí, že sníh mírnil jejich jinak strašné pády. Sbírají se znovu a jakmile se trochu vzpamatují, jen tak běží vedle mamuta a snaží se jej zastavit, i když tohle už vypadá komicky, protože se k němu nechtějí za žádnou cenu přiblížit.

Šeřící se krajinou se nesou zvuky zápasu. Troubení mamuta a řev a vytí raněných lvů. Jeden lev zcela přišel o velkou část ocasu, která skončila buď pod tlapami mamuta nebo se dostala mezi kmen ležícího stromu a jeden z kolosových klů. Ale to je to nejmenší, o co mohli tihle milánkové přijít.

Jako na divadle sedí lidé ze stanice a pozorují onen zápas. Je to událost dne! Za zvířaty se chodí daleko odsud. Takto blizoučko, to je vzácná příležitost. Mladí, tvrdohlaví samci, to je příslib zápasu, který může skončit jakkoli. Ale pro mamuta vždy dobře. Lvi nemají šanci. Ačkoli mamut zdaleka nedosahuje rozměrů dospělého kusu, jeho váha je ohromující a zimní srst jej vypolstrovala tak mohutným pancířem, že i ty nejkrvelačnější skoky kočičích tlap se zaťatými drápy, vytaženými z ochranných pouzder, vypadají nakonec spíš jako velká polštářová válka. Jen ohánění se kly nebo chobotem je pro lvy připomenutím možného masakru, neuhnou-li zavčas mamutím úderům. A to už znovu letí jedno zvíře vzduchem a padá daleko pryč mezi keříky zakrslých vrbin. V dalším okamžiku zaútočí dva samci současně a děj se nyní opakuje, jen v rychlejším provedení. Jedno zvíře letí ještě výš než to předtím a poslední lev po krátkém letu naráží ve velké rychlosti na kmen stromu, po kterém se sesune bezvládně na zem......

 

Co by očití pozorovatelé celého zápasu byste se vsadili, že musí být zabití všichni tři nebo alespoň dva, jenže nazítří, když se tam vypravili místní lovci, nenašli jediné lví tělo. Ze stop vyčetli, že všechny šelmy odešly nakonec po svých v celkem dobré kondici. Kdosi rozčíleně zanadával cosi o kočičím životě. Ano, nebyla to náhoda, tento lovec má zchromlou pravou ruku v lokti a jeho možnosti jsou tímto úrazem značně omezeny. Jeho trochu zvláštní luk prozrazuje něco ze zákulisí vyrovnání se s nevyhnutelnostmi, jež přináší život, nemoci a úrazy. Snad měl požádat nějakého mocného šamana o uzdravení, aby mu dal nový loket. Třeba nebyl hoden takového daru a proto dopadl jak dopadl. Ale kdybych vám to neřekl, vůbec byste si toho nevšimli.

 

 

 

Je ráno a bělokur by měl teď ležet se zavřenýma očima, otevřeným zobákem a být celičký ztuhlý. Ale není tomu tak. Potichu tady sedí, prohlíží si svět jediným zdravým okem a vítá děti, jež mu už stačily nabídnout vodu na pití. Ba někdo šel sehnat jakési zrní, jiný zas něco rostlin na namletí. ,,Tak tohle jsem nečekal, je to obdivuhodný bojovník, tedy bojovnice. Teď už není možné ji zabít, upéct a sníst, dětem se líbí a obdivují ji pro její vůli žít. Dokonce je vidět, že se snaží i postavit, i když zatím pokusy nevedly k nějakému viditelnému cíli.“

 

Přivezení hosté se zúčastnili předvádění tanců a dvou slavností. Sledovali tanečníky v nádherných krojích pošitých drobnými ozdobami z mamutoviny nebo sešitých z různě barevných kožešin a kůží. Také třásně a tkanice dodávaly oděvům exotičnosti a když se tanečníci roztočili, třásně se rozevlály a předvádějící se proměnili v jakési bodlinaté ježky. Jedna slavnost byla směřována k posvěcení loveckých zbraní, konkrétně mamutovinových hrotů, aby nikdy neminuly cíl a našly si to pravé zvíře, které už na svůj osud čeká. Ano, spíše to vypadalo jako rituál k odevzdání těl zvířat lidem, kdy je domlouváno Duším zvířat, aby se samy vydaly do říše podsvětí a nechaly zde svá těla zbavená sluchu, zraků a čichu. Jen si je vzít. Asi za 14 dní zde proběhne lov na mamuty spojený s různými ceremoniály a rituály. Pak bude zase veliká zásoba masa na řadu měsíců. I když čerstvé maso z pastí, které obsluhují i ženy a děti je nyní asi tou nejjistější a nejšťastnější cestou mít po všech směrech vyváženou, masitou stravu. Prostě zajíc je malý, ale čerstvý.

 

Starý mužíček připomínající šamana si také vyměnil zboží s hosty, aby získal alespoň malý kousek čokoládově zbarveného radiolaritu. ,,Jageslout,“zamumlal, když si silicit zálibně prohlížel. ,,Sídlí v něm Jageslout!“ rázně konstatoval a šel hledat do tašky s nářadím otloukače a retušéry, aby si vyštípal několik drobných nástrojů. Hned si z kamene připraví polotovar, ze kterého se pak budou štěpit menší kousky, vhodné k úpravě na jednotlivé typy nástrojů. Z rubové strany víka pouzdra, které nechal otevřené, se dívala nějaká malovaná tvář. Bezpochyby i toto byl Jageslout, aby dával pozor na věci, které muži patří. Dnes asi takové lidi označujeme jako fanatiky, jejichž smysl pro realitu je poněkud nekriticky posunut a jsou ochotni pro dobrou věc zajít tak daleko, že pro ni pak dělají kupu špatných. Možná, že vysvětlovat jim to či přít se s nimi, nemá žádný smysl. Možná se v jejich životech stalo to stejné, jako když do počítače někdo vloží nějaký konkrétní program a on tam prostě je a podle něj jede. Pak takoví lidé musí dělat co dělají, pro ně je to stejné jako dýchání a bez svého se nesnesitelně dusí. Úlevu jim přinese až nádech.

 

To byl případ i onoho staříka. Jeho pohled na bílého ptáka, který vypadá tak přátelsky a tak zázračně rychle se uzdravuje, jakoby jej očaroval. Byl to on, kdo zjistil, že jeho zraněné oko není vyražené, ale že na jedné tváři měl takový otok, že oko bylo napuchlými víčky překryto jako v peřinách kdesi hluboko dole a nyní, jak otok po dnech mizel, objevila se mezi horním a spodním víčkem lesklá škvírka, kterou slepička bělokura sledovala onoho muže. Bylo tehdy možné ji krmit téměř z ruky, dotýkat se jí a hladit. Byla vděčná za cokoli, co ji udrží na živu a pomůže jí. Vypadala velmi krotce, jako by celý život vyrůstala mezi lidmi a ne v divočině. ,,Jageslout! Jageslout na sebe vzal ptačí podobu a je tu mezi námi!“ zvolal stařík naprosto vážně přesvědčený, že jeho Duch ochraňovatel sestoupil z duchovního světa neviditelnosti a stal se bílým kurem, který žije a pozoruje ty, jež mu obětovávají. Staříkovy oči se leskly slzami dojetí a nebylo síly, která by mu mohla jeho přesvědčení vzít. „Jen nebýt těch psů, kteří se tu kolem stále motají,“ hořekoval si pro sebe. Zvláštní bylo, že někteří by bělokura nejraději hned roztrhali, ale jiní si na něj rychle zvykli, nechávali jej běhat kolem sebe a vypadalo to, že jim dělá dobře, když se tady motá něco z opravdové divočiny a zahání tak nudu z nečinnosti věčného polehávání v lidských příbytcích. To, že byl bělokur přijímán postupně i psy, utvrdilo mužíka v jeho víře v nadpřirozený původ bělokura. Jen původní nálezce sledoval počínání starce s vlídným úsměvem a nepřel se s ním v jeho mylném úsudku. Pro klid v táboře i jeho vlastní víry byl i on schopen si připustit, že nějaký Duch vše navlékl tak, aby se dostal do lidského sídliště a tam pozoroval život lidí a zkoumal jejich skutky.

 

Hosté už dávno směnili svůj radiolarit, částečně za jiné zboží, částečně jím zaplatili za odvoz a nyní zase míří dál. Tentokrát s výpravou, která má jiná zápřahová zvířata. Totiž psy, na kterých je jasně patrný jejich původ. Sáně se rozjely a zanedlouho se řítily krajinou jako vítr. Psy se nepasou, nepřežvykují, nemusí se nahánět po pastvinách, ani nemají zraňující parohy. Ale je nutné lovit zvířata i pro ně. Jsou prostě zase úplně jiní a výborní pro dlouhý pobyt na základně. Však právě na základnách vlastní tamní trvalí obyvatelé psy nejvíce. 

 

Bělokur nejen, že přežil, ale stal předmětem zájmu lidí kolem do té míry, že snaha o jeho uzdravení jej dovedla až ke starému šamanovi, který měl jeden čas živou sovici sněžnou. Takový pták budil respekt, jeho bílá křídla, plochý obličej s ohromnýma očima připomínal spíše lidský obličej než ptačí hlavu. Byl to prazvláštní čas. Nyní si šaman prohlíží slepičku kura, ohmatává jí křídla a opatrně pozoruje její hlavu ještě nedávno zohyzdněnou k nepoznání. Místa, která se podlila, uvolnila peří a jsou nyní holá. Vlastně ne tak docela. Muž si prohlíží lysiny s pohostinným kočovníkem z jihu a nálezcem bělokura. ,,Ano, to se nám nezdá, zvířeti už začínají vyrážet nová pera! To je velmi dobré znamení.“ Šaman  ještě provedl nad ptákem několik kouzel a pak doporučil, jak se ke kurovi chovat. ,,Tak jsem myslel, že snadno přijdu k obědu a nakonec jsem zaplatil šamanovi za odhánění zlých Duchů od kura, abych jej vyléčil!“ na oko zahartusil a se smíchem ho pustil do velkého obydlí, kde už na něj čekaly děti a ostatní osazenstvo. Starý mužík zase volá své oblíbené ,,Jageslout! Jageslout!“ a vypadá při tom jako rozradostněné, malé dítě. Sype kurovi na zem nasbírané zrní a přináší mu v malé nádobce z košíkoviny a kůže vodu. Ano, nyní je požehnaný samotným šamanem a pouto k němu je teď pro staříka prvořadé. Žárlí na děti, mezi kterými kur běhá a nejraději by trhal vlasy každému, komu pták vyletí na rameno nebo na hlavu. ,,Jak je neuvěřitelně krotký!“ podivují se ženy.

 

Náš nálezce sedá jednoho dne do saní, musí totiž se soby táhnout dál, nelze je dlouho udržet na jednom místě, rychle by vypásli místní skromnou vegetaci. Kura nechává ve velkém stanu, však se zde bude mít jistě dobře. A pak zase divočina. Sídliště mizí za zády a sobí karavana míří dál na sever k další stanici. Zase se jede po mamutí stezce, ale pak sobi sejdou ze stezky, aby se mohli pást.

Pasení sobů a dohled nad nimi, spaní v divočině, to je život na čistém, čerstvém vzduchu prokládaný dobrým, i když poněkud fádním jídlem, oslazený ozdobami pojízdného domova a okrášlenými oděvy. Teď má muž krásný radiolarit a brzo bude mít i pazourek ze severu. Na příští stanici bývá často nabízen a jistě nebude potíž jej získat tolik, že s ním bude možné i plýtvat. Někdy se stane, že se z nějakého jádra nedaří vyštípat zamýšlené nástroje. Snad v nich sídlí Duch, který je nechce vydat. Pak je lepší se takových úštěpů rychle zbavit a někam je pohodit. Jindy, když není možné hned získat další surovinu, obrací se každý úlomek pazourku a šetří se jím jak se dá. Náhle muže vyrušil podivný řev. Lidé z jeho skupiny zvedli hlavu. „Jsou to lvi!“ Ale proč takové podivné řvaní? Proč ten hrůzu nahánějící zvuk? Dnes v noci bude nutné zvířata dobře hlídat. ,,Někdo by to už měl říct,“ ozval se nějaký mladík. ,,Myslím, že v jedinou chvíli jsme slyšeli řev několika lvů!“ ,,Ano!“ to bylo ono, odpověděl mu náš muž. Jestli si pamatujete, dole na minulé stanici jsme viděli tři mladé lvy. Tak to by mohli být oni.“ ,, Jenže to by znamenalo, že jdou po naší stopě a budou nám usilovat o soby!“ vmísil se do rozpravy další muž. Nálezce bělokura měl evidentně velkou autoritu, podíval se na ostatní členy své skupiny, jak se právě utábořili na noc a pak na soby podivně potichu postávající kolem. ,,Všechno zase sbalit a jedem odsud pryč!“ zavelel a skutečně za půl hodiny se dala do pohybu celá ta karavana na noční úprk severskými pláněmi, aby zmizela svým pronásledovatelům. Čtyři dny a tři noci trval zápas o život sobů a i přes všechna opatření lvi několikrát zaútočili a zabili dva soby. Zvířata nebylo možné utišit a jedině rázný čin mohl ukončit jejich úprk.

Ano, starý trik se dá dobře použít na mladé, nezkušené lvy. Uvázaní sobi u stromu na planině vypadají jako dobrá a snadná kořist. A tak neodolatelná a bezbranná. Lvi se lísají jeden ke druhému a vzájemně si dodávají odvahu. Skutečně jsou to ti z jihu. Jeden má místo ocasu jen pouhý pahýl. Další má přes hřbet dlouhou, čerstvou jizvu a třetí se zdá v pořádku, než otevře tlamu, kde mu chybí oba špičáky na levé straně a další menší zuby. Lov na mamuta se jim ošklivě nevyplatil. Je pravděpodobné, že pod zimní srstí jsou další skrytá zranění, která vyřadila tyto šelmy z možnosti normálního lovu a pomaleji se pohybující stádo domestikovaných sobů se jim zdá jako přiměřená kořist.

 

Už se blíží ke stromu, každou chvíli tam budou. Jeden lev zmizel. Nenápadně se snaží nadběhnout kořisti z druhé strany. I druhý lev se vzdálil a snaží se plížit o kus dál mezi keři, aby uvázané soby překvapil. První dva lvi zaútočili a už skáčou na soby. Ale jaké překvapení... všude kolem sobů jsou do země naraženy krátké, velmi ostré kolíky, na které lvům dopadnou tlapy tu tam tu onde a některé dlouhé hroty se jim vbodnou přímo do břicha a nebo do hrudi. Vzduchem se nese bolestivé vytí. Poslední lev váhá a blíží se k sobům velmi obezřetně. Zkoumá terén a vyhýbá se bodcům. Připravuje se ke skoku, odráží se a v tu chvíli proti němu vyletí několik šípů od ukrytých mužů. Zasažen, i on padá k zemi na připravené bodce. Nyní jsou těžce poranění lvi už jen pomalou, belhající se kořistí a jsou v pár minutách doraženi.

 

,,Bylo to až příliš snadné,“ komentuje střet lidí a šelem náš muž. ,,Jako by nám je vydal nějaký lesní Duch!“ ,,Je sice pěkné se těšit na pronásledování lva po horách a dolinách dny a dny, ale teď, kdy jsme už několik dnů pořádně nespali, takový lov vítám!“ namítl jiný muž.“

,,Ale já si přece nestěžuji,“ bránil se náš muž a rozpačitě se usmál. Jeho ruce už tou dobou pracovaly na zavěšení mrtvol lvů na strom, aby mohly Duše šelem v klidu odejít do podzemní říše mrtvých a v klidu tam spočinout. Teprve pak bude možné zpracovat vzácnou lví kůži. A zase se stádo pase a zase přibývá na váze, lidé sem tam loví sami, tam zajíce, tam lišku, tam tura, tam kura... „Copak asi dělá náš kur,“ postesknou si občas.

 

A je tu další základna, život na nich je podobný jeden druhému a přece vždy trochu odlišný. Na jedné takové základně vypukla škaredá nemoc a lidé umírali. Hned byla opuštěna, ale nemoc se šířila dál. Cestování a setkávání lidí má tedy i svou stinnou stránku. Epidemie mohou být pěkně nebezpečné a zákeřné. I náš muž dostal tuto nebezpečnou nemoc. Potácel se mezi životem a smrtí, ale na rozdíl od jiných tu je dál. Konečně má, po čem toužil, černý, lesklý kámen s bílou, křídovou kůrkou. Je to pazourek z dalekého severu a tentokrát jej má velmi mnoho. Bude moci obdarovat všechny svoje známé a příbuzné různými předměty a nástroji z tohoto silicitu s hranami ostrými více než skalpel.

 

Muž přemýšlel na těmi, kteří epidemii podlehli a už je nebude moci obdarovat. Mnozí byli pohřbeni v přírodě jen tak na lešeních na stromech, jiní ponecháni uprostřed plání na saních s celou výbavou. Jejich zápřahoví sobi byli poraženi, na sáně byly položeny k zesnulým dřevěné figurky havranů a tělíčka lišek, zajíců a psů. Zajíc i liška si hrabou nory a tak spojují svět živých s podzemní říši mrtvých, podobně jako havran, kroužící na obloze a hledající mrtvá těla pod sebou a pes je věrným průvodcem zemřelého jak na tomto, tak na onom světě. Duše obětovaných sobů odvezou pak Duši člověka do podzemní říše mrtvých a průvodci jí budou právě Duše obětovaných malých zvířat.

Pohřby pod zem byly vzácností a spíše znamenaly přítomnost hrobky někoho z určitého rodu nebo klanu a to jen bylo-li to v souladu s některou mytologií a tradicí. Místa označená pak náhrobními kameny nebo kostmi zvířat byla uctívána a považována za významná.

Takové brány Duchů předků. Kdo neoprávněný by se odvážil je vyrušit z jejich věčného klidu, jejich pomstě by neunikl.

Tito mrtví byli v zemi celá desetiletí, mráz je konzervoval tak, že stále vypadali jako nedávno pohřbení, jen podivné oblečení, které na sobě měli prozrazovalo, že už dávnou vyšlo z módy.

 

Měsíce plynuly a naše skupina stále jezdí od pastviny k pastvině, od stanice ke stanici až se konečně vrátí zpět na tu svou, kde zanechala bělokura. Ne, už tam není . Ale nikdo jej nesnědl, dokonce ani psíci jej neroztrhali. Jak se úplně uzdravil, vrátila se do něj zase divokost, poletoval ve velkém obydlí a byl k neuhlídání. Ba i kloval děti a staré ženy a tak jednou, když toho měli všichni dost, zanesli společně slepičku bělokura do nedalekého lesíka na svobodu. Jakmile ucítila svobodu, roztáhla křídla a chvílemi běžela a chvílemi letěla, jen aby byla od lidí co nejdál vstříc divočině, po které toužila každým chmýřím svých per.

Jen stařeček měl slzy v očích, ale vyrovnal se s tím. Přišel s tvrzením, že Jageslout už opustil tělo bělokura a odletěl spokojeně do podzemní říše. A toto je už jen obyčejný bělokur. A až on, stařeček zemře, bude Jageslout na něj už čekat v podzemní říši a uvítá jej tam jako svého dobrého známého. ,,Není proč se bát smrti,“ pravil dětem kolem, které byly zvědavé na to, jak mužík unese ztrátu svého milovaného ptáka.

 

Náš muž si vše vyslechl, ale neměl mnoho času o tom všem přemýšlet. Za několik hodin totiž začíná velký hon na mamuta. Zase bude velká zásoba masa pro všechny. Vybral ze svých oštěpů několik vhodných, nasedl na sáně, do niž zapřáhnul nejlepší soby a spolu se synem se nechal zavést na tu nejčerstvější stopu velkého mamutího samce. V takové chvíli muži utichnou, ohromný kolos obestoupí ze všech stran, aby na znamení vrhli naráz své zbraně a ukončili tak rychle život obra. Ale nešťastná náhoda tomu chtěla a náš muž šlápl na suchou, ležící větev. Hrůza jej polila, protože se to stalo zrovna ve chvíli, když mamutovi přebíhal za zadkem a byl na otevřené planince. Jen padl na zem a přestal se hýbat . Snad jeho bílý, kožešinový oděv splyne se sněhem a mamut jej nějakým zázrakem přehlédne. To už se ale kolos obrátil a rozezleně mířil chobotem vysoko zdviženým nad zemí a kly připravenými rozrazit každého narušitele jeho majestátného klidu. Vtom kousek od místa, kam se schoulil muž, vystartovala ze země slepička bělokura. Mamut se uklidnil, otočil se a chystal se pokračovat původním směrem.

 

Muž jako přimrazený jen pozoroval odlétajícího ptáka a jakoby šestým smyslem slyšel ,,Jsme vyrovnáni!“ Dál ležel jako bez ducha na zemi, srdce mu bouchalo a kůže se potila, zatímco tělo mamuta se plnilo hromadou ostrých, dlouhých, mamutovinových hrotů. Muž se zhluboka nadechl, zvedl se a i on svůj oštěp poslal tam, kam bylo zapotřebí. Dutá rána, kterou vyvolal pád mrtvého zvířete, se nesla krajinou až k uším bělokura, který ještě stále letěl pryč z těchto míst vstříc novým dobrodružstvím svého života.

 

 

 

DOSLOV

 

Už je to 12 let co jsem poprvé četl knihu archeologa Josefa Hromady o Tábořištích z doby lovců mamutů v Pováží. Tehdy mě upoutala krátká zmínka, že na jedné z lokalit v otevřené krajině byla nalezena kostra soba v anatomickém pořádku. A jak jsem věděl z přednášek Jana Jelínka, toto není obvyklé a znamená to, že došlo k  rychlému přikrytí těla půdou, což v kulturní vrstvě znamená pohřeb. Jinak jsou kosti rozvlečeny po okolí. A protože jsem znal další podobný materiál - lebky vlčků s domestikačními znaky,  už od počátku osmdesátých let, nebránil jsem se myšlence, že legendární lovci mamutů měli různá zdomácnělá zvířata.

 

Je ale těžké postavit se proti celé společnosti i diktátu jejího vlivu na sebe sama a namalovat takové obrazy. Určitě jsem měl dost odvahy u „vlčků“, které dnes označujeme jako psy, protože jsem kdysi držel ve vlastních rukou jejich lebky. To bylo v době, když jsem  jako zaměstnanec muzea předával jejich lebky z geologicko-paleontologického oddělení Moravského muzea do Anthroposu.

 

Bohužel změny domestikace na kostech nejsou u sobů tak patrny jako u psů a archeologie nemá jak prokázat jejich zdomácnění ze samotných odkryvů. Vše se tedy může pohybovat jen na úrovni logiky a konstrukce, což je právě oblast paleoetnologie. Jestli je v paleoetnologii konstrukce soužití lidí a sobů logická, bude nejpravděpodobněji i správná.

 

 S podezřením na domestikaci sobů a koní v magdaleniénu si kdysi pohrával už i Jiří Svoboda v knize ,,Mistři kamenného dláta“. Jeho předchůdce Bohuslav Klíma mě zase upozorňoval na opakující se zranění na čelních stranách lebek gravettienců. Taková zranění mohla vzniknout jak v boji, tak ale také údery parohů chytaných zvířat. A tento specialista na dané období mě také upozorňoval na někdejší plot u dolnověstonického tábořiště. Tady nemohlo být prosté hrazení, ale skutečný plot a to tak kompaktní, že se za něj nedostaly žádné artefakty z tábořiště. Samotná jednoduchá  ohrada by právě na těchto místech asi nezabránila zbytečným úrazům malých dětí od trkavých velikánů.

 

Důležitá je i souvislost mezi soby a psy. Bez ochrany psů by uhlídat domácí soby bylo obtížné. Teprve až máme prokázáno zdomácnění psa, můžeme takto zkoumat soby. Sobi ale i psi, jako živé konzervy pro případ nouze by také vysvětlovaly stav zubů našich gravettienců, který nevykazoval chudá období. Proto, když jsem před osmi roky začal ve svém románu „Katáriové – impérium pravěku“ modelovat svět gravettienu, domestikovaní sobi již neodmyslitelně dokreslovali jeho kolorit. Tento román, který si můžete přečíst na stránkách Antroparku, byl svého času hlavně uměleckou literární sondou.  Povídka ,,Na mamutích stezkách“ to už je promyšlenější revize dřívější představy, její  vzájemné vazby nejrůznějších činností jsou propojenější a vyzrálejší v tom, jak ve zkrácené podobě předvést co nejvíce z tehdejší společnosti.

 

Když jsem nedávno zavedl na toto téma s paní doktorkou Miriam Fišákovou Nývltovou z Akademie věd ČR v Brně diskusi, překvapilo mě jak, jsou naše koncepce na toto téma shodné. Proto jsem ji nyní požádal o její postřehy k povídce, které psala ve stejném čase paralelně s mým doslovem, aby si čtenář udělal o tématu názor sám.

 

 

Děkujeme Městskému úřadu v Tišnově za podporu při realizaci této obrazové rekonstrukce.

 

Indicie naznačující domestikaci sobů v moravském gravettienu:

 

1. Opakující se zranění gravettienců podobná zraněním chovatelů sobů (moravské lokality plus Sungir).

2. Kompletní uložení sobích ostatků na lokalitě Moravany-Lopata (kulturně patří k moravskému gravettienu-pavlovienu).

3. Další domestikované zvíře – pes (otevřenost k domestikaci).

4. Celoroční konzumace soba (chybí sezónnost lovu).

5. Moravští gravettienci nikdy netrpěli potravinovou nouzí (sob jako stálá živá konzerva).

6. Přemísťování těžkých a rozměrných kostí mamutů na určitá místa – využití nákladních nebo tažných zvířat.

7. Tranzit silicitových surovin na velké vzdálenosti s tím, že se s těmito materiály i plýtvalo.

8. Neobvykle velká a výrazná sídliště mohla vznikat jako základny či stanice s celoročním osídlením v krajině protkané provozem a pohybem domestikovaných sobů.

9. Umístění sídelních lokalit má opakující se vzorec, není upřednostněna jižní strana kopců, ale spíše návětrná. To by mohlo být výhodné pro zde umístěné soby, aby se zabránilo jejich obtěžování hmyzem.

10. B. Klíma zjistil, že tábořiště v Dolních Věstonicích bylo ohraničeno na určitém místě plotem, ten mohl být součást ohrady pro zvířata.

                                                                                                                                                                                               Libor Balák

 

 

Komentář paní doktorky Miriam Nývltové Fišákové (Archeologický ústav Akademie věd ČR, středisko pro paleolit a paleoetnologii) k povídce

 

O pravděpodobném ochočení sobů gravetskými lidmi svědčí to, že sobi byli loveni během celého roku. Kdyby neměli (tehdejší lidé) stálý přísun sobů, tak by to bylo obtížnější. Sezonalita byla určena na základě přírůstku zubního cementu. Navíc genetické analýzy ukázaly, že sobi, co u nás žili, patřili do poddruhu Rangifer tarandus tarandus, ze kterého vzešel současný domácí sob Rangifer tarandus domesticus. Navíc v dobách gravetců se nejednalo o velké stádní a migrující zvíře, ale o tzv. „lesní soby“. Údaje byly zjištěné na základě poměru izotopu stroncia (můj výzkum). I dnes známe lesní formy sobů např. v Kanadě. Ale sobi jsou velmi přizpůsobiví a když se změní klima, začínají migrovat. 

 

Navíc, co se týče fauny nalezené na velkých, celoročně obývaných sídlištích, tak převažuje sob nad ostatními zvířaty i nad mamutem. Tito lidé nebyli výlučnými lovci mamutů, jak si většina laiků představuje, ale mamutí kosti byly velké a nepřehlédnutelné. Na základě poměru izotopu uhlíku a dusíku gravetských lidí se také ukázalo, že sobi a menší fauna byla hlavní potravou a mamut byl občasným přilepšením. Navíc i celoročně obývaná sídliště musela uživit velké množství lidí (předpokládá se, že na velkých sídlištích jako Dolní Věstonice, Pavlov, Milovice, Předmostí, Krems mohlo žít během zimy až 125 lidí) a jen lov sezónně migrujících zvířat by jim to nezajistil (i když určitě znali už konzervaci masa ve vodě, sušením, uzením apod.).

 

Dalším nápadným znakem je, že měli dostatek surovin pro výrobu nástrojů a v místě, kam chodili (Polsko-Krakowsko-Čenstochowská jura), neexistuje žádné stále obývané sídliště, ale jen sezónní. Nijak suroviny nešetřili a to ukazuje, že měli surovin hodně a stalý přísun. To by mohlo naznačovat, že využili sobi k tahání nákladu (ale to je jen spekulace). 

 

Jinak povídka se mi moc líbila a přesně tak nějak si to představuji i já. Je zajímavé, že máme podobné představy :-)       

                                                                                                                                                                      Miriam Nývltová Fišáková
 

 

 

                                                      Předchozí         Další    

     

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák