© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Back to the Antropark

Zurück in den Antropark

 

Dobyvatelé zapovězené země

 

Průběžná zpráva

 

 

,,Film o filmu“

Pustit se do románu z tak pradávných dob, byl značně troufalý počin. Po zralé úvaze jsem však dospěl k závěru, že právě tato forma rekonstrukce bude pro danou epochu nejvhodnější. Bude to sonda, která otevře řadu témat a otázek, které by nás jinak ani nenapadly. K románu měl být hned od počátku připojen průvodní, odbornější text, ale ten tak rychle zastarával, že jsem jej odložil k přepracování na později. Avšak samotní čtenáři rozhodli jinak. Jak jsem zjistil, někteří jsou velmi sečtělí, přemýšlejí nad řadou pozoruhodných věcí a rádi by více nahlédli takříkajíc do kuchyně Antroparku. Operativně tedy budu postupně přikládat sem tam průběžné zprávy ze zákulisí hodnocení materiálů, které nám mohou dát představu o schopnostech a vizáži lidí před půl milionem let.

Původně jsem si nachystal jakousi odbornou předmluvu, ale protože Dobyvatelé jsou dlouhý román, doposud vycházejí a ještě dlouho budou na pokračování vycházet, mnoho se změnilo a některé věci se objasnily. Ba v průběhu samotného psaní románu jsem musel změnit ledacos podstatného. Třeba iluze poklidného, táborového života v laskavém, teplém klimatu, kterou nám představovaly dosavadní obrazové rekonstrukce, padla. Lidé museli obstát se svým umem a kulturou i v zimních podmínkách a přesto, že nevznikla žádná typická severská kultura, nebylo oněm lidem nic dáno zadarmo a jako samozřejmost. Dobyvatelé zprvu naši utkvělou představu přímo nekonfrontují s realitou, ale postupně se vše mění v průběhu děje knihy, která věci uvádí zpět do přirozeného řádu věcí a to možným a nenásilným způsobem.

Určitě dnes, po zkušenostech s Dobyvateli, vím, co kde dále hledat a na co se ptát při vytváření modelu takových dávných lidských společenstev. Není vyloučeno, že po Dobyvatelích nebude rekonstrukce takových kultur stejná jako předtím a to také bylo záměrem tohoto projektu.

V průběžných zprávách se budeme věnovat samotným dávným kulturám a pohledům na ně. Budeme zjišťovat, co nového se dá vyčíst z lokalit, co překvapivého vyplyne z anatomie dávných lidí, co nového přináší genetika.

Ale řadu věcí si i tak schovávám do odborné publikace, která bude komplexně a podrobně zpracovávat toto téma. A snad mezitím analytikové přinesou řadu důležitých výsledků ze svých výzkumů, abychom se opět posunuli o další, veliký kus vpřed v poznání naší minulosti a naše představy tak byly přesnější a konkrétnější.

 

Kultura sem, kultura tam

Při nahlížení na dávné kultury je rozdíl mezi hodnotiteli dán především tím, jak chápou řazení kultur a roli a možnosti lidí v těchto kulturách. Paradoxně tu máme dvě základní teorie a obě z konce 19. století. Jedna dostala mnohokrát, jak se říká, ,,na frak“ přesto je v naší kultuře velmi oblíbená. Druhá je oficiálně správná, dá se s ní dobře pracovat a zapadá spíše do evoluční biologie a memetiky, ale její aplikace pro dávné kultury je převzácná.

Podle této moderně a už i biologicky pojaté pluralistické koncepce je kultura prostředím, ve kterém se memy (informace a chování předávané nápodobou) šíří podobně jako nákaza mikrobů v živném roztoku na Petriho misce. Podle nahodilého řazení memů (vygenerováním) může docházet k určitým jedinečným jevům v kulturách. Zda dosáhne daná kultura toho či onoho, nebo jí něco zůstane zapovězeno, by tedy mělo záležet na tom, co si nasbírala v minulosti, kdy a v jakém pořadí, ale také kterou dovednost zase ztratí. Řečeno s určitou nadsázkou, bude záležet na konkrétní historii podobné spíše průběhu nemoci, než neustálému kvalitativnímu růstu.

Je to tedy spíše koncepce světa blízká teorii chaosu či pravděpodobnosti a jejím matematickým modelům. Zajímavé je, že ani současná moderní evoluční biologie nevěří na plánovanou a stále k vrcholu mířící ušlechtilou evoluci, ale upřednostňuje nahodilost dějů. Něco jako ,,evoluce běží a to je vše“. Zúženo na existenci kultur „kultury žijí a nic víc“.

Oproti tomu druhá teorie vychází z přesvědčení, že evoluce sleduje posloupnost. Proto řadí kultury od nejprimitivnějších a nejjednodušších, po ty nejsložitější a nejrozvinutější. Vše má řád a pořádek a každá kultura má svoje místo. Snad proto byla tato teorie tak úspěšná a také se dobře její výklad poslouchá. Má všechny rysy pohádek s dobrým koncem, pohádek, které máme přece všichni rádi, protože špatné patří minulosti a budoucnost je plná šťastných zítřků. Je se na co těšit. Je příjemné takto snít.

Ale tato teorie má jednu ohromnou slabinu. Opírá se o existenci zázračného filtru, který lidstvu pomáhá rozpoznat, co je pro něj špatné a co má opustit a co je dobré a je třeba to přijmout a následovat.

Oproti tomu prvý pluralistický názor tvrdí, že mem se šíří jako nemoc, bez ohedu na to, je-li dobrý či špatný. Také vysvětluje, proč se tak úspěšně může šířit i mem pro kouření cigaret nebo mem pro rozvodovost.

Zapeklitá věc. Představa budoucnosti v evolucionalistickém pohledu ztvárněná tak dobře ve světě Star Treku, představená jako doba, kdy už nebudou peníze a lidé si budou hledět vznešených ideálů, je nám tak vlastní a tak pěkná. Ta druhá, zlá teorie nám tento předobraz škaredě bere. Ano, v šedesátých letech se vzedmula silná vlna pořádkumilovné teorie, zvaná novoevolucionalismus. Jeden její významný zastánce a protagonista pak na sklonku svého života pochopil, že zastávat tento názor, znamená zavřít oči před veškerým zlem, které si nepoučitelní lidé navzájem denně uštědřují a páchají na této planetě i proti ní samé. Odklánějí se od nabytého a poznaného a zabředávají klidně znovu do neznalostí, omylů a velikých přehmatů.

Ano, je to škoda. Pohodlná cesta evolucionalismu by nám zaručila, že zákonitě přijdou šťastné zítřky a tak můžeme zamhouřit oko nad nešvary kolem, tu a tam si sami přikrást, jindy někoho podvést, něco zapřít a vůbec si trochu ne tak docela férově přilepšit.Však se nic nestane.

Ale pluralistická teorie nám říká, že stane. Svět podle ní není dojná kráva, která všechno vydrží a samo se podle ní nic dobrého se světem nic nestane, ani zítra ani za tisíc let. A tak nás nepříjemně staví k zodpovědnosti a práci. To se nám určitě nelíbí.

Ale právě tato, pro nás nepříjemná teorie pluralismu, je tou, která obstojí oproti evolucionalistické teorii hned, jak obě aplikujeme na minulost. Evolucionalistická koncepce totiž musí směrem proti času ukazovat stále primitivnější a primitivnější kultury a s nimi také hloupější a jednodušší lidi. Ale jaksi nějak nepočítala s tím, že čas, ve kterém lidé žili, byl tak strašně dlouhý, stejně jako je nepřeberný seznam minulých kultur. Asi bychom v takovém modelu světa museli brzo dávat mnohým dávným lidem a kulturám znaménka mínus, abychom udrželi představu posloupnosti hodnot kultur. A dávní lidé by museli být primitivnější než veverky v lese a ti ještě starší by měli bystrost úsudku škeble rybničné. To by však mělo být nápadné už i těm pomalejším, že je s touto teorií někde něco zásadně a úplně špatně.

Pluralistická teorie jen říká, že se kultury mění a mění a generují a generují, memy přicházejí a odcházejí, vše se proměňuje, ale neznamená to, že směrem v čase budou věci lepší a lepší a dokonalejší. Vlak prostě jen jede.

Původní pluralistická teorie Francise Boase znamenala nejen vznik šťastně řešených modelů kultur, ale také vznik moderní kulturní antropologie. Lze s ní dále pracovat v oblastech evoluční biologie, sociobiologie a dalších oborů. Ty jsou přednášeny na vysokých školách, vše je oficiální a vpořádku, ale přitom je to stále teorie, na kterou se při hledání modelů fungující minulosti člověka velmi zapomíná. Snad proto, že vyžaduje mnoho a mnoho studia, kdežto evolucionalistická teorie nabízí jen velmi jednoduchý, snadno zapamatovatelný a uchopitelný princip. Skoro bych řekl, že lidé mají raději přehlednou blbost, než složitou pravdu. Možná, se mýlím a je to tak prostě proto, že evolucionalismus je takový snadno nakažlivý mem.

Podezírám protagonisty evolucionalistické teorie, že povrchně a nesprávně zaměňují její název se skutečnou evolucí a mají pocit, že jsou vědečtí už jen proto, že se dovolávají onoho názvu evoluce. Vzbuzuje to naprosto nesprávný pocit, že jiné teorie kultur jsou protievoluční a tedy nevědecké. Ale to je veliké nedorozumění. Kulturní evolucionalismus znamená především přímočarou kulturní posloupnost - gradualismus. Princip gradualismu v samotné biologické evoluci může pěkně zaskřípat. Zvláště, víme-li něco o vědě, zabývající se určováním stáří sedimentů dle neměnících se fosilních druhů. Ano, mluvím o velmi praktickém a spolehlivém oboru, mluvím o stratigrafii. A k ní patří evoluční teorie náhlého výskytu a stáze. Ale je mnoho dalších a dalších evolučních mechanismů, které mají svoje místo v dnešní moderní evoluční biologii.

A tak jsem prostě zahodil neopodstatněnou a módní víru naší kultury v to, že by měli být tak dávní lidé hloupí až do mínusu, primitivní na druhou a divocí na entou. To, co představuji v Dobyvatelích, je zase jen kultura. Kultura zařazená mezi další a další kultury, kde se vynořují nejrůznější specifické inovace, konkrétní předměty, objekty, příběhy a poznatky, aby zazářily a zase zmizely v propadlišti dějin, ať byly sebeskvělejší nebo sebehloupější.

A tak si Iradis a jeho přátelé mohou dál klidně a nerušeně prožívat svoje lidské příběhy, kterým i my sami rozumíme a jsou nám blízké.

 

O anatomii a lokalitách

Selský rozum

Dívám-li se na reprodukce nových obrazů nebo fotografie soudobých dioramat dávných lidí starého paleolitu, musím přiznat, že se v kulturní prezentaci nijak neliší od těch, které vznikly před stoletím. Když se zamyslím a uvážím, že by to mělo teoreticky znamenat, že nové práce potvrzují ty nejstarší a prvotní naše poznatky o těchto lidech, přeběhne mi mráz po zádech. Proč? Každý obor se zpočátku topí v omylech, přehmatech, scestných sugescích a paradoxech a proto se mluví v této souvislosti o začátcích takového vědění jako o anekdotickém období. Ale zde to vypadá, jako by tady v této oblasti poznávání všechno sedělo, vše bylo hned správné, že hned od počátku byly vědomosti v zásadě stejné jako dnes a po celou dobu se vše dělo bez omylu a škobrtnutí.

Nejlogičtějším vysvětlením je, že sedíme stále na začátku oboru, že se vlastně ještě nezačalo pracovat a stále vidíme naše představy o tak starém pravěku lidstva skrze ono anekdotické kukátko.

Je pro mě fascinující sledovat rozpor mezi vizáží hlavy a ruky lidí s datacemi kolem půl milionu let. Tedy z období, které je v ,,Dobyvatelích“ popisováno. Když studuji jejich ruku se silnými konečky prstů, schopnou všech pohybů, stejně jako naše ruka, nemohu prostě popřít, že podle určitých zákonitostí byla využívána v zásadě shodně jako ta naše. Musela se podílet na hypertrofické tvořivosti, která byla součástí těchto lidí tak, jak je tomu i u anatomicky moderního člověka, neboť právě taková ruka je orgánem pro takovou tvořivost. A výsledky manuální tvořivosti - zručnosti se musely dávat na odiv, jako klasická a běžná součást sexuálního chování. To aby výsledky takové práce okouzlily druhé pohlaví a ukázaly, že jejich nositel je zručný a pečlivý řemeslník, který brilantně ovládá svoje ruce a tedy jeho um i geny stojí za to, aby si jej druhé pohlaví všimlo.

Identické senzory jako máme my i jejich shodné umístění prozrazují, že jejich nositelé patřili do světa zprostředkované vizuální komunikace. Zhotovené ozdoby pomáhaly majiteli také zajišťovat společenské postavení. I my totiž obdivujeme svět kolem především očima, a musíme si uvědomit, že stejně tak se dělo i u těchto dávných lidí. Umístění senzorů nejen na lebce, ale i jejich postavení v rámci celé postavy je s námi znovu identické, což znamená, že také příslušná místa v mozku vyhodnocovala a kontrolovala stejné výsledky, jaké získáváme našimi smysly my a máme i tutéž možnost reakce těla. Neexistuje v tomto ohledu skutečný zásadní rozdíl.

Co když však o trošku menší mozek těchto lidí neznamená pouze kratší dětství, ale i celkovou omezenost jeho výkonu? Obstál by vůbec tvor s pomalejším nebo nedokonalým zpracováním informací v přírodě? Nebo se ptejme zásadněji, existuje vůbec nějaký tvor, který by měl opožděné nebo nedostatečné (primitivní) reakce na svoje receptory a nezvládal by využívat plně specifikace svého těla? Hledáme-li odpověď v obecné rovině, zjistíme, že plně funkční a harmonické spojení receptorů a anatomických možností těla je v přírodě velmi zásadním projevem, běžnou všudypřítomnou normou. A pokud pohotovost a význam receptorů mizí, daný živočich přechází k nenápadnému způsobu života, k celkovému maskování či dokonce k tvorbě pancířů. Jinak takový tvor vymizí. A protože zrovna vzpřímený, vysoký člověk s přírodou zrovna nesplývá, ale stává se principiálně nepřehlédnutelným, tato cesta zřejmě nastoupena nebyla. Ani na kostrách nesledujeme žádné takové habituační indicie, související s pasivitou a skrýváním. Rozhodně nesledujeme ani žádnou tvorbu rohovinových destiček ni pásů či jiných krunýřů. Měli bychom zde proto logicky očekávat velmi podobné chování těchto lidí co se týká bystrosti smyslů i úsudku a reakcí. Na nějakou postupnou, pomalou proměnu v člověka u tvora, který vykazuje už všechny atributy člověka, nebude ve světle logiky prostor. A to zvláště, když víme, že i současný člověk může být lidsky funkční i velmi inteligentní a to i s hodnotami kapacity mozkovny podobné nebo shodné s některými lidmi z doby kolem půl milionu let. Ba někteří dnešní lidé mají kvůli určitým nemocem odstraněnu celou mozkovou hemisféru a pokud je tak učiněno v dětství, přebírá její funkci ta zbylá a dál zůstává lidské chování. Žádné opičí ani primitivní chování se u nich nekoná.

Velikostní rozdíl mozku by však mohl znamenat rychlejší dospívání. Tj. méně času k předání mnoha informací učením. Určitě by na tomto místě pomohlo vědět, jak dlouhé bylo dětství takových starobylých populací.

 

Možnosti analytických přírodovědných metod

Zda tento dávný chlapec zemřel ve svých 9ti nebo 12ti či 14ti letech, to dnes můžeme zjistit naštěstí docela přesně novou speciální metodou - ze zvětšeného obrazu výbrusu zubu. Život zubu se nám zaznamenává na den přesně. Odhad se jen omezuje na věk dítěte, kdy došlo k založení zubu v čelisti. Před výzkumníky tak nyní stojí úkol zjistit u pravěkých dětí jejich přesný lidský individuální věk. Pak si konečně budeme jisti, jak rychle dospívali dávní lidé a budeme mít časem velmi solidní a konkrétní informace, na kterých budeme moci revizně hodnotit možnost míry a množství memů předávaných u těchto starobylých populací. Zatím však můžeme jen odhadovat, že dětství bylo o něco kratší a předalo se tak v rámci kultur i méně informací - memů. Pokud by bylo dětství dříve výrazněji kratší, mohli bychom modelovat tehdejší společenství jako malomemetické kultury. Konkrétněji řečeno, dětství se svými specificky upravenými memy a z nich vyplývajícím chováním předpřipravuje cestu k pozdějšímu zavedení následných memů a dalšího chování na zralejší (realističtější) úrovni. Celkově by byla taková kultura memeticky chudší či jaksi předčasně dospělá. Zjednodušeně to znamená, že standardní kulturní základ by byl menší, nicméně následná potřebná řešení a další návody na přežití by byly ponechány na autonomním řešení tehdejších konkrétních lidí. Pro nezávislého pozorovatele by se pak jevily jednotlivé generace takových kultur vzájemně značně odlišnější. A to i individuálně. Populace by byla více technicky i řemeslně diferencovaná oproti podstatně mladším kulturám.

 

Sezonalita a migrace

Podobně se to má v knize s popisovanou sezonalitou, spojenou s migrací skupin. Takový zásadní pohyb skupin je pouhou spekulací a pouhým otevřením tématu. V románu se vychází z předpokladu, že by severněji orientované populace měly vytvářet více dochovatelných artefaktů, kterým bychom dobře rozuměli. Typické severské osídlení z tak starých období v archeologickém materiálu však chybí, takže se jeví trvalé dobytí severu jako nedosažitelné. Překážkou nemusí být prvoplánově nějaká rozumová či kulturní nedostatečnost (třeba malomemetický typ kultury). Mohl to být i obyčejný či skrytý biologický limit, jako tmavá kůže nebo nedostatečná odolnost vůči nemocem ze změny stravy a nošení oděvu. Právě tyto biologické limity pomohly smést původní obyvatele některých vzdálených končin ještě v poměrně nedávné době. Za všechny jmenujme Tasmánce a příslušníky některých kmenů Ohňové země. Vlastně jim nikdo nijak neublížil, jen byli přinuceni akceptovat naši kulturu, nosit oděv a jíst naše jídla. I to je dostatečně smrtící koktejl.

Ale zpět k sezonalitě. Zuby zvířat nesou unikátní informaci o ročním období, ve kterém bylo zvíře zabito. Pokud tedy například na jedné lokalitě najdeme jen letní úlovky, jedná se pak len o sezónní letní tábor. Bohužel takto bylo zpracováno jen několik lokalit, snad ještě méně než je prstů na jedné ruce a to navíc jen daleko mladších. Sice jsou známé např. velké lokality jako Bilzingsleben nebo Scheningen, které datačně spadají více k půl milionu let, ale ani tam nebyla sezonalita zkoumána. Nakolik je však vůbec reálná podoba kultury, zaměřené na dalekou migraci s předměty spojenými s neobvykle dalekým transportem? Jak dlouhých sezónních pohybů je samotný člověk vůbec schopen a za jakých předpokladů? Aby se lidé skutečně zbavili strachu ze zimních radovánek, museli by se přesouvat velmi významné stovky kilometrů. Byla by toho fyzicky taková komunita schopna s dětmi a staršími jedinci? Bylo by to vůbec časově reálné? V románu se představují sice výrazné migrace, ale spíše s kompromisním vyhledáváním lokalit s vhodným mikroklimatem, než se skutečnými ,,tahy ptáků na jih“.

Takže otevřela-li kniha o Iradisovi téma tak revizně, že se ukazuje, co se při dosavadních výzkumech přehlíželo a zároveň nás nabádá, co je třeba dalšího, zcela konkrétního udělat, splnil tento projekt svůj záměr. Důležité je, že potřebné výzkumy jsou pro nás dosažitelné a že je takové poznání v naší moci. Jen tak bude mít práce badatelů skutečný smysl. Protože teď víme, co požadovat, abychom se hnuli kupředu a nefantazírovali či se přímo netopili zbytečně v dosavadních omylech. To je totiž primitivnost ale primitivnost naše, což je zřejmě jediná objektivní primitivnost, kterou jsme našli.

 

 

,,Když hlubiny moří vypravují dávné příběhy lidí“

 

Na indonézském ostrově Flores ve vrstvách starých kolem 800 000 let, tedy téměř milion let, našli archeologové kamenné nástroje v takové míře, že nedokladovaly jen jakési náhodné pozastavení lidí v tomto koutu světa, ale normální osídlení. Vzhledem ke geologii a morfologii mořského dna by to ovšem znamenalo, že je tento ostrov vždy vzdálen od nejbližšího souostroví minimálně 19 kilometrů a ze sousedního souostroví by v dobách zalednění byla jen součást pevniny. Zato oněch dělících 19 kilometrů tvoří velmi hluboké moře. Jak vypadalo takové dno před milionem let? Planeta se v těchto ohledech za tak krátký časový úsek příliš nezmění. Pokud tedy nedojde k náhlé a ohromné katastrofě. Nicméně, ta by byla zaznamenána právě v geologických usazeninách v době dávného osídlení ostrova. Logický důsledek je jen jediný a toho jsou si věci znalí paleolitikové vědomi. Že totiž tehdejší člověk překonal oněch dvacet kilometrů přes volné moře ke vzdálenému, sotva viditelnému ostrovu. Australští badatelé se možnostmi takové plavby zabývali, protože podobně muselo být dosaženo samotné Austrálie před nějakými 60 tisíci roky. A je jen zřejmé, že lodě si nepostavil člověk jen pro takové výpravy, ale nejpravděpodobněji byl již zkušeným námořníkem, dobře obeznámeným se stavbou lodí i s mořem a proto se vydal na tyto náročnější plavby.

Co se týká technické podoby lodí, mohla být různá. Tamní vegetace nabízí některé ideální materiály. Jeden z možných materiálů je bambus. Ten má tu výhodu, že je uvnitř dutý a některá internodia lze použít jako rezervoáry pitné vody. Pokud jde o zmíněnou představu oplachtěné lodi, je to z gradualistického hlediska nepřijatelné. Skutečností však je, že tehdejší lidé o teorii gradualistické evoluce ani o představách svých primitivních a omezených schopností, hlásaných až téměř milion let po jejich existenci, nic nevěděli. Proto nezatíženi takovými předsudky mohli nerušeně svým chováním vyřešit vše, co bylo zapotřebí. Všimněme si, že tvar lodě má i každý obyčejný pěstní klín. A upletenou rohož pověsit na pár spojených kusů silnějších bambusů, to není také žádný kumšt. Totéž nezávisle na okolním světě vyřešili i Eskymáci na svých umiacích.

A nejen to, podobná situace je mezi Evropou a Afrikou v západní části Středomoří. Tam se najednou objevují tytéž krásné pěstní klíny jako v Africe. A co víc? Jsou o 400 000 let starší, než ty z Floresu. V těchto případech je vždy důležitá geologie, která nám má zodpovědět, jak se chovalo v daných dobách mořské dno. Hlubokomořský výzkum u Gibraltaru odhalil znovu značnou hloubku dna, ale zároveň našel podmořské hory, které mohly být v určité době ostrovy. To znamená, že v jistých dobách pro námořnictví znalé obyvatelstvo Afriky mohla být Evropa značně lákavým cílem. Ale aby to nevypadalo jednoduše a zvláště pro suchozemské krysy, jakými jsme my, rozdílná salinita a teplota Středozemního moře a Atlantického oceánu znamenají bouřlivou výměnu jak hlubinného, tak povrchového vodstva. A při zúžení hrdla vznikem ostrovů mohl být proud vody v průlivu stále stejný jako dnes nebo dokonce ještě silnější. Plavba v rychlém proudu je něco dost náročného a vypovídá to hodně zajímavých informací o lidech i z tohoto období. Nicméně opatrný badatel znalý geologie ví, že Indonésie je geologicky velmi živé teritorium, kde je možné cokoli a výrazné kolísání hladiny Středozemního moře ve třetihorách je něco fenomenálně známého. Obě lokality nabízí vidinu fascinujícího pohledu na naši minulost, proto si žádají o speciální revizní přístup geologických okolností.

Pokud jde o faunu ostrova, chtěl jsem ukázat zvláštnosti evoluce, kdy se jedna zvířata rozvíjí v gigantické formy a jiná se naopak zmenšují. Pro určitou názornost jsem proto začlenil trpasličí slony s gigantickými varany. I člověka zde ovlivnily stejné síly přírody a podobně jako onen slon i on se bude zmenšovat, zatímco jeho současník potkan, se bude jako ohromný varan zvětšovat.

Co nám může přinést pohled na naši v publikacích uváděnou představu floreského trpasličího člověka? Možná dost překvapení v pohledu na nás samé, na naše představy o lidech kolem nás a na naše zacházení s daty. Jeho ,,představení“ je spíše protknuto nádechem nahého primitiva bez kultury (vybaveného minimem průvodních artefaktů). A to přesto, že to byl stále provozovatel ohniště, se vším, co k tomu patří (a informace o provozovatelích ohnišť jsou vždy velmi obsáhlé). A pak zde máme také jeho kamenné nástroje. Ty mají opět nějakou typologii, nějakou surovinu a konkrétní výrobu i užití k něčemu dalšímu. Znovu se nám tedy nabízí kulturní nápověda.

Samotný fakt, že člověk z časů Iradise zůstal někde zcela izolovaný od ostatního světa, když se hladiny vod zvedly a ostrov obklopilo jen moře, je zcela fascinující. Laik se nejspíše zeptá, proč tedy tito lidé neodpluli z tohoto ostrova? Odpovědí může být to, že někteří možná ano, ale jiní tu byli prostě doma a nechtěli hledat jinde nejistou existenci v prostředí a teritoriích jiných lidí. Tam venku svět totiž nebyl prázdný. 

 

Poznámka

Když jsem si prohlížel směry povrchových proudů Tichého oceánu právě v oblasti ostrova Flores, zaujalo mě, že by se lodě trpasličích hobitů mohly snadno dostat na pevninu. Stačilo by nechat se unášet proudem. Ostrov pro ně nebyl pastí. Ale když jsem se podíval na proudění oceánu celkově, nabízí se úplně jiná možnost osídlování ostrovů a to, že původní námořníci z východní Asie, kteří využívali přirozené proudy moře, mohli postupně osídlovat ostrovy směrem na východ a jihovýchod a ve směru proudů pak na západ. Flores by byl potom posledním osídleným ostrůvkem takových cestovatelů. Vypadá to jako zbytečně překombinovaná myšlenka, když uvážíme, že Flores byl od pevniny vzdálený jen pár hodin plavby, nicméně v poslední době se objevují zprávy, že floresští hobité měli zřejmě obdobné soukmenovce na dalších ostrovech.

Takže naši námořníci nemuseli být jedinými mořskými vlky, ale jen jedni z mnoha, jen troškou vody v ohromném a rozlehlém oceánu lidské tvořivosti, vynalézavosti a odvahy.

 

 

 

Tato zpráva není úplná. S novými objevy a poznatky, které se budou týkat právě staré kultury, o níž pojednává román Dobyvatelé zapovězené země, ji budeme průběžně rozšiřovat.

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Back to the Antropark

Zurück in den Antropark

 

© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz