The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Na perutích času

 

Povídka první - Cizinci

 

 

Jak lehký vítr poposunul listí na zemi o kousek dál, tak poskočil i čas. Sice jen o malinký kousek, ale současnost proměnil v minulost a bývalou pozici padlých lístků odnesl kamsi do nenávratna zapomnění. Tak se propadá do zákeřné a všemocné černé díry minulosti každá minuta, každý sebekrásnější i sebenudnější zážitek. Pryč bez možnosti návratu. Definitivně!

Vyrvat hvězdě její hmotu je tak nemožné jako vyrvat minulosti okamžiky, které kdysi pohltila. A kdybychom to dokázali a pořádně zabrali neskutečnou silou a pevně chytili řádný kus uplynulého času, snad celé stovky tisíců let a dílo se zadařilo, vynořila by se před námi všude kolem bílá záplava lehce zasněžené krajiny...

 

 

 

Stopa končí, sníh najednou zmizel a dva mladí lovci stojí zcela bezradně na okraji sněhového pole, které se kryje se stínem přilehlé hory. To co bude za slunečného dne osvětleno, je již dávno beze sněhu. Muži si prohlíží stopy zubra na sněhu, které zdánlivě mizí v trávě mokré země, nasycené vodou rozpuštěného sněhového pokryvu. Na první pohled vypadá půda všude stejně, ale muži mají zkušenosti s takovým stopováním. Jen se musí dívat daleko lépe a hledat zmačkanou, všláplou trávu v měkké půdě. Oba lovci se změnili z bezstarostných chodců v přihrblé, pomalu se pohybující bytosti, které pátraly a porovnávaly kdejaký dolík v pažitu. Pak jeden nebo druhý nebo někdy i oba ve stejnou dobu mávli v rychlém gestu koncem paže ve směru, kde by podle nich měly stopy pokračovat. Stará loňská tráva se proměnila ve vysoký suchý porost, který byl položen jen na několika málo místech, kudy procházela zvěř. Tady byly stopy zase dobře čitelné, i když měly úplně jiný charakter než ty na sněhu. Muži znovu zrychlili. Berntin a Kairob, jak se tito dva lovci jmenovali, měli před sebou svůj teprve druhý samostatný lov na tak velkého tvora. Převážně sice loví jen v malých skupinkách, ale lov na velká zvířata většinou znamená spolupráci více mužů. Nejde tak v mnoha případech o výhodu při sledování stop nebo házení oštěpu, ale o následné řeznické práce a o transport kořisti. Na takovou práci je pak třeba více rukou. Muži mají ale jasno, chtějí být úspěšnými lovci a pokud se jim toulavého zubra skutečně podaří ulovit, teprve pak jeden z nich dojde domů pro druhy, aby si přišli pro maso, zatímco druhý lovec bude hlídat kořist proti mrchožroutům.

Sledují zubří stopy a rychle se přibližují. Jeho výkaly jsou teplé, protože se z nich ještě kouří, jak je dobře vidět v chladném ranním vzduchu. Už si Berntin lehce pohazuje oštěp v ruce a Kairob vyhlíží do krajiny, aby konečně zahlédl zvíře, ke kterému se začnou skrze izolované hájky nepozorovaně přibližovat. Většina krajiny je lesnatá step, více spíš travnatá než lesnatá, proto pohyb v ní je relativně velmi snadný. A lesní sloni hospodáři i zde dobře dokáží udržovat stromy tak, aby příliš nezarůstaly krajinu.

Najednou se krajina změnila a před muži se objevil svah posetý spoustou stop od procházející zvěře k napajedlu. Mnoho stezek se spojovalo a rozdělovalo, aby se znovu spojily v mohutnou pošlapanou pláň. Tam, právě na tomto místě zmizely všechny zubří stopy.

 

 

 

Rozmrzelí lovci jakoby vzdali svoje pátrání, povídají si nahlas a procházejí krajinou zdánlivě nazdařbůh. Zubr, když narazil na tuto magistrálu, zřejmě po ní nějaký čas šel, protože za ní už jeho stopy nebyly. Ale na kterou stranu? Podél této nejasně vyhraněné magistrály tedy šli Berntin s Kairobem a zkoušeli štěstí, zda nenarazí na známky zubra. Ale tráva na druhé straně už nebyla tak vstřícná, a půda tak měkká. Ba ani zvíře samo po sobě nezanechalo nikde svoji teplou vizitku. Muži vzdali své pátrání a mlčky se radovali, jak moudře utajili svůj podnik pro nejistotu výsledku. Nyní nebude nikdo zklamán. Jen při zpáteční cestě domů nasbírají papír z březové kůry na rozdělávání ohně či jiné suroviny, které se touto dobou sbírají a jsou užitečné pro další práci či zásoby.

Když vtom v malém pruhu osamocené vysoké trávy uviděli prošlapanou cestičku vyzdobenou teplým odpadem.

 

,,Zubr!“ polohlasně nadšeně konstatoval jeden z nich a už prohlížel směr ohybu stébel, aby zvěděl, kterým to směrem zvíře šlo. Takže vše se v dobré obrátilo a na malé planině před nimi se opět pohybuje onen tmavý bod, ve kterém tuší ono velikostí a silou obdařené zvíře. ,,Duchové, stůjte při nás a vydejte nám toto zvíře!“ neodpustil si potichu, spíše pro sebe procedit mezi zuby Kairob.

 

Oba muži se přikrčili a pomalu se obloukem prodírali hustým lesíkem, aby se nepozorovaně přiblížili ke svému budoucímu úlovku.

Terén je zvlněný a oba lovci právě procházejí po úbočí jednoho z mnoha místních kopců, když tu se zcela nečekaně dole pod svahem pod nimi asi 40 metrů níže mihla lidská postava. A druhá! Berntin jen rozevřel prsty před sebou vztyčené paže a mávl rukou k zemi. Dalším rychlým gestem namířil ukazovákem po směru, kde se pohybovaly lidské postavy. Nato znovu rozevřel prsty od sebe, zvedl jejich špičky k obloze a pak palcem ukázal na ně samé a ukazovákem k zemi. Muži si nyní dokonale rozumí a spouští se na všechny čtyři. Sledují lidi, kteří právě procházejí pod nimi. Mají horní část obličejů pomalovanou, takže nejdou příliš jejich rysy rozeznat, ale jsou natolik blízko, že by měli oba mladí muži poznat, zda tyto muže znají. Z jejich skupiny určitě nejsou a jestli to jsou muži z jejich kmene, to by měli také odhalit. Mužů v kmeni je jen kolem sto padesáti a jejich podoby se dají zapamatovat. Zvláště stačí poznat jen jednoho, ale to se ani jednomu z mladíků nedaří, přestože už zjistili, že odhalená skupinka čítá čtyři štíhlé muže. ,,Ani jednoho muže nepoznávám,“ potichounku šeptl Kairob, aby se svěřil se svými obavami. ,,Já také ne, budou to cizinci a navíc hluboko v našem teritoriu a se zbraněmi!“ odpověděl Berntin, který hned přemýšlel, jestli jít za nimi a otevřeně se jich zeptat, co tu pohledávají, jak to už několikrát viděl. Ale tady jsou oni čtyři a domácí jen dva. ,, Necháme je, je to starost větších loveckých skupinek, my dokončíme náš lov,“ prošpitl ticho Kairob. ,,A zůstaneš pak tady hlídat uloveného zubra, když budeš mít hned vedle cizí muže, možná válečníky na loupežné výpravě?“ reagoval Berntin. ,,Nejpravděpodobněji už nenarazí na nikoho jiného než na naše ženy a děti, které budou pobíhat někde kousek od tábora!“ Kairob zvážněl při tomto pomyšlení. ,,Do zaječích bobků!“ potichu zaúpěl Kairob, který měl evidentně ještě stále loveckou horečku a jeho myšlení a emoce se jen nerady vzdávaly započaté činnosti.

 

Nic naplat, jiní muži zde nejsou a ozbrojení čtyři cizinci by mohli unést nějakou dívku nebo ženu, něco ukrást či někomu ublížit. Jaké jsou jejich úmysly, oni neví a musí počítat se vším. ,,Budeme je prostě jen sledovat, abychom měli jasno, co chtějí,“ ozval se Berntin. A za několik desítek minut přešla lovecká horečka v pronásledovatelskou i u Kairoba, kterému se tato činnost evidentně zalíbila a snad se ozval chlapec v něm, kterému se vždy líbily podobné hry. Ale ostré hroty oštěpů oněch cizinců měly polévat studenou sprchou kohokoli, kdo by si jen na chvilku pomyslil, že se bude jednat o nevinnou chlapeckou kratochvíli.

 

Hodiny běží a za skupinkou cizinců se jako stín pohybuje naše dvojice. Už zjistili, že cizinci hledají směr jejich tábora a míří k jeho středu. Našli nyní starý, rozbitý, z rákosu pletený, závěsný košík věkovité Katarby, která na něm tak lpěla, přestože byl již prodraný a rozpadal se na několika místech, že přehlížela, že jí z něj nasbírané plody zase vypadávají. Její oči jí již nesloužily dobře, aby viděla, kde a jak košík opravit. Její vzpomínky, které s ním měla spojené, byly silnější, než aby si vzala jiné nabízené torny nebo nádoby. Ale jednou, když ženy s dětmi byly na nějaké výpravě a Katarbě zase vypadalo z koše vše, co si do něj stará dáma uložila, ostatní ženy to těžce nesly. Vyčítaly jí její pošetilost. Nevydržely se dívat, jak Katarba sbírá z keřů šípky, které jí hned propadávají dírami v koši a ona si po nich jen šlape. Chytili ji, sundali jí košík a navlékli na ni velkou, lehounkou tašku. Pomohli jí přesypat zbylý obsah koše do nového zavazadla a zatímco děti běžely starý košík zahodit kamsi do neznáma, aby jej zase jeho majitelka nenašla, jedna z žen vzala dlouhé stéblo ze starého košíku, naslinila jej a pak jej vpletla do čela tašky. Odlišně barevný pruh tak vyznačoval památku na staré časy a lidi, o které život okradl tuto starou osobu. Slzy v očích i nářek byl nevyhnutelný, ale stařenka by si takto zbytečně nepořídila patřičné zásoby a dopláceli by na to všichni.

Cizinci tedy drželi v rukou onen starý, dlouhý, velmi vysoký, měkký košík na popruhu a debatovali o něčem. Pak ukazovali směrem, kde bylo domácí tábořiště. Nedobré pocity měli nyní oba domácí muži. Uvědomili si, jak bezbranné jsou bez nich ženy a děti a jak je dobré, že se pohybují jen v bezpečném srdci teritoria, zatímco muži se vydávají daleko po jeho prostorách až na samé okraje. Tak snadno vyznačí svou přítomností své území a objeví cizince, tak jako nyní oni sami.

 

,,Berntine, já zůstanu sledovat cizince a ty doběhneš do tábora a zburcuješ naše. Vrátíš se sem s muži.“ To je jistě dobrý nápad, Kairobe, jen s jedinou chybičkou. Kamže se to s muži vrátím? Tady už cizinci nebudou, půjdou k táboru, ale Duch suď, kudy!“ Kairob polknul. Uvědomil si bezvýchodnost situace. Budou muset sledovat cizince dál a v případě nepřístojného chování cizinců zasáhnout zcela sami proti přesile nebo se prostě spolehnout na náhodu, že budou někde po cestě těsně míjet domácí skupinku, po níž dají zprávu.

 

Celý den pak pronásledovali skrytě cizince, byli jim jejich stíny, párou nad jejich hlavami a zemí pod jejich nohama. Hned ráno následující den vyrazili cizinci ještě za šera hlouběji na domácí teritorium. Břízy neměly oloupanou třepivou papírovinu kůry jen nahoře, ale také dole od dětí. Neklamné znamení, že sběr tohoto vynikajícího materiálu pro podpal zde probíhá podle pravidel centra teritoria.

 

Kairob i Berntin dobře ví, že jsou už jen asi hodinu a půl pomalé chůze od sezónního tábořiště. Doufají, že tady by už mohli zaslechnout hlasy domácích, kteří jsou na sběru surovin pro oheň, potravu nebo materiál k výrobě předmětů a potřeb pro následnou roční sezonu. ,,Myslím, že směr mají, jdou dál a teď bychom mohli i uvažovat, že by jeden z nás už doběhl do tábora, teď by je už muži snázeji našli,“ zase potichu komentoval Kairob. ,,I tak se stále snadno mohou skrýt a změnit směr. Budou možná chodit v obloucích nebo se zastaví a budou sledovat krajinu a čekat na svoji příležitost,“ oponoval mu Berntin. Než Kairob s Berntinem skončili rozepři, stalo se něco, co nečekali. Skupinky stromů, rozmístěné od sebe nejvýše pár desítek metrů, které poslední kilometry charakterizovaly krajinu, skončily. Cizinci vstoupili na dlouhou, prázdnou planinu beze stromů, která zde zůstala jen s několika málo keříky. Památka na někdejší požár. Naši muži nemohou cizince v tak otevřené krajině pronásledovat. ,,Do sloní hromady!“ zaklel Berntin. „Co teď?“ ,,Počkáme, až zapadnou do lesa a pak půjdeme za nimi a budeme doufat, že po nich najdeme stopy,“ uvažoval nahlas. ,,Co když tuší, že je sledujeme? Tohle může být pro nás past!“ odvětil Kairob, zatímco zalehávali mezi dlouhá stébla žlutavé, stepní trávy na okraji mikrolesíku, aby mohli co nejdéle sledovat přesouvající se skupinku cizích válečníků.

 

Cizí muži už byli tak ve tři čtvrtě cesty k protějšímu uskupení stromů, když právě odtud vyběhly tři honící se děti, následované bezstarostně si vykračujícími dívkami. Rázem zpocená ruka Berntina hmatala kolem sebe a pátrala po oštěpu, zatímco jeho oči pěvně držely pohled na nebezpečně se vyvíjející situaci před nimi. Celou dobu pronásledují cizince nalepeni těsně za nimi, aby právě k takové situaci nedošlo a když dojde, jsou stovky metrů daleko a nemohou nikoho varovat, natož včas zasáhnout. Nyní by se pustili i proti přesile. Oba s nejvyšším napětím sledují každý pohyb cizinců. Adrenalin se jim žene do organismu proudem, srdce mocně buší, tváře červenají, dech se zrychluje. Výrazy tváře prozrazují koncentraci a rozčilení, sevřené rty a přivřené oči věstí, že se těla mužů připravují k útoku. Poběží přes pláň, jak nejrychleji budou moci, snad dokážou i letět nad stvoly travin a motorem jim bude nutkání zabíjet cizí a chránit svoje. Kairob zdvihá nos nahoru, přičemž se mu krabatí kůže, stejně jako vlkům, které vždy tak rád pozoroval.

Zatím dívky i děti zůstaly jako solné sloupy stát na jednom místě a zírají na cizince. Ti se také zastavili a dívají se na dívky a děti. Stojí tu proti sobě a najednou se to stane. Cizinci se rozběhnou k dívkám a dětem. Příliš snadná kořist, odhazují své zbraně a s rozpřaženýma rukama běží proti nim. Ale dívky neprchají, statečně se vrhají vstříc cizincům. Dva cizinci skáčou po dívkách, drží je pevně v pevném sevření a jeden už povalil dívku a válí se s ní v divokém zápase po zemi. Další dva cizí válečníci popadli děti a perou se s nimi a čtvrtý dokonce jedno už vyhazuje do výšky! Hrůza!

 

Kde je Berntin a Kairob?

Tady na okraji skupinky stromů už nejsou. Zůstaly tu jen jejich věci, tašky a síťky, pláště, přikrývky a torny s nejnutnějšími zásobami, také tu opuštěně a tiše leží smotaný dlouhý řemen a jedna souprava na rozdělávání ohně. Na tornu skočil malý, zelený koník a začal cvrlikat, jakoby se nic nedělo.

Přes pláň letí dvě hromady nejtužších svalů, pracujících s ohromnou silou, pot se z nich řine, jak se přehřívají. Překvapivý je bleskový výkon u lovců, kteří oplývají jindy spíše vytrvalostí svých dlouhých, vysokých těl. Nohy rychle míjí jedna druhou, kožené haleny tíží, ale za okamžik se budou hodit. Dokáží vykrýt kde jakou ránu a ztlumit nejeden náraz. Kdyby byly zespod v oděvu chlupy kožešiny, bylo by ještě lépe, ale ty jsou jen na pláštích, které nechali svinuté kdesi vzadu za sebou. Jejich žíly vystoupily, ústa jsou pootevřená a chřípí nosu je doširoka roztažené, aby nabralo co možná nejvíce vzduchu v jediném zlomku okamžiku. Vlasy jim vlají jen jak jim to účesy vytvořené pomocí rafinovaně prolétaných copů a tenkých řemínků dovolí. V okamžení přeletěli muži pláň a jak se blíží k zápasícím lidem, oběma mužům se z hrdel derou zlověstné výkřiky ne nepodobné řevu útočícího lva.

 

Zápasící lidé na zemi otáčejí hlavy, aby se podívali, co se to na ně valí! Dívky doširoka otevírají oči, děti se krčí a schovávají za muži. Cizinci rychle vstávají, aby čelili útoku. Všichni se snaží dívat těm druhým přímo do očí. Jen zlomek sekundy a lidská těla do sebe narazí s ohromnou energií. Uslyšíme lámání kostí a zvuk ničení stlačené lidské tkáně.

 

Ano fair play, aby bylo vše rytířské a gentlemanské, naši muži pouští své zbraně na zem. Oštěpy, ještě před zlomkem vteřiny napřažené hrotem k nepříteli, nyní padají neškodně na trávu okraje planiny. Berntin dokonce oštěp odhazuje daleko od sebe a nyní se oba vrhají s holýma rukama muž proti muži.

Náraz, rána a pak se válí na zemi každý domácí s dvěma cizinci.

Ale co to?

 

Tento výjev zase připomíná to, co před chvílí viděli sami Berntin a Kairob, když se s cizinci srazily děti a dívky. Co se to děje? Kdybychom se nyní podívali na tváře dětí, které stojí opodál, zjistili bychom, že úzkost vystřídalo odlehčení a úsměv. Ale proč? Ani dívky se neděsí ale smějí se a běží znovu k cizincům a dotýkají se jich. Berntin zase stojí na nohou a objímá se s cizími muži, mačká je ve svých mohutných pažích, které jsou stejně tak obdařeny silnými svaly jako paže cizinců. Kairob, Berntin, ale i cizinci, všichni se otřásají salvami smíchu.

 

,,Kutaši! Firane! Duchové dobří, vy jste vyrostli, viděli jsme vás jako malé kluky a najednou tohle? Nemohli jsme vás vůbec poznat, tohle by mě nenapadlo!“ volá se slzami dojetí a radosti Berntin a hned se obrací k druhým dvěma mladíkům: ,,Kulate! Cotuxi! Duchu dobroty, to je k neuvěření! Málem jsme vás prokláli oštěpy! Mysleli jsme, že jste nějací válečníci nebo jdete unést nějakou dívku nebo krást! Jak jste se změnili!“

,,Však vy také!“ pohotově odpovídá Firan s pobaveným úsměvem na tváři. ,,To tak je. Naše skupiny se potkaly naposled před dvěma roky na velkém lovu na slony. Pamatujete?“

,,Pamatuji. Teprve až jsem vás uviděl zblízka... ty oči, oči máte pořád stejné, ale jinak jste se pěkně vytáhli, z kluků na chlapy!“ oddychuje po výkonu Kairob. ,,A co vás přivádí tentokrát?“ pokračuje, tušíc s úsměvem dobrou zprávu.

„Ano, správně hádáš,“ usmívá se široce Firan. „Zase se setká několik našich skupin nebo celý kmen a provedeme velký podnik!

„Zase na slony?“ vyzvídá Berntin. „Ano zase, ale ne už jako nadháněči, ale tentokrát si hodíme na tyto obry svoje oštěpy i my,“ dodává Kulat. ,,Bude to takový křest,“ s úsměvem poznámkuje Cotux.

 

,,No omlouváme se, že jsme nevypadali dětštěji a takhle vás rozčílili,“ pronesl řeč Firan. ,,Navrhuji tedy, abychom vám nějak odčinili náš vpád na vaše území,“ dodal povzneseně. Berntin se potutelně usmál a jen ukázal na věci mladíků. ,,Požádáme děti a dívky, aby vaše věci vzaly do tábora a vyřídily vaše pozvání ke společnému velkému lovu. A my všichni, už tedy velcí a dospělí lovci společně půjdeme vyřídit jednu takovou, dosud nevybavenou záležitost s jedním zubrem, který, jak nyní hádám, na nás čeká někde kolem sedmého zákrutu bílé řeky, aby jeho Duše mohla spokojeně sestoupit do podsvětí a jeho maso nechť se stane dnešním menu na hostině, k níž tímto slavnostně zvu všechny přítomné a jejich příbuzné, přátele a známé!“

 

 

Pokud  vás  zaujal  příběh  Kairoba  a  Berntina  a  rádi  byste  si  o  jejich  dobrodružství  přečetli  víc,

můžete  si  vychutnat  celou  knihu " Dobyvatelé  zapovězené  země" ,

která  vychází  právě  nyní  na  pokračování.

 

                                                           

                                                            Předchozí          Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák