Dobyvatelé zapovězené země - Libor Balák

© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

Zpět na výběr povídek

Back to list of stories

Zurück zur Liste von Geschichten

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Back to the Antropark

Zurück in den Antropark

 

PRVNÍ EPOCHÁLNÍ ROMÁN Z NEJSTARŠÍCH DOB LIDSTVA

LIBOR BALÁK

 

FIRST epochal novel from the earliest times HUMANITY

Raiders of the forbidden land

 

Průběžná zpráva - zde najdete informace o nejnovějších poznatcích a objevech, které se týkají kultury, o níž pojednává tento román

 

Prolomení času

 

Zapomeň na svět. Zapomeň kdo jsi, kým jsi a že vůbec jsi. Zapomeň na své přátele i nepřátele, na události dní minulých i jsoucích. Zapomeň na všechno, co jsi kdy slyšel vyprávět o věcech dávných, o minulosti a historii. Zapomeň na to, co jsi kdy četl, co jsi kdy zaslechl, ba i na to, co sis kdy pomyslel. Tyto věci nebudou podstatné, protože tě odvedu do prázdnoty vesmíru daleko, předaleko od naší planety, od toho modrého ostrova života a vystavím tvou mysl mrazu nicoty vakua černého nekonečna. Poletíme spolu napříč naší stařičkou a nesmírně ohromnou galaxií, velmi hluboko, co nejblíže jejímu středu, mineme jej a budeme dál pokračovat až do protilehlého kouta, než je nyní naše rodná Země, až tam, kde byla na své pouti naše sluneční soustava kdysi dávno.

Čas se prohýbá, napíná a až povolí, jeho rovina a my se ocitneme se svou myslí v před tím prázdném vesmíru. Ale pohleď na tu krásu... zase je tu ta naše nádherná, modrá planeta. Našli jsme ji na úplně jiném, velmi vzdáleném místě, zastihli jsme ji na její cestě v čase i prostoru právě tam, kde byla před více jak půl milionem let.

Kde jsou legendární lovci mamutů? Odtud se zdají být jen tím, co jsou, tedy lidmi éry jen o trochu starší než lidé staré říše egyptské, čas tak současný, jako by byl včera. Tady jsme ale mnohem, mnohem hlouběji v čase, jsme opravdu v dalekém a hlubokém čase, velmi, velmi vzdáleném a ztraceném. Žádná svítící velkoměsta, žádné reflektory lodí, žádná poziční světla letadel, žádná osvětlená kolejiště, žádné svítící šňůry aut uhánějících tam a zpět po dálnicích. Planeta pod námi v noci nesvítí ničím jiným, než svými vulkány, požáry, blesky v bouřích a tisíci maličkých světýlek, ohýnků z táborových ohnišť, kde si lidé povídají svoje příběhy, příběhy druhů, příběhy hrdinů i dávných předků, aby pak ulehli a ráno vstali a vydali se za svými povinnostmi i dobrodružstvím. Nuže, vydejme se tedy na pouť časem, abychom vyrvali mrazivému tichu vesmíru příběhy dávno zapomenuté a abychom vzkřísili obrazy dávno vyhaslé a pocítili velkolepost činů hrdinů těch nesmírně dávných dní.

 

 

 

Břemeno lásky

 

,,Tanama gesadunaeurata un kusamana tuedla tutuapa, sei gesanuma i gesanuma terresatauta getthch kapana un sema erarataina it slepanta la se i to gereata inumathuseata. Raitesephia tzs it úzus it erzus un kajmana. Rukasania un et og gatt ertaputa mataris randa rorch. Leges un ligo sen sof kar chnall. Jukavaka tosemalonda un enod kaich un kenoch Dai nesem sonem saterlatern jamaka dalent. Ropsala natug masenapch ritulast eviko nato mus nat suf un erosax. Nasanischamos netomablemas enablu natol tareba. Naseco Natago un navach uin samel. Eten sapi sapin! Nasuch natech et to databriela natrk. No to se ki dach, no to se kisen zasfisis zachrisris un nate un nadesapues. Tanemama gesadun samana tutedlata sei i kusama geunadlana noš ena pualtana,iamakaná un itaperra tanama ekesaurata.“

,,Veliké jsou pláně severu, rozsáhlé pustiny chladu, kterým se je vhodné vyhnout, bys zachoval sobě život, své ženě lásku a dětem budoucnost. Jen vítr a Duchové mrazu a smrti obývají ten kraj a jen hlupák by před jeho dechem necouvl. Veliký Duch smrti zde roztahuje svůj šedý plášť a dovídáme se o něm jen z doslechu a z povzdálí. Vyhni se těm končinám, muži, neboť polibek smrti je ti tam všude na blízku a nevěsta s ledovými tvářemi si tam na tebe dělá zálusk. Utíkej odtud! Zanech tam všechny věci a prchej, smyj ze sebe její pel a její dech. Svůj oděv spal a pořiď si nový plášť a novou obuv, protože i v nich bude sídlit její poselství tvého konce, které ti na severu nadělí bez ohledu na tvou sílu, trpělivost a moudrost.“

Kmen Suruah národa Sukhi, větev Lukataruha - Velká epopej hrdinů 537 076 let před námi

 

 

Nádherná modrá obloha tak jak má být. Nahoře tak modrá a sytá jako fialovomodré květy lučních rostlin, proti nimž bílé lístky jarního větvoví stromů vypadaly pohádkově strašidelně. To zavál teplý vítr, odhalil světlá bříška lístků a jemňounce je pohladil. Kdesi v dáli se rýsují mohutné bouřkové mraky. Působí monumentálně a majestátně, ale tady na kopci nic takového nad hlavou neuvidíte. Je odtud nádherný rozhled do krajiny, před vámi se otevírá rovina a to hned v několika směrech tak, že rozeznáte stromy a keře snad na desítky kilometrů. A tam, na jihovýchodě ty drobné, pomalu se pohybující světlešedé tečky, to není nikdo jiný, než stádo slonů. Jejich menší uši sem tam zamávají na pozdrav letícím ptákům a dlouhé, rovné kly ladně projíždějí svými hroty nad travinami. Když tu náhle se srazí se spadlou větví, zaboří se do ní a strhnou z ní velký kus kůry i s uvolněným lýkem. Špička chobotu nabere svými prsty chutné lýko a dopraví je bezpečně až nahoru do lačných úst. Je doslova cítit teplo sálající z těchto kolosů. Starostliví dospělí se ostražitě zaposlouchávají do zvuků v okolí, odrostlejší kusy zkoumají všechno, nač jejich citlivý chobot dosáhne a mláďata se motají kolem. Jedno malé slůně utrhlo ze stromu veliký kus kůry a utíká se svou trofejí nazpět k mámě, snažíc se tvářit velmi vítězoslavně.

Rachot z padající olamované kůry i samotné kousky kůry se šustotem zmizely v keři pod stromem, aby odtud vyhnaly malého jelínka. Vyběhl vyděšený ven ze svého úkrytu, běží zmaten celým stádem slonů a leká se každého okelněného obra, do kterého málem vrazí. A aby byl ještě větší zmatek, sloni troubí a jelínek tím více vyděšený pobíhá od zvířete ke zvířeti, až nakonec přeskočí nízké keříky mezi dvěma velkými samicemi, z nichž je jedna beze sporu matriarchou a dopadne na malou planinku. Otočí se a dívá se nazpět věříc, že je již v bezpečí. Najednou jako blesk z čistého nebe se k němu rozletí veliký, barevný stín. Ohromnou rychlostí smetá jelínka na zem a znovu se k němu vrací, to však jelínek už stojí opět na nohou a snaží se rozběhnout. Rozmazaný stín znovu vystřelí k jelínkovi a smete jej z místa, na kterém se právě nacházel. Až teď se stín zastavil a mění se v ohromnou a krásnou, elegantní kočku s gracilním trupem a štíhlýma nohama. Drží jelínka svými měkkými tlapami, které jsou uzpůsobené spíše k běhu, než k trhání kořisti, ale to jí nijak nevadí. Jediným rozevřením tlamy obnaží hrůzně dlouhé horní špičáky, v příštím okamžiku je zaboří do krku nebohého zvířátka a ukončí jeho pouť na tomto světě.

Nádherná kočka je samec v plné síle. Mladý muž, který je tu schován se svým synem za kmenem mohutného stromu, sebou trochu trhl překvapením. Vlastně on i jeho syn vyšplhali pár metrů nahoru, aby mohli pozorovat stádo lesních slonů a prozkoumali jejich zdravotní stav. Syn je asi osmiletý a otec mu dnes ukazuje život v přírodě hned z prvé ruky. Chlapec se cítí bezpečně a až doposud seděl velmi pohodlně jako na divadle a sledoval zvyky a chování lesních obrů. Ti svým piknikem na čerstvém vzduchu měnili rychle okolní vegetaci na dřevitou drť a travnatou kaši. Dnes si tedy malý Iradis nehraje s ostatními kluky, čas od času je dobré vzít syny do přírody a ačkoli to zde vypadá jen jako výlet a honba za dobrodružstvím a suvenýry, chlapci se toho mnoho učí od svých otců. Iradis sleduje výraz svého otce, jeho klid, vyrovnanost i úsměv na tváři.

,,Když jsem byl malý, myslel jsem si, že se musí tatínek slonů i lvů moc bát. Myslel jsem, že muži před nimi raději utíkají a z úkrytů vyhazují oštěpy tak dlouho, až náhodou některý z nich slona zabije. Že se raději na slony ani nepodívají,“ chlapec se usmál své někdejší dětské naivitě. ,,To jsem byl moc malý a ještě hloupý a neznalý,“ pomyslel si.

Dávno ví, že lovec si najde své místo u stáda či kočky a odtud bezpečně sleduje veškeré dění. A čím více sleduješ své bratry v přírodě, tím je lépe znáš a lépe jim rozumíš a méně se jich bojíš, protože víš, co máš kdy dělat. Dnes se neloví, jen se pozoruje, ale ani to není přesné. Dnes jdou s tatínkem za určitým posláním, chtějí zkontrolovat, kde které stromy kvetou, kde a jak na nich roste listí, kde a jak vyráží jarní traviny či květy, aby znali dobře stav pastviny zvěře, která je bude zajímat.

Když kolem utichl les, slezli dolů ze stromu, vzali si zbraně a šli dál zpola zalesněnou krajinou, až téměř ke břehu řeky. Sluníčko pěkně pálilo a do bronzova opálená těla bylo i tak dobré natřít hlinkou, aby nepřišla k újmě. Oba pozorovatelé šli proti proudu toku na palčivém slunci a když se jim do cesty postavilo slepé rameno řeky, které zde vytvořilo zpola rákosem zarostlé jezírko, posadili se na jeho okraji. Muž z brašny vytáhl pouzdro s barevným prachem, nasypal si trochu do dlaně, smíchal jej s vodou a natřel ramena a záda sobě i svému synovi. Když už byli tady u rákosin, ponořili oba ruce pod vodu a vytrhávali jejich kořeny z měkkého substrátu. Vynosili z vody hromadu rákosu, sedli si na zem a mezi chodidla si nachystali kamenné nástroje pracovní hranou nahoru. Na tu přikládali rákos a zručnými pohyby jej řezali tak, aby kořeny oddělili od stébel. Kořeny pak dali do sítěk, které sebou nosili pro jejich praktičnost. Nic nevážily a přesto byly schopné pojmout velký objem. Teď v nich propírají svůj sběr. Chlapec se spokojeně dívá, jak mizí hnědavá barva z kořenů a jak se stávají bělejšími. Pak otec část kořenů vzal, položil je na jeden z plochých kamenů na břehu a jiným menším začal kořeny rozemílat. Chlapec tuto činnost velmi dobře znal, ale nepřidal se k otci, přiložil ruku k dílu jinou prací. Nachystal otcův nepromokavý váček s troudem a zápalným dřevem, pak v okolí nasbíral uschlé větvě z mrtvých stromů a přidal hromadu suchých, starých travin. Už ve svých letech dobře věděl, že bez pryskyřičného dřeva musí samotné dříví zapálit větším množstvím pomocného, dobře hořlavého materiálu. A také věděl, jak vše skládat a vrstvit, aby plameny mohly pěkně postupovat odspodu nahoru a na své cestě pěkně pracovaly a nedusily se. Tak vytvořil středně velkou, vzdušnou konstrukci.

Jako malý si hrál chlapec, tak jako ostatní děti, se vším možným a dřevo různých stromů a vlastností bylo jedním z nejvděčnějších materiálů. Dá se z něho postavit oblíbené dětské obydlí nebo složit jehlan či jen hrát si s dvěma nebo jedním kouskem. Každé malé dítě tak velmi dobře ví, že třením dřívek vzniká teplo, trpěliví dospělí přidají sílu a šikovnost a nápaditost a buď speciálním lučíkem nebo pomocí triků pro zvýšení přilnavosti roztočí v rukou hůlku tak, že při rychlém vrtění o položené dřívko dojde k takovému navýšení teploty, že pak stačí přidat jen troud a opatrně foukat. A ačkoli má chlapec ještě malé plíce, dokáže si s ohněm vyhrát, jako by rozuměl jeho Duši.

Oheň vesele praská a konzumuje nachystanou hromadu topiva, oba sedící přikládají a tváří se nyní unaveně. Otec učí syna využívat odpočinku tak, aby dopřál nohám klid. Za chvíli přece zase půjdou pěšky a daleko, sil jim nesmí ubýt, stejně jako nohy je nesmí bolet. Je nutné vést děti ke kázni přirozeně příkladem vždy, když je příležitost. Iradis není kluk, který by byl nespoutaně rozverný a dovede se dobře ukáznit. Svého otce považuje za vynikajícího lovce, který přírodě dokonale rozumí a je-li v ní tichý, aby slyšel její dech, on, Iradis, je pak také tichý, aby naslouchal jejímu tepu. Není to výlet, kdy si mohou spolu stále naplno vesele povídat a hrát si, ale jsou to sdílené chvíle, kdy se otevírají světu kolem a chovají se podle jeho pravidel. Přesto tatínek si najde vždy chvíli pro hru, dovádění i povídání. Všechno ale musí mít nějaký řád, i když jej Iradis necítí. Jeho otec jen využívá příležitostí a okolností, takže vše je pro chlapce přirozené. Oheň dohořívá a na hromadě popela skončila první placka, uhnětená z rozdrcených kořenů. A zanedlouho se jich tu peče už několik. Tento chleba je pro poutníky požehnáním, i když dnes k němu nepečou žádné maso. Dnes byl úkol jiný a všechnu energii je třeba dát do chůze a pozorování velkých zvířat kolem. Když dojedli, zalili zbytky ohniště a vydali se zase dál. Vlastně už se jen vrací ze své výpravy, ale jinou cestou než přišli a stále pozorují život kolem, aby domů přinesli čerstvé zprávy o dění v okolí.

Nic tady v přírodě není samozřejmost, všechno zde stojí úsilí a práci, i když to možná na první pohled vypadá jen jako nenucená zábava. Oba dávají stále pozor a bedlivě poslouchají, otec Iradise se dokonce snaží i čichat. Někdy se zastaví, vědomě chytá pachy a přemýšlí, zda je vše, jak má. Hlavně když budou na cestě u hranic území, prozradí vzduch kouř z ohňů jiných lidí ještě dříve, než uslyší hlasy a než cokoli uvidí.

Teď něco zašustilo v rákosinách na protějším břehu. Otec i syn okamžitě znehybněli a pomalu se spouštějí k zemi, aby nebyli zpozorováni. Rákosí znovu zašustilo, teď se rozhrnulo a z něj vystoupila podivná malá skupinka lidí a to opravdu velmi, velmi podivná. Dvě ženy, jeden muž a několik dětí. Přitom jedna žena pomáhala dětem a druhá se nechala nést od onoho muže na zádech. Pozorovaní se pohybovali pomalu, ale stalo se něco zvláštního. Ani na druhém břehu muž ženu nesundal a ona dál nešla sama po svých. Nepřenášel ji prostě jen přes vodu, ale šel s ní dál a dál. Děti byly podivně tiché a rozhlížely se kolem jako dospělí. Chlapec poznal citem, že toto chování je nezvyklé, jiné, i když se v něm nevyznal a už vůbec neznal jeho příčinu. Zato jeho otec byl do všeho dobře zasvěcen. Nechali skupinku projít a pak se za ní sami vydali, jdouc stejným směrem. ,,Bylo by dobré se kvůli těmto lidem zdržet o den a pomoci jim,“ obrátil se muž na syna.

,,Proč?“ zeptal se upřímně Iradis.

,,Protože se jim každá rozumná pomoc hodí. Pomáhá se tomu, kdo potřebuje pomoc.“

,,Oni potřebují pomoc? Jak jsi to poznal?“

,,Sám jsi snad viděl, že potřebují a velkou,“ odpověděl otec.

,,Ano, viděl jsem, jak muž nese ženu. Potřebuje ona pomoc?“

,,Ne, pomoc potřebuje ten muž, protože ji nese již dlouho a ještě ji dlouho ponese a za nějaký čas bude trpět vyčerpáním a bolestmi od takového břemene.“

Iradis se zamyslel a zeptal se: ,,Tak proč ta žena nejde sama?“

,,Milý synu, ta žena nemůže chodit, když byla asi jako ty, spadla z velikého kamene a od té doby ji nohy neposlouchají. Její muž ji tedy nosí z místa na místo a o děti a sběr se stará jeho druhá žena se staršími dětmi.“

Chlapec se díval, jakoby do prázdna a očividně přemýšlel. Bylo mu ženy moc líto, ale bylo mu také velmi líto toho muže, který nosil takové břímě z místa na místo. Když on má něco nést, jak jej pak všechno bolí a jak se mu hned zdá cokoli těžké. Nosit celého člověka, to musí být strašné.

,,Tati, to musí být moc těžké, proč to ten muž dělá, vždyť je to bolestivé, nosit takovou zátěž. Lidé si mají pomáhat, muž a žena mají vzájemně vše sdílet a pomáhat si, ulehčit si život, namísto toho je mu ona přítěží.“

Muž si dřepl, aby byl u Iradise co nejblíže: ,,Ta žena pro něj není břímě, pro toho muže je život těžký, život je břímě, ale ne ona. Nenese svou ženu, ale to břímě života. Tak to cítí on, znám jej. Je to moc dobrý člověk a kdykoliv kdokoli může, rád jim vypomůže. Sdílením těžkého života je břímě lehčí pro všechny.“ Pak ještě dodal: ,,Učí nás to soucitu a síle k pomoci. Půjdeme za nimi. Já jim pomohu nést tu ženu a ty budeš místo jejich dětí dávat pozor na okolí, aby si mohly chvíli hrát a povídat si a odpočinout si.“

Iradis se zatvářil překvapeně: ,,Já se stydím a bojím, nevím jestli to zvládnu, tati.“

,,Neboj se, pomáhat je moc důležité a když překonáš vnitřní nechuť ze studu a neznámého, bude ti pak moc dobře a nebude pak na tobě ležet břímě pomoci.“

,,Cože? Jaké břímě?“ zeptal se hoch.

,,Tys to ještě neslyšel?“ podivil se otec. ,,Když někomu nepomůžeš a mohl bys mu pomoct, tak pak to břímě neseš ty sám na své Duši. Pak se Duše křiví a ohýbá a člověk je celý pokřivený a když nepomáhá druhým, často leží na něm taková zátěž, že je pak až zchromlý na celé Duši. Nikdo s ním nevydrží, jak je podlý, protivný a do sebe nechutně pohroužený. Jeho veselí či důstojnost jsou jen jeho maskou.“

Chlapec to ještě nikdy neslyšel. Většina informací o světě přicházela k němu ve formě příběhů. Takové přímé informace často nedostával, rychle se na ně zapomínalo a děti ani nebavily, měly raději příběhy, povídání, které si představovaly před očima a přeneslo je do jiného světa, kde se odehrávaly ony neuvěřitelné věci.

,,Je, tati, o té pomoci nějaký příběh?“

,,Ano, je, večer ti jej mohu vyprávět.“

„Tak to bude skvělé, tatínek je naprosto úžasný vypravěč, přidává si k příběhům spousty vlastních slov. Když je v příběhu například: ,,Byl večer a jeden chlapec šel stezkou slonů...“ tak tatínek přidá: ,,Byl teplý večer, slunce už dávno zapadlo a kraj se zahalil do šedomodrého hávu tak, že jste skoro nic neviděli. Spíš byl slyšet šustot trávy a listí, když po zapomenuté sloní pěšince si to mašíroval rázný chlapec. Byl celý opálený, jen bělostné zuby mu svítily…“ To si to musí člověk prostě celé hned představit a jako by tam skutečně byl a vnímal to šero, pach slonů, vůni travin a cítil přítomnost onoho chlapce. A u toho tatínek ještě dokáže mluvit pomaleji a pak zase rychleji, ba někdy dokonce mění hlasy a napodobuje i různá zvířata,“ přemýšlel a těšil se v duchu Iradis. Tohle každý neuměl, někteří vypravěči byli spíš, jak to říci... neštěstím pro posluchače. Chlapec se usmál. Vzpomněl si na babičku, která příběhy vyprávěla smutným, monotónním hlasem, jeden příběh jako druhý, věta jako věta. Jen aby je nezměnila a předala je jen tak, jak je slyšela. Ale i tak byl rád, že babička vyprávěla, dobře se mu u toho vyprávění usínalo. Podíval se před sebe a viděl další velké jezírko, slepé rameno řeky. Otec zahnul prudce doprava a tak šli spolu rychle obloukem dokola. Ještě zahlédl onu skupinku lidí, jak jde stále k vodě.

,,Proč se jim najednou vyhýbáme? Už jsme měli být u nich,“ ozval se Iradis.

,,Ještě na pomoc není vhodná doba,“ odpověděl otec. ,,Teď nás nebudou potřebovat, pomoc dostanou přímo od samotné řeky.“ Chlapec tomu mnoho nerozuměl a byl velmi zvědavý, jak to tatínek myslel, ale když zahlédl výraz v jeho tváři, bylo mu jasné, že se to brzy dozví. Samozřejmě byl netrpělivý, ale otec jej nechal, aby namáhal svou představivost a přemýšlel sám, jak by na místě oněch lidí situaci nyní zvládnul. U toho oba nezapomínali, proč jsou tady a pozorovali přírodu a její zdroje kolem. Chlapec byl v nevýhodě, protože byl malý a neviděl tak do dálky, ale tohle byla oficiální a regulérní výprava dvou mužů, takže bylo nutné nechat chlapce občas „vyrůst“, aby přehlédl co nejširší kraj. To bylo pro hocha velmi snadné, jako všechny děti i on tuze rád lezl na všechny příhodné stromy a jakmile to bylo jen trochu možné, byl výš než tatínek a hlásil podrobnosti o koních, slonech a dalších zvířatech s takovou přesností, že by dospělý mohl závidět.

,,Někde tam před námi je smečka hyen!“ zřejmě pro nadšené popisování sloních stád si až teď vzpomněl chlapec a mávnul paží před sebou, aby naznačil směr. Otec si tedy vložil oštěp pod paži a do obou rukou uchopil dlouhé, na koncích špičaté rotační tyče. Mrkl spiklenecky na syna a ten se zaopatřil stejně. ,,Může tam být mršina, u které hyeny jsou, ale může tam být také šelma, která bude ochotná si bránit svou právě ulovenou kořist,“ potichu šeptl otec. ,,Musíme se připravit na všechno.“

Šli teď otevřenou planinou, ve které tu a tam stály mrtvé stromy a jejich visící zbytky kůry nenechávaly nikoho na pochybách, že tady krajinu vytváří sloni.

Podivná skupinka lidí si zatím našla starý, suchý kmen stromu, který tu zůstal coby všudypřítomné dílo zkázy po slonech. Stačilo jen sesadit podobné čtyři kusy k sobě, stáhnout je koženými řemeny a jednoduchý vor byl na světě. Žádná paráda, ale bylo to rychle a bohatě to postačí. Když tito lidé potřebovali zdolávat vzdálenosti po moři, jejich plavidla pak musela být daleko spolehlivější, praktičtější a neskonale rychlejší. Tady však taková práce nebyla nutná a v prohřátém povrchu stojaté vody se už pohybuje malý vor vezoucí celou skupinku lidí i s jejich nákladem. Kolem plave spousta jiného dřeva, na jehož hřbetech se vezou plazí pasažéři, aby se zde ohřívali a nabírali sílu slunce do svých opancéřovaných domovů, které si nosí stále sebou. Teď ožily děti, které doposud musely všechnu energii dát do dlouhého pochodu a pozorování krajiny. Tomu nejmenšímu se na tváři objevil úsměv a pomaloučku ze sebe vysoukal radostné: ,,Želvičky, móóóc želviček!“

Tmavé, ploché krunýře snadno sbíraly ty nejteplejší sluneční paprsky a rozhýbávaly tělíčka svých majitelů tak, aby želvy mohly žít spokojený život jak tady, tak o pěkných pár kilometrů severněji. Když se vor přiblížil k nějaké takové plovoucí arše Noemově plné plastronů a karapaxů, což jsou názvy pro spodní a horní želví krunýře i s jejich obyvateli, pak se tito vrhli do vody, aby si zachovali vlastní kontinuitu poklidného života. A to udělaly dnes želvičky moc dobře. Jednak se na lodi vezou děti, které mají dovoleno želvy lovit na jídlo a také tak snadnou kořist mají dovolenu sbírat i staří či nemohoucí lidé a to matka některých těchto dětí tady je. Nikdo jiný želvy lovit nesmí. Toto Tabu platí především pro suchozemské želvy, ale už jen zdravý a trpělivý dorost by dokázal takové jezírko za pár týdnů zcela zdecimovat, stačí jen to správné teplé roční období, potopit se v dostatečné vzdálenosti od odpočívajících želv a pak je nečekaně uchvacovat přímo z jejich plavidel.  Ovšem mnohdy bývají kolem jezírek další menší kaluže, kde jsou želvičky doslova jen sbírány až do smutného konce. Proto se tito lidé ve své moudrosti už dávno shodli na tom, že tak snadná a bezbranná kořist je nedůstojná řádného lovce a je předurčena jen pro ty, kteří si rychlejší a silnější kořist nemohou dovolit pronásledovat.

Zatím naši muži obešli jezírko a teď již z jeho protějšího břehu pozorují, jak se k nim přibližují lidé na voru. Usilovně pádlují ulomenými klacky, které jsou vždy samy o sobě dobrými pádly, zvláště pro takovou stojatou vodu. Kolem se klidí vodní ptactvo, kterému se pranic nelíbí tak početná lidská společnost. Ze stromů odlétají veliké volavky a z vodní hladiny startují divoké kachny. Do pohybu se dala i veliká labuť snažící odlepit své tělo od vody. Mává pomalu svými mocnými křídly, ale nemůže si to nyní namířit prostředkem jezírka po jeho délce a musí se díky plavidlu spokojit s příčnou startovací dráhou. Mohutný pták se pomalu zvedá, veliká pera víří svým pohybem pod jeho tělem povrch vody, když tu náhle si uvědomí, že by jeho let zákonitě skončil ve větvích stromů hustě lemující břeh jezírka. Stromy se rychle zvětšují a jejich vrcholky jsou příliš vysoko. Labuť se převáží zádí a nastaví proudu vzduchu plochu křídel i ocasu. Okamžitě ztrácí rychlost i výšku jen tak tak, aby se vyrovnala a přistála znovu na hladině. Když pták otočí hlavou na svém dlouhém krku, aby zkontroloval situaci, i tak je spokojený, nedostal se sice do bezpečí vzduchu, ale je teď dost daleko od oněch dvounohých tvorů, od kterých se dá očekávat cokoli nemilého.

To už na sebe lidé volají a mávají rukama. Na všech tvářích se zračí radost a uvolnění.  Lidé se vítají, příchozí vybíhají do prohřáté, mělké vody vstříc připlouvajícím a zastaví se teprve, když se jejich chodidla zaboří do ledového bahna probouzejícího se jarního období.  Couvají, aby ukázali těm z voru, kde je nejpohodlnější opustit plavidlo. Chlapec, stejně jako jeho otec, se chápe zavazadel a pomáhají je vyložit na břeh. Náklad jim nohy vmáčkne hlouběji a i tam ucítí pozdrav paní zimy. Lidé se tváří spokojeně, vesele spolu rozmlouvají, muži se poplácávají na zádech a děti pobíhají kolem. Už hledají v malých kalužích kolem velké želvy, které by si nyní mohly upéci. Chodící žena se synem velkým asi jako  Iradis odešli na dříví na oheň a chromá žena připravuje vše na jeho rychlé rozdělání a také přerozděluje sušeného masa ze zásob  uložených v pletených, kožených síťkách a zamotaných ve svázaných velikých listech do předpřipravených porcí.

,,Jaká byla cesta?“ zeptal se Iradisův otec.  ,,Tentokrát moc pěkná, vody je akorát, není moc studená a místy, hlavně u hladiny, dokonce teplá. Opravdu, sluníčko odvádí skvěle svou práci, jinak plno šlapání pěšky,“ odpověděl zvesela muž s rodinou.

,,A jak jde jarní mapování stád?“ optal se na oplátku.

,,Myslím, že tak dva, tři dny a všichni se sejdeme na Děravé hoře, dáme hlavy dohromady a uděláme pár velkých, loveckých  výprav.  Slonů je tady letos dost a někteří by byli vhodní pro lov. Na koně jsme nenarazili, asi budou jižněji nebo tudy už prošli na sever, zatím nevíme, ale to poznáme, jestli ani dál nenarazíme na jejich stopy. Zubři jsou tu všude v hojném počtu, takže nám koně tak chybět nebudou,“ líčil své pozorování otec Iradise. Druhý muž pozorně poslouchal a pak pronesl: ,,My jsme viděli hlavně jeleny, ale i koně a to hned na začátku naší cesty, ale to už je dávno. Tentokrát šli koně po západním břehu Černé řeky a proto Děravou horu úplně minou, nepůjdou podél Bílé řeky na sever, ale kolem Černé a to na západ a pak se přebrodí a potáhnou na tamní severní pláně.“ 

,,Takže letos nebudou naše loviště pod Děravou horou jako na dlani, budeme muset za koňmi na den cesty, pokud je budeme chtít lovit,“ uvažoval otec chlapce.

Iradis se snažil rozhovor mužů poslouchat, už toho hodně věděl a teď je mu jasné, že na rozdíl od minulého pobytu tady podniknou více výprav do okolí. Je to několik let, co tu byl naposled, snad tři roky. Byli tehdy s mnohými lidmi na menší hoře, ze které byl veliký výhled po planině a to do veliké dálky a na západní a severní straně čnělo množství kopců, kam chodili podél tamních dvou řek na různé delší výpravy. Teď pochopil, že podél té západní Černé řeky bude možná jedna výprava zaměřená na lov koní. Ale to už nad tím vším Iradis přemýšlel jen z povzdálí, protože procházel s dětmi kaluže a hledal také veliké želvy. Dvě malé děti si hrály v mělké kaluži s několika malými želvičkami a dvě další sledovaly Iradise a napodobovaly jej coby staršího a zkušenějšího. Želvy se nenechaly překvapit a tak je bylo po vyplašení nutné v jezírkách a kalužích nahmatat. Snažily se zahrabat do vegetace, kterou voda zalila. Želvy zde šly po své oblíbené potravě, po žábách a čolcích. Iradis nejednou pozoroval želvu, jak svým zobanem doslova přerazila malého skokana na půl. Teď naháněl jednu velkou želvu nejstaršímu synovi chromé ženy a za okamžik už šikovné ruce hošíka pevně držely svůj úlovek. ,,Ty jsi rozený lovec!“ zasmál se Iradis. ,,Jak se jmenuješ?“ Polichocený klučina hrdě pronesl: ,,Kafal! Velký lovec Kafal!“ A dál dělal onen chlapec asi jen o málo mladší než Iradis tomuto titulu jen čest. Když už bylo v síťce několik velikých želv, rozhodli se k návratu a při zpáteční cestě trhali kořeny rákosu. Ze stébel pak děti upletly rohož, kterou přichytily na několik do země zabodnutých klacků, čímž vznikla zástěna proti větru. Oheň si tak mohl hořet v ničím nerušeném klidu.

Narychlo vybudovaný minitábor už měl svůj oheň, vedle něj hromada dříví a chromá žena už rozemílala přinesené rákosové kořeny na kaši pro pečení chleba. Do těsta přidala rohovcovým úštěpkem nakrájené kousky sušeného masa ze zásob a tento pokrm nabídla dospělým zabalený ve velikých listech. Děti dostaly dva veliké listy plné čerstvě rozdrcené syrové rostlinné kaše a k tomu ve vlastních krunýřích upečené želvy, které chutnaly podobně jako tužší kuřecí maso. Děti mnoho masa nesmí, je pro ně škodlivé a tyto ženy dobře dbají na zdraví svých dětí. Rákosový chleba je u nich také častější než u ostatních lidí. Tím, že je jedna z nich na půl těla postižená, je omezený i pohyb této rodiny. Dojdou jen tam, kam až stačí síly jejich muže. Chromá žena se navíc snaží jíst tak, aby nenabírala na váze a nebyla pro svého muže obtížným břemenem. Obě ženy si rozdělují práci podle svých možností, jedna více chodí a druhá zastává tu práci, ke které je potřeba především rukou. Jejich pohyb v krajině nezvykle hojně využívá vodních toků a ploch, aby muž šetřil svá namáhaná záda a když už se musí stěhovat z místa na místo do nových lovišť a sběrných lokalit, tak ať to nedá tolik námahy. Proto mnohdy zůstává tato skupinka izolovaná a osamocená a loví mnoho z toho, co je normálním lidem Tabu. Ale stěhování do kraje Děravé hory si nemohou nechat ujít. Je to stále cesta po rovině, i když na jejím nejsevernějším konci. A na podzim se odtud snadno vydají po řece na jih.  

 

 

 

Prokletá země

 

,,Kacranasac  etcos lac garanada an bot cvatr citer trc kac mc tcas karaetoc. Etsovanatc lac ac net not cimats tcim kcallop eten latoc.“

,,Jsou místa, kam není dobré chodit, místa, o kterých se nemluví a o kterých se raději ani nepřemýšlí.“

Západní Ragctwackové, epos ,,Tzvakoja citr tcak“ okolo 498 763 let před námi

 

Naše dvojice, otec a syn, narazila při obhlídce stád zvěře na podivnou rodinu, která žije jinak než ostatní. Jedna žena je totiž od pasu dolů ochrnutá a tak ji její muž nosí na zádech. A protože je to práce obtížná, snaží se svou pouť krajinou po území kmene usnadnit plavbami po vodě a. I tak je však jejich pohyb omezen. Přesto si tato skupinka lidí nechce nechat ujít pobyt v tábořišti nad řekou s horou, které říkají Děravá. Odtud se povedou letní a podzimní výpravy a zde se zpracuje mnoho zásob na zimu a vyrobí se zde mnoho věcí, které člověk v zimě potřebuje. Ale nepředstavujme si zdejší zimu jako tu, co známe my. Jen se ochladí, člověk se nebude moci vydat ven bez pláště nebo šatu, ale nebude vystaven třeskutému mrazu ba ani sněhu, řeky nebudou pokryty ledem a pastviny zcela nezmizí.

Iradis mhouří oči, když večer sedí u dalšího ohniště blíže k Děravé hoře. To jej kouř štípe do očí, teď neměli čas uplést rohož proti větru a malá skalka se ukázala nedostatečnou ochranou proti vrtošivému vánku, který každou chvíli mění směr. Dnes toho mnoho neušli, ještě za světla by byli normálně doma, ale protože nemohou tyto lidi zde jen tak nechat vlastním silám, jejich výprava se protáhne do zítřka. Zbytky rákosu, který si nesli, skončil jako podestýlka pro spaní. Obě ženy i děti krom Idradise již ulehly, muži si vyprávěli staré příběhy a děti i ženy naslouchaly, ale jak čas běžel, únava jim zavřela oči a ony se překulily a pohroužily do svých vlastních snů. Iradis byl stejně starý a veliký jako jeho protějšek z této rodiny, ale uvědomoval si přes své mládí, že tento chlapec nosí veliké náklady, má na starosti ještě své sourozence a také sledování jejich bezpečnosti i pozorování krajiny a všeho, co se v ní děje. Proto je ten chlapec velmi unavený a když se Iradis dívá na jeho světlem ohně ozařovaná víčka s dlouhými, tmavými řasami, je mu jasné, že chlapec už tvrdě spí, stejně jako jeho o něco málo mladší bratr Kafal. Teď si muži vyprávěli o severu, o krajině na sever od Děravé hory. Ze severu přitéká řeka, je to území plné jeskyní a když se jde dál a dál stále na sever mnoho, mnoho dní, objeví se před poutníkem velké hory. A když pokračujete ve své pouti ještě dál, uvidíte zde horu, která bývá v zimě zasypaná sněhem a její vrcholek mnohdy zůstává bílý ještě koncem jara. Otec Iradise zasvěceně o tom kraji vyprávěl, dobře jej znal z osobní zkušenosti. Druhý muž byl na takové vyprávění zvědavý, protože on se nikdy nedostane příliš daleko. Pro Iradise bylo takové vyprávění nové, spíše jej zajímaly cesty na jih, znal příběhy o veliké řece, která se stává ohromným tokem kdesi dole na jihu. Jih byl kraj slunce a pohody. Co bylo na severu, o tom zatím slyšel velmi pramálo.

,,Nemusíte se tam ohlížet na vodní toky, když jdete, můžete jít rychle jen po svých. Žádné velké zarostlé plochy křovisek a stromů,“ popisoval muž krajinu. ,,Jdete a jdete, máte sebou jen kožešinovou rohož na spaní a plášť a postupujete stále přesně na sever a hledáte potoky kvůli vodě na pití a sběru jídla. Když jsem tam jednou byl, potkali jsme tam osamělého muže. Mně a mým druhům vyprávěl, že severněji jsou pláně, které v zimě pokryje bílý sníh a hory led. Mráz se ti zapije do prstů u nohou i rukou a začne štípat. Když si honem nevyrobíš odění chodidel, zle se ti povede. V zimě tam přijde z temné půlnoční strany ohromné zvíře s ledovým dechem, který všechno živé zasype droboučkými krystalky jiskřivého ledu. Nešťastníci jsou ti, kdo se sem vybrali, zvíře je začne pronásledovat a snaží se je uštvat. Pod plášť se jim snadno dostane, nepomůže rákosová rohož přes hrudník balená, nezahřeje tě kůže zaječí ani jelení, vůbec nepomůže se natřít olejem z jelena či medvěda. Je nutné rozdělat veliký oheň, prohřát se, vysušit oděv či si jej opatřit dvojitě a zakrýt si i to, co by tě jindy nenapadlo a co by každý slušný muž měl nechat odkryté, aby všichni hned věděli, co jsi zač a že jsi plný síly a kypíš zdravím a smělostí. Všechno, všecičko si člověk zakrývá, ba i tvář si musíš zakrýt, jen malé otvory, velmi malé otvory pro oči je třeba si ponechat a dýchat jen škvírou kolem úst omotané kožešiny.

A když neoslepneš a nezmrzneš, ještě nemáš vyhráno, nohy ti totiž začnou žrát neviditelné zuby onoho severního zvířete a tvůj stav se zhoršuje den ze dne. Máš horečku a když se vrátíš k ostatním, to neviditelné zvíře sis přinesl domů. A v noci, pakliže se nestačilo nasytit masem z ran nohou dobrodruhů, vyskočí z nich a pustí se do lidí, kteří na sever vůbec nevyrazili. Pak přijde horečka a smrt a pobude v tom táboře mnoho dní a navštíví stan vedle stanu a nebude chtít tábor opustit. To se prý několikrát stalo a zůstaly jen slzy a nářek, zlomená srdce, prázdné náruče a zoufalství. To vypravoval ten starý muž, my mu tehdy nevěřili, nedokázali jsme si představit takové množství sněhu, celé pláně až kam oko dohlédne a ještě dál, bílou krustou pokryté stromky i keře. Všude sníh.“

Muž si na chvíli oddechl a pak pokračoval: ,,Tak jsme vyrazili dál na sever, ale sníh jsme nezahlédli, jen trávu, spousty travin a křoví a stromky. Pravda, mnohé byly poničené víc dechem chladného větru než slony. Čím severněji jsme byli, tím naše sny byly divočejší a strašidelnější. Měli jsme pocit, že nás Duch severu – ono ohromné neviditelné zvíře sleduje a svírá nám ve spánku naše hrdla. A opravdu, v noci jsme jeho chladný dech cítili velmi zřetelně. Ráno jsme se zimou probouzeli, rozfoukávali oheň a tísnili se k jeho spásným plamínkům, v něž jsme vkládali naději a doufali v ochranu a spásu. Tak jsme se jednoho dne rozhodli zastavit tuto strastiplnou výpravu a vrátit se zpět domů, kde nejsevernější výspou našeho lidu je Děravá hora a Slunce zemi miluje a objímá ji štědře ve svých paprscích.“

,,Teda tati, tohle je nejstrašidelnější povídání! A tys tam byl! A hledal jsi sníh!“ vydechl Iradis, který poslouchal s otevřenými ústy a před očima se mu odehrával obraz jeho vidění příběhu. Představoval si neviditelného Ducha severu, coby ohromného, bílého vlka s hlavou jako celý slon, se zuby jako sloní kly a tlapami velkými, jako celý zubr.

V očích chlapce byl otec najednou ohromujícím hrdinou, který chtěl poznat svět kolem dál, než si ostatní troufli jen pomyslet. ,,Sever… o severu se mnoho nemluví a jestli, tak jen když jsme na jihu a jdeme sem k Děravé hoře,“ ozval se hoch. „Tati, ty jsi bezva!“

,,Pokoušet Duchy není ten nejlepší nápad, synu,“ přiznal se otec. ,,Byli jsme ještě velmi mladí a dělali zkoušku mužnosti, měli jme předvést, co v nás je, co všechno jsme se naučili. Tehdy byla s námi jedna žena, která po vypití zkvašeného nápoje měla nejrůznější vidiny vzdálených míst a tak jsme byli na sever vysláni, abychom tam splnili úkoly. Většinou jsme z dálek něco přinesli nebo tam něco vykonali a pak zase honem domů.“

Iradis se zarazil. Vždyť zkoušku dospělosti dělali starší kluci loni a nic takového se nedělo, jen přečkat pár dní v divočině. ,,Jak to, že vy jste byli tak daleko? Proč se teď už nikam dál nechodí?“

,,Ta žena se jednoho dne ztratila a tak se původní zkouška musela trošku upravit,“ usmál se druhý muž. ,,Ano, zmizela asi před dvěma roky.“

,,Jistě, jednoho dne prostě zmizela,“ přitakal zamyšleně Iradisův tatínek.

,,To je ještě záhadnější, lidé přeci beze stopy jen tak nemizí,“ přemýšlel si pro sebe Iradis. Vypadalo to, že rozrušením dnes neusne. Rozumoval dál: ,,Ale to nebyla obyčejná žena, byla to žena, co měla vidiny. Možná ji Duchové přenesli do dalekých míst vlastních vidin. Možná by dokonce unesli člověka do krajiny jeho vlastních snů… To by bylo…“ Iradis už nedomyslel. Muži přiložili na oheň, až z něj vylétly jiskry a podívali se s úsměvem na Iridise, který v dřepu usnul. Jeho otec jej položil na připravenou rohož z rákosu a sebe i syna zakryl kožešinovou dekou. Nad nimi svítily miliony hvězd, netopýři lovili komáry a můry a sovy pronásledovaly svou nic netušící kořist. V táboře nastalo ticho, jen ohniště slabě praskalo a svítilo žárem uhlíků do noci.

Druhý den je probudilo šustění trávy kolem tábořiště. Přišlo sem několik mužů, kteří se vraceli z včerejšího lovu vodních ptáků a hned se nabídli s pomocí v další cestě rodině s chromou ženou. Jejich cesta tak dále ubíhala rychle a vedla přímo k Děravé hoře, zatímco naše dvojice zproštěna slibu pomoci mohla dokončit úkol, který byl pro jejich komunitu tak důležitý. Pokračovali dál ve zkoumání obou břehů řeky, hledali stáda zvěře, jejich velikost, směr pohybu i zdravotní stav. Brodili se často řekou a vyhledávali vyvýšená místa, odkud sledovali krajinu s jejími pastvinami. U vody se ještě několikrát potkali s pomalým průvodem, který tvořila ona zvláštní rodina. Pozdě odpoledne stanuli před Děravou horou. Nížina se tu zavírala kopci na západě a severu a z obou směrů tekly řeky. Děravá hora není víc než malý kopec, ale je kopcem tyčícím se nad rovinou, takže bez překážek odsud přehlédnete veliký kus kraje. Lidé z hory viděli příchozí už z dálky a někteří se ihned rozběhli za nimi. Vítání, smích, radost a pomoc, za chvilku byli příchozí v táboře a sledovali ohromnou zásobu dříví, která vyčuhovala z útrob zdejší jeskyňky a zajišťovala jim, že vždy, když se sem lidé vrátí, čeká je zde zásoba suchého otopu, který je připraven je kdykoli zahřát. Kolem jeskyňky stálo několik obydlí a také několik prostých konstrukcí úsporně přikrytých jen proti větru a slunci. Zde se pracovalo, aby člověk mohl být na čerstvém vzduchu a přitom v určitém pohodlí a když byly teplé noci, bylo příjemnější spát právě zde na rohoži.

Po čase přišli do tábořiště i otec se synem, byli uvítáni úměrně tomu, jak krátce byli pryč. Iradis se uvítal zvláště s maminkou a malým bratříčkem a rychle se přidal k otci. Oba si šli sednout ven před svoje obydlí, kde už na ně čekali další muži. Iradis jen sledoval, jak si dospělí muži upřesňují svoje informace o stavu vegetace v krajině. Kudy že letos teče řeka, kde vznikla nová jezírka, kde se ramena řeky zaslepila, kde vyráží mladá, vydatná tráva, kde jsou květy či listy, kvůli kterým stáda zvěře změní směr nebo kde pastva přiláká samotářské býložravce k hostině. Z jednání bylo jasné, že muži chtějí uskutečnit nejednu velkou výpravu za velkou zvěří. Pak se rozešli po svých domovech, ale několik chlapců, kteří provázeli své otce, zde zůstalo. Vyprávěli si zážitky ze svých cest, kdy doprovázeli své otce. Všichni hoši se přitom zamýšleli nad tím, co mohlo potkat onu rodinu, která přišla s chromou ženou. Jejich rozhovor slyšel otec Iradise, který si zrovna poklízel výbavu z výpravy. Vysoukal se ze vchodu a sedl si na rohož mezi chlapce.

 

 

 

pád

 

,,Sagasnagtca tsusangtsa natc sic notc tci plang pung tsut pigru sagsznatc, suma cest sunagartc…“

,,Pokud tvé srdce nežije pro lidi, kteří tě potřebují, zemřela tvá hlavní Duše. Sypej si hlavu popelem z vrbových větví a hlasitě naříkej, zůstal jsi na celém světě sám v zajetí vlastního sobectví. Pohodlí, které jsi jím získal, je směšné, bolí všechny kolem tebe. V tobě zůstává jen malá druhá Duše, která má hořkoslanou pachuť jako slzy, které za tebe prolévají lidé kolem. Proto musíme v sobě živit hlavní Duši, která roste z pomoci a lásky k druhým, má chuť radosti v dobách klidu a v těžkých chvílích ucítíš její konejšivé pohlazení ve sdílení tvého smutku.“ 

Písně národa Lataspetc dis mlack (Opravdoví lidé) o Mal est Labc Dakstc tsut suma (O našich srdcích a Duších)  569 147 roky před námi.

 

Krásná, velká, ladně stavěná kočka s ohromnými zuby přehlíží krajinu. Loví tady už několik dní, ale nemá klidu. Jakmile získá úlovek, smečka hyen se jí jej snaží ukrást. Nejlépe se najedla, když ulovila malého jelínka. Jeho malé tělo vysoukala na strom, kam za ní hyeny nemohly. Teď ulovila menšího tura, ale rychle dýchá a je unavená. Předníma nohama stojí na těle své oběti, takže její hlava je poměrně vysoko a oči přehlédnou velkou část krajiny. Nic nevidí, jen slyší praskání větviček a šustění travin, jak hyeny někde nablízku kradmo pozorují její počínání. Je jen otázkou času, než seberou odvahu a vyrazí ven. Kočka má dostatek zkušeností na to, aby věděla, že sice pustit se do jedné nebo dvou hyen není pro ni žádný problém a dokázala by je okamžitě jediným mocným kousnutím usmrtila, ale zároveň si je dobře vědoma, že početní převaha hraje nyní do karet lupičům a jistě by ji alespoň jeden zle kousnul. A zatímco pokousaná hyena se může belhat krajinou a hledat zdechliny, kočka by nebyla schopna lovit svou rychlou potravu.

Zkušenost jí velí raději ustoupit, ale hlad se hlásí o své právo a také vědomí vlastní síly a toho, jak odstrašujícím dojmem působí na hyeny, ji naopak nabádá, aby se v klidu pustila do úlovku a využila dočasné bázlivosti hyen.

Kočka stále upřeně pozoruje svýma velikýma očima vysokou trávu asi dvacet metrů vzdálenou. Právě kdesi v ní je možno tušit lupiče. Najednou se vymrštila do výšky a rozběhla se směrem ke křovinám. Ozvalo se veliké šustění. To se hyeny kočky polekaly a utekly. Kočka zůstala na začátku travin, očichávala je, hrabala úzkou tlapou a pak se otočila a stébla nejbližších travin označkovala. Pak se spokojeně vrátila k úlovku, aby si užila oběda i půlhodiny naprostého klidu.

Hyeny se znovu plížily křovím, předháněly se v odvaze, až se jedna z nich dostala k označkované trávě.  Překvapivě a veledrze si přičupla a přeznačkovala ji. Ostatní hyeny šokovaně přihlížely smělosti své vůdkyně, která si tímto chtěla zajistit ve smečce vyšší autoritu. To se jí bezpochyby podařilo, ale kočka, která jejich počínání pootevřenými víčky sledovala ležíc vedle své kořisti, vypálila z místa takovou rychlostí, jako by byla před chvílí ani nejedla a v mžiku skočila na drzou hyenu. Rozevřela čelisti, její dlouhé horní špičáky opustily prostor spodní části tlamy, který je skrýval a zakously se do krku hyeny. Energie rychlosti srazila drzouna k zemi, kam však dopadl už s rozsáhlými zraněními trachey a krční svaloviny. Otevřená hyení tlama marně lapala po vzduchu, celé její tělo se jen chvělo, zatímco kočka máchla tlapou po další z hyen. Ty se znovu rozprchly. Toto kolo vyhrála kočka, hyeny ztratily příliš mnoho, než aby se zabývaly tak nevýnosným a nebezpečným podnikem. Budou ve svém jednání dál opatrnější a raději vyčkají, až kočka sama opustí zbytek úlovku.

Zatím před obydlím v táboře otec Iradise vypráví chlapcům přes patnáct let starý příběh: 

,,Když mi bylo nějakých deset let, hodně jsme si hrávali se stejně starými dětmi. Tehdy nebylo mnoho jinak starých dětí a tak jsme se mnohdy bavili často sami. Připadlo nám to normální a dobré, ale nebyl nikdo, kdo by nás vedl k rozumu a učil nás zaběhnutým pořádkům. Proto se někdy stávalo, že jsme překračovali meze, které by jiné děti nepokoušely ani v myšlenkách. Starší děti vedou ty mladší v duchu své věkové, tělesné i rozumové představy a předávají jim mnoho z toho, co mají děti znát pro svůj dětský svět a zároveň se sem tam baví o světě dospělých a tak se ty menší učí vážit si dospělých a svět dospělých se pro ně stává druhým, vzdáleným břehem. Nic takového, my jsme se dospělým spíše vzdalovali, nevěděli jsme o nich mnoho a vytvářeli jsme si vlastní svět se spoustou vlastních her a pravidel. Mezi nimi i dosti nebezpečné soutěže ve šplhání po stromech či skalách. Spousta závodů, kdy malí prohrávali a nás starší těšilo, jak jsme dobří. To mluvím o čase, kdy jsme my děti nebyly se ženami na sběru dříví a nejrůznějších plodů, kdy se nám zrovna nevěnovali otcové, kdy na nás neměly čas naše tety. Když se dospělí věnovali sami sobě a své práci. Vůbec je nenapadlo, že je něco špatně. Byli sami ze svého dětství zvyklí, že si jako děti hrávali bez dozoru dospělých.

Ke své škodě jsme se nedostali k mnoha informacím tím kouzelným zprostředkovaným způsobem od starších kamarádů a tak nám některá pravidla společnosti chyběla. Jednou k nám však z jiné skupiny našeho kmene přišly dvě rodiny se staršími dětmi a všechno se k dobrému obrátilo, hlavně pro malé děti, které byly námi bohužel ustrkovány. Starší děti pro nás byly úplnou modlou, měly přirozenou autoritu a jejich klid, laskavost a ohleduplnost ke každému byly pro nás velkou výzvou se změnit. Dospělí nám sem tam hráli divadlo, abychom se na příkladech zvířat naučili povzbuzovat slabší, být trpěliví k těm, co potřebují naši pomoc a někdy i pohlazení a objetí. Uvědomil jsem si tehdy, že každý člověk má ohromnou sílu a moc nad ostatními. Může jim pokazit náladu, odradit je od zamýšleného úkonu, může je zdrtit, zahanbit, zdeptat. Ale může také těm, kteří teď sami nemohou, povzbuzením, pohledem, úsměvem nebo slovem či dotykem dodat sílu. A to dokonce i tehdy, když zrovna sílu sám nemá.

Takové ,,dát z prázdna a udělat z ničeho něco velkého“. Takovou moc máme každý z nás…“ Muž se nechal unést svým vypravováním, měl slzy v očích a vypadal, že zde Duchem není přítomen, že se přenesl do jiného času a do jiného místa. Po chvilce ticha pokračoval:   ,,..takovou moc máme úplně, úplně všichni i malé dítě.

Když jsme pak později přemýšleli s vrstevníky o našich hrách, které jsme si sami vymýšleli, dodatečně nás opanovala hrůza. Mohlo se zcela zbytečně někomu něco stát, pro malé děti to byla učiněná muka a z nás se stali trýznitelé. Je mi i dnes hanba a nemám pro to omluvu. Je to chyba, kterou si musím jako silný muž přiznat, protože přiznat si svoje chyby je výsadou silných mužů. Svoje chyby neobhajuji, snažím se z nich ponaučit, abych nebyl kamenem na cestě, o který si ostatní rozbíjejí nohy. A když bylo všechno v pořádku a čas běžel a my se učili si slušně hrát a začali se měnit v ty, co se ohlíží i na ostatní i na ty slabší a menší, tehdy udeřila veliká sucha a horka. Zvířata se rychle rozptýlila po krajině a většina stád odtáhla někam k velké řece za posledními zelenými pastvinami dny cesty pryč. Abychom neměli hlad, tábor se rozpadl a jednotlivé rodiny se rozešly po širém kraji jedna daleko od druhé. Asi tři rodiny zamířily podél malého potůčku mezi kopce. Bylo tam plno oblých, hladkých skal a pod skalisky se potůček rozlil do mnoha tůněk, ve kterých našlo útočiště mnoho vodních želv. Dospělí rozhodli, že dokud zde bude co jíst, na několik dní se tu usadí a zatímco děti budou sbírat snadnou kořist, oni se pokusí nasbírat nějaké plody a vyhrabat různé kořínky. A protože zde rostl i rákos, bylo rozhodnuto.

Vodní želvy rychle mizely, ale to nevadilo, na skalách našly děti mnoho suchozemských želv s kulatými krunýři. Asi je sem někdo kdysi donesl z dlouhé cesty z jihu a ony se zde dobře rozmnožily. Byla jich tu opravdová hojnost a to želv nejrůznějších velikostí. Kromě toho zde děti objevily nezvykle veliké ještěrky. Takové ještě v životě neviděly. Dospělí říkali, že takové žijí v jižních krajích a že je sem buď přinesli lidé nebo sem samy pronikly v dobách, kdy bylo všude veliké teplo. To jsme si dokázali dobře představit, protože taková horka jsme skutečně tehdy zažívali. Tak jsme začali chodit lovit i ještěrky. Stačilo se trefit kamenem, tak jednoduché to bylo. Ale po dalších dnech mizely i dospělé želvy a veliké ještěrky a malého se nesmí lovit nic, aby se nepřetrhla nit života. Dospělí byli ve sběru stále úspěšní a když začali vypalovat některé úseky lesa, nahnaly ženy mužům nejednu kořist. Mnohdy stačilo jen chodit po spáleništi a sbírat již upečené ježky, jezevce, králíky a jiná zvířata, která dostihl požár.  Děti mohly také sbírat  na spáleništích, ale když jim to nestačilo, mohly se podívat po okolí a zkusit štěstí na vlastní pěst.

 

Tak jednou dvě z nich, jedno větší, asi dvanáctileté děvče a asi sedmiletý chlapeček zašly vysoko do vzdálených kopců, aby pozorovaly kouře z řízených požárů a tam našly na vlas stejné skály jako dole u potoka. Už je nijak nepřekvapilo, že i tady se slunily ohromné, zeleně zbarvené ještěrky. Hned jich několik ulovily a přivázaly si je šňůrkou na kožené řemínky, které doposud vypadaly jen jako samoúčelná ozdoba těla.

Měly ze svého objevu velkou radost a rychle se chtěly vrátit zpět k rodinám. Musí jít rychle, cesta bude dlouhá. Slézaly proto jednotlivé skály rovnou dolů, někde se po hladkých stěnách a žlabech vyhloubených vodou klouzaly, místo aby je obcházely. Dívenka, dlouho vedená k riskantním hrám, přestala dbát rad starších dětí. Teď na ně raději zapomněla úplně a předváděla se před chlapcem, který zůstával pozadu, protože na jedné dlouhé, kamenné skluzavce se mu tělíčko nebezpečně rozjelo a dole tvrdě dopadlo na travnatou římsu. Chlapeček vzlykl a další skalní skluzavku obcházel, přestože na travnatém lemu kolem rostla bodlinatá křoviska. Chlapci trvalo celou věčnost, než se ocitl pod skalou. Cestou dolů však narazil na jednu travnatou terásku, která čněla nikoli nad skalní skluzavkou, ale skála zde tvořila asi v polovině převis, takže co je přímo pod skalou, nebylo vidět. Co však od úpatí skaliska vidět bylo, byla měkká, bažinatá mokřinka. Je to dole měkké, asi by se tu dalo sklouznout a z převisu pak skočit do měkké půdy. Ale výška to i tak byla hrůzná a chlapec už byl tak utrmácený, že netoužil po nějakém dobrodružství. Jak lezl křovisky v bezpečných puklinách skal dolů, uvědomil si, že by pod skalou měla čekat jeho kamarádka. Přece jej tu nenechá samotného a neutekla sama do tábora. Jako ostatní malé děti byl ústrky příliš ustrašený i tento chlapec. Moc si nevěřil a unavené nožičky po namáhavé cestě se mu rozklepaly stejně jako brada a z očí mu tekly slzičky. Jeho opálené a tou dobou už notně umazané tělíčko se začalo lesknout potem. Teprve když byl dole, uviděl, že tu převis vytvořil pod skalou jakousi širokou jeskyňku a přímo u skalního masivu nebyla voda jezírka, ale vyvýšený suťový val. Kdyby si chudák chlapeček vybral zkratku, sjel část skály po zadečku a z převisu by skočil, vůbec by nemusel dopadnout do měkkého bahna jezírka, ale do kamenité suti. Ty kameny asi napadaly shora, pomyslel si chlapeček a dál podlézal převis těsně vedle skály kolem vody. Protože strana, kde slezl, končila trnitými keři, chtěl projít pod převisem na druhou stranu a vylézt na travnatém, přehledném místě. Teď se pomalu přesmýká přes veliké kameny, které sem v minulosti spadly, když tu za jedním z nich na něho vykoukla malá lidská ruka s paží omotanou různě zdobně stáčenými řemínky, ležící nehybně na zemi.

V chlapečkovi hrklo, nechápal, co se stalo a kdo to je, vůbec si ještě nic nedal do souvislostí. Jen úlek.

 

Mezi tím, co muž vyprávěl chlapcům v tábořišti, několik hodin chůze odtud narazila naše známá velká kočka na jinou smečku hyen. Jejich pach byl docela jiný a kočce bylo jasné, že tato smečka neviděla to, co předvedla smečce minulé. Hyeny byly drzé, přiblížily se k ní na několik kroků, lehly si do trávy a odpočívaly ve stínu stromů. Na kočku se dívaly jako na dar z nebes, který je od nynějška bude živit a který již nikdy neopustí. Kočka po nich jednou vystartovala, ale tyto hyeny byly ostražité a rychle se stáhly. Za pár minut však už zase ležely opodál. Nijak neprovokovaly, nevrčely, jen tu prostě ležely a čekaly a čekaly a bylo vidět, že mají bezmeznou trpělivost a na svou příležitost si počkají klidně několik dní.

Kočka si s nelibostí představila takový lov, kdy má za patami  sbor průvodců dobře vědouce, že by nic neulovila. Hyeny by všechnu zvěř poplašily. Proto musí pronásledovatelům zmizet. A tak jakmile nastalo šero, potichounku se plížila přikrčená k zemi pryč. Když pod ní zašustilo křoví, hyeny se zvedly, ale překvapivě zůstaly na svých místech. Kočka si vydechla, a pomalu se vzdalovala. Teď je dost nasycená, nebude muset několik dní jíst. Podobně na tom byly i hyeny, ty však spoléhaly na to, že až bude kočka zase lovit, znovu ji vystopují. Zůstaly u ní z jediného důvodu, aby si do nozder nabraly její pach a zapamatovaly si jej. Kdykoli teď narazí na její pachovou stopu, budou vědět, že jejich chlebodárce je na konci stop. Kočka vyrazila dál na sever podél řeky, napila se z její vody a šla dál, aby značkovala teritorium. Aniž si to uvědomila, mířila přímo k Děravé hoře, kde tou dobou už u praskajícího venkovního ohně je vyprávěn příběh.

 

,,Malý chlapec se vzpamatoval z úleku a narovnal si hlavu. Tak uviděl, že ruka patří k celému tělu a tělo jeho starší kamarádce. Byl překvapený, zdálo se mu to jako sen, jako dvě nesouvisející skutečnosti…

…před malou chvílí byla dívenka plná života, stále v pohybu na kamenech zalitých horkým sluncem... teď jen ticho, šero a nehybnost.

Uběhlo deset dlouhých minut. Chlapeček má plné oči slz, které mu ve velkých krůpějích zůstávají v dlouhých, tmavých řasách, jiné mu stékají po kulatých tvářičkách, kloužou na krk a po tmavé kůži hrudníku až na stáčené, kožené řemínky, které promáčí. Ze smíchu a veselí, které naplňovalo cestu těchto dvou dětí, zbyla jen chladná prázdnota, nesmírný ledový strach a beznaděj. Pojednou se však prsty zprvu nehybné ruky pohnuly. Hošík si toho i přes uslzené oči všiml a přiskočil k dívence, o které si myslel, že je dozajista mrtvá pádem z výšky na veliký, plochý balvan. Dívka pomalu pootevřela oči a snažila se promluvit. Strašně jí bolela hlava a všechno se s ní motalo. Cítila bolest a trnutí celého těla, byla zmatená a přemýšlela, kde se vzala pod skalní stěnou a proč tady leží… Pak uviděla svého malého průvodce. Snažila se k němu natočit hlavu a podařilo se jí zašeptat: ,,Co se stalo?“

Po další půl hodině zmatky ustoupily a ona pochopila, co se přihodilo. Obraz byl ale stále stejný, dívenka ležící na zádech a vedle ní dřepící chlapeček, který ji hladí po vláscích a pláče. Malá holčička zemřela, teď se v ní musí narodit dospělý člověk. Přemýšlí, co dělat, jak zhodnotit celou situaci. Zkoušela vstát ale nepodařilo se jí to, ztratila cit v nohou. A protože viděla nesčíslněkrát stahování a porcování zvířat, dokázala si představit, že se musela udeřit při nešťastném pádu do páteře tak, že ztratila vládu nad dolní polovinou těla. Přes žal a touho po ulevujícím pláči a mámině náruči ví, že teď je nejnutnější se odsud dostat, jinak jí hrozí smrt hladem a žízní. Zdá se jí šílené posílat  tak malého chlapce samotného do tábořiště, ve kterém jsou teprve chvíli a ještě se s ním nesžili. Ale nemá jinou možnost. Musí chlapce dostat do bezpečí a tak si zajistit pomoc. Musí jej povzbudit, aby uvěřil, že sám najde cestu dolů a vyhledá malý tábor, že nepotká divou zvěř a neutrápí jej lesní Duchové. Nadechla se a klidným, ale rozhodným hlasem k němu promluvila: ,,Musíš dojít pro pomoc, půjdeš-li stále z kopce, narazíš na potůček a když se budeš držet proudu, dojdeš až k nám domů. Kdybys uviděl medvěda, ihned vylez na strom a tam se uvaž k tenké větvi! Kdybys narazil na hyeny, nedej na sobě znát strach a pomalu a důstojně dojdi k nejbližšímu stromu a také na něm se skryj.“ Pak se zamyslela a dodala: ,,Až dojdeš do tábora, řekni lidem, že mě najdou, když půjdou od tábora přesně na sever, až uvidí dvojče skály u tábořiště. Běž, honem!“ a usmála se na hocha. Ten si utřel zbytek slziček a rozběhl se rychle jako zkušený lovec. Po chvíli zpomalil, zaposlouchal se do hlasů lesa a pak zase zrychlil krok, aby přivedl pomoc za světla. Dokázal to. Měl štěstí, narazil jen na laň, která mu zkřížila cestu a ve staré kaluži našel otisk velké vlčí tlapy, ale nenechal se ničím odradit a statečně úplně sám našel tábor. Jeho zpráva o tom, co se stalo, vyvolala zděšení, matka dívky šílela zmatkem a strachem, který jí ovládl rozum. Ječela, křičela, plakala, lomila rukama a pak si chtěla snad i něco strašného udělat. Ženy ji musely držet velikou silou, aby ji vůbec udržely. Jedna z nich zašla do svého obydlí, sňala ze šňůry vysoko pověšený váček a vysypala z něj nějaké sušené rostliny či plody nadrcené na prach. Ve dlani je smíchala s vodou z potůčku a vpravovala je matce nebohé dívky do úst. V táboře se zatím ozýval jen hysterický pláč a truchlení, tou dobou zde byl  totiž jen jediný muž, tedy spíš asi šestnáctiletý chlapec. Zrovna se snažil vyřezat rohovcovým úštěpem ozdoby v krátkém, dřevěném pouzdře z rovné, kulaté větve. Prvně ji rozštípl ve dví pomocí klínů a pak pečlivě odřezával všechno přebytečné dřevo zevnitř větve. Obě slepené poloviny pak utvořily na jedné straně otevřený, kompaktní válec. Ten nyní hoch zdobil reliéfem, který byl jeho chloubou. Zatímco pracoval, vyslechl, co se seběhlo. Odložil svou práci a snažil se z malého chlapce dostat co nejvíce informací, aby dívku našel a donesl domů. Sám vyrazil a ještě než padla tma, byl s ní zpět.

Přestože někdy skončí některé naše narozené, zle postižené děti život i našim přičiněním, když je dítě již velké, je to jiná situace. A roky rychle ubíhaly. Dívka zvládala mnoho domácích prací, byla velmi šikovná na rukodělné úkony a tak ji její otec nosil na zádech z tábora do tábora další roky. Pak si ji vzal jeden muž za ženu. Byl jen o málo roků starší než ona a vždy se mu líbila, neustoupil ze svého citu a přijal břemeno své lásky. Mimo ni měl pak ještě jednu ženu, aby jeho domácnost mohla fungovat. Jak však dívka rostla a vyspívala, stávala se pro svého muže stále těžším břemenem při stěhování do nových míst. Tak muž užíval více a více pohostinství vod a stavěl nejrůznější plavidla, aby usnadnil stěhování své rodině.

A to je příběh, který už znáte. Tato rodina je nyní zde a vy jste nyní slyšeli její příběh, za kterým stojí veliká dovednost, touha žít, trpělivost a vytrvalost, důvtip k technickým řešením i odvaha najít si vlastní cestu.“

Muž skončil vypravování, které vtáhlo posluchače do děje tak, že mu neodolali ani mnozí náhodní procházející. Na konci jeho vyprávění seděli u jeho ohně jak někteří muži, tak dokonce i dámy. Dřepěli na bobku pěkně za dětmi, oči měli zasněné a představovali si modrou oblohu s dravci, pod níž se tyčí bělavá, vápencová skála s mnoha terasami a po nich stoupají dvě malé děti na svůj nebezpečný výlet divočinou.

 

,,Možná, že nebezpečnější než okolní svět je to špatné, co číhá v nás samotných. Vyleze to ven a zničí nás to,“ zamyslel se jeden muž na druhé straně od ohně. ,,Člověk  si nese do života prožitky z dětství, zkušenosti, pocity, lásku i odpor a ty nemusejí být vždy zdravé. Pak najednou se ozvou, pokřiví náš úsudek a my uděláme věci, které bychom se zdravým rozumem nikdy neudělali. Jako když kluci vylezou na špičky skal a tam si ještě stoupnou, aby byli ještě vyšší než ostatní, aby byli za hrdiny a pak jim nevadí, že mohou spadnout ani to, že nad hlavou se jim hodiny honí černá, zlověstná mračna, ve kterých se ukrývají svítiví hadi blesku, jež namyšlené chlapce mohou ztrestat jediným svým strašným, ohnivým polibkem. To je zase jiný starý příběh, který si předávají lidé už dlouho, aktéři už nežijí. Chlapec, který byl tak zbytečně zasažen bleskem, pak spadl ze skály, všechno přežil a těšil se i dobrému zdraví, ačkoli jeho kůže byla zbrázděna znamením objetí Ducha bleskového ohně. Rok vypadal chlapec na smrt a ta si jej už několikrát odnášela sebou do bezbřehé podzemí říše mrtvých, ale nakonec síla v něm jej přivedla zpět do plného života.“

Pro dívku dopadla její výzva s přírodou podstatně hůře. Zdejší děti budou mít stále na očích, jak dopadá nerespektování opatrnosti a přeceňování vlastních sil. To je pro ně velmi dobře.  Plameny dohasínají, hvězdy na tmavé obloze krásně plápolají, jako by byl vesmír plný vzdálených táborových ohňů nebeských lidí.

 

 

 

 

Každý den slunce nesvítí

,,Kaneš etza knegališ z ageneališ ni, er noš agenališ z knegališ z etomíí, shou apaš sou fould Husan z kamalotuš sef ragaralamt sef ratuš vou sam lutz. Itzen šlist raft sougul z šitulegund…!“

,,Na počátku bylo veliké a ohromné Nic a To bylo tak ohromné a veliké a prázdné, že dostalo samo ze sebe strach a s ohlušujícím třeskotem se zřítilo samo do sebe. Zapálilo tak oheň života a vytvořilo Zemi, zvířata i rostliny na ní. A protože přišlo o svou Božskou podstatu ve své původní nevýslovné kolosálnosti, tak To velmi hořce zaplakalo, že naplnilo souš mořem slz. Ono však bylo stále prázdné a velmi osamocené. Když To vidělo, jak se zvířata i rostliny množí a zasídlují Zemi, také nechtělo být samo. Rozdělilo se, aby dalo život dalším a dalším Duchům, kteří zaplňují neviditelnou část světa. Jednou se veliké původní To zamilovalo do ohromného hada. Chtělo jej vyzvednout na nebe a tak mu dalo mnoho ze své nebeské podstaty, jenž ho naplnila nevídanou vnitřní silou. Had se proměnil v Nebeského hada, ale jednou za čas spadne s hřmotem zpět na zem a valí se zde v řece ohně se svým sykotem naplňujícím vzduch pachem síry a oblakem kouře. Tak vznikly lávové proudy. Děti velkého Ducha To a Nebeského hada se na obloze neudrží tak dlouho, je jich příliš mnoho a rády se krmí ohromnými mračny, kdekoli se taková objeví. Pojídají je a pojídají a strkají se u toho, až se rozpálí a jiskry z nich létají. Pak se shazují vzájemně z oblohy a všelijak se hašteří. Mnohé se přejí mraků tak, že se neudrží na obloze a ve světle velikého ohně a ohlušující rány se zřítí na zem vetkajíc do oblohy svoji podobu tenkého větvoví. Tak vznikly bouře. A protože zvířata před bouřemi plnými blesků a hromů prchala a bála se jich, tak nebyl nikdo, kdo by obdivoval bouřlivé děti. To se obrátilo k velkému hadovi: ,,Udělám nové tvory, kteří sami budou vládnout ohni. Oheň bude jejich dítětem, pomocníkem i společníkem a ti se jistě pak nebudou našich ohnivých dětí bát a budou naše děti obdivovat.“

 A tak vznikli první lidé, ale i ti se skryli, když uslyšeli ohromný hřmot, s jakým se hadí děti odlamují z nebes a i oni měli bázeň, když ohnivá těla hadů padala z oblohy na zem. Ale aby To nebylo smutné, lidé v úctě kreslí blesky na kůru stromu a dívají se alespoň na zdobný obraz jeho dětí. Veliký původní Duch To a veliký Nebeský had jsou konečně spokojeni, že se někdo na jejich děti dokáže dívat a obdivovat je.“

Horní Kerebulucové (Horní opravdoví lidé) 623 767 let před námi, O počátku světa

 

Velká kočka několikrát narazila na pach hyení skupiny, její nepříjemní pronásledovatelé tu stále někde jsou. Necítila však žádnou značku býložravců, které by mohla lovit. Zato narazila na čpějící značky na kmenech stromů s vysoko rostlými větvemi. Byli to lidé. Kočka přivřela oči, když takové značky očichávala. Snažila se přečíst, zda je zanechali muži či teprve chlapci. Před očima jí vyvstávaly škaredé představy nevypočitatelných lidí, kteří se procházejí ve svém teritoriu následováni svými živými průvodci. Jejich ochočený, pálící plamen a létající ostré větve. Obou se kočka bála, už jen vzpřímený postoj lidí byl pro ni hrozbou. Od mala obdivovala lidskou ostražitost, jejich hlava se otáčela kolem dokola a kam se nemohla otočit, natočilo se snadno jejich pružné a ohebné tělo. Dlouhá chodidla s výraznou patou se zapřela a ramena se otáčela lehce do stran, takže i jediný člověk přehlédl snadno celé prostranství kolem sebe. Nelovili jako kočky, vlci ani medvědi, nevrhli se proti nepříteli či proti kořisti v té nejpříhodnější chvíli. Nesoustředili na ni zrak i sluch a nepoznali tu pravou chvilku útoku. Lidské oči sice vidí dopředu jako oči predátora, ale jeho uši nedovedou slyšet zvuky prostorově a zesíleně před sebou. Jen si prázdně a odevzdaně rostou po stranách hlavy a nemohou se napřímit dopředu a naslouchat dechu lovené zvěře.

Místo aby lidé podstoupili zápas s obětí, s jejími kopyty, zuby a rohy, sami zůstanou stát a pošlou na lov zaostřené větve. Vyhnou se tak tomu nejriskantnějšímu zápasu, který téměř denně podstupují všechny šelmy. Nezraněni se tak objevují další a další dny na lovu s ohromnou neúnavností, které nechybí ani ďábelské kouzlo. Velká kočka totiž v ty nejteplejší dny leží znavena horkem ve stínu, ale lidé se v něm stále mohou pohybovat a lovit. Jako by byli očarováni a něco zamezovalo tomu, aby se jejich těla zaživa upekla a mozek se rozprskl žárem.

Kočka neznala prostý mechanismus četných potních žláz, který ochlazoval lidi, protože jak vlci, tak ani kočky nemají potní žlázy a tak v horkých dnech jen leží ve stínu vydaní na pospas hladu a suchu. Ale lidé se díky ochlazování mohou pohybovat dál za svými potřebami.

Kočka narazila na pachovou stopu na zemi a znovu. Zarazila se. Zneklidněla. Když pachových značek mužů přibývá, je zle a je dobré z takového místa odejít. Při snaze uniknout hyenám se kočka dostala zřejmě hodně blízko táboru lidí, narazila totiž na značky mladých chlapců a teď dokonce na značky žen. To je špatné, celá srst se jí zježila, v očích ji šla přečíst hrůza. Měla strach z létajících větví, které nemilosrdně zabíjejí ve strašných bolestech. Po setmění, kdy lidé spí, rychle proběhne tímto územím, aby utekla svým pronásledovatelům. Ti se snad přes území lidí neodváží. Probíhala tak na těsno kolem Děravé hory, že na ni volaly stovky malých značek bezbranných mláďat lidí:

,,Tady jsme, pojď si nás ulovit, jsme malé! Naše maso je křehké a nedovedeme je uhájit! Je snadné nás sebrat! Je snadné nás rozsápat! Tady jsme! Jsme tu pro Tebe!“

A ty značky se smály a tolik lákaly. Kočka si vzpomněla, jak jednou narazila na starý, opuštěný lidský tábor, ale ne tak starý, aby nedokázala přečíst značky, které jí povyprávěly hrůzný příběh. Jeden veliký obří samec rychlonohé šavlozubé kočky se zle poranil při namáhavém lovu. Jeho nohu silně nakopl jelen. Naraženina byla velmi bolestivá a samec se dny jen belhal. Nedokázal lovit, ale jednou narazil na značky malých lidiček, které lidé nazývají dětmi. Také na něj volaly jejich značky, také jej lákaly a on hladový a zoufalý poslechl ty vábivé hlasy, schoval se v křoví a ve dne vyrazil na snadný lov měkkého, bezbranného masa. Pouhé dva dny trval jeho blahobyt. Najednou se všude kolem vynořovali dospělí muži s létajícími větvemi a prohledávali velmi pozorně každou píď půdy kolem tábora. Samec neušel jejich důkladné práci a vzduchem hned letělo několik větví. Samec utíkal, ale větve v něm zůstaly zapíchnuté a zkracovaly rychle jeho život. Snažil se zastavit a vytáhnout je z těla, ale to už přibíhali muži blíž a vypouštěli na něj další a další větve. Protože se jej ale muži i tak báli, házeli svá dřeva jen z dálky a tak nebyl samec zatím mnoho zraněn. Ti muži však nikam nespěchali, podřepali si kolem a hodiny pozorovali, jak ze zraněného zvířete vyprchává pomalu jeho posvátný život. Strašná byla jejich pomsta za své děti. Lidé mají několik hrůzných a mocných spojenců jako jsou požáry a létající větve a je třeba se jim vyhýbat a nikdy se neocitnout víc než na okraji teritoria, kam chodí ženy pro dříví a na sběr. Dál ani krok. A také nikdy nelovit lidi, zvláště ženy a děti! Mít lidi za nepřítele na život a na smrt je velmi nemoudré.

Tak kočka běží a běží nyní rovnou pod kopcem, na kterém je teď tolik obydlí a z pod předních tlap se k ní line libá vůně drobných značek, které na ni zase tak vábně volají:

,,Tady jsme, pojď si nás ulovit, jsme malé, naše maso je křehké a nedovedeme je uhájit! Je snadné nás sebrat! Je snadné nás rozsápat! Tady jsme! Jsme tu pro Tebe!“

A ty značky se tak smály a tolik, tolik lákaly...

Nádherné ráno. Zase jeden krásný, slunečný den. Iradis se vysoukal z otvoru obydlí a ospale se rozběhl dolů k řece. Tady se opláchl, pak se narovnal a čural ze břehu do vody snažíc se, aby se mu to dnes podařilo co možná nejdále. U toho se sem tam zaposlouchal do zvuků již dávno probuzené přírody a rozhlížel se kolem sebe. Ano, kočka měla pravdu, jediný člověk je schopen svým zrakem kontrolovat dobře své okolí a navíc z hlavy, která je velmi vysoko. Iradis se ještě jednou opláchl a pak se z křišťálové vody pořádně napil. Řeka stále přináší čerstvou pitnou vodu. Pak vyskočil a odběhl kamsi mezi rákosiny a vrbiny. Tam ve stínu a šeru listí a stébel vylovil koš na chytání ryb. Vysypal z něj dnešní úlovek, vrátil koš nazpět a s rybami si to mířil zpět nahoru do tábora.  Měl však podivně povznesený pocit, v noci se mu zdálo, že potkal strašně krásnou, velmi milou dívenku. Zamiloval se do ní, naprosto jej okouzlila. Byla to představa? Přání, které ve chvilce bdění mu vyklouzlo z mysli, aby oživilo následný sen?

Dobrou náladu však začalo kazit chlapci něco jiného, jeho racionální myšlenky. Nachytaly jej totiž, jak se raduje z existence té dívky, jakou má radost z poznání její půvabnosti, laskavosti, z milého rozhovoru s ní. Při hře se jí dotýkal a bylo mu to velmi příjemné, ještě teď se usmívá. Je dobře, že tu dívka je a že ji poznal… najednou jako blesk tu ale byla jiná myšlenka: ,, Tak tohle se ti, panáčku, všechno jen zdálo, byl to jen pouhopouhý sen!“ Iradis posmutněl. Ale pak si vzpomněl, že některé sny nejsou jen obyčejným snem, ale mohou nám něco sdělit, přinést nám nějaká poselství. Takže to bude nakonec krásný den….

Běžel čas onoho dne a slunce putovalo po obloze, aby stanulo na svém nejvyšším místě a mohlo vše odtud dobře přehlédnout. Asi mělo své vlastní starosti, možná jej něco svíralo v útrobách nebo jej bolela jeho veliká, kulatá hlava a když se mu konečně ulevilo, bylo to vidět na statisíce kilometrů daleko. Ohromné proudy rozžhavených plynů tryskaly jako o závod do dalekého vesmíru a zase se jeho vlastní mocnou přitažlivostí vracely zpět na jeho povrch. V travnaté krajině, sem tam porostlé stromy, které tu místy vytvářely malé háje, nebylo po slunečním divadle ani památky. Slunce prostě hřálo a svítilo a děti postupovaly jako proudy jeho žhavých plynů od svého tábora, protože i ony byly plné nespoutané energie a rády byly užitečné, tak sbíraly topivo pro ohniště a snažily se najít alespoň nějaké léčivé rostliny na sušení či něco k jídlu. Ženy v těchto dnech připravují muže na lov, opravují jim síťky a brašny, kontrolují pláště a snaží se je vyvětrat jejich přemístěním z obydlí někam ven na větve stromů kolem tábora. Děti tak byly ponechány samy sobě, však se starší o ty mladší postarají.

Ale setkáním více skupin, které tu probíhá, tu bylo najednou příliš dětí, mnohé se navzájem neznaly a nevěděly, kdo je loudal, kdo rozený zmatkař, kdo je spolehlivý a kdo je bezstarostný dobrodruh. Ono to bylo také jedno, protože dnes to nehrálo roli. Něco vám prozradím. To, co teď nikdo neví a ještě pěkných pár hodin vědět nebude je, že jedno velmi spolehlivé a do té doby rozumné dítě se vydalo od jedné skupinky dětí ke druhé. Nic složitého, vždyť to bylo jen nějakých dvě stě metrů a navíc mezerou mezi stromy a keři, kde se dalo nádherně vidět z jedné strany na druhou. Vzdálenost na pět minut loudavé chůze, úkol pro tříleté dítě levou zadní. Cesta jasná, vše na dohled a nebylo zkrátka nic snazšího. Pak si ale to roztomilé a do té doby zcela spolehlivé děťátko vzpomnělo, že by nebylo špatné se ještě zastavit v křoviscích na záchod. Vždyť je to jen na malinkatou chviličku a jen co se vyprázdníme, hned zase půjdeme. Když už dítě dřepělo, začalo pozorovat lístečky na stromcích a keřích kolem, neb to je nejen prozíravé, ale i nutné, protože kopřiva ani škumpa pálivá nejsou k následným úkolům byliny nejvhodnější a tak velká, tmavá očka těkají a hledají veliké, svěže zelené, pružné a přitom jemné, netrhavé listy. A když bylo hotovo, listy natrhány a uloženy na zem, tu sklouzl pohled dítěte hned vedle vzniknuvši hromádky listí na pracovité mravenečky a krásné broučky s modrými krovkami. Jistě, ještě jsem zapomněl říct důležitou věc, nebyl to náš Iradis, bylo to skutečně malé, zhruba pětileté dítě se vším, co k tomu náleží. Jeho schopnosti byly obdivuhodné, protože právě odcitovalo sáhodlouhou říkanku o mravenečcích a teď broučkům začalo vyprávět příběhy z říše hmyzu, to vše pochopitelně směřováno k ouškám mravenečků a všeho lesního a lučního hmyzu vůkol. Ta citovaná nádhera byla asi něco na způsob šlechetného a pracovitého hrdiny v chitinovém brnění, který zachraňuje čest krásné berušky, létá na vážce, přemáhá zlé vojáky z mraveniště s velikými kusadly a navíc moudře hospodaří se silami a zásobami, aby on i jeho přátelé se dobře zaopatřili na zimu a bez úhony tu bílou, pichlavě mrazivou potvoru přestáli.

Myslím, že vyprávění následovalo za vyprávěním, protože mravenečci stále pobíhali po svých dálnicích značených jejich diplomovanými inženýry pomocí neodolatelných feromonových patníků a náš malý hrdina nebo spíš hrdinka, jak se tak dívám, už vypráví další ságu o slavném mravenečkovi, tentokráte už ,, po dvaceti letech“.

Nebylo pak divu, že když malou vypravěčku vyrušil drobný, ukřičený ptáček nad hlavou, polekaně sebou trhla, rychle si utřela zadeček nachystaným mladým listím ze stromků a vběhla honem na svou původní trasu z bodu A do bodu B. Jenže skupinka dětí v bodě B, kam původně mířila, už tu nebyla, ale co hůře, i skupinka v bodě A, tedy děti, od kterých odešla, byla také pryč. A co ještě hůře, neslyšela vůbec žádné děti kolem. A protože to bylo malé dítě, nemělo velký přehled po terénu, protože když jste malí, prostě toho mnoho ze své malé výšky nevidíte. A protože to bylo příliš malé dítě, nedokázalo ještě vylézt na vysoký strom a rozhlédnout se po světlíčku v dálce. To co umělo, bylo podívat se na oblohu, najít sluníčko a to se vždy má klonit k nějaké straně světa a podle něj se určuje směr, kam jdeme a kam se pak vrátit. Na to však potřebujete také dobrý časový odhad, protože musíte porovnat svoje pozorování sluníčka s předchozími v čase. A protože bylo dítě malé a sluníčko bylo kdesi převysoko nad hlavou a tvářilo se, že se mu k žádné straně ani moc nechce, že se mu líbí úplně nahoře a protože naše dítě bylo vyprávěním v ,,jiném světě“ dobré hodiny, s určováním času to bylo pojednou zcela katastrofické a s určením směru pak naprosto beznadějné. I vydalo se krajinou nazdařbůh, aby alespoň narazilo na řeku. Když pak půjde proti proudu, jistě uvidí Děravou horu s kouři ohnišť a kdyby ne, tak se prostě bude po proudu řeky vracet, protože je Děravá hora asi na druhou stranu.

,,Nic prostšího!“

Tedy pokud nevyrazíte na tu stranu, kde vůbec žádná řeka není...

Byl večer a děti se ze svých výprav už vrátily. Panovala však stísněná nálada. Od úst k ústům se šířila zpráva, že jedno dítě chybí. Ještě to nic neznamená, slunce je stále vysoko nad svým doupětem, stále je šance, ale nervozita tu je. Obavy, nejistota. Otec dítěte vrazil do země oštěp. To aby sledoval paži jeho stínu a před cestu mu položil kousek rohovce. Když se dítě nevrátí do takto stanovené doby, požádá přátele a vydají se ztracence hledat, než padne na krajinu tma. Tak malé dítě samo venku přes noc je dokonalý hazard s jeho životem. Pokud by přenocovalo někde blízko, bude vše v pořádku, ale pokud zabloudilo někam dál, v noci se odváží šelmy ledasčeho. Jak se stín pohybuje ke kamínku, jsou lidé nervóznější, vyhlížejí pohyb v krajině a kluci, kteří mají dobrý zrak, sílu v pažích a váhu mouchy, lezou na nejvyšší stromy na kopci, aby přehlédli ze svých observatoří každičký kout krajiny. Iradis je také na jedné pozorovatelně, ale ví, že tak malé dítě je tak malinké, že nebude mezi křovinami a stromy vidět.

Nastal čas, lovci a starší chlapci, mezi nimi i Iradis, se ozbrojili odvahou a někteří oštěpy a už postávali uprostřed tábořiště nachystáni na záchranou misi. Ti s oštěpy byli velmi mladí muži, kteří si sbalili i pláště a čepice a bylo jasné, že jsou rozhodnuti hledat holčičku i celou noc. Z odhodlaných lidí vyzařovala ohromná síla, která uklidňovala rodiče ztracené holčičky. Asi nejhorší je očekávání v nejistotě. Iradis cítil, jak by byl nejraději na všech místech kolem tábora naráz. Ale mnoho se dělat nedalo, jen pečlivě prohledávat krajinu. Za chvíli vytvořili lidé řadu směrem od tábořiště tak, aby na sebe vzájemně viděli a šli kolem tábora ve větších a větších kruzích. Nezačínali hned pod kopcem, protože netrpělivé ženy tuto oblast už mezitím dobře prohledaly a teď to mužům bude šetřit čas. Slunce je ještě na obloze a nechá své paprsky dopadat na celý ten výjev ještě dobrou hodinu a půl. Běží minuty, muži volají, někteří chlapci mají vrhací rotační hole teď jimi  tlučou o sebe v pravidelném rytmu, zvuk, který je umělý a je dobře slyšet. Po chvilce všichni umlknou a poslouchají, nepřichází-li odpověď. Iradis se snaží být samostatný a jde úplně sám, aby dovolil skupině být o dvacet metrů delší. Nechodí přitom rovně, ale po vlnovce a přitom nevynechá jedinou příležitost vylézt na padlý kmen či stoupnout na nízkou větev stromu a pozorovat, zda někde neleží dětské tělíčko. „Schoulené dítě se vejde prakticky kamkoli,“ přemýšlí Iradis. Také jel napadlo, že kdyby se ztratil tak malý on a ještě by nedokázal vylézt na strom, asi by vylezl na nějaký kopec, ze kterého by se rozhlížel po krajině, to jej učil tatínek. Ale prvně mu vždycky říkal, že musí najít vodu, že to je to nehlavnější. Až pak kopec. Jak uvažoval, dospěl k závěru, že jestli holčička nepropadla panice, tak může stále ještě hledat vodu a na kopcích je zatím zbytečné ji hledat. Záchranáři nechodí do skutečného kruhu, je to spíš spirála, která se postupně zvětšuje. Jejím omezením je řeka. Iradis viděl malé  kopečky v krajině, které pro něj byly tak známé a bylo mu jasné, že by tu nedokázal zabloudit, ale to proto, že tu už nějaký měsíc bydlí, kdežto rodina a skupina holčičky tu byla krátce a dítě nemělo čas vstřebat do hlavičky reliéf krajiny.  Iradis si také všiml, že podobně jako on leze na každý vyvýšený bod i kluk hned přes jeho souseda po pravé straně, chlapec po levé straně šel jen rovně. Napřed chtěl na něj zavolat, ale najednou si uvědomil, že je to mladší kluk a na sobě už i on sám cítí únavu se stálého šplhání a lození přes překážky. Dlouho by to ten chlapec nevydržel a lepší takové hledání, než žádné. Alespoň mávl rukou na muže vedle a posunul se blíže k tomuto chlapci, aby propátrával i část jeho koridoru. Muž dal stejné znamení rukou svému sousedovi a signál letěl dál. Tento signál nebyl poslední, jak ubývalo světla, ještě mnohokrát se formace stávala sevřenější, až bylo jasné, že je takové pátrání zcela neefektivní. V posledních paprscích slunce se muži rozdělili na malé skupinky nebo se sami vydali na všechny strany spoléhajíc se na náhodu.

Rozchod mužů provázela podivná atmosféra nervozity, které předcházely dvě zprávy. Jeden chlapec narazil na zbytek hostiny hyen. Takový kousek od tábora, to není dobré znamení. A pak jeden muž nalezl stopy homotheria. Tyto zprávy letěly mezi pátrači a naplňovaly muže strachem o osud holčičky. V noci se totiž tito návštěvníci opět vydají za svou potravou. Bezbranné malé dítě je v ohromném nebezpečí.

Takže když se muži rozhodli vydat se nahodile po krajině, kdykoli mohli sami narazit na šelmy. Pro dospělé a zkušené muže to neznamenalo nebezpečí, ale chlapci, kteří jsou ohromnou pomocí při záchranném podniku, jsou v určitém ohrožení. Jeden muž k nim pomalu promluvil: ,,Nebudeme vám mít vůbec za zlé, když půjdete teď domů, ale když se rozhodnete pátrat dál a narazíte na Kaí, zachovejte klid, postavte se, vytáhněte se co nejvýš a tleskejte a křičte, ona uteče. Jestli zazmatkujete a začnete utíkat, bude vás považovat za kořist a zabije vás!“

Kaí znamená v řeči oněch lidí homotherium. Stejně jako naše kočka z příběhu, tedy to bájné homotheriem. Strašná, veliká kočka, větší než samotný lev.

Její štíhlé, lehce stavěné tělo je ohromné, stejně jako její horní špičáky. Symboly, které nahání hrůzu ze smrti, již je schopna rozsévat. Však už se někteří z chlapců rozhodli odejít domů, ale jiní půjdou dál ve skupinkách a někteří půjdou sami. Iradis se strašně bojí, ale to proto, že je už šero, ve dne by se nebál vůbec. Homotherium viděl mnohokrát a je to pro něj prostě normální zvíře, ale v noci člověk očima mnoho nevidí a sluch ani čich se nedají rovnat s těmi, které mají noční šelmy. Prý čas od času měly dříve děti v jeho skupině na hraní mládě homotheria, takže někteří dospělí starší muži ví o těchto kočkách mnohé a tvrdí, že vidí i v noci. Tatínek Iradise sice tvrdí, že jen lev je typicky nočním zvířetem, že homotherium je spíše jako honící vlk a potřebuje dobře přehlédnout terén, aby se v ohromné rychlosti, ve které se vyřítí ve sprintu na svou kořist, nezranilo nějakým nešťastným pádem, ale ani tatínek nepochybuje, že Kaí vidí výborně i v noci a je schopno dobře lovit za šera.

Iradis jde už sám, prohledává krajinu a občas tluče klacky, které sebral cestou. Nevzal si nic na tuto výpravu. Každý volí trochu jinou taktiku a Iradis jde od stromu ke stromu připraven zmizet hyenám i homotheriu v jejich korunách. Dobře ví, že ani hyeny ani Kaí nejsou žádní velcí artisté ve větvích stromů. Sebe si v tomto ohledu cení a má o svém lezení po stromech to nejvyšší mínění. Netěší se, až bude dospělý muž, ti jsou velicí a dlouzí a váží hromadu kilo. S takovým, byť svalnatým a ramenatým tělem se toho nedá mnoho na stromě dělat, žádná lehkost, pružnost. Svět dětí je úplně jiný než dospělých.

Strach pominul. Iradis si uvědomil, že je velmi málo pravděpodobné, že narazí na nějaké jiné zvíře než na býložravce a že je vždy horší narazit na velkého býložravce a vůbec nejhorší  by bylo narazit na nosorožce. Proto se snažil zorientovat i sluchem. Ticho krajiny však protínají jen tlumené rány klepajících dřev od ostatních pátrajících. Nic nešustí, neslyší dech žádného velkého zvířete, je v bezpečí a tak jde hoch pomalu krajinou od stromu ke stromu a přemýšlí o hledaném dítěti. Iradise napadlo, že dívenka se ztratila za světla a mohla tedy přejít brod a všichni by ji teď hledali na nesprávné straně řeky. Nikdo tak neuvažoval, proto ji na protější straně také nikdo nehledal.

Když dnes dívenku nenajdou, půjde ji hledat zítra na druhý břeh proti toku Černé řeky, umínil si. Představa takového zítřejšího hledání mu naháněla hrůzu. V posledních hodinách tady všude prošlo tolik lidí, že stopařské umění samo bylo zbytečné. Lepší spolehnout se na náhodu, vyrazit někam dál a čekat, zda se štěstí usměje a objeví se nová, vzdálenější stopa dívenky. Ano, je to hledání jehly v příslovečné kupce sena. To je to poslední, co nyní lidem zbývá. Iradis se nyní rozhodl také šetřit se silami s tím, že jakmile padne úplná tma, vrátí se rovnou do tábora, aby se dobře prospal a ráno vyrazí plný sil na celodenní nebo dvoudenní cestu. Účast na výpravě nabídne ještě dvěma chlapcům, kteří mají obdobou vytrvalost a dobrou fyzickou zdatnost jako on. Jakmile tedy nastala skutečná noc a mnoho toho již nebylo vidět, natahoval Iradis vždy jednu ruku před obličej, aby dobře nahmátl případnou větev dříve, než by jej praštila do hlavy nebo mu poranila oči. A takto pomalu postupoval k domovu. Než dorazil domů, ještě si užil nočního chladu nebo spíš pěkné zimy. Rozbalil si doposud smotaný plášť, který tvořila vlčí kožešina a zachumlal se do něj pěkně srstí dovnitř. Na hlavu nasadil čapku a brzy cítil, jak mu tělo zalévá blažené teplo, jen někam zalézt a spát. „Chudák holčička, jak asi přečká tak studenou noc? A sama. Jestli se nepodchladí a hned nezemře, tak se určitě pěkně prochladí a onemocní,“ pomyslel si a na hladkém čele mu vyskočila starostlivá vráska. Bylo mu jí velmi líto, sice ji neznal, ale teď s ní soucítí, protože kolem je strašná zima a jestli byla holčička bez oblečení a bez pláště, musí jí teď být móc zle. Chmurné představy mu nešly z hlavy, dokud neusnul.

Unavení muži se vrátili domů teprve v podvečer druhého dne. Prošli mnoho kilometrů, přesto nikde nenarazili na stopy dívenky. Cestou zpět našli občas nějaké pěšinky, ale ukázalo se vždy, že to byly staré stezky místních lidí nebo čerstvé stopy včerejších čí dnešních pátračů. Všechno marno!

Krajina je rozlehlá, dívenka malinká, drobná a lehounká, ani větévka pod ní nepraskne ani listy nepoláme, ani rákos pořádně neprošlápne. Muži padali ke stanům na rohože a usínali ještě venku. Jak naberou síly, vyrazí znovu. Jen zjistí, jak úspěšní byli ostatní a kam kdo šel, aby nehledali někde zbytečně dvakrát.

Nejvíce je uklidnilo, když se dověděli, že starší kluci šli po Světlé řece na sever a Iradis s dobře vybranými kamarády zamířil na severozápad po Černé řece. To by chlapce potěšilo, kdyby věděli, jak se tím mužům ulehčilo, než usnuli. Muži tak mají pocit, že udělali snad vše, co bylo v lidských silách. Chlapci o tom všem však nevěděli. Šli tou dobou otevírající se kotlinou, kterou lemovaly po stranách hory a uprostřed kolem řeky se táhla mokřina s rákosem. To v místech, kde se stékaly tři toky, jedna malá říčka či spíš potok ze severu a dvě řeky ze západu a jihozápadu. Chlapci nenarazili na jedinou průkaznou známku po dívence. Všechny objevené stopy se ukázaly nakonec jako dílo lovců nebo sbírajících žen. Když Iradis a jeho dva společníci šli kolem Vápencové hory a viděli nízké keře na jejím vrcholu, napadlo je vylézt na tuto horu a přehlédnout odtud krajinu a pak, když nic nenajdou, přenocovat na ní a vrátit se ráno domů.

Jak se domluvili, tak provedli. Cesta to nebyla jednoduchá, ale nakonec je hora odměnila skalami na západní straně kopce. Odtud byl dobrý výhled po krajině, úplně něco jiného než z Děravé hory. Děravá hora byla proti této hoře učiněný malý kopeček, odtud se jim stromy  i sloni jevili jako malé hračky. Sledovali dění v kotlině na jih od nich a pak se přesunuli na jiná stanoviště, kde se vždy snažili vylézt na nějaký vhodný strom či velký balvan a prohlédnout krajinu na východě i severu. Pak se vydali po hřebeni hory na její druhý vrchol. Ani tady nebyli úspěšní, ale našli zde také skalní výchozy a dokonce i vchody do jeskyní. Kdyby pršelo, je se kde schovat. Berntin a Kairob, kteří Iradise provázeli, byli dobří kluci. Byli skromní a dobře snášeli tělesné útrapy jako je únava, žízeň i hlad. Berntin byl v takových chvílích dokonce i zábavný. Když jde o něco závažného, mělo by jít osobní pohodlí stranou. Ačkoli byli Iradis a jeho kamarádi ještě malí kluci, dokázali být velmi disciplinovaní. Proto tíhli k sobě navzájem a byli by neradi nyní šli s jinými vrstevníky. Nejednou už zažili, že ti při podobné příležitosti si raději volili pro sebe pohodlnější cestu a výpravu přerušovali hledáním vody a jídla. Cíl cesty a jejich poslání nebrali vážně. To bylo smutné a tito chlapci svými vrstevníky pak opovrhovali a nevážili si jich. Brali je jen jako malé děti.

Zvláště Iradis neměl sobectví rád i celá společnost je odsuzovala a vychovávala děti ke sdílení. To je podstatou takových kultur. Pomocná ruka je vždy na blízku, každý rád poradí, pomůže, daruje a podělí se. Přesto je každý jiný a tentokrát Iradis nechtěl zažít hořkost. Proto Berntin a proto Kairob. Chlapci, kteří jsou stále schopni myslet na druhé. Přemýšlel, jestli je to náhoda, že i oni jsou stejně jako on mezi svými sourozenci nejstarší, zvyklí se starat o mladší děti. Jen mu to problesklo hlavou.

Kdyby nad jejich výpravou nevisel háv tragedie, výpravu by si náramně užívali. Ani teď se nenudili, jen jim nebylo do smíchu. Jindy by možná i tančili na vrcholku této hory, našli zde totiž takový plácek mezi keři… mystické místo. Ale na tanec nebyla vhodná doba. Tak si Kairob alespoň vytáhl z brašny dlouhou, tenkou šňůru a začal si mezi prsty obou rukou splétat geometrické obrazce. Iradis je od něj přijal a ty se tím změnily a pak převzal umně tuto pavučinu Berntin a zase ji proměnil v jiný obrazec. Jedna z nesčetných tichých her, která zahání nudu a dá se hrát, i když je člověk unavený. Chlapci si nad sebou spletli jednoduchou střechu z větví, pokryli ji listnatými větvemi a zabalili se do dek. Ještě než usnou, musí Iradis na záchod, na hru se spojeným řemínkem už stejně skoro není vidět. Tak si bere Kairob šňůrku k sobě a zaplétá si ji do účesu. Teprve teď je jasné, že spousty řemínků a stužek, co mají chlapci na sobě, mohou sloužit k dalším účelům. Vždy mají u sebe provaz.

Iradis míří ze záchodu nazpět ke kamarádům, musí ještě projít těsně u této skalky, protože pod ní je ostré křoví. Je už šero a nechce si po tmě dolovat z rány trn. Když procházel kolem balvanu, zjistil, že ten má v sobě asi půl druhého metru hlubokou puklinu. Najednou z ní něco zazářilo. V tom okamžiku, v tomto zlomku vteřiny v záblesku světla zahlédl stojící dívku se zapálenou větvičkou v ruce. Jak spatřila chlapce, okamžitě ji uhasila holou dlaní. Teď je všude tma a Iradis v sobě cítí strašný úlek i zmatek současně. Chtěl vykřiknout a dívku chytit, ale kde se tak rychle vzal v jejích rukou oheň a jak tak rychle zhasl?

„Je to vůbec člověk? Nebyl to nějaký Duch?“ problesklo mu okamžitě hlavou. Iradis byl najednou úplně zpocený úlekem. Zíral do prázdné tmy a jen si vybavoval krásu oné dívky. Teď si vzpomněl! To je přece ta dívka, o které se mu nedávno zdálo! Dodal si odvahy a snažil se prosoukat dál do štěrbiny mezi balvany a rukou opatrně šátral ve tmě, zda nenahmátne dívčino tělo. Jeho prsty však narazily jen na prázdné a studené stěny skály. Byla-li to dívka ze snu, možná je to opravdu jen Duch? Trvalo, než se uklidnil a vyrovnal s právě prožitým. Za chvíli došel za kamarády, utřel si tělo do sucha kouskem kůže a zabalil se do kožešiny pláště. Nechtěl ostatní chlapce zatěžovat tím, co teď prožil. Byli unavení a nechtěl, aby byli ještě ustrašení. Tak by se měl chovat dospělý, zodpovědný muž. Předsevzetí krásné, ale co naplat, přeci je Iradis ještě chlapec a bylo na něj naloženo příliš. Převaloval se a přemýšlel, jestli tady je samotná jedna dívka nebo celý kmen. Ne, nikoho tu neviděli. Jen aby to nebyla malá exkomunikovaná skupinka hrdlořezů či jiných zločinců. Kdyby kluci šli v noci na záchod nebo kdyby se najednou na ně vyřítili cizí lidé, měli by vědět o jeho podivném setkání. Usilovně si myšlenku přehazoval ze všech stran, ale už mu to nešlo, byl příliš unavený. Stačil se ještě rozhodnout, že bude nakonec moudřejší, když se podělí o svůj zážitek s kamarády a to bylo to poslední, na co stačil pomyslet…

Pak už byly jen ohně ozařující veliké chodby jeskyně, dívka ze skalní pukliny a spousta jiných dívek a chlapců, všechno cizí děti. A spousta cizích lidí a pak tam také bylo podivné zvíře s dlouhými rohy a dlouhým krkem, o kterém se doslechl kdysi dávno, když byl ještě malý chlapeček. Pak ji zase uviděl. Byla tak moc krásná, zase si spolu povídali a seděli spolu na louce plné květin. Byla jako víla, její vlasy zářily ve svitu paprsků slunce jako vlny na velikém jezeře za horkého, letního dne. Její hlas se podobal zpěvu nejkrásnějších ptáků a její ruce se jej dotýkaly něžněji, než by ho pohladila vlastní maminka. Bylo mu s ní moc dobře. V tom ho někdo tahá za nohu a za druhou nohu a pozpátku po nohách ho táhne pryč z ležení, pryč z přístřešku. Celý se vylekal a strašně zakřičel, ale jeho výkřik se ztratil v bouřlivém smíchu jeho kamarádů, kteří ho vytáhli do rosou smáčeného listí. Chvilku je naoko v rozčilení honil, ale pak si vzpomněl, co chtěl kamarádům večer říct. A zatímco jim to vyprávěl,  pomalu sestupovali až k tomu záhadnému místu, kde ve skalní rozsedlině včera onu dívku zahlédl. Zatímco se Iradis díval do prázdného místa, kde byla předtím dívčina hlava a tělo, Berntin se spustil na všechny čtyři a prohlížel si zem. Rychle našel malou jeskyňku, do které se dá snadno v leže nasoukat celé tělo a hlavně tady našel ještě něco. Vítězoslavně se zdvihl se země a jak Iradis tak Kairob se dívají na kamarádovu ruku, která drží mezi prsty opálený malý svazek vrbových větviček. ,,Tak tohle moc pěkně svítí, když to hoří!“ procedil mezi zuby Iradis. ,,Proto jsi ji tak dobře viděl, i když hned světlo zhasla. Musela se tě pořádně leknout a asi ji zahasila v holé dlani,“ hádal Kairob. ,,Musela se přitom popálit!“ zamyslel se Berntin.

,,To by znamenalo, že se bála nebo alespoň polekala a poleká se ten, kdo je sám.“ Iradis se uklidnil. Ona dívka není jen Duch ze snu, ale skutečný člověk. Ale je zde sama. Proč je tu sama? Proč se nepokusila na něj zavolat? Na tyto otázky Iradis odpověď neznal. Měl ale radost, že vše bylo dílem skutečnosti a usmál se při představě, že nyní je už možné, že se s onou dívenkou v budoucnu někdy setká. Snad nám připadá suchá logika chlapců příliš dospělá a jejich pozorovací talent nadsazený, ale jsou to synové výborných stopařů a od mala se tomuto umění učí. Pozorovat svět kolem sebe a vykládat si jej, to je něco, co k nim patří. Podivně odlišní pozorovatelé než my. Jednu chvíli mluví jako ostřílení kriminalisté a vzápětí se kočkují jako malé děti, kterými přitom při všem stále také bezesporu jsou. Chlapci si sbalili svoje věci a za pár minut už sbíhali po srázovité stráni dolů k řece. Kameny se uvolňovaly a kutálely se všude kolem i pod nimi. Iradis se rozběhl jako cválající kůň a vždy se odrazil dvakrát napravo a dvakrát nalevo vedle erozní rýhy, kterou tak ladně přeskakoval. Svah byl příkrý a jak se chlapci odráželi, prodlužoval jejich skoky na celé metry. Byly to spíše lety vzduchem, které jim přinášely opojnou radost a leště několik roků se jimi budou moci opájet, než zmužní a stanou se na takové skotačení těžcí a křehcí. Dole u řeky našli slony vyvrácený a proschlý kmen a za několik hodin už si to jedou po proudu řeky pěkně domů.

Je odpoledne a panuje stísněná a smutná nálada. Malá, roztomilá holčička zmizela. Ani stopy ani památky, jako by se do země propadla. Oči teď směřují k Iradisovi a jeho kamarádům. Mizí poslední naděje.

Začíná pršet. I oblaka pláčou, stejně jako sourozenci a rodiče malé holčičky. Iradis si uvědomil, že poslední dny zanedbali zásobování domácností a dříví teď bude všude mokré a oni tři jsou pěkně zkřehlí, protože chodidla měli až příliš často ve vodě. Proto se rozhodl přinést nějaké zásoby z kouta jeskyňky, kterou všichni užívali jako suchou zásobárnu čehokoli. Už tu stál s kamarády a díval se, které to dříví je jeho rodiny a najednou si všiml, že na veliké hromadě starého listí a velkých větví je hromada kožešin, které tu ještě neviděl. „Teda tahle je snad ze lva?“ ukazuje Kairob a už ji vytahuje z hromady a s úctou na ni třeští oči. ,,Duchové, nesahejte na ni! Je určitě posvátná a není tvoje ani nikoho z tvých příbuzných!“ vykřikl polekaně Berntin. A jak se tak přetahují, celá hromada se otřásá, až se z ní něco v příšeří, tam kdesi nahoře u stropu zdvihne a spustí tichý pláč. ,,Kde to jsem? Kdo jste? Maminkóóó!“

Chlapci sundají z vršku malou, strašně umazanou holčičku. Je celá zpocená a prstýnky mokrých vlásků se jí lepí k uplakaným tvářičkám. Očička má poloslepená, je celá špinavá a odřená od trnů. Berntina okamžitě napadlo, jestli právě ona není ta hledaná holčička. Vždyť tohle dítě tady muselo spát snad několik dní. Takto slepeného a zmačkaného člověka snad ještě nikdy kluci neviděli. A také neslyšeli, že by někdo mohl spát tak dlouho. ,,Jak se jmenuješ?“ oslovil ji Kairob. Holčička však pláče dál, chlapce nezná. ,,Ty ses ztratila?“ zeptal se konečně Iradis. ,,Nevím!“ zněla plačtivá odpověď. ,,Já chci k mamince!“ pokračovala v tichém pláči dál. Iradis sice věděl, jak na malého sourozence, ale ne na holku. S tím neměl zkušenosti. Nicméně si dívenku vzal tak, aby mu z boku seděla na pánvi a držel ji kolem pasu, zatímco ona se ho oběma rukama držela kolem krku a pofňukávala. ,,To by mohla být ona, mohla se vrátit ještě první noc a protože byla celá zmrzlá a strašně ospalá, zalezla v táboře hned do nejbližší skrýše,“ přemýšlí nahlas Iradis, zatímco oba jeho kamarádi přikyvují na znamení souhlasu.

,,Že bude z vyčerpání spát tak dlouho, to nečekala a tak se k mamince a tatínkovi dostane teprve až teď!“ už zvesela pokračuje Berntin. Když holčička uviděla známá místa, přestala plakat a ukazovala klukům cestu mezi obydlími až k jednomu, před kterým stálo několik žen. Ta s napuchlými víčky a očima změněnýma pláčem ve dvě úzké štěrbiny se dívá na tři chlapce jako na zjevení. Nereaguje, jen se dívá, oči plné slz. Po chvíli jí brada sjede dolů, oči se do široka rozevřou a na tváři se objeví ohromný úsměv. A výkřik.

,,Holčičko moje!“

Doma Iradisův tatínek povídal mamince, jak chudák otec ztracené holčičky hledal dál ještě tři dny, než jej našli stopaři. Byl velmi daleko na východě a tak ospalý, že jej prý uložili během zpátečního pochodu jen tak do trávy, protože usnul ve stoje za chůze. Iradis to všechno vyslechl a připadlo mu nespravedlivé, že muž musel tolik chodit, zatímco maminka dítěte truchlila doma a nikam nešla. Jeho maminka prohlásila, že by malého naložila na záda a sama by hledala Iradise po celém světě. ,,No jo, ale ty jsi taková žena činu,“ namítl tatínek. ,,Ano, maminka té holčičky je citlivá a hned lítostivá,“ připustila žena. Tatínek se zamyslel a pak dodal: „Ono se nám to mluví, když máme velkého kluka, ale tohle byla malá, bezbranná holčička. Kdyby se ztratil Iradis, jen by to znamenalo, že si někde zlomil nohu a že se o sebe zatím postará, než jej najdem. A v krajině by nechal znamení, aby se tak stalo.“ Pohybliví lidé se otáčejí všemi směry a pátrají po informacích v krajině a hlavně po těch viditelných informacích. Člověk nemá nos u země jako opice a tak mu chybí svět pachů. Seskládává si tak svůj svět z obrazových náznaků a symbolů. Vytvořit si takové umělé symboly je pro lidi, kteří si staví obydlí a starají se o oheň, to nejmenší. Vždyť samotný dým z ohně je jasným symbolem jejich přítomnosti. I pár vztyčených, do sebe zaklesnutých větví ve tvaru jehlanu je také jasným znamením lidské přítomnosti. Jak snadné, jak jednoduché a přirozené. Nic převratného a objevného. Jen přirozená součást života těchto lidí.

Iradis už spí, tatínek jej přikrývá a usmívá se. ,,Tak maminko, ode dneška nemáme doma dvě děti, ale jen jedno. Iradis dokázal, že když je to nutné, dovede odložit dětské hračky a přijmout roli dospělého muže. V posledních dnech v ní obstál. Samotní chlapci na takové výpravě, to není jen tak,“ pokýval spokojeně hlavou. ,,Bála jsem se, ještě je tu Kaí,“ přiznala se maminka. ,,Ne, ten odešel první noc a stopy mířily na východ. Kluci šli na sever a západ, takže byli v bezpečí,“ vysvětloval tatínek. ,,A Iradis sám už stál proti lvu na pláni a zahnal jej jen tleskáním rukou,“ hrdě z něj vypadlo, i když poněkud přidušeným hlasem. Zároveň měl totiž strach, že takové vystavování dítěte nebezpečí může být důvodem, aby mu jeho žena vyčinila. ,,Jenže tos byl s ním. Mohla jsem být klidná, takhle jsem nespala ani já!“ odpověděla na to a k mužově úlevě se dál ke lvu nevracela. ,,Už je to za námi,“ s úlevou vydechl. ,,Dobrou noc,“ popřál své ženě a ještě přiložil na oheň, který tiše praskal ve vchodu obydlí. Kouř vyrazil nahoru i s malými jiskérkami. Snad zamezí bzučivým komárům, aby vnikli do obydlí. Nad lidskými přístřešky vyšly tisíce hvězd jako pochodně maličkých lidiček. Půjdou celičkou noc po svých cestách na obloze, aby k ránu uvítaly nový úsvit.

 

 

Slonobraní - Velký den

 

,,Tehdy, před nesmírně dlouhými časy, daleko, daleko přede vším, co znáš, kdysi v pradávnu, kdysi na počátku časů přišla na svět jako první neobvyklá a veliká, velmi, velmi studená zima. V ní se rozprostírala ve své kolosálnosti nprostá, černá tma. Ve vlnách prázdnoty se pohybovali ohromní hadi s ploutvemi a dlouhými, ostrými zuby a vousy obřích sumců, jimiž ohmatávali ve tmě vše kolem sebe. A nebylo toho na ohmatávání mnoho, jen další velkozubí hadi a člověku podobný Tradatus. Tradatus seděl s rukama opřenýma na kolenou a držel si hlavu. Takový svět se mu zdál pustý a bezúčelný a tak si vytvořil ve své mysli kameny,  kterými bouchal o sebe a ony vydávaly mohutné hřmění a veliké, zářivé jiskry. Ty proťaly temnotu a kam dopadly, zůstala zelená, teplá místa z nichž začala rašit bujná vegetace. Tradatus rozdělal ohniště, o které se stará, aby svítilo a hřálo a které známe jako Slunce. To bylo příjemné a prozářilo kraj a ten se nyní díky němu zelenal čím dál více. Tradatus se zaradoval, že se mu daří tak krásné věci. Udělal mnoho zvířat, aby mohla naplnit tak krásný svět a nejvíce se povedli sloni. Mnoho se z nich radoval, jenže sloni mu zadupali draky, kteří byli spolu s Tradatem nejstaršími tvory světa z doby jeho počátku. Obří hadi byli pomalí, velká tíže je svazovala na jednom místě a nepomohly jim ani veliké zuby. Sloni prostě přešli ve velikých stádech přes ležící hady a zašlapali je svojí ohromnou vahou tak, že je změnili na asfalt. Sloni si ze svého počínání nic nedělali, spíš na ně byli pyšní a hlasitě troubili, když po nich zbylo jen jezírko černé, lepivé hmoty. Mysleli si, že jsou nejsilnější na světě a naplnila je pýcha nesmrtelnosti a nezranitelnosti. Proto Tradatus přemýšlel, jak by je vytrestal za jejich pýchu a chvástání. Nesměl už nic nového stvořit, tak alespoň dal do rukou jakýchsi opiček oheň a nástroj a vytvořil tak tvora, který má spojence tam, kde jiným končí síla a velikost. Když se člověk poprvé potkal se slonem, Tradatus se obrátil na člověka a sdělil mu: ,,Hle, slon!“ ,,Zvíře, které ti je dáno, abys je lovil. Toť tvůj bratr, který se pro tebe nyní obětuje a nasytí tě svým masem a masem svých blízkých.“ A člověk tak učinil.

Kmen Suruah národa Sukhi větev Taruha - Velká epopej hrdinů 538 066 let před námi

 

Do nového dne se probudilo samo nebe. Jasně zářící slunce rozehřálo vzduch a usmálo se na tábor. Lidé z něj vyráželi celé dlouhé týdny na výpravy po okolí, lovili i veliká zvířata jako koně a zubry a stáda se pomalu od nich odsouvala, aby byla v bezpečí. Nakonec přijde řada na největší zvířata jako jsou sloni. Jeden nebo dva z nich skončí za pár hodin svůj život někde v rovině na jih od tábořiště a tím skončí i dny strávené na Děravé hoře. Lidé se přestěhují k úlovku, budou ho celé dny jíst, porcovat, sušit, udit a trávit největší horka svlažováním příjemnou koupelí u řeky ve stínu stromů se zásobou masa. Ženy a děti budou chodit na sběr zeleně, která jistě poroste tou dobou hned pod nosem a muži si budou upravovat zbraně a výbavu do nových podzimních lovišť. Neodmyslitelným se stane hustý, propletený plášť z rákosu proti letním bouřkám, ale jeho sužby ocení lidé až v období podzimních plískanic. Jeho váha bude malá, ale jeho životnost omezená, jen do zimy, kdy na řadu přijdou zatím šetřené kožešiny. To vše je teď ještě daleko, nastává čas slonobraní. Snad Duch slonů jim vydá jednoho ze svých bratří.

Iradis sedí s kamarády u jednoho z ohnišť a má sbaleny všechny své věci. Je toho na nesení spousta, nejvíce místa zabírá pečlivě smotaný zimní oděv - kožešinový plášť, čepice. Svůj obyčejný letní plášť má už z části celý opelichaný, protože jej stále nosí sebou na všechny výpravy, kdy na něm spává a zároveň se jím přikrývá, sedává na něm na zemi a má jej na sobě, když jsou chladné dny. Ten si také velmi pečlivě sbalil a svázal do ruličky. Hlavně musí mít v pořádku věci na přepravu, tašky, síťovky a zavazadlo na záda. Vše je lehounké, spletené z lýka a síťováno. Zimní obydlí si pak ponese na hlavě. Ještě si uloží do malé, uzavřené tašky pár nepromokavých váčků, jeden s trochou troudu a několik kousků rohovcových úštěpů. Budou se hodit při porcování sloního masa. Víc jich brát nebude, protože je to jen zbytečná váha navíc. Jinde bude zase jiný kámen a tito lidé jsou ve výběru surovin skromní. Nebudou to přece výrobky napořád, je to jen spotřební zboží k okamžitému použití. Teprve lehkým předmětům z kůry, lýka, kůže, proutí či dřeva, které se používají trvale, je nutné dát tvar a přesnou podobu. Do jedné síťky uložil Iradis několik desítek metrů nachystaných motouzů z lýka tak, aby byly pečlivě stočeny do věnečků a připraveny k použití. To bude potřeba k vyrobení konstrukcí pro sušení masa. Teď si všichni šli uložit svoje již sbalené věci do obydlí.

Lidé si v posledních dnech nalámali dlouhé klacky, které teď drží v rukou a navzájem do nich narážejí tak, aby vydávaly zvuky. Rytmus se sjednotil a postupně se zpomaloval. Pak se znovu zrychlil a sem tam někdo zkrátil nebo vyměnil své hůlky, aby měly dobrý zvuk a byly do ruky lehké. Na to všichni v zástupu odešli dolů do krajiny pod kopec, berouc si sebou jen tyčky. V tichosti urazili asi 8 kilometrů, když odněkud ze předu přiběhl velký chlapec. Všichni si nyní sedli nebo přidřepli a zcela se utišili. Vítr vane správným směrem a přítomní muži vystoupili ze skupiny a potichounku vyrazili kupředu. Teď bylo vidět, že tito muži neměli tyče k vytloukání rytmu, ale dlouhé, dřevěné oštěpy. Muži vedeni chlapcem se nehlučně přepravili až k malé mýtince, tvořené jen trávou a pár zpola rozpadlými kmeny, které měli na svědomí zajisté zase sloni.

Právě sem míří jeden pomalu se pasoucí slon. Je to jeho oblíbená trasa. Muži se poschovávali za keře a využívajíc větru, který vanul od slona k nim, snažili se nějakým šelestem neprozradit a jen se soustřeďovali na to, jak nejsilněji a nejpřesněji hodit své zbraně. Iradisův tatínek si z hlavy sundal jeden z mnoha kožených řemínků. Tento byl zvláštní, byl silný a široký. Navlékl jej na konec oštěpu a pravou rukou si pevně přidržoval protilehlou část spojeného řemenu a zadní část oštěpu. Levá ruka zase lehce svírala přední část zbraně. Ještě asi dva lovci použili stejný postup. Jeden z nich byl znatelně starší a revma mu nedovolovalo použít jen fyzickou sílu a tak mu kožený vrhač o něco málo pomůže prodloužit let oštěpu. Slon se již přiblížil na doslech. Lámal kůru ze stromů a přitom se krmil. Pak popošel o několik stromů dál, prohledávajíc přitom jejich větve pátravým zrakem. Hledal vhodné listí nebo na zemi tu správnou vysokou trávu. Pak se zaposlouchal do okolních zvuků a zatroubil. Za nedlouho se ozvala odpověď. Mladý samec nebyl tak zcela sám, jak by se mohlo zdát na první pohled nezasvěcenému pozorovateli. A to už stál slon uprostřed malého prostranství a chystal se zde použít jeden poničený, dosud vzpřímený kmen. Jakmile se o něj opřel svým tělem a začal se drbat, odevšad se v jedné vteřině vynořily ruce mužů třímající oštěpy.

V následné vteřině všechny oštěpy opustily své majitele. Silou desítek kilogramů byly tyto zbraně vrženy do vzduchu a přenesly se ke slonovi. Nejprve se dotkly jeho kůže jen svými tenkými špičkami, pak desítky kilogramů působící v jediném malém bodě rozevřely kůži a hroty klouzaly hlouběji do tkáně obra zpomalujíc se svým rozšířením dál k tělu zbraní. Také tlak tkáně samé brzdil oštěpy tak, že čím byly hlouběji, tím více bylo plochy, která je zastavovala.

Některé oštěpy se zavrtaly do slona jen mělce, jeden dokonce hned z rány vypadl, jiné se však zabořily velmi hluboko. Téměř všechny nyní z velké části trčí ze zvířete ven dlouhými ratišti. První zranění v první vteřině, jakkoli mohlo být pro zvíře přežitelné, se v následném okamžiku mění v další hrůznou vlnu bolesti. To všechna ratiště klesla k zemi a jako ohromnými pákami rvala tkáně zvířete směrem nahoru od vpichů. Slon byl zcela paralyzován, nevnímal nic než strašnou bolest. Jakmile zahlédl svůj bok plný trčících oštěpů, snažil se je vytáhnout chobotem a když to nešlo, zkusil je z ran vytřást. Všechny oštěpy, které měl v těle, se tak zakymácely navíc do stran oběma směry a způsobily samci další hrozná muka a další rozsáhlá zranění. Okamžitě padl na zadní nohy, pak na přední a pak už jen bezmocně pozoroval, jak si muži kolem něj posedali a sledují jeho konec. Mají čas, nic jim neuteče. Slon ani nestačil zavolat o pomoc svých druhů. Někdo z mužů vstal a rozběhl se k čekajícím lidem. Ti od pozorovatelů věděli, kde je skupina zbývajících slonů a hned k ní vyrazili právě se vším tím velkým nacvičovaným rámusem, aby ji odehnali od loveného zvířete a bezpečně se pak mohli na mnoho dní ke svému ohromujícímu úlovku přestěhovat, celý jej zpracovat a hlavně zkonzumovat. Lidé cítí vlastní sílu, všechna zvířata před nimi prchají. Utvořili řadu, která souběžně jako rojnice postupuje kupředu, všichni muži ženy i děti buší holemi do sebe v jednom rytmu a zpívají si. Radují se, protože vědí, že slon je uloven a zajistí tak jídlo pro příští bezstarostné dni. Ještě zahnat slony hodně daleko, pak se vrátit na Děravou horu pro věci a sbohem horo… zase někdy za pár let.. a rychle zpět k velkému úlovku.

Teď nastává čas porcování slona. Iradis, stejně jako mnoho dalších šikovných chlapců, svižně prochází okolní krajinu a sbírá dlouhé větvě. Pomocí přineseného lýka svazuje z tyčí konstrukci sušáku na maso. Malé děti a dívky snáší ohromné množství topiva k uzení masa. Budují se malé přístřešky proti slunci a dešti, jen stříšky na tyčích nebo mezi stromy. Mýtina se rychle rozšířila, protože se zužitkovala okolní křoviska. Místo se mění k nepoznání. Někdo už rozdělává oheň, ale kouř se líně plazí po zemi a nechce vyrazit k nebi. Iradis z váčku vyňal připravený malý úštěpek rohovce a jen jím vyzbrojen, vydal se zcela nahý do již rozřezaných útrob porcovaného slona, aby se sám dal do řeznické práce. Jeho drobné, štíhlé tělo se všude dobře vejde a stále ještě dětské, útlé prsty jsou velmi šikovné a s ostrým, šedým rohovcem umně zachází. Drží jej jen mezi palcem a ukazovákem a porcuje kýtu na převelikánské, tenké řízky. Ty jsou pak okamžitě slavnostně odneseny a uloženy na konstrukci sušáku, pod níž to hřeje mnoha ohništi. Všichni mají slavnostní náladu a pracují velmi usilovně. Důvod je na snadě. Horké dny nejsou zrovna ideální pro skladování masa jen tak a také tisíce much by se okamžitě do masa pustily, jen kdyby jim nebránila všudypřítomná mračna štiplavého dýmu. Maso se musí upéci a také nakonzervovat uzením a sušením do zásoby. Ne toliko na cestu, ale hlavně pro pobyt zde. Ten se stává postupně jakýmisi prázdninami. Lidé se koupou v blízké řece, ve které děti postavily několik ohromných, kamenných hrází. Je to současně i nutnost, však Iradis, stejně jako ostatní lidé proměnění v řezníky, je celý špinavý od krve slona a umýt se v řece patří k dobrému vychování. Vždyť k hygieně jsou vedena od malička i všechna divoká zvířata kolem. Lízání srsti koček jak malých, tak těch ohromných je i pro děti podívaná velmi dobře známá už od útlého dětství. Jinak by dopadli jako Dlatamurah, o kterém dospělí rádi vypráví v čistotě lenošným dětem.

 

Dlatamurah byl chlapec, který se vůbec nemyl a nečesal, ve vlasech měl větve a listí, na špinavou kůži se mu lepil mech a jehličí. Po hlavě mu skákaly veverky a ve zcuchaných kadeřích si stavěli hnízda ptáčci, kteří si jeho slepené, rozcuchané vlasy pletli s křovisky. Po jeho kůži pochodovali mravenci, žili mu tam všelijací broučci a pod pažemi si pavoučci spřádali své sítě. A tak jako má oheň svůj dým, tak Dlatamurah měl své věrné průvodce a jimi byly velikánské, leskle modré mouchy. Bzučely jako roj včel a také jich tolik bylo. Někdy nebylo na špindíru ani vidět, kolik jich měl kolem sebe. Jednou se Dlatamurah dozvěděl, že jeho vrstevníci se žení a mají svá děvčata. Rodiče byli nešťastní, že jim hoch zůstane na krku, přece která čistotná dívka by si vzala takového smrdutého špinavce? Ale jednou zaslechli, že nedaleko žije jedna taková, která se také velmi nerada myje, hlína a bláto jsou jí milejší vody, místo mazání olejem dá přednost tomu vetřít si do vlasů popel s odpadky. Nikomu cizímu nedovolila, aby se její hlavy dotknul. Místo zakrouceného copu nosila na hlavě něco, co připomínalo strom s větvemi jako prsty čarodějnice. Jinak to byla dívka jistě pěkná, velmi ladných linií těla. Dlouhá a štíhlá, krásných, leč nijak nečištěných nehtů a i ona měla onen nevýslovný odér, ale takový, který ani mravenci nevydrželi a ano, i mouchy se jí vyhýbaly, protože její tělo čpělo tak, že by bezduché v mdlobách z dívky této nehodné v bezvědomí se zřítily. Jen tu a tam se na ni odvážili ti nejotrlejší z nejotrlejších a jimi nebyli žádní jiní než červi. Ale ne na dlouho, to i oni přecenili své síly a pak těžce toho činu litovali a s hlavou bolavou lapali po doušku čerstvého vzduchu. Oba mladí lidé v sobě našli zalíbení, jenže ouha, mladík nemohl chytit jediného tvora. Všechna zvěř jej cítila už na notnou dálku. A mladá žena nedokázala naklást pasti tak, aby nenasákly jejím zápachem a nevarovaly zvěř v širokém okolí. Když jim bylo hlady nejhůře a všelijaké kožní choroby začaly trápit jejich zesláblá těla, už jim nepomohly ani kořínky ani chleba z rákosu ba ani léčivé byliny nepomáhaly. A tehdy oba pochopili, že pokud se nezmění a nepoperou se se svou leností a odporem k čistotě, špína je zcela udolá a stráví je. Jenže ledacos se pěkně řekne, ale hůř se to vyplní, zvláště když si lenost pěkně od mala pěstujete, až má nebetyčné rozměry, je pro vás normou a věcí nejbližší a radost vám způsobující, že si v ní pěkně lebedíte, máte v ní svůj klid, pokoj a zažíváte s ní chvíle nejhezčí, nejpohodlnější a nejkrásnější. Tak si ti dva jen těžko zvykali na čistotu a nemoci jim zle poznamenaly jejich zevnějšek množstvím škaredých jizev. Kůže dlouho neopečovávaná rychle vysychala, vrásněla a stárla. Ještě dlouho byla jejich těla odstrašující ukázkou a varováním pro malé děti, aby se vždy držely vody, nátěrů a pudrů a raději se zdobily pro krásu, která zahání zlé Duchy a nemoci, než aby tělo nechávaly pro paní hanbu, roje much a ulepeně přítulnou špínu.

Příběh tento ať je vyprávěn dále pro výstrahu všech dětí a to i dětí věků budoucích a nedopusťte nikdy, aby se znovu objevili takový nešťastní špindírové.

Na tuto pohádku si Iradis vzpomněl, když ležel večer ve své kožešině, pod kterou si udělal z rákosu rohož a přemýšlel, zda tento příběh byl skutečný, nebo zda nebyl jen tak vymyšlen, aby se děti bály špíny a myly se.

 

Pomalu se loudá krajinou pětice chlapců. Iradis, jeho dobří a spolehliví kamarádi Berntin a Kairob a jejich mladší, asi 6 - 7 letí sourozenci Lakitos a Tzuš. Na rozdíl od svých starších a zodpovědných a někdo by možná řekl až předčasně dospělých bratrů a kamarádů byli tito mladší hoši spíše takové veselé kopy, které se dokázaly stále bavit, dělat šprýmy nebo si sukovat navzájem nohy a ruce tak, že spolu s ostatními dětmi připomínali živá mračna mravenců nebo jindy zakutálená kola nebo obří housenky. Hned bylo veseleji. Tato výprava patřila mezi ty sladké, kdy si kluci sebou vzali troud a v něm trochu ohně a něco málo na podpal a už mířili na nedávno objevené místo, kde v dutém stromě sídlila celá kolonie úlu lesních včel. Nejdřív si pohráli s ohněm a pak, vyzbrojeni dýmidly, snažili se zmást a omámit včely a přitom šplhali po každém příhodném výstupku výš a výš až k dutině, kde bylo hnízdo. Berntin rychlými pohyby vyhodil celé hnízdo ven na zem, chlapci se na ně vrhli a sbírali voskové plástve plné medu a okamžitě se jimi ládovali. Přitom se snažili pobrat co nejvíce pláství do rukou a hned se měli k útěku. Překvapivě se drželi i malí klučinové statečně, přestože nějaké ty píchance slízli. Seděli na převráceném kmeni a snažili se tvářit velmi labužnicky. Po nucené konzumaci množství pečeného sloního masa je med příjemná změna. A to se cpali jak medem, tak voskem, ze kterého byly plástve. Pak se snažili všelijak očistit lízáním, ale jejich paže a ruce stále lepily a také tváře byly nepříjemně lepkavé. Proto odbočili k řece, aby se umyli. A tam, světe div se, brodili přes řeku neznámí lidé. Asi tři nebo čtyři lidé se dostávali z protějšího břehu na ten jejich, ale mířili tam, odkud hoši už odcházeli. Kluci se přitiskli k zemi, ani nedutali. Když někoho neznám, není důvod hned mávat rukama. Zvláště když jsem malý kluk a nejsem zrovna za humny svého domova.

Poslední muž měl na sobě plášť ze samotné Kaí. Uprostřed její kožešiny byl proříznut příčný otvor, kterým muž prostrčil hlavu a přední nohy a kůže hlavy velké kočky mu splývaly přes hruď a břicho až ke kolenům. Ocas a zadní nohy zase splývaly přes záda a nohy tohoto lovce. „Teda to je něco!“ užasle vydechl Berntin. ,,Až budu velký, také si pořídím takovou kůži!“ pronesl Iradis. Bertin a Kairob se na něho podívali, pak pokývali hlavami a Kairob přidal: ,,To by každý hned věděl, že jsi výjimečný.“ ,, Já bych také rád takovou kožešinu!“ vyhrkl Tzuš, aby nezůstal pozadu. ,,Co takhle založit Spolek velké kočky!“ navrhl Kairob. ,,A rozhodně tajný!“ dodal tiše Iradis. Toho dne se tedy zrodil Spolek velké kočky. Chlapci si odpřísáhli věrnost a vzájemnou pomoc a dohodli se, že si navzájem vypomohou k tomu, aby každý z nich přemohl jednu velkou, šavlozubou kočku. To byl velmi závažný úkol a oni jej brali napůl vážně a napůl jako hru a možnost se už teď těšit vážnosti a radosti někam patřit a být nějak výjimečný.

 

 

 

Jako ptáci

 

,,Aganairy espanatary lomatasakuty so nef po r tu s agzrytas mo s tu i Ďkqiston su magrync tu s not ramodis lapls nog suz cut et i sour hur nagos. Mostan it sous hut hat šosep tail dos mithos et hut I Hur. Nakotem ist nakolej gafer. lomatasakuty so nef po r Ďkqiston su niopast.“

,,Lidé poznají bohatství i ošidnosti krajiny, ve které dlouho pobývají, ale i krajina pak pozná, jak ošidní jsou lidé. Proto dříve, než krajina dojde k poznání, vezměte své věci a přesuňte se jinam, abyste vždy žili ve vašich krajinách jako v ráji.“

Východní Ragtové okolo roku 692 733 před námi

 

Čas letí, nic jej nezastaví a tak uběhlo několik dlouhých roků. Skupiny lidí Iradisova kmene se setkávají a rozcházejí, pohybujíc se po celém ohromném kmenovém území tak, jak dozrávají plodiny nebo kořeny či podle toho, kde vyrostla nebo se vykrmila zvěř. V létě na sever a v zimě na jih se pohybují skupiny kmene ve svém pravidelném ročním rytmu, jen se nevrací vždy pravidelně na stejná místa.

„Necháváme zvěř zapomenout na bolest, kterou jim způsobil náš lov. Zase býci zplodí potomky, které krávy odchovají, znovu bude spousta turů a zubrů, mnoho koní a dokonce se narodí tu a tam i malé slůně,“ učil tatínek Iradise, když byl ještě malý. Iradisovi bude zanedlouho třináct let, jeho vytáhlé tělo prozrazuje chlapce, který vkročil na začátek dráhy dospělosti a musí se začít učit chovat tak, jak to náleží tomu, kdo má takovou výšku, sílu i moc.

Dole na jihu byla také zima, snad dokonce chladnější než jindy. Jednou ráno dokonce napadl i poprašek sněhu. Ale to už patří minulosti. Asi třikrát se od té doby přemístila Iradisova skupina, vždy o něco severněji, z toho jednou se usadili pod horami, z nichž stékaly nesčíslné malé potůčky po tajícím sněhu. Děti hned využily příležitosti a přehrazovaly potůčky bahnem a drny nebo proud vedly v pečlivě připravených korýtkách. Učily se poznávat sílu vody, která nenápadně tam či tuhle začala své dílo a podryla břeh či odnesla část přehrady, někdy i jen jeden kamínek sebrala a hned odtékala jinudy, než stavitel zamýšlel. Děti zápolily s živlem dlouho a trpělivě, tříbily si cit pro materiál a povahu věcí. V životě se budou muset naučit přírodních zákonů obratně využívat a obracet jejich vrtkavost ve svůj prospěch a ne si slepě stát za svým. Při vodních hrátkách se v tom mohou skvěle pocvičit. Vidí hned jasně výsledky. Brzy budou chlapci vyrábět metací tyče nebo oštěpy, které musí dobře létat a nejen to, musí si udržet i svou sílu, musí mít cit pro vzduch a jeho vrtochy. Podobně se to má i s vodou, ale ta je pro pochopení snazší už jen proto, že je uchopitelná. Tito lidé neznají vzorce a fyzikální poučky, ale učí se rozvíjet přirozený cit pro svět kolem tak, aby jejich snažení vedlo k cíli. Iradis se také účastní stavby vodních děl a i někteří dospělí, dokonce jeden starý pán s bílými vousy a vlasy se snaží udělat parádní dílo, velkou přehradu napájenou z několika potoků, kdy voda překonává nerovnosti terénu korýtky z dlouhých, polostočených kusů kůry ze stromu. Jeden z mužů, když viděl stráň plnou toho hemžení, usmál se, jako by si na něco vzpomněl. Pak poodešel a za chvíli se vrátil s rovnou tyčkou, která byla seříznutím uprostřed zploštělá. Na vzniklé plošky byly přichyceny a převázány podobné, kratší tyčky, kolmé k oné dlouhé a k nim další obdobné ještě kratší tyčinky. Toto důmyslné větvení dlouhé tyčky vypadalo jako geometricky uměle rozvětvené místo na podivném stromečku. Muž vzal svůj aparát a každý z konců dlouhé tyčky upevnil na jeden břeh kameny, takže mezi konci vedlo korýtko rychle proudící stružky vody. Tyčinky vyčnívající ze středu se tak náhle ocitly ve vodě, která je hned pootočila a tím se namočila další a další tyčinka, až se celá konstrukce roztočila, div nevyskočila ze svého uložení v kamení. Dokonalá zábava. ,,To je dobrý, pojďte sem! Honem!“ volalo nejbližší dítě na ostatní a s úžasem sledovalo dílo proudu vody. ,,To jsme dělali jako děcka!“ smál se muž, který mlýnek zhotovil.

Někdo zdvihl hlavu a podíval se na oblohu mezi mraky. Vysoko ve vzduchu směrem na sever mířila ohromná hejna všelijakých druhů ptáků táhnoucích z jižních krajů. Někteří lidé všeho nechali a dívali se na tu nádheru, jež svou velkolepostí vpravdě wágnerovského divadla a s ohromnou pompou ukazovalo mocné stěhování nebeského tvorstva v celé své majestátnosti a síle leteckého mistrovství.

Zase stojí celá Iradisova skupina pod Děravou horou. Tentokrát zde budou jen oni. Nebude žádný velký lov na slona, ten by měl být letos až k podzimu nebo k zimě a to daleko na jih odsud. Sloni si stále dobře pamatují to, co se zde stalo, všechno, co je tu v krajině zapsáno, si dobře přečetli a je dobré je nedráždit. Tentokrát zde budou lovit hlavně vodní ptáky. Nejdřív ze všeho se muži vypravili na vrchol kopce, aby obhlédli celý kraj, zatímco ženy už míří přímo k malé jeskyňce, kde jsou ukryty před deštěm zásoby dřeva, aby mohly hned rozdělat ohně a dát usušit pláště, které nasákly při vytrvalém dešti posledních hodin. Přední část jeskyňky se stala tak jako už mnohokrát nouzovým, ale spolehlivým místem, kde se mohou ukrýt děti a staří lidé před deštěm či tou nejhorší zimou. Problematické je to však, jako ve všech malých jeskyních, s ohřevem vzduchu a ohništěm. Vzduch zde totiž většinou jen stojí nebo se hýbá velmi pomalu a zanedlouho se malé prostory naplní nedýchatelnými nebo někdy přímo o nebezpečnými zplodinami. Proto se ženy rychle jaly stavět příjemnější obydlí. Vytáhly z jeskyně dlouhé tyče a nyní se snaží zarazit jejich ostré, špičaté konce do země. Tyče dávno nejsou čerstvé a pružné, ale už drží někdejším prohnutím tvar do mírného oblouku. Ženy staví vždy dvě a dvě proti sobě a za několik minut již proplétají lýkem na jejich vrcholu zpevnění, které již kupolovité kostry konstrukcí dobře zajistí. Je tu několik dívek a šikovných dětí, které proplétají přinesené vrbové proutí v horizontálních řadách nad sebe a tím konstrukce ještě více zpevňují a pak na to vše pokládají velké kusy březové kůry, jež byla také uskladněna v jeskyni. Tu zatěžkávají velkými kusy dřeva a dovnitř rozmotávají rohože. Na ně se teprve dají kožešiny, kterých je vždy u těchto lidí poskrovnu, neboť jejich majetek může být jen tak velký, aby jej byli schopni sami bezpečně odnést na jiná podobná místa, vzdálená i desítky kilometrů. Malé děti vyrazily ke břehu řeky nařezat rákos, aby bylo možné brzo nahradit starou kůru, kryjící teď jejích domovy, tradičnějším materiálem. Alespoň na některých místech. Také nemá cenu investovat spoustu času do bydlení, které bude třeba jen krátké. Vše se uvidí, až budou moci posoudit stav zdejších zdrojů.

Zatím muži hledí do kraje na samém vrcholku Děravé hory. Jejich oči jsou rozšířené údivem a jejich ústa pootevřená. Nikdo nepromluvil jediného slova, jen se dívají na několik sousedních kopců a na některá údolí. Pohled na tyto muže je až zarážející. Jako by zkameněli, jako by zcela ztratili řeč a upadli do nějakého snu, ze kterého se nechtějí probudit. Jejich oči uvyklé pozorovat zelené divadlo nádherné přírody, kdy ze zelené či v létě ze suché, zažloutlé trávy vyvstávají krásné, vzrostlé stromy doplněné především kolem řek keři, nyní nevěřícně zírají na prázdné pahorky, z nichž prosvitá hlína, černá se sežehlá tráva a místo kmenů stromů trčí ostatky zuhelnatělých pahýlů. Buď blesk nebo někteří jiní lidé zde zapálili veliké požáry a proměnili nejméně jednu třetinu nejbližšího okolí v krajinu s příchutí smrti a popela.

Jeden lovec jen tak procedil mezi zuby: „Tak moc jsme chtěli, aby vše bylo jako dřív, že jsme odmítli rozeznat pach spáleniny, který byl jistě cítit už na dálku.“ „Ne, dlouho pršelo a popel je rozmáčený, nebylo nic cítit,“ řekl vlídně jeden starší muž a obrátil se na ostatní mlčící muže. „No nic, pohled to není pěkný, ale nic strašného se neděje. Ty shořelé oblasti jsou od sebe odděleny pásy vegetace. Někdo si zde umně pohrál s řadou malých požárů. Stačí z vegetace vyhnat zajíce na spálenou pláň a máte je tu jako na dlani. Snadno je pak dostanete rotační tyčí. Pro lov s nadháněním to není špatné, to poznáte. Uvědomil si, že dlouho zde vše rostlo volně a krajina se stávala neprůchozí a tak ji někdo upravil podle svého obrazu. Protože ještě nezačala nijak výrazně rašit ani tráva, bylo jasné, že požáry zde někdo provozoval docela nedávno.

Kdo to asi byl? Snad jiná skupina našeho kmene? Iradis si vzpomněl, jak zde před lety potkal v jedné jeskyňce dívenku, ta přece musela patřit k nějakým lidem. A protože tehdy byly jejich skupiny kmene pospolu, jistě by poznal, kdyby byla jejich. Ona musela patřit jinam a ti cizí lidé možná pronikli letos až sem na jejich území. Nebylo nic podivného, když se překrývaly okrajové části teritorií lidí různých kmenů, nikomu to nevadilo, protože jednotlivé kmeny se často specializovaly na různé suroviny i zdroje.  

Ano, na západ od Děravé hory bylo teritorium jejich sousedů, se kterými se mnoho nestýkali. Jen někdy, jednou za několik let Iradisovi lidé chodí k Děravé hoře a dál na západ mnoho nechodí. Jejich sousedi obývají území více na jihozápad a sem, západně od Děravé hory chodí také zřídka, jen na ojedinělé výpravy. Že by se něco zásadně změnilo? Zmizel nějaký druh zvířat nebo rostlin, že jej hledají až zde?

Bylo by dobré si se sousedy ujasnit pravidla i hranice. Bude nutné obhlédnout stav krajiny, zjistit škody a pak se pokusit vypalovače najít a domluvit se s nimi po dobrém. Tak v tomto duchu se už nese hovor mužů. Ale odkud mohou být tito lidé?

Iradis předstoupil do kruhu v dešti stojících mužů. ,,Když jsme tu byli naposledy, potkal jsem zde malou dívenku. Patřila možná k našim zdejším západním sousedům. V mém snu, který se mi dnes v noci zdál, jsem se s ní setkal znovu! Možná je to znamení, abych ji zkusil znovu najít,“ skončil Iradis svou řeč.

,,Je však možné, že ti lidé už dávno odtáhli pryč, jsme zde sami a řešení bude muset počkat,“ pronesl jeden muž. 

Jiný muž se zamračil: ,, Ať tu byl kdokoli, když ti lidé viděli naše zásoby a tábořiště, měli odejít!“ Starší muž vedle něj se zamyslel: ,,Nevíme, zda je viděli.“ „Pojďme a přesvědčme se sami,“ navrhl otec Iradise. Muži doposud na sobě měli rohože nebo kožené pláště napuštěné olejem, které jim halily i hlavy před studeným deštěm a kapičky, které na ně dopadaly se jim na oděvu rozstřikovaly na všechny strany. Nádherný pohled na to, jak lidské výrobky změní chování lidí. Vůbec je nezajímal déšť, řešili jen své problémy.

Celá skupinka nyní zamířila dolů níže po svahu směrem k řečišti. Asi sto, dvě stě metrů pod nimi je vítal tábor, ze kterého se snažil stoupat dým z několika ohnišť nově postavených obydlí. Muži šli stále pospolu. I když jich bylo i s Iradisem jen sedm, měli vážnost velikého odborného konsilia. Jejich pozorovací talent Sherlocka Holmese se uplatnil i zde, při prohlížení zásob z jeskyňky. Škoda, že zde nebyli první, teď věděli, co by byli bývali hledali. To, co zbylo, však nevykazovalo žádné známky nějakých přesunů. Vlákna pavučin na zbylých tyčích nebyla zpřetrhána. Víc se zjistit nedalo. Klid, který byl mezi muži ještě před dvěma hodinami na cestě sem, vystřídala nejistota. Teprve až se pustí do loveckých výprav a až zde začnou zkoumat stav zdrojů, zjistí, zda tu jsou sami a v bezpečí.

Jakmile se muži prohřáli u ohňů a alespoň trochu si odpočinuli, tři nejmladší vyrazili zkoumat plochu vypálené vegetace, aby se dozvěděli, ze které strany cizí lidé přišli a odkud je mohou eventuálně čekat.

Druhý den už zase svítí slunko a začíná být teplo. Iradis se přidává ke dvěma mužům, kteří prohledávají kopec, aby vydolovali trochu rohovce. Je ho tu všude dostatek. Šedavý kámen s ostrými hranami je štípán a opracováván na malé nástroje. Kdysi maličké schránky mořských živočichů ležely na dně někdejšího jurského moře. Byly součástí bahnitých kompaktních nánosů, které se ukládaly po smrti drobných živočichů a rostlin do svého hrobu, zatímco nad nimi dál hýřil život. Lilijice, vyhlížející jako rostliny, měly stonky a listy svých květů tvořeny korálky ze stejného brnění, jako mají těla mořských hvězdic či mořských ježků. Ani oni nevynikají rychlostí podobně jako mořští sumýši. Ti pomalu a neznatelně se pohybujíc, spoléhají na pancéřování svých těl. Právě do této rodiny patří i lilijice. A vskutku, jejich květy tvoří množství ramen ne nepodobných ramenům hvězdic nebo ještě přesněji tenounkým chapadélkům hadic. Nad těmito ostnokožci se vznášely v šeru hluboké vody medůzy a pomalu proplouvala hejna belemnitů.

Jako když střelí, celé jedno velké hejno se prudce pohnulo a na jednom konci se nafouklo, jak belemniti ohromnou rychlostí zamířili ve zmatku pryč, každý jinam po svém. To jak hejno vyděsili krátkými výpady hbití ryboještěři. Jejich vynikající zrak je s neomylnou přesností naváděl ke kořisti a dlouhá rostra čelistí se nořila do hejna, aby bleskově udeřila a uchopila do svých čelistí tyto dvojžábré, společenské hlavonožce. Ryboještěři plavali rychlými pohyby těl ze strany na stranu, stejně jako ryby. Když chtěli vyskočit z vody kvůli nadechnutí, ohromnou rychlostí zamířili k hladině a nechali se jen setrvačností vyhodit nad hladinu. S plesknutím se pak zanořili do hloubky poté, co jim cestu prorazilo špičaté rostrum čelistí. Jeden z ryboještěrů si prohlížel kamenná skaliska pod vodou asi v hloubce tří až šesti metrů, pomalu natáčel pohyblivou hlavu na všechny strany, aby viděl, co se kde na skále děje. Byla porostlá zelenými a hnědými řasami, lezli po ní nejrůznější korýši a v puklinách se schovávaly ryby. Ryboještěr vyrazil v útoku po jedné menší rybě a sklapl naprázdno. Rychle se vrátil, aby útok zopakoval, ale rybka zmizela hlouběji ve skalní rozsedlině. Už se chtěl svého úlovku vzdát, když se zde objevila trojice dalších ryboještěrů. Pluli blízko sebe a velmi pečlivě prohledávali dno. Když je samotář uviděl, připlaval blíže k nově příchozím a zakýval na ně hlavou. Oni mu odpověděli stejně a při tom se snažili mávat předními ploutvemi. Tento krouživý pohyb opakoval i samotářský ryboještěr a pomalu se přidával do formace k nové trojici. Nyní plavali spolu tělo vedle těla a zkoumali každý centimetr skaliska. Brzo se jim společné úsilí vyplatilo a v jejich útrobách zmizela nejedna ryba a nejeden hlavonožec. Ostré zoubky vyrůstající na dlouhých, tenkých čelistech snadno zachytily i takovou kořist, která mizela ve skalních štěrbinách nebo se v posledním okamžiku snažila vymanévrovat z nebezpečné blízkosti tlamy predátora. Stačilo jen hlavu nepatrně naklonit a protáhlé a tenké čelisti snadno prořízly odpor vody a okamžitě byly tam, kde jich bylo zapotřebí. Z přední části těla vyrůstaly ryboještěrům veliké prsní ploutve, které jim, tak jako každé rybě nebo delfínům, sloužily úplně stejně k manévrování jako mohutná kormidla nebo signalizační pomůcky. Za nimi na hřbetě rostla jedna vertikálně orientovaná ploutev, jakýsi hřbetní kýl, který pomáhal udržovat směr plavby, když spustil ryboještěr svůj motor. Jím byl opět vertikálně orientovaný ocas, dole většinou delší než nahoře. Spodní část ocasu totiž ukrývala páteř a to byla silná základna pro pohyb ještěra. Tím byl předurčen pro lov u hladiny. Také jeho veliké oči v ohromných očnicích sloužily právě lovci, pro kterého bude nejlepší orientací při lovu světlo. Nadměrná velikost očí však také prozrazovala, že se spokojí s málem světla, aby získal dostatečný obraz okolí i za tmavé noci či ve větší hloubce. Čelisti samé svým umístěním zase napovídaly, že lovec při vodorovné plavbě může zaútočit na kořist na stejné úrovni, jako je sám. Nebyl tedy tím typickým příkladem vodního tvora, který sbírá potravu jen ze dna nebo přímo z hladiny. Když svůj ocas zaměstnal pohybem ze strany na stranu a chtěl při tom klesat, nemusel tento manévr řešit se zbytečným napětím těla pouhým nastavením předních ploutví do správného úhlu, ale měl ještě zadní ploutve, původně skutečné zadní nohy pozemního obratlovce, které použil jako ostruhy pro zapření. Přes ně pak vedl pohyb, který přichystal předními ploutvemi. Jeho tělo se tak velmi elegantně a bleskově zhoupnulo o pár metrů hlouběji a tady uhánělo jako torpédo na své pouti dál. Zatímco tito ryboještěři brázdili hladiny prastarého moře, jejich vzdálení ještěří příbuzní – legendární dinosauři, oživovali nedalekou souš.

 

Když si Iradis prohlížel strukturu rohovce, jeho jemná zrníčka, vůbec jej nenapadlo, že by mohla mít původ v dávném moři, které se zde kdysi rozlévalo. Vzal si několik velmi ostrých úštěpů do malého váčku, který nosil na krku a zamířil zpět k obydlím. Tam si váček zavěsil na konstrukci před stanem a jedním úštěpem začal odkrajovat plátky z ohromného množství nádherně vonícího uzeného masa, které spočívalo na vodorovné mříži konstrukce. Pod ní stále plápolal oheň a v jeho kouři se maso doposud udilo. Stará dáma přikládala do ohně jak dříví, tak sem tam i sušené byliny. Vůně jasně prozrazovala důvod jejího počínání. Iradis si sedl na zem a přikryl si záda a ramena pláštěm, zepředu jej hřálo ohniště. Někdo ještě včera večer ulovil velmi mladého tura, proto tolik uzeného masa, ženy se snažily vyudit maso přes noc. Taková potravina se bude velmi hodit. Muži se dnes rozejdou po krajině, aby pátrali po dalších stopách cizích lidí v okolí a zásoby jídla na cestu přijdou velmi vhod. Iradis zamířil proti proudu Černé řeky, stejnou trasou jako šel kdysi, před lety se svými dvěma kamarády. Ale ti jsou dnes v jiných skupinách a tak je zde sám. Není pro něj žádný problém pohybovat se dny v terénu bez další společnosti. Na cestu si vzal nejen ostré úštěpy, ale také vak se soupravou na rozdělávání ohně. Jeho hlavu zdobily krásné vlasy svázané do několika copánků a propletené stáčenými řemínky kůže. Některé z nich byly barvené, jiné měly patinu uzené kůže a jiné byly čistě bílé po činění jelením mozkem. Na těle měl z takových různě tónovaných řemínků upletené rozmanité ozdoby, vesměs omotané kolem rukou, ale i kolem trupu a zavěšené na krku.

Už třetí den je Iradis na cestě, zase dorazil k lysé vápencové hoře, která je z jihu tak příkrá. Zamířil tak jako kdysi na její vrcholy. Tady v noci tehdy s kamarády přespali a tady viděl tu krásnou dívenku. Dnes tu však nikdo není. Když pozoruje ptáky kolem, ví, že by mu prozradili lidskou přítomnost svým chováním. A jestli se chovají nějak jinak, tak jen kvůli němu. Když začal Iradis sestupovat po západním prudkém svahu dolů, všiml si, že dole pod ním protéká meandrující potok. Brzy stál u něj. Sehnul se, aby se napil z jeho křišťálově čisté vody, když tu uviděl na okraji potoka osamělou kaluž s bahnem na dně a v ní zřetelné otisky bosých lidských nohou a otisky nohou malého homotheria. Iradis polkl vodu a okamžitě vyrazil po stopách, aby se dověděl víc. V jakém byl člověk vztahu s velkou kočkou? Ještě několikrát narazil na zjevné stopy člověka a bylo mu jasné, že zde má před sebou stopy mladé dívky a velmi mladé velké kočky, která dívku zřejmě provázela. Věděl, že když uloví lovci nějaké zvíře, mohou pak nalézt i jeho mláďata a s těmi si nezřídka hrají děti lovců. Tím, že si zvířata na čas ponechají jako domácí mazlíčky, učí se tak o jejich chování z první ruky. Většinou ale mláďata rychle odrostou, zdivočí a ztratí se v terénu. Ale takto chovat Kaí, to je tedy něco. Iradis sám měl takto několikrát vlčka nebo malou divokou kočku, ale Kaí? Pocítil závist. Cítil, že kdo si takto připoutá nějaké zvíře, jako by pronikl do jeho Duše a rozuměl mu jako nikdo jiný. A ,,On“, člen Spolku velké kočky, ví o Kaí jen z přírody a povídání. Kdyby jako malý dostal takové kotě, byl by dnes někdo zcela jiný. Cítil se zahanbeně a musel si připustit, že si s kamarády na Spolek velké kočky spíše hráli, než aby bylo možné, že kdy pronikne do myšlení všech Kaí tak důkladně, aby je dokázal skutečně vystopovat a ulovit. Našel další místo, kde dívka s kočkou odpočívaly a zjistil z jejich stop další údaje. Dívka se potřebovala ohřát, tulila se ke kočce a zakrývala se pláštěm, ale oheň nerozdělala. Vypadalo to, že neměla váček s výbavou pro rozdělání ohně, takže ona sama by neměla mít na svědomí průnik na jejich teritorium. Stopy byly několik hodin staré a Iradis by se mohl pokusit dohnat onu dvojici, ale sám byl už velmi unavený a potřeboval se ohřát. Tohle jaro už rozhodně nebylo tak teplé jako to před několika roky. Rozpršelo se. Iradis rozvinul pláštěnku ze střev tura a rozprostřel ji na konstrukci z několika větví narychlo spojených propletenými pruty, které uříznul z nedaleké vrby drobnými, rohovcovými úštěpy z váčku na krku. Schoval se pod střechu pláštěnky a zabalil se do kožešinového pláště. Bylo mu příjemně a snažil se na chvíli si zdřímnout. U toho přivřenýma očima pozoroval okolí, potok, keře, stromy u vody a lesostep, která se rýsovala mezi kopci. Zahleděl se i daleko na svah protější hory a spatřil, že po jejím úbočí stoupá malinkatá postava člověka a vedle něj ladně kráčí veliká kočka.

Snad měl vstát a následovat tuto podivnou dvojici, ale to už byl Iradis v říši snů, kde dívku doběhl, mohl se s ní pozdravit, mluvit s ní, dívat se na ni a pozorovat z blízkosti tolik obdivovanou, ohromnou šavlozubou kočku. Dívka mu dokonce dovolila, aby se její kočky dotýkal. Jak skutečné bylo probírat se v srsti té veliké kočky, tohle se mu nemůže zdát, cítí naprosto jasně srst mezi svými prsty. A najednou to nebyla srst, ale dlouhé vlasy dívky. Ta je uchopila a upletla si na hlavě množství copánků. Ten nejsilnější si pak omotala zadem kolem hlavy a přichytila těmi menšími, které navzájem provazovala. To celé převázala dlouhou, koženou páskou a dokonalý efektní složitý účes byl hotov. Na svém těle měla přehoz z veliké jelení činěné kůže provázaný řemínky tak, že jí mnohé visely dolů spolu s jemně nařezanými třásněmi u některých okrajů. Přes šaty zase splývaly řemínky, které zdobily dívčin krk. Její pletené rákosové boty prozrazovaly, že se vrací z cesty, kde byla spousta malých, nepříjemných kamínků. To asi byla ta vápencová hora, její svahy byly plné kamenné drtě. Zatímco si Iradis dívku prohlížel, ta se začala barvit hlinkou smíchanou s tukem. Její obličej i ruce pomalu mizely pod vrstvičkou jemného, okrového pigmentu. Ten pak ještě přetřela tuhým tukem, takže její obličej vypadal jako socha z velmi lesklé hlíny a blyštil se mnoha světélky, která se v její tváři odrážela z četných malých ohňů. Kolem byla najednou tma a on se ocitl s dívkou v nějaké skalní rozsedlině před jeskyní, která vedla hluboko do hory, kde sídlili Duchové. Hrůza tam vstoupit. Dívka byla nyní velmi krásná, její třásně na šatech se mnohonásobně prodloužily a splývaly až po zem, její vlasy se proměnily v živá, pohybující se propletená ramena, která jej hladila na obličeji. Měl strach z místa, kde se ocitl, ale cítil se s dívkou bezpečný. Malé ohýnky hřály a hřály a za chvíli sálaly ohromným žárem. Dívka jej potírala chladivou vodou z potoka, který zde stále proudil. Pak plameny ohňů zamrzly a proměnily se v ledové vodopády. Mrazivá tříšť dopadala na Iradisovo tělo a pronikala jím tak rychle, že se roztřásl zimou. Není možná, z takového horka taková zima. Iradis se nekontrolovatelně silně třásl po celém těle. Taková zima! Někde tu má váček s věcmi pro rozdělání ohně. Lučík s řemínkem, tyčku a prkénko s řadou otvorů po předchozím tření, také nakrájenou hubku a trochu jemně nalámaných drobných, pryskyřicí nasáklých větviček. Vše zabaleno v nepromokavém namaštěném kusu zvířecího střeva, které vypadá jako pěkně uříznutý kus silnějšího igelitu. Jenže ruce se mu třásly tak, že mu luk vypadl z prokřehlých prstů a odletěl kus od něj. Určitě zmrzne, jeho srdce už netluče a jen se chvěje v rytmu drkotajících zubů. Ležel bezvládný na zemi, protože srdce už nedokázalo krev v těle normálně pumpovat. Připadalo mu to jako věčnost, než se znovu rozeběhlo a začalo zase bít. Cítil, jak jej polévá něco teplého, dotýká se ho to a je to živé. To dívka jej rozehřívá svým vlastním tělem. Objal ji rukama, bál se být v tuto chvíli sám, ale jeho prsty povolily. Chtěl se na ni podívat, ale jeho oči byly pevně sevřené, víčka napuchlá. Slyšel sypání kamene, snad se řítí ze svahů zdejší vápencové hory. Najednou doširoka otevřel oči. Kolem byla temná noc, vítr silně foukal a chlapec byl celý zpocený, zamuchlaný do svého kožešinového pláště. Vítr určitě odfoukl nepromokavou pláštěnku, kterou si večer upevnil nad svoje lůžko. Teď kdyby se rozpršelo, snadno promokne. Ležel na zádech a cítil se strašně slabě. Pomalu se rozpomínal, co že se mu ještě před chvílí zdálo a dostihla jej lítost a pocit osamění. V ústech měl nepříjemnou pachuť a znovu propadal zimnici. Ještě teď měl silné zážitky ze snu, kdy ve fázi probouzení viděl před očima různé barevné zářivé body v geometricky přesném uspořádání v jediné společné síti. Vlastně ta neúprosná pravidelnost jej probudila. Je zmatený, kam se to až dostala jeho mysl? Co byl sen a co výprava Duše do jiného světa?

 

 

 

Mezi nebem a zemí

,,…lacat note sam t meta dotasonal, Sopaka nat Tove tove naut d er lasape ir so v gametu. Note me at gu fias hupesqisop son tav Izacenur, Inv go nati v gus nout….“

,,…a tehdy opustili Duchové jeho tělo, aby se rozletěli jako ptáci po krajině, mizeli v mracích i ve větvoví vysokých stromů a nebylo síly, která by je přiměla vrátit se zpět k zuboženému tělu umírajícího hrdiny. Přenádherný dívčí zpěv se najednou ozval z hrdla jeho družky Atanahr, tak skvostný zvuk v rytmu Izorastemp, že unešení Duchové jako v transu naslouchali vábení jejího hlasu a slétali se z podzemí, z oblohy, z nitra skal i z kmenů stromů, aby byli blíže tak lahodnému pohlazení Duše. Ani Duchové, kteří obývali hrdinovu tělesnou schránku, nezůstali ke zpěvu hluší a postupně je lákal blíž a blíž. Jejich oči si netečně prohlížely ležící tělo v náruči krásné dámy, která neskrývala obličej plný slz a horoucně pěla nádhernou píseň nevšedních tónů a zvláštní, táhlé melodie. Držela tak v těle muže posledního strážního Ducha. Ten vysoukal z jeho čela ruku, uchopil jednoho svého druha za paži a vtáhl jej dovnitř mužova těla. Duchovi se však nechtělo nazpět do života, chytil se již uprchnuvších ostatních Duchů a Ti mu pomáhali dostat se z dosahu těla. Ale zpěv bral Duchům síly a tak postupně jednoho Ducha za druhým strážní Duch nasoukal zpět do hrdinovy obdivuhodné tělesné schrány.“

Jižní Atromané, kmen Cumavá, skupina Natalm - Epos o hrdinovi Nakityaš 702 644 let před námi

 

To, co musel Iradis přijmout, byla nemoc, která jej snadno udolala, protože byl po dlouhé, vyčerpávající cestě do nového tábora vystaven ještě šoku se zničení krajiny a bez řádného odpočinku se hned vydal na další cestu, kde byl ostražitý jako nikdy předtím. Vzpomněl si, že nynější pachuť v ústech cítil už před několika dny. Slabost tehdy přičítal únavě po pochodu. Nyní ho jen mrzelo, že nevyrazil na cestu s některým dalším mužem. Kdyby se jeho stav zhoršil, není tu nikdo, kdo by mu pomohl. Rozumem věděl, že je na vše sám, ale jeho sen mu naznačoval, že tomu tak zcela není. Když mu bylo nejhůře, dostal se do jiného světa, kde mu pomohla ta dívka. Pomalu vstal, aby se napil z potoka a rozhlédl se v nočním šeru po lepším místě k odpočinku. Rozhodl se přemístit si přikrývku pod nahnutý, vyvrácený kmen. Sem si nahrabal suchou trávu, sbalil se do klubíčka a pod dekou čelil dalšímu záchvatu zimnice, o němž věřil, že je už mírnější, protože ten nejhorší mu pomohla přestát dívka z jiného světa. Pravda to rozhodně nebyla, ráno měl mladík ústa bílá a rozpraskaná, víčka nateklá, vlasy slepené potem a zažíval stupňující se stavy zimnice. Když se znovu probudil, zjistil, že k potoku tentokrát nedojde, i když byl jen pár kroků od něj a jasně slyšel jeho zurčení.

 

Vysoko nad krajinou letí orel, sleduje tok řeky a přilehlých potoků, shůry si prohlíží jejich jezírka a vodopády. Bobří hráze i hrady jejich stavitelů jsou hluboko pod jeho opeřeným břichem. Hledá u hladiny slunící se ryby, aby se na ně vrhnul z výšky a uchvátil je do svých ohromných a ostrých pařátů. Teď však žádné nevidí.

Otočí se snad a poletí po proudu jižněji, kde jsou četnější meandry a masa vody je větší? Zatím letí stále na severozápad, cosi upoutalo jeho pozornost. Nejsou to podivné tvary mraků či jejich barva, není to ani zvláštní proudění vzduchu, na které zde naráží, když míjí rychle se měnící reliéf krajiny, kde jsou chladné masy vzduchu rychle prostřídány proudy teplého, vyhřátého na svazích kopců otočených na jih. Ty jej něžně uchopí pod nehybnými křídly a tlačí nahoru. Jakmile však mine tyto neviditelné útvary, začne se propadat dolů k zemi a je nucen sklonit přední část trupu, natáhnout krk, skrčit nohy a konce křídel posunout dozadu. Pak letí jako střela směrem k zemi, div ne střemhlav, ale jakmile nabere dostatečnou rychlost, zatáhne hlavu, napne nohy a konce křídel vystrčí mírně kupředu. To Už má tu správnou letovou rychlost a zase letí chvíli ve stejné výšce, ale to už dobře ví, že bude muset zamávat svými ohromnými křídly. Takto stále pracuje, aby ušetřil vzácnou energii plachtěním a u toho pozoruje podivné dva body, pohybující se právě v jeho zorném poli. Zamířil blíže, aby si mohl podivné objekty prohlédnout.

Po břehu řeky směrem proti proudu jde dívka s velmi mladou, velikou kočkou, nicméně kočka vypadá i tak majestátně. Nechtějí se napadnout, nepronásledují se, jen spolu kráčejí bok po boku dlouhými kroky. Dívka je štíhlá a vysoká, vyšší než Iradis, který jako chlapec dospívá a roste pomaleji. Kočka má štíhlé, dlouhé nohy a obrovské špičáky, které jsou uzavřeny v pouzdrech vytvořených ve spodní čelisti jako součást okrajů pysků. Jakmile se kočka olízne, zívne nebo kvůli chlazení pootevře tlamu, už na dálku se objeví ohromující, dlouhé zuby. „Podivné,“ pomyslí si orel a zakrouží nad touto dvojicí, která od včerejška jde bez zastávky, aby za pár hodin stanula mezi několika skalami, kde dívka hodlala meditovat a odpočívat. Vůbec neměla ponětí, že byla spatřena nějakým mladým mužem či ještě chlapcem a vůbec už by ji nenapadlo, že byla hlavní náplní jeho snění. Orel ucítil hlad ve svých útrobách a přidal na rychlosti. Začal se snášet níže a o to rychleji. Zatím jsou pod ním jen stromy a on se řítí k nim dolů. Letí nad nimi a v mžiku je míjí. Za nimi se zalesklo malé jezírko vybudované bobry, v němž odpočívá několik úctyhodně velikých ryb těsně při hladině, aby se zde v klidu slunilo. Orel srazil křídla k sobě a propadl se vzduchem z úrovně stromů až nad hladinu vody, kde křídla opět doširoka rozepjal jako padák. Jeho bleskové reakce a koordinace až teď prozrazují, že celou cestu dolů od korun stromů vybíral ve vodě tu nejlépe postavenou rybu. Nyní jen natáhl pařáty a zaryl svoje obří, velice ostré drápy do rybího těla. Jeho šupinaté dinosauří prsty se v ohromné síle sevřely a zamkly rybu do klece smrti. Mocná křídla usilovně pracují, hladina se čeří proudem vzduchu. Ostatní ryby s úlekem a plesknutím ocasů mizí pod hladinou v co největší hloubce, kterou jejich skrovná nádrž poskytuje. To už však orel odlétá se svou kořistí, aby si ji v klidu naporcoval a zkonzumoval. Dnes bude rybí menu.

Slunce je vysoko a prohřívá vzduch, až se místy tetelí. Někde mezi kopci, na západním úpatí jedné krásné hory tvořené skalami a lesostepí, u potoka leží mladík, kterému docházejí síly. Kdybychom se dostali tak vysoko, jako létá orel a podívali se z té výšky dolů na zdejší kraj, na horu i potok, spatřili bychom na jeho břehu ležet bezvládné mužské tělo. Leží mezi vyvráceným stromem a potokem, jednou rukou se drží kožešinového pláště a druhou natahuje k vodě potoka. Tělo je zde ponecháno jakoby bez Ducha v jasném gestu touhy po vodě a snaze se napít. Uhasit palčivou žízeň, která spaluje tělo nemocného ve vysoké horečce. Nejsme však tady nahoře sami, je zde s námi i jakýsi mladý muž. Vznáší se nad krajinou, až je tak vysoko jako vrchol zdejší hory a z prudkého svahu se mu zatočí hlava. Desítky, snad i sto metrů pod ním leží tělo. Mladík se pomalu snáší dolů, aby si prohlédl, který nešťastník zde leží. V úleku však couvnul. Dobře zná to tělo! Obličej, který tolikrát pozoroval v hladinách vodních nádrží, přikrývku, která zahřívala a chránila jeho tělo, ty zdobné řemínky ze stáčené, jemně řezané a barvené kůže, ta bederní rouška, ten pásek kolem beder… Bílý obličej, slepené vlasy… Hrůza! Ano, Iradis poznal sám sebe.

 

 

 

Spolek velké kočky

,,Lomatakuty so nef po r tutar s tasakutyrytas nef Ďkq hat tanep tail dos os s tu i manc raryodis no nog suzf cut thet i sour hur naespagos. Moejmi sous nakol ghut etist hut I Huršoss. Nakotem on tu s  ist loma agzAgasanairy so Ďkqiston su niopast.“

,,Neházej oštěp, dokud jsi nezamířil, nenazývej větev oštěpem, dokud jsi ji nezpracoval, nenazývej býka pokrmem, dokud jsi jej neskolil a nedívej se po děvčeti, dokud jsi neovládl sám sebe.“

Východní Ragtové okolo roku 692 756 před námi

 

Tyčky, jedna naráží do druhé, třeskutý zvuk nárazu dřeva o dřevo se nese krajinou a mění se v chaos, kdy jeden náraz se míchá do směsice dalších až po společné souznění v rytmu nejprve pomalém, pak stále rychlejším a rychlejším. Pak zvuky utichnou a ozve se velice rychlý, rytmický, vyšší zvuk menšího dřeva, který je vystřídán opět pomalejším rytmem hlubších tónů dlouhých, silných tyčí. Nakonec je vždy každá série zvuků zakončena jediným úderem do bubnu z dutého dřeva.

Nad krajinou se nese píseň o Ganieš-Mutehi. Vypráví o rodné zemi, o její kráse a o lidech, kteří se sem jednoho dne vysypali odněkud shůry, vypadnouc z ohromné děravé torny obrům Mitad-Suuh, kteří tudy jen procházeli na své pouti vesmírem. Zatoulané smetí se ujalo a dalo vzniknout novým a novým generacím. Mitad-Suuh by se divili, kdyby věděli, že se mimoděk stali zakladateli tak skvělého národa skutečných lidí. Lidé mají nezdolnou sílu přežít, mají ohromnou vytrvalost a houževnatost. Nejenže přežili a zmnožili se, ale také se okrášlili a naučili se radovat ze života, hrát mezi sebou hry, veselit se písněmi a povídáním a věřit, že při skvělém životě plném radosti, optimismu, sdílení a otevřenosti k druhým se naplní jejich vnitřní Duchové dobrem tak, že jim umožní život ve spokojenosti se sebou samými a to i tehdy, když člověk naposledy vydechne a jeho Duchové se vysoukají z jeho těla a opustí jej. Pak Duchové najdou spokojenost i ve světě Duší, která je ohromná a radostná, kde veselí a dobrota je ohromnou bílou horou plnou síní a jeskyní se spoustou místa, kde mohou pobývat s přáteli a blízkými a radovat se z jejich blízkosti. Na zlobu, nenávist, lakotu a chamtivost není místo. Ten, kdo jim propadne, bloudí kdesi venku, snad někde velmi hluboko v podzemí. Takových lidí je však tak málo, že se v ohromném podzemním světě ani nepotkají a samota je bude děsit a mučit a stane se jejich údělem. Prázdnota a samota chladného, širého, podzemního světa běsů. Snad jim Duchové podsvětí dají šanci pochopit, snad něco či někdo jim dá poznat lásku, snad jim někdo také naplní srdce radostí a dobrotou. Snad nezůstanou na věky věků se svou zlobou a nebudou sami sobě peklem a úděsným průvodcem vlastních obrazů, zrcadlících jejich vlastní zkažené nitro.

Skuteční lidé dobře vedou svoje děti k umění žít šťastný život, kdy je člověk spokojen sám ze sebou, připraven pomoci druhým a schopen přiložit ruku ke společné práci. Každý se učí, aby si z přírody, kterou jeho národ obývá, vzal jen to, co potřebuje a vytvořil to, co je pro něj důležité. Každý ze skutečných lidí je strůjcem svého majetku a života. Vše závisí jen na jejich píli a budou-li sdílní a budou-li spolupracovat, dokáží skvělé věci. Jsou to skvělí lidé, nad které není.

Oslavná píseň skončila a lidé se pustili do hry Tacabů, která vypadá jako nějaký fotbal s mnoha malými, koženými míči. Ty se každý snaží dopravit nohama na určitá místa a u toho zabránit, aby protější družstvo učinilo totéž. Nezapomíná se však, že je to jen hra, proto nechybí spousta smíchu a veselí. Z tváře Iradisova otce lze vyčíst, že zosnoval tuto zábavu, aby se zaplašila trudomyslnost z pohledu na veliká spáleniště a aby se na chvíli zapomnělo na napětí z očekávání zpráv o možných jiných lidech na jejich teritoriu. Sám má starosti o svého staršího syna Iradise, který se po týdnu stále ještě nevrátil ze své zvědné výpravy. Jeho mysl svírají obavy a strach, ale ví, že je to velmi schopný, moudrý chlapec, který se pomalu mění v muže. Sám se v tomto věku také dokázal toulat dny po kraji a být zcela samostatný a jak to bylo dobře, když nejednou přišli o jistou potravu a na místě se uživili jen tak tak rodiny s dětmi. Tehdy se chlapci sami vzdálili od svých, aby se sami o sebe postarali a neujídali rodinám skrovnou obživu.

Večer na chvíli sprchlo, ale slunce ještě na okamžik vysvitlo, než zcela zmizelo za vzdáleným obzorem. Teprve nyní si všichni z tábora uvědomili, že spáleniště okolo jsou již prosvícena svěží, zářivě zelenou novou travou a rozkvétají na nich i květiny. Jako poslové lepších časů blikala světélka kapek deště, třpytících se ve slunci proti tmavošedomodré obloze. Nádherný pohled. Úsměv uvolnil i tvář Iradisova otce. Jistě brzo přijde i Iradis, však se již vracejí i ostatní chlapci a muži z výzvěd a účastní se společné hry. Většina se jich už vrátila. Brzy se rozhoří jeden veliký, společný oheň na uvítanou jednomu z těch, kteří byli daleko, předaleko. Přišel s kůží homotheria stočenou v ruličce a dal ji své ženě, aby mu ji vyčinila a připravila mu z ní nevšedně krásný zimní oděv. A nejen to, muž přinesl i tři malá koťata této ohromné šelmy, která si děti rychle rozebraly a hrály si s nimi v táboře od rána do večera. Chodili s nimi spávat i na dříví po okolí. Nějaký čas s nimi budou, pokud se koťata nezatoulají či pokud nezačnou být nebezpečná. I Iradisův otec ví, jak je důležité dobře znát zvyky zvířat a děti se díky takovým událostem naučí o zvěři za pár týdnů více, než za roky vyprávění a stopování. Ale Homotherium není jako jiná zvířata a tak se jeho mláďata do tábora dostanou jen vzácně. Mladší bratr Iradise teď mládě také nosí a hraje si s ním na honěnou. Jak uklidňující. Na tváři moudrého muže se rozhostil spokojený úsměv. Kdyby to tak viděl Iradis. Kdyby to jen slyšel vyprávět, nevěřil by. Až se vrátí a uvidí to, bude nadšen. Možná se bude i koťat bát. Ten kdo zná velké šelmy jen přes skutky dospělých jedinců, je pak celý život před takovou zvěří bázlivý a podezíravý. „Bojíme se neznámého,“ zamyslel se otec. Podivoval se nyní, s jakým klidem a samozřejmostí dovádí děti s koťaty.

Dny běžely dál a Iradis byl jediný, kdo se stále nevracel. Otec se tedy zhostil nemilého úkolu pátrací expedice. Byl více a více zachmuřený, protože stopovaní po takové době bude nemožné. Muži a chlapci vyrazili a za několik dní se i oni dostali k vápencové hoře, která v sobě ukrývá říši podzemních chodeb a dómů. Na úpatí u potoka našel jeden chlapec Iradisův nepromokavý plášť. To bylo špatné znamení. Výprava se rozhodla vylézt na skalnatý vrchol hory a rozhlédnout se po krajině. Už když se přibližovali k vrcholu hory, tak je pohled na skálu zcela zaskočil. Její celé spodní patro bylo pokryto řadou fantaskních obrazců, jako by vyrostly z jiného světa, který člověk navštíví jen ve spaní nebo v nemoci či meditaci. Takové obrazce z jiného světa se tam také mohly ocitnout prosáknutím jiného světa odspodu skalou. „Tajemná hora. Hora s Duší,“ poznamenal jeden muž a ostatní přitakali. Od teď se zde chovali, jako by byli na nějaké velmi posvátné půdě. Mluvili tiše a mlčky přistupovali k malbám, aby si je zblízka prohlédli. Byly namalovány narychlo obyčejnou hlínou a vystaveny povětří, slunci a dešti. Brzy se smyjí. Nyní však zářily novotou a majestátností. Teď, zblízka vidí otec Iradise na malbě otisky rukou a je mu jasné, že dílo stvořil člověk a podle velikosti ruky nejspíš chlapec. Pečlivě si poměřil ruku umělce se svou jejím přiložením na skálu. Podle velikosti mohl být autorem díla Iradis. Malby by musely zabrat celé dny práce. Muži hleděli na tato díla a pak začali nacházet další a další malby na jiných, vzdálenějších zákoutích skály a na balvanech a postupně se rozcházeli, aby každý sám prozkoumával okolí a pátral po lidských stopách. Našli tu známky po ohništi i místo pro nocleh, ale nikoho živého zde nenalezli.

Dívali se z tohoto kopce do krajiny a hledali známky dýmu z ohniště. Ba sami se zde rozhodli přenocovat, aby zjistili, zda v noci nezahlédnou oheň. Ničeho tím však nezískali, tak jen druhý den zevrubně prošli okolí hory, aby nakonec museli připustit, že nejsou nikde viditelné stopy, že by horu někdo opustil jiným směrem než tím, kudy se nejlépe šlo zpět po proudu řeky k nim do tábořiště. Takové stopy byly jasné a čerstvé a to, že tím chlapcem může být Iradis, začalo být pravděpodobné. Nicméně i tak bylo vše podivné, protože zvláštní malby pravidelných, geometrických útvarů jakoby kosočtverců s jakýmisi dlouhými, klikatícími se, blesku podobnými ocasy, byly tak nezvyklé, že naplňovaly všechny zvláštním pocitem. Iradisova otce něco napadlo. Sedl si na zem pod jednu mírně převislou skálu a jen tak zde seděl a hrál si s obrazci, které se mu míhaly pod zavřenými víčky. Většinou šlo o světlezelené kruhy a nepravidelné plochy drobných, světlých teček. „Někde jsem takové namalované obrazce už viděl,“ přemýšlel, ale ne a ne si vybavit, kde. Pak vstal a prohlížel si znovu všechny malby. Dorazil při tom k jednomu místu, kde hlína pokrývala asi metr a půl vysokou plochu skály. Jako by barva vyrůstala ze země a z této plochy se odtrhávaly geometrické útvary a odtud naplňovaly prostor skály. Právě místo, kde je spodní okraj celistvou plochou a z něj srší objekty si vybavil otec Iradise i ve své paměti. „Někde jsem přesně toto viděl. Možná nejednou...“ namáhal si paměť. Snad někdy předtím, než se probudil nebo když měl otravu, když jako dítě snědl něco špatného. Nebo snad, když byl zraněn a pokoušely se o něj mdloby. Bylo to něco, co zobrazovalo zkušenost z jiného bytí, do kterého člověk náhodně a vzácně nahlédne, jemuž nerozumí, nedokáže jej uchopit, ale může se k němu vrátit a přivést jej do života.

Čas uzrál a muži se rozhodli pro návrat domů. Snažili se ujistit se, že jdou po stopách chlapce, který vytvořil podivné symboly, ale stopa zmizela a už ji nenašli. Zřejmě část cesty absolvoval na kmeni stromu po řece. V takových případech mizí jakékoli stopy a není možno nikoho vypátrat. Muži se snažili na své zpáteční cestě o lov, aby se nevrátili s prázdnou. Mohli si vybrat. Buďto využít štědrosti řeky nebo tam, kde řeku protínaly stezky u napajedel, číhat na zvěř.

Když se pátrací výprava složená z mužů i chlapců vrátila domů, přinesla hojnost masa. Mrtvé srnčí se na nějaký čas zavěsilo dál od tábora, aby měly čas z něj odejít všichni jeho Duchové. Ve skutečnosti tak mizeli všemožní parazité, kteří by mohli napadnout i lidi a přenést na ně nemoci. Naopak ryby se pekly okamžitě. Teprve za další dva dny po návratu mužů se ukázal i Iradis. Byl změněn k nepoznání. Lesklé oči, pod šedohnědým zbarvením kůže zamazané prachem a hlínou z cesty se rýsovalo pohublé tělo, žebra jasně viditelná. Při chůzi se opíral o hůl a kdysi zdobné řemínky na těle tvořily nyní nevzhlednou masu čehosi spečeného a neforemného. Někde ztratil bederní roušku a snad i kožešina, kterou používal jako plášť, vypadala o deset let starší. Jeho vlasy byly neupravené, ale už alespoň ne děsivě slepené a připláclé k hlavě. Ruce a celé paže měl umazané od barev, kterými vytvářel ona díla. A vůbec nemluvil.

Návrat k normálu si vyžádal svůj čas. Otec Iradise, stejně jako ostatní muži i chlapci, kteří viděli malby, brali nyní Iradise jako člověka, který není zcela obyčejný. Sáhlo si na něj něco z jiného světa, jehož byl nejspíš vyslancem a šel z něj strach. Nabyl úcty, ale i strachu z neznáma, které představoval. Otec sám nevěděl, jak se znovu přiblížit svému synovi, těžko v něm hledal někdejšího obyčejného, i když nesmírně bystrého a laskavého chlapce. Samotný Iradis mohl být rád, že je naživu. Onemocnět v divočině tak, že člověk není schopen se o sebe postarat, může být rozsudkem smrti. Byla to tvrdá zkušenost, kdy člověk sám sice neudělá žádnou chybu, ale jsou okolnosti, které mění osud tak, že proti němu mnoho nezmůžeme. Jen Iradisův silný organismus byl tím, co mu zachránilo život. I když on věří tomu, že se dotkl jiného světa. Nevěděl, kolik dní ležel bez Ducha nemocen u Hory s Duší. Když se pak probral a začal se zotavovat, zachránila ho šťastná konstelace spadlých velikých, suchých větví z mohutných stromů na břehu potoka, ze kterých si mohl rozdělat oheň i blízká voda a možnost nalovit si zde velmi snadno raky a ryby k jídlu. Na ryby si upletl jednoduché pasti z napíchaných a propletených prutů, které musel lámat, protože svůj váček někde ztratil. Jakmile se mu vrátilo trochu sil, stále přemýšlel nad tím, co všechno zažil a viděl v nemoci. Proto hledal odpovědi i v místech, kde kdysi poprvé spatřil malou dívenku. Proto se usídlil na několik dní u Velké skály a její spodní část pomaloval obrazci, které mu utkvěly v paměti.

Po cestě domů odbočil ještě k jedné podobné vápencové hoře, vedle níž čněla malá, osamělá skála, kterou také vyzdobil. Byl rád, že je doma, ale nedokázal únavou mluvit a nemohl se ani vyspat, protože jej stále stíhaly podivné sny. Nicméně pomalu sílil a péče matky a tet jej znovu zařadila do života. Iradis pozoroval, jak si děti hrají s koťaty. Jedno kotě si ve hře spletlo malé dítě s Iradisem a skočilo po něm. Chlapec instinktivně ucukl, kotě dopadlo bokem vedle něj a otočilo se břichem nahoru v očekávání, že po něm chlapec skočí a budou se prát. Iradis však byl stále vážný a neměl na hru ani pomyšlení. Navíc cítil, že by pro něho taková hra nebyla přirozená. Pro něj to stále bylo homotherium. Vždyť za těch pár dní, co zde koťata jsou, povyrostla a Iradis k nim pociťoval respekt, ba i strach. Nechápal, jak malinké děti se beze strachu vrhají proti kočkám a svírají je do náruče, učí se odstrkovat jejich zadní nohy s nachystanými drápy k obraně. Jak ví, jak držet kotěti hlavu a co mu dovolit a co ne.

Tohle se nenaučím. „Tati, tohle nezvládnu,“ konečně slabě hlesl chlapec. „To nic, Iradisi, ani ostatní, stejně staří chlapci to už nesvedou. Viděli jste je už mnohokrát lovit, máte před nimi bázeň, ale tyhle děti ne. Budou z nich pak nejlepší lovci Kaí, když bude potřeba. Nebudou se jich bát, budou rozumět jejich pohybům a gestům a třeba je zaplaší i tam, kdybychom čekali už jen nevyhnutelný střet. Myslel jsem, že o nich vím všechno, ale není tomu tak. Není třeba se vzdávat, zkus se přece jen z některým kotětem blíže seznámit.“

Iradis sedí na kožešině, už je na něm vidět, jak se spravil. Kožené řemínky nové, účes na hlavě parádní s mnoha copánky a kolem ramen nový plášť. Umytá a krásně namazaná lesknoucí se kůže s několika plastickými vrypy na ramenou. Jakoby už jiný hoch, směje se a hraje si s koťaty. Nevěřil, že to půjde, ale koťata jsou sama od přírody hravá a od ostatních malých dětí poučená. Iradis běhá s jedním kotětem a sem tam se s ním popere na zemi nebo se schoulí na deku a spí spolu, těla propletená. S jakou samozřejmostí ale leží s kotětem jeho mladší bratr. Natáhne se a položí si svou hlavu na hrudník kočky. Tohle by si Iradis netroufl.

Až se zase potká s kamarády Berntinem, Kairobem, Lakitosem a Tzušem, řekne jim, že nebudou moci dostát svému slibu být lovci šelem, protože je v nich bázeň lidí, kteří nepoznali Duši koček, nevyrůstali s nimi. A také že kočky jsou krásné a mohou být člověku blízké a to tak, že jim dáme jméno, rozeznáme je od sebe a ony zase poznají nás. Iradisovi vyvstala v hlavě konečná myšlenka: „Nedovedu je zabít jen tak, jen pro kožešinu, kterou by mi měli lidé závidět. Udělám raději jiný nevšední čin, kdy budu riskovat a dávat v sázku jen vlastní život a vlastní sílu, nebudu se pyšnit cizím kožichem!“ Jak si tak Iradis přemýšlel, kotě se převrátilo a chtělo hladit bříško. Přitom ukázalo světlý spodek těla, na kterém se klikatilo několik skvrn s ocásky, velmi připomínající obrazce, které nedávno maloval.

Chlapec strnul a s němým úžasem si prohlížel srst zvířete. Přemítal, zda tolik náhod, propojitelných určitými společnými symboly, mu nenaznačuje něco, co by měl následovat nebo si být toho alespoň vědom. S tatínkem si o tom večer tiše povídali. Tehdy se dověděl, že jeho otec jako malý měl možnost si hrát se lvem, ale ten, na rozdíl od homotheria, má v nohou brzy ohromnou sílu a i silnější chlapec jej v krátkém čase přestane zvládat. Homotherium je oproti lvu slabší a dá se více ochočit. Popřáli si dobrou noc a ulehli. V záři ohně si ještě Iradis všiml, že jeho mladší bratr má v náruči jedno z koťat. To spalo ve stejné prohnuté poloze jako chlapeček, ukazujíc tak Iradisovi vzory na okraji břicha, skvrny s ocásky. Iradis zavřel oči, aby přivítal přicházející sen.

 

 

 

Tajemství hory s Duší

 

,,…Agiry espanatary Ďkqis ausakuty nef so nef p o r tu po r Ďkston su niopast rammitodis s agzas mo s tu i tail su mtu s not nog suz cut sous hut hat šosep dos os et I Hur. Narynem et i sour hur nagos. lapls ist akolnaej gafer. lomt hut ton aka ag trytylom so...“

,,...Hory se zvedly ze země a vlnily se, jako se vlní hladina vody při větru. Postupovaly jedna za druhou, narážely do sebe. Ohromní podzemní tvorové prohlodávaly jejich útroby, nechávajíc za sebou rozsáhlé jeskyní prostory…“

O horách a lidech, Západní Ragtové, okolo roku 692 712 před námi

 

Čas běžel a události přibývaly svým obvyklým tempem. Ani léto tento rok nebylo tak teplé jako jindy. K výbavě přibyla halena z velké, uprostřed proříznuté, činěné kůže nebo tenčí letní kožešiny. Někteří lidé dokonce svůj letní oděv i zdobili jako zimní. Sem tam někdo přišil v místech ramenou další kožešiny nebo kusy kůže, které pod pažemi lehce prořízl a prořemínkoval. Takové haleny vypadaly, že člověk navštívil tábořiště spíše v zimě než v létě. Ale počasí se nakonec umoudřilo a bylo možné odložit haleny a odvázat od opasku nohavice. Tábořiště se přesunulo na pár týdnů západněji a pak zase severněji, to podle toho, kde co zrovna dozrávalo a kde byla možnost lepšího lovu. Naposledy pronikli ještě hlouběji proti proudu Černé řeky, než byla tajemná Hora s Duší. Několikrát ji míjeli a sám Iradis na ni udělal několik výprav. Procházel si zde skály a hledal kameny vhodné k opracování, ale žádné takové nenašel. Teď v létě se také brouzdal v potoce, který pod ní tekl a ke svému údivu v něm nalezl malé slunce. Absolutně lesklý kamínek, který byl velmi podivný. Po nárazech se placatil a nepraskal. Jako by byl spíše z nějakého obzvláště tuhého vosku. Tak se Iradis seznámil se zlatem.

A kdyby věděl, jak je tato hora prostoupena časem, byla by pro něj posvátná ještě víc. Velká část její hmoty byla tvořena vápencem, který vznikl přeměnou milionů schránek mořských korálů a dalších živočichů z velice starobylého moře. Korály, které zde rostly, pamatovaly devonské teplé moře s prosluněnými vodami, kde se hemžila hejna hlavonožců a žraloků všeho druhu. Žraloci tehdy zcela opanovali vodstva a jejich tvary a formy byly neuvěřitelně rozmanité, stejně jako jejich rozměry. Od doslovných miniatur, po ohromné giganty. Pomalu se množící žraloci zde nebyli sami, měli tu svoji budoucí konkurenci v podivných rybách, vybavených plynovými měchýři, vhodnými svého času k dýchání vzduchu. Jednou právě takové ryby zaplní po hlavonožcích a žralocích moře. Zatím však patří svět podivným tvorům, jako byly tajemné ryby s dýchacím aparátem a silnýma nohama, které připomínaly ploutve. Takové zde plavaly vedle žraloků nad množstvím nejrůznějších druhů korálů tropického moře. Jejich příbuzní se na souších vydávali za potravou, proplétajíc se mezi kmeny a větvemi spadlých stromů sladkého vodstva řek a jezer pomocí tak masivních ploutví, že nebylo pochyb o tom, že toto jsou již zcela opravdové a pravověrné nohy s řádnými prsty a to nejen s takovými, které máme my, ale někdy bylo prstů i daleko více. Po rybím vzorci, kdy se dělí u prsní ploutve každý ploutevní paprsek na více a více článků, jak se vzdalujeme od těla, tak i v našich rukou a nohou máme hned u trupu po jedné kosti, ale následující kosti jsou již dvě a pak jsou kostí plné dlaně a chodidla. Prostě rybu v sobě nezapřeme. A když bylo nutné přejít z jedné vody do druhé, tyto kráčející a vzduch dýchající ryby prostě odkráčely na jiná místa. To byly tehdy jediní obratlovci na souši. Jiné byste tam nepotkali. Žádní ještěři, dinosauři, ptáci nebo savci, prostě nic. Tak starobylý byl ten pradávný věk. Teď zde leží v prastaré zkamenělé mase hornin, prošperkován nejrůznějšími minerály a bude zde čekat na další a další geologické epochy, které jej ponoří opět pod hladinu moří a vlny budou omývat a formovat jeho měkká úbočí, provrtávat jeho útroby, ba jednoho dne jeden potok, zrovna ten, ve kterém Iradis našel kousek ryzího zlata, začne prořezávat její, tehdy ještě půdou zakrytý vrchol a bude pomalu horu narušovat, až ji za miliony let úplně rozřízne ve dví a vytvoří v ní hluboké údolí potoka. Tato hora tedy je tak starobylá, že tu byla od počátku dobývání souše obratlovci. Iradis je pro ni jako malé dítě, jehož nejstaršího předka s rybí hlavou si hora pamatuje. Shovívavě a laskavě se na něj dívá svýma krystalickýma, fialovýma očima a naplňuje jej pocitem setkání se samou majestátností chrámu věků, tvorstva i celé země.

 

Iradis si zlato prohlížel notnou chvíli, pak je vložil do nového váčku na krku a usmál se u toho. Zřejmě při představě, jaký údiv to vyvolá, až ukáže podivnou surovinu kamarádům. Pak si vzal svůj oštěp a vydal se proti proudu za hlasy, které se k němu nesly. Hlasité volání a smích. „Takhle se lidé nemají chovat, jenom pohněvají nějakého Ducha,“ pomyslel si. Když však dorazil k řece, uviděl ten důvod radosti a veselí. Pár kluků z jeho skupiny jelo po řece na narychlo vyrobeném plavidle s chlapci a děvčaty jiné skupiny. Co chvíli uvízli na mělčině a tak svoji loď, vyrobenou spojením třech vyschlých kmenů, pokrytých na horní straně napříč položenými klacky a starou, potrhanou rohoží, místy tlačili. Loď se téměř potápěla pod svými pasažéry, ale tam, kde byl v korytě řeky vyhloubený koridor pro rychle proudící masu vody, byla hloubka větší a loď tudy skutečně projížděla rychleji a obstojněji. Takové okamžiky byly podnětem k všeobecnému veselí, které omlouvalo hluk, jenž byl oslavou setkání s dalšími blízkými lidmi. Celou atmosféru dokreslovalo mládě homotheria, které stálo nejistě za špicí lodi a snažilo se nenamočit si ani tlapky. Iradis se přidal. Plavidlo se potopilo ještě více, ale uhánělo i tak dalšími úseky řeky. S takovou budou večer doma. Jenže to nebylo záměrem dětí a mládeže z druhé skupiny. Byli již dosti daleko od jejich nového ubytování a tak hledali tišinu nebo veliký kámen, kde by loď zastavili a vydali se nazpět do svého nedávno postaveného tábora. Jenže řeka byla čím dál divočejší, osádka nevycvičená a nesehraná a plavidlo neposlušné. Tak se stalo, že se nestačili vyhnout velkému kmeni stromu, který se jim připletl do cesty. Někteří dokonce před srážkou raději skočili do vody. Zbylí pádlovali dlouhými klacky či oštěpy každý na jinou stranu, takže narazili předkem plavidla do kmene tak, že většina osádky vyletěla ze svých míst a skončila v proudu řeky. Byla to jen chvíle, ale nastal řádný zmatek a nejeden z nich se zakuckal nebo řádně udeřil. Hlavním úkolem bylo postarat se o sebe a o kamarády. Zdálo se, že jsou všichni v pořádku, ale nikdo si nevšiml, že mají o jednoho člena výpravy méně. Když si uvědomili, že jim chybí kotě, bylo už pozdě. Mládě veliké kočky mizelo v porostu pravého břehu a utíkalo dál a dál, pryč od nelibého zážitku. Iradis už takto viděl utíkat nejedno zvířátko, co děti měly. Příliš vyrostlo a divočina je lákala neodolatelným hlasem. Už delší dobu se snažilo naslouchat hlasům lesa a stepi a zneklidňovalo je vše, co odtamtud slyšelo. Dlouho vysedávalo se vztyčenou hlavou a pozorovalo dění v dáli. Teď se stal strach ze situace, do které jej jeho věznitelé dostali, tou poslední kapkou a přišlo okamžité rozhodnutí.

Děti zesmutněly a menší kluci od Děravé hory se dokonce rozplakali. Iradis přemýšlel, jak zmírnit jejich žal. Také si na kotě zvykl a přirostlo mu k srdci, ale přece jen si dokázal udržet odstup, protože věděl, že kdyby přišla nepohoda, je to jen ulovené zvíře v rezervě – maso, které je stále k dispozici, ale nejpravděpodobněji tvor, který vyslyší hlas rodné hroudy a vrátí se zpět tam, odkud byl lidmi vyrván. Vzpomněl si, že má přece onen podivný, třpytivý kámen. Potěšen tou myšlenkou, sáhl po váčku na krku a... nic!

Váček byl ten tam. Musel o něj nějak přijít při nárazu do stromu. V první chvíli překvapení zvažoval rozběhnout se za ujíždějícím vorem a prohlédnout jej, zda tam jeho váček někde náhodou neuvázl, ale teď, když se rozhlédl a uviděl, kde až plavidlo je, jak kdesi v dáli zrovna nadskakuje v divokých peřejích, uvědomil si, jak by byl takový podnik nebezpečný, ba téměř neproveditelný. Děti se soukaly ven z vody a Iradis ve svých téměř třinácti letech byl již dost vysoký na to, aby měl vždy dobrý rozhled po okolí. Nyní čněl vysoko nad hladinu a pomáhal ostatním dostat se z vody, teď už trochu rozmrzelý z opětovné ztráty váčku. Někdo už vylezl na břeh a běžel za kočkou. Iradis ani nemusel na dotyčného volat, že to bude nejspíš marný počin. Někdo jej předběhl a pohotově situaci dost hlasitě komentoval. Když vylezl ven poslední, mohli si vzájemně prohlížet nově utržené modřiny a škrábance. Jeden chlapec přišel o špatně přivázaný pásek i bederní roušku a teď byl nahý a jedna dívenka zase o část svojí tělní řemínkové výzdoby. Všichni se rozesmáli. Pak se vrátil ten, co se vydal za kotětem a smutně informoval ostatní: ,,Běží pryč a kulhá. Asi nás viní z úleku i úrazu.“ ,,To už se nevrátí,“ povzdechla si dívka z druhé skupiny.

Malí chlapci posmutněli ještě víc a jeden z nich se s třesoucí se bradou vyptával na zranění kotěte: „Ne, bylo to jen lehké kulhání, nic strašného. Za pár dní bude zase běhat jako... jako...,“ zadrhl se tázaný, ne a ne si vzpomenout na žádné vhodné přirovnání. „...prostě jako Kaí!“ dodal sebejistě a usmál se, aby děti povzbudil. Vlastně měl i sám radost, když si uvědomil, že kotě skutečně na nohu došlapovalo a nemělo ji zdviženou ani ji za sebou nevleklo.

Iradise zase potěšilo, když se od druhých dětí dověděl, že Berntin a Kairob jsou zde také a když se potáhne na podzim na jih, jak říkali dospělí, určitě se obě skupiny spojí.

 

Čas běžel a Iradis šel zase jednou navštívit Berntina a Kairoba. Pod Horou s Duší bylo ale všechno jiné. Půda byla měkčí a celý kraj byl nějaký jiný. Jiní ptáci, jiný hmyz i vzduch měl jinou vůni. Iradis zamířil zprudka na sever, aby našel nějakou výšinu, odkud by si mohl prohlédnout celý kraj a zjistil příčinu té změny, kterou zatím jen tušil. Začal stoupat na kopec a jakmile se poprvé otočil, vyrazilo mu to dech. Nevěřícně se přímo rozběhl do kopce, aby byl co nejvýše a pak zase sledoval tu ohromnou změnu údolní krajiny. Všude tam, kde dříve tekla meandrující řeka, zrcadlila se soustava ohromných jezer. Stovky stromů najednou stojí ve vodě, v níž už jistě zahnívá tráva a nad tím vším poletují nově příchozí velcí vodní ptáci jako čápi, volavky a kachny. Odtud vidí Iradis dokonce i obrovské labutě. Co se stalo? Jak se mohla řeka takto neuvěřitelně proměnit?

Od úpatí hory vychází úzký proužek dýmu. Znamení, že lidé jsou již zde a čekají. Jako veliká, v přírodě nakreslená šipka ,,Tady jsme!“ s vyznačením polohy prezentujících se. Dole u samého počátku dýmové stopy sedí dva chlapci Berntin a Kairob, kteří dnes své mladší bratry nechali doma a čekají na svého přítele. Jejich setkání domluvili předem zase jiní kamarádi. Tak zde v klidu sedí, nikam nepospíchajíce a udržují signální oheň, na kterém pečou voňavé porce rybího masa. Přišli sem již včera večer a vzali si z domu proutěné vrše. Ty ještě za šera nakladli do řeky tam, kde se setkává potok s Černou řekou a dnes už dvakrát vyprazdňovali jejich obsah plný nádherných pstruhů.

Iradis pospíchal, aby co nejdříve stanul mezi svými blízkými vrstevníky. Uvítali jej teplým, pečeným rybím masem a zprávou, že se řeka neuvěřitelně rozlila do kraje. Tomu musí přijít na kloub, ještě dnes se půjdou projít podél nových břehů a obejdou pár jezer a určitě zjistí, co bylo příčinou vzniku nádrží. Jako malé děti si mnohokrát hráli s kalužemi či potůčky, všelijak je přehrazovali a upravovali jejich korýtka. Tady se děje totéž, ale ve velkém. Co je však příčinou takových proměn?

Nad hlavou jim stále přelétaly nějaké kachny nebo kroužili čápi. Chlapci je mohli obdivovat v celé jejich velikosti a toužit přitom mít křídla a létat vysoko nad krajinou. Něž odejdou, zkusí ulovit i nějaké ptáky. Jejich uzené maso by se doma jistě hodilo.

 

 

 

Stavitelé hrází

 

Ono se řekne, obejít jezera po nových březích, ale půda je zde místy pěkně podmáčená. Nejednou se jim na chodidlech utvořily koule z bahna, jindy se zabořili tak, že byli rádi, že se odsud zase vrátili celí. S odstupem a opatrně tedy obcházeli nové vodní plochy, až najednou Kairob volá: ,,Támhle! Tam... tam... tam se dívejte!“ ,,Na ten strom!“,, Nic tam není!“ vrtí hlavou udiveně Berntin. ,,Právě to je ono!“ Teď hraje Iradisovi a Kairobovi úsměv na tváři. „Právě. Měl by tam být strom a není, je tam jen pařez!“ Strom je opravdu pryč. Berntin stále nechápe. To už zbylí hoši utíkají po proudu a ví, co mají hledat. Berntin je s údivem váhavě následuje. ,,Co tam ti kluci mají?“ trochu vztekle přemýšlí. Jeho pozornosti něco ušlo a teď není v  obraze.

Najednou mezi stromy začne prosvítat hnědavá hradba kmenů stromů, táhnoucí se snad šedesát, snad dokonce sedmdesát metrů na protější břeh. Jezírko se však rozlilo v mělčích místech na stovky metrů do šířky a jak už ví Iradis, tohle není ta největší stříbřitě modrá plocha. Do kraje se nastěhovali ,,Bobři!“ zvolal konečně Berntin ,,Nastěhovali se sem Bobři! To jsou přece bobří hráze!“ A hned se chlapci pustili po hrázi na druhou stranu a přitom prohledávají novou vodní plochu, ve které stojí množství stromů a pátrají, nespatří-li zde typickou bobří stavbu. ,,Tam je!“ Ukazuje Kairob. A skutečně, na jedné volnější části jezírka, kde je už málo ve vodě stojících stromů, vyčnívá z vody skutečný bobří hrad. Stavba srovnatelná snad jedině se stavbami lidí. Tolik ji připomíná, ale ve své důmyslnosti je ještě bezpečnější, neboť je chráněna vodou. Lidé by však v takovém příbytku brzo onemocněli podchlazením a ani vlhký vzduch by jim určitě nedělal dobře. Nemají totiž zázračnou bobří srst.

A když jsme u té srsti, chlapce napadlo, zda by bylo možné nějak ulovit bobra. Hned začali vymýšlet pasti, ale vždy došli k tomu, že se z nich stavitel hrází prokouše. Takže bude nutné užít nějakou smrtící past. Jenže tohle není liška nebo vlček, kterým nabídnete kus masa a tím je přilákáte. Na zeleň? Listí tu má bobr všude kolem, co jeho chlupaté hrdlo ráčí. Leda někde porušit hráz a nad toto místo umístit kámen nebo kmen s hroty oštěpu. Nebo zde prostě číhat na to, až půjde bobr hráz opravit.

Ale bobři, jak chlapci věděli, jsou opatrná zvířata. Proto by se asi měli raději vrátit k původnímu plánu a zkusit ulovit nějaké velké vodní ptáky rotačními tyčemi.

Tak se chlapci pomalu vraceli zpět ke své základně a cestou sbírali suché větve na otop. Připomínali tím bobry, kteří zase sbírají stromy na jídlo. Jedni si táhnou stromy do vody, ti druzí na souš. Jak komické nebo symbolické.

Večer znovu zaplápolal oheň a k rybí hostině přibyla i kachna, kterou zasáhl jeden z hrotů rotačních tyčí, když je všichni tři chlapci naráz vyhodili do kachního hejna. Kachny sice byly už daleko, ale tři roztočené rotační tyče znamenaly rychle letící hmotu se šesti neustále švihajícími hroty, které jsou teď tady a vzápětí hned zase tam. Tak náhoda tomu chtěla, že jedna z kachen dostala zásah hned za hlavou do krku a spadla s vyraženým dechem do trávy. Než opět nabyla vědomí, vzal ji Iradis za nohy a rychlým máchnutím ji roztříštil hlavu o silný kmen stromu. V ohni se tedy připravuje i ptačí pečínka. Na noc si chlapci připravili svoje pláště a střechu provizorního příbytku vyspravili březovou kůrou. K rákosu se teď nedostanou, protože se ocitl v nedostupné, rozbředlé půdě dna středu jezírka. Za rok, dva, tři se rákos rozroste tady všude a bude pro lidi dobrým stavebním materiálem. Ba i zdrojem rostlinné potravy. Určitě se sem pak skupiny zase vydají a snad se zde zase chlapci potkají. Ale to jim bude sedmnáct, devatenáct let a budou už skutečně mladými a velmi silnými muži.

Pohled na hvězdy při usínání je zvláštní. Jsou snad ohništi jiných lidí, lidí z hvězd? Sedí nebo leží i oni u svých táborových světélek a vyprávějí si své příběhy? Nebo to jsou jen díry ve velké černé mlze, která zatemní oblohu? Či světy zcela jiných bytostí, které mají své starosti a jsou tak daleko, že o nás mohou jen snít, tak jako my o nich? Jejich příběhy, příběhy hvězd, Slunce i Měsíce, si lidé vyprávějí, jako by je důvěrně znali ze všech stran. Ale teď tu planou jejich světla zdánlivě nehybně a vzdáleně a nelze o nich říci nic určitějšího než to, že svítí.

„A támhle nesvítí,“ ukázal Kairob na západ. „Zatahuje se,“ přidal Iradis a vtom, zrovna když se všichni podívali na jednu stranu, zasvítila tam celá obloha. „Ajaj... ajaj!“ Chlapci se nadzvedli a když obloha zase zasvítila, podívali se na sebe.

,,Bouřka!“

Honem vyskočili ze svých loží a jali se rozdělávat oheň, aby dobře viděli na radikální úpravy svého přístřešku. Část větví určených na otop položili na střechu, aby ji zatížili a ze západní strany přidali tři veliké a silné kusy březové kůry. Znovu zalehli do svých kožešin a poslouchali, kdy zaslechnou první hřmění. A skutečně, asi za dvacet minut začalo velké, nebeské hromování. Blesk stíhal blesk a rány následovaly svá světla rychleji a rychleji. Pak začalo silně foukat. Velice silný a teplý vzduch se opřel o jejich domeček, až zaskřípal a pak s ohlušujícím bubnováním sletěl na zem ohromný roj obřích kapek, který se změnil v nepřetržitý vodopád hustě padajících kousků vody. Ty se tříštily při pádu na zem na miliony malých, kulatých kapiček, které se rozstřikovaly na všechny strany a nad zemí i nad střechou přístřeší chlapců utvořily vrstvu asi dvacet nebo třicet centimetrů vysoké mlhy. Vítr bere mlhu, posouvá ji z místa na místo a snaží se zmáchat chlapce uvnitř přístřeší. Boční stěna dostává pěkně zabrat, opírá se do ní vítr i proud vody. Hlasité bubnování velikých kapek burcuje mladíky, aby tuto stěnu podpírali vlastníma rukama a pomohli konstrukci ustát nápor živlů. Jemná mlžná tříšť se přitom dostala až dovnitř pod střechu. Konečně to nejhorší pominulo, vítr už jen chvílemi výrazněji zaduje a déšť podstatně ztratil na intenzitě. Chlapci prohmatávají deky, aby našli promáčené kožešinové cípy a mohli je vyždímat a také se snaží pod sebe nahrnout něco ze zásoby dřeva na oheň, aby nespali přímo na mokré zemi. Po chvíli neupravené klacky začnou tam tlačit, tu píchat a tak je nutné zase vstát a dát nalámané větve do lepší polohy.

Pak už jen spali a spali. Mohli být pyšní na své dílo i počínání, postavili opravdu solidní zastřešenou zástěnu. Správně odhadli stranu, na které by zástěna měla být, takže jim zajistila relativně suchý nocleh a navíc i zásoba větví pro oheň zůstala suchá.

Dnes budou opékat a udit vodní ptáky. Tady již nezůstanou, déšť ještě více naplnil bobří přehrady, které dnes zvířata mocně opravují na hrázích a tím jezera jen porostou. Iradis přemýšlí, zda bude vůbec možné projít zpět cestou, kterou sem nedávno přišli. Ona místa budou asi rozbahněná deštěm a podmáčená stoupající vodou v hrázích i stoupající spodní vodou. Odpoledne již byla zauzena řada ptáků. Chlapci je svázali za nohy dohromady po 4 - 6 a každý si vzal dvě takové hromádky. Rozloučili se a vydali se každý do svého domova. Bylo to trochu smutné loučení, neuvidí se zase řadu měsíců, i když vědí, že do roka bude určitě setkání celého kmene a tam se jistě všichni zase setkají a pokud budou podmínky příznivé, stráví pospolu i měsíce.

Ještě se objali a Iradis pohladil oba kluky po vlasech na temeni hlavy. Měl v očích slzy a bylo mu líto, že zvěř je nyní dost rozptýlená a nedovoluje, aby se jednotlivé skupiny kmene na delší čas spojovaly, aby tak oni mohli spolu trávit více času. Ale kluci přece nepláčou, tak si utřel oči, usmál se na kamarády a už se chtěl otočit a jít svou cestou, když tu uviděl v dálce za kamarády, jak sem přichází dva lidé. Žádné loučení. Krátce písknul, načež se všichni tři semkli k sobě a začali propátrávat očima krajinu kolem, zda se v ní neskrývají další lidé. Dobře nacvičené opatření.

Teď nebude žádné rozdělování ani prchání ani skrývání. Chlapci mají rotační hole v dostatečném počtu a umí je skvěle používat. Ani jejich úlovek není pozvánkou pro laciný oběd, ale ukázkou, jak to s tyčemi skvěle umí. Iradis byl ve hře s rotačními tyčemi mistr a roztáčel je kolem svého těla tak, že nebylo vidět jak je drží a dokonce je dokázal i vyhodit do vzduchu a pak zase bravurně chytit, aniž by někdy minul a tyč mu spadla na zem. Kluci rádi Iradise napodobovali, ale nedokázali se přiblížit rychlosti a jistotě, s jakou těmto zázračným zbraním vládl. Až jeho ruka ještě zmužní a svaly se promění v ocel, bude zásah těmito zbraněmi vždy smrtelný i pro daleko větší zvířata, než jsou labutě či srny. Právě nyní chlapci chtěli, aby byly tyto zbraně vidět, když se cizí lidé přibližovali. Už zdaleka bylo znát, že jejich oděv je teple šedohnědý, nikoli světlý. Jednak byly kůže oděvů těchto lidí hodně uzené a pak i hodně zašpiněné. Chlapci sledovali, jak se k nim přibližuje jeden starší muž a jeden asi třicetiletý mladík. Oba zanedbaní, neurčitých účesů. Starší muž měl kdysi patrně parádní halenu prořezanou stovkami malých otvorů, kudy byly provléknuté všelijak pravidelně se křížící kožené řemínky, které se jen místy dostávaly na povrch. Halenu tak zpevňovaly a navíc ji krášlily. Ale to bylo kdysi, teď si mohli chlapci jen představovat, jak asi kdysi vypadalo toto dílo. Dnes byly jeho okraje špinavé téměř až dočerna, kůže místy zdeformovaná a pronošená. A navíc na několika místech byl oděv děravý a jen chabě vyspravený. Přes nohy měl muž jen hromadu dlouhých řemínků, hustě přes sebe navrstvených a na nohách pletené rákosové návleky, jediné čerstvé a pěkné zboží. Evidentně si je nedávno vyrobil. Vzadu na hlavě mu seděl neuměle vyčesaný menší drdol, pěkně uvázaný proplétaným, rostlinným řemínkem. Muži nechyběla prostorná, nepromokavá kabela a veliká, poloprázdná, kožená síťka.

Oproti tomu mladší muž měl jen bederní roušku, legíny a přes jinak holý hrudník řemenem chycený starý plášť. Hlavu mu zdobilo dokonalé vrabčí hnízdo a vousy pod bradou svazovaly dva veliké uzly, které snad už ani nešly rozsukovat.

Tváře obou příchozích byly špinavé, jako by se jim prach cest přímo vpil do pokožky a toto znamení zanedbanosti hlásalo světu, kdo jsou.

Neměli takřka žádného zdobení řemínky kolem krku ani jinde, ba neměli ani zdobení travinami ani peřím. Jako by nebylo důvodu ukázat svému okolí to pěkné, co si mohu zajistit a sami vyrobit. Něco divného viselo nad těmito muži. Chlapci vycítili, že je s nimi něco moc, moc v nepořádku. Pomalu a rozvážně se neznámí přibližovali, svoje zbraně nesli hroty k zemi a Iradis sledoval postavení jejich rukou. Věděl velmi dobře od svého otce, že existuje takový úchop, ze kterého se ruka v okamžení vymotá a již je v ní nachystaná zbraň a ruka napřáhnutá k ráně. Muži zastavili a ten starší gesty požádal o dar. O dvě kachny. Chlapci položili dvě kachny do vysoké trávy a poodešli. Muži si jídlo vzali a gesty poděkovali. Pak pokračovali dále směrem podél bobřích hrází.

„To byli exkomunikovaní“, přiškrceně sykl Kairob. Měl zpocený obličej a stejně jako Berntin a Iradis si pěkně oddechnul. Když požádá dospělý muž chlapce o úlovek, tak to může být pochopeno i jako sebeurážka či gesto podřízení. Zvláště, když má takový chlapec hojný úlovek a starší muž prázdné ruce. ,,Ex co?“ zeptal se Iradis nechápavě. ,,Ty že něco nevíš? Ty? Chodící mudrc?“ zakroutil nevěřícně Berntin hlavou. ,,Exkomunikovaní jsou lidé, kteří jsou jiní než ostatní. Nešli jako děti vychovat, ubližovali druhým, mysleli jen na sebe nebo je jako dospělé naplnila nenávist, bezcitnost nebo lhostejnost k druhým. Někteří mají na svědomí krádeže, jiní ublížení a někteří dokonce i vraždu! Mohou být velmi nebezpeční, tak nebezpeční, že je lidé mezi sebou nechtějí a vyženou je. Pak se takoví lidé toulají krajem a snaží se sami nějak přežít. Po čase jim přestane na mnohém záležet a přestanou se o sebe starat. Vypadají pak, jako by se měsíce váleli ve špíně a popelu, jejich oděv smrdí potem a tukem a zvěř se jim začne pro pach, který šíří, obloukem vyhýbat. Pak začnou trpět hladem, chodí sem a tam územím toho či onoho kmene, až někde padnou za oběť Kaí, lvu nebo nemoci.“

Iradis měl šok, že by někdo mohl být tak zlý, aby bylo nutné jej vyhnat z kmene. Vždyť viděl nejednoho dospělého, jak mu jeho přátelé a rodina něco vyčítali a on v slzách toho litoval a vždy se pak velmi snažil být lepším a příjemným člověkem. Nikdy v životě by jej nenapadlo, že by lidé chtěli být zlí.

Seděl chvíli na vyvráceném kmeni stromu a snad by takovému vyprávění ani neuvěřil, kdyby takové dva tvory neviděl před chvílí na vlastní oči. A dokonce to mohli být i vrahové. „Proto z nich šel takový strach!“ procedil mezi zuby Iradis. Myslel jsem spíše na cizí válečníky tak pro výstrahu zřízené, aby budili hrůzu a děs.“ „Ne, opravdu, lidé dovedou být i zlí, i když se to stává jen výjimečně. Potkáš za život prý jen jednoho či pár podobných lidí, ale u nás se říká, že se několik takových vyděděnců spojilo a teď je jich dokonce rovnou pět!“ dorazil Iradise Berntin.

Iradis ve chvíli dostal do hlavy takovou dávku nečekaného pohledu na lidi kolem, že to jen stěží unesl. ,,Ani my jsme dřív něco takového neslyšeli, dětem se to neříká, ale protože se tu potuluje hned celá skupina, byli jsme zasvěceni,“ vysvětlil Kairob. Iradis tedy doprovodil chlapce co možná nejblíže k jejich tábořišti a pak se vydal přímo přes kopečky domů. Poprvé měl pořádný strach a nadával si, že měl požádat o doprovod některého dospělého lovce ze skupiny Berntina a Kairoba. Když se blížil k domovu, zahlédl na obloze přerušovaný sloupec dýmu. Znamení k okamžitému návratu domů.

Doma se Iradis dověděl důvod poplachu. Kolem se toulají nějací exkomunikovaní, čtyři muži a jedna žena. To není vůbec obvyklé a lidé by měli být velmi obezřetní a pohybovat se jen v blízkém okolí tábořiště nebo možná sbalí tábor a odejdou raději jinam.

V noci nemohl Iradis usnout. Slyšel jednoho muže, jak říká, že exkomunikovaní se nemají pro koho krášlit ani mýt a sežere je brzo špína. Ale když jich je skupina, nevěděl, zda to u nich nebude jinak. Iradis jim chtěl říci, jak špinaví a zanedbaní jsou ti lidé, ale zavřela se mu víčka a on usnul. Usnul i jeho mladší bratr, který byl na Iradise velmi pyšný a velmi k němu vzhlížel jako k velice šikovnému lovci. Vždyť přinesl domů tolik dobrých kachen a navíc přestál sám tu strašnou bouři, která vzbudila včera i jeho. Přitulil se k bratrovi. Dneska nebude spát u mámy, má tu svého velkého hrdinu.

 

 

 

Čas barevného listí

Čas letí, léto se přehouplo do voňavého zrání a začíná podzim. Mladí vodní ptáci dorůstají, aby byli schopni sami odletět na jih a změnilo se i stanoviště naší skupiny. Lidé se vrátili zpět na Děravou horu a radovali se, že okolní kopce jsou opět zelené a plné života. Pod kopcem tekoucí řeka má rákosím porostlé břehy a chlapci hned za dva první dny pobytu zde chytili mnoho vodních ptáků. Muži pořádají výpravy za větší zvěří, aby nachystali maso na cestu na jih. Tam budou trávit zimu v mnohem mírnějších a teplejších podmínkách. K naší skupině se přidá několik dalších, které přicházejí ze severu a severozápadu, takže Iradis zde bude mít svoje vrstevníky. Však za nedlouho již sedí u ohniště spolu s Berntinem, Kairobem a mladšími Lakitosem a Tzušem a vypravuje jim, co všechno prováděly zdejší děti s přinesenými mláďaty homotheria. Jak se jich nebojí, znají každý jejich pohyb či zvyk a s jakou jistotou proti nim stojí. Berntin se jen ušklíbl a zklamaně shrnul: „Takže ulovení Kaí coby hrdinský čin pro nás asi nebude tak lehké. Za prvé jsme si v dětství s koťaty Kaí nehráli a pak před těmito dětmi by takový čin asi ani mnoho neznamenal.“ To už měl bradu staženou a slzy na krajíčku. Kairob se v klidu podíval na ostatní kamarády a konejšivě řekl: ,,To nevadí, najdeme si prostě něco jiného, kde všem ostatním vytřeme zrak a dokážeme jim, jací jsme skvělí.“ „A skvělí jsme!“ dodal. Tohle chlapci opravdu potřebovali moc slyšet. Sebedůvěra jim zase pomalu začala nadouvat splasklé hrudníky. Pak Kairob sáhl kamsi mezi kořeny staré borovice a vylovil odtamtud schované barevné oblázky. Na jednom místě vyhladili půdu do hladka, vyryli na ni pár pravidelných čar a už hráli svoji oblíbenou hru plnou napětí a zvratů.

 

 

 

Ve znamení smrti

 

,,Este lacatoa Erstrag, Sakamouda lotzunda eratabel, Lok Et drist! Namaha kelt sapai sašš nusan let cvach, namatle lan erratabel, sestos mana krom. Nasa negalotzindu natom krecht, sukrechc nusan, tosti Sell, sašsš megsell...“

,,Jsem silou světa, podstatou bytí, odnímatelem života! Ohnivýma očima pálím kopce i doliny, měním pláně na uhel, existenci v prázdnotu. Mám neomezenou moc bořit, ničit, srovnávat hory, trávit vody, zapalovat moře, svýma tisíci rukama zardousím oceány, kouř z mých ohnišť promění vzduch v hustý pach strachu. Ukaž mi tvora, který by proti mně obstál, zabiji ho, aniž by se jej dotkla má ruka. Ukaž mi strom, který bych nemohl zlomit, z mého pohledu mu opadá listí, můj dech mu přeláme větve a z mého jména uschne hrůzou.

Příběhy o Squtaraiovi a jeho bratřích, Jižní Saktuorové,715 498 roků před námi.

 

Chlapci ze Spolku velké kočky byli od té doby klidní. Někde uvnitř věděli, že jsou schopni velikých věcí, ale mají čas. Co podniknou, ještě netuší, ale slíbili si, že jejich klan je bratrstvo mužů trpělivosti, což je ohromná ctnost. Ctnost skutečných mužů a sebeovládání z nich udělá veliké lovce i velmi vážené lidi. A co by mohlo být tím velikým činem, začali tušit právě s nadcházejícím podzimem. Přirozeně je podzim časem, kdy se mluví o zimě a vyprávění o tom, jak je na severu v zimě chladno a jak smrtelné jsou tam pařáty hrůzodámy zimy, postavilo před chlapce vizi veliké zimní výpravy na sever do nekonečných bílých plání mezi havrany a severskou zvěř. Postavit se Démonům smrti a porazit nástrahy zimy svým důvtipem, umem a vytrvalostí.

Zase je tu doba hrátek s praménky vody utíkajícími z kopce dolů. Je ten správný čas na vytváření malých přehrad, kaňonů, řečišť, koryt, vodopádů a nádržek. Podzimní deštivě uplakané počasí nasytilo krajinu vodou. Malé stružky tekou na mnoha místech stráně a děti v pláštěnkách, stejně jako někteří dospělí či starci, staví hráze ostošest. Někdy se pěkně rozpršelo a voda rázem rychle stoupla. V létě děti postavily za sebou několik hrází z kamene, které se daly využít ke snazšímu lovu ryb a také v jednom místě jako brod na druhou stranu řeky. Samozřejmě se používal i nyní. Sem tam jej někdo vyspraví, když proud vody posune velký kámen, ale vcelku slouží brod dobře. Na jedné i druhé straně leží pár klacků sloužících na ohmatání dna, protože někdy po deštích je voda tak hnědá, že v ní není vidět ani vlastní smočený prst. A kdo ví, co se s kterým kamenem stane. Není pak dobré jen tak bez opory šlápnout místo na další očekávaný kámen jen tak do prázdna. Navíc kameny nemusí přímo chybět, stačí, když porostou řasou a stanou se kluzkými. Dlouhé hole jsou v takových chvílích neocenitelnou oporou. I tak je brod skvělý a užívaný, zvláště, když je voda už chladná a nikdo nestojí o to se příliš zmáchat.

Teď však tak napršelo, že i v místě brodu je velká spousta vody a na nějakém kameni blíže druhé strany uvázla ustrašená stařenka. Však byl důvod se bát. Při její křehkosti jí jen těžká hromada dříví na hlavě dává potřebnou váhu k tomu, aby se udržela na místě. Na druhou stranu má takový náklad i své nevýhody. Na svou vetchou, téměř se ztrácející postavu, si nabrala příliš. Tak tak, že se jí nepodlomí kolena. Ale kdyby nyní měla jen o dřívko méně, už by byla stará dáma sebraná proudem. Stejně tak dopadne, když se více vystaví síle řeky. Je důležité, aby stála na kameni. Ten za ní právě vzal proud a ten před ní vzal už dříve. Stařenka má hrůzu v očích, snaží se zavolat o pomoc, ale nejde jí to, úplně se jí stáhlo hrdlo a jen něco sípá. Napadlo ji odhodit dříví, se kterým stále hůře a hůře balancuje. Už se jí motá hlava. Zapotácela se a teprve nyní se jí podařilo vykřiknout.

Jeden z mladíků cosi dělá na stráni. Jeho pohled jen náhodou padne na stařenku. Okamžitě pochopil, co se děje. Běží, ne, spíše letí dolů jako sokol a voda vysoko vystříkne, když skočí do řeky a dere se proudem k dámě. Byl to Iradis. Už je tak velký, že vypadá jako sedmnácti, osmnáctiletý hoch. Síla řeky ho trochu zaskočila, ale za okamžik už si stařenku vysazuje na záda, její náklad větví drží před sebou a vrací se brodem zpět. Pěkně mokrá cesta. Na druhé straně se Iradis hned rozběhl domů, aby se převlékl do suchého a ohřál se u ohně. Dívky a ženy, které sledovaly Iradisovo počínání ze stráně pod táborem, nyní obklopily stařenku a pomáhají jí nahoru do kopce, aby se také rychle osušila. Stařenka už by neměla chodit se skupinou tak daleko na sever, ale měla by zůstat dole na jihu. Cesta, která je nyní čeká, bude pro ni velmi namáhavá. Ale je možné, že pár lidí nepůjde pěšky, ale vydá se po řece. „Jen aby byl ten správný proud,“ zamyslel se Iradis, když si na sebe soukal kožešinovou halenu i s čepicí. Díval se přitom dolů na stráň, jak skupinka žen pomáhá starší družce k jejímu domovu. Iradisovi je stařenky líto, neúprosný čas je nebezpečnější než šelma. Napadne každého a zbaví jej vitality, síly i radosti ze života. Jak tak přemýšlí o slabé stařence a medituje o stáří, pojídajíc přitom teplé uzené maso, užasle sleduje, jak stařenka zase hupká zpět přes brod pro další dříví. Iradis přestal žvýkat. Jeho ústa zůstala otevřená a výraz očí prozrazoval někoho, kdo ne a ne pochopit, co se děje. Polknul. Posadil se na zem pod přístřešek vytvořený zastřešením některých přesahujících tyčí obydlí jeho rodiny. Tady na něj neprší a může sledovat dění venku. Otvor do stanu je otevřený, aby mohl dovnitř čerstvý vzduch a světlo. Uvnitř jeho maminka dělá pořádek ve věcech a chystá materiál na výrobu pouzder pro ty předměty, které si budou brát na nové sídliště. Jeho mladší bratr spí, což je vzhledem k počasí velmi moudrá činnost. Asi ho utahal strýc, který jej učil různé básničky a báje nazpaměť. U toho procvičoval prstíky předáváním dlouhé, spojené, kožené tkaničky, kterou má ještě volně omotanou kolem ruky. ,,Mami...?“ začal Iradis opatrně. Nezdálo se mu normální to, co udělala ona stařenka a rozhodl se svěřit se s tím, co právě viděl, matce. Způsobil tak malé pozdvižení, ale ženy nakonec našly dobrovolníka, který pak starou ženu přenese nazpět i s nákladem. Předně ale onen mladý dobrovolník sehnal dlouhý, silný, kožený řemen a uvázal jej na oba břehy řeky. Byl to veliký problém sehnat tak dlouhý řemen, ale podařilo se. Bylo vidět, že zkušenosti mladého muže nebyly v takových věcech velké, protože řemen před upotřebením nenamazal a jak kůže řemenu vlhla v dešti, začal se prodlužovat, až jeho střed zmizel pod hladinou, kde jej proud dál pěkně promasírovával a on se tak prodlužoval ještě více. Když se stará dáma vracela ze svého nájezdu na suché, vlastně nyní již řádně mokré klestí, hned se jí ujaly mladé ženy a mladý muž. Musel chudák odnést stařenku stejně, jako předtím Iradis, jen pomocí vlastní síly a dlouhé hole. Řemen mu byl naprosto k ničemu. Musel ho zase odvázat a zanést do jeskyňky, kde snad vyschne nebo se do něj pustí plíseň.

Mnoho starších lidí ve skupině není, lidé se přirozeně nedožívají úctyhodného věku, a ti co žijí i tak dlouho, často trpí nemocemi kloubů. Proto zůstávají více na jednom místě, většinou daleko jižněji a živí se na zvláště bohatých lokalitách tím, co je jiným mladším a zdravým lidem zapovězeno.

Zase je venku pozdvižení. Ženy chytili stařenku, která znovu míří k brodu pro další dříví. Déšť zesílil a vody v řece ještě přibylo. Muži, kteří se vrací z lovu a mají ještě překonat řeku, aby se dostali domů, se při pohledu na živel obracejí a jdou k blízkému lesíku, kde je malá chata na přenocování pro takovýto případ nouze. Voda se dnes stala nepřekonatelnou překážkou. Zatím stařenka křičí a pláče a moc chce pro své suché klestí. Jedna žena ji objímá a pláče také: ,,Prosím tě, maminko, pojď domů!“ Pláčou i vnoučata, ale stařenka stále křičí a zajímá ji jen dříví. Iradisův tatínek je mezi lovci na druhé straně. Přes hustý déšť slyšel, co se děje a něco volá na ženy: ,,Atavaka Nu to spa sap dou eletar ureas nakaha! Tu cup el tos . Gur mode l cot! Nakas nakas! Cor Netus!“

Iradis tou dobou sleduje dění venku jen po poslechu. Teď dovnitř obydlí vchází maminka s jinou ženou a nahoře v tyčích hledají nějaké sušené byliny. Maminka hned ty správné kytičky zapálila a už sem vedou vzpouzející se a křičící stařenku. Odvedle se do obydlí přiřítil veliký a silný chlap, stařenku povalil a držel ji, aby se nemohla hýbat. Její hlava za chvíli skončila pod koženou přikrývkou spolu s kouřem oné bylinky. Čas běží, Iradis zatím zacpal uši mladšímu sourozenci, ale ten se stejně probral a rozplakal se. Chudák, vůbec nevěděl, co se děje. Iradis ho objal, hladí ho po vlasech a vypráví mu, co se tady přihodilo. Konečně křik staré ženy slábne, až nakonec přechází v nesrozumitelné mumlání a to už někdo nese čaj, který ospalá a zmalátněná stařenka neochotně vypije.

 

Studená voda si vybrala svou daň. Iradis dostal horečku a bylo mu nevýslovně špatně. Ráno zůstal ležet a ke spaní ho nebylo třeba nijak zvlášť povzbuzovat. Ale v poledne, když mu kamarádi přinesli z výpravy med, už se cítil daleko lépe, takže je uvítal ve svém narychlo vybudovaném novém domově. K přečuhujícím tyčkám střechy obydlí připevnil další tyčky šikmo k zemi a obložil je už déle sbíraným a shromažďovaným rákosem. Dovnitř položil svou rohož a zakryl se kožešinou, na které i ležel. Nechal si jen veliký volný vstupní otvor, který bylo možné v případě potřeby zakrýt rohoží. Teď je vstup volný a Iradis krásně vidí ven a může volně mluvit se svými kamarády. Snažil se umýt v řece a dát se dohromady, ale už po nějaké chvíli očistné aktivity se cítil velmi slabý a znovu ulehl. V polospánku se mu začaly vybavovat děje z mytologie a příběh o Natarovi a Hetbaiře. Chtěl si jej v duchu převyprávět, ale vždycky jen začal a pak se přistihl, že myslí na jiné věci a nakonec se už jen probíral z dřímot. Ale nyní musel spát velmi tvrdě. Byl už podvečer a začalo se polehoučku stmívat. Vlastně jej probralo na tábor nezvyklé ticho. Dostal dokonce strach, že všichni někam odešli a jeho tu zanechali. Stále zabalen do své deky, pomalu se vysoukal ven. Teď už jasně vidí, že zde rozhodně není sám, dole mezi dalšími obydlími na volném prostranství jsou shromážděni snad úplně všichni lidé. Sedí nebo stojí a mají přes sebe deky. Co to má znamenat? Iradis zamířil k nim, když vtom spatřil uprostřed hloučku kožešinu, která přikrývala ležící, nehybné lidské tělo. Blížil se pomalu, s každým krokem mu těžkly nohy, ruce, hlava, celé tělo. Napadlo ho, že studenou koupel nepřežila ta zmatená stařenka, která občas trpí výpadky paměti a chová se tak podivně. Ale ta je drobná, tohle vypadá na někoho vysokého…

Lidé stáli v hlubokém tichu, mnozí slzy v očích a u mrtvého klečeli nejbližší příbuzní. Hladili jej po tvářích a vlasech zpola přikrytých krásnou kožešinou. Ticho, ale spousta slz. Nechtějí přivolávat smrt, nikdo nestojí o to, aby je slyšela a znovu se vrátila. Ale čas pokročil a šero se stalo dominantnější. Někdo přinesl tři hromady dříví a vzplály veliké ohně. Ty odeženou zlé Duchy smrti a dovolí lidem, aby se vyplakali do sytosti. Namodralou tmu kolem prořízly tři veliké hranice ohně a uprostřed nich odkryli živí mrtvému tvář a oddali se doposud tajenému pláči a nářku.

Na zemi ležel mladík, který včera také přenášel stařenku. Nenachladil se však ve studené řece a nezemřel na horečku. Zemřel na to, na co umírají mnozí mladí chlapci. Na předvádění se. Kluci v pubertě se rádi ukazují jako velcí, silní, odvážní, rozvážní a moudří, ale to všechno je strašně daleko od pravdy. Bez zkušeností většinou nevědí, co se děje a ve své nešťastné snaze se ukázat před ostatními zapomínají, že musí sami sebe stále vidět i očima malého dítěte. Měli by si například říct: „Ta větev, na kterou lezeš, je sice vysoká a jsi opravdu šikovný, ale je také suchá a nejspíš sletíš!“ Nebo: „Ten had je skutečně velmi krásný, a všichni tě obdivují, jak jsi statečný, ale měl bys ho nechat na pokoji, může být jedovatý!“ Chlapec tedy zemřel přesně tak. Asi dva kilometry od tábora procházel nosorožec. Byl zaujatý pastvou a chlapec se k němu přiblížil proti větru a zcela potichu. Napadlo jej potajmu mu uříznout pár chlupů z jeho ohromného těla. Teď tu leží jeho podupané tělo přikryté a nehybné. Do rána budou vzhůru, pak ho zabalí do deky a přivážou do koruny některého z velikých stromů. Blízcí si odříznou několik pramenů z jeho dlouhých vlasů a ty vpletou do svých náhrdelníků nebo skončí ve váčcích, které se u sebe stále nosí.

Každý ještě pohladí po hlasech mrtvého, aby se s ním rozloučil. Jak smutné, jak zbytečné. Lidé často umírají při chůzi na cestách, ty jsou nejnebezpečnější a pak na svou vlastní hloupost. Ta je ještě nebezpečnější. Iradis z mytologie ví, že i o něj se bude pokoušet smrt a bude chtít, aby Duch dítěte v něm byl zahnán do kouta. Pak by nezjistil, co se s ním děje a také by mohl provést nějakou hloupost. Ví to i ostatní chlapci. Iradis teď myslí i na výpravu do zimního království, zda tato cesta není právě stejně pošetilým a sebevražedným podnikem, ke kterému je vyzývá sama smrt.

Ještě se podíval na přítomné. Je tu i ta drobná stařenka. Drží se za ruku s vnučkou, v očích slzy. Iradis si vždycky přál mít babičku nebo dědečka, ale ti zemřeli, když byl ještě malý. Má rád, když o svých rodičích vypráví jeho rodiče. Tehdy přišla nemoc a řada starších lidí ji nepřežila. „Nemoci... takové zlo! Smrt by neměla být! Stvoření nemocí byl jistě ten nejhorší nápad ze všeho, co v přírodě je! nadával Iradis v duchu. Jeho obličej byl zkřiven velikou bolestí nad ztrátou kluka, se kterým si roky hrával, na kterého se mohl spolehnout a kterého dobře znal. Všichni v kmeni se znají, ale v jednotlivých skupinách kmene jsou lidé, kteří si nejvíce vyhovují, které vídáte každý den a kteří jsou součástí vašeho denního života. Pak jsou celé skupiny, které k sobě mají jaksi blíže a příliš se od sebe nevzdalují nebo se často spojují. A to byl případ i tohoto chlapce. Stejně tak se kamarádí s Berntinem a Kairobem. Ti jsou nyní úplně na sesypání, byl to jejich veliký kamarád přímo z jejich skupiny.

Asi ohně hořely málo, protože smrt zůstala v táboře a vydávala se s muži na lov, s ženami na sběr, pozorovala děti při hrách, seděla se stařenkami u ohniště a se starci na břehu řeky. Ledaskdo vyprávěl, jak jí jen tak tak unikl. Dny plynuly a už to vypadalo, že Ducha smrti již překonali a on je opustil, ale jednou ráno přitáhly dvě ženy na vleku tělo dalšího chlapce. Lezl na strom pro veliký choroš, který pro jeho velikost všichni obdivovali. Strom byl velmi vysoký, bez větví, s hladkým dřevem zbaveným větrem a časem kůry. Chlapec se zřítil shora dolů a zlomil si vaz. Našli ho pod stromem tyto dvě ženy. Bolest byla nevýslovná. Muži se cítili zahanbeně. Tolik svoje syny učí vyhýbat se přímému nebezpečí na lovu a zbytečně neriskovat a chlapci se na druhé straně chovají tak pošetile v tak obyčejných věcech. Ještě týž večer další chlapec spadl do ohniště. Najednou ho napadlo přeskočit jednu z velkých, pohřebních hranic. Upadl do horeček, rány mu mokvají. Není už při vědomí a když je, křičí bolestí. Sotva do něho nalijí nějaké tekutiny. Teď se opět vyznamenal tatínek Iridise. Zanícenou tkáň odstranil a rány desinfikoval odvarem z rostlin. Kluk leží na břiše, už zaschlé rány má volně a nepřikryté, aby mohly dýchat a je stále hlídán. Záda i zadek vypadají sice škaredě, ale jen místy se kůže spálila skutečně do hloubky. Na většině těla se popáleniny rychle hojí a to nejhorší má už za sebou. Sice leží a sténá při každém nadechnutí, ale žije a pomalu se uzdravuje.

 

 

 

Děravá hora

 

,,Nech děti, ať si hrávají s mláďaty zvířat, které ulovíš. Ať je pozorují, ať s nimi žijí a ať se naučí jejich řeči. Je to více než důležité, protože jen ti, kteří rozumí a znají zvířata, se stanou skutečnými lovci a skutečně těmi, kdo rozumějí hlasu přírody. Nechť jsou tato zvířata jejich součástí a jejich průvodci dětstvím.“

 

Podivuhodné a spletité jsou cesty života. Jednoho dne se Iradis setkal jako chlapec na jediném místě s podivným přízrakem dívky a od té doby se za tímto přízrakem vrací vždy, když jej přemůže hlas zevnitř. Už mu nestačí hrát si s kamarády, trávit čas s dospělými a učit se moudrosti od starých. Nestačí mu sledovat, co že se to všechno děje v přírodě kolem něj. Dřív rád pozoroval ohromné slony a podivoval se jejich zvykům, byla to pro něj radost i síla. Když sledoval slona, jak se v krajině potuluje, aby našel zdroje jídla a přitom rozsévá ve svém trusu spousty nestrávených semen své oblíbené potravy a tím si vytváří nová a nová místa, kde za čas zase najde čerstvou pastvu, nemohl nevidět podobnost s lidmi. Přemýšlel nad podobným hospodářstvím, které si takto vytvářejí i lidé. Proto čím déle jsou lidé v krajině, tím více ji mění ke své potřebě.

Všechny takové úvahy i pozorování občas u Iradise ustoupily a chlapec myslel jen na podivnou dívku z Hory s Duší. Vlastně jen kolem ní a na ní ji zatím potkal. Ale jistě je to jen náhoda a je to i pro její kmen jen území poblíže jejich hranice. Je to místo, kam chodí dívka zřejmě jen velmi vzácně, ale také je to jediné místo, na kterém ji s trochou štěstí může najít. Proto se pokusil ještě několikrát podniknout výpravu až tam, ale vždy se stejným výsledkem. Nenašel. Přicházely dny, kdy jí měl plnou hlavu a těžko se soustřeďoval na práci. Cesty na Horu s Duší byly vyčerpávající, naštěstí nazpět se dá jet po řece na několika svázaných suchých kmenech. Bohužel po Iradisových výpravách se jejich počet notně zmenšil. Také musí jít vždy několik hodin pěšky navíc, protože bobřích hrází zase přibylo. ,,Kde asi je ona dívka a co asi právě v tento okamžik dělá?“ přemítá si polohlasně chlapec.

Ano, asi sto dvacet kilometrů severněji je tou dobou na jednom z vysokých kopců krásné děvče. Dlouhou halenu, která jí sahá až do poloviny lýtek, má v pase staženou pleteným řemínkem a na hlavě čepici ze smotané syrové kožešiny. Smotáním se vytvořil dlouhý válec, který dívce sedí na hlavě, dolů jí visí jen dvě nožičky a ocásek zvířete, ze kterého je tato rourovitá čapka vyrobena. Tenký řemínek, kterým je kožešina sešita, je na jednom místě svázán velikým uzlem a od něj běží dva dlouhé, volné řemínky dolů. Dívka si tak bude moci uvázat čepici, kam bude chtít, pokud ji již nebude potřebovat mít na hlavě. Válcovitá čapka ještě podtrhla její už tak dlouhou postavu s dlouhýma nohama a rukama, které jsou rysem všech mladých lidí, kteří se ve svém růstu překotně vytáhli a tělo jim ještě patřičně nezesílilo.

Dívka je sama, její kočka ji nedávno zcela opustila. Proto se drží blíže lidí. Dokonce se několikrát za poslední měsíce ukázala i ve svém táboře, ale beze slova odtud brzo zmizela. Jen se najíst, podívat se, zda by se zde nenašlo něco, co by se jí hodilo a pak zase pryč. Zjistila, že tyto dlouhé čepice získávají u mnoha lidí na oblibě a nedávno si tedy jednu takovou sama vyrobila, stejně jako pletené, rákosové boty. Jak se dělá chladno, zašila i tyto do kožešiny a kůže. Dokud má relativně štíhlé, mladé prsty, jsou její možnosti zručnosti ohromné. Jako dospělá žena bude mít široké prsty, které při vší dovednosti budou mít svá určitá omezení. Ale naopak mají i svou specifickou výhodu, která tyto lidi činí také velice specifickými. Dovedou se dobře orientovat po hmatu svých velikých bříšek prstů. Když jste doma v obydlí, je zde šero a v noci, to je pak ještě jasnější, na co jsou vám citlivé konce prstů. Než se pohnete, můžete se s nimi zorientovat a nemusíte hned rozdělávat oheň. Děti tak bezpečně mohou vyrůstat v tomto prostředí odstřihnuty od světa nebezpečí noci. O pohlazení takovou rukou ani nemluvě. Pohlazení a vzájemné dotyky vůbec jsou pro tyto lidi velmi důležité. Prsty zjistíte mnoho o tom, koho zdravíte. Můžete vnímat nejen teplotu jeho těla, ale i reliéf jeho kůže, měkkost jeho pokožky a někdy i cítit tep jeho srdce. Okamžitě zjistíte, jak se dotyčný cítí, zda se potí či nikoli. Pozdravení dotykem na těle nebo podání rukou je výměnou informací. Podání ruky navíc dává tušit i koordinaci pohybu toho druhého, jeho sílu a rozhodnost, neboť i to je obtiskem jeho zdraví těla i Duše. Tato dívka brzo ve svém životě ztratila doteky rodičů. Oba zemřeli v době epidemie asi ve stejné době, kdy zemřeli prarodiče Iradise. Chybělo jí tisíce pohlazení, objetí a dotyků. I jiní na tom byli tehdy podobně a na některé děti zbylo jen to, čemu se říká studená výchova. Její prastrýc byl výborný lovec, ale mnoho toho nenamluvil. Spíš pracoval v ústraní a sice se velmi rád výchovy dítěte ujal, ale dělal to po svém a dívka rostla do jeho otisku. Také po svém. Když osaměla, zůstal jí jen malý syslík, který ji provázel jejím nejtěžším obdobím. Proto se dívka upnula na zvířata a strýc, aby ji potěšil, jí sem tam přinesl nějaké to živé mládě z lovu. Dívka se cítila nejbezpečněji, když ono zvíře vyrostlo ve veliké a silné, respekt budící stvoření. Brzo jí učarovala mazlivá koťata a tak nebylo divu, že když jí její příbuzný daroval malé kotě homotheria, jehož rodiče s ostatními lovci ulovil, dívka pak už ani jiná zvířata nechtěla. Ale na prahu dospělosti byly už tyto šelmy se svou věrností k lidem nevypočitatelné. Hlas volání vlastní krve byl už neodbytný a když pokaždé narazila kočka na svých toulkách v přírodě s dívkou na značky svých druhů, trhalo pak šelmě srdce rozhodnout se mezi jasnou láskou k dívce a nejistým vztahem k dalším velkým kočkám v přírodě.

Když se pak kočka rozhodla a odešla ke svým, zašla dívka za svým prastrýcem, aby jí opatřil nové zvíře. Protože se o stavu dívky v jejím kmeni vědělo, když kdokoli ulovil homotherium a to nebývalo rozhodně často, podal zprávu prastrýci, zda není právě ten správný čas pro další zvíře pro jeho svěřenku.

To, že nějaká dívka z jejich kmene se chová takto neobvykle, si vysvětlovali lidé spíše jako působení tajemných sil a naplňovala je bázeň ze spřádání souvislostí Duchovních vláken. Navenek byl takto chápán i celý kmen a byl brán s respektem, protože dívka s velkou kočkou byla spatřována po celém jejich teritoriu, kde u cizinců vzbuzovala úctu a strach a byla často považovaná spíše za přízrak, než za skutečnou lidskou bytost.

 

Zima se přiblížila a lidé se tak jako každý rok přesunuli hodně na jih. Kdybychom se na Evropu podívali shůry, viděli bychom všude skupinky lidí, jak míří za teplem. Lidé se ubírají podél řek a potoků nebo mezi dvěma známými toky tak, aby je měli stále či alespoň často k dispozici. Hledají útočiště, aby si mohli vybudovat řádné zimní základny. Každý kmen se posune někam k jižní části svého území, které se může překrývat s územím sousedního, jižnějšího kmene. Kmen dívky s kočkou také dávno odešel, ale sem k Děravé hoře nedaleko soutoku dvou řek od severu žádný kmen nepřišel. Buďto zde bylo nejsevernější osídlení nebo možná lidé ze severu šli na jiná, teplejší nebo na zdroje vydatnější místa. Díváme se na Děravou horu z výšky jak žloutne a hnědne její listí a celý kraj se proměňuje. Přibývá mraků s deštěm, pak se sněhem, jeden den je jen okamžik. Sníh rychle zasypává Děravou horu a opět z ní odtává, až se nakonec celá krajina zalije bílou masou vody proměněné do krystalických vloček. Celý ten bílý zázrak pak září na slunci statisíci jiskérkami z plošek krystalků odrážejících světlo Hvězdy. Zase se oteplí a zase přijde zima, znovu se oteplí, ale lidé stále k Děravé hoře nejdou. Uplynou celé dlouhé čtyři roky, než se k hoře opět přiblíží lidský smích a volání.

 

 

 

Splozenci pekla

 

Jestliže byl Iradis ve svých 13 – 14 letech vysoký chlapec, nyní ve svých 17 letech byl už na něm vidět nejeden pěkně se rýsující sval. Stále byl velmi štíhlý a stále měl Duši člověka, který velmi rád objevuje svět kolem sebe. Nyní je zrovna daleko na jihu, daleko za Velikou řekou a to spolu s ostatními chlapci kmene. Kmeny, které měly podobné jazyky, vyslaly své mladé, aby je zastupovali na setkání všech těchto kmenů. Lidé se zde poznávají, soutěží mezi sebou, krášlí se, tančí, povídají si a také jsou zde, aby naslouchali starým příběhům od těch nejlepších vypravěčů. Toto byl pradávný zvyk, aby se nezapomnělo to, co je pro kmen důležité, aby měl svoje kořeny v minulosti a svoje kontakty pro budoucnost i přítomnost. Iradis zde nalezl mnoho zajímavých lidí, nejedna dívka se mu líbila a s některými se mu moc krásně vyprávělo. Kdyby neměl stále ve své hlavě dívku s velikou kočkou, určitě by uvažoval i o zásnubách nebo alespoň o vážném vztahu. Pozoroval, jak jsou zde dívky zručné, jak se chovají navzájem. Bylo to velmi dobré, aby zjistil, zda najde tu správnou manželku pro náročné, ale krásné žití v rodině. Děti rostou pomalu, je kolem nich spousta práce a nic není zadarmo a samo nic nespadne hotové shůry. Proto taková zodpovědnost při výběru partnera. A to zde panuje teplo a lidé se nemusí příliš zabývat šitím. Řemínkování stále stačí a starost o boty je daleko. Užívání si života je zde blízké a beztrestné, ale to se má za pár roků pronikavě změnit. Zatím to však nikdo ani v nejmenším netuší.

Iradis má nyní jiné starosti. Zaujala jej řada příběhů, které si zde vypravěči připravili. Jedni jen mluví, jiní i zpívají a někteří vydávají i všelijaké zvuky a hrají dokonce u toho i malé divadlo. Iradis si sedl mezi ostatní pod jedno větší přístřeší a zaposlouchal se do jednoho takového barvitého příběhu. Ale neposlouchal jej jako vyprávění. Onen příběh viděl před sebou ve všech barvách a světlech, jako by byl skutečný a odehrával se přímo před jeho očima.

Mluvila asi třicetiletá dáma s většími, silnější rty, výraznými zuby, pravidelných rysů v obličeji. Vlasy byly kratší a těsněji tvarovaly hlavu. Na krku jí visel prostý, dvojitý řemínek a pod holými rameny měla kolem těla namotanou kožešinu zapnutou tkaničkovým řemínkováním. Ramena si mohla kdykoli zahalit další kožešinou, která šla k tomuto základnímu dílu opět přivázat a vznikly tak šaty, které kryly i ruce. Řemínky a volné strany kůže se daly kolem paží provázat a vytvořit tak rukávy pro ještě chladnější počasí. Takto si na horní části oděvu pohodlně seděla a vyprávěla tak zaujatě, že se celá vykláněla hned na tu a hned na onu stranu. U toho hojně gestikulovala rukama a měnila výrazy v obličeji. Dokonce napodobovala zvuky z přírody. A jak nenuceně a rychle mluvila. Také dokázala proud řeči zpomalit, ztišit se a nechat posluchači čas, aby jí stačil s vlastními představami a emocemi, které se odehrávaly  v jeho nitru.

 

Daleko odtud asi před 70 roky žil obrovský lesní slon Achbatus. Ten zabíjel lidi, kdekoli na ně narazil. A měl k tomu opravdu vážný důvod. Bylo místo, kde tábořili lidé, kteří velmi často lovili tato ohromná zvířata a Achbatus s nimi měl nemilé zkušenosti. Nejenže zabili mnoho jeho příbuzných, včetně jeho nejbližší tety a maminky, ale i jeho samého zle poranili už jako malé slůně. Jednou, když byl ještě členem své rodné skupiny a již dospíval a oplýval tedy i ohromnou silou, znovu na jeho skupinu zaútočili lovci. Vybrali si odrostlejší slůně, jeho milou sestřenici. Jakmile uslyšel její nářek, zběsile vyrazil, aby jí pomohl. Nezastavil se, dokud nerozdupal všechny keře kolem se vším, co v nich bylo ukryto. Jeho nejbližší příbuzná umírala na zranění celé dny a nebylo, jak jí pomoci. Mladý slon byl plný rozbouřené, kypící síly a hněvu a na jeho nohou a klech byla stále pachová stopa po vrazích, kteří mu naplňovali život bolestí. Nad jejím mrtvým tělem přísahal svatou válku všem lidem. Od té doby, kdykoli narazil na pach lidí, šel po jejich stopách veden vyšlapanými stezkami až k jejich táboru, kam se rozlíceně vřítil, bořil jedno bydlí za druhým a rozdupal všechno vybavení spolu s prchajícími. Za těmi se také vydával a snadno dohonil i nejrychleji prchající lidské běžce. Strach měli lidé z tohoto území a prchali odtud velmi daleko. Báli se v noci zamhouřit oka, aby je ve spánku nedostala jeho ohromná noha a neproměnila jejich hlavy v praskající veliké ořechy a jejich těla v lámající se hromadu starých, suchých větví, jež tříštěny vydávají zoufalé, pronikavé zvuky definitivní destrukce.

Řádění slona Achbata postihlo mnoho rodin. Někdy nepřežil z celé rodiny nikdo, jindy jen pár dětí nebo žena a jednou přežil z celé vesnice jen jediný muž. Muž mladý a silný, nyní plný nenávisti, hledající pomstu. Jeho srdce svírala bezbřehá bolest ze ztráty nejbližších, které mu neustále připomínalo ticho a prázdno míst, která byla předtím naplněna veselým křikem a smíchem. Jeho mysl byla zlomena a celé dny jen klečel před ostatky svých blízkých, pečlivě zabalených do rohoží a uvázaných vysoko na košatém stromě. Když konečně vstal, umyl se a natřel si tělo tukem a popelem. Pak uchopil dlouhý, dřevěný, oštěp a sám se vydal za oním slonem. Ale nenašel ho. Achbatus jako by se do země propadl. Zoufalý muž pak svůj hněv přenesl na všechny slony a nechával pro sebe posílat vždy, kdykoli šla nějaká skupina lovit slona. Sám slonům nadbíhal, lákal je na sebe a dával jim první i poslední ránu. Brzo se mu začalo říkat La Ka Mar, to je Zabíječ slonů. Ale Lakamarovi to bylo všechno málo. Chtěl zabít toho velikého, jediného slona. Smrt jakéhokoli slona nebyla s to uzdravit jeho Duši a naplnit jej spokojeností. Proto Lakamar hledal podobně postižené muže, ale těm většinou ještě někdo přežil, pro koho mohli žít. Přesto jednou takové muže přivedl k sobě pod pohřební strom a snažil se v kouři vyčíst, že Duch slona Achbata jim bude vydán. Kouř se ale stále plazil u země, nechtěl stoupat, jen štiplavě pálil a mužům tekly z očí slzy. Usoudili, že je to znamení Duchů, kteří jim chtějí sdělit, že takový podnik by jim přinesl jen slzy. Proto se rozhodli ponechat Lakamara v jeho snažení osamělého. Zvláště když viděli, že se snaží oheň polévat tukem, aby lépe hořel. Vynadali mu do podvodníků, sebrali se a s nadáváním se uraženě rozcházeli do svých domovů. Ani se za Lakalmarem neotočili.

,,Já mám právo!“ křičel vztekle muž za odcházejícími. Jeden z nich se přece jenom vrátil a oplatil mu: „Za to, že si na nás otvíráš hubu a křičíš, máš jediné právo!“ Zcepenět!“ Pak se k němu otočil zády i on a odešel za ostatními. Lidé totiž na sebe nekřičí, to je urážka. Hlasitá sdělení se musí vyzpívávat. Jenže Lakamarovo bolavé srdce na to nemá čas ani pomyšlení. Za takovou urážku mají lidé právo hrubiána i zabít. Naštěstí však nejsou unáhlení a ví, že je nyní jen zaslepen strašnou bolestí. Tak ho nechali vlastnímu žalu i vzteku a odešli.

Lakamar zase loví slony. Když je neloví, jí jejich nasušené nebo nauzené maso a čeká celé měsíce na to, kdy někdo i v dalekém okolí bude chtít lovit slony. Jinde se sloni tak často nelovili a Lakamar by se dočkal takového lovu tak jedenkrát za rok, dva, ale v tom kraji se sloni lovili častěji. Mnohem častěji. Když zase jednou šel na loveckou výpravu s muži jedné skupiny, narazili na stopy ohromného slona. Původně chtěli ulovit mladé zvíře s jemným masem, ale to už někteří propadli lovecké horečce a vydali se po této horké stopě. Mladí chlapci byli rychle někde v prachu vpředu. Ale stále se nic nedělo. Už by se měli vrátit a podat zprávu o zvířeti, ale nikdo nejde. Muži rychle spěchají po čerstvé stopě, lemované olámanými stromky a sedřenou kůrou. Ve stínu stromů na úzké sloní stezce leží tři rozšlapaná lidská těla a další dvě pověšená na nejbližších větvích.

„Achbatus! Achbatus!“ křičí zděšeně lidé a prchají nazpět. Jen Lakamar nasadil ještě odhodlanější výraz, sešel z cesty a vyhledal silný, dlouhý, rovný klacek, který spojil se zlomeným oštěpem jednoho ze zabitých chlapců. Vznikla tak velmi dlouhá zbraň. Lakamar si pečlivě prohlédl stopy a zjištění jej překvapilo. Achbat záměrně chlapce vlákal do pasti. Sice tudy skutečně prošel, ale obloukem se vrátil zpět ke stezce a počkal si na své pronásledovatele. Pak na ně z boku vyrazil plnou rychlostí. Les je zde zřízený, jako by tudy běželo celé stádo zdivočelých nosorožců!

Achbatus zase prchá, ale jen proto, aby provedl znovu svůj manévr. Rozběhl se, ale byl zklamán. Tentokrát proti němu stojí jen jediný muž. Kolos se řítí lesem a keříky a stromky mu padají před očima k zemi, jak je nohy dole drtí. Už, už Achbatus zvedá chobot k poslední strašné ráně a napřahuje pravou přední nohu, aby jí rozšlápl to, co zbude po úderu chobotem, když tu se mu před očima mihne cosi dlouhého. Onen člověk nečekaně vztyčil nějakou dlouhou hůl. Před okamžikem tu nebyla a nyní je tady a míří hrotem přímo na střed jeho hrudi. Kolos nemůže tak rychle reagovat, tuny masa se řítí stále kupředu. Slon roztáhl uši a strašlivě zatroubil, ale muž se ani nepohnul, jen zapřel svůj dlouhý oštěp koncem pevněji do země. Hrot zajel Achbatovi do hrudníku a narazil na kost, až zapraštěla. Po ní se hrot svezl níže k žebrům a poškodil mezižeberní svaly i nervy. Achbat šílí bolestí. Pokouší strhnout svůj útok stranou a podařilo se mu vyosit směr pohybu mimo původní směr oštěpu natolik, že jej láme a řítí se dál mimo mužovo tělo. Může být rád, že hrot poškodil jen svaly a nepronikl do plic ani nepoškodil velké cévy.

Bolestí rozlícený Achbatus se otočil a znovu podnikl stejný útok z druhé strany. Muž mezitím nasadil do silného a dlouhého konce další oštěp. Svůj vlastní, nezlomený. Získal tak sice velmi dlouhou zbraň, ale ta se svou vlastní vahou ohýbá k zemi a ve spoji dobře nedrží. Achbatovi se ani tato zbraň nelíbí a v poslední chvíli svůj útok zastavil. Zlostně troubí a chobotem vyhazuje směrem k muži větve a keře do vzduchu. Muž se ani nehne. Jen drží svoji předlouhou zbraň. Slon se najednou nečekaně otáčí a jde pryč. Muž vzteky bez sebe zahodil klacek, kterým si prodloužil oštěp, rozběhl se po stezce vedle obra a křičí na něj:

,,Achbate, neutíkej! Je to jen mezi námi, tak si to tady na tomto místě hned vyřídíme!“ Slon se otočil a švihl po muži chobotem. Ten už jej ale pronásleduje jen s obyčejnými oštěpy a úder čekal. Hbitě slonovi nastavil bodlo své zbraně. Přitom uskočil a odkutálel se stranou. Chobot dopadl na místo, kde měl ještě před zlomkem vteřiny muž hlavu a hrudník a nabodl se na nastavený hrot. Slon zatroubil bolestí. Stáhl se pár desítek metrů bokem, aby si koncem chobotu vytáhl z hluboké rány hrot strašné zbraně. Achbatus vycítil, že tento člověk není jako jiní lidé, že tento člověk má sílu, stejnou jako on sám. Jeho srdce naplňuje síla téže nenávisti a téže touhy po pomstě.

Achbatus je zraněn. Nyní netouží masakrovat další lovce, rozšlapávat další tábory. Slon i muž už se našli a sbírají síly. Jediný cíl, který teď mají před sebou, je zničit toho druhého. Neustoupí. Ví, že je to boj na život a na smrt a připravují se na další střet. Achbatus stojí na místě, hlídá lovcovy pohyby a snaží se promyslet, jak teď dál. Lakamar zatím znovu sebral své provizorní, prodlužovací ratiště, které prve zahodil, přeřezal jeden z oštěpů těsně za prostředkem a vložil jej do těsné dutiny na předním konci klacku. Pak odmotal z hlavy kožený řemínek, který mu zdobil účes a z vlasů vytáhl dvě zdobné, dřevěné, do hladka vyleštěné, asi jako chodidlo dlouhé tyčinky. Ty přiložil k místu spoje zbraně a omotal je oním řemínkem. Konečně mu tak vznikla použitelná zbraň.

Ale ani to mu nestačilo. Jeho zrak chvíli zkoumal vyhlazený, ostrý, dřevěný hrot zbraně, ruka mu sjela k váčku na krku a vylovila z něj malý nožík. V dalším okamžiku jím pod špicí hrotu vyhloubil zářez, do kterého vložil malý kousek tisového dřeva, jež používal jako šídlo. Hrot šídla tak trčel šikmo dozadu jako zpětný háček této nové zbraně. Lakamar však s úpravou zbraně stále neskončil. Odmotal si dlouhý řemen, který měl v několika smyčkách otočený kolem pasu, jedním koncem jej přivázal ke zbrani a druhý konec připevnil ke kusu kmene spadlého stromu. Byl hotov. Při pohledu na své dílo se hořce usmál. Pak vstal a začal provokovat Achbata. Křik a posměšky přiměly slona k odpovědi. Rozběhl se proti Lakamarovi, ale pak se v poslední chvíli zastavil, obrátil se a vracel se zpět. Lakamar však uchopil svoje kopí a vbodl je slonovi do těla. Hrot se dere vnitřnostmi nahoru a způsobuje zvířeti nejen poranění, ale také nesmírnou bolest. Achbatus se dal na útěk. Vlna další nesnesitelné bolesti jej však zastavila. Řemen se napjal. Zpětný háček hrotu se zarazil o žebro a ratiště napínané řemenem vytočilo hrot oštěpu v ráně novým směrem. Bolest, lapání po dechu, hroutící se plíce. Oči slona zkoumaly řemen visící z oštěpu, pak jakoby mimoděk mávl kolos chobotem a přerazil ratiště oštěpu hned za hrotem. Úvaz kotvícího řemene však  zůstal na zbrani. Kolikrát tohle za svůj předlouhý život viděl. Kotevní silná větev nebo kmen stromu je strašnou zbraní. Lovený utíká, ale hrot se zpětným hákem spojeným s kotvou vytáhnou z těla oběti vnitřnosti. „Klid, takto dopadnout nechci,“ uvažoval, stále lapajíc po vzduchu, jehož se mu nedostávalo. Teď! Teď zahlédl v trávě onu kotvící, silnou větev. Vrhl se na ni a dlouhými kly ji začal drtit plnou vahou své mohutné hlavy. Za několik okamžiků bylo dřevo na třísky a na klech visel uvolněný řemen. Ten teď vedl od klů k ráně na boku a houpal se v mírném vánku sem a tam k tělu a od těla obra. Muž se sebevědomě zašklebil, pozorujíce svého protivníka, kterého držel při životě už jen vyplavený adrenalin. Toho měl tou dobou snad už více než samotné krve. „Dokonáno! Zvítězil jsem!“ Kolos si svého protivníka prohlížel chvějícíma se očima, jejichž víčka se co okamžik těžce zavírala. Pak se rozběhl a vrhl se na stojícího muže s obyčejnými dvěma oštěpy v rukou. Lovec uskočil stranou a jak zvíře probíhalo místy, kde ještě před vteřinou stál, vbodl zvířeti oba oštěpy do boku. Slon hlasitě vydechl, stočil se doleva a vracel se zpět. Když ohromné tělo znovu míjelo Lakamara, zachytilo muže do smyčky řemenu, jež visel z rány. Ve chvíli se za paži a za trup nešťastně houpal na boku obra a marně se snažil vyprostit. Zmítající se lano se omotávalo kolem dalšího vbodnutého hrotu a stahovalo sevření. Slon nyní udeřil chobotem vší silou do vlastního boku a to několikrát za sebou, přestože riskoval, že si možná ještě hlouběji vbodne do těla některý z hrotů. Cítil, jak tkáně mužova těla zvláčněly. Lakamar byl mrtev. Slon těžce dýchal a slabě troubil svěšujíc chvílemi hlavu dolů. V tu chvíli uslyšel tlukot klacků a křik lidí. Ještě napřímil hlavu, překonal bolest a rozběhl se za zvukem. Po pár krocích se však zastavil a přemýšlel: „Tady mají tábor, proč bych běhal za několika lovci, když mohu zničit celý tábor.“ Ale za dobu, co slon válčil s lidmi, už se mnohé změnilo. Lidé začali stavět kolem táborů ochrannou palisádou z ostrých bodců, které slon nepřekročí pro svá citlivá chodidla a navíc proti jeho hrudníku tu trčí další řídká palisáda oštěpů s konci zapuštěnými do země. Achbatus stojí před vesnicí a připravuje se k útoku. Muži, kteří se vrátili, ho pozorují. Viděli krev a několik ratišť, trčících z jeho těla, která stále pracují a rozšiřují zranění. Proto si posedali kolem a jen čekali, až zvíře vypustí Duši samo. Jeho svěšená hlava a těžké dýchání jsou neklamnou předzvěstí nezvratného. Konec není daleko.

Muži s údivem pozorují pravý bok slona, kde je hned několik zabodnutých hrotů spletených řemenem, v němž je namotáno tělo Lakamara. Jeho svěšené údy, výraz bezduchého obličeje i otevřená ústa nenechávají nikoho na pochybách, že tento muž svůj boj o život už prohrál. Najednou slon otevřel oči, couvl, jako kdyby padal, ale v poslední chvíli se odrazil a rozjel se kupředu. Chůze je sice vrávoravá, ale i tak nabral velkou rychlost, která mu dává sílu ničit. A jak se kymácí při každém kroku, volná ruka Lakamara se houpá a vypadá, jako by mužům kynula na znamení útoku. Toto poselství ze záhrobí je pro ně svaté. Vyskočili a ve vteřině mrštili své oštěpy proti bokům obra. Rychle se pohybující slon je však špatný terč a oštěpy skončily za srdcem a plícemi. Achbatus nevnímá útočníky, jen se řítí na vesnici před sebou. Dvě nohy už má probodené nástrahami v půdě a v příštím okamžiku se nabodává hned na dvou místech na palisádu. Vlastní vahou a ohromnou pohybovou energií prorazil zátarasy a ocitl se uvnitř tábora. Ten je však prázdný. Slon prošel jako v transu několika chýšemi a pak dál, opět přes palisádu do lesa. Už má otupené smysly, je kdesi v temnotách a jde za svým světlem, které vidí v dálce před sebou, jak svítí z příšeří tmavého pralesa.

Muži prohledávají les a marně se snaží najít padlého slona s mrtvým Lakamarem. V lese je sice spousta stop, ale nedávno zde prošlo veliké sloní stádo a všechny stopy jsou pošlapány a když muži vyrazí po sloních stezkách, spustí se veliký liják s vichřicí. Žádná těla nenajdou. V pralese však naleznou zraněného muže, který by jinak bez jejich pomoci zemřel. Je to lovec z jiného kmene, který také sám pátral po Achbatovi, protože mu zabil blízké.

Ohromného, majestátného lesního slona Achbata ani silného a hbitého lovce Lakamara nikdy už nikdo nespatřil. Nesmíme se tedy divit, že lidé uvěřili, že oba propadlíky slepé pomstě pohltilo samotné peklo.

 

 

 

Germ

 

,,Toho dne spatřil mladý muž nádhernou dívku. Zahořel po ní touhou velikou, srdce mu radostí buší. Pohledy dívky byly jako pohlazení, její doteky jako příjemný, jarní vánek, její hlas konejšil srdce a odnášel mysl do kraje blaženosti. Smích její, toť rolničky konvalinek stříbrných co rozveselí celý kraj a prohřejí jej láskou. Klid z její přítomnosti sálá jako teplo z ohniště. Jak krásný je svět s ní, jak všechno je hned tak jiné, lepší, zázračné. Její tělo nádhera sama, její něha a pozornost balzám a naplnění života. Tu vyměnil onen muž vše za život s ní.

Pomalu jaro ustupuje, zimy přibývá, dny se zkracují, mrazíky kosí broučky v trávě, listí je smeteno z větvoví. Ptáci odlétají pryč a svět osiří, zpustnou a potemní ty kraje.

Muž drží svou dívku za ruku a říká jí: ,,Miluji tě!“ Ona pilně pracuje, nemá čas na něho hledět. Pro zaujetí svou činností není u ní místa pro vlídné slovo, pro přísnou masku tváře nezná ta dívka úsměv, pro pohlazení, přitulení či jen položení paže nemá smysl. Vše ji bolí, vše ji láme, vše jí vadí. Pohled na její tělo, když se halí, když se odsouvá, slzy v očích má muž mladý.

Je sám, velmi sám.

Smích veselý, blízkost radosti, příslib lásky a klidu... místo toho smutek má pro Duši stan jak hora převeliká. Srdce bolí pod tíhou kamene, mrzne chladem ledu.

,,Co fňukáš! Chtěla jsem chlapa, né třtinu!“ ,,Jak si tě mám vážit, když bloumáš kdesi hluboko v skrytu sebe sama. Směj se a buď vesel!“ ,,Nejsem zvědavá na tvoje slzy!“

Kdo strčí dívce hlavu k vodní hladině, aby sama sebe viděla? Zhrozila by se toho obrazu. Kdo jí řekne slova pravdy? Bolest rozdávat ji baví, slast jí činí ubližovat. Jak silná a veliká se cítí. „Děvče, tys neunesla lásku, ten dar ti shořel v ruce! Na prach jsi jej nechala rozpadnout! Bolest jsi plnými hrstmi rozdávala, cejch na rukou svých teď poneseš teď. Hrdá jsi, silná jsi, pravdu máš, kdo by se ti odvážil postavit, kdo by mohl zapochybovat?“

„Láska ještě zůstala, ale úcta toho, kdo tě miluje, je pryč. Když ztrácíš úctu, láme se v jeho srdci od lásky, s níž je spojena a padá někam do ztracena. Samotná láska pak jen jako vražený hrot v srdci jeho bolí.“

„Najdi chlapče sílu, najdi si jinou děvu a opatrnosti nejvyšší si dopřej a buď trpělivější, než kdokoli jiný. Neb když jde o ženy, hru s tebou mohou hráti velmi hanebnou a na nitkách tě tahati. Svoje představení, které ke své zvrhlé libosti a nemocné potěše sobě a své zvrácenosti ti připravily, by pak nejhořčejším koncem pro tebe zakončily.“

Severní Nakamové, Písně o ženách, mužích a životě, 654 893 roků před námi

 

Iradis zde vyslechl několik příběhů, barevnými hlinkami si nazdobil tělo a upletl si z řemínků nové ozdoby. Jedna krásná dívka mu darovala nádherné, dlouhé, zvláštně proplétané řemínky, z nichž visely tenulinké, kožené třásně. Sama si pak podobnou technikou vyrobila celé šaty, jak zjistil večer při společném tanci. Vše bylo vedeno tak, aby se chlapci a dívky seznámili a zároveň stále někdo z dospělých dohlížel, aby se seznamovali lidé jen z těch správných skupin. Přísně se dbalo na to, aby budoucí partneři nebyli spolu s příbuzenském svazku. Na pozdní večer a na noc byla nachystána vypravování a tím se zabezpečilo, že mladí zůstanou zase pod kontrolou, než při poslechu usnou na své kožešině, pod přístřeším nebo pod hvězdnatou oblohou. Dnes měl Iradis mnoho zážitků. V soutěži o nejrychlejšího běžce na krátkou trať zůstal kdesi vzadu mezi posledními, ale odpoledne, když se běželo kolem řeky velmi daleko na vytrvalost, to sprinteři dávno odpadli a Iradis dobíhal zpět mezi nejlepšími. Běžci, kteří se nenechali vyprovokovat, nevnímali ostatní a běželi si stále jen svým tempem, byli odměněni, protože ti, co vyrazili zběsile a naplno hned od počátku, se brzy unavili, nyní se sotva hýbou a přemýšlejí o přiznané prohře. Iradis doběhl druhý a měl z toho náležitou radost, ale zároveň to pro něj bylo tak nečekané, že se choval, jako by se ho to ani netýkalo. A ještě nečekanější pro něj bylo, když ho v cíli ona dárkyně třásnitého přívěsku objala a pohladila. Polilo jej horko. Snažil se myslet na dívku s kočkou, aby byl odolný vůči náklonnosti této dívky, ale večer, když sledoval její tělo, vlnící se v rychlém rytmu tance a těla některých dalších dívek, byl unešen. Nevnímal to jako předvádění zdraví, fyzické síly, odolnosti, symetrie a dovednosti, ale vnímal mnohé dívky jen jako velmi, velmi krásné a kouzelné bytosti, které mu motají hlavu tak, že se cítí až jaksi omámen. Snad přijde s dalším vypravěčem příběh, který naplní jeho mysl a zavede jej do světa snění.

 

Germ byl dlouho jako malé dítě, rostl pomalu, pomaloučku a když se jeho vrstevníci začali rychle vytahovat, aby byli už dlouhými, dospělými lidmi, Germ si začal dávat na čas tím víc. Zůstal prostě velmi malým mužíčkem. Zoufal si a byl z toho nešťastný a také někteří jeho příbuzní byli nešťastní a styděli se za něho. Ale jeho vážená teta tvrdila, že ještě před tím, než se Germ narodil, přijal na světě nějaký velmi těžký úkol. „To vypadá jako něco velikého, je to příslib, který mu zajistil život, protože postižené děti to mají právě s životem mnohdy nejisté,“ pravila. Ale chlapec byl veselý, šikovný a hodně chytrý a protože se jeho teta netajila s jeho budoucí zásluhou, věděli to nejen všichni členové jejich velkého kmene, ale také si toho byl velmi dobře vědom samotný chlapec. Sebevědomí, chytrost a dobrá nálada, to byl artikl, který byl vždy všude vítán.

Čas běžel a Germ rostl a rostl a stejně nevyrostl. Byl pořád malý jako malé děti. Měl však hbitý jazyk a byl zručný, takže si žil velmi dobře. Dokonce když lovil, dokázal se přiblížit k lovené zvěři více než kdokoli jiný. To bylo samozřejmé jeho výškou. Nejednou lovci tvrdili, že to se mu to loví, když zvířata stojí pořád na místě a přemítají, proč po krajině oštěp chodí úplně sám.

Germovi už dávno nehrozilo nebezpečí od nedůvěřivých lidí z kmene. Dokázal si svoje místo vydobýt a byl uznáván jako každý normální člověk. V prostředí skupiny o pár lidech to naštěstí nebyl nepřekonatelný problém. Tak se stalo, že se na starou věštbu úplně zapomnělo. Spíš na starou tetu Germ rád vzpomínal a měl za to, že to řekla jen tak, aby jej ochránila. Jednou si na to opět vzpomněl, zrovna ten den měl moc dobrý úlovek. Část z něj vzal a šel obětovat na veliký kámen, kam lezl z přirozeného žebříku větví starého, holého stromu.

Odtud pozoroval oblohu s kroužícími ptáky a přemýšlel, kterýže to pták by mohla být jeho stará, dobrá teta. Jak tak snil, zabolelo jej v rameni a protože zaslechl i nějaký hluk, trhl sebou. Hrůza, usnul nahoře na plošině! Na posvátném místě! A co horšího, mohl odtud pěkně spadnout a zlámat si kosti! ,,Duchové!“ Honem se narovnal a zaposlouchal se do hučení v táboře. Něco se tam dělo. Tak se zhoupl, jen tak ledabyle se chytil na pár místech rukama větších větví stromu a už běžel domů. A tam... jaká hrůza! Všude byli cizí bojovníci, oštěpy, štíty a hrůzné pomalování!

Cizinci využili toho, že většina mužů z tábora odešlo na lov, svázali všechny zbylé muže i ženy a děti vyháněli pryč do malého lesíka za táborem. Nějaké děti se stále s pláčem toulaly mezi stany. Germa něčí ruka uchopila a táhla jej pryč, spolu s jiným dítětem. Za chvíli už stál mezi ostatními dětmi v lesíku. Odtud sledoval, jak si do jednoho obydlí cizinci nanosili všechny zásoby jídla a nyní pořádají hostinu. Ostatní stany strhli a v tom největším se teď veselí. Navíc nutí dívky, aby jim tančily vítací tanec. To už bylo na Germa mnoho. Jeho chytré hlavě nedalo mnoho práce si vzpomenout, že na kraji tohoto mikrolesíku je pár velikých balvanů a na dvou z nich visí ohromná, papírová sršní hnízda. Germ poručil dětem, aby našly dva kožené pytle. Nebylo to nijak těžké, ze stržených obydlí se jich válelo kolem tábora spoustu. Za chvíli je měl. Pak Germ rychlým, cvičeným pohybem srazil hnízda do pytlů. Ani ne za deset minut už trůnila hnízda na zemi velkého stanu a cizí bojovníci byli na útěku. Děti rozvazovaly svoje rodiče a všichni společně utíkali pryč, ale už volní. Germ považoval svůj čin za obyčejnou věc, jen za nápad, který nemusel vůbec dobře dopadnout. Kdykoli se mohlo něco pokazit a nakonec to mohli odskákat zase jen jeho lidé. Pravidla válčení byla tehdy u těchto lidí mírná a snad by se ani nic násilného na žádné straně nestalo. Cizinci by jistě nestáli o dlouhý pobyt. Hrozilo, že se domácí muži za čas vrátí domů z výpravy a o to cizí bojovníci určitě nestáli. Někdy se prostě stávalo, že válka byla ritualizovaná jako sportovní hry a tohle se velmi blížilo onomu pojetí.

Celá záležitost se rychle dostala mezi ostatní skupiny a další sousedy. Historka o tom, že někde mají trpaslíka, kterého cizí válečníci zaměnili za malé dítě a pak díky jeho kousku byli vyhnáni, bavila lidi v širokém okolí. Ale ne ty, kteří onen výpad provedli, pro ty to byla ostuda. A dokonce tak veliká, že se pod vahou této potupy usnesli, že tentokrát bitvu prohráli. Vzali tedy nejrůznější dary a šli se usmířit a vyjádřit úctu vítězi.

A tak se jednoho dne stalo, že před táborem stanula zase početná skupina cizinců, která však nyní provolávala trpaslíkovi slávu a skládala jemu a jeho lidem dary. Válek byla v tom kraji spousta, snad každý rok, ale stalo se jen jednou, že někdo tak malý rozhodl o výsledku jedné z nich.

 

 

 

 

Jako jed

 

,,Oslavován ten nuž, který je něhou a náklonností od své ženy obdarováván. Šťasten ten, kdo v lásce své ženy koupe se, komu rozkoš štědře žena nabízí. Takoví muži pěvně na nohách stojí, klid naplňuje jejich srdce a pro ženy své by dýchali, neb ona i on jsou navzájem pevně provázáni.“

Jižní Nakamové, Příběhy a moudrosti o ženách a mužích, před 654 221 roky

 

Šero padá na krajinu a u ohně sedí Terbys. Je to jen malý oheň u jednoduché zástěny s krátkou stříškou. Terbys je nyní na cestě, opustil dávno území svého kmene a provedl četná kouzla a rituály, aby jej strážní Duchové kmene provázeli i na vzdálených místech. Musí prostě pryč. Ne, nic neprovedl, nebyl to trest, ale ani žádné diplomatické poslání, jen Terbys je trochu podivín. Zásobuje některé lovce práškem tugamem, který připravuje podle starého, rodinného receptu. Tugam se pak používá jako jed při lovu. Terbysovi předci věřili, že je třeba, aby zvíře netrpělo bolestí, když odchází pryč z tohoto světa a tak využili znalosti rostlin, aby z nich připravili znecitlivující prostředek. Jenže jedna rostlina je už dost vzácná a postupně jí stále ubývá a tak za ní Terbys musí chodit dál a dál, ještě dál než jeho otec a dědeček.

A když Terbys prochází cizími krajinami, potkává zde cizí lidi, protože jak on, tak oni se vždy tak nějak pohybují kolem řek. Snad proto zde dnes u svého narychlo postaveného obydlí není sám. Jsou s ním dva cizinci, se kterými se snaží domluvit. Vysvětluje, proč prochází jejich územím a upřímně se snaží, aby jeho záměr muži pochopili. Ukazuje na prášek ve váčku a představuje prsty ruky zvíře, které se najednou přestane hýbat.

„Teda ti jsou zabednění, stále se jen mezi sebou hádají. Ten větší a hrozivější je asi pěkný primitiv,“ pomyslel si Terbys. ,,Není s to to pochopit! Podle něj dělám kouzlo a kouzlo může dělat jen šaman a když mu vysvětluji, že nejsem šaman, tak mi říká, že když nejsem šaman, tak zde jsem jen proto, abych si obhlédl jejich zásoby a pak sem pošlu lovit a sbírat naše lidi.“

,,Zvěd! Zvěd!“ vykřikoval nepříjemný muž a ukazoval na Terbyse.

,,No podívejme, tohle slovo tedy umí.“

Jenže Terbys byl moudrý a věděl, že člověk se učí ta cizí slova, která jsou blízká myšlení dotyčného člověka. Takže má před sebou velmi podezíravého cizince. „Jak mu to jen vysvětlit lépe? On si myslí, že kouzla mohou dělat jen jacísi šamani, ale se světem Duchů přece rozmlouváme všichni a všichni děláme kouzla.“ Tak uvažoval Terbys, ale nedokázal myšlenku vyslovit ani naznačit rukama. Kus čerstvě pečeného masa mu zůstalo v ústech a nešlo mu polknout ani rozžvýkat. Ruce mu brněly, konečky prstů, ve kterých držel maso, necítil. Cizinci sedí naproti němu a nezúčastněně sledují jeho potíže.

Byl otráven!

Druhý cizinec si Terbyse prohlíží jako kus masa, s odporem a až nelidsky suše. Bude hůř! Hledá nějaké oděrky na Terbysových kolenou a kotnících. Našel. Pak vzali ti muži otrávený kus masa, který Terbysovi mezitím vypadl z rukou a potřeli mu s ním trním poškrábané nohy. Za dalších deset minut už začali sbírat jeho věci a okrádat jej. Ten větší, nesympatický se zasmál a něco poznamenal. Pak už Terbys jen bezmocně sledoval, jak jej zbavují haleny, bederní roušky, opasku, a všech řemínků. Dokonce i řemínek z vlasů mu sebrali. Nezůstalo mu vůbec nic. Byl zde ponechán jen jako nějaké zvíře zcela nahý a bezmocný. Kosti mu brzy prostoupí noční chlad, kůži mu pokryje ranní rosa, bude mu zle a nebude proti tomu moci vůbec nic udělat. Paralyzovaný muž už jen sotva dýchá, ztrácí vědomí a jeho Duše sedí na jeho namodralých, nehybných ústech a rozhlíží se po krajině. Jak snadné by pro ni bylo vyskočit ven a být volná jako pták.

Tak uběhla celá noc a celý den. Hmyz zle dotírá na podivného spáče a ten je už napuchlý až hrůza. Duše si stále sedí na pootevřených ústech a rozhlíží se. V nedalekém křoví něco zašustilo. Natáhla se, aby se podívala, co to tam může být. Najednou se to něco s prasknutím narovnalo tak nečekaně, že Duše leknutím skočila nazpět do úst a schovala se za zuby, odkud sledovala, co se bude dít. Z křoví vyšla dívka s dlouhou, kuželovitou čepicí, na jejímž vrcholu trůní jakýsi podivný, vodorovný kruh, ze kterého visí velmi dlouhé, tenké řemínky. Podobné řemínky visí i z lemu okraje čepice, takže dívce není mnoho vidět do tváře. Vypadá velmi záhadně. Teď se přestala hýbat! Snad byla také zasažena množstvím jedu tugamu? Ne, jen její zrak spočinul na bílém, nadutém těle polezlém mravenci, pavouky, a pokrytém štípanci snad stovek komárů. Terbysovo tělo stále sedí opřené o kmen holého stromu. Dívka přestala sbírat z keře květy a zvolna došla k odpornému tělu blíž. Opatrně je pozorovala. Pak si sedla a celou hodinu se vydržela nehnutě dívat na Terbyse. „On se na tebe nepodívá, ani očkem nemrkne!“ pomyslela si jeho Duše a schovala se zase za zuby. Za chviličku se zase vyklonila a když zjistila, že ji dívka nevidí, snažila se na ni vypláznout jazyk. Dívka nic. To Duši popudilo a vystrčila na dívku zadek. Stále se nic nedělo a tak Duše vysoukala ven celou hlavu a dívala se, co to začala dívka mnout mezi prsty. ,,Rozbaluje váček? Na co asi?“ špitala si zvědavě Duše.

Dívka svírá v prstech drobný úštěp z rohovce. Teď s ním přejela kousek Terbysovy kůže. Malé říznutí. Dívá se, zda poteče z nebohého těla krev. Kdyby ano, muž ještě žije, pokud ne, dívá se jen na nějaké prázdné, lidské tělo. Pomalu se Terbysova Duše vysouvá ven a poulí svoje veliké oči na ten výjev pod sebou. Také ji zajímá, je-li tělo živé nebo už ne. Dívka sleduje i Terbysovy oči. Jsou zavřené a tečou z nich drobné slzy. Dívka se zprudka narovnala, odběhla a za okamžik už se vrací s nasbíranou náručí suchého klestí. Rychle rozdělala oheň a přinesla i velkou, suchou větev, která ležela opodál tak, jak odpadla z mohutného stromu. Pak sňala z ramene řemen, na kterém měla dole u pasu zavěšenou stočenou kožešinu, kterou nosila sebou jako plášť. Do něj zabalila z části bezvládné a z části ztuhlé tělo mladého muže. Oheň hřál a správné topivo vydalo k obloze kouř, který oznámil, že je zde něco, co si vyžaduje pozornost.

 

Uběhlo několik měsíců a Terbys žije jako majetek oné dívky. Není na něm nic, co by jej identifikovalo, co by naznačovalo, k jakému kmeni patří, ba ani nemluví, sotva do sebe dostane trochu vody a jídla přes poloochrnulá ústa. Zřejmě jej tu zanechali Duchové jako dar pro učednici šamana, ale to slovo Terbys vůbec neznal a význam toho slova mu byl zcela cizí. Dívka věří tomu, že tento dar Duchů má pro ni nějaký význam a že zřejmě s polonehybným tělem mají velcí a mocní Duchové své plány. Dar v podobě rozlámané panenky. Ruce ani nohy mu dobře neslouží, jeho pohyby jsou nekoordinované a nedokonalé. Nikam by tento muž sám nedošel, ani by jej nikdo jiný sebou nevzal, ale nyní se ocitl ve zvláštní společnosti. Tato dívka může jíst věci, které jsou jinak Tabu. Zůstává na jediném místě spolu se svým učitelem, podivným, nahastrošeným staříkem, který pořád připravuje nějaká představení a podvodná divadla, jež tu a tam předvádí příchozím. Myslí si snad, že Terbys je rozumově postižený chudák? Nerozpakuje se před ním vyrobit dřevěné, tisové bodlo, které umně schová do rukávu a pak s vítězoslavným výrazem ve tváři jakoby vytahuje z hlavy ženy, která pláče bolestí. Kouř, omamné prostředky, sugesce, mýty, víra, podvody. To je pomoc na bolesti hlavy. Kouzla tu nedělá každý jako u Terbyse doma a u okolních kmenů. Tady smí a umí s Duchy mluvit jen tento muž a jeho pomocnice, která se od něj učí. Ta dívka, která Terbyse zachránila. Nyní je jen jejím majetkem, jako když děti mají vlčka nebo mládě rosomáka.

„Zkus tohle takhle míchat,“ snažilo se jej děvče zapojit do své práce. Přemýšlela, proč jí seslali Duchové takovýto dar a na co by jí mohl být užitečný. „Zřejmě se sem dostal rovnou z podsvětí. Ještě v něm nebyl pořádně život, snad byl původně kamenem nebo byl vyřezán ze dřeva a proto se jen pomalu stává ohebnějším a pružnějším. Nemluví, určitě to neumí, určitě ničemu nerozumí, je na světě nový,“ uvažovala.

,,Bylo by dobré jej také zasvěcovat do naší práce, tedy jestli z něčeho bude mít někdy rozum. Zatím vypadá jen jako malé dítě nebo starý, nemohoucí člověk,“ soucitně na něj pohlédla.

Šaman věřil, nevěřil svým kouskům, svoje vystoupení vždy připravoval tak, jako by byl nejpřísnější atheista, který ukazuje publiku pěkné, eskamotérské kousky, ale pak, když předváděl své kejkle, sehrál svou roli vždy jako nejnábožnější a nejduchovnější představení.

Terbys brzo dostal čapku, která měla po okraji prořízlé četné dírky, v nichž byly uvázány dlouhé řemínky. Když ji měl na hlavě, nebylo mu vidět pořádně do obličeje a rázem vypadal záhadně jako z jiného světa. A to také šaman i jeho pomocnice chtěli. Dostal také dlouhou halenu a dlouhý, lehký plášť. V tom všem skryl svoje zchromení tak dobře, že si lidé vyprávěli, že je to velmi svatý muž, který stále jen medituje a oddává se bytí v jiných světech, zatímco zde dlí jen jeho tělesná schrána. A jak čas běžel, klid a dobrá péče, ale i Terbysovo vlastní snažení zvolna napravovaly to, co zničil jed. Terbys pomalounku a potají zkoušel mluvit. Ještě mu u toho část tváře visela, ale šlo to stále lépe. Podobně tomu bylo i s rukama. Levá byla zpola napravená a s pravou už mohl dělat všechno možné. Dokonce se udržel ve stoje na obou nohách a když měl hůl, dokázal se sám pomalu šourat z místa na místo. Svoji částečně nabytou hybnost nedokázal schovat a vypadalo to, že mu to nijak neublíží. Dívka měla radost, že kdysi dřevené údy se rozhýbaly a začala muže intenzivněji učit a mluvit na něj. Jednou v noci se Terbys pomalounku belhal skrz spící tábor, který kolem jejich obydlí postavili místní lidé a zaslechl, jak si někdo ze spaní povídá. Usmál se tomu, ale když ulehl, zděsil se, protože až teď mu došlo, že by mohl i on začít ve spaní mluvit. Rozhodl se, že přijme dívčinu snahu naučit jej mluvit a začne se učit jejich jazyku. Za dobu, co je zde, již beztak pochytil řadu výrazů a rozuměl téměř všemu.

Dívka i šaman jej zasvěcovali do nejrůznějších tajů jejich řemesla, pomáhal jim připravit kulisy pro nejrůznější vystoupení - pro kouzelné rituály, promluvy k Duchům, zahánění Duchů, vyhánění Duchů, přímluvy k Duchům, vhánění Duchů, zaklínání Duchů, přivolávání Duchů, cestování za Duchy a mnohé další. Všechno mu zde připadlo jako nehorázný podvod a protože jej šaman stále považoval za duševně retardovaného a ničím se před ním netajil, viděl u něj Terbys tolik podvodů, že jej nemohl vystát. Díval se, jak pomalu manipuluje s dívkou, jak ji zasvěcuje do svých podvodných kousků tak, aby je přijala jako nutné zlo, které pomáhá dobré věci. ,,Nesmíme zneužívat své moci a co si sami uděláme a připravíme, to nám ušetří naši duchovní sílu a naše nadpřirozená moc bude ohromná,“ vysvětloval jí jednou. A ta dívka, ta hloupá a naivní dívka šamana a jeho zpropadenou a podvodnou práci tak obdivovala, že byla úplně zaslepena.

Čas běžel dál, Terbys dokázal už obstojně chodit a uvažoval o tom, jak jednoho dne odtud zmizí, ale než bude zcela zdráv, musí si zde vyřídit nějaké účty. Mezi klienty šamana patřili i dva vítečníci, kteří jej otrávili, okradli a zanechali na pospas zvířatům, počasí i Duchům. Za hromadou řemínků čepice skryl svou tvář a pod pláštěm své ochrnutí. Těm dvěma, kteří se tu párkrát jen na chvíli nebo na obřad zastavili, nic nedošlo, nic netuší a Terbysova pomsta bude veliká.

Terbys přemýšlel, jak vše nejlépe zaonačit. Rád by se pomstil strůjcům svého neštěstí a zároveň by velmi rád dívku, která mu zachránila život, varoval před dalším nebezpečným mužem. Přál si vymanit ji ze sítí podvodného šamana, jehož počínání dívka tak věří. Příležitost se jednoho dne jistě sama naskytne.

 A týdny plynuly. Jednou, to už došel docela daleko, našel asi tři kilometry od obydlí šamana další chatu, kde bydlel velmi starý muž s malým chlapcem. Terbys zjistil, že se jedná o vlídného a moudrého muže. Brzy se spřátelili a Terbys jej nezřídka navštěvoval a naslouchal jeho vyprávění. Divil se tomu, že u něj bývá tak často zvěřina, vždyť chlapec byl tak malý a stařec tak vetchý, jak by mohl někdo z nich mrštit oštěp po zvířeti? Stařec se usmál. ,,Vidíš tohle?“ rukou máchl do kouta k hromadě pastí. „Náš kouzelník by řekl, že je to veliké kouzlo! Ale není,“ lišácky se na Terbyse usmál.

„Jsem tak starý, že pro mě Tabu lovu již neplatí a tak mohu lovit jakoukoli zvěř jakýmkoli způsobem. A pasti nejsou všechno, milý mladíku.“ Stařec vstal a z pletené rohožové torny vytáhl podivnou, dlouhou hůl. Terbys si ji prohlížel a snažil se přijít na její tajemství. Tělo zbraně tvořila dutá tyč proměnlivé šíře a podivné zařízení, díky němuž z jednoho jejího konce mohl rychle vytlačen silný proud vzduchu. Terbys si uřízl stéblo rákosu ze střechy obydlí a dal do něj kousek smotané, stromové vaty, kterou nosil v mošně. Pak prudkým fouknutím smotek vystřelil. Vše dělal tak, aby si starý muž všiml, že pochopil, co je to za zbraň. Obrátil se na starce: ,,Jako kluk jsem si takto hrával, není to kouzlo! Žádná kouzelná hůl! Je to mechanická foukačka. Jsi starý a nemáš silný dech, proto si pomáháš tímhle zařízením,“ chápavě ukázal na mechanismus ze dřeva, kůže a lanek. ,,Ale to ze zbraně vyletí jen vzduch!“ pátravě se na starce zadíval. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí.

Na chvíli zaváhal, ale pak se rozhodl a spustil ve svém rodném jazyce: ,,Terymak guána Res Ob nachel la gis tunarc nog las no laf!“

Stařec strnul, jeho obličej jako by ztratil výraz a jeho Duše utekla někam pryč. Pak jen zlehka sotva slyšitelně odpověděl: ,,Tasemto Lag, Terymak la nufer.“

Terbys byl jako přimražen. Oba muži na sebe mlčky hleděli, jen malý klučina si bezstarostně hrál opodál.

Stařec se narovnal a hrdě ze sebe vypravil: ,,Ano, jsem ze stejného kmene, stejné rodiny i stejného spolku Šabo“. Terbys jako jedním dechem navázal: ,,Z naší rodiny zmizel před mnoha lety jeden muž, dnes by byl ve tvém věku, starý pane.“ S úžasem rozšířenými zornicemi mluvil klidně, jak to dokáže jen dítě, pro které nic není nemožné.

,,Egd tal Tugamiom la to u sepinc?“ zeptal se znovu Terbys starého muže. Ten se zasmál. ,,Ano, do zbraně se dává tugam,“ přiznal znalost jedu. ,,Když vidím tvé rysy, starý pane a vidím tvou zbraň, umím si věci dát dohromady. Musíš být dávno ztraceným mužem naší rodiny a znalcem přípravy tugamu. Povídej, co tě v těchto končinách uvázalo, že ses nevrátil k těm, co na tebe čekali a co tě milovali,“ mimoděk padl jeho zrak stranou na malého chlapce, který měl v postavě podobné rysy jako starý muž i Terbys. Terbys se chytil za hlavu a pootevřel ústa ve znamení pochopení...

,,Ty ses zamiloval! Dívka s kouzlem tě očarovala! Neříkej, že ne?!“ Stařec sklopil hlavu i oči a provinile tichým hlasem začal vypravovat svůj příběh.

,,Chodil jsem stejně jako ty pro vzácné byliny pro přípravu tugamu, až jednou... jednou jsem potkal skupinu mužů. Hledali ztracenou dívku. Nabídl jsem se a snažil se být nápomocen. Ne, nenašel jsem ji. Nebyla to žádná pohádka ani pěkný příběh. Jen jsem procházel ten kraj křížem krážem trpěn zdejším lidem, z nějž mě spíše mnozí považovali za vetřelce, který také může mít třeba prsty ve zmizení oné nebožačky. Abych ukázal, že tomu tak není, chtěl jsem zde nějakou dobu zůstat. Ztracenou dívku jsem samozřejmě chodil hledat dál. Bydlel jsem nedaleko jedné osady odsunut od ostatních a pomalu jsem se začal s těmi lidmi sžívat. Jejich podezření nakonec vyprchalo, mohl jsem se sebrat a honem pelášit domů, ale neudělal jsem to. Důvod byl prostý. Jedna dívka odsud mi zamotala hlavu. Nechtělo se mi pryč a hledal jsem sám pro sebe výmluvy, proč ještě zůstat, ještě den, ještě měsíc...

V den naší svatby vyrazila mládež do Kcherik Tab, aby z těch kopců přinesla svatební kvítí. Oni však přinesli nejen to. Kromě květin tam našli i několik kostí s kousky oděvu oné ztracené dívky. Takže jsem těmto lidem přinesl sice jasno, ale zároveň i smutek. Proto tu byl zase důvod nějakou dobu zůstat, abych je nepopudil. A když už byl čas jít domů, moje žena byla ve stavu, který náročnou cestu vylučuje. Jak jsem zjistil, zůstali někteří lidé proti mně, coby cizinci, zaujatí a tak jsem zde nechtěl nechat ženu a dítě samotné. Mohlo by to být pro ně nebezpečné.

Všechno se nějak zamotalo a roky plynuly. Tak jsem zde a sedíme tady proti sobě ty, pravověrný syn svého kmene na cestě zdržen lidmi ve zlém i dobrém a já, provinilec, kterého tu drží taktéž zlo i dobrota zdejších lidí. Tady, mezi podivnými lidmi, kteří jako by nás stále po očku pozorovali a nenápadně nás stále drželi pod krkem. Proto jsem rád, že jsem starý a mohu mít jakoukoli zbraň. A díky tajemstvím tugamu mám zbraň, která mě ochrání i uživí, abych zde spokojeně a důstojně dožil svoje dny.“

Stařec se podíval na jinocha a ukázal na něj prstem. ,,A ty? Tvůj příběh znám také. Potkal jsi vychytralé, zlé muže, ukázal jsi jim tugam a věřils, že jej neznají. Myslels, že jim vysvětlíš, jak je při lovu užitečný, jak to Duchové zvěře ocení a nebudou ti bránit tady sbírat byliny pro jeho výrobu, protože zlá bolest z umírání nebude. Ale ti mužové dobře znali tugam. Sice jej nedokázali vyrobit ani jej nesměli vlastnit, protože takový je zde zákon, tak ti jej aspoň trochu nenápadně vzali a použili proti tobě. Tvoje zchromení je totiž navlas stejné, jako při užití velmi silných dávek tohoto jedu.“

,,Takže mám také co do činění s laskavostí tohoto lidu!“ ozval se Terbys.

,,Ale nejsou jen zlí, šamanova pomocnice ti pomáhá,“ namítl smířlivě starý muž.

Terbys pak dlouho sedával v osamění a přemýšlel o náhodě a kouzlech a o šamanovi. Hrou osudu nalezl zde svého příbuzného, kterého doma považovali desetiletí za mrtvého a kterého nikdy neviděl. A jaká to byla náhoda, že byl paralyzován na tom správném místě a včas nalezen a že je náhodou jeho příbuzný i obydlí kouzelníka tak blízko. Jsou to čáry velkých Duchů? Stále se chtěl pomstít. Jsou Duchové nakloněni jeho pomstě nebo ho jen tak dráždí a zkoušejí?

Svěřil se starému muži se svou touhou po pomstě, protože jej považoval za moudrého člověka. Stařec ho učil stejně jako svého vnuka. Vyprávěl mu mnohé příběhy a vyučoval jej o to radostněji, když i v něm viděl pokračování sama sebe.

,,Když jsi tu, více a více toužím po návratu domů,“ vyznal se stařec.

,,Stejně tak já prahnu po pomstě,“ přiznal se Terbys.

Dohodli se, že se nejen pomstí, ale že se společně pokusí o návrat zpět domů.

Dva muži, belhající se krajinou, plánující dalekou cestu... jak pošetilé. Neznalý by hádal oběma mnoho a mnoho roků a nevěřil v úspěch jejich podniku. Jeden vetchý a druhý slabý. Jeden pomalý a druhý chromý. A přitom jejich Duch jako by ohromnou silou běsnil ve vězení za mřížemi jejich zničených těl.

Právě dnes bude veliké shromáždění kmene, šaman připravil obřad dobrého zdraví pro lovce a bude nařizovat Duchům, aby vyhnali Duše ze zvěře, kterou se lovci rozhodnou ulovit. Terbys dostal od děda tugam a vyrobil si podobnou zbraň, jakou u něj viděl, jen daleko menší a s dvěma dutými holemi místo jedné. Mezi muži, účastnícími se obřadu, zahlédl oba lotry, kteří jej málem usmrtili. Lovci mají na kůži těla čerstvé, rituální zářezy, po kterých časem zůstanou ozdobné, plastické jizvy. Nyní přistupují po jednom k šamanovi, který jim uděluje požehnání. Všichni budou cestou míjet Terbyse, stačí jen poodhrnout plášť a kratičká chvilka a prach tugamu ulpí vyhlédnutým obětem v otevřených ranách. Ještě dojde prvý pro požehnání, už se mu těžko dýchá, hrudník jako by stlačoval velký kámen, ruce a nohy vypovídají službu, svět se mu překrývá temnotou. Druhý klesá na místě k zemi. Všechno otráveným mužům padá z rukou, svět se s nimi točí. Tento obřad se pro ně nepovedl. Otrávení upadají do komatu, ze kterého se dlouho neproberou. Jejich těla se nakonec s jedem vyrovnají, ale následky ponesou roky. ,,Šamane, šamane, co jsi to udělal? Co jsi to za svatého muže, když ti doprostřed obřadu vtrhne Duch nemoci a mrzačí ti muže před tvýma očima?“ volali na šamana jeho vlastní lidé. Příbuzní postižených jej chytili za vlasy a ruce, cloumají s ním a slova, která padají na jeho hlavu, nepatří zrovna k lichotivým.

Ale šaman se jen kroutí a šklebí, možná se chystá vyslovit nějakou kletbu, schovat se za nějaké velké kouzlo, učinit se neviditelným. Nebo vysvětlit, že tito muži si to jistě zavinili sami, že je to nějaká strašná kletba spojená s veřejnou ostudou, protože asi proti nim něco mají mocní Duchové a on by jim naopak mohl pomoci. Jeho kouzla, představení, modlitby... může nabídnout své schopnosti a pokusit se bojovat se skrytými a tajemnými silami světa mocných Duchů.

„Odstupte ode mne, pomatení!“ Všechny, kdo se na něj sesypali, by tento jediný výkřik v okamžiku naprosto odzbrojil. „Cožpak nevíte, kdo jsem? Jak se vám tak mohla zatemnit mysl, zapomněli jste, jakou strašnou mocí vládnu? Jestliže tito mužové byli takto postiženi, pak jen strašným kouzlem některého z mocných Duchů. Kdo tyto nešťastníky a vás před nimi ochrání, když ne já!? Proč bijete a vyháníte svoji jedinou naději na klidný život?! Styďte se! Hanba vám, vztahovat ruku na mě! Na muže, jež mluví a bojuje s Duchy!“

Ano, toto všechno chtěl šaman říci, ale ústa jej neposlouchala. Nedokázal pohnout jazykem, z hrdla se draly jen hlásky a rty zůstaly strnulé ve stejném, bizarně se šklebícím úsměvu.

,,Nechte ho být!“ zvolal opodál stojící Terbys. ,,Copak nevidíte, že mu zlí Duchové sebrali sílu mluvit a kouzlit?! Obřad byl zbytečný, nějaké mocné kouzlo z něj udělalo komedii, ve které čaroval jen onen zlý Duch!“

Rozezlení lovci ustali ve svém počínání a podívali se, co že to mají v rukou. Na šamana byl vskutku žalostný pohled. Slzy mu tekly z očí, vlasy měl najednou rozcuchané, obličej samou modřinu a jeho ústa strnulá ve šklebu se ani nepohnula. Lidé od něj v hrůze couvli.

Jaká síla je teď kolem? Co se tu děje? Někde tu obchází neviditelná moc a dělá si, co chce...

Šaman ztratil svoje schopnosti, kdo je teď ochrání? Ano, vždyť má učednici, ona teď zaujme jeho místo. Bylo rozhodnuto. Od toho dne mladá učednice začala praktikovat kouzla sama. V hrůze, že ji mnohá vůbec nejdou, protože podvodné čachry neznala. To ji šaman nenaučil, na mnohá zasvěcení se teprve chystal. Jenže toho nyní nic nezajímalo. V koutku chatrče seděl na bobku, hlavu svěšenou. Celý svět na něj spadl ve své tíži a on s ním odmítal komunikovat. Jeho žákyně jej nyní bude živit. Ujala se ho a dává mu z toho, co sama dostává od své rodiny a sem tam něco dostane i za své, zatím nečetné a ne vždy přesvědčivé služby. Teď přišla chvíle pro Terbyse. Najednou jsou lidé ochotni slyšet, že kouzla kolem lovu, kolem mrtvých těl zvířat a mnoho a mnoho dalších si mohou dělat sami.

Šamanka tak častěji a častěji chodila s ostatními ženami na sběr a stávala se tak obyčejným člověkem.

Po nějaké době napětí v kmeni pominulo, život se vrátil do všedního rytmu a pro Terbyse se starcem nastal čas k návratu domů. Pomalá a zdlouhavá byla ta pouť a to přesto, že využívali vodních toků. Bez Terbysovy pomoci by se stařec tak daleko stěží dostal, i když v hloubi duše se myšlenky návratu nikdy zcela nevzdal. Když dorazili do vesnice, nastalo hotové pozdvižení. Někteří měli Terbyse za Duši, vracející se se svým průvodcem ze záhrobí, aby ztrestala zlé skutky, jiní si byli jisti, že jsou to podvodníci náhodně podobní jejich ztraceným příbuzným a přišli jen proto, aby pro vlastní prospěch pozůstalé trápili a vodili za nos. Terbys i stařík museli hodně vysvětlovat a mnohokráte vyprávět svůj příběh, než i ti nejrozvážnější z kmene odložili nedůvěru a otevřeli náruč k srdečnému uvítání.

Mnoho dní se radovali ze shledání i z dárků, které dostali, mnoho dní se těšili z přítomnosti svých blízkých. Jak se však dny zkracovaly, světla ubývalo a blížil se čas podzimu, stařec byl stále roztržitější, často ho ze zamyšlení vytrhlo až hlasité zavolání či některé z dětí, které se mu v marné snaze získat jeho pozornost pověsilo na rukáv.

„Nemohu tu déle zůstat,“ řekl jednoho dne Terbysovi. „Jsem šťasten, že jsem po letech mohl spatřit svou rodinu, obejmout své bratry, potěšit a podarovat své synovce a neteře, ale srdce mě táhne tam, kde na mě čeká má druhá rodina. Vím, že tyto blízké zde možná již více nespatřím, ale nenacházím klidu. Jsem připraven na svou poslední cestu zpět.“

Terbys starce nepřemlouval, vždyť i on sám měl na tom vzdáleném místě cosi, co tam zanechal. Rozloučili se tedy s rodinami a jak slíbil, doprovodil Terbys svého příbuzného zpět do cizího kraje, který se stal jeho novým domovem.

Znovu tak spatřil starého šamana, který se proměnil ze sebevědomého a pyšného přezíravce ve skromného a plachého staříka. A ti dva provinilci? Osud patrně mívá s lidmi své vlastní úmysly. Terbys tu brzo zahlédl dva žebráky nedaleko obydlí bývalé šamanky. Jejich příbuzní je zde zanechali svému osudu. Sem tam, když lidé kolem nich procházejí, obdarují tyto mrzáky. Kdyby jim však bývalá šamanská učednice nepostavila zástěnu se střechou a nedala i ona něco ze svého, už dávno by nebyli mezi živými. Jak tvrdí a podlí byli oba muži, takové měli doma i své ženy. Ty je jednoduše vyhodily ven ze svých domovů jako přítěž.

V Terbysově kmeni ani kdekoli jinde, kam vstoupil, taková krutost a bezcitnost nebyla. Velmi se tomu podivoval a přemýšlel o tom, že trest, který jim sám vyměřil, na ně dopadl daleko tvrději, než si sám kdy dokázal představit.

,,Příště nechám trest raději na osudu. Já přežil a oni kráčejí jasně ke smrti. Věří, že v jejich případě šlo o nějaké kouzlo. Vlastně ani neví, že lze zásah jedem přežít.“ On se jim nikdy nedal poznat. Na veřejnosti nosil čepici s třísněmi, jež mu zakrývala tvář. „Oplatit jsem chtěl stejným, ne smrtí. Už ji mají na dosah ruky a při životě je nyní drží ta stejná laskavost a milosrdenství jako mě. Tehdy však dívka pomáhala z bohatství, dnes ze skromného živobytí,“ pomyslel si. Ještě dlouho měl před očima jejich zapadlé oči, vyschlá těla a hrudníky samé žebro. Slitoval se nad těmi muži a jednomu věnoval svůj plášť a druhému svou halenu. Oba muži děkovali cizinci a konečně mu pohlédli do tváře. Hrůza v jejich očích prozradila, že si vzpomněli. Do uší je bodala, ale zároveň i hladila Terbysova slova: ,,Vaše ochrnutí? Ne, to není šamanova kletba ani kletba nějakého zlého Ducha, zákeřná a mocná jako jed! To, čím jste se stali, způsobil skutečný a mocný jed tugam! Časem se vám síla i pohyblivost vrátí. Do té doby máte příležitost přemýšlet o sobě a svých skutcích, abyste snad mohli začít své životy znovu s jinou myslí a jiným charakterem.“

Terbys se pak otočil a zamířil k bývalé šamanově učednici. Stála tam, v ruce držela čepici se spoustou našitých řemínků a barevných pírek, které by ji snad celou dokázaly zahalit jako teplý, kožešinový plášť.

Pohlédl se na ni se slovy: ,,Ženo, co uděláš se svou tváří, když ti byla stržena tvoje maska? Budeš se bránit a budeš ji chtít zpět nebo budeš hledat jinou, novou masku? A nebo si budeš stát za svým vlastním, skutečným obličejem, který patří jen obyčejné ženě? Je ti více tvůj krásný obličej, který zná úsměv i soucit nebo pestře pomalovaná škraboška přinášející obdiv, důstojnost, úctu a strach? Je ti blíže prostá pravda nebo vznosná lež?“

Oheň, který zde plápolal najednou zakašlal a pak zahučel, jako kdyby na něj někdo přiložil velkou náruč hořlavého větvoví. K nebi vyšlehly vysoké plameny. Večer ubral světu jasu, zato světlo ohniště ozářilo dvě postavy, které se navzájem něžně dotkly...

 

 

 

 

 

Tajemství hory

 

Iradis slyšel mnoho krásných příběhů, ale vážil si i obyčejných malých divadelních scének, které dospělí hrají často pro děti, aby je tak názorně učili, co je špatné a co je dobré. Nevadilo mu, že mnohdy byli herci horší než noční můra, počítal se zápal a úmysl. A malé děti uklidňovalo právě to, že před sebou stále viděly v postavách i něco z osoby, kterou znají. Bylo pro ně méně děsivé, že tu před nimi nestojí skutečné zlo nebo skutečná nenávist v plné své zrůdné a strašné síle. Jaké by to bylo, kdyby byli herci lepší a předvedli by ji ve skutečné podobě, v její nebezpečné zlobě a šílenosti? Mnoho lidí by takovou sílu ze strachu před ní samou přijalo jako božstvo, jako smysl svého bytí, modlu a severku svého života a orientovali by se podle jejích měřítek, tužeb a přání. Příliš dobré divadlo může být i nebezpečné.

Iradis se snažil být sám velmi dobrým vypravěčem a přál si, aby na setkání kmenů mohl být také jedním z těch, kteří vypráví ty nejlepší příběhy a také toužil po tom, aby alespoň některé byly jeho vlastní.

Měsíc za měsícem odcházel, rok za rokem měnili se lidé i tvář země. Iradis je o další tři roky starší. Keirob i Berntin, když se setkají s Iradisem, jsou jako proměnění. Vidíte tři velmi vysoké, dvacetileté muže v plné síle, štíhlé, svalnaté, krásné. Jejich hlavy s dlouhými kadeřemi zdobí účesy vytvořené z copánků a proplétaných řemínků, haleny se pyšní peřím, řemínky, třásněmi a kresbami. Dívka a žena – dcera s matkou, jež sedí kousek vedle pod stříškou, přestaly pracovat a hltají mladíky svýma zasněnýma očima, zatímco maso na ohni se jim mění v černavý škvarek.

 

,,Napokai to mutai na dotam Nehuitai Akatamat it so na úh la mai to nasahé. Tenoman tó nakaš Lamen to Tephai it su natoh la mej. Nasahé ed nasahou. Natapaše natam natos nakanatal ethos nat Akamai.“

,,Třpyt ohně zdaleka jiskry žene tmavou oblohou vysoko nad stromy, kde poletují jako živé hvězdy. Dívka, již pohání touha naplnit své bytí, hledá naoko jelena, pátrá po prameni či křišťálu průzračném. Ve skutečnosti však hledá si druha. Otázka stojí tu, co v tobě je dívkou? Hledáš si milého či sluhy?“

Centrální Chémové, krátký úryvek z písně ,,O vypočítavé ženě“, Před 765 828 roky

 

Kairob a Berntin se dostali do sporu s mladými muži z vedlejší skupiny jejich kmene kvůli hře. Kairob zapomněl pravidla golitu a jeho tahy kaménky po pokreslené kůži se protihráčům vůbec nelíbily. Sice přiznal chybu, ale mladíci si neodpustili jedovaté, pichlavé poznámky a když se do sporu vložil Berntin, konflikt přerostl v jízlivé urážky. Je dobře, že všichni lidé z kmene spolu nežijí v jedné jediné skupině, ale v mnoha. A tak je stále z čeho vybírat, když vám někteří lidé nesednou. Možnost, aby si v kmeni člověk našel svou skupinu, je hodně podstatná. Ale vraťme se k incidentu u hry. Po chvíli přišli starší lovci a nelíbilo se jim, jak se mladíci přou. ,,Jste skoro dospělí a chováte se nanejvýš nedůstojně! Jako by za vámi ani nebyly velké činy osamění a odvahy,“ káral je jeden muž. ,,Tak to je naše chyba,“ řekl jiný, starší. ,,Tito hoši nebo spíš muži ještě nesložili zkoušku skutečné dospělosti, nemohou si sami sebe ještě naplno vážit a chovat se důstojně!“ Další muž nesouhlasně podotkl: ,,Vaši starší by s tím měli něco dělat!“ A tak se od toho dne začalo o zkoušce nejen mluvit, ale i konkrétně plánovat, takže když se na Děravé hoře zastavily i další skupiny lidí Iradisova kmene, bylo už projednávání zkoušky dospělosti v plném proudu.

Nyní se provádí jen malá iniciace, jen taková symbolická, ale dříve byla spojena s nějakým významným úkolem a dlouhou cestou. To bylo ještě v době, kdy zde byla žena, která mluvila často z Duchy, ale od jejího zmizení se už nic takového nedělá. Chybí prostředník, který by posílal lidi do světa a měl vize a vzkazy přímo ze světa Duchů. Taková žena prostě nejde nahradit. Tedy podle starších mužů z těchto tří skupin. Jinde mají asi jiný názor a mladým mužům něco vymyslí sami starší.

Den ubíhal za dnem a znovu mladí muži odpočívali ve stínu stromů nad rozloženou kůží pokreslenou políčky, po nichž se pohybovaly kostičky a kaménky. To Iradis hrál s Kairobem a Iradisem golitu a Kairob zase pletl pravidla. Berntin i Iradis si jej začali hned dobírat a u toho jej z legrace Iradis pohladil po hlavě. Kairob vyskočil a polkl. Vyběhl ven z obydlí, běžel až k jeskyňce, kde se ukládaly zásoby a dříví, vlezl do ní a nad něčím tam usilovně přemýšlel. Takhle jej pohladila kdysi, když byl velmi malý chlapec nějaká podivná žena, kterou mnoho neznal. Jasně si nyní vybavil, jak mu říkala: ,,Chlapečku, pro tebe a tvé vrstevníky mám už úkol pro vaši zkoušku.“ Kairob si na víc nemohl vzpomenout, ale třeba rodiče nebo nějaký pamětník události budou vědět víc. Napadlo jej, že toto byla právě ona dáma, která měla občas spojení se světem Duchů. Teď má Kairob pocit, že si vzpomíná jasněji a jasněji. Vrátil se tedy zpět ke svým druhům, aby tam prověřil svoje vzpomínky a tušení. Je možné, že když byli všichni tři ještě chlapci, nachystala pro ně úkol. „Pamatuji si jasně, že mě ta stará dáma pohladila po hlavě svýma stařeckýma rukama s velikými a širokými konci prstů. „Někdo u toho byl! vzpomíná Kairob. ,, Kdo to jen mohl být?“ polohlasem promlouval spíše ještě sám k sobě, než ke svým dvěma druhům. ,,Mám pocit, že on by mohl spíše vědět,  jaký měla pro nás nachystaný za úkol.“ ,,Proč tě to tak zajímá?“ zeptal se Berntin. ,,Copak ty to nechápeš? Byli bychom poslední, kdo dostane úkol dospělosti od ženy, která byla spojena s Duchy. Byli bychom někdo!“ Berntin se na rozdíl od Kairoba netvářil příliš nadšeně. A snad si i v duchu přál, aby si Kairob raději nevzpomněl, kdo že to byl tehdy u vzpomínané události přítomen. Je sice možné, že si někdo v kmeni pamatuje víc, ale posílat chlapce na dlouhé, nebezpečné cesty nebylo zrovna radostné a tak si vše ponechává jen pro sebe. Ale nic naplat, Kairob si dál trápil hlavu, aby si vybavil, kdo že byl té dávné příhodě přítomen a do půl hodiny už všichni stáli před stanem starého Kasatula, aby z něj Kairob vydoloval zapadlé vzpomínky.

,,Byla to cesta... na sever, cesta za slanou vodou!“ konečně si vzpomněl muž a bylo na něm vidět, že zalovil pěkně hluboko v minulosti a ještě tam půl Duší zůstal. Nyní se probírá hromadou nostalgických vzpomínek, které se mu mimoděk vynořily a ne a ne jej opustit. ,,Máte přinést sůl z moře na severu, chlapci,“ dokončil konečně, když jeho oči ztratily zasněný lesk.

 

Do večera měli tedy Kairob, Berntin a Iradis jasno. I jim se vybavili další vzpomínky a našli dalšího člověka, který si pamatoval celou událost. Čirou náhodou jeden docela mladý lovec, jen o pár roků starší než oni, slyšel, jak se vyptávají po táboře, aby zvěděli více o onom poslání. ,,Ano, to si pamatuji dobře, staří lidé se tehdy přeli, proč už není sníh a zima jako kdysi a ta dáma spadla na zem, celá se třásla a když ji uklidnili, podívala se na děti, které šly kolem a pravila: ,,Tohle jsou děti zimy. Jako jinoši půjdou za zimou, aby přinesli sůl velké vody a aby se stali muži. Pak šla za dětmi a jednoho pohladila.“

To bylo k zapamatování, člověk málokdy vidí někoho při takovém tajemném záchvatu, který na něj přijde zničeho nic. Je zdravá a v momentě leží na zemi a škube sebou.

Mladí muži seděli spolu před jedním obydlím a velebili se u ohniště. Nikomu se najednou moc nechtělo mluvit. Žádný velký lov na slona, na lva nebo homotherium. Žádné zdolání veliké hory nebo řeky. Místo toho jen překonání chladu a zimy. Jak ponurá a studená, dokonce mrazivá představa. Cesta na sever, který je zapovězený a prokletý. Přišli sem za nimi k ohništi také tři náčelníci jejich skupin.  Muži s přirozenou autoritou, kteří nemají žádné výsady a zisk ze svých postů. Vždyť by jim lidé řekli do očí, že se zbláznili, kdyby jim postavení stouplo do hlavy. ,,Je to velmi těžká zkouška, jde o sebezapření, disciplínu a trpělivost,“ pravil Iradisův náčelník. ,,Taktéž je nutné pečlivě zvolit zásoby, aby byly velmi lehké a přitom výživné,“ dodal druhý náčelník a podíval se na třetího, který, jak se zdálo, věděl o severu nejvíc. ,,Bude to i zkouška dívek, které mají za úkol připravit vám oděv a obuv. Sebemenší nespolehlivost a někdo z vás se nevrátí.“ Mladíci se doma poradili, kterým dívkám mají zadat šití oděvů a nazítří každý oslovil tři dívky. Každou z nich pak požádal o jednu věc.

Podobně sesbírali mladíci i zásoby na cestu a sami chodili po lesích a stepích a sbírali tenké papírky březové kůry a choroše, které doma řezali na tenké plátky. Obě dvě suroviny se totiž výborně hodí k rozdělání ohně. Jak čas běžel, zásoby se jim rozrůstaly. Už na sebe mohli obléknout dlouhé haleny, dlouhé legíny a boty. Bot si nechali ušít více, aby o ně neměli žádnou nouzi. Kožešinové haleny měly dlouhou srst, aby hodně hřály. Zatím je hoši obraceli srstí ven, aby jen zpočátku sály pot a i tak jim nyní připadaly ještě příliš mohutné.

Sami si vyrobili čepice, řemeny a pruhy látky na bederní roušky. Také si ušili vaky z králičích kožešin, které se utahovaly řemínkem a vytvořily tak neforemnou, ale hřejivou rukavici. Ty důkladně připevnili řemínkem k halenám. Z pružného proutí upletl jeden starý muž chlapcům menší věnce, které uvnitř opatřil sítí z řemínků. Velmi lehké zařízení, které je značně praktickou a jednoduchou sněžnicí. Vše vypadalo, že již jsou nachystáni, když znovu přišel starý muž a přinesl široké, kožené řemínky se štěrbinami pro oči. Tato kožená věc chránila oči proti přílišnému slunci na sněhu nebo se dala užít ve sněhové vánici. Starý muž očividně věděl o sněhu a severu také svoje.

Bezstarostná generace Iradise o sněhu ví jen málo a nebýt posledních let, kdy zima o sobě dala více znát, nevěděla by vůbec nic. Poslední desetiletí bylo šťastnou dobou všudypřítomného, výjimečného tepla. Mladíci přemýšleli o ohromné vodní slané pláni a byli na ni skutečně zvědaví. Jedno velké, nekončící vodní království.

Všichni z kmene si pořizovali zásoby, protože se blížila zima a cesta na jih byla přede dveřmi, ale to platí jen pro ty, kteří nenastoupí zkoušku.

Bylo třeba se zásobit na cestu i jídlem a sušené maso bylo výbornou surovinou, takže i naši mladí se vypravili ještě několikrát na lov. Jednou se vydali i kousek na sever, přímo do sídla podzemních Duchů, kteří zde mají svoje brlohy ve skále v hlubinách země. Tehdy šli chlapci podél potoka a uviděli ohromnou jeskyni, tak ohromnou že jim naháněla hrůzu. Zde musí žít přece ohromní Duchové. Jindy by se takovým místům vyhnuli, ale zraněný jelen za sebou nechával jasnou stopu vedoucí až k jeskyni. Tam mu podklesly nohy a složil se na zem, zatímco jeho hlava byla ještě nesena majestátným krkem. Jediný hod těžkou rotační tyčí a i hlava zvířete padla bezvládně k zemi. Berntin jako první doběhl k jelenovi. Letmo jej prohlédl a už nedůvěřivě pozoroval ohromný jeskynní prostor, který se otevíral bezprostředně před ním. Šokovalo jej, když zde spatřil známky lidského osídlení. Spíš to bylo smetiště pomatené lidské existence než něco, co by šlo nazývat skutečným táborem.

,,Někdo tu měl kutloch!“ dobře popsal situaci Iradis a polkl naprázdno, když se zadíval na ten neskutečný nepořádek z roztahaných starých, seschlých, vypelichaných kožešin a zkrouceného, pro obydlí naprosto nevhodného dřeva. ,,Tady musel stavět snad jen blázen a pomatenec,“ přidal se Berntin. V tu chvíli téměř zaráz upoutalo jejich pozornost něco příšerného. Na horní části čehosi, co lze jen stěží nazvat obydlím, v konstrukci z dlouhých větví seděla úplně vyschlá lidská postava. Z jejího obličeje zbyla jen lebka místy potažená kůží, která byla kolem očí a na čele černě pomalována. Z pod kapuce, která nyní držela hlavu u těla, vyčnívaly chomáče dlouhých, bílých vlasů.

Chlapci se na ten obraz hrůzy dívají s rostoucím úžasem. Někoho jim tato rozpadající se mumie připomněla. ,,To je přece ta stará paní, co nám připsala cestu na sever!“ vykřikl Kairob, který si vzpomněl na časté malování oné osoby. ,,Tak ať nás tedy její Duch nepokouše!“ naznal Berntin a vydal se ke kostře. I oba zbývající mladíci složili svoje věci a vydali se ke svému nálezu. Přenesli mrtvou asi dvě stě padesát metrů ven k potoku na malý kopeček. Tady se ji snažili posadit, ale dáma se přenosem na několika místech poškodila a upadávající noha ne a ne udržet dámu zpříma. Tak ji položili na bok a zanechávajíc ji tak, aby se vrátila znovu do lůna přírody, odebrali se do potoka umýt, jak velel rituál. Pak si sedli asi dvacet metrů od kostry, zapálili oheň a zpívali písně, jenž doprovází tělo k zemi a Duši do světa velmi vzdáleného, kde Duše dámy najde klid a potěchu.

Pak se vrátili zpět do jeskyně a vše, co po ní zbylo, také vynesli z jeskyně, aby podzemním Duchům nenechali stopy, podle kterých by je našli a mohli jim ubližovat. I po tomto úkonu následovala moudrá očista, ale spíš z velmi praktických důvodů. Dnes v krasu přenocovali a ve snech se jim zdálo o jejich cestě na sever i o staré dámě, která na ně mluvila. Nezůstali ležet ve svých dekách až do rána, ale rozdělali oheň, hřáli se a počítali minuty, aby vysvitlo světlo a oni mohli vyrazit hned domů. Nechtěli zůstávat tam, kde je krajina naplněná neklidem Duše, která mluví tak silně, až se jim dostane ve spánku do hlavy. Ba jejich sny byly dnes něčím podivně podobné.

Nález ostatků podivné ženy je proměnil. Už se nikdo z nich neopovážil považovat tuto zkoušku za úkol pod jejich úroveň, nudný a příliš prostý. Iradis prorocky procedil mezi zuby něco jako ,,třeba tak zachráníme svět“. Měla to být i napůl kousavá ironie, kterou chtěl vykouzlit úsměv na tvářích svých druhů, ale spíš se dalo tušit, že je napadlo něco ve stylu ,,tomu bychom se už ani nedivili“. Jejich suché boty zůstanou v síťkách přes rameno a také dlouhé konce bederních roušek si svázali tak, aby se neurousaly ranní mokrou trávou. Přes záda si přehodili tenké pláštěnky, aby chránily před vlhkostí od oroseného listoví stromů a keřů jejich věci i oděv.

A pak už se mladíci - muži jen tak na boso pustili na cestu zpět do tábora, smáčíc svoje nohy ještě ledovou rosou.

 

 

 

 

Dech severu

 

,,Tanama gesadunaeurata un kusamana tuedla tutuapa, sei gesanuma i gesanuma terresatauta getthch kapana un sema  erarataina it slepanta la se i to gereata inumathuseata. Raitesephia tzs it úzus it erzus un kajmana. Rukasania un et og gatt ertaputa mataris randa rorch. Leges un ligo sen sof kar chnall. Jukavaka tosemalonda un enod kaich un kenoch Dai nesem sonem saterlatern jamaka dalent. Ropsala natug masenapch ritulast eviko nato mus nat suf un erosax. Nasanischamos netomablemas enablu natol tareba. Naseco Natago un navach uin samel. Eten sapi sapin! Nasuch natech et to databriela natrk. No to se ki dach, no to se kisen zasfisis zachrisris un nate un nadesapues. Tanemama gesadun samana tutedlata sei i kusama  geunadlana noš ena pualtana,iamakaná un itaperra tanama ekesaurata.“

,,Veliké jsou pláně severu, rozsáhlé pustiny chladu, kterým se je vhodné vyhnout, bys zachoval sobě život, své ženě lásku a dětem budoucnost. Jen vítr, Duchové mrazu a smrti obývají ten kraj a jen hlupák by před jeho dechem necouvnul. Veliký a mocný Duch smrti obývá tu velmi vzdálenou zemi, o které se dovídáme jen z doslechu a zpovzdálí. Vyhni se těm končinám, muži, neboť polibek smrti je ti tam všude na blízku a nevěsta s ledovými tvářemi si tam na tebe dělá zálusk. Utíkej odtud! Zanech tam všechny věci a prchej a smyj ze sebe její vůni a její dech. Svůj oděv spal a pořiď si nový plášť a novou obuv, protože i tam bude sídlit její poselství tvého konce, které ti na severu nadělí bez ohledu na tvou sílu, trpělivost a moudrost.“

Kmen Suruah národa Sukhi, větev Lukataruha, Velká epopej hrdinů 537 076 let před námi

 

Přestože slunce ještě nevyšlo, celý tábor byl na nohou, všichni se balili. Odchází se na jih, než udeří Duch zimy a promění tento kraj ve studenou výspu sněhu a ledu. Zatímco lidé berou svoje věci a vynáší je připravené na cestu k jižní straně tábora, pět balíků leží na severní straně tábora. Ranní šero je prosvětlováno posledními ohništi, u nichž se zahřívají staří i malé děti. V jejich záři je vidět drobounké vločky sněhu, které prozrazují, že zima přišla dříve nebo zde lidé omylem zůstali daleko déle, než by měli. Ale všude panoval naprostý klid. Ještě rozloučení a Iradis, Berntin, Kairob, Lakitos a Tzuš vyrazí na cestu na sever. Všichni vypadají vzrůstem stejně, i když dva mladší chlapci ještě nedosáhli dvaceti let. I oni se nakonec vydávají na cestu, která jim má zajistit přijetí mezi dospělé a vážené muže. Po dvaceti minutách je kopec prázdný, konstrukce obydlí byly strženy, co se dá uchovat napříště, skončilo v jeskyňce ve stráni. Loučení, slzy, smutek z odloučení i radost ze započetí něčeho nového a významného se mísí. Větší průvod odchází na jih podél toku řeky, kdežto malá skupinka postav směřuje nahoru na sever. Stále ještě je šero. Až vysvitne slunce a prodere se mraky, uvidí na návrší kopce jen pusto a prázdno. A tam, kde byl na svahu ještě včera tábor, nezbude nic než udusaná tráva a několik vyhaslých popelišť.

Mladíci šli dlouhou dobu beze slova, ještě jim zněl v hlavách včerejší rituál. Ještě mají mysl plnou loučení s nejdražšími. Vydávají se na riskantní cestu do neznáma, cítí se divně. Kdyby se rozhodli později cestu na sever vzdát a podstoupit raději hanbu, než nebezpečnou cestu, museli by počítat s tím, že i tak budou muset jít stovky kilometrů kamsi na jih a také do neznáma. Kdo ví, kde se letos usadí jejich skupina? Dohonit svou komunitu se jim už jistě nepovede a zapadnou–li jejich stopy, byť jen lehkým sněhovým popraškem, nedokáží ji vystopovat. A to se právě děje. Tak muži cítí, jako by je padající bílé vločky odstřihávaly od spojení s jim známým světem a oni tak zůstali ponecháni jen sami sobě a svému poslání.

Iradis přemítal o tom, kde asi letos přezimuje jejich skupina. Rozhodne tom náhoda, která zatím míchá karty a tak nikdo neví, jaké kde bylo počasí, jaké rostlinstvo vzešlo a kterou zvěř kam přivábilo. Někde budou místa prázdná, pláně bez života, jinde bohaté na potravu i materiál. Kde se na jejich příbuzné a blízké usměje štěstěna hojnosti, je zatím jen a jen v rukou Duchů, kteří vedou pohyby stád a tahy hejn ryb a ptáků. Bude-li zima mírná, zůstanou jejich lidé jen několik dní cesty jižněji, bude-li však přituhovat, vzdálí se na mnoho týdnů chůze do krajin, kde sníh je vzácný jako slon se dvěma choboty a led jako tur se šesti páry nohou.

Brzké vstávání naše muže učinilo jakoby letargickými. Jdou pohrouženi sami do sebe a svých dojmů, jen s obtížemi sledují krajinu a vůbec se jim nechce mluvit. Nemusí dělat nic namáhavého, své kroky řídí podvědomě, stále ještě prochází jim důvěrně známým územím nejbližšího okolí tábora. Rychlost chůze není nejvyšší, šetří síly, protože mají velikou zátěž oblečení a zásob sebou. Hodina k hodině, kilometr ke kilometru, drobné zastávky, někdy i jídlo za chůze a den nechávají za sebou. Při prvním náznaku šeření rychle vybalují a z větví blízkých stromů si chystají lůžka a rozdělávají oheň. Trocha jídla a spát. Teprve druhý den odpoledne se dostali na hranici svého běžného loveckého teritoria. Tady musí začít dávat veliký pozor. To je to, co je skutečně baví, cesta se mění ve výpravu do neznámých končin. Zamlklá nálada se zcela změnila v radost a veselí. Každý s mužů překypuje zdravím a energií, každý z nich cítí velikou sílu jejich společného Ducha, který je mocný a dovede je uklidnit pocitem naprostého bezpečí. Vše je znovu ve starých kolejích jejich dávných chlapeckých výprav. Je jim spolu dobře a cítí se, jako by šlo o zábavu, než o něco, o čem staré báje mluví s hořkostí okořeněnou neznámým a všudypřítomným nebezpečím číhající smrti.

Další den napadl nový, tenký poprašek sněhu a krásně na něm vynikly všechny čerstvé stopy. Tady šel nosorožec, tady zase táhli sloni a tudy proběhl leopard. A hlavně spousta ptačích stop. Také kopce nabízejí výhled široko daleko do krajiny a mladíci se mohou orientovat i podle vrcholků na obzoru. Ruší se nyní jedno velké pravidlo, které platí při cestování na jihu. Tady se nemusí cestovat od jednoho řečiště ke druhému či podél něj, protože vodu bude možné obstarat ze sněhu kdekoli. Zatím je to jen takový dráždivý příslib, ale reálný. Nebudou muset chodit krajinou cik cak, ale přímo. Ušetří si tak spousty času a námahy a opravdu se dostanou velmi daleko a velmi rychle. To si mohli odzkoušet hned další den. Napadlo totiž mnoho sněhu a bylo snadné dát vaky s výbavou a zásobami přímo na sníh, vak uvázat za kožený řemen kolem pasu a táhnou jej za sebou. Co však ulevilo zádům, zpomalilo chůzi. Nejpomaleji šel ten, co prošlapával cestu. Ostatní šli už ve vlekové stopě vaku a šlo se jim mnohem lehčeji. Proto se pět mužů poměrně rychle střídalo, aby se vedoucí nikdy příliš neunavil. Zase začalo sněžit a orientace v terénu se stala prakticky nemožnou. Určování polohy slunce a topografie krajiny byly tak tím nejdůležitějším úkolem, který je nyní čeká. Snažili se jít stále ve stejném směru jeden za druhým a poslední hlídal, aby ten první nevybočil ze zákrytu a nesvedl je všechny na tu či onu stranu. Proto roztáhli rozestupy tak, aby byly sice značné, ale aby ještě bylo dobře slyšet hlas zadního navigátora. Byli rádi, že zde na otevřené planině narazili na hustou skupinku stromů a mohou v jejím závětří odpočívat. Zároveň ji využili jako zdroj alespoň skrovného otopu. Teď vzpomínají na jaro, když sbírali množství tenké papírové březové kůry a vaty ze semen stromů. Oheň se tak díky ní velmi snadno rozdělá a pak už je nutné čarovat se zásobou pryskyřice. Ta se nyní také hodí, protože toto dřevo, které zde získali, má jako otop hodně špatné vlastnosti a je potřeba zvýšit teplotu ohně, aby začalo vůbec hořet. Další den začal všudypřítomným a hustým mlžným oparem. Mlha, kam jen oko dohlédlo.

,,U všech zlých Duchů, zase navigace nanic!“ zaklel Kairob. ,,Slunce dnes nevysvitne a přitom musíme přejít krajinu bez chyb!“ přidal se s brbláním Berntin. Iradis vstal a ukázal na kamennou linii, kterou Tzuš a Lakitos včera před spaním sestavili z menších balvanů tím, že je přemístili do jedné řady. Běžná praxe na takových cestách v neznámu. Kdyby si tento ukazatel neudělali, mohli by tu být klidně celý den a čekat, až se mlha rozplyne.

Iradis teď kráčí včele a snaží se dívat před sebe a jít rovně, přesto stále zatáčí na jednu stranu. Včera se kvůli tomu i pohádali, ale je prostě možné, že jsou začarovaní a při nejlepší vůli míří při tak špatné viditelnosti vždy víc k jedné straně.

 

Z mlhy se před nimi náhle vynořili tři lidské postavy zahalené v dlouhých halenách a ve velikých kapucích. Haleny mají velmi dlouhé, téměř až na zem. Iradis se nezmohl na slovo. Cizinci byli jako přízrak. Vynořili se z mlhy tak rychle, že když se Iradis otočil, jeho nejbližší druh byl dál než přicházející. Nakonec se ale vzpamatoval a zatónoval varovný signál, ale to už stál tváří tvář cizincům a postupně jej zezadu docházeli ostatní mladíci. Dva muži a jedna žena. Berntin Kairob i Iradis je okamžitě poznali. Byla to trojice exkomunikovaných, na kterou už jednou v životě narazili. Cizinci je však nepoznali, jak by mohli, mladíky naposledy spatřili jako chlapce. Iradis si pozorně prohlížel obličeje i postavy příchozích a hodnotil jejich výbavu. Pak se usmál a rukama naznačil ostatním, že se budou jen míjet. Ale zdvořilý Tzuš, neznalý věcí, si chtěl s těmito lidmi směnit některé předměty, aby byl učiněn formální, pozdravný obchod a dobré úmysly vyjádřeny. Hned se pustil do směny. Podle obyčeje Tzuš ukázal na jeden z mnoha kožených náramků, které měl muž na pažích. Starší muž ale chtěl příliš za své stáčené řemínky a když se strhla hádka, mladší z cizinců se postavil tak, aby si mladíci nevšimli, jak je jejich žena okrádá. Co si odložili drobného na vaky se zásobami, to jim sebrala a kdyby mohla, vzala by i samotné vaky. Okrást někoho v těchto podmínkách je těžký zločin. Snadno se pak okradený nebožák dostane do situace, kdy bude bez něčeho podstatného ohrožen jeho život.

Jenže chlapci mají příliš očí, taková troufalost nemůže být přehlédnuta. ,,Co to je?!“ zaznělo mocné, pobouřeně překvapené zvolání jednoho z nich. Oči přítomných se v okamžiku nasměrovaly za hlasem a v následné vteřině do míst, kam mířila chlapcova napřažená ruka. Naskytl se jim podivný výjev. Přistižená, obličej ve strnulé grimase, náruč plnou kradených věcí. S pevnou tváří Tzuš couvl zpět ke svému vaku, vzal si z něj oštěp, který se o něj opíral a s napřaženou zbraní udělal několik kroků ke staršímu cizímu muži. Ten, aniž by spustil oči z Tzuše, něco zavolal v cizím jazyce na svého mladšího druha. Muž se rozběhl k ženě. Ta s jekotem odhodila kradené věci k nejbližšímu vaku a už si jen kryje hlavu, na kterou jí dopadají rány trestajícího. Mezi oběma skupinami lidí jako by se otevřela hluboká propast. Chlapci sebrali své věci a beze slova odcházeli pryč, zatímco cizí trojice se pustila do hádky, prokládané nadávkami a pláčem ženy.

Nepříjemnou pachuť zanechalo v chlapcích toto setkání, když zjistili, co jim chybí. I když se cítili fyzicky velmi silní, vše nazpět od zlodějů nedostali, jak zjistili večer. Lakitosovi chyběl váček s prostředky na rozdělání ohně a nenašel ani malý váček s pryskyřicemi. Také kus sušeného masa jim zmizel ze síťky. Chlapci si proto přerozdělili tyto zásoby mezi sebou tak, aby všichni měli plnohodnotnou výbavu na rozdělání ohně. Vždyť kdyby se navzájem ztratili, bez ohně by bylo velmi těžké přežít.

Iradis s Berntinem a Kairobem pak vyprávěli svým mladším druhům o exkomunikovaných. Ale tato zkušenost, kterou právě nabyli, byla pro všechny nová. Sice věděli, jak se v takových případech chovat, ale to, že může být někdo chamtivý, chtivý, bezohledný a nepoctivý, s tím se v praktickém životě v takové podobě ještě nesetkali. ,,Kdybych tohle vyprávěl doma, nevěřili by mi, že je něco takového vůbec možné,“ rozhořčeně se svěřil Lakitos. ,,Nemyslím, že krádež je pro ně to největší zlo, takoví lidé, kdyby byli zoufalí, vůbec by se nerozpakovali i zabíjet!“ řekl Iradis tak rozhodně, že bylo jasné, že nejenom že o takových ztracených existencích ví něco víc, ale že má i nějaké informace o těchto konkrétních lidech. ,,Proto je třeba se takovým lidem vyhnout a nebo je rázně odehnat,“ dodal.

,,Tak to jsme se ukázali zatím jak stateční, tak prozíraví,“ ironicky prohlásil Tzuš. ,,A máme zkoušku za sebou a jdeme domů!“ přidal Lakitos a předstíral, že se obrací a jde domů.

 

Ráno mlha úplně zmizela a bylo překrásné počasí. V mlze se od zamýšleného směru příliš neodchýlili, přesto byli naši mladíci ve výsledku asi o dvanáct kilometrů jinde, než původně chtěli. Malá chyba v úhlu se na velkou vzdálenost nepříjemně znásobí. Trochu se oteplilo, sluníčko začalo i hřát a zdálo se, že je příroda na jejich straně, když si uvědomili cosi nepříjemného. Sníh začal tát a mokrá břečka jim máchala boty. Znovu je tedy natřeli olejem a na legíny si navlékli ještě druhé ze sešitých střev velkého zvířete. Tato pláštěnka dobře ochránila jejich nohavice proti vlhkosti.

Skoro celý den napravovali chlapci navigační chybu. A to jsou teprve před horami, které vídali z opačné strany planiny. Tady v těchto končinách rozhodně nikdy nebyli ani v létě. Jen na několika významných místech, tu na větvi mrtvého stromu, tam na osamoceném keři, nalezli uvázaný proužek kůže, který se třepetal ve větru a oznamoval, že toto je teritorium jejich kmene. Doklad, že až sem čas od času v minulosti dorazil nějaký muž jejich kmene.

Už asi deset dní jdou mladíci na sever. Sníh leží pod jejich nohama v takové míře, že mohou jít jen díky kruhovým sněžnicím, které dostali doma darem. Ty jim však pomohly jen ze začátku. Brzy je z nezvyklé chůze začaly nesnesitelně bolet nohy a jít dál nešlo tak ani tak. Kairob si prohlížel sněžnice a napadlo jej stáhnout původní kruh do oválu, aby nemusel při chůzi nohy dávat tak daleko do stran. Když začal svoje sněžnice sešněrovávat řemínky, všiml si, že Lakitos už takto šněruje druhou. ,,To by mohlo být dobré řešení,“ pokýval hlavou Berntin a už se natahoval po svých sněžnicích. Jen Tzuš nic nedělal, tedy dělal, ale úplně něco jiného a podivného. Svazoval si dva kruhy dohromady a k okrajům přivazoval čtyři dlouhé a pevné řemeny. ,,Co to děláš, u Velkého Ducha?“ udiveně se zeptal Iradis, který této úpravě vůbec nerozuměl. ,,Vidíte ty šňůry? Tak ty šňůry takhle chytněte každý jednu... ano, tak a držte. A teď ať jsou kruhy pěkně až ve výšce pasu.“ ,,Ano, to je ono!“ Pak si Tzuš s klidem a samozřejmostí odzkoušel, jak jeho udivení druhové silně drží řemeny. ,,Tak pánové, myslím, že moje další cesta je zajištěna k mému maximálnímu pohodlí,“ spokojeně se ušklíbl, vyhoupl se na spojené kruhy, uvelebil se a pohotově zvolal: ,,Kupředu, moji druhové, kupředu!“

Pětice mladíků jde krajinou velmi rychle, jejich sněžnice se proměnily k nepoznání. Ovály se stáhly ještě více k sobě, jejich středy byly zesíleny rovnými kusy menších větví a obaleny kožešinou, jejíž srst směřovala dozadu. Nebýt jejich váhy, byl by to skvělý vynález. Chtělo by to pořádné, vysušené dřevo a vyhrát si s konstrukcí, aby byla pevná a přitom lehká. I s tímto zařízením však byla cesta dál možná. ,,To není nic nového, to mi jednou ukazoval strýc ze skupiny Berdů. Měl je po svém dědečkovi,“ pravil Lakitos.

Byli na cestě už skoro měsíc a jejich vzezření se značně změnilo. Těla již zcela pozbyla uvyklého, lehkého oděvu a změnila se v pohybující se figuríny, na něž někdo navlékl skafandry proti chladu a mrazu. Teprve zblízka bylo vidět, že tyto bytelné obleky jsou vyrobeny z kožešin. Obličeje a jejich výrazy prozrazovaly, že tyto muže něco velmi trápí. Tzuš a Berntin mají rudé, zaslzené oči a červené tváře. Jisto jistě mají horečku a také se tak cítí. Opírají se o hole a jejich chůze je žalostně vratká. Další den cesty a k nemocným se přidává Iradis. Nástup jeho nemoci je však razantní a horečka je okamžitě vysoká. Je to souboj s odolností organismu, který je však plný nečekaných zvratů. Iradis si vzpomněl na kletbu severu, na Tabu, kterým sever pro lidi je. ,,Myslím, že nás Duchové severu pěkně chytili pod krk,“ usmál se na nemocné přátele, když si sedli na své kožešiny u velkého padlého kmene stromu. ,,Myslím, že pokud nás sem poslala žena, co mluvila z Duchy, tak nás Duchové nechají na pokoji!“ odpověděl Kairob, snažíc se sám sebe přesvědčit, že všechno bude v naprostém pořádku a už zítra půjdou dál nebo domů. ,,To je ono!“ zvolal zpěvně Lakitos. ,,Vždyť můžeme obětovat zdejším Duchům a oni nás pustí ze svých spárů!“

A za okamžik se již na některých větvích, trčících k nebi z jednoho velkého, padlého kmene, třepotaly kožené tkaničky a pod nimi kousky masa přibodnuté ke kůře stromu zašpičatělými kolíčky. Obřad byl dokončen. Kairob a Lakitos vyrazili prohledat okolí a přinést nějaký otop. Tzuš a Berntin mají ještě tak sílu na to, aby probrali spadlou korunu stromu a nalámali z ležícího velikána větve na oheň i konstrukci obydlí. ,,Co máme tady udělat? Jen zástěnu, kterou opřeme o kmen stromu nebo raději úplně samostatný stan?“ podíval se nerozhodně na ostatní Tzuš.

Když se vrátil po dvou hodinách Lakitos, táhl za sebou řemen s velikou hromadu borových větví. Přišel už k hotové konstrukci obydlí, která se na jedné části opírala o veliký kmen stromu, ale také využívala jednu silnou větev jako středový trám střechy. V podstatě vše jen narychlo postavená, prostorná zástěna nad ležícím Iradisem, překrytá tenkými, sešitými kůžemi. Možná až příliš grandiózní konstrukce, kterou není čím pořádně pokrýt. Malé větvičky skončily jako vystýlka uvnitř již fungujícího obydlí a ve vchodu plápolal oheň, který živil sám padlý velikán. Některé části stěn byly prostě jen uplácány ze sněhu odhrnutého z prostoru obydlí. ,,To je velmi dobrý úkryt,“ pomalu lezlo z Iradise, který se skelnýma očima díval, co že to vybudovali jeho přátelé kolem něj za nemocniční stavbu. Všem bylo jasné, že toto obydlí bude muset být bytelnější a větší než předchozí přístřešky a zástěny k pouhému přespání. Bude jim sloužit jistě dobrých pár dní, než se pacient uzdraví a než nabere znovu sílu. Iradis teď sleduje Lakitose, který přitáhl ze své výpravy pryskyřičné větve a i jeho už zmáhala zimnice a chlad krajiny, protože už pěkně drkotal zuby, přes které pouštěl po slabikách: ,,To...bu...de...ko...ne...čně...pa...rád...ně...ho...ho...řet!“ A teď se dokonce nešťastník usmál na Iradise dobře vědouc, že ten je na tom daleko hůře a veselý a povzbudivý obličej je nyní vše, co může kromě tepla nabídnout.

Všichni se už z výpravy za otopem vrátili, jen Kairob chybí. Běží hodiny a stále nepřichází. Něco se muselo stát. To je poprvé za celou výpravu, kdy se někdo zdržel od ostatních tak, že si o něj dělali starosti. Naštěstí se ještě nešeří a stačí vyjít po stopách mladého muže. ,,Je na čase se podívat, jak Kairob zatápí zdejším Duchům!“ zvedl se ze země Lakitos a vzápětí spadl na zem. Zatmělo se mu před očima a na okamžik ztratil vědomí. Sice byl zanedlouho zase při síle, ale všichni věděli, že je to varování, že ani Lakitosův silný organismus není úplně v pořádku. Tzuš i Berntin, kteří dojedli porci něčeho sušeného a dozajista rostlinného původu, se zvedli a vyšli i s Lakitosem společně po Kairobově stopě.

Teď netřeba rychlosti, jen dobrých očí a rozumu. A nezdržovat se čtením toho, jakou stopu přeťaly jeho lyže a naopak čí stopa se táhne přes Kairobovy stopy. Za tři čtvrtě hodiny došli tři mladíci k malému jezírku, obrostlému rákosem. Tady nalezli svého druha úplně zesláblého, obloženého horami nařezaného rákosu. Mnoho ho již bylo v otýpkách a bylo zřejmé, že je svazoval dohromady do jednoho balíku, aby je mohl odtáhnout, ale toto těleso bylo příliš těžké a mladíka jeho snažení vyčerpalo. Nemoc se u Kairoba projevila úplnou slabostí. Ostatní nyní znovu rozložili otýpku od otýpky do několika rozumných útvarů, které už jistě utáhnou. Dva nyní táhli každý jednu otep a třetí pomáhal jít Kairobovi. ,,Ty blázne, jak jsi to chtěl sám utáhnout!? Vždyť se sem pro ten rákos budeme muset vrátit aspoň na třikrát!“ kroutil Lakitos nad Kairobovým nápadem hlavou. Odpovědi se však nedočkal, protože ten se sotva udržel na nohou.

Ještě druhá a pak třetí cesta pro rákos a krytina na střeše místy doposud holé konstrukce obydlí je nejenom kompletní, ale také dost mocná na to, aby udřela teplo. A to posloužila část rákosu i na izolaci od chladu země.

Všichni čtyři nyní leží na svých místech a přemýšlí, kde je hranice mezi únavou a nemocí. Je možná čas na to, aby si přiznali i ti poslední, že i je ve své náruči pevně objala nemoc a nebude je chtít nijak snadno zase pustit. Teď jsou nemocní všichni. Bude potřeba, aby neleželi jen na nějakém provizoriu a proto bude nutné dojít pro další rákos. Na to však teď už nikdo nemá sílu.

Další den byl ještě horší, navíc otop zbyl už jen ten nekvalitní z velkého, padlého stromu a začínají docházet potraviny. Dnes žádný z nich pro slabost nedošel víc než pár desítek metrů a pak padl vysílením zpět na lůžko mezi své druhy. Občas se některý z nich zmátořil natolik, aby rozehřál sníh, aby byla voda.

Tzuš přemýšlel, proč vlastně udělali tak veliké obydlí? Proč riskovali a plýtvali svými silami na výstavbu něčeho, co je pro ně snad i zbytečné? Místo toho mohli včera lovit nebo sbírat nějaké uschlé plody. Možná měli původně dobrý důvod, ale ohrozit si tak vlastní životy? Co budou zítra jíst? Jak se ohřejí, když uhodí pořádný mráz? Do hlav svých druhů Tzuš neviděl a možná, že jejich rozhodnutí bylo i dílem nemoci. Tzuš netušil, o co se někteří jeho druhové snažili a nedozvěděl se to, protože o tom spolu nemluvili, neměli na to sílu. Možná, že si mladíci s budoucností nelámali hlavy a spolehli se na své dary pro Duchy, které je usmíří nebo na záštitu Ducha dámy, která je sem vyslala.

Hodina se přidává k hodině, už je to dlouho, co některý z nich vstal. Oheň stále praská a větev po větvi mizí v popelu. Čísi ruka vždy pomalu přisune nový otop ze zásoby. Jinak je vše bez pohybu a ačkoli všichni leží a vypadají, jako by vůbec nic nedělali, je možné, že alespoň ve chvílích, kdy jim to nemoc dovolí, uvažují, jak vše zdárně vyřešit, jak přežít, jak obstát ve zkoušce. Nebo je to jinak? Rezignovali a nyní jen čekají, až přijde milosrdná smrt?

 

 

 

 

 

Jezero hojnosti-zrození

 

 

,,Podzim je čas příprav na zimu. Zásoby jídla, otopu i teplého oděvu je nutné zaopatřit a možná budeš muset změnit pak i svůj stan v teplé obydlí. Najít si pevné a bezpečné místo. Obydlí na podzim by mělo mít střechu, která tě ochrání, aby podzimní deště nesmáčely tvé lůžko a ohniště neuhasily. Také zástěna bude dobrá, aby chladný vítr neprofoukl místo tvého odpočinku a nerozvál tvou výbavu kamsi do krajiny.

Podzim je čas, kdy mohou být děti veselé a na slunci se honit při svých hrách, ženy přinášet množství plodů vystavujíc svou opálenou a zdobenou kůži tváře a rukou na odiv. Podzim může být dobou vzrušujících lovů zvěře, která ztrácí svou plachost a tvorové jsou plni tuku a dobrého masa. Ale podzim může být i jedna veliká, šedá obloha, jež je záclonou, z níž prší husté svazky velkých, studených dešťových kapek. A ty vše promáčí a rozmáčí a mění krajinu v hnědavou kaši. Voda potoků se vylévá z koryt, malé toky se rázem stávají řekami, řeky se slévají ve veletoky a jezera. Krajina hor je divoce brázděna vodopády a tříští přívalů divoké, zpěněné vody. V rovinách do šíře jezer pronikají vodní masy a ze všech stran kraje směřují koridory nových toků k těm větším a větším. Plní se bouřlivé vody řek takovým množstvím z přítoků, že je vše utopeno a proměněno v jedno jediné jezero, jež místo ryb a raků naplňují plovoucí vyvrácené kmeny stromů, koberce nalámaného větvoví a těla nešťastných utonulých zvířat.“

Vyprávění o Duši počasí, kapitola o podzimu,

Severní Dájové a tanemští Sandové 683 455 roků před námi

 

Teď je ta správná chvíle, ten pravý čas popsat událost, která před dlouhými desetiletími změnila tvář krajiny daleko odtud, kdesi více jižněji. Tam daleko na teplejším jihu nikdo nemá ani tušení o bělosti sněhu, který padá na naše mladíky, nikdo nemá ani to nejmenší ponětí, co se s nimi děje. Tady dole na jihu, v zemi blíže Slunci, mají lidé jiné starosti. Mají svůj vlastní svět s vlastními pravidly. Jak se to tehdy stalo? Počasí si pro ten jižní kraj toho roku na podzim nachystalo pořádné, ale skutečně pořádné plískanice. A možná, že slovo ,,pořádné“ je velmi, velmi skromné. Přenesme se na chvíli o několik desetiletí, snad o osmdesát let nazpátek a dívejme se, jako by se vše odehrálo právě dnes před našima očima...

Stále zde jen a jen prší a naplňují se obrazy ze starodávných vyprávění o počasí, kdy mraky plné vody mění krajinu v těžko prostupnou oblast. Na promáchané boty nebo bosé nohy se lepí bláto v takové míře, že místy se mohou chodidla proměnit ve velké, neforemné hroudy bláta. A když se již zdálo, že nemůže být hůře, že všechna voda, která jen mohla, již na zem spadla, došlo k oné nečekané události.

Byla jí ohromující síla přírody. Jako by se Země dotkla síla samotného kosmu, nepředstavitelná energie gigantického, vesmírného tělesa. Neskutečné síly oblohy se setkaly v tom kraji a bouře zásobované dalšími a ještě mohutnějšími dešťovými mraky polévaly krajinu lesů jako snad nikdy předtím. Živel řádil bez svědomí s apatickou lhostejností a smáčel, potápěl a uchvacoval vše, čeho se dotknul. Kmeny padlých stromů uháněly proudem rozběsněné veleřeky a vyvracely s třeskutým nárazem ty ještě stojící a celá ta masa rozlámaného dřeva, kmenů, větví i listí ujížděla, brána proudem, dál a dál. Lužní les o ohromné rozloze byl devastován v pár desítkách minut. Předchozí vytrvalý déšť rozmáčel půdu, která již nebyla schopná udržet kořeny stromů a ty nyní odplouvají jako lodě kamsi v neznámo. Snad se rozplynou ve volné krajině jeden daleko od druhého a až voda opadne, budou hnít a trouchnivět, aniž by bylo zřejmé, proč zakončily svou pouť právě zde. Jen pro znalého budou jejich vybílené a shora proschlé kmeny jako kosti země žalovat na nespoutaný živel, který nemá svědomí ani soucit a zosnoval toto hrůzné divadlo.

Mezi vegetací hynulo také množství zvěře. Lidé se zachraňovali v plavidlech, na které narychlo přichytili rohože coby střechy proti přívalu deště a zběsile z nich vylévali vodu. Aby přežili, někoho napadlo připevnit jedno plavidlo ke druhému pomocí lehkých rámů, které sloužily dříve jako žebříky či rámy pro rohože. Tak se staly tyto čluny stabilnějšími v houpajícím se toku řeky. Takto propojená plavidla ještě více zabezpečili dalšími rohožemi narychlo upnutými na proutěné nástavby, aby nebylo místa, kudy by mohl padat proud deště do lodí. Jakmile se však do takto spojených plavidel opřel vítr, hnal tyto plovoucí ostrovy bez možnosti rozhodovat o směru plavby. Jeden z takových ostrovů uvázl na pahýlu doposud stojícího stromu a ve vlnách byly svázané lodě rozbíjeny o kmen jedna po druhé. Lidé se ocitali ve vlnách, kde bídně a ve strachu hynuli, kuckajíc se zpěněnou a zakalenou vodou. V nesmírné síle živlu, který je strhával kamsi pryč, zatímco je kolem plovoucí větve tloukly do těla. Kdo zůstal sám v  plavidle, nestačil vylévat vodu a navíc udržovat rovnováhu oproti vlnám. Zpocení hrůzou, prchali lidé pryč a nevěděli kam. Všude byla jen voda. Šťasten ten, kdo si spojil jen jedno plavidlo s druhým, ne víc. Tak bylo možné alespoň trochu řídit směr i držet stabilitu lodí, ale všechny spoje byly neustále přetěžovány a zkoušeny. Pryč odsud! Pryč! Ale kam? Kde je vlastně břeh. Vody jak pod vodopádem a není vidět na krok!

To jsme však sledovali jen ty lidi, kteří žili u jezera vytvořeného slepým ramenem velké řeky, ale ostatní lidé neměli takové lodě a takovou výbavu. Ti jen utíkají, jen se brodí, ale není kam. Všude stejný obraz stoupající vody. Tito lidé byli zcela bez šance, jen vylézt na stromy a doufat, že právě ten jejich voda nepodemele, že právě oni se vydrží držet celé hodiny, snad i dny větví a nespadnou zpět dolů do smrtícího živlu.

Pohled shora hovoří jasně. Desítky kilometrů na všechny strany je vše pod vodou. Téměř celá širá, kdysi travnatá rovina je místem, kde se řeka rozlila do podoby ohromného jezera. Lidé, kteří čekají na opadnutí vody v korunách stromů, čekají marně. Kdesi dole, kolem  původního koryta řeky, jsou totiž mírné kopce a mezi nimi malá soutěska. Ta je nyní zanesena jedinou, mohutnou a celistvou masou, tvořenou spletí kmenů stromů a bahna. Takto vzniklá široká a mocná hráz přirozené přehrady dobře odolává mírnému tlaku pomalu tekoucí vody. Řeka, tak jak ji zde lidé znali, přestala existovat. Místo ní se tu rozlévá desítky kilometrů dlouhé a kilometry široké jezero, přirozená přehrada ohromných rozměrů. Lidé, kteří přežijí, se budou muset přestěhovat na jeho nové břehy. Brzy zjistí, jak se toto místo proměnilo. Je tak jiné, že samo bude mít nyní moc přetvářet vše, co je v jeho blízkosti a bude mít i tu moc, dokázat měnit samotné lidi.

 

 

 

 

Na sever

 

Celá ta událost vzniku velikého jezera se odehrála na den přesně, jen posunuta dlouhých osmdesát let před tím, než se Iradis, Kairob, Berntin, Lakitos a Tzuš na své výpravě na sever dostali do svízelné situace v obydlí u padlého stromu. Pro ně je to velmi vzdálená událost jak časově, tak prostorově. Týkala se jejich jižních sousedů nebo přesněji dokonce pod, pod, pod, podsousedů, protože poutník musí jít přes území mnoha dalších kmenů, než k nim zavítá. Lidé, které kdysi vodní pohroma postihla, změnili úplně způsob života. Veliké jezero totiž za nějaký čas prorostlo množstvím vrbin a nekonečným mořem rákosin, jeho bohaté vody se jen hemžily nejrůznějšími druhy ryb a vodní ptáci se sem stěhovali z velkých dálek a oživovali jeho břehy, hladinu i vzduch po tisících. Stáda zvěře nepřeplouvala řeku na druhou stranu kdekoli jako dříve, ale jezero vždy z velké části obcházela, aby přešla nebo přeplavala jen na určitých místech. A tam si stačilo jen počíhat. Lidé najednou nemuseli putovat s ranečkem na zádech po krajině za svým živobytím, ale samo jezero je nyní živilo do sytosti, samo nabízelo ze svého bohatství. Jako by lidem chtělo odčinit vše to strašné, co jim kdysi způsobilo.

Vodní plocha dnes skýtá bezstarostný a snadný život v hojnosti už celým dlouhým generacím a tak není divu, že tamní kmen je velmi početný a žije si nadmíru blahobytně. Dokonce nedávno přes přiženěné příbuzenstvo dostala rodina muže s chromou ženou nabídku, aby se odstěhovala právě tam, daleko na jih. Chromá žena i s rodinou se ve vodách tohoto jezera může pomocí lodě snadno přemísťovat za obživou. Tam se nebudou muset plahočit se svým údělem a stárnoucí muž nebude muset nosit svou ženu na svých stále více a více nemocných zádech. Tam na jih odešli nejen chromá, její manžel a jeho druhá žena, ale i jejich děti. Kdyby neodešli, dnes by tu byli jejich chlapci s touto nešťastnou výpravou. Na to všechno právě teď pomyslel Iradis. Přemýšlel, zda má být rád, že tu nejsou, nebo být rozmrzelý, protože třeba právě syn chromé ženy by byl zdráv a měl sílu všem pomoci. Iradisovy oči se zavřely, únava jej zcela přemohla.

Další dva dny a nic nového se nestalo. Mladí muži mají horečky, tváře vpadlé, vlasy se jim potem lepí k hlavě a jsou velmi pohublí. Ale co to? Zvedají se ze svých lůžek a zkoušejí poroučet vzpouzejícím se svalům a nutí je k činnosti. Kdo jen trochu může, rozebírá původní velkou konstrukci střechy. Rozhodli se část snížit a vytvořit přístřeší podobné doupěti tak, aby vznikl malý prostor, který si vyhřejí jen vlastními těly. Iradis stojí na vratkých nohou a rozebírá poslední kus staré, rákosové střechy, aby z ní zhotovil další izolaci bočních stěn. Teď budou sice v malém, ale v teplém, dobře izolovaném obydlíčku. Zmrzlá kůže z původní zástěny zůstane na tyčích vedle spolu se zbytkem původní střechy. Tam nechají sušit u ohně svoje věci i přinesené dříví, aby dál nevlhlo při dalším sněžení.

Ač je hotovo, mladíci se překvapivě nevracejí do nachystaného brlohu, stále na nohou nebo na bobku něco dělají, ovšem výrazy tváří značí přemáhání. O něco později už mají obličeje prázdné, jako by jejich Duše opustily jejich těla. Pohyby jsou už jen automatické, umělé, žádné zbytečné mávnutí ruky, nikde žádné gesto. Kairob se stále nezastavil a beze slova vyrazil ven, odkud se ozývalo mohutné praskání lámaných větví velkého, padlého stromu. Za půl hodiny přinesl ohromné množství silných větví na oheň a hlavně na doschnutí. Jakmile plameny ohně mladíky rozehřály, vstali, vzali náruč dříví a pár hořících větví a vylezli ze svého příbytku. Pak svlékli z těl všechen oděv. Část nechali na hromadě na vyprání a zbytek naházeli do plamenů. Umyli se sněhem a natřeli se odvarem ze sušeného heřmánku, který uvnitř připravili v měchu umístěném v košíku. Zvláštní péči věnovali prstům u nohou, tříslům a podpaží. Dlouhodobé teplo, které panuje již několik desetiletí v jejich kraji, probralo šatník lidí na nejnezbytnější minimum. Vše je lehké, vzdušné, snadno se větrá, umývá či udí. Být najednou v zimním obleku, mít uzavřené nohy, neprodyšnou halenu, to všechno vede ke zpocení, plísním, vyrážkám a zánětům kůže. Rozškrabané boláky, infekce a horečky a to, co zpočátku vypadalo jako nevinná alergie, má nyní fatální dohru. Pětice mladých mužů v plné síle čelí milionům bakterií, které postupně udolávají jejich těla.

Mladíci se nyní znovu učí to, co znaly generace před nimi. Starat se o sebe a o své oděvy. Proto ta koupel. Proto se nyní balí do kožešiny, práší a perou haleny a věší je v přístřeší pod velkou kůží, kde jsou zespodu zahřívány kouřem z ohniště a pomalu se vyuzují. Podobně skončily také legíny, boty, čepice i bederní roušky. Celý následný den pak obleky pomalu schly. Mladíci byli zalezlí ve svém vyspraveném doupěti, oděni jen v provizorních rákosových pláštích. Teprve navečer příštího dne byl první z obleků natolik suchý, že se dal použít. Oblékl si jej Berntin, protože se cítil nejlépe. Vydal se sbírat k šípkovým keřům zmrzlé plody, což se mu docela dařilo nebo alespoň měl z toho ten pocit. Vrátil se pak ke svým druhům, aby se s nimi podělil a teprve tam si uvědomil, jak žalostně málo tohoto nouzového pokrmu zůstalo na jednu hlavu. Než se setmělo, ještě dva mladíci se pokusili o totéž a tak bylo navýšeno množství pozřeného. Berntin se další den snažil prolámat  ještě tenký led na jezírku, aby mohl vydolovat kořeny rákosu. U tohoto úkolu se rychle prostřídali tři a pak se hned zabalili do nachystané kožešiny. Představa zasycení žaludku teplou kaší byla velice lákavá. Konečně něco, co se jim skutečně podařilo. Odpoledne svoji jezerní výpravu zopakovali a na večeři měli učiněné hody. Ráno znovu vyrazili Iradis a Kairob na rákosí k jezírku, ale nezačali sbírat. Něco upoutalo jejich pozornost. Spatřili na protějším břehu labuť, která z nějakého důvodu neodletěla na jih. Zřejmě byla nějak zraněna. Zajiskřilo jim v očích a ač neozbrojeni, rychle si ulomili na dva prsty silné větve z vrb, které rostly kolem vody a pak je zkrátili asi na sedmdesát centimetrů. Tyto narychlo vyrobené provizorní vrhací rotační tyče pak byly oněmi nástroji, se kterými se proplížili rákosem až k velkému ptákovi, aby zde ukončili jeho život. Naplnivši svůj záměr, znovu se vrátili na původní místo, kde těžili předchozího dne rákosový kořen a pustili se do práce, kvůli které sem původně přišli. Navíc vydolovali i spoustu jezerního bahna, kterým pomazali celičkou labuť a vše uložili do rákosové schrány. Pak se teprve vydali zpět.

,,Dnes bude maso!“

 

 

 

 

Slaná voda

 

 Skupinka mužů míří na sever, ale Iradis v ní není. K moři dojdou jen ostatní, Iradis je stále na cestu příliš slabý a tak čeká na břehu veliké severní řeky. Snaží se zatím alespoň lovit do pastí a nashromáždit nějaké zásoby. Kdyby všichni čekali, než se zotaví, asi by nepřežil nikdo. Opatřit si zde potravu se samozřejmostí a s jistotou, jako to dělávali na území svého kmene, to ve zdejších podmínkách nedovedou. Jídla, které se zde daří sehnat, není mnoho a stěží by z něj všichni déle vyšli. Tak tu Iradis posedává a polehává se, plete z proutí pasti a pomalinku je roznáší po nejbližším okolí, kde voda ještě nezamrzla nebo upevňuje tenké řemínky a šlachy do keřů, kde v nich nakonec skončí ušáci či kurové. Díky tomu, že zima a sníh opanovaly tento kraj, dá se maso z ulovených zvířat dobře skladovat. Až se budou mladíci vracet, bude tu už snad slušná zásoba jídla i pro ně, ale zatím to je pouhá iluze a přání. Iradis, odkázán sám na sebe, spíš více slábne a již několikrát to vypadalo, že nedojde do chýše a někde zmrzne. Navíc tu rychle padají mlhy a nejednou se mu stalo, že nemohl trefit zpět do svého prozatímního obydlí. Proto natáhl provaz od řeky k domovu. Pokud půjde po břehu, musí na provaz narazit a pak už jen stačí se jej jen držet. Snažil se nezanedbávat svou očistu a dokonce se mu podařilo vyměnit valnou většinu svého šatníku, ale situace je stále stejná. Má vyrážkou nepříjemně postižené ruce i chodidla, zvláště mezi prsty a rány ne a ne se hojit. Každý krok mu způsobuje bolest a infekce nepolevuje. Má otoky nejen na končetinách, ale už i na obličeji. Horečka a zimnice jsou mu denním chlebem. Stále přemítá, že musí vyměnit úplně celý oděv, aby nákaza, dopuštěná zlými Duchy, zmizela. Duchové jistě bydlí v oděvu. Tak si postupně mění jeden kus za druhým. Chudák neví, že se nákaza přesouvá ze starého oděvu na nový. Tak tu sedí a sešívá kůže malých zvířat dohromady pro další, nový kus oděvu. Ještěže se u toho nenachodí, ale i tak je to nepříjemné a unavující. Jedině fakt, že mu dnes a včera alespoň trochu přibylo zásob, jej udržuje v naději, že bude skutečně časem lépe.

Jednou pozdě večer tu najednou před Iradisovým obydlím stojí člověk, oblečený od hlavy k patě do podivných kožešin, omrzliny na tvářích a usmívá se. Pak se zhroutil na zem. Iradis se smíšenými, naprosto protichůdnými pocity přistoupil k postavě, aby si prohlédl obličej příchozího ve světle hořícího vrbového proutku. Ten dobře osvětluje okolí a Iradis poznává dalšího mladíka z jejich kmene. Zřejmě nejen jejich skupiny letos poslaly za stejným úkolem mladé muže na tuto zkoušku. Mladík byl kost a kůže a Iradis jej podezíral, že je velmi špatným lovcem a nedobrým řemeslníkem. Jeho kožešiny nebyly sešity jemnými řemínky, ale navěšeny jedna přes druhou jako šupiny na řemenech. Hrůza! Zbytečná váha a nedokonalá izolace. Také žádné pasti sebou chlapec neměl! To už bylo velmi nezodpovědné! Iradis netušil, do jaké situace se jeho host dostal a že to, co vidí, má s mladíkovou šikovností pramálo společného. Na nic se však neptal. Sytil svého nového spolubydlícího vším, čím mohl a ten se překvapivě rychle zotavoval. Po pár dnech, když zachráněný zahlédl strašné Iradisovy rány, jako pominutý vyskočil a začal ze sebe zděšeně strhávat vlastní oděv. Nebylo možné jej zastavit. Donutil Iradise jak svou přesvědčivostí, tak nově nabytou silou, spálit nejen veškeré stávající šatstvo, ale i obydlí, ba i tu část výbavy, kterou mohl strávit žhavý popel ohniště. Ale to stále nebylo vše. Iradis si musel ještě oholit hlavu. Bez oděvu v chladném vzduchu pak nařezali každý hromadu rákosu, ze kterého si narychlo upletli dosti neumělé, ale husté pláště a hrubé boty. Ale to pořád nebylo vše. Nový mladík nutil zesláblého Iradise k dalšímu řezání rákosu. Bude jej potřeba na nové matrace, obydlí i na nové, daleko pečlivěji upletené svršky. Cizí mladík vyhrabal ze země dlouhé kořeny, upravil je a uvázal z nich oka. Ještě ten den navečer je umístil všude po okolí. Dnes budou mít sice jen rákosové placky, ale zítra už bude k jídlu i nějaký ten zajíc a s ním přijde i první kožešinka, kterou pak přišijí postupně jednu ke druhé, aby se znovu řádně oblékli.

  Iradis chápal, že to, co mladík podnikl, nebylo už pro něj nové a tak byl ve svých požadavcích skutečně velmi důkladný. Za přežití Iradise se musela zaplatit Duchům cena, kterou chtěli. A tak v posvátném ohništi muselo zmizet vše, čeho si tyto mocné bytostti žádaly. Iradisův nový průvodce jako by věděl, co se mu odehrává v hlavě. ,,Duchové severu ti skočí do oděvu a usídlí se tam! Není možné je jinak vyhnat než ohněm, který posvátně očišťuje vše kolem a pošle zlé severní Duchy nazpět do jejich veliké ledové říše na severu. Tam mají svá ledová obydlí, svoje vesnice i města, kde žijí v ohromném množství. Nelíbí se jim tam, to je pochopitelné, je jich tam mnoho a je jim tam zima. Proto se snaží proniknout k lidem, kteří jsou neopatrní! Ty pak umoří a utrápí horečkami a vyrážkou. Vše se musí měnit, větrat, udit a sypat práškem z heřmánku a dalších bylin! A když to nepomůže, zase je nutné se všeho, co neprojde ohněm, zbavit!“

„Oblečení proti chladu není jen tak!“ pokračoval. ,,Nosit oděv do zimy je ohromný závazek a také zároveň velmi složitý rituál, který i tak nemusí pomoci a člověk nakonec zemře, protože jej zlí Duchové doslova pozřou zaživa!“ skončil svou řeč cizí mladík s pohledem upřeným kamsi do vnitřních dálav nepříjemných vzpomínek.

,,To vím, ale neměl jsem vůbec představu, jak do krajnosti je nutné věc provést,“ pokýval hlavou Iradis s výrazem údivu i strachu. ,,O oděvu a očistě tady na sněhových pláních víš své a jsi pánem nad tajemstvím zlých severských Duchů!“ zakončil obdivně Iradis rozhovor.

Třetí den od ostříhání Iradisovi konečně zmizela horečka a naopak mu přibyly v hlavě nová podezření. Přemítal nad tím, že díky tomu, že se tento mladík ztratil své skupině a našel Iradisovo obydlí, zachránil tak život nejen sobě, ale i jemu. Zřejmě mu řídil jeho kroky nějaký vlivný a dobrý Duch. Cizí mladík byl jistě dobrý lovec s oštěpem nebo vrhací holí, ale umění výroby pastí a jejich užívání na sněhu mu bylo očividně Duchy zapovězeno. Zemřel by tu hladem. Své nedostatky však vyrovnával jinak. Ze zelených mechů sebraných u pat kamenů udrtil rostlinou kaši, kterou teď nutí Iradisovi. „Jedině tak si zachováme dostatek životadárných látek, darů dobrých Duchů, aby se nám navrátilo plné zdraví!“ A to se opravdu brzy stalo. A když byl chycen do pasti první zajíc, Iradis jeho kůži zpracoval na tenké řemínky, ze kterých vyrobil oka na zajíce raději podle vlastních zkušeností. Teprve poté jim nastaly bohaté dny hojnosti. Po dalším týdnu se onen mladík sebral a vyrazil sám dál na sever za svou skupinou. Jen Iradis tu zůstal, protože věděl, že se na něj spoléhají jeho přátelé. Podle dohody sem dojdou jako do spižírny, kterou nyní plní zaječím masem. Odpočinou si zde a pak vybaveni zásobami, které pořídil, půjdou společně na jih domů.

Zatím mu však nezbývá než čekat, ale je to již radostné čekání, ne živoření a hra v ruletě se smrtí, kdy není jisté, zda se dožije druhého dne. Iradisovi se honí hlavou všechno možné, je již při síle a velmi by si přál vyrazit za ostatními a připojit se k nim. Co kdyby tady někde schoval svou zásobu zmrzlého masa a zkusil je najít? Ale jejich stopy jsou dávno pryč a bez nich to je v tak velké zemi téměř nemožné. Snadno se s nimi může minout. Ale mohl by je z nějakého lepšího vyvýšeného místa alespoň vyhlížet, zda se nevracejí. Snad se jim nic zlého nestalo a brzo se tu objeví. ,,Kdybych se tak teď mohl nějakým kouzlem podívat, co se jim právě děje, kde jsou a co podnikají,“ vydechl své přání zamyšlený Iradis.

 

Několik set kilometrů odtud tou dobou právě stanula čtveřice mladých mužů na břehu nekonečné, širé vodní plochy. Sníh končil pláží a šedavě modravá hladina moře se pohupovala v tisících malých vlnách. Jeden z mladíků se sehnul, aby do vody ponořil prsty, pak k nim přičichl a pomalu, opatrně si prsty olízl. Zprudka udiveně ucukl.

Jejich cesta byla dovršena!

A nejen, že nabrali spoustu soli z vyschlých kaluží na skaliscích, ale lovili zde také vrhacími holemi četné mořské ptáky. Jejich maso pak ukládali do sněhu, aby zmrzlo a posloužilo jim na zpáteční cestě. Bylo ho ohromné množství a kdyby jej nemohli táhnout na vleku, nikdy by jej neunesli. A nyní rychle domů!

Mysleli na chudáka Iradise, v jakém jej asi najdou stavu. Starší Berntin a Kairob měli podezření, že se Iradis před nimi stavěl za zdravějšího, aby jej tam v klidu nechali samotného. Kdo ví. Mohou jen doufat, že nenajdou jen kosti vlky a liškami roztahané po planině nad břehem severní řeky.

Z jedné strany se jejich Duše těší na setkání s ním, z druhé mají velké obavy, co naleznou. Tíseň a neklid je tím větší, čím blíže jsou místu, kde na ně Iradis má čekat. Už narazili na správnou oblast a jdou nyní po břehu řeky a rozhlížejí se a pátrají po známce osídlení. V tom Lakitosův prst vystřelil vzhůru k holé větvě borovice. ,,Támhle! Fáborky!“ A opravdu, na stromě se ve větru zvesela třepetají široké řemínky kůže, které tam v hojnosti uvázala lidská ruka.

Po radostném objevu se však očím čtyř mladíků naskytl strašný výjev. Stržené obydlí, prázdné díry v zemi, které výmluvně ohlašovaly, že někdo bezohledně vybral zásobnice masa, neobtěžujíc se po sobě tu spoušť alespoň na oko zakrýt. Snad medvěd? Lev? Drzý rosomák? Kolem jsou však jen lidské stopy! Berntin odklízí spadlou rákosovou střechu zřícenou na zem a... ,,Duchové!“ nedokázal potlačit zděšený výkřik. Pod ní... hrůzný pohled! Na břiše obličejem k zemi na loži někdejší podlahy obydlí bezvládně leží člověk s krátkými vlasy a zakrvácenou hlavou. Jeho tělo je ještě vláčné, snad byl zabit nedávno, jinak by byl ztuhlý mrazem na kámen. ,,Jde s ním hýbat, třeba je živý!“ doslova zakřičel Kairob, který otočil hlavu muže na bok a v příštím okamžiku zděšeně couvl tak, že narazil na Tzuše, kterého srazil k zemi. ,,To je Iradis!“

Okamžik hrůzy a překvapení vystřídal prožitek soucitu a lásky. Mladíci zvedají opatrně Iradise, zahřívají jej, ošetřují mu jeho rány. Kairob drží Iradisovu hlavu opatrně rukama tak, aby se příliš nehýbala. ,,Iradisi! Iradisi!“ slyší zraněný jakoby z dáli. Pomalu otvírá oči a tiskne alespoň na chvíli ruku jednoho z přátel.

Iradise se podařilo probrat, nyní stále zvrací, stěžuje si na bolest a motání hlavy. Ale je živý!

Co se tu stalo? Berntin a Tzuš procházeli stopy kolem tábora a přišli s jediným vysvětlením. Někdo Iradise praštil přes hlavu něčím velkým a těžkým a pak vykradl zásoby masa. Šlo o sprostou krádež a museli to být lidé! Tou dobou do sebe Iradis vpravuje spoustu teplého čaje. Mohl tu ležet jak hodiny, tak dny. Měl štěstí, že zločinci rozbili i jeho obydlí a shodili na něj střechu. Její silná rákosová vrstva izolovala dokonale jeho tělo před chladem a mrazem a zároveň mu dovolovala dýchat. Pod sebou vrstvu rákosu a kožešiny, na sobě oděv a na něm zase vrstva rákosu.

,,Zásoby! Co zásoby? Tady toho bylo strašně moc! Co teď bude?“ vyrážel ze sebe Iradis, když přicházel více a více k sobě. Ale marná byla jeho snaha vzpomenout si, co se stalo. V takovém stavu nemohou s Iradisem jít, bude potřebovat minimálně několik dní absolutního klidu na lůžku. ,,Zásob máme stále dost, mořští ptáci, coby pozdrav moře, jsou s námi a ty jej budeš užívat spolu s námi!“ pravil slavnostně Kairob. Druhý den se cítil Iradis o moc lépe. Následky otřesu mozku rychle ustupovaly. Naštěstí to nebyl ten případ, kdy musíte celé dny ležet nehnutě na posteli, jinak se vám přitíží. Proto se už třetího dne ráno všichni chystali k odchodu. Když vtom najednou Iradis zamával rukama, otočil se a sám beze slova vyrazil na opačnou stranu. „On se pomátl! Kam jde?!“ volal na ostatní Tzuš, který to viděl. Mladíci udiveně sledovali, jak si Iradis klekl před veliký kmen stromu a jal se pod ním cosi usilovně vyhrabávat. „Tady je to!“ znovu se vrávoravě napřímil a usmál se. To už k němu všichni zvědavě běželi. Z pod sněhu se na ně usmívaly nařezané kusy masa, proložené vrstvičkami drceného zeleného mechu. ,,Tak tuhle zásobárnu nenašli!“ Konečně si Iradis připadal užitečně. Zatímco pokračovali na jih k domovu, vypravovali si vzájemně, co kdo zažil. Cesta rychle ubíhala a když se před nimi z mlhy vynořily ohromné siluety vysokých hor, byli radostí bez sebe. Tyto překročit a budou zase doma! Iradise jen trápilo, že si stále nevzpomněl, co se stalo s jeho zásobami. Nepamatoval si nic z toho, co bezprostředně předcházelo jeho zranění. Celý den mu vypadl z hlavy a to se mu snažili Berntin a Tzuš napovídat podle toho, co zjistili ze stop. Motali se tu tři lidé, dvoje velké stopy a jedny menší. ,,Nechci nikoho podezírat, ale nebyli exkomunikovaní také tři?!“ zeptal se Kairob. Lakitos hned dodal: ,,a menší nohy by měla ta žena!“ Následovalo ticho. Každý sám usilovně přemýšlel. Bylo to přece jenom příliš daleko na severu, než kde trojici potkali. A co víc, procházely tudy také skupinky vlastních lidí ke zkoušce a někteří mladíci mohli být velmi zoufalí a mohli se pokusit o krádež. ,,Ale to snad ne, leda by jim zlí Duchové zatemnili mozek!“ začali své úvahy zase řešit nahlas a vzájemně. ,,Možná, že to patří ke zkoušce a mají v tom zlí Duchové prsty více, než si myslíme,“ připustil Iradis, který už dlouho přemýšlel, kdo jej připravil o kus vzpomínek a zlí Duchové byli ideálním viníkem.

Ale otisky nohou a rukou, které našli Berntin a Tzuš vyprávějí stručný a jasný příběh o zákeřných lidech, neštítících se ničeho.

,,Dějí se tu šílené věci, krádeže a přepadení! To jsou věci, které jsou nám cizí!“ Nelíbí se mi tu, mám strach!“ přiznal se Lakitos.

,,To bude dobré, prostě budeme jen dál velmi opatrní a držet hlídky, aby nás někdo nepodřezal ve spaní!“ rázně pravil Kairob.

 

 

 

 

 

Domů

 

,,Buď vítán ten, jež se vracíš z dálav koutů světa širého! Buď vítán, poutníče, posaď se a dopřej odpočinku svým údům cestou utrmáceným a vyprávěj, co se děje v zemích vzdálených, jací lidé tam žijí, v čem jsou zcela jiní, v čem hned stejní jako my. Pověz nám, jak plynou jejich dny v proudech času. Co v jejich obydlích vzkvétá k potěše Duše jejich a rozpovídej se také o zvířectvu z oněch dálav, o lovech pro nás nezvyklých, vždyť lačni jsme po mravech lidí nám zapovězených. Nechť nasytí se náš hlad po příbězích z míst nám nedostupných a exotických. Přenes nás, poutníče nám vzácný, do krajů, jež ve svých mocných rukou drží síly nám neznámé. Spravuj nás o moci Duchů, jež obývají ty vzdálené kraje, o jejich kouscích a záměrech, ať zvíme mnoho o tom, co vzdáleno přirozenosti světa našeho, by bylo to od nynějška našim srdcím skrze naše uši nám blíže...“

Centrální Chémové, krátký úryvek z příběhů o domově, před 761 847 roky

 

Iradis se držel trochu stranou od ostatních mužů. Jednak jej rozčiloval sebemenší hluk a hlava stále pekelně bolela, ale také se necítil dobře kvůli tomu, že působí svým druhům stále potíže. Naopak Kairob a Berntin si byli jisti, že jim naklonění mocní Duchové to zařídili tak, aby Iradis získal znalosti, jak se zbavit zlých Duchů, kteří způsobují severskou nemoc. A taktéž věřili, že útokem na Iradise odkryli exkomunikovaní své úmysly a nyní, když jsou všichni bdělí, nehrozí jim od vyhnanců tak bezprostřední nebezpečí. Nemohou je úplně překvapit. Oba mladící v duchu litovali Iradise, že to odskákal za všechny ostatní a to pěkně zostra. Navíc byli zcela vážně přesvědčeni, že si Duchové vybrali ke svým záměrům Iradise, což bylo považováno za velkou poctu. Jak rozdílné myšlení a pocity, když jste jen o trochu méně racionální. Jak osvobozující může být víra, jak deprimující realita.

Iradis, který měl blíže logice a filozofování, si musel mnohokrát opakovat, že na svém vlastním zdržení a nedotažení cesty skutečně jen vydělal. Osvojil si dovednosti, jak se zbavit zlých Duchů, stravujících jejich těla. Snad se tato zkušenost ukáže cennou. Jak o tom tak přemýšlel, dospěl k závěru, že jeho přátelé neprošli tak důkladnou očistou a že tedy než se setkají se svými skupinami, musí projít všichni stejně přísnou procedurou jako on a zcela se zbavit věcí, které mají. Jistě v jejich šatech a vlasech sídlí ukrytí a číhající, podlí a smrtící severští Duchové. Jen tak spí a čekají, než přijde jejich chvíle, aby se dali svými ostrými trápitelskými zoubky do nebohých dětí a překvapených žen, ba do nic netušících a zcela nepřipravených mužů.

Člověk by velmi rád držel svůj osud ve svých rukou, holedbaje se svou silou, svým rozumem a prohnaností, ale pak přijde nemoc a kdesi uvnitř těla se odehrávají veliké bitvy bakterií, virů, makrofágů a nevím čeho ještě a najednou je závislý na věcech, které nijak neovlivní a s jeho vědomím a schopnostmi nemají pranic společného. Takové infekce by bez nejmenšího mrknutí oka vyhlazovaly celé populace.

Než se tedy setkají se svými lidmi, musí si všichni vyměnit šaty a ostříhat své dlouhé, krásné vlasy. Tzuš přemýšlel, jestli by nestačilo namočit je jen do něčeho jedovatého, co by zlé Duchy vyhnalo. Možná by to samé pak účinkovalo lépe a rychleji než odvar z heřmánku i na zapařená místa pod teplým oděvem, kde se rády drží velmi nebezpečné infekce. Ale toto je zcela předčasná otázka. Musí ještě projít veliký kus země, než se setkají se svými kmenovými skupinami. Zatím se budou pohybovat po velmi chladné krajině a svoje teplé oděvy budou ještě potřebovat. Kdyby je nyní, kdy síla zimy stále roste a kraj se pokrývá vyšší a vyšší sněhovou nadílkou, nahradili jinými, situace by se stejně opakovala. Teprve až budou moci nosit takové oděvy, o které jsou zvyklí se dobře starat, pak bude vše v pořádku.

Toho dne konečně narazili na velikou, nezamrzlou řeku, postavili vor a přeplavili se na druhý břeh. Ještě téhož večera našli na jednom kopci mezi větvemi stromu dlouhou tyč s fáborky. Místo označovalo nynější území jejich kmene, tedy jeho nejsevernější část A to asi o sto kilometrů jižněji, než jindy. Dole pod stromem našel Berntin domluvené značení kameny, které vždy ve dvojici udávaly směr, kterým se vydal kmen za novým zimním sídlištěm. Odtud začala být cesta pro naše mladíky příjemnější. Vítr totiž občas zcela rozfoukal mraky a odkudsi z jihu sem začal proudit příjemný, teplejší vzduch. Bylo možné sledovat příchod prvních náznaků jara, ale oni dobře věděli, že se počasí jistě ještě několikrát zvrátí zpět na stranu zimy, tak jak se to děje posledních několik málo roků.

Uběhlo spoustu času od doby, co se pětice hochů vydala na sever. Výprava trvala celou zimu. A nyní končí! Všichni stojí na návrší a jejich oči pozorně pátrají v širé krajině. Jejich pozornost však neupoutal monumentální, panoramatický výhled, ale slabý proužek dýmu stoupající nad jedním místem mezi kopci. Tam je oheň! Tam budou i lidé!

Jak nevýslovně se mladíci těší domů a ačkoli jsou značně utrmáceni dlouhou cestou, míří teď k cíli obdivuhodně rychle a odhodlaně, jako by se všechna únava vytratila.

,,Stát!“ ozvalo se pojednou kdesi před nimi. ,,Vůbec se nepřibližujte!“ pokračoval hlas, který k nim promlouval přes křoviska, takže stále nevěděli, kdo jim nařizuje, aby dál nepokračovali v cestě. ,,To jsme my! Berntin, Kairob, Iradis, Tzuš a Lakitos! Vracíme se z výpravy, ze zkoušky odolnosti a moudrosti, abychom se stali velikými a mocnými muži!“

Přijetí bez vítání a objímání.

Následovala očista na izolovaném místě opodál od ostatních. Ostříhání vlasů ošetření ran a ranek utržených na cestě. Nemuseli si však nyní plést provizorní rákosové pláště. Jakmile shořely staré, použité oděvy a oni se umyli, dostali zcela nové, již připravené, které tu na ně čekaly na uvítanou. Ještě nějaké dny tu budou žít bokem a v osamění od ostatních lidí, budou dostávat jídlo a jejich posledním úkolem bude věnovat se sami sobě a svému uzdravování.

Teprve za pěknou řádku dní, kdy se zacelila poslední jizvička a zahojil poslední škrábanec, konala se ohromná slavnost, při níž byli pozváni do velkého tábořiště několika spojených skupin kmene. Tanec, ozdoby, světlo ohně proti noční obloze, bubny, bicí dřívka, chřastidla a zpěv. Vše velkolepé a romanticky vyznívající a přesto tak živé, podmanivé, že to všechny přítomné vtáhlo přímo do dění života, rovnou do víru tance v rytmu hlubokého, pronikavého hlasu velkého bubnu, vyrobeného z veliké kůže, napnuté na několika k sobě svázaných, do kruhu ohnutých větví vrby. Naše pětice seděla na zvláštním, vyvýšeném místě, dívky před nimi tančily a snažily se na ně udělat dojem, což se jim dařilo dílem pro jejich snahu, ale musíme přiznat, že velkým dílem také proto, že mladíci prostě velmi dlouhou dobu žádné dívky neviděli.

Tělům mladých mužů se za poslední dny odpočinku zcela vrátila síla a tak zde nemuseli být jen nezúčastněnými diváky. Vyprávěli o svých dobrodružstvích, o světě zimních Duchů, o setkání s exkomunikovanými, o setkání s mladíkem jiné skupiny a o strastech, ale i radostech při shledání i dosažení cíle.

Oplátkou se dozvěděli, co nového se u nich doma zatím odehrálo, co bylo uloveno, kdo co velkého dokázal, co veselého kdo zažil. Ale nechyběla sdělení, jaké že zprávy přinesli nový sousedé. Starší lovci vyprávěli, že i jiné skupiny mezitím vyslali své mladíky na sever. Oni byli poslední výpravou, která se vrátila. Ale vrátila se šťastně. Jinde to nedopadlo tak dobře. Návrat domů vůbec nebyl samozřejmostí. Jak se později ukázalo, dosud nedorazil například onen mladý muž, který se střetl s Iradisem a radil mu v boji proti infekci. Nakonec si Duchové severu vzali jeho život. Se svou skupinkou odvážných chlapců skládajících zkoušku se již nesetkal. Ztratili se vzájemně na rozlehlých rovinách severu a marně jej jeho druhové hledali. A nebyl sám.

Nyní, když vešlo ve známost, že na severu je možné zemřít nejen na zlé nemoci, ale také podlehnout zákeřným násilníkům, bylo zřejmé, že cesta byla horší, než se předtím zdála.

Dnes v noci bylo pět mladíků prohlášeno za muže a to za muže se zkušenostmi celých mužů, obdařené dary moudrosti při velké fyzické síle a odolnosti. Jen Iradis stál trochu bokem. Všimla si toho trojice smějících se děvčat. Dívky zmizely v davu, aby se pak vynořily přímo před Iradisem. Sesypaly se na něj a všechnu svou péči věnovaly jeho hlavě. Vlasy měly sotva pár centimetrů, ale šikovné dívčí prsty přivazovaly ke krátkým  pramínkům tenounké, dlouhé řemínky. Za hodinku měl Iradis naprosto nevšední účes zvláštního, geometrického tvaru. Jeho sebevědomí opět stouplo, když cítil, jak se mu jeho nové, umělé vlasy dotýkají tváří, krku i ramen. Byl spokojen.

Rozmlouval a tančil s krásnými dívkami a bylo mu dobře. Viděl zde mnoho přátel a příbuzných, ale nyní jako by sem už nějak nemohl zapadnout. Poznal naprostou svobodu, poznal svoje ohromné možnosti a když se nabažil pozornosti druhých, začal se těšit na další dlouhou a dalekou loveckou výpravu, kdy zase zmizí z tábora na několik dní či týdnů.

 

 

 

 

 

 

 

Na  vlnách  azuru

 

Toho dne, kdesi daleko od Iradise, snad až na opačné straně zeměkoule, bylo daleko tepleji. A kdyby jen tepleji, bylo tu doslova horko. Zatímco lidé v Evropě či konkrétněji v jejím středu zažívali tehdejší normální počasí, které bylo chladnější než je tomu dnes, tady mezi Jávou a Austrálií panovalo velmi pěkné, tropické počasí. Období monzunů a dešťů pominulo a tak téměř nazí lidé se koupou v moři, kde sbírají měkkýše, chytají ryby a kraby nebo se plaví na svých rychlých lodích. I zde je mnoho mladíků jako je Iradis, Kairob nebo Berntin. Také oni se účastní svých iniciačních obřadů a také zde se někdo sem tam dostane do vytržení mysli a slyší hlasy Duchů, kteří chtějí škodit nebo pomáhat. Proč jsme se z celé té ohromné planety plné lidí zastavili až zde? Protože i zde má, podobně jako Iradis, podstoupit zkoušku dospělosti čtveřice místních chlapců. Jejich úkol je však jiný. Také mají odcestovat na svoji dalekou výpravu a i oni se na ni dlouho připravují. Odřezávají kusy ostrých, neforemných kamenů bambusová stébla, silná jako stehno muže. Z těchto dlouhých, dutých tyčí pak svazují štíhlý, ale bytelný plovák. Ten je základem trupu jejich rychlé lodi. Ještě umístí na palubu mříž z příčně svázaných, krátkých bambusových tyčí, položí na ně ručně pletené rohože a přiváží k nad vodu mířící zádi i přídi veliké, prázdné koše. Do těch se pak přidají věci na cestu. Nádrž ze sladkou vodou skončí přímo v konstrukci plováku, pod čárou ponoru. Stačí dva otvory v jednom bambusu mezi koleny stébla. Do jednoho lijete vodu a z druhého se tlačí vzduch pryč. Pak se otvory pečlivě ucpou, ale pomocí tenkých, dutých, bambusových stébel se dá k vodě kdykoli dostat. Je to jen železná zásoba pro všechny případy. Na jejich cestě se s ní přímo nepočítá. Mladíci nyní zkouší svůj nový člun a jezdí s ním kolem pobřeží, ovládajíc jej pomocí bambusových pádel. Ty zůstanou také ve výbavě lodi, ale pro daleké plavby bude lepší, když se na palubu umístí malý žebřík z bambusu, upevněný jedním koncem vzhůru pomocí dvou tyčí a na jeho vrchol se pak uváže bambusová rohož. Pak už jen stačí, aby se do této plachty opřel vítr a loď se rozletí po hladině, že stačí jen natáčet plachtu a pomocí pádel na zádi korigovat směr plavby.

Zásoby jsou naloženy, mladíci nachystáni i nazdobeni na tuto cestu za obzor a ještě naposledy z výšky hory na pevnině sledují daleký ostrov před nimi. Nyní sestoupí k moři na pobřeží, aby květinami nazdobenou loď dostali na moře pomocí desítek paží ochotných mužů a žen jejich kmene. Zpěv a bubínky a loď mizí v záři dopoledního slunce jako tečka v modři moře. Chlapci jsou štíhlí a lehcí a loď plná vzduchu ve svých četných bambusových komorách je nese jako vlna racky. Dva mladíci vpředu řídí plachtu, aby náklon byl ideální a vzadu zase jiní dva drží směr zanořenými konci pádel. Dívají se před sebe na vrchol hory ostrova. Pokud vítr vydrží, dojedou k ostrovu již za několik málo hodin a pak jej budou celičký objíždět. Budou lovit a spát na jeho plážích, poznávat nová zákoutí jeho pobřeží a sledovat mořské ptáky, vodní želvy, vítr, slunce a noční souhvězdí.

Vedle lodě plavou dva žraloci. Chlapci je dobře znají a nemohou jim nahnat žádný strach. Od mala žijí spolu s mořem a nesčetněkrát si hráli už jako děti i s mláďaty těchto dravců. Tak jak je pro tyto lidi samozřejmá loď, je pro ně samozřejmý i žralok v moři či pták na obloze.

Co však pro ně není samozřejmé, je fauna ostrova, na který nyní plují. Bude to pro ně nový svět, ale ne zas úplně. Každý z nich byl už na vzdáleném ostrově několikrát, ale vždy jen na nejbližším břehu na návštěvě u příbuzných a to jen jako pasivní pasažér v rukou dospělých lodivodů. Teď je vše jen na nich. Loď pěkně rozráží nevysoké vlny, drží rychlost i směr. Cesta zatím ubíhá bez potíží, ale na moři nemusí být vždy a vše stále pohádkově romantické. Stejně tak jako v horách, i zde je počasí vrtkavé a rychle se může změnit, i když touto dobou má být ještě dlouho krásné a pro plavbu ideální. Ano, a ke změně v poslední čtvrtině cesty skutečně došlo. Vítr prostě ustal. To, co z něj zbylo, sice udržuje moře v pohybu, ale na posun lodi je to málo. Mladíci začínají pociťovat ohromnou hloubku pod lodí a představují si, jak pod nimi plave nespočet obludných příšer, které žijí v bezedném podmořském kraji v tmavých hlubinách, kam se světlo dne nikdy nedostane. Hlubiny vod byly pro ně zároveň místem přízraků paralelního světa Duchů. Když stále plujete a máte situaci pod kontrolou, je všechno v pořádku, ale v momentě, kdy tomu tak není a moře má navrch, cítíte se jako mraveneček v rukou obra. Slabost a strach vás přemůže a snadno propadnete panice. ,,Vezměte vesla a ráz, dva...“ zavelel někdo. ,,Takijóú hatáj, takijóú natéhrrr! Takijóú hatáj, natéhr, rakéhém hatanáj....“ rozeznělo se od úst k ústům a loď rychle vyrazila kupředu. Strach nebo úzkost zmizely. Mladíci cítili, jak se jim mění tělo vlivem hudby a jejích dávných slov. Najednou se sami proměňují v hrdiny, o nichž zpívají a jež píseň opěvuje. Bambusové tyče, ze kterých byla zhotovena vesla, byly po celé délce posledních internodií rozříznuty a rozevřeny do stran, aby tak získaly plochu, vhodnou pro záběr ve vodě.

I když pádlo sice nevypadalo jako široké a bytelné, dřevené prkno, bohatě stačilo na svou práci. Vlastně dobře rozjet malou loďku dokáže i obyčejný, poměrně tenký klacek. Tady se šířka plochy pádla nahradí délkou a když se s ním člověk naučí zacházet a dobře jej vykrajuje z vody, je to velmi spolehlivý nástroj. Asi dvě stě metrů od lodi na pravoboku vyrazil z hladiny ohromný sloup vodní páry. Chlapci se vykláněli z lodi a namáhali zrak, jak se snažili zjistit, co že to bylo. Jak loď uháněla, dostali se v příští vteřině do takového úhlu, kdy ještě zahlédli zřetelné zbytky vodních par a poznali, že původně to nebyl jeden gejzír páry a vody, ale dva. Jen se první skrýval za druhým. ,,Čamala!“ zavolal někdo s úsměvem. ,,Edga Čamala, Lafaes so Čamala!“ s úlevou zavolal někdo zezadu lodě. Ano, byl to jen obří kytovec, který vypustil ze svých plic starý vzduch. Tohle je moře, jak má být, vše je vpořádku a teď se bude zpívat o vorvaních nebo velrybách či snad kulohlavcích? A nebo o ohromném plejtváku? Která píseň bude zaručeně chybět, bude ta o obřím, masožravém žraloku, který už pěkných pár set tisíc let v mořích chybí. Jedna obluda se tedy může vyškrtnout. Ale na ostrově takové škrty zatím neproběhly a tak se tam na mnoha místech stále dá najít všelicos neuvěřitelného. Co chlapce nyní trochu překvapilo a vnitřně napjalo, byl fakt, že za půl hodinky by mohli být na souši, jenže to není jejich úkolem. Nyní zatočili podél pobřeží a poplavou celý zbytek dne pořád dál podél ostrova. A protože je ostrov velmi dlouhý, jejich výprava bude také dlouhá. Navíc se nesetkají s lidmi dříve, než na konci výpravy, těsně před odjezdem z ostrova. Právě teď začal znovu foukat vítr a tak mladíci rychle složili pádla a chopili se plachty a kormidel. Loď uháněla a prořezávala stále větší a větší vlny. Čím více foukal vítr, tím rychleji jeli po hladině, ale tím také byla jízda divočejší a krkolomnější. Občas se vrcholky vln převrátily a chlapci museli projet jejich tříští. Sotva ti vzadu stačili zabrat do pádel tak, aby je zkroutili na tu správnou stranu, kdy se celá loď postavila více čelem proti vlně. Neměli žádný zájem na tom, aby je tady nějaká vlna převrátila. K pobřeží je to pěkně daleko a slézat na moři z lodi se nemá, aby vás Zlý Duch hlubin nestáhnul pod vodu. Někdy na to mohou stačit i drzí žraloci. Ale když zaujmete hned tu správnou polohu, nepůjdou po vás a vy klidně znovu vylezete na trup lodi, i kdyby byla přetočená. Téměř vše potřebné je uvázané k lodi, tak není důvod ke skutečné panice. Když jednoho z mladíků učil tatínek o moři, říkal mu, že je moře jako oheň, ale oheň sám nevyskakuje z ohniště a nejde se podívat, co dělají sousedé. ,,Když dáš ohni málo potravy, bude tě poslouchat. Moře neposlouchá nikdy. Dělá si samo, co chce, jako svéhlavá žena!“

Teď si to onen hoch vybavil a usmál se. Nedávno se sblížil s jednou dívkou, vše bylo báječné a už se těšil na slavnost Hegerai, aby si jej dívka vybrala a žili spolu jako muž a žena v jednom obydlí. Jenže všechno bylo jinak, najednou se s ní nemohl na mnoha věcech vůbec domluvit. Pak jen plakala nebo nadávala. Jednou se smála, jindy nemluvila. Snažil se co nejvíce proniknout do jejího myšlení, dělal vše tak, jak jej učily zvyklosti a dobré mravy, i tak bylo vše málo, vše bylo velmi nejasné a bolestné. Podivné. Teprve až teď si vzpomněl, jak to tatínek myslel, když říkal, že moře je jako svéhlavá žena. Tady daleko od ní přemýšlí, že ji má sice velmi rád, ale život s ní by byl učiněné peklo. Jako by on neexistoval, prvotní jsou jen její nálady a nápady a její prožitky a všechno, co má ona kdesi uvnitř v sobě, musí ven a pak, když je ona smutná, chce, aby i on byl smutný a když je ona veselá, zase chce, aby i on se radoval. Mladík doufal, že budou mít vlastní společnou náladu, vlastní dobrou náladu z toho, že jsou spolu, že jim bude prostě spolu dobře, ale tak tomu nebylo. Stala se pro něj takovým duševním závažím. Nevyzpytatelným elementem. Najednou jej překryla vodní tříšť odshora dolů. Vdechl slanou vodu, rozkašlal se a jen stěží sípal: ,,Co se děje?!“ Měl ještě sevřené oči plné štiplavé soli, když uslyšel vzrušené hlasy ostatních: ,, Ty spíš?!“

Když se mu podařilo otevřít pálící oči a rozhlédl se kolem, zjistil, že se na něj všichni dívají. ,,Duchu vodstva! Proč jsi nepřitáhl plachtu?“ Druhové si ho nechápavě prohlížejí a mladíkovi dochází, že únava z veslování, slunce a nyní zapředení se do vlastních myšlenek jej vytrhly z reality natolik, že se na hony vzdálil svému úkolu, na vzdouvající se moře hleděl zcela nepřítomně a nevnímal rostoucí vlny.

Mladíci pobíhají po palubě a upevňují vše, co povolilo. Pak rychle nastavují příď lodi naproti další, veliké vlně. A jakmile ji zdolají, otáčí se o sto osmdesát stupňů přídí směrem k ostrovu. Nyní na ně budou útočit vlny zezadu. Ještě, že je jejich záď podobná přídi a i ona dokáže rozřezávat vlny. Plachta se napjala a vede loď rychle k pobřeží. Jeden s chlapců dokonce odvázal kus rohože z paluby a navázal ji k plachtě, aby zvětšil její plochu. Musí co nejrychleji pryč!

 

 

 

 

Lebka

 

Bylo by značně alibistické, opustit mladíky manévrující na vzdouvajícím se moři na dohled ostrova a předstírat, že je velké vlny rychle dopraví do bezpečí mělké, pobřežní vody, odkud je souš takříkajíc na dosah ruky. Ono je to přece jen trochu jinak. Tady v hluboké vodě se tu a tam může kdykoli objevit veliká a nebezpečná vlna, ale u pobřeží je hotové peklo. Když zamíříte blíže k pobřeží, kde bude mělčeji, tlak vln vyžene sloupce vody ode dna nahoru a teprve tady bude jistota těch nejzákeřnějších a nejzáludnějších vln, které tu nejsou nějakou statistickou, občasnou nahodilostí, ale pravidelnou a velmi, velmi častou jistotou. A co teprve přistání s lodí, to je skutečný zápas a zúročení roků zkušeností. Už jen vybrat správné místo, neuváznout na podvodním skalisku, které ani pořádně nevidíte, bude těžké. Načasovat si správně přiblížení, nenechat se vymrštit na skály, na kterých by se rozbila loď a polámaly všechny vaše kosti.

Nejlépe je najít nějakou zátoku nebo příhodný záliv a při nejhorším alespoň malou, písečnou pláž, kde budete sice lámáni na obřích a obtížných vlnách, ale pokud se už rozhodnete pro tuto sprchu a vytrváte, jistě za chvíli budete stát nohama na pevné zemi.

Oči mladíků sledují pobřeží velmi pozorně, pohledy jim těkají a propátrávají pobřeží metr po metru. Strávili na moři další hodiny. Několikrát už dokonce zamířili k pobřeží, ale když sledovali hrůzné divadlo zápasu divokých skal a hučících vln, které se z nenadání před nimi vynořilo, vždy raději vymanévrovali dále na moře. Teprve pozdě večer se jim podařilo přistát a to až v bezpečné, správně situované zátoce. Nechtěli riskovat poškození plavidla, na kterém jsou nyní zcela závislí. I opuštění lodi bylo provázeno nejedním dramatickým okamžikem. Bylo třeba vyskočit na velké balvany, popadnout konec lana a za něj loď v tu pravou chvíli rychle vytáhnout co nejvíce z vody. Ale nejlepší nakloněné kameny, po kterých by se dala loď vytáhnout, rozpoznali chlapci, až když slezli z lodi na nízká skaliska. U toho se dva z nich stále dívali kamsi pod loď na podivný, veliký, bílý kámen, který byl podezřele lehký a voda jej natáčela tu na jednu, tu na druhou stranu. Nemohli se vůbec soustředit na zabezpečení lodi. Onen pohyblivý kámen nebyl jen tak obyčejný kámen, ale pořádný, protáhlý balvan, dlouhý jako polovina člověka, ne-li víc. A přesto s ním voda snadno cvičila. Mladíci už měli podezření, tvary jim připomínaly dobře známý objekt. ,,Ale v téhle velikosti, to je přece nesmysl!“ vykřikl jeden z mladíků a tvář mu ztuhla hrůzou. Bílý předmět sebou zrovna házel kdesi pod lodí asi v hloubce dvou a půl metru a byl vidět, jen když se pod ní vzedmula vlna a hladina se přestala zrcadlit. Bylo nutné, aby se uklidnili a nejprve zajistili plavidlo.

Teprve když se lana chopili tři chlapci a táhli loď na plochou, z moře vycházející, kamennou lavici, osvětlilo zapadající slunce podivný předmět a velká vlna ve svém průčelí dovolila vhled pod vodní hladinu. Vodní masa obrátila onen předmět vzhůru nohama a najednou se směrem nahoru tyčily dvě dlouhé řady ohromných, špičatých zubů.

Chlapec, který to spatřil, vykřikl úlekem. Jen jediný z jeho druhů věděl, proč. I jemu zatrnulo u srdce hrůzou. Také tušil, co se snaží jeho kamarád rozpoznat, zatímco hlídá bok lodi, aby nenarazil na vyčnívající hranu nad vodu nakloněného balvanu.

Loď je konečně zpola vytažená ven z vody. Nedá se více, neboť ohromná váha vodní nádrže zamezuje větší manipulaci s plavidlem. Příruční zásoby mladíci odvázali a vynosili dále od břehu pod malé abri, kde si hodlají postavit provizorní tábor. Přenosili sem i rohože a hlavně příruční zásobu pitné vody. Nesmí chybět ani jídlo a souprava na rozdělávání ohně.

Pak se chlapci jali shromažďovat dobře vyschlé, mořem vyplavené dřevo, které uvázlo na okolních skalách. Přitom se přibližovali a zase vzdalovali od onoho místa s hrůzným nálezem a ti dva, co věděli, byli jak se patří nervózní. Nakonec napětí třetí ze skupiny nevydržel a zvolal: ,,Tak co se to děje?! Co to tam máte? Děláte, jako by tam byla mrtvola vašeho příbuzného!“ Jeden ze zasvěcených mladíků vzal druha za rameno a vedl jej k plochému balvanu s ostrou hranou, pod nímž na dně zátoky ležela vybílená veleobří lebka neskutečně ohromného varana. Oba dva s nálezem ještě neseznámení mladíci přes svoji tmavou kůži zbledli a s hrůzou pozorovali, jak si moře pohrává s ohromným ostatkem, kdysi ještě ohromnějšího draka.

,,Duchové dobří! Stůjte při nás! Kam jsme se to jen dostali!“ vydechl nejmladší člen výpravy a hlas se mu při tom nepatrně zachvěl. ,,Do světa, kde ožívají mýty a legendy,“ odpověděl mu nejstarší mladík. ,,Copak jsi neslyšel už jako malý kluk, že tady na ostrově žijí obří draci?“ pokračoval.

Jedna věc je slyšet takové vyprávění o vzdálené zemi a nebo popřípadě se tam vydávat s dospělými na bezpečné výpravy do civilizovaných míst. Tady, kde přistáli, je však už místo na hony vzdálené lidskému osídlení a jeho tlaku na přírodu. Tady už mohou žít skuteční draci.

Rychle se setmělo a nebyl čas projít široké okolí a obhlédnout je. Mladíci se proto rozhodli pro hlídky. Ale nijak pevně. Jejich naprosto zmučená těla po cestě na moři jim zanedlouho vypověděla službu a oni se odporoučeli do světa snů. Jestli nález obří lebky varanovité Megalanie znamenal v jejich očích strach za světla, za tmy noci pak přerostl do nočních můr. Zpocená těla, neklidný, trhaný spánek, výkřiky a mumlání ze sna.

Uplynuly čtyři dny. Sledujeme naši čtveřici, jak pluje za příznivého větru dál kolem pobřeží. Všem se ulevilo, dokonce i vtipkovat začali, jsou nyní v bezpečí na moři a hledají známky potoka či říčky ústící do moře. Potřebují doplnit zásobu pitné vody a protáhnout svá těla na pevné zemi. Ale zbytečně se jim na souš nechce, jen spát nebo pro nutnou vodu či upéci něco dobrého. Lov z lodi je pro ně přirozený, stačí zajet do mělké vody a popadnout dlouhou, tenkou harpunu. Také se dá skočit z lodi do vody a potápět se, široké konce prstů zaručují velmi účinný záběr rukama. Navíc je pak taková ruka dobrým orgánem hmatu a pod vodou, kde zrak není tím nejlepším orientačním smyslem, je dobrá výpomoc každého dalšího receptoru. Mladíci berou svá těla jako samozřejmost, ale jejich kůže je místy vybavená nejrůznějšími mazovými a pachovými žlázami, které udržují určité partie těla pěkně promaštěné, aby slunce, vítr ani voda nedělaly velkou škodu. Tisíce potních žláz pak zaručují, že aktivita tohoto tvora nebude omezena ani poledním žárem Slunce. Na rozdíl od ostatních živočichů se nemusí ukrývat za prudkého poledního světla a může být aktivní i tehdy, kdy se největší dravci nemohou horkem a žárem ani hnout, aby neohrozili vlastní život. Pod vodou se mladíci rozhlíželi na všechny strany, jak jim to jen jejich pružné krky dovolovaly. Nejstarší chlapec jako by si zrovna uvědomil, jak úžasně ladná a všehoschopná jsou jejich lidská těla. Je fascinující, jak člověk dokáže sledovat prostor kolem sebe a to ve všech směrech. Vzpomněl si na orangutany, které rád v pralese pozoroval a připadali mu strašně podobní lidem, ale hlavy a krky dospělých orangutanů byly tvarovány jen tak, aby mohli sledovat svět před sebou. Jejich krky se nedokázaly tak natáčet a hlava se neobrátila téměř vzad, ani páteř nebyla tak pružná a když chtěli orangutani vědět, zda je někdo nesleduje, museli se zastavit a otočit nebo si vzájemně vypomáhat. Připadal si jako pán světa, sám, jediný tehdy šel a mohl sledovat vše kolem sebe a bavil se tím, že orangutani to nedokázali.

Chodil tehdy často za malou skupinkou orangutanů, kteří si na jeho přítomnost zvykli. Jednou narazili na stopy cizího člověka v měkkém, travnatém podrostu a hned je zkoumali svými nízko položenými nozdrami. Jejich spodní rty a kůže pod nimi se u toho celé vyšpulily dopředu, legračně kdesi už od špičky brady. Zkoušel je tehdy napodobit, sáhl si na bradu a zjistil, že u něj se spodní polovina brady ani nehne, dopředu se mu natahovala jen malá část kůže, těsně pod spodním rtem. A to je dobře, pomyslel si tehdy. Mluvit tak, že hýbáte celou kůží na bradě, by bylo značně unavující a určitě by to také šlo mnohem pomaleji. Takhle může štěbetat ústy jako pták zobáčkem a pohyb je rychlý a ušetří se spousta energie.

Vzpomínal, jak orangutani stopy očichávali, aby zjistili co nejvíce informací, kdežto on se díval shůry, z výšky svého těla a odtud měl pěkný přehled, odkud stopy běží a kam. Snížil hlavu na úroveň orangutanů a zjistil, že z jejich perspektivy vidí mnohem méně. Už jeho tělo samo mu umožňovalo udělat si dobrý přehled o situaci, vlastně, kdo ví. Co když pachem orangutani zjistili něco, co jemu uniklo. „Asi jsme prostě každý jiný,“ uzavřel tehdy své úvahy.

Ale orangutani měli i svoje přednosti, které bezmezně obdivoval. Především jejich úžasné a odvážné šplhání ve stromech. Také toužil takto volně se pohybovat ze stromu na strom. Jako by plul vzduchem. Teprve až teď, když sleduje svoje druhy pod vodou, vidí, že i lidé vlastně dovedou létat. Ano, jsou to takové nádherné a ladné lety pod vodou. Nyní se na chvíli vynořil nad vodu, aby se prodýchal a u toho sledoval ptáky, létající nad mořskou hladinou a lovící ryby. Pak mohutně nasál do plic vzduch a potopil se pro velikého kraba. Vodní sloupec se mu opřel do hlavy ze všech stran a mladík cítil jeho veliký tlak. Uchopil šikovně kraba tak, aby na něho korýš nedosáhl svými klepety a mířil zase k hladině. Ta byla nyní podstatně vzdálenější, než předtím. Musel zápasit se zadržováním dechu, ale nebylo to nic, co by stále neměl pod kontrolou. Košík s úlovky se mladíkům utěšeně plní, dnes bude velmi dobrá a bohatá večeře.

Čtveřice pomalu pokračuje v mělké vodě dál po pobřeží, to proto, že nejmladší miluje maso chobotnic a usmyslel si, že je ten pravý čas, kdy musí alespoň jednu ulovit. Nejstarší s ním jeho zálibu nesdílel a těšil se spíše na krabí a rybí maso, ale nic nenamítal, aby se nyní jelo v tak mělké vodě. Plavba tak blízko pobřeží také umožňovala najít potok nebo říčku a to nyní získalo nejvyšší důležitost. Navíc, když byla nyní hladina moře jako zrcadlo, nebyl v tom žádný technický problém. Stačí sledovat vegetaci a její proměny.

,,Hatyaka Nataumre! Nakasy ef moure gastuls ef gastol!“ ozvalo se najednou velmi radostně z úst jednoho chlapce, zatímco nataženou rukou mával kamsi mezi zelené keře na břehu. I bez překladu jistě pochopíme, že mladíci narazili na ústí malého potůčku. Nálada opět o stupínek stoupla!

Kdyby jejich loď byla nyní dál od pobřeží, tento potok by jistě přehlédli. Teď mládenci zajeli s lodí až do koryta potoka. Zde nalévali sladkou vodu do obří nádrže v dutém stonku bambusu a pak doplňovali další, už menší bambusové nádoby, které měli na palubě. Samozřejmě předtím prošli s bambusovou mačetou koryto potoka pěkně několik stovek metrů proti proudu, aby se ujistili o kvalitě zdejší vody. Zkouška mužnosti neznamená, že nebudou dodržovat základní věci, které má člověk v divočině dělat a že by se měli soustředit jen na samé velké věci, hodné jen opravdových mužů.

Cesta zralosti je jen složeninou běžných povinností a dodržení každodenních zásad. V malém si děláte dobře jen to svoje, co je nyní před vámi, ale pak za vámi v konečném celku zůstávají velké věci. „A co si udělat tady zastávku a maso sníst už nyní k obědu? Tady je jistě dost dřeva a tam, mezi skalisky, je taková nezalesněná plošinka...“ navrhl jeden z nich.

Nezalesněné místo upoutalo pozornost chlapců. Všude kolem taková džungle a najednou volné místo? Když se prosekali k planince, zjistili příčinu. Zřejmě tu někdo před časem založil požár a parkový charakter místu obstarávají sloni, kteří se zde pasou na trávě a listí keřů. Ale jací sloni! V úžasu sledují chlapci desítky slonů velikých asi jako ovce, jak se potulují krajinou a zabývají se konzumací místní trávy a listí. ,,Tak malí sloni?!“ s pusou dokořán se diví nejmladší z hochů. Ostatní se smějí, už je na ostrově viděli. Ale i pro ně je pohled na tyto trpaslíky něčím nevšedním a neuvěřitelným. Nejstarší hoch se vydal nad planinu, až na skály, tvořené snadno dostupnými, velikými balvany. Když byl již téměř na vrcholu, spatřil před sebou malou pyramidu, složenou z několika starých lebek obřích varanů. Ta nejčerstvější, ještě s kusy přischlého masa a kůže, je na vrcholu hromady. ,,Pojďte sem! To musíte vidět!“ Za okamžik stojí všichni mladíci na vrcholu skály a sledují seskládané lebky veleještěrů. ,,Co o tom soudíte?“ obrátil se nejstarší ke svým druhům. ,,Tato lebka je tady vyseknutá kamenem!“ ukazuje nejmladší. ,,Tohle tady naskládali určitě lidé!“ přesvědčeně přikývne další hoch. ,,Že by to bylo varování pro lidi, že je tu území draků?“ ,,Nebo je to varování pro varany, že tu jsou lidé?“ přemítá další.

,,To asi nezjistíme!“ dodal jeden z mladíků, kterého by ani ve snu nenapadlo, že by se se skutečným drakem mohl kdy setkat tváří v tvář. Ale to už sem dolehl podivný ryk. Zraky všech se obrátily zpět k planině pod nimi, protože ohromný hluk a troubení se ozývalo přímo odtamtud. Jako by nejméně dvacet lidí běželo křovisky a lámalo je! Jediný pohled dolů byl vševysvětlující a šokující. Ohromné, šupinaté stvoření, delší než je loď chlapců, vyrazilo ze zálohy a vrhlo se doprostřed stáda pasoucích se slonů. Ve zlomku příští vteřiny už stojí varan na jednom ze slonů a dalšího dáví svými mohutnými čelistmi. Ostatní sloni utíkají pryč a jen někteří se snaží na veleještěra marně dorážet. Jediný švih ocasem a letí vzduchem nebo se kácí k zemi s přeráženými kostmi nohou. I jejich osud je zpečetěn. Obří varan začal porcovat svůj úlovek. Hltá vnitřnosti slona a když chce sousto odtrhnout, mocně mávne hlavou ze strany na stranu. Tkáň povoluje a v Megalanii mizí kořist kus za kusem. Zvuk drcené a polykané kořisti odkudsi přilákal další varany. Ti jsou však podstatně menší, ale každý z nich by i tak pro chlapce znamenal veliký problém. Největší obr do sebe láduje už druhého slona, celé údy i s kostmi. Nezajímá jej ani, že nyní polyká sloní hlavu, jeho žaludek vše dokonale rozpustí.

Jeden z malých varanů si troufale stoupl přímo před obra a pokouší se mu urvat veliký kus masa pro sebe. Obr se s ním přetahuje o tělo slona a to se jen lépe trhá. Velká Megalania může snáze polykat a tak to snad malému drzounovi tentokrát i projde. Obr vypadá, že s ničím nemá slitování a kdo si nedá pozor, snadno skončí v jeho objemném břichu. I třebas jiný drak. Znovu se rozhlíží po okolí, kde leží poranění sloni a pouští se do dalšího.

,,Tak to mělo být varování lidí před draky!“ pronesl s klidem nejstarší mladík. Teď se pohled chlapců, bůhví proč, stočil k pyramidě varaních lebek. Uvědomili si, že to jsou jen ostatky ještě nedospělých zvířat. Ten obr pod nimi, to byla úplně jiná třída! Draci dole zatím zkonzumovali vše, co šlo a teď začínají prohledávat okolí. Svými dlouhými jazyky očichávají už i místa, kde se pohybovala výprava chlapců. ,,To není dobře!“ polohlasně pronesl jeden z nich. Bylo na čase rychle a zároveň co nejtišeji zmizet.

Když stáli v mořské vodě po prsa, ještě se klepali strachem. Honem, už aby byli v bezpečí na mořských vlnách v přívětivé náruči jejich lodě. Sunuli člun dál a dál od ústí říčky, hlavy plné předchozího hrůzného divadla. Vtom strnuli. Před nimi asi padesát metrů na hladině plave jeden ohromný varan. ,,Co teď?!“ špitl nejmladší. ,,Před námi drak! Za námi drak!“ přemítal polohlasně nejstarší a jeho zrak spočinul na hladině vody kolem. Byla plná malých vlnek, tedy příslibu, že za nedlouho by mohlo začít foukat. A skutečně ano, teď přímo zadul vítr. ,,Já obstarám plachtu a vy dva kormidla, jinak absolutní ticho, žádná pádla!“ zavelel polohlasem nejstarší chlapec. Snad nikdy nepluli tak potichu. Mistrným manévrováním zamezili tomu, aby vlnky šplouchaly o trup lodi a rychle mířili pryč na volné moře, vracejíc se zpočátku jakoby nazpět k ústí a teprve pak se velikým obloukem vrátili k původnímu kurzu, objíždějíc tak ohromného draka, pomalu se pohybujícího na hladině. Bambusová plachta se napjala, podélně naštípané kusy bambusu se mírně prohnuly a loď se rozjela. Nejprve pomalu a potichu, pak začala voda o příď pleskat, jak do ní narážely vlnky. A protože by takto hrozil lodi odklon do boku ve směru větru, ponořili chlapci do vody na zádi dvě pádla. Ty hladinu přímo zčeřily. Stříkání vody je slyšet jako stálé bublání potoka. Kormidla se zařízla jako ostruhy do vody a drží pevně směr plavidla, které nyní rychle klouže po hladině, rychleji a rychleji s přibývající silou větru. Obřího varana, který se rozhodl proplavat se po moři, už dávno nechali někde za sebou. Jen stěhující se Slunce a ptáci na obloze jsou nyní jejich společníkem. Na palubě je nevýslovné ticho, jen žízeň několikrát probere do sebe pohroužené námořníky, aby se postarali o svá těla. Večer se začíná blížit a stále není síla, která by je donutila k hovoru. Teprve nyní si všimli malého ostrůvku na pravoboku. ,,Vodu máme, topivo také, i jídlo, tak bych navrhoval přespat tam!“ nadhodil konečně nejstarší chlapec. ,,To by snad mělo být bezpečné,“ naznal jeden z mladších. ,,Snad se tito draci nevydávají tak daleko po moři,“ vyslovil svou obavu nejmladší. Nejstarší mladík pokrčil rameny: ,,Jako kluk jsem měl doma varana, voda pro ně není překážkou. Možná že tu jsou, možná nejsou. Tam, odkud jsme právě přijeli, máme jistotu, že určitě jsou!“ a ukázal na pobřeží velkého strova. Kdežto malý ostrůvek, kolem kterého právě pluli, byl jenom několika kusy skály a sutě na několika místech se zelenající.

 

 

 

 

Ztracená oáza

 

Končí druhý týden zkoušky dospělosti, kdy mladíci se svou lodí obeplouvají velký ostrov asi dvacet kilometrů vzdálený od jejich domova. Touto dobou se dostali snad až k nejvýchodnějšímu mysu, což je pro ně zároveň i nejvzdálenější místo jejich pouti. Nyní se vracejí kolem severní strany ostrova zpět domů. Už si zvykli na přítomnost obřích draků, ba dokonce jednoho menšího i ulovili. Zjistili, že horším nepřítelem je pro ně nedostatek vody a vzájemné rozepře na takové výpravě. Snad se vrací domů moudřejší a opatrnější. Ale jejich cestě stále není konec, zelený prales, který doposud sledovali z lodi, najednou končí. Tady uprostřed zeleně za svítícího slunce a nádherně modrého moře se totiž nedávno odehrálo drama. Veliký požár zničil mnoho čtverečních kilometrů země. A nebyla to žádná přírodní katastrofa, ale nechtěné dílo člověka. Oheň, vítr a spousta suché vegetace. Občas se vypaluje vegetace tak, aby byl terén pro člověka průchozí, ale tady se do toho přidala prudká změna počasí a místo očekávaného deště silný vítr roznášel všude po okolí ohnivé jazyky. Uchvátil do své náruče hořící kusy travin, větví a listí, aby je pohodil do vyschlých křovisek, suché trávy nebo přímo do hromad spadlé kůry vysušených, mrtvých stromů. Pak už jen vytrvale a s citem foukal jako zkušený strážce ohně, aby uhlíky přivedl zpět k životu. A než by se kdo nadál, na dalších a dalších místech ze země vyrážely ohnivé sloupy nenasytného žáru. Další a další jiskry unášel vítr daleko do krajiny, tam je přikrmoval nabídnutou vegetací a ze všech sil se snažil rozdýchat v nich nový život. V žáru ohně pak už mizelo snad úplně všechno. Palmy se trhaly na kusy, jejich hořící listí se vlastní vahou sypalo na zem v záplavě plamenů, kde je vítr znovu popadl a odnášel pryč.

Jenom uprostřed tmavé krajiny z uhlíků a popela se mezi několika skalkami rozprostírá maličké místo zelené trávy, několika stromů a dvou desítek kopulovitých obydlí. Mladíci přijíždějí k tomuto místu v době, kdy místní lidé už nemají co jíst, protože se zavčas nepřestěhovali. Snad už teď nemají ani sílu odejít. Jejich skalky kolem jsou pro ně posvátné a to, že beze ztrát přestáli hrůzu živlu, je naplnilo falešnou jistotou, že jsou jim Duchové tak nakloněni, že se o ně zase postarají a obživu jim sami nějak zajistí.

Opravdu, jediným místečkem s dosud nespálenou vegetací je prostor s táborem místních lidí, stojící malý kousek od břehu moře. V prachu žároviště skončily téměř všechny lodě místních. A tak není co jíst! Kouzelník zkusil svoje nejsilnější kouzla a protože pochopitelně nebylo v jeho moci opravdu měnit stav věcí, vypadalo to, že bude obětován sám na usmíření duchovního světa.

Proto se uchýlil ke staré a velmi zoufalé, ale fungující a osvědčené praktice ve stylu: ,,Duchové jsou velmi pobouřeni a zarmouceni! Něco jste udělali špatně nebo jste něco neudělali, a proto jsou Duchové tak uraženi a tak odvráceni, že jen lidská oběť je může usmířit!“ Nějak podobně pronesl svou řeč i tento kouzelník a tak na jednom asi dva kilometry vzdáleném ostrůvku, vlastně to bylo jen malé skalisko, takové co je za větrného počasí přeléváno bílými hřbety vln, bylo ponecháno svázané děvče s tím, že si je jistě odnese sám mořský Duch.

Kouzelník se může radovat, protože pokud dívku nesmete moře, může tvrdit, že Duchové jejich dar stále odmítají. A právě tento ostrůvek míjejí mladíci na lodi. Co to vidí na malém skalisku jejich bystré, mladé oči?! Zamířili tedy k této podvodní skále, která vystrkuje nad hladinu jen malou část svojí majestátnosti a už rozvazují ono děvče. To jim však namísto vděku začalo spílat: ,,Kazíte rituál! Kradete Duchům oběť! Zneuctili jste Duchy!“ křičela na ně. A z jejího pohledu asi plným právem. Byla pyšná, byla důležitá. Vždyť jen na ní závisí bytí a nebytí ostatních lidí. Byla svatou obětinou, vybranou mezi všemi! Jen ona a jen na ní záleželo! Ona je hvězda a dívka číslo jedna! A teď ji tito pobudové rozvázali a chtějí ji z tohoto svatého místa odvést a zamezit jí tak, aby naplnila svůj zcela výjimečný osudový úkol. Křik, kletby a nadávky.

Hoši neznali souvislosti, ale i tak se snažili dát si věci sami dohromady. Nejstarší mladík se díval na spáleniště při pobřeží. Ledacos mu bylo hned jasné. Pomalu, ale ohromnou silou chytil dívku za ruce, přitáhl ji k sobě a zatímco jí jednou rukou zacpal ústa, druhou ji přichytil lanem, co měli na palubě, k přídi lodi. Ústa jí pak navíc převázali kusem kůže, aby je její křik nerušil v poklidné plavbě. Otočili loď nazpět a hodiny se vraceli po trase, kterou již absolvovali. Zrovna tehdy byla posádka naší lodi v určité letargii z cesty a dlouhého osamění a každý z mladíků se uzavřel sám do sebe. Dokonce si už neprováděli ani naschvály a nikdo se neopíral o ostatní, ale každý hledal sílu kdesi sám ve svém nitru. Vnější impuls je dostal opět do života a rychle se vraceli do normální podoby. Jen dlouhý pobyt v přírodě je vsunul blíže do reality světa a nynější události ve světě lidí jim připadaly naprosto iracionální. Důvody, které rozhodly, že místní zůstanou na vypáleném místě, mladíci nesdíleli. Jednání místních jim připadalo jako chování bláznů a šílenců a uječená, hysterická dívka, to bylo to poslední, co by nyní jejich uši uvítaly. Těšili se na návrat domů, k lidem, do civilizace a nyní, když na ni narazili, poznali, že tento svět má i svou stinnou stranu. Viděli hloupost a pověrčivost jak natřenou nápadnou barvou a vůbec se jim to nelíbilo. Stejně jako absurdní nafoukanost, kterou předváděla ona dívka, která byla jako šílená, beze strachu z vlastní smrti.

Tohle měla být oáza na jejich cestě. Zde se měli uklidnit a radovat se z toho, co dokázali a prožívat štěstí, že jsou už mimo území obřích varanů a mohou poklidně spát a odpočívat. ,,Dobří draci!“ pronesl nejmladší mladík, sledujíce kurs lodi k pobřežním skaliskům. Přes příď totiž neviděl, jak chtěl, protože se na ní zmítala uvázaná dívka. ,,Času je dost,“ řekl mladý muž od kormidla. Ostatní se na něj podívali a spiklenecky se usmáli. Loď se najednou otočila a vyrazila na širé moře.

Další hodiny cesty a palčivého slunce. Teď už bylo zřejmé, proč předtím mladíci s lodí tak manévrovali. Nechtěli být zřejmě spatřeni lidmi z vesničky. Vrátili se kus cesty zpět a dál na moře a teprve pak budou pokračovat zpět ve své plavbě domů. Zatím žízeň a slunce udělaly s dívkou svoje. Už jen visí za lana a ústa má volná. Její hlava je zvrácená a bílá. Ne, nebojte se, mladíci jí nic neprovedli. To jen vlny, které houpou lodí sem a tam, nahoru a dolů a zase a znovu a znovu a znovu a hodiny a hodiny a hodiny. Všechno jídlo, které lidé z vesnice při obřadu oběti darovali ze skromné sbírky, skončilo nakonec v moři. Dívka letargicky visí jako bez života a nemá vůbec sílu ani náladu slyšet něco o obětování a Daru pro velkého Ducha moří. Je jí tak zle, že ji vůbec nic z toho nezajímá. Loď stále míří pryč od ostrova na širé moře. Mladíci se častěji a častěji dívají před sebe, jako by zde něco hledali. Dívku mezitím přemístili na podlahu mezi koše s potravou a zásobami. Veliké a silné lano odvázali z přídě a uvazují je nyní na záď. Pročpak asi?

 

 

 

 

 

Dar moře

 

Tam, směrem na širé moře, daleko před nimi jako poslední pozdrav země trčí z vody několik sevřených skalisek vysoko zdvižených nad hladinu. Ani lísteček zeleně zde nepřežije. Loď se rychle přibližuje k tomuto skalnatému břehu, skála vedle skály, balvan vedle balvanu. Ale jeden balvan vespod je jiný! Tmavý, lesklý a jeho povrch je nápadně hladký. O co se jedná? Co je to za záhadu? Právě k němu s takovou jistotou míří mladíci se svou lodí. Že by pro ně tento předmět nebyl tajemstvím? Je to tak. Při cestě kolem ostrova již na toto místo narazili a nyní se k němu úmyslně vrací. Naše úvahy zaplaší jako blesk mohutný výstřik vody. Na jedné straně balvanu plave ve vodě něco, co se snaží udržet se na oné skále a mrská se to tak velkou silou, že voda šplíchá na všechny strany. Mladíci přirazili s lodí co nejblíže a stojíce na palubě uvažují, jak co nejbezpečněji uvázat ohromnému, uhynulému kytovci lano na ocasní ploutev. Neradi by se nyní potápěli mezi krmící se žraloky. Za chvíli již dlouhá, bambusová tyč s  lanem a přivázaným dutým kusem tlustého bambusu mizí pod hladinou přímo pod zúžením ocasu kytovce. Bohužel se vždy vynoří zase na stejné straně. Nepůjde to!

Tiché vklouznutí do vody a pár temp silných, ale klidných rukou a nohou a tyč projíždí pod ocasem na druhou stranu. A rychle zpět na palubu. Tělo odvážného mladého muže pomalu osychá v teplém, tropickém vzduchu, zatímco jeho druhové loví tyč pádlem a rychle utahují smyčku kolem ocasu kytovce. Pak mladíci přidali lodi plachty a opřeli se do pádel. Jejich náklad je pěkně zpomalil, pohybují se rychlostí chodce loudala, který nudou ve stoje usíná. Dívka zvedla hlavu. Je jí trochu lépe a dramatické divadlo jí dalo zapomenout na její stav.

Jestli byste hádali, že dívka bude vděčna svým zachráncům, že ocení velrybu, kterou přivezou jejím lidem, hluboce byste se mýlili. Nebude se dívat na tyto hochy jako na ty, kteří zachránili její lidi před smrtí hladem, nepochopí, že si to její lidé zavinili sami a zcela zbytečně. Nebude obdivovat mladíky, kteří jen napravovali něčí hloupost s nasazením vlastního života. Pro ni to zůstanou jen narušitelé obřadu a ti, kdo ji znesvětili a zostudili před jejími lidmi.

Mladý muž, který skočil do vody, znal chování žraloků a nemyslel si, že skutečně riskuje. Jeho akce byla tichá a velmi rychlá. Každý pohyb měl dopředu promyšlený. Kdyby se ale něco pokazilo, kdyby udělal chybu... raději nemyslet.

Za dva dny po této příhodě čtveřice dorazila do osady na pobřeží, které už směřuje k jejich domovu. Ten je odtud už jen pár hodin plavby přes širé moře. Zde jsou lidé, které znají a připadají jim jak vzácní, tak známí. Tady pro ně uspořádali oslavu a naslouchají jejich vyprávění. Tanec, slavnost, jídlo a klid. Zde se poprvé mohou v klidu vyspat jako doma. Zbývá jim jen pár hodin zítřejší cesty a stejná oslava doma. Teď je ale čas oslav a písní. Duté bambusové silné válce duní jako pravé bubny a jejich zvuky pronikají až do morku kostí. Přidala se bambusová chrastítka a dlouhá těla těchto vysokých, krásných a silných lidí se mísí s těly čtyř mladých mužů v jednom rychlém a podmanivém rytmu tohoto kraje světa.

 

Vzdálili jsme se však velmi daleko od Iradise, jeho přátel a příbuzných a dostali jsme se až na druhou stranu světa. To abychom se podívali, jak žijí lidé moře, s jakou samozřejmostí cestují z ostrova na ostrov a jak moře považují za svůj domov, který jim nabízí své dary. S jakou lehkostí probíhá propojení světa přes jeho mokrý povrch. Ale jednoho dne idylka skončí, podstatně, velmi podstatně se kdesi na severu či jihu oteplí a ohromné ledy roztají. Moře pak zalijí značné příbřežní části pevniny. I mnoho ostrovů se ocitne úplně pod vodou, jiné obří ostrovy se velmi zmenší a vzdálenosti mezi nimi se tak najednou stanou pro zdejší lidi nepřekonatelnými. Na popsaný ostrov už nepřijedou žádní mladíci, aby zde složili zkoušku dospělosti, žádní lidé zde nenavštíví své příbuzné ani ostrovní lidé se nevydají na moře zpět za svými blízkými na pevninu. Tito lidé svobodných společností lovců a sběračů nestaví tak velké lodě, kterými by s ohromnými zásobami dny a dny brázdili nekonečné moře. Jejich mořeplavba má své hranice. Nikdo nemá námořníky na povel, všichni jsou svobodní a k hazardním výpravám do neznáma je nikdo nepřinutí. A jestli se třeba někdy taková komunita objeví, nemusí ztracený ostrov ani najít.

A nebyl to snad jen sen? Jen staré báje? Staré pověsti? Kolik je na tom vůbec pravdy? Nevymysleli si cesty k ostrovu za obzorem naši předkové z dlouhé chvíle?

A zatím na ostrově plápolají plameny táborových ohnišť, aby ohřály své pány, opékají jim potravu a dýmem zahánějí nepříjemný hmyz. Běží rok za rokem, mnoho se mění. Vzpomínky na spojení se světem pomalu blednou a nejen to. Jak se sto tisíciletí míjí se sto tisíciletím, příroda přepočítává své zdroje pro ostrovní obyvatele. A tak jako v případě slonů, z nichž učinila trpaslíky, stejným metrem proměří i člověka. A tak až mnohem, mnohem později budou lidé z okolního světa tvořit náhodou, i třeba jen na čas, nějaká společenství, která budou mít vůdce a postaví si veliké lodě, kterým bude někdo velet a řídit plavbu. Pak možná zase znovu na tento zapomenutý ostrov vkročí noha návštěvníka. Vstříc hledání nových, pro ně neznámých a doposud neobjevených světů. A pak jednou bude stát takový nově příchozí návštěvník na starém ostrově a přijdou jej uvítat nečekaně malé, drobné bytosti, jakoby zapomenuté z úplně jiné epochy a z úplně jiného světa a proměněné kouzelným proutkem čarodějné evoluce.

Seděli však tito malí lidičkové jen na pobřeží svého ostrova jako trosečníci? Nebo dál stavěli lodě, až jednou poslechli hlas dálek a začali se sami toulat od ostrova k ostrovu, od pevniny k pevnině a zanechali po sobě tajuplné a nejasné pověsti a legendy jako o trpasličích, pilných stavitelích, prastarých pánech moří a prvních dobyvatelích divočiny ztracených ostrovů na rozlehlých pláních slaného, šedomodrého oceánu? Kdo ví...

 

 

 

 

 

Polibek severu

 

Zanechali jsme Iradise a jeho přátele ve chvíli, kdy dokončili svůj úkol a těšili se z obdivu za odvahu a moudrost, kterou dokázali svou cestou na sever. Nicméně místo otevřené náruče je na dlouho čekala spíše karanténa a období mimořádné péče o svá těla, šatstvo i lože, ale také obydlí. Pomalu se včleňovali do běžného dění svého kmene. Způsob života se však měnil. A to radikálně. Postupné ochlazování klimatu bylo znát každým dnem víc. Přestože v uplynulých létech mohli chodit v horkých dnech téměř nazí, tohoto jara a léta bylo něco takového vzácné. Tu si mnozí vzpomněli na vypravování starých lidí, že před několika desetiletími teplé dny byly vzácností a zima a chlad byly stálými hosty v jejich domovině. To se tedy jen vrátila ta zima, která zde vždy panovala. Oteplení, které poslední generace zažily, bylo pouhou ojedinělou epizodou a doba vlídného ráje byla tedy za nimi. Ale i tak je žádná doba nejistoty a hrůzy nečeká. Jak uzpůsobit život zimě, věděli, mnoho mladých mužů jako Iradis, Kairob, Berntin, Tzuš a Lakitos má zkušenosti s přežitím v chladu severu a nyní je předávají svým lidem. Tak jejich zkušenosti přechází v samozřejmost pro všechny lidi jejich kmene.

Život se zcela změnil, cesty v krajině se vybírají tak, aby byl vždy po ruce i dostatek otopu, práce v obydlí se velmi často točí kolem teplých oděvů, spolehlivých a přitom co nejlehčích. Obydlí také naznalo změn, už nestačí pro běžné činnosti pouhá přístřeší proti slunci nebo jednoduché rohože proti větru, ale často se musí přidávat zástěna a ohniště nebo pracovat v teplém oblečení. Ale lidé poznali i výhody zimy, například potraviny se v chladu lépe uchovávají a zranění méně hnisají. Velké množství otopu, které si nyní chlad vyžádal, znamená sice velké množství práce a disciplíny, ale práce se dá všelijak usnadnit, například dříví se dá naložit na velký kus kůže, vepředu uvázaný řemeny a odtáhnout domů. Sněhová pokrývka není jen nepřítelem, ale i tím, co lidem může také vypomoci. Sněžnice se staly samozřejmou součástí každého obydlí, stejně jako větší rošty z proutí či rákosu, které doplňují lůžka jako izolace od chladné země. Svět zdejších lidí se proměnil a proměnil se rychle a včas. Jinde, u jiných kmenů a skupin budou řádit Duchové severu, škaredé zapařeniny z teplých oděvů napadnou infekce a lidé budou umírat. Nebude nikoho, kdo by přinesl otop, nebude toho, kdo by měl sílu jít na lov a strádání bude strašné. Obléci se, není samozřejmostí, za vše se musí platit.

Běží rok za rokem a lidé si už zvykli na stávající klima tak, jako by ani jinak nikdy nebylo. Narodily se nové děti, kterým už od mala uvazují malé sněžnice. Hrají si s hromadami sněhu s úplnou samozřejmostí, jako by nebylo lepšího a jiného světa, než je tento. A přichází konečně vlídné jaro, otepluje se a mladý, pohledný asi třiadvaceti nebo pětadvacetiletý muž se svalnatým tělem se umývá na okraji potoka. Slunce příjemně pálí a zahřívá jeho holou kůži. Má krásné, dlouhé, tmavé vlasy, svázané nyní do silného copu, který mu padá kolem pravé části krku na hrudník. Jeho hrdlo a předloktí zdobí tenké, kožené řemínky, boky mu obepíná široký, pevný řemen, vepředu na okraji na několika místech provrtaný a svázaný koženými tkanicemi. Dlouhý pás jelenice, provléknutý přes bederní řemen, dotváří bederní roušku. Na bocích řemenu jsou ještě očka s přivazovacími řemínky pro dlouhé legíny a jak je vidět, dnes je Iradis bos.

Jeho skupina opět táboří na Děravé hoře a jemu se podařilo vyrazit na výpravu na severovýchod podél řeky až k hoře s Duší. I dnes sem nahoru vylezl, aby zde přemýšlel o světě i o sobě. Jeho přátelé si už každý dávno našli dívku a žijí spokojeni mezi denními starostmi mužů a otců. On však, snad jakoby sám od sebe byl jiný než ostatní i jeho svět je  jiný. Baví jej přemýšlet, vyprávět staré příběhy, spřádat nové, hrát si s fantazií, slovíčky, větami i hlasem.

A dívky? Setkal se už s několika dívkami, které by se mu i velmi líbily a velmi rád by jim nabídl společný život, ale je cosi nadpozemského a éterického v něm samém, co mu v tom brání. V tomto ohledu žije spíše ve snu než v realitě. Hledá více než ženu, nadpozemskou bytost, která bude úplně jiná než ostatní dívky. Snad proto, že mu kdysi zamotala hlavu podivná dívenka, provázená šavlozubou kočkou. Jejich společná setkání byla jen letmá, možná byla i více dílem snění než skutečnosti. Za roky si toho o ní mnoho vysnil. Snad proto je zase zde, aby svůj sen zkusil polapit.

Co udeřilo ochlazení, tyto hornaté končiny se staly nevlídnými a lidé se jim většinu roku vyhýbají. Představa, že by zde opět narazil na tuto dívku, je sice pěkná, ale ne mnoho reálná. Bude muset pomoci náhodě a celé jaro a léto hledat lidské stopy provázené stopou velké kočky. A tak si zde, na úpatí této hory vybudoval Iradis dočasný domov a odtud bude vyrážet na výpravy po vzdáleném okolí. Bude se vyptávat, bude pátrat a hledat hnán touhou odhalit tajemství záhadné dívky.

Možná je už na všechno pozdě a dívka buď zemřela nebo je roky vdaná a má dokonce i děti. Také se mohla stát šamankou a patří více do světa Duchů než do světa lidí. Při pomyšlení, že se dívka stala šamankou, se Iradis zašklebil. V jeho kmeni, co si on pamatoval, měl přístup ke kouzlům každý a šaman přímo vyhraněn nebyl. Jinde, kde šamany měli, se tito lidé dopouštěli často podvodů, jen aby si zajistili vážnost a snadné živobytí nucenými podíly z kořisti a sběru. Iradis byl velmi podezíravý, i když jako každý člověk jeho doby na Duchy věřil a také se měl před nimi v bázni.  Znal přece i takové lidi, kteří s Duchy hovořili a měli od nich svá vidění. Takové lidi určitě nepovažoval za podvodníky a lháře. Vždyť skutečně vypadali, jako by se svět Duchů zmocnil jejich mysli a poznamenal je ne v jejich prospěch, ale často tak, že jim to bylo spíše na obtíž.

I on sám už zažil ledacos ve snech, při nemocích či při otravě neznámými látkami. V jeho životě byly chvíle, které jako by byly připraveny přímo pro něj a někým. Nemohl necítit přítomnost Duchů a jejich zájem o něho. Zažil však i pocit, kdy se nic takového neděje, nedaří se mu a pomoc shůry je vzdálená. To jsou určitě právě ty chvíle, kdy člověk velmi rád sahá po zaklínadlech a darech, aby si Duchy přivolal na svou stranu. A čím je člověk osamělejší, tím více touží po přízni Duchů. Tak asi vznikají šamani. V touze nebýt odstrčeni a přehlíženi Duchy, jejich světu zcela propadají.

Iradis si prohlížel stopy v trávě. Byly lidské, ale žádné stopy velké kočky kolem nebyly. Jindy zase narazil na stopy šavlozubce, ale naopak zase chyběly ty lidské. Dnes ráno poprvé narazil na cizince - sousedy. Vyptával se na dívku s homotheriem, ale marně. Věděli, že někdo takový zde dříve býval a byl považován spíše za přízrak. Iradis není naivní ani netrpělivý, ví, že takové hledání vyžaduje vytrvalost a spoustu času. A on je jak vytrvalý, tak schopný.

Den běží za dnem a týden za týdnem. Měsíc za měsícem. Iradis je už hluboko na území jiných kmenů a čím blíže je stopě dívky s velkou kočkou, tím více je zároveň izolován a odtržen od svých lidí a dění vlastního kmene.

 

 

 

 

 

Zakázané vztahy

 

,,Igtor natar, Sethul on lagtad, lasaphas Nut Long Kcup et es No thal so fingc Nuto Sethulir. El žel nogat Rapamas jut naramal sgut naf Sour, Nahalagc spung naramal Setulili et narugc...“.

 

,,Svět nebyl vždycky stejný jako dnes, dříve bylo Slunce veliké a šťastné a neputovalo po obloze samotné, ale vždy a pořád s chladivým Měsícem, který zářil k zemi paprsky spokojenosti. Slunce a Měsíc si tu byli pro sebe a vyjadřovali si vzájemnou blízkostí svou náklonnost. Měli mnoho dětí, hvězdných dětí a takovým byl i Takavata. Syn Choleha, měsíční kulaté tváře a Segii, slunečního kotouče. Žil spokojeně na obloze, po které se potuloval v podobě zářivé hvězdy. Odtud shůry pozoroval svět ležící kdesi dole pod sebou. Vše bylo tak malinké, jak hory a jezera, tak zvěř i lidé, kteří často poutali jeho pozornost. Jednou spatřil mezi nimi tak krásnou dívku, že pro ni zapomněl, že sám patří k hvězdným lidem a měl by si za ženu vybrat některou ze svítících hvězd noční oblohy. Takavata byl unesen nezměrnou nádherou pozemské dívky a tajně ji sledoval z oblohy dnem i nocí. Obdivoval její tělo, když se koupala v jezeře, sledoval ji, když se procházela v lese, nahlížel kouřovým otvorem ve střeše obydlí a pozoroval, jak v noci spí přikrytá kožešinami. Se zalíbením jeho zrak klouzal po její vypjaté, hebké a pevné kůži, její dlouhé a vlnité, tmavé vlasy opřádaly jeho myšlenky. Z jejího tance se mu v závrati točila hlava a z jejího dechu blouznil.

Už bez ní nemohl dále žít a proto se rozhodl, že ji navštíví v podobě jiskrného ohně. Když pak dívka rozdělala ten večer oheň, vznášel se nad ohništěm v podobě světélkujícího obláčku drobných jiskřiček a ozařoval její tělo, které si ve své nynější podobě mohl poprvé prohlédnout tak zblízka. Znovu se mu z její krásy zatočila hlava a to nyní tak, že upadl a popálil se v ohništi. Zasténal a vysoukal se ven z popela. Dívka se polekala, kdeže se tu tak najednou vzal krásný a svalnatý jinoch. Ale protože byl božsky krásný a měl v sobě nebesky hvězdné kouzlo oblohy, zapomněla na jeho náhlé a tajemné zjevení a hned se začala starat, zda si nějak neublížil. Mladík ze sebe chvíli mlčky oprašoval ještě kouřící kousky popela a dívka jej s němou úctou, obdivem i touhou sledovala. Když se jejich oči setkaly, zajiskřilo v nich jako na letní obloze, když někde v dálce začíná lehká bouře s četnými, vše ozařujícími blesky. Vášnivě k sobě vzplanuli láskou a žili zde jeden pro druhého skryti před zraky Duchů i lidí oblohy. Jenže lidé oblohy a velcí Duchové mají smysly, před kterými jsou tajemství pozemská neutajitelná, takže po čase nakonec matka Slunce a otec Měsíc zjistili, že jeden z jejich synů pohrdl hvězdnými nevěstami a raději si našel nevěstu v prachu Země. I zavolali ho k sobě a velmi jej kárali a vyčítali mu, že hledá lásku u tvorů tak pomíjivých a živočišných, jako jsou lidé. Takavata cítil z dívky opravdovost a teplo jejího živého těla, studená krása svítící hvězdy mu naopak připadla mrtvá a chladná. Přel se o tom s rodiči, ale nic naplat, jejich moci se nedokázal postavit a skončil uvězněn vysoko na obloze, snad úplně nad samým vrcholem nebeské báně. Slunce a Měsíc mezitím pro syna chystali svatbu a hledali nějakou vhodnější nevěstu.

Takavatova sestra se smutkem sledovala ze svého nebeského obydlí, co se děje jejímu bratrovi. Dělalo jí radost, že její bratr byl na zemi tak šťastný. I jí se líbila jeho vyvolená, i ona na ní obdivovala její krásu a teplo jejího těla. Vzala tedy opuštěnou dívku k sobě na oblohu, oblékla ji do zářivé sítě hvězdných paprsků a nazdobila spoustou řemínků ze svítivých pruhů kůže nebeských zvířat. Pak dívku zkrášlila exotickými květinami, vetkala jí do vlasů krůpěje rosy, zachycující v sobě třpyt ranního slunce a představila ji svým rodičům jako svou přítelkyni. Dívka je okouzlila a oni si ji brzy zamilovali. Často ji u své dcery navštěvovali a vyprávěli jí mnoho z minulosti nebes a hvězd. Dívka poslouchala a říkala jen tolik, co jí její opatrovnice dopředu poradila.

Tak se stalo, že se po nějakém čase rodiče Měsíc i Slunce rozhodli, aby si jejich syn Takavata vzal za ženu právě tuto dívku. Nenašli totiž na celých nebesích mezi hvězdami žádnou tak okouzlující, jako byla nová přítelkyně jejich dcery.

Nešťastný Takavata věděl, že mu rodiče vybírají nevěstu a netušil, jak se věci mají a tak nešťastník přemýšlel, zda by si neměl spíše vzít život, než se stát mužem chladné krásy odměřeného a rezervovaného světa lidí noční hvězdné oblohy. Nakonec se rozhodl, že stůj co stůj rodičům uteče a znovu najde svou dívku ze Země. Jednoho dne však nalezl před svým vězením drobný kvítek. Dlouho se na něj díval, než si uvědomil, že to není chladný, hvězdný květ, ale skutečný, pozemský květ. Natáhl pro něj ruku a teprve, když k němu přivoněl, uvědomil si, že je to oblíbený květ jeho vyvolené.

,,Tady? Na obloze? A živý květ? A zrovna květ, který má ráda moje milá?“ přemýšlel Takavata a dospěl k závěru, že to nemůže být samo sebou a určitě nejde o náhodu. Od toho dne s ním byla i naděje a ta v něm rostla a sílila, protože i následující dny nacházel stále nové, pozemské květy.

Když nadešel den svatby, byl Takavata velmi rozrušený a nesvůj. Nevěděl, co má očekávat, dokonce chtěl přivedenou nevěstu odhodit od sebe co nejdál, snad na druhý konec oblohy, pak skočit dolů na Zem a najít otvor do podzemí, kde by se skryl před pátravým pohledem Slunce a Měsíce. Zvedl hlavu a viděl nevěstu vybranou rodiči, jak se její tvář ukrývá pod mlžně zářivým závojem droboučkých hvězdiček. Už už se chystal, že svůj plán provede, když tu k němu nevěsta náhle přikročila a jej do nosu jemně udeřila tak dobře známá vůně květiny. Až teď se pozorně zadíval na rodiči připravenou nevěstu. Stačil mu jediný pohled na její ruce a na její dlaně, aby věděl, kdo je to pod horou ozdob, stáčených řemínků a závojů mlhovin.

Teprve když byli milenci oddáni, rodičům ženicha bylo podivné, proč se jejich syn nevzpouzí a neprotestuje. Neočekávali takový obrat, ale oba se snažili nalézt nějaký důvod, proč by tomu tak měklo být. Otec to přičítal vězení. Přemýšlel, zda to snad až příliš nezlomilo Ducha jejich syna. Matka naopak důvod synova chování přičítala očarování krásou a vnitřním kouzlem nevěsty. Ano, tak to musí být, její jemné vystupování, nevýslovná vlídnost a vznešenost vyzařující z jejích gest. Vždyť dívka okouzlila i je samé.

Ale i tak se jim to zdálo podezřelé a sledovali novomanželský pár velmi nedůvěřivě. Chování rodičů neuniklo pozornému Takavatovi. Netušil, proč mu sami vybrali za nevěstu jeho dívku. Snad sami změnili názor a takto se s ním chtějí udobřit? Nebo že by nějaké kouzlo? Nebo snad něco jiného? Měl by být opatrný. Velmi opatrný. Jak tak uvažoval a polykal protichůdné pocity, zahlédl vedle nevěsty svou sestru, která nenápadně, jen pro něj zvedla k ústům vzpřímený prst a usmívajíc se, pohlédla na něj a na jeho nevěstu. ,,Tak odtud vítr fouká,“ pomyslel si Takavata. Pak se jeho sestra začala věnovat rodičům, aby odvedla jejich pozornost. Obřad tak byl nerušeně dokončen a jejich syn mohl se svou nevěstou vznešené hvězdné společnosti sejít z očí a vzdálit se do nejzazších koutů oblohy. Oba milenci pak sestupovali na zem tak často, jak to jen šlo, kdykoliv se na ní mohli zazrcadlit v hladině stojatých vod jezer a louží. Dobře věděli, že by jim jejich zakázaný vztah rodiče kdykoli překazili, kdyby pravda vyšla najevo.

Ale dívka tesknila po svých družkách, po svých pozemských sestrách a bratrech, po rodičích a příbuzných. Tak se stalo, že je potají navštěvovala skryta pod střechami obydlí, zahalena v plášti s velkou kapucí. Nic však platno, jako větev namáhaná větrem jednou přece jen musí prasknout, i rodiče Takavaty se odkudsi dozvěděli celou pravdu. To tam bylo jejich okouzlení dívkou. Ta tam byla úcta k právoplatné svatbě. Naštěstí varování přišlo včas, takže se Takavata s nevěstou stačil ukrýt. Nikde nepobyli dlouho. Tu zmizeli v útrobách Země, tu v nekonečných prostorách noční temné oblohy mezi přáteli, kterých měli na Zemi i na nebesích mnoho.

Jak Slunce, tak Měsíc se rozlítili tak, že ve zlobě pátrají po milencích podnes a to zcela nepřetržitě. Sluneční kotouč za dne a proměnlivý Měsíc v noci. To jen aby prosadili svou vůli, byli ochotni se zříci jeden druhého a obětovat svoje vlastní štěstí. Ale někdy, čas od času, jim probleskne hlavou, jak je jejich snaha marná a hloupá, jejich posedlost všepohlcující a jejich rozloučení bolestné. A v takových dnech se potkávají i za bílého dne na obloze. A čas od času, ve zvláště vzácných chvílích se na okamžik navzájem dotknou a Měsíční kotouč překryje svit Slunce.“

O Měsíčním a Slunečním kotouči a jejich dětech, Východní Ragtové okolo roku 691 356 před námi.

 

Vraťme se opět blíže k Iradisovi a jeho lidem. Ale ne tak úplně, pro náš příběh totiž bude důležité, abychom se ještě posunuli o dva roky zpět a zeměpisně o trochu jižněji, než je území, které obývá Iradisova společnost. Dostaneme se tak až k vodám velkého jezera. Na jeho hladině se houpe loďka a v ní muž, jehož svalnaté paže hbitě zabírají do vesel, aby daly loďce náležitou rychlost. Plavidlo ladně klouže po stříbrném zrcadle křišťálově čisté vody.

Jako zázrakem se podařilo tomuto šťastnému muži ulovit ohromného, tmavého sumce. Byl to velmi vyčerpávající zápas s nerozhodným výsledkem. Na své loďce od rána projížděl některá místa, kde měl pod vodou z proutí upletené koše, opatřené vstupním otvorem s dovnitř se zužujícím ústím. Z takové komory se ryby překvapivě nedokázaly samy vysvobodit. U jedné takové vrše, hned vedle starého, potopeného kmene stromu, v malém dolíku spočívalo stočené ohromné tělo obrovského, tmavohnědě zbarveného sumce. Muž by si jej málem nevšiml, ale žábra se pohnula a ryba se prozradila. Muž se od toho okamžiku přestal téměř hýbat, jen jeho levá ruka se opatrně natáhla pro dlouhý oštěp, na konci seřezaný do dlouhé špice, opatřené několika zpětnými trny. Velmi pomalu si zbraň podal z ruky do ruky, zamířil a jediným prudkým pohybem vbodl rybě oštěp do těla. Ryba s ohromnou silou vyrazila pryč, zpětné háčky, nezpětné háčky, dokonce chvíli vlekla za sebou jak muže, tak celou loď. Když se loďka zastavila, muž se natáhl a pomalu vytahoval ze zakalené vody kopí, což šlo překvapivě snadno. Stalo se, co předpokládal. Na konci špice nebylo vůbec nic. Začal tedy s loďkou kroužit ve stále se zvětšující spirále, až ve vodě nalezl jasnou stopu krve zraněné ryby. Jako kouř z ohniště, tak vypadala stopa, kterou po sobě zanechávala. A na jejím konci se vířil mrak bahna, jež označoval místo, kam se zahrabala. Muž se obrnil trpělivostí a uvelebil se ve své lodi, aby vyčkal, než bahno sedne na dno a vyznačí tvar rybího hřbetu, který se dal tušit mezi hromadou vodou nasáklých, těžkých větví. Tyto větve zde ležely nalámány od doby, kdy velkou přírodní katastrofou sem byly přineseny tu po trochách a tam kdesi daleko vpředu v takové míře, že ucpaly vodní tok a vzniklo toto ohromné jezero. Muž si vydechl. To nejtěžší bylo za ním. Nalézt znovu rybu, to byl úkol hodný skutečného syna štěstěny. Ale objevil se další problém. Zde byla hloubka vody daleko větší než v místě, kam umístil vrš. Jeho oštěp na dno snad ani nedosáhne. Vytáhl tedy z vaku na nářadí řemen a začal uvazovat dvě kopí pevně jedno k druhému při jejich koncích. První pokus dopadl nečekaně špatně. Dlouhý, pracně vyřezávaný hrot se zlomil o sumcovo tělo a sumec zůstal jako zázrakem netknut bez hnutí tam, kde byl. Jen na místě vpichu zbraně zůstala dlouhá, bílá jizva, která jako by se muži vysmívala. To ale nedávalo smysl! ,,U všech vodních Duchů, co to je!? Nějaké velké kouzlo?“ pomyslel si mladý muž. Pak se jeho svalnaté tělo uvyklé veslování zhouplo dopředu a dozadu, jak si muž otáčel zbraň a prohlížel poničený hrot. Zjevně neměl vůbec radost, že si zlomil svoje oblíbené kopí, ale teď žil lovem a řešil velkou záhadu. Trpělivě sledoval dno, kousek po kousku. Průzračná voda mu to dobře umožňovala. I tak si teprve po chvíli uvědomil, že to, co považoval za tělo sumce, je ve skutečnosti veliký, podlouhlý kus tmavou řasou porostlého, křemenného valounu. Proto se ani nehne a má bílou jizvu, místo, kde kopím odsekl sedlé bahno a řasnatý porost. To je i důvod, proč zničil svou zbraň. Dokonalá hra přírody. Stačí jen se trochu posunout a tvar sumce, tak jasný z prvního místa, je k nenalezení. Teď už vidí, že útočil jen na pouhý kámen. Teprve asi dva metry od kamene leží pod ohnutým kmenem dalšího potopeného stromu jeho majestátný sumec. Je tak obrovský, že se pod kmen nedokáže ani celý skrýt. Stále mu z rány teče krev a sotva dýchá. Muž upravil hrot zbraně prostým odlomením konce poškozené špice. Za okamžik dal malý úštěp křemence dřevu správný tvar. Ještě zde stále zůstal jeden zpětný háček a je tedy pořád šance na úlovek. Velmi pomalu se hrot zbraně noří do třímetrové hloubky. Muž celou zbraň ovládá jen za její konec. Zbývá poslední půlmetr. Ten si muž nechává pro rychlý výpad. Chvíle napětí a koncentrace. Ještě ne, musí přesně zamířit za hlavu, do přední části břicha. Jinam odtud útočit ani nemůže, vše ostatní je skryto pod dřevem.

Prudký výpad jako uštknutí hada. Ruce lovce zvedly nárazem do vodní hladiny nečekaně vysoký gejzír vody, který mu smáčel mu hlavu a hrudník. Voda mu nyní crčí z vlasů, ale zřejmě vše dobře dopadlo, protože cítí, jak se na druhé straně zbraně něco velmi bouřlivého odehrává. Hrot kopí pod vodou doslova tančí. Všechno trvá asi dvacet minut, pak jako by energie na konci zbraně byla rázem vybita. Nyní mladý muž začíná pozvolna vytahovat za tenkou šňůrku zbraň z vody. Z mraků zvířeného bahna se přímo na něj dívá ohromná sumčí hlava. Za chvíli již s nabodnutou rybou přitaženou co nejblíže boku loďky pádluje druhou volnou rukou do místa, kde byla vrš. Zde je voda hluboká jen okolo metru a právě tady na bezpečném místě může začít přemýšlet, jak bezpečně dostat rybu z vody. Po chvíli úvah ponořil pravou ruku pod vodu a uchopil sumce za spodní čelist. Pak počal opatrně s napjatými svaly na celém těle soukat obra z vody do loďky. Jakmile tam byla hlava a břicho, zbytek monstra se do ní překlopil nebo spíše vlil sám. Muž odmotal spojovací řemen z obou oštěpů a naložil do loďky k sumci i obsah vrše. V loďce už nezbylo žádné místo, popadl tedy vesla a rozjel se domů.

Na břehu ohromného jezera je veliké, rákosové moře, které protíná nespočet prosekaných vodních cestiček a na konci mnohých se pohupují plavidla, spojená k sobě dřevěnou konstrukcí, překrytou rákosovými rohožemi. Na těch se odehrávají nesčetné, běžné domácí práce. A právě k jednomu takovému plovoucímu domovu připlula loďka s mladým lovcem. Už z dálky vzbudil příjezd obtěžkané lodě rozruch a co teprve nyní, když rybu vidí domácí ve skutečné velikosti. Je snad větší než cokoli vodního, co kdy viděli. Z rákosové zástěny přístřeší vykoukne i starší dáma, která se jen dívá a gestikuluje rukama, zatímco její nohy jí netečně leží pod tělem na rohoži. Očividně je chromá.

Ano, už jste uhodli, tento mladý lovec nebyl nikdo jiný, než dávný kamarád Iradise, syn chromé ženy, kterou její muž nosil tak dlouho a starostlivě na svých zádech. Nyní je takovému vypouštění Duše konec. Žijí zde spokojeně na vodě nebo jak je tomu poslední roky, v létě na vodě a v zimě na ledě. A žije se zde velmi dobře. Ptáci, vejce, ryby, škeble, rákos a zvěř, která se sem chodí napojit, to je zárukou stálého zdroje potravy. Jen otop v době ochlazení by mohl být za čas problém, ale zatím vody přinášejí do jezera stále dost naplaveného dřeva a stačí je jen uvázat a přivézt domů dříve, než nasákne tak, že se potopí. Pak se na břehu postaví do jehlanů a suší celé měsíce. Z takových jehlanů jsou po březích i celé vesnice a matou z dáli přicházející cizince.

Krásný život. Však také zdejšího lidu je síla a ještě před dvaceti, třiceti roky byli známi jeho obyvatelé svou vyhlášenou štědrostí a pohostinností široko daleko. Syn chromé, Kafal, je tu už pár let a i on poznal přívětivost některých lidí. Zejména starších. Naučil se od nich specifickému rybaření a novým technikám lovu vodních ptáků. I hospodaření s ohněm je tu jiné a člověk se mu musí také učit. Není zde prostor na omyly, ale jakmile pochopíte základy, je vše v pořádku a cítíte se velmi svobodně a blahobytně.

 

Kafal sedí nyní u vody a porcuje svého sumce. Vyvržené vnitřnosti neskončí jen tak ve vodě, ale dají se do malého košíku, uvázaného na přídi loďky. To bude návnada do vrší. A co mu přece jenom spadne do vody, o to se postará komando velikých raků, kteří si zde našli živobytí ve sbírání odpadu. V přístřešku na rampě, postavené na dvou lodích, leží veliký, tenký, plochý kámen a na něm malé ohniště, kde Kafalova matka a teta nechaly rozhořet oheň a když se nad něj zavěsí pruhy sumčího masa, mohou se krásně udit. Kafal sedí venku a spravuje svoje pasti, zbraně i oděv a další výbavu, aby byla kdykoliv k použití i na delší výpravu. Občas zvedne hlavu, když kolem přeletí velké tělo racka. Se zalíbením se pak za ním dívá, obdivujíc jeho mocná křídla i obratnost. ,,Jak to jen ti ptáci dělají, že dokáží přistát na vodě a téměř se nepotopí. Pohupují se na hladině jako loďka,“ zamyslel se Kafal. Pak se podíval znovu směrem, kam zmizel pták a uviděl přijíždějící loďku. To sem právě plul jeho nový kamarád Pendru. Jak se přibližoval, bylo vidět, že něco není, jak má být. Pendruova hlava byla změněna k nepoznání. Horní část obličeje, nos, tváře, čelo a okolí očí byly nabarveny hlinkou a potečkovány šedavým popelem. Na hlavě mu seděla ohromná hromádka světlých ptačích per, přivázaných jedno za druhým na dlouhé šňůrce. Ta pak byla stočena a připevněna do drdolu, který měl Pendru vyčesaný na vrcholu hlavy. Kafal přejel rychle očima vybavení člunu a hned mu bylo jasné, že Pendru jede na delší výpravu. ,,Kam to bude s touto parádou?“ tázal se Pendrua. ,,To není paráda, ale znamení pomsty a spravedlnosti. Nyní jsem poslem Duchů a nástrojem soudu kmene!“ Kafal jen polknul, jak mu hlavou projela hrůzná představa, že něco on nebo jeho rodina udělala špatně. Přece jenom poslední dobou zde bylo určité napětí mezi starousedlíky a přistěhovalci. A pro falešné obvinění se nemusí nikdy chodit daleko, jak se říká. Pendru odtušil Kafalovy myšlenky z jeho zaražené tváře a hned dodal: ,,Je v tom únos! Dívka, určená mému bratranci jako nevěsta, utekla s jiným. Rada kmene se včera večer rozhodla, že se jedná o únos a pověřila jejího budoucího ženicha, aby zabil únosce a ji přivedl zpět k poslušnosti. No a protože on to odmítl, rada pověřila tím úkolem mě!“ Kafal stál jako zmrazený. Bylo toho na něj prostě moc. ,,Velmi bych ocenil, kdybys mě alespoň několik prvních dní doprovázel,“ dodal ještě Pendru.

Kafalovy myšlenky a emoce se rychle rozmíchaly a byl velmi zmaten. Kdyby zde zůstal a nešel s blízkým mužem alespoň nějakou část jeho cesty, mohl by se urazit. Ale Kafala překvapilo, že rada rozhodla o útěku jako o únosu a trest byl podle něj nepřiměřený. Odtušil, že zřejmě proto se budoucí ženich odmítl podvolit takovému rozhodnutí rady. Pendru to přijal? Duchu velký, vždyť to je přímo postavené na hlavu! Měl ho za slušného a citlivého člověka.

Kafal tedy udělal kompromis. Vzal zásoby a nezbytné vybavení, naložil je na svou loďku a okamžitě vyrazil s kamarádem, aby jej doprovodil alespoň část jeho cesty. Problesklo mu hlavou, že by po cestě mohl vyzvědět víc. A třeba to příteli ještě rozmluví. Kafal si uvědomil, že má málo informací, napadlo jej, že třeba někoho milenci na útěku zabili, zapálili tábor nebo poničili obětní stromy. Přece jenom by měl dát Pendruovi prostor, aby mu všechno podrobněji vysvětlil.

Oba nyní veslují na druhou stranu jezera, kam podle zpráv milenci mířili. Tam ještě z vody hledá Kafal stopy po vylodění a teď mu právě zapálilo. Pendru, žijící od mala na vodě, je sice zde na lodi neskutečným pánem, ale stopovat někoho v trávě, v lese, na skaliskách, to už není nic, v čem by přímo exceloval. Pendru by byl s pronásledováním brzo v koncích.

Je večer, svoje loďky už dávno nechali oba mladí muži za sebou na břehu jezera a šli pěšky dál na jih po stopách běženců. Kafal nijak nepospíchal a zdržoval stopování, jak to šlo, ale tak, aby nebyl nápadný. Zatím od přítele stále mnoho nevyzvěděl a to už si rozdělali oheň a utábořili se na noc. Je nesmysl někoho pronásledovat za šera, natož v noci. Je lépe si ráno pěkně přivstat a pronásledovat kořist v prvních paprscích slunce. Zvláště, když se padne na čerstvou stopu, ta je vidět ráno nejlépe. Mokrá tráva má v místech průchodu setřené kapky rosy a její nahnutá a polámaná stébla ukazují svými stvoly směr útěku pronásledovaných. Jak snadné. Dá se pak za takovou obětí i přímo běžet, tak je stopa jasná.

U večerního ohně se rozpovídal Pendru sám. Kafal byl zarmoucen z jednání přítele ještě víc než před tím. Vytušil nenávist k milenci nevěsty svého bratrance, za kterou bylo podle Pendruových slov jeho přistěhovalectví. ,,Ale já jsem také přistěhovalec, Pendru!“ „To není stejné, ty jsi ty!“ odpověděl podivně, ale přesvědčeně a důrazně Pendru. ,,On je na suchu jako doma, když jezero zamrzá více než dříve, sbalí se a vrátí se po zimě, jako by se nic nestalo a zatímco my tady už i hladověli, jemu bylo hej. Ještě se nám smál, že jsme lenošná nemehla, že se nevyznáme na stepi ani v lese, ale že máme počkat na léto, že houby neutečou!“ Pendru měl skoro slzy v očích, protože se cítil být doma pokořován za svou pohostinnost a někdejší pohostinnost kmene. Teď jej prostě sžírá jeho bolest, která se snadno může proměnit v nenávist a ta nakonec, dobře živená, přivodí zhoubu Duše tomu, v jehož těle sídlí. Zaživa se člověk změní v někoho jiného a nakonec mu přivodí smrt v nenávisti. On sám už pak není ve svém těle, jeho Duše spí pak někde hluboko v jeho JÁ nebo co hůř, prchne. Ta stará původní Duše prý většinou uteče pryč až do podzemního světa nebo žije nedaleko v neklidu, pozoruje tělo, které bylo její a pláče.

,,A ty bys opravdu toho muže zabil?“ obrátil se po chvíli ticha Kafal na Pendrua. ,,To se uvidí, až ta chvíle nastane!“ odpověděl Pendru a odmlčel se. Posadil se tak, aby byla jasně vidět jeho sevřená ústa a bylo jasné, že nechce odpovídat, že více snad ani nemá promyšleno.

Kafal se pak snažil najít nějakou velmi dobrou výmluvu, aby se nemusel této výpravy dál účastnit. To se mu druhý den odpoledne povedlo. Na zemi uviděl bodcovou past. Schválně na ni šlápl a nechal si do stehna zabodnout tří centimetrový dřevěný hrot. Jaká úleva! Mít na svědomí zabití člověka, to nebylo nic pro Kafala. Do rány si nasypal bylinky, aby se mu nezanítila a poslal samotného Pendrua dál po stopě. Doufal, že sám stoupu určitě ztratí a tím bude vše vyřešeno. Ale Pendru bral svoje poslání stále velmi vážně. Vždyť ho oslovila samotná rada, samí vážení lidé, žijící hrdinové a vyvolení! Jsou to ti, kteří mají jasno a kteří jsou moudří a ví, co se kdy má. A jak o něm pěkně mluvili, jak ho chválili. Ví, že je on, Pendru, nezklame. Oni do něho viděli a četli si v něm. Cítil jejich pohled!

Pendru stál ještě toho večera nad připraveným přístřeším uprchlíků. Vyzval muže, aby s ním o dívku zápasil. Ten se proti němu postavil beze zbraně tak, jak mu velela jeho výchova. Naopak Pendru byl vychováván v obyčeji, že provinilec má být zabit palicí. Nečekaně se napřáhl a těžký hrot jeho dřevěné palice dopadl na hlavu nepřipraveného muže. Tupá rána, zapraštění a pak jen tichý šustot do trávy se hroutícího lidského těla. Milenec byl zabit. Nyní stojí před Pendruem další úkol. Chytil vyděšenou dívku pevně za ruku a připraveným řemenem si ji uvázal na krátko k ruce.

Půjde s ní dva, tři dny pomalu domů, není kam spěchat. Jen ji musí bedlivě hlídat. Mrtvého nechali jakoby bez povšimnutí ležet na zemi a opustili  místo smrti. Šli více než dvě hodiny noční, tmavou krajinou. Dívka v slzách a s obličejem pokřiveným bolestí. Ruce zaťaté v nenávistném gestu odporu.

Nemožné je vyznat se v srdcích a myslích některých dívek a žen. Nic není jisté, nic není definitivní, dnes tak, zítra onak. Než dorazila dvojice k jezeru, Pendru se do velmi krásné dívky zamiloval. Ona jeho náklonnost vycítila a pak, ač to zní velmi neuvěřitelně, s ním sama prchla. Říká se, že velmi daleko na jih, až kamsi k jižnímu moři. Tam žili velmi šťastně u kmene, který je přijal. Ale jednoho dne při nějaké rozepři byl Pendru místními zabit. Bylo to na den přesně rok, co se dostalo políbení smrti jeho oběti. Čtyři muži prý drželi Pendrua, když mu z těla trčel zaražený krátký oštěp. Jeho družka k němu přistoupila a zeptala se ho: ,,Jaké to je, umírat, když nejsi ozbrojený? Dnes budu slavit!“ A popadla konec oštěpu, který vyčníval z Pendruova těla a prudce jím zalomcovala. Pendru zařval jako zvíře a omdlel. Muži pustili jeho tělo na zem a život z něj rychle vyprchal.

 

 

 

 

 

Jezero hojnosti -Vzhůru ku hvězdám

 

,,Eterá kerr kkerá, natakal eso mal Nasscou! Navahal gur dutal etné Nagisehrú Natomeh kata Miscou, Gurunai et zurunax natopak natohalurn so Neto....“

,,Jak šťastný jsem, že jsem z národa Naskátó! Ó jak šťastný jsem, že mě Duchové obdarovávají, když mou zemi naplňují vodou a ta mi dává toliko bohatství. Dávají mi vodu, jež mě pak sytí svými rybami, ptactvem i zvěří, která ji chodí pít. Vodu hřející můj domov naplaveným dřívím i hojným mořem rákosu,vodu, jež nadnáší můj příbytek i mou loď a otevírá mi tak cestu k ostatním, které na svých plavbách mohu navštěvovat. Velká voda tak ze mě dostává to nejlepší, abych byl laskavý k bližním. Rád pohostím souseda i pocestného, neznámé obdarovávám z zdarů, které mi Duchové svěřili, by zkoušeli, jak štědrý budu. To oni se radují ze štědrosti mé ruky a dobroty mého srdce. Za všechno jim děkuji. Po tolikém strádání zmizeli ze světa mnozí druhové moji a já jsem přežil, abych dal život následníkům mým mnohým ve světě lepším, kde se na mě Duchové usmívají a starají se o mě.“

Píseň oslavující zrod Velkého jezera, kmen vyvolených Naskátó 687 364 let před námi

 

Když dorazily zprávy o tom, co se stalo s Pendruem k radě kmene Naskátó, ta pak celé čtyři dny rokovala, nechajíc se zatím živit svými lidmi. Teprve po čtyřech dlouhých dnech a nocích vyšli představení ven z velkého obydlí, aby přednesli svoje rozhodnutí. Našli viníka. Tím je nevhodná výchova dětí a přílišná laskavost kmene. Ne menší vinu nalezli v mentalitě cizinců. Mají jiné hodnoty, zvyklosti i myšlení. Jsou úskoční, lstiví a nebezpeční, jak se shodli v radě mezi sebou. Zdeformované myšlení a pokroucené skutky cizinců jsou nebezpečné a nejhorší je jejich nakažlivost. Ano, tak tomu bylo! Mladý muž - cizinec nakazil svým zlým Duchem jejich dobrou a poslušnou dívku a takto ji očaroval. Dívka z kmene Naskátó by se sama o své vůli nikdy nezamilovala do cizince, natož aby s ním prchla. A jestli byla u ní slabost v tomto směru, je třeba vést děti a mladé tak, aby zde měli jasno.

Ten cizí muž ji tedy ODLOUDIL! To bylo to správné slovo, které rada tedy celé dva dny hledala, nalézala, znovu ztrácela a znovu objevovala.

Cizí muž jejich dívku nakazil svými nebezpečnými názory a proto již nečistá – POMATENÁ byla pak jako suchý klacík ve víru dravé řeky. A toto druhé velké slovo hledali vážení mužové rady kmene Naskátó, další dva dny. Ta slova musela být uvážená, jasná a vševysvětlující. A Pendru?

Přiblížení se k cizinci pro něj znamenalo nákazu cizími hodnotami, zvyky a mravy. A on již nakažený a pomatený se odmítl vrátit. Jako muž, bojovník a příslušník kmene Naskátó si však jistě v sobě ponechal špetku zdravého rozumu a věděl, že kdyby se vrátil zpět domů, šířil by tak nákazu a zhoubu dál mezi vlastní lidi. Proto raděj dobrovolně odešel i s dívkou do daleké země. To, co se tam dělo, jen svědčí o pomatenosti a nemocnosti myšlení cizinců, jejichž vliv je tímto uznán za všeobecně zhoubný a smrtící.

Toto vyhlášení bylo přednášeno po všech obydlích, shromážděních a koutech země Naskátó. Do této doby bylo jejich území na souši a jezero k lidem tak štědré a lidé klidní, milí a přející, ale i pyšní sami na sebe a na svou prosperitu. Byli povzneseni nad cizince i nad spory s nimi. Není divu, že nebylo všude bráno vyhlášení rady vážně. Vždyť na březích jezera žila řada cizinců, kteří svými vazbami na sousedy a sousedy sousedů zajišťovali mír a obchod a bylo by zcela proti rozumu si je znepřátelit. Navíc proč? Kmen Naskátó měl všechno, nic by nezískal.

 

 

 

 

 

Šťastný kmen národa Naskátó

 

Jak šťastný jsem, že jsem z národa Naskátó!

Jak Šťastný jsem, že jsem z národa Naskátó, jejž Velicí Duchové podrobili zkoušce, aby ty nehodné smetli ze světa a těm spravedlivým ve své dobrotě požehnali a odměnili pohodlným a bohatým životem. Moudrost Velkých Duchů je nekonečná a lidský rozměr je jen malý a musí se někdy podvoliti Duchu, jenž žádá změnu. Zvláště, jde-li o čistotu moudrosti a přání Ducha, který ji požaduje od svých lidských dětí. Jen tak budou hodny jeho skutečné přízně.

 

Za pouhých dvaadvacet měsíců se však situace mění. I sem dolehl bezcitný dech chladu, který už tak pevně objímá kraj a svírá jej více, než kdykoli předtím. Žádná polonahá, do bronzova opálená těla. Žádné prosté odění či jen přiodění. Už žádná mnohonásobná úroda travin a několikerý návrat stád na pastviny břehů jezera. Žádné ohromné lovy ryb ve vodě, která se jen hemží životem, napájena teplem přívětivého Slunce. Ne, nepřišly severské podmínky, země nepromrzne na kost, nezmění se v permafrost, ale bude chladná, jakoby omámená, zpomalená ve všem, co rodí i v tom, co se na ní pohybuje.

A tak jako všude kolem, lidé mají i zde co dělat, aby stačili s dechem přírodě. Vše je jinak. Rostliny už nevyrostly tam, kde měly a tak se stáda stáčí přes jiná území a lovci, kteří na ně čekají na obvyklých, osvědčených místech, zůstávají s prázdnýma rukama a hladovými žaludky. Kolik nesčetných hladových pochodů se změnilo v pochody smrti s malou jiskřičkou naděje, že tam či tam ještě narazí na stáda nebo právě na ty nebo ony rostliny. Pamětníci se snaží vybavit, co kdy slyšeli od starších, co se dříve, za vlády velké zimy jedlo a kde se to sbíralo, jak se lidé o sebe starali. Ale paměť je děravá, informace zkomolené a neúplné a je zoufale málo času. Lidé se musí obléci a do všeho toho strádání se šíří infekce, nemoci i smrt. Kmen Naskátó zatím těží z minulosti, ryby v jezeře jsou stále hojné a než se jejich zásoby vyčerpají, bude to ještě dlouho trvat. Ale z rybích kůží si hřejivý kožich nesešiješ! Z vody si zásobu otopu nepročeříš! A chladnější počasí nevyprahne zvěř tak, aby musela často k napajedlům. Číhající lovci budou mít méně a méně kořisti. A jak bude méně jídla i otopu, lidé se budou hádat a válčit o to, co jim bude chybět a nebude toho málo, o co bude nouze. Lidí je zde více než jinde a zásoby mnohých věcí se o to rychleji vyčerpají.

Kafal byl za poslední rok svědkem toho, jak se lidé kmene Naskátó dramaticky mění. Zažil jejich společnost jako něco, co obdivoval. Místo, kde byla technika, kde bylo tolik lodí a tak krásných, jaké by asi nikde jinde za celý život neviděl. Tolik způsobů a důvtipu bylo vneseno do bydlení, odívání, přípravy jídel, ale i samotného lovu všeho druhu. Kolik slavností, tanců, zpěvu a vyprávění zde bylo, kolik plýtvání a předvádění velkorysosti a sebevědomí. Ohromná hrdost těchto lidí se držela ruku v ruce s přesvědčením, že jen jejich kmen je požehnán Duchy a jen oni jsou těmi opravdovými vyvolenými lidmi hodnými toho největšího obdivu.

A nyní povznesená povaha Naskatánců vedla tyto lidi k přesvědčení, že když jim hrozí strádání a zásoby se ztenčují, je přirozené, aby si oni vzali od těch, které Duchové stejně už odmítli a zavrhli, to, čemu se jim dostávat nebude. Vždyť odmítli-li Duchové být tak štědří a velkorysí k cizincům, bude to správná cesta i pro lid Naskátó. Zvláště mladí chlapci byli velmi horliví v těchto myšlenkách, ale na radu starších neměli. Rada starších byla nejradikálnější. Její prohlášení k lidu bylo loni pro místní tak vzdálené a neuchopitelné, ale letos už mnozí poslouchají pozorně každé slovo a se sevřenými ústy svírají i svoje pěsti.

,,Leží nám na srdci jen osud národa Naskátó! Máme na mysli dobro každého jednotlivého příslušníka našeho kmene! Máme na srdci vaše dobro a zajištění živobytí i výsluní na tomto světě! Nic více a nic méně než to, co jsme dostali od velikých a mocných Duchů! To si udržíme! Nikdo nám nemůže stát v cestě! Nikdo se s námi nemůže měřit! Duchové se stále usmívají na své děti národa Naskátó! To je naše poselství“.

 

 

 

 

 

Exkomunikovaní

 

,,Nepřichází noc, nepřichází den, na obloze nejsou mraky, není ani oblohy ani dne ani noci. Svět nelze projít, nelze se jej dotknout, nelze se na něho dívat, nelze jej slyšet, jako by jej nebylo. Věci kolem jako by nebyly, jen plápolají v prostoru zbaveny hmoty a tíže a snad není ani hmota ani prostor. Obejmout blízké nejde, dotknout se milovaných je nemožné a cítit dech toho, pro kterého tluče naše srdce, je nemyslitelné. Uzavření do samoty mysli, do nejhlubšího nitra, do jícnu sopky sebezničujícího žáru, který při pohledu sama na sebe mrzne v děsu z vlastní prázdnoty. Uvnitř je bouře potlačené bolesti, venku otupělost a prázdnota. Keř vyrostl nakřivo, ohnutý, sám pro sebe, zastiňoval jiné, bral světla cizím. Je tu a žije z druhých, mezi druhy a přece sám pro sebe. Ostatní sdílí, on je sám mezi nimi. Nechápe, nemůže za to, že jej rozšlápl veliký slon a on se plazil a hledal si cestičku života z druhých. Když přišel čas a keře kryjí jeden druhý před bouří, když přišel čas a keře stíní jeden druhý před vypalujícím sluncem, když nadešla ta hodina a pijí skromnou vláhu společně se dělíc, stojí tu pokřiveně jiný keř a jen sám o sebe se stará a přitom pomoc si sám pro sebe bere. Tu zraky na něj všechny spočinou a pozornost všechna míří jak hroty přemnohých zbraní jediným směrem. Rycí hůl vezmou naň, hlínu zhluboka rozhrabou a kořeny vyrvou ze země a keřík ten pokřivený pak letí a letí kamsi do tmavého kouta hlubokého lesa. Sám sis žil, pro sebe sklízej plody svého uzavření se, svého sebejá, svého sobectví, chytráctví, zloby, nenávisti a pohrdání.

Od nynějška tě čeká jen život v zrcadle svého vlastního srdce. Budeš moci přechytračit jen sám sebe, jen sebe budeš moci obelhávat, jenom sebe budeš moci šidit, jen sebe budeš moci okrást, sobě ublížit a jen na svůj obraz budeš házet kameny. Svůj hlas zasypávat pískem a svou vlastní Duši vláčet špínou.“

„Duše exkomunikovaných“  Píseň  Gatestá, kapitola o Hantur, Severní Dájové a tanemští Sandové 683 654 roků před námi

 

Tak jako jindy se k poledni Kafal vrací domů. Je ještě kdesi ve spleti nesčetných cestiček rákosového moře, ale jakmile srovnal podle odhadu času a postavení slunce loď přídí k domovu, vytřeštil oči a přestal dýchat. ,,Duchové! Co se to děje?!“ vykřikl, když uviděl veliký, hustý, černý dým, který se vznášel po obloze nad místem jeho domova. Takovým tempem ještě nikdy na lodi nejel. Jeho svaly se napínaly k prasknutí a loď rozrážela hladinu tak rychle, že se voda pod přídí přetáčela, jako by to byla plachetnice. Kafal vesloval nejširším pádlem, co zde měl a vesloval ohromnou silou. Jen milisekunda nepozornosti a drobná nepřesnost a loď se pojednou velmi nebezpečně kymácí ze strany na stranu. ,,Ještě chvilku, ještě chvilku... už tam budu!“ cedí mezi zuby udýchaný Kafal. Když se před ním konečně vynořil z rákosového moře jeho domov, spatřil, že obydlí upevněné na rampě dvou lodí je v plamenech. Byly to velké, živelné, bezohledné plameny jako silný a nekompromisní vodopád, kterému se nelze postavit! Rychle skočil do vody a prohlíží okolí. Z vody vytahuje svou chromou matku a bezvládné tělo svého otce a sestry. Zkouší všechny tři zachránit tak, jak se to zde učil, když se sem přistěhovali. Otec a sestra mají rozbité hlavy, nejspíše veslem. Matku neomráčili, jen ji sprostě hodili do vody, věděli, že je chromá. Nenapadlo je, že má velmi silné paže a dokáže se udržet nad hladinou. Za chvíli už Kafalova matka může mluvit a nejen to, pomáhá rozdýchat těla vytažená z vody. Kafal by se už na loďku nevešel a tak zůstal ve vodě, odkud se snaží pomoci. ,,Duchové jsou při nás!“ zvolala najednou žena. Kafal hádal, že se zbláznila. Ale skutečně, i zbývající dva vytažení jsou živí. „Jen s nimi pro Ducha bolesti nehýbej! Jen se snaž je probudit a mluvit s nimi!“ vyrážel ze sebe, zatímco strkal loďku dál od ohně. Teď žena omdlela vysílením. Kafal vůbec netušil, co se zde stalo, když byl pryč. Kdyby věděl, chápal by, že to, že otec a sestra stále žijí, není dílo Duchů, ale jen zásluha jeho matky. Když ji hodili do vody, někde uvnitř v sobě našla netušenou sílu. To ona se potopila pro těla svých nejbližších a vytáhla je nad hladinu, kde jim držela hlavy nad vodou tak dlouho, jak jen mohla. Všechno jí to připadlo jako okamžik a současně jako věčnost. Kouř, který se stočil k hladině, ji začal dusit tak, že ztratila vědomí a ona i její milovaní zmizeli pod hladinou. Ale to už připlouval Kafal.

Rozbité hlavy vypadaly zle, snad nejhůře však na tom byl jeho otec. Na některých místech jeho hlava snad i pukla. Měl stále veliké bolesti a nic mu nepomáhalo. Ale to už připlouvají další členové jeho rodiny. Kafalova druhá žena se synem, Kafalovým bratrem, vracíc se z návštěvy u již osamostatněných dětí. Nyní jsou na břehu, kde zdraví budují pro raněné dočasný přístřešek. Kafalova matka dostala večer vysoké horečky, provázené nepřetržitým kašlem a pot z ní stírali každou chvíli. Neměli teď však ani byliny, vše jim shořelo. Teprve další den, když se jim podařilo sehnat něco bylin po známých, matce konečně trochu odlehlo a dokonce byla schopna jim vyložit, co se vlastně stalo. Pak vyčerpaná ulehla uprostřed svých blízkých a usnula. Podivné však bylo, že se ve spánku ani nehnula. To v tichosti a pokoji odešly všechny její Duše z tohoto světa. Ráno rodinu sevřela náruč bolesti, oči se zalévaly slzami a tvář se zprohýbala žalem.

U mrtvé zůstalo v tichosti sedět několik lidí. Kafal vstal a popošel dále od obydlí, kde už postával jeho mladší bratr. Jejich otec měl stále strašlivé bolesti hlavy a sotva chápal, co se děje. Jeho tělo i mysl křivila muka. Jako by v mučivých snech vnímal tragédii kolem. On a jedna z dcer mrtvou drželi za ruce. Jak nesnesitelné je nyní žít! ,,Teď by nás tady u jezera nic nedrželo a mohli bychom se vrátit nazpět, kdyby...“ ,,kdyby se zde naše dvě sestry neprovdaly!“ přerušil bratrova slova Kafal. ,,Tady nás někdo škaredě nenávidí a může to být jen horší,“ pokračoval. ,,Tak ty si nemyslíš, že to byla jen náhoda, že nějací ztroskotanci náhodně procházející krajem nás přepadli?“ zamyšleně vyslovil bratr palčivou otázku. Kafal svraštil čelo. „Zamysli se! Copak nevíš, co dělá v poslední době rada? Jak zhloupla lidi a zničila, co bylo dobré a moudré? Jak nyní zneužívá osudu nešťastného Pendrua?!“

Muži chvíli mlčeli. Stáli před obydlím a pozorovali, jak jejich otec zápasí s bolestmi hlavy a srdce. ,,Takhle jsem jej ještě nikdy neviděl,“ řekl Kafal tiše. ,,Obávám se, že takto jej uvidíme ještě dlouho, než se mu zahojí zranění těla i Duše,“ povzdechl si jeho bratr.

,,I kdybychom všichni odešli, otec by teď cestu nepřežil. Alespoň jeden měsíc zde zůstaneme a zatím si nachystáme vše na cestu. Sestry mohou jít i se svými muži s námi zpět na sever. Tady nebude bezpečno pro nikoho, kdo není rodilý Naskátó!“ rozhodně a přesvědčivě promluvil Kafal. Mladší bratr zaskřípěl zuby a zatnul pěsti. ,,To budeme jako žáby utíkat při nebezpečí? To je to, co chtěli! Jak budou bubnovat, tak budeme tančit?! Oni tlesknou a my skočíme do vody?“ Tvář mu ztuhla v ironickém úsměvu. ,,Ne, Kafale, nic takového! Neodejdeme jako žáby. Nejdřív vypátráme viníky útoku. Pak odvedeme rodinu do bezpečí a vrátíme se sem, abychom dali průchod spravedlnosti.“ Kafal sledoval svého bratra a přemýšlel o jeho slovech. ,,Ano, budeme zde měsíc, než se otec uzdraví, to je doba, za kterou nachystáme výbavu na cestu a zároveň budeme pátrat po viníkovi. Souhlasím!“

To už mezi nimi stála i jejich nejstarší sestra, která mezi tím vstala od lůžka matky. V očích měla slzy a víčka přivřená již ne bolestí, ale nenávistí. ,, Slyšela jsem vás! Ano, viník musí být strašlivě potrestán!“

Mladí lidé si sedli na zem na sešlapané rákosí a Kafal se ujal slova, aby si vyjasnili, co vědí. ,,Takže náš domov přepadli tři lidé. Dva muži a jedna žena. Muži byli starší, jeden vrásčitý. Byli velmi zanedbaní a neuvěřitelně páchli.“,,Ta žena také smrděla!“ přerušil Kafala mladší bratr. ,,I jejich oděv je zanedbaný a starý, takový, jako by každý kus byl odjinud!“ dodal zamyšleně Kafal a pokračoval: ,,Loď, na které přijeli, byla místní a měli sebou několik vaků tuku, který vylili na obydlí a to zapálili.“ Mladší bratr vyslovil podezření: ,,Myslím si, že to byli nějací exkomunikovaní, vyhnanci, zločinci, které nikdo v jejich kmeni nechtěl a oni se potkali a žijí spolu procházejíc krajinami jako štvaná zvěř bez domova a zázemí.“ Nejmladší dívka, dosud schoulená u nohou mrtvé, pomalu a vrávoravě vstala, aby promluvila: ,,Takoví lidé ale většinou nekradou a nic zlého nedělají, byť byli dříve všelijací. Nikde totiž nemají zastání! Snadno by to mohlo pro ně být osudné!“ Oba muži se na sebe podívali a hlavou jim proběhlo totéž. Kafal pokračoval v úvahách: ,,Že by loď ukradli a pak šli krást zásoby a jen po sobě zametali stopy?!“ ,,Matka neříkala, že by tu kradli, to je mi podezřelé!“ ,,A ta zdejší loď, na které přijeli?“ oponovala dívka. ,,To by pak ale znamenalo... ano, to by znamenalo, že si je nejspíš někdo na tuto špinavou práci najal!“ zaťal zuby Kafal ,,Nekradli, svou odměnu dostanou od strůjce přepadení později!“ dovodil jeho bratr.

Kafalův bratr pak chvíli v tichosti o všem přemýšlel. Hladíc bezduchou ženu, ležící mu u nohou, přemáhaným pláčem se mu rozklepala brada. Schovávajíc tvář v dlani, zvedl druhou ruku a natáhl jí k nejmladší sestře. Pak jakoby s úlevou pronesl: ,,Jak jsi říkala, že by se exkomunikovaní nedopustili ničeho, za co by je někdo mohl pronásledovat, že nemají zastání... možná jim někdo slíbil nejen odměnu, ale i to, že se jich zastane!“

,,Kdo by to mohl, můj Duchu, slíbit?“ podivil se Kafal. ,,Taková věc! Vždyť by musel mluvit za celý kmen?!“

Rozhostilo se ticho, přerušované jen steny otce. Kafal ani nevěděl, jak nasměroval své úvahy přímo k viníkům. Kdo mluví za celý kmen?

Jenom rada starších má takovou moc. Na to si nyní v tichosti odpověděli všichni. Zarazilo je to. Mysleli si, že to bude věc jednoho, dvou podněcovačů, kteří uvěřili blábolům rady. Ale jejich myšlenky, jak se nyní ukázalo, vedly příliš vysoko. Kafal si znovu procházel vše, co věděli, jestli něco nepřehlédli, jestli něco nepřecenili, nepodcenili, někde se nezamotali. ,,Myslím si, že lidé nejednají jen podle toho, co jim radí hlava, ale také podle svých zvrácených a často velmi nebezpečných chutí. To zaprvé a za druhé ten, kdo se vydával za někoho, kdo má moc ochránit exkomunikované, mohl klamat. Mohl se jen naparovat. Rada to být přece nemusela. Snad to rada nebyla. Všechno musíme nejprve prověřit!“

,,Prověřit? Ale jak?“ zeptala se dívka. ,,Ukryjete se do moře rákosu a my s bratrem půjdeme vyřídit našim sestrám, co se stalo. Po cestě budeme pátrat po lodi, která má na sobě čerstvé cákance od oleje a určitě i celistvou olejovou stopu na čáře ponoru.“ Vysypal ze sebe Kafalův bratr vítězoslavně a sebevědomě se pousmál. Očividně to byl velmi praktický a všímavý člověk, ale to lidé přírodních národů, zvyklí číst ve stopách lesa, jsou.

,,Ale když takovou loď najdete, nevyptávejte se na majitele sami. Nastrčte k tomu někoho z dobrých přátel, někoho, kdo patří ke kmeni Naskátó,“ poradila bratrům dívka.

 

 

 

 

 

Jezero hojnosti -lidé se mění

 

 

,,Jak šťastný jsem, že jsem z národa Naskátó!

Jak přešťastný jsem, že na mě dopadá paprsek slunce požehnaného Velikými Duchy předků a neméně mocnými Duchy této krajiny. Jak přešťastný jsem, když mi tito Duchové svěřují svá bohatství. Činí tak jistě proto, že můj Duch je jim nesmírně milý, blízký a vzácný. Velicí Duchové mě obletují, jsem středem jejich péče. Když si v jejich očích zasloužím tyto Dary, coby projevy jejich nesmírné štědrosti a úcty směrem ke mně, musí na mně být cosi výjimečného. Nejsem jako ostatní. Nesmím se příčit volbě moudrých Velkých Duchů a musím ve skromnosti přijmout jejich dary a akceptovat jejich vůli. Jsem jistě velmi výjimečný a po zásluze je se mnou tak od nich nakládáno. Nebudu o tom pochybovat, bych je neurazil. Pokud velcí Duchové kolem mě se honí a slouží mi, abych netrpěl nouzí ni chladem, abych neměl dlouhou chvíli, byl baven, hýčkán, ukolébáván a starost žádnou bych neměl, nemohu dovolit aby ostatní, obyčejní lidé se dívali na mě jako na sobě rovného, jež běžně potkáváš kolem. Lopotí-li se moje Šťastná hvězda, podstrojují-li mi nejmocnější Duchové, bylo by ode mě v jejich očích trestuhodné, aby ostatní lidé kol nedělali pro mě nic. Ba aby byli ke mně lhostejní a sprostě se starali jen sami o sebe.

Píseň oslavující kmen vyvolených Naskátó 687 344 let před námi

 

...je tedy přirozeností a spravedlivostí nad Slunce jasnější, že by bylo urážkou Velikých Duchů, kdybychom nepožadovali, aby se ostatní lidé o nás nestarali a nesloužili nám. Duchy bychom urazili kdybychom připustili, aby nám ostatní, z darů pro nás určených, ujídali. Ačkoli nechceme dělat nikomu nic zlého, nemůžeme se přít s Velkými Duchy tohoto světa a podvolujeme se jejich Svaté vůli. Poslechneme  jejich hlasu a přijmeme jejich řád za svůj.

Ostatní národy a kmeny či skupiny nechť nám tedy slouží, drženy stranou od našeho blahobytu. Nechť jsou jim odměnou drobty z našeho pokrmu a práce pro nás ať je smyslem jejich životů.“

Část slavnostní řeči velké rady Naskátó v roce velké zimy a velkého vraního hejna. To je 678 338 roků před námi.

 

Čas pracoval proti rodině chromé, ale oba mladí muži událostem nenechávali volný průchod. Lidé mnohdy zjistí, že něco vyřeší jen určitá role, jisté přesně vyhraněné jednání a promění se v herce velkého divadla života. Mladíci se oblékli, vybavili a patřičně umazali, aby vypadali, že se teprve vrací z dlouhé výpravy domů. Budou předstírat, že doma ještě nebyli a jen se zastavují během poklidné cesty po okolí po zdvořilostních návštěvách, jak tu bývalo zvykem. Nikdo nemusí vědět, že oni už ví, co se doma odehrálo. Takže ještě trochu více se umazat, ledabyle umýt a mohou se vydat skrz rákosové moře do nejvzdálenější vesnice. Po cestě tam vyberou vrše a naplní rybami vrchovatě loď, aby byl dojem dokonalý. Předstírat s dobrosrdečným úsměvem návrat z bohatého lovu na vzdálené straně jezera s přáním sdílet štědrost přírody i náhody či přízně Duchů se sousedy. Tak takový je plán.

Skryti rákosinami vybrali množství vrší a úlovek přemístili do košů na dně lodi. Vše stihli právě včas, než se zcela sešeřilo. Rychle se osušili a zamířili ke břehu. Tam si upekli několik ryb, na které nyní sice neměli chuť, ale bude to jídlo na cestu. Vše musí být věrohodné. Pod rouškou tmavé, bezměsíčné noci zamířili konečně na druhý břeh jezera. Jejich postavy i loď mizely noříc se do temnoty noci podtržené závoji mlhy. Nikdo je neuvidí, vše nahrává jejich záměru. Muži budou navigovat jen podle tu a tam mezi mraky vykukujících hvězd. Až dorazí ke břehu, přespí na něm a teprve ráno odtud poplují dál od osady k osadě, od samoty k samotě. Přitom budou hledat onu podezřelou loď.

Podařilo se. Oba hrají svou roli naprosto bezchybně. Nejsou na nich znát hrůzy prožitých posledních hodin. Kam skryli nenávist, vztek, bolest i žal? Neschovali nic. To všechno je naopak venku a v plné síle, jen přeměněno v akci, která jediná jim dává smysl a naději na spravedlnost. Muži si nenápadně prohlížejí lodě vedle obydlí, povytažené na břehu či ukotvené ve vodě. Vždy si najdou důvod, proč přijet blízko i k lodi, která je na lovu ve vodě. A pak před polednem, dříve než slunce vystoupilo na svůj nejvyšší bod dne, spatřili na břehu malé říčky, jež vtéká ze západu do jezera, asi šestimetrovou loď, vyrobenou ze svázaných proschlých, silných větví. Její paluba je čerstvě umaštěna a čára ponoru má na sobě také mastnou vrstvu povlaku. ,,To je ona!“ procedil potichu, ale se zvláštní silou úlevy i odhodlání Kafalův bratr. Kafal se vydal okamžitě hledat majitele lodi k nejbližšímu obydlí. Jeho bratr naopak zamíří k malé skupince hrajících si dětí. Oba chtěli zvědět co nejvíce podrobností o lodi a jejím užívání v posledních dnech.

Obydlí našel Kafal prázdné, proto se znovu rozhlédl a uslyšel od jezera hlasy dospělých mužů. Vydal se tedy tím směrem. Na břehu našel čtyři muže, jak zpracovávají ryby. Přátelsky jim popřál dobrého dne a začal s nimi rozhovor. Pak si dodal odvahy a rovnou se zeptal: ,,A čí je to ta pěkná loď támhle na říčce?“ ,,Ta je moje, dělal jsem ji se synem předloni z vyplaveného dřeva,“ odvětil hrdě, ale klidně majitel a stavitel v jedné osobě, nic zlého netuše. ,,Dobrá tedy a tos tehdy určitě nevěděl, že tě dnes přivede do záhuby, že ne?!“ A Kafal zvedl ruku, ve  které měl hůl se širokou hlavicí, jež se dala také užít jako válečná palice. Překvapený muž stojí, nehýbá se a je zmatený. Ráně už neujde. Najednou Kafalova zbraň zůstane stát ve vzduchu a nehne se ani o píď. Ustrašený majitel umaštěné lodi se dívá za Kafala, v očích úlek a strach. Kafalovu ruku s palicí zastavila za letu silná ruka jeho bratra. ,,Bolest ti zatemňuje mozek, bratře! Tento muž je cizinec, který se sem přiženil. Jako výraz vděčnosti, že zde může žít, si rada od něj půjčuje často jeho umně vyrobené lodě. Zrovna tak tomu bylo před třemi dny!“

,,Odpusť, dobrý muži, ale až se dozvíš vše, pochopíš bratrovo jednání,“ se sebevědomým výrazem ve tváři se Kafalův bratr omluvně dotkl prsty usedlíka.

Kafal vytřeštil oči, doslova mu spadla brada, padl k nohám zmateného majitele lodi a prosil jej o odpuštění. ,,Celá věc nyní musí ven! Není jiného vyhnutí!“ Muži, kteří zde také pracovali a přišli blíž, aby pomohli sousedovi, zatím ale ničemu nerozuměli. Z toho, co viděli, pochopili jen to, že se zřejmě stal nějaký omyl a čekali vysvětlení. Pokus o vraždu? Na to musí být u zlých Duchů velmi dobrý důvod s velkým D.

,,Prchlivostí mého bratra vyšlo najevo, že jeho srdce svírá veliký žal. Náš vodní domov byl nedávno přepaden, lidé omráčeni a vhozeni do vln s následkem smrti matky tohoto muže!“ Následovalo hrobové ticho. Všichni se dívali na Kafala. Pak jeho bratr ukázal rukou proti toku říčky a stejně rozhodně dodal: ,,Tento ohavný zločin byl spáchán osádkou této lodi!“

,,Duchové dobří!“ nahlas zanaříkala nějaká žena, která až do teď v tichosti a skrytu vše pozorovala. A to už se sem začali sbíhat lidé z okolí. Plán byl jiný, rodina chromé se chtěla v tichosti a tajně pomstít vrahům a odejít zpět na sever ke svému původnímu kmeni, ale najednou byla spravedlnost věcí veřejnou a od úst k ústům šla zvěst o strašném činu, v němž má prsty rada kmene. Teď lidé vidí, jak je jejich rada zkažená a zákeřná, nasedají do lodí a jedou tuto zprávu předat dál. Ještě včera by mnozí z nich dali za radu ruku do ohně. Teď jsou zmatení a raději se přidávají na stranu oním činem rozhořčené a popuzené většiny. Tak sem byli přivedeni i členové rady, kteří budou souzeni. Ještě dnes bude celá rada exkomunikována a daleko hnáni budou i ti, jejichž rukou se staly ony hrůzné věci, ať je to kdokoliv.

Odpoledne sem už přijelo mnoho lidí a mezi nimi i rodina chromé. Ba přivezli i chladné tělo nešťastné, mrtvé ženy. Ještě téhož večera proběhl její velkolepý pohřeb, kdy byla obklopena tisícími květy a na vleku zavezena na louku mezi stromy, na krásné místo, odkud je pěkný výhled na krajinu i na jezero. Zde byla ponechána, aby se navrátilo její tělo přírodě. Snad už za několik dní po ní nezůstane ani památky, její Duše pak bude absolutně volná a bude moci sledovat svoji rodinu a blízké, ať již půjdou kamkoli a bude je ochraňovat a zahánět od nich zlé Duchy.

Členové rady dřepí uprostřed velkého shromáždění kmene a nemluví. Ke slovu je nikdo nepustí. Nyní je na řadě pohřeb. Následuje hostina, pečou se ryby a podává maso dnes dopoledne ulovených turů a nechybí ani spousta rostlinné kaše a oříšků. Čas plyne. Už může být začátek noci, protože venku je tma a jen veliké plameny vysokých, slavnostních ohnišť osvětlují centrální prostor shromáždění. Kafal přednesl celé obvinění a muži od říčky vypověděli, jak si od jejich souseda vypůjčila rada loďku, která je zde vystavena všem na očích. Lidé byli pohoršení a prstem ukazovali pryč z tábora na znamení exkomunikace. Ještě však zbývá vyslechnout zločince. Mají právo se vyjádřit. Lidé usedají a pomalu se uklidňují. Kafal si až nyní uvědomil, jak je lidí z kmene Naskátó mnoho. Snad pětkrát nebo desetkrát víc než hlav jeho kmene. Tady jeden druhého přece nemůže vůbec znát! Tato společnost nemůže fungovat. Jak mohou soudit někoho, koho neznají? To je nesmysl! ,,Možná, že je tady ani soudit nebudeme, zvolí se nová rada a ta je odsoudí!“ vysvětluje mu mladá žena vedle něj. Kafal si až nyní uvědomil, jak neosobní je tato společnost. Už aby byli na cestě domů.

 

 

 

 

Ráj

 

Přenesme se stovky kilometrů na severozápad, poposkočme o celý rok a máme tu nádherný den, zalitý sluncem. Sytá zeleň lesů je střídána svěží, mladou světlezelenou právě dorostlé trávy, na níž se pasou ohromní tuři a zubři. Vzdálené stromoví praská pod vahou těl lesních slonů, kteří se drbou o jejich kůru a pak se s ulomenou větví v chobotu posouvají z jednoho místa na druhé, vytrvale konzumujíc listí a mladé větve. Iradis pozoruje ze břehu malého jezírka svatební rituál velikých čolků. Samci tančí, propínajíc svoje tělo do neuvěřitelných poloh. Hlavu tisknou samičce ke dnu, zatímco pánev ze zadníma nohama plave kdesi nahoře a nad tím vším se velmi podbízivě třepotá ocas se stříbřitou páskou. Pak čolek samičku obeplave a před očima jí vlní a třepotá koncem ocasu, div že si ho neulomí. Samička se jen líně pohnula a dál téměř netečně sleduje dvoření vytrvalého samečka. On zase poodplave, znovu se k ní přiblíží a tentokrát jemně a nenápadně jejím směrem ohýbá špičku ocasu. Iradisovi to připomíná plápolající horizontální plamínek svíce někde v průvanu. Asi dýchá celým povrchem těla, jinak by pod vodou tak dlouho a ještě při pohybu nevydržel, pomyslel si. Stejně samečkovy nádechy vypadají spíše jako kdyby jen přišel na hladinu vydechnout a zanechaje tam malou bublinku, vrací se hned do hlubiny na dno ke své vyvolené samičce a pokračuje v tanci.

Jiné čolčí samičky těsně u Iradise pečlivě balí na zelení prorostlém, potopeném břehu zadníma nohama snášená vejce do lístečků rostlin. Jejich zadní nohy svou šikovností spíše připomínají naše ruce. Jak zvláštní tvorečkové. Jinak tmavá čolčí těla se občas při lepení vajec otočí břichem k hladině a tak k velké Iradisově radosti sem tam zasvítí červenooranžové, černě tečkované bříško. Iradis už jako kluk miloval přírodu a pozorování čolků patřilo k jeho nejmilejším kratochvílím. Věděl o nich velmi mnoho, stejně jako o koncertování skokanů, rosniček nebo o námluvách ropuších samečků, kteří se zoufale snaží zachytit větší samičku a mnohdy ji v zápalu lásky i utopí.

Letos už asi pomrznou želvy, které lovíval, stejně jako velké, zelené ještěrky. Lidé je sem prý kdysi přinesli z jihu, stejně jako mnoho rostlin, které využívají. Ať chtěně nebo nechtěně. Iradis věděl, že semínka mnohých rostlin se přenáší v trusu zvířat a u lidí tomu nebylo jinak. A kudy chodili lidé, tam se pak začaly objevovat i jejich oblíbené rostliny. Člověk si hodně mění prostředí, ve kterém žije, snad ještě více než sloni. I když ti někdy lámou i vysoké stromy. Také Iradis teď vstane a půjde změnit svou krajinu kolem tím, že bude hledat uschlé větve nebo ještě lépe stromky. Potřebuje si udělat zásobu dříví na večer a na snídani. Pak zase půjde krajem dál. Stále hledá svou dívku s velkou kočkou. Zatím po ní nachází jen málo stop. Jde pěkně zpříma sledujíc zprávy, zanechané v přírodě tvory před ním. Je to jeho velká kniha. Tady je vývržek, který zde zanechala sova, tady zase strávil nějaký čas zajíc, protože je to pěkně zaneřáděné místečko. Tudy prošla laň, jelen by se snad do tak hustého houští se svým parožím ani nevešel. A toto místo s rozrytou zemí, to je jistě dílo divokých prasat. Muselo jich tu být požehnaně a už vidí jasné stopy jejich kopýtek i rypáčků. Iradis utrhl dlouhé stéblo trávy a ve chvíli z ní upletl malý, zdobný řemínek. Tím si pak svázal vlasy. Z této dlouhé trávy se dají uplést celé boty a vydrží i pár týdnů. Ale on byl zvyklý velkou část roku chodit bosý, aby byl každý prst pěkně volný a měl dost vzduchu. Vzal do ruky ještě několik dalších stébel a začal je proplétat. Copak to asi bude?

Práce ho tak pohltila, že když byl hotov, bylo už dávno odpoledne a on držel v rukou malou taštičku, která šla pověsit na krk nebo uložit do vaku a také přivázat k síťce, co měl přes rameno. Podle rostlin, které změnily svoje složení, poznal, že tato místa byla v minulosti osídlena, ale nenašel zde ani stopy po ohništi ani po obydlích. Pevnou větví začal rozhrabávat plochy, kam by sám postavil přístřešky. Doufal, že třeba nějaké ztracené kousky kamene by mohly dosvědčit, že se ve svém úsudku nemýlil, ale nic nenašel. Už chtěl rozmrzele místo opustit, když vtom si všiml, a to docela náhodou, že vysoko na jednom stromě ve větvích velmi nešťastně uvízla lovecká rotační tyč. Musela by přijít skutečně silná vichřice, aby ji shodila zpět na zem. Ani on ji nedokáže sundat. Vylézt tam nahoru bylo pro něj už nemožné. Jeho vlastní velikost a váha mu byly překážkou. Jako kluk by to jistě zvládl, ano. Ale jako muž tohle již nesvede. Nostalgicky se usmál té ironii a úsměv mu zůstal na rtech, protože se mu potvrdil odhad o propojení lidí s tímto místem. Iradis byl velmi dobrý pozorovatel, který krajinu zná a dovede v ní velmi dobře číst, ale nebyl rozhodně výjimka. Bez znalostí přírody by se tu prostě nepřežilo. Život zde není samozřejmostí a on byl ve své škole velmi vnímavým žákem. Pár hodin denně a je co jíst. Zbytek dne má na to, aby udělal, co potřebuje. Vždy je to nejméně hodina, kterou věnuje očistě a úpravě svého zevnějšku a pak starost o oheň, dále starost o oděv a případně i zhotovování či opravám obuvi. Pak je nutné se zabývat obydlím či přístřeškem, také je dobré věnovat něco péče i pokrývce a pláštěnce. Nechybí také kontrola předmětů ke zvládnutí dané sezony a je třeba myslet i na nadcházející období roku. U toho ještě musí požádat Duchy, aby mu darovali dobrý úlovek a neopomenout jim z úlovku obětovat, aby se nepohněvali. Iradis je vlastně velmi zaměstnaný muž.

A to je ono. Už dlouho Duchům neobětoval, napadlo jej. Ale co jim dát? Našel včera kachní vejce, tak je opatrně vyňal z košíku, jedno uložil do malé, dnes upletené taštičky a pověsil za šňůrku na větvičku nedalekého stromu.

Nějakou dobu zde zůstane. Nanosil si dříví na otop, plamínky už olizují větvičky nad sebou a zbytek vajec se peče. Nejprve jim prorazí špičku, aby se mu nerozprskla tlakem vroucího obsahu. K nim pak přidá k zakousnutí i něco uzeného masa se zásob. Všechno, co zde jí a vše, co zde pije, budou v budoucnu ty nejdražší potraviny. Někteří lidé za náznak takových potravin budou dávat hříšné peníze, protože to, co jí Iradis jako všední pokrm a samozřejmost, nenese žádné stopy těžkých kovů, neobsahuje žádné DDT a je prosté sebemenšího chemického znečištění. Za takový život by mnozí lidé z budoucna dali, nevím co, zatímco pro Iradise je to jen obyčejná a běžná každodenní realita. Asi by mu těžko někdo vysvětlil, že za vodu ze studánky nebo z potůčku v budoucnu budou lidé muset platit, ba ještě hůře, když si Iradis odskočí za keř, lidé v tom nejcivilizovanějším světě zaplatí i za to. Do takového světa vzdálené budoucnosti by Iradis určitě nechtěl. Děsil by jej, tak jako děsí mnohé jeho moderní obyvatele. Někteří takoví věří, že kdyby se navrátili zpět k přírodě, proměnili by se ve šťastné a zdravé bytosti bez starostí, potřeby majetku i šatů. Ale člověk od přírody musí tvořit a tvořit a pilně se starat o někoho či o něco, jako například o oheň, o druhé či o zvířata. Je tak nastaven. Tvořivost je mu Duší, je mu vším. Tvořivě přistupujeme ke všemu a každý sám podle sebe a své výchovy si přetváří svět kolem sebe. Tohle učili Iradise od malička, proto je sám dobrým konstruktérem, řemeslníkem i umělcem. Učili ho dělat věci, které mají smysl a jsou k užitku. Proto zná velmi dobře svou cenu a je klidný. I děti zde znají svou cenu a jejich práce je ceněna. Cokoli Iradis nyní potřebuje z přírody, může si to vzít, je to společný majetek jeho kmene. A kmen jej také naučil, jak si vše potřebné udělat. On to dokáže. Je jen na jeho píli nebo nešikovnosti či lenosti, jak bude bohatý na předměty kolem sebe. Iradis je skutečně svobodný, nespoléhá s nataženou rukou na nikoho jiného. Nemusí od své společnosti získat mimořádné postavení, aby mohl mít to, co potřebuje. Je vlastním pánem svého osudu. Podivné?

Je večer, Iradis sedí u ohně a zpívá si. Také nic jiného, než tvořivý přístup ke zvukům, který je v nás už od dětských let. I děti si se zvuky všelijak hrají a nacházejí v nich zálibu. Dospělí jen rádi přiřazují ke všem takovým činnostem řád a důvod. Ale i tak každý z nich dál dělá různé věci i z jiných, niterných pohnutek. Jedni pravda pracují z povinnosti, druhé činnost uklidňuje, další naplňuje, jiné nabádá strach, že by bylo špatně věci opomíjet, ale některé lidi k činnostem žene veliké, neodolatelné vnitřní nutkání. Ale vždy se objeví i někdo, kdo naopak to nebo ono dělat nechce, je mu tu odporné a dělá vše proto, aby věci obcházel po svém.

Zpěv a v něm včleněné příběhy dostaly mladého muže do světa událostí dávných hrdinů a světa mocných Duchů. Iradis si tu v divočině nepřipadá sám. Nejsou zde sice lidé ani telefonní signály, ale svět je naplněn Duchy lesa, Duchy stromů, kopců skal i hor. Duchové jsou v řece, v potoce i ve vyvráceném kmeni stromu. Všude se musí chovat tak, jako že není sám. Stále je sledován a stále je koho urazit, rozhněvat si jej proti sobě, stále je komu pomoci a koho obdarovat či s kým si povídat.

V noci se Iradisovi zase zdálo o jeho víle s kočkou. Celý dlouhý sen sledoval ji a její kočku, jak spolu chodí v horách, v lesích, kolem vodopádů, přes řeku po spadlém kmeni mohutného stromu. Jakou samozřejmostí jsou pro Iradise zvířata, od mala je jimi obklopen. Moc by se divil, kdyby se dověděl, že v daleké budoucnosti by mu všechna zvířata zabavili. Vlastně by nesměl ani lovit bez patřičného povolení nebo ještě lépe s oštěpem by mohl jen tak rýpat do země a raději živořit na mršinách. Podivní lidé, ti budoucí potomci, i oni mají slabost pro zvířata dánu svou přirozeností a jsou stejně naprogramováni jako on. Obchod s živými zvířaty bude dokonce jedním z největších obchodů. A to i ten zakázaný. Tak silná je touha vlastnit život, kuriozitu, jinou Duši, jinou formu života, nebýt jen sám a starat se o někoho, sdílet se s někým. ,,Už nechci nic vědět!“ řekl by Iradis lidem z budoucnosti. ,,Máte otrávené jídlo, nemáte volný přístup k čisté vodě a platíte i za vy... Že máte zubaře? Nu dobrá, podle vás jsem ubožák, já žádného nemám, ale nemám taky žádný zubní kaz! Že nemám svého právníka? Nevadí, porovná nás náčelník nebo rada kmene a zdarma. Také mě znají osobně a tak neuvěří žádným vylhaným nesmyslům o mně!“ Zkrátka Iradis je velmi rád tam, kde je. A navíc je nyní ve svých snech tam, kde je i Ona. Na nádherném, slunném místě, plném zeleně, kapradin a potůčků, které běží po mírném svahu, tvořeném nánosem jemného, žlutavého písku. A tam se setkává se svou dámou snů. Dotýkají se. Iradis úplně cítí její tělo. Chce ji obejmout, ale jeho paže najednou projdou jejím tělem a vylekaný muž vyskočí z kožešiny. ,,Fuj, to jsem se lekl!“

Slunce svítí už vysoko nad hlavou a další den je tady. ,,To tedy ale byly sny!“ pravil sám k sobě Iradis a posadil se zprudka na loži. ,,Ano? A co se ti zdálo?“ Krve by se v muži teď nikdo nedořezal. Iradis zůstal jako přimražený, tohle nečekal. Otočil se a vidí, že na vodorovně ležícím kmeni nedaleko jeho nocležiště sedí na zemi čtyři neznámí muži a pobaveně jej sledují. ,,Já se vsadil, že se ti zdálo o nějaké ženě!“ smál se první. Podle hlasu to byl ten, co na něj prve promluvil! ,,Ale nevsadil!“ dodal další, vždyť by se s tebou nikdo nevsázel, bylo to nad slunce jasnější, jak si muchlal tu deku!“ pak následovala salva smíchu ze čtyř hrdel. ,,Duchové dobří, to nemáte nic jiného na práci, než tu sedět a dívat se na mě, jak spím?“ popuzeně zvolal Iradis. ,,Jsem Ataval,“ představil se ten nejupovídanější šprýmař. ,,Tebe neznáme, ale zjevně jsi od našich sousedů!“ Muži si podali ruce a Iradis, již smířen, je pozval k ohni a nachystal něco uzeného i pro ně. ,,Tedy tak veselou společnost neznám!“ „A to počkej, až se budeme tvářit vážně, to pak bude největší popukání!“ uchechtl se Ataval. ,,Ataval se neumí tvářit vážně!“ dodal s kamennou tváří jeho společník. ,,Jednou se o to pokusil, celý den a celou noc se nezasmál. Rty měl stále jen svěšené koutky dolů a my přemýšleli, že snad umírá, že je mu špatně nebo, že se nešťastně zamiloval. A on se zatím vsadil, že bude mít jeden den v kalhotách raky. A vydržel to, slonisko tlustokožné!“ zase salva smíchu. ,,A sázku vyhrál!“ a nová salva smíchu. ,,Ale raci to vydrželi také, každé tři hodiny se totiž museli střídat. Kdybychom je takto dusili celý den, přišel by si to s námi vyřídit sám Duch potoka!“ ,,Nevadí, toho bych si dal také do kalhot!“ a další výbuch smíchu.

,,Duchu veliký, ty jsi... ty jsi Iradis!“ zvolal jeden z mužů. ,,Iradis? Chodící legenda? Pokořitel severních plání? A ten, který se honí za přeludem lásky doprovázené šavlozubou kočkou? Ten Iradis?“ v údivu otevřel ústa druhý. Muži plácali Iradise po ramenou a začali z vaků na oplátku vytahovat svoje zásoby jídla. Nyní zvali zase oni jeho, aby ochutnal to, co si oni zabalili na cestu. ,,Můžeme jít kus cesty s tebou, tu dívku totiž známe, je to asi měsíc, co zamířila k jihu,“ řekl jeden z cizinců. ,,Ale pozor, aby se nezamilovala do mě, jsem totiž nesporně mimořádně krásný a atraktivní muž!“ dodal nejmladší z nich, který měl skutečně pěkně upravený zevnějšek a jemné, až dívčí rysy. Jeho vlasy byly světlé, snad ošetřené nějakou barvou a tmavé obočí mu dodávalo zvláštní kouzlo. Také svalnaté, opálené tělo vypadalo velmi výstavně. ,,Bacha na krasouna, je to známý lamač dívčích srdcí!“ zase smích. ,,Dobře, rozdělíme se. Já se budu dvořit dívce a ty té kočce!“ ,,Na tu by udělal dojem jen středně vzrostlý jelen, ne já!“ bránil se pěkný mladý muž.

Pětice mužů odchází pryč pátrat po dívce s kočkou. Místo osiří, ptáci se vrátí a znovu se rozezpívají. Proběhne lasička, projde liška. Les si žije dál, jako by se nic nestalo. Jen o dvě stě metrů dál je na větvích silného stromu zavěšena polorozpadlá mrtvola veliké šavlozubé kočky. Tlapu přivázanou k tlapě visí nyní z větve hřbetem dolů, hlavu svěšenou k zemi, jen upadnout. Polovyschlá, slepená srst vypadá tmavě. Ohromné zuby vyčnívají ven a jsou neklamnou známkou toho, že toto byla za svého života strašná zbraň, dobře sloužící svému majiteli. K čemu zde došlo? Neskončila se zde náhodou životní pouť pro kočku, jež doprovázela onu dívku celé roky? Co se jí stalo? Proč zemřela? Proč byla takto pohřbena? A byla to vůbec kočka oné dívky? Nedaleko stojí přestřešená konstrukce z neočištěných tyčí, spojená lýkem. Krytinu tvoří březová kůra, doposud zatížená kusy starých, těžkých větví, aby střecha neodletěla ani za silného větru. Ohniště, hromada starých kostí vysypaná na jedno místo asi dvacet metrů odtud, vše promícháno s popelem vymetaným z ohniště. Staré, vyhozené šaty, zásoba dříví zanechaná pod malým, asi metr a půl vysokým abri, vytvořeným několika kameny miniaturní skalky. Je zvláštní, jak jsme někdy v životě jen malý kousek od míst, která hledáme a stejně je mineme.

 

 

 

 

Jeho excelence

 

,,Este lacatoa Erstrag, Sakamouda lotzunda eratabel, Lok Et drist! Namaha kelt sapai sašš nusan let cvach, namatle lan erratabel, sestos mana krom. Nasa negalotzindu natom krecht, sukrechc nusan, tosti Sell, sašsš megsell, …“

,,Jsem silou světa, podstatou bytí, odnímatelem života! Ohnivýma očima zapaluji hory i doliny, měním pláně na uhel, existenci v prázdnotu. Mám neomezenou moc bořit, ničit, srovnávat hory, trávit vody, zapalovat moře, svýma tisíci rukama zardousím oceány, kouř z mých ohnišť promění vzduch v hustý prach strachu. Ukaž mi tvora, který by proti mně obstál, budu jej zabíjet, aniž by se jej dotkla moje ruka. Ukaž mi strom, který bych nemohl zlomit. Z mého pohledu mu opadá listí, můj dech mu poláme větve a z mého jména vzplane hrůzou.

Jsem silou světa, podstatou bytí, odnímatelem života! Nikdo přede mnou neobstojí. Zbabělí i stateční, pravdomluvní ni lháři nenaleznou u mě slitování, mé míry jsou neuchopitelné, má podstata neodhalitelná, mé úmysly neznámé a činy skryté, i když hrůza z nich je všem na očích.

Kdo se proti mně postaví? Kdo mě nazve lhářem? Kdo odhalí mou ruku, jež přináší pláč a prázdnotu? Kdo ukáže na mou hlavu a řekne -  to je on, odnímatel života, strůjce prázdnoty a strachu!? Jak chytrý by musel být ten, kdo by mě mohl překonat a usvědčit mě z mých skutků? Jak prohnaný by musel být ten, kdo by mě chtěl zkoumat? Jak veliký by musel být, aby se mi podíval do tváře? Jak mocný, aby mě ztrestal?

Jsem všude a ve všech a moje podstata je jako to nejmenší semeno rostliny, co oko nevidí, ale je všude a vždy vydá svou velkou úrodu a zaplní travinou louku. Nechci po nikom zlo, každý, kdo se stará jen o sebe a ty nejbližší, nese mé plody a aniž tuší, dopřává mé sklizni spočinout na svých vlastních bedrech. Zbavit mě mého díla smrti je jako zbavit oceán soli, jako odstranit kameny ze skaliska tak, aby dále bylo skálou, jako zbavit běžce nohou tak, aby stále běžel.

Jsem silou světa, podstatou bytí, odnímatelem života, všeničitelem, který v sobě nemá milost ani slitování. Na mých rukou jsou rukavice, nikdy se neumažu, vždy budu před ostatními za čistého. Moje úmysly budou nejčistší a větší než hrůza a spoušť, kterou zanechá jejich následek. O to se vždy postarám. Nafouknu úmysl, vystavím všem na oči, přes celou oblohu, aby se stal modlou. Ve stínu lži zůstane pravda. Na výsluní je lež, pád a smrt - moje nejmilejší děti, budu se o ně starat lépe než o vlastní. Svůj život si užívám, co přijde po mně, mě nezajímá. Ohnivá smršť, voda, která spaluje, vzduch, který žhne chladem, země, která neudrží zpříma nohy. Co je mi po nich.

Moudrost se mi hnusí, s leností jsem bratr. Poznávání věcí mě bolí, s netrpělivostí se peleším, nuda u mě bydlí. Z myšlení se mi nadavuje a obchází mě slabost, raději velebím první, co mě napadne, přitakám druhým, pokývám mocným, smeknu před autoritou, pochlebovat budu těm, co třímají zbraň. Nejsem slabý, mám sílu děsit slabé a spravedlivé, je to ohromné opojení, cítím se veliký od jednoho konce vesmíru ke druhému. Stávám se mocnějším než mocní, silnějším než silní, početnějším než nesčetní, větším než největší. Rozděluji ve lži spravedlivým, držím jídlo pravdomluvným. Mě budou prosit, mě budou žádat, v moje dary budou doufat. V mých rukou je ohromná síla. Jsem silou světa, podstatou bytí, odnímatelem života, ničitelem světů!“

Jižní Saktuorové  ,,Příběhy o Squtaraiovi a jeho bratřích“  715 498 roků před námi

 

Ten večer, kdy Iradis usínal, aby se probudil pozorován čtveřicí čtveráků, se v zemi kmene Naskátó připravoval pronést svou obhajobu Latara te Maha, jeden z členů bývalé rady kmene. Dával si na čas, lidé netrpělivě nadávali a pokřikovali na něj, ale on zdržoval svou řeč, jak jen mohl a když konečně předstoupil, velmi dlouho mlčel a nic neříkal. Latara te Maha mlčel tak dlouho, že všechny už omrzelo na něho pokřikovat a urážet ho a začali být na něj zvědaví. Mlčel, i když se již dávno rozhostilo ticho. Lidé byli napjatí očekáváním a doslova vyžadovali jeho řeč. Latara te Maha pomalu otevřel ústa a do téměř hmotného vzduchu kolem tiše začal: ,,Dnes jsme přítomni velké věci, jsme na velikém rozcestí. Dnes se rozhoduje o budoucnosti, ne však toliko o mojí budoucnosti, ale o budoucnosti kmene Naskátó. O našich dětech, vnucích a našem dalším osudu. Čím jsme, čím se staneme, čím budeme a čím chceme být. Dnes rozhodnete, kdo vlastně jsme. Až si na toto odpovíme, pak teprve budeme mít právo si zvolit. A když si zvolíme, nebude pak síla, která by nám mohla zastoupit cestu!“ už živěji a rozhodněji mluvil tento muž.

,,Podíváme-li se do minulosti, zjistíme, že špatné věci posílily náš kmen, že to, co se nám jevilo jako špatné, bylo pro nás nakonec požehnáním. Náš život se stal snadným a naše řady se rozmnožily. To byla Vůle Velikých a Mocných Duchů. Ale jak jsme zacházeli s touto Vůlí Duchů? Už naši předkové trpěli, že se na naše...“ a tady se muž významně odmlčel, ,,...na naše vlastní území stěhují cizinci a že naše dávná loviště se smrskla k nepoznání. Dříve byla od hor po kopce, od lužních lesů po obzor pastvin velké roviny. A nyní se tu tísníme na malém kousku země kolem jezera a nevnímáme, že cizinci už naše území považují roky za své. A navíc už žijí běžně mezi námi. Kmen národa Naskátó je nemocný! Chová se nenormálně! Jen ustupuje, slábne a chřadne, až zanikne!“

Lesk v očích Latary už byl zřejmý, mluvil podmanivě a bez ostychu. Dosáhl toho, že jej všichni brali vážně a poslouchali jej. Zvláště u těch, kteří již dříve jen s nedůvěrou a obavami přijímali nové přistěhovalce, řeč Latara padala na úrodnou půdu.

,,A nyní, když chlad mění růst rostlin a plodin i pohyb stád a čekáme, že i ryb v ohromném jezeře nenávratně ubude, má zůstat vše tak jak je? Já říkám ne!“ Lidé polkli a dál v naprosté tichosti poslouchali každé jeho vydechnutí. Řečník klidně, ale rázně přistoupil ke svým požadavkům.

,,Je třeba obnovit zpět území našeho kmene, abychom měli my sami dostatek zvěře, rostlin i dříví na otop, abychom my ani naše děti nehladověli! Je to naše území! Je nyní čas nebát se a vzít si, co je naše. Velicí Duchové nám přece přejí, tak čeho se bojíme, když si jdeme pro vlastní?! Máme na to právo!

Musí zmizet vše cizí, je třeba vyřešit otázku přistěhovalců a včera už bylo pozdě!“ při posledních větách to mezi lidmi zašumělo a při poslední dokonce mnozí hlasitě souhlasili.

,,Jestli jsem vinen?“ pokračoval Latara te Maha. ,,Ano, jsem vinen tím, že chci vyhnat cizince, aby naše země patřila zase nám a našim dětem. Chci pro nás náš životní prostor! Životní prostor je pro nás dnes to nejdůležitější! Lidé kmene Naskátó jsou ti nejlepší a vyvolení! Mají jinou hodnotu než cizinci! Duchové byli vybíraví a určili nás, ne je! Nesmíme se protivit jejich vůli! Jednejme tak, jak nám říkají Duchové!“ Buďme hrdí, že jsme Naskátó!“

To už řečník rady přímo křičel a lidé dokonce opakovali některá jeho slova a provolávali mu slávu. Nová rada sice odsoudila starou radu k exkomunikaci, ale vyhnání nemělo být překvapivě trvalé. Rozhodla pouze pro roční exkomunikaci. Lidé nemohli pustit z hlavy onoho řečníka, protože měl přeci pravdu v tom, co říkal. Ano, kmen Naskátó před jezerní katastrofou žil na velkém území, ale pak, když vzniklo jezero a začalo být ohromným zdrojem bohatství a surovin, jejich lidé se k němu stáhli a cizinci se přemístili pomalu, krok za krokem na jejich bývalá, opuštěná území. Ale jakým způsobem to chce ten muž řešit?

Lidé byli rozděleni. Jedni by za ním hned šli a začali vyhánět cizince, jiní odmítali jeho metody a chtěli se sousedy jednat a cizince uvnitř svého kmene využít právě k tlaku na sousedy. Vždyť tu strádají i jejich lidé.

Celé to soudní jednání se pak najednou stalo fraškou, kdy moc nové rady rozbředla a její autorita změkla a klesala níže a níže kamsi mezi uschlé, popadané listí. Rada se totiž usnesla, že vyžene provinilce do východních hor. Slavnostně to odsouhlasila a poté ještě slavnostněji odsouhlasila. V tom někdo z prostých rybářů vstal a cosi říkal, nikdo mu nerozuměl a proto byl několikrát vybídnut, aby mluvil hodně nahlas. Muž byl starých dobrých mravů, tak svou poznámku vyzpíval, jak se na shromážděních tradičně patří. ,,Vážená rado, ale to místo, kam jste vykázali odsouzené, právě to území už nepatří našemu kmeni! Náš kmen je dávno opustil a desetiletí tam už žije jiný kmen, který se tam nastěhoval, když jsme se stáhli k jezeru!“

Lidé se smáli, vesele pobaveni zmatky a opomenutím rady a dávali za pravdu řečníkovi ze staré rady Lataru te Maha.

Nová rada pak vyhlásila ještě další místa a nové podmínky, za jakých budou provinilí vyhnáni a kam, ale lidé je pískáním vždy donutili změnit rozhodnutí za mírnější. Nakonec prošlo, že potrestají starou radu tak, že bude nucena žít rok na malém ostrově na jezeře. A to bez lodí. Lidé byli spokojeni. Budou moci provinilé navštěvovat, obdarovávat a mluvit s nimi. A formálně budou trestáni. Jiní se děsili, že za osnování vraždy a války někdo dostane tak mírný trest. ,,Něco se ve společnosti muselo stát strašného, že se takové věci dějí!“ říkali si. Hned druhý den mnozí odsouzeným přiváželi otop a potraviny a přitom chtěli alespoň na chvíli zahlédnout onoho statečného řečníka, jehož řeč je tak oslovila. Vidět na vlastní oči Lataru te Maha, živou legendu, muže mluvícího jim ze srdcí.

Zanedlouho byla kmenová slavnost Kaitur. Lidé si na nové radě vymohli, aby na slavnosti byla přítomna i stará rada a zvláště hlavně onen kouzelný řečník. A když se tak stalo a nastal ten večer a zešeřilo se, přicházeli odevšad lidé s hořícími loučemi. Tady, na velkém shromaždišti k nim promluvil Latara. Svou řečí v nich probudil a vytáhl na světlo to, co ukrývali kdesi uvnitř a umlčovali to jako něco nepatřičného. Louče dnes v noci nebudou uhašeny, nebudou poslušně svítit na cestu domů. Skončí na rákosových střechách domů cizinců, které pak budou osvětlovat noční oblohu. Stará rada se už zpět na ostrov nevrátila. Ujala se opět vlády a lidé si vyslechli ještě mnoho promluv od onoho fascinujícího řečníka. Mladí spolu s ním pak nadšeně zaútočili na okraj jejich území, kde se usídlili Ratakové a za jediný den onen malý a slabý kmen vyhnali! Zase je důvod, aby byl jejich muž oslavován. A nyní se z vítězství radují už všichni a chystají válečnou výpravu na jižní Atagavaje, kteří osídlili sever jejich území.

A tak zahořel požár, který již nebylo možné uhasit. Žádná jednání, žádné kompromisy, jen slzy a zmar pro větší slávu národa Naskátó. Asi je zbytečné se rozepisovat, jak utíkali přivdaní či přiženění cizinci i s rodinami nebo jak zle skončili ti, kteří neutekli. Duch zla a teritoriální nenávisti lidem zaslepil oči, srdce zkameněla a ruce dělají jen to, co slyší od velké autority, kterou jakoby opanovaly mocnosti temnot. Jak snadné je uvěřit, že jsou lepší než jiní, že si zaslouží to či ono! S jakým nadšením přijímají úděl násilníků za svůj. Ne všichni, ale těch s válečnými palicemi je tolik, že se jim už nikdo nepostaví. Slovo palici nezastaví. Jako zhoubná epidemie se šíří jisté informace zabalené do krátkých symbolů a ve vhodném prostředí se množí a sílí. Mnozí jim propadnou tak, že se pro ně stanou návykem, ke kterému se utíkají jako k mytí těla. Ubožáci propadli Duchu zla natolik, že jejich vlastní Duše umírá a opouští jejich těla ještě ve stoje a za dechu. Než dozpívají píseň o kmeni Naskátó a jeho Duchu, vypustí svou Duši a stanou se jen údem Ducha Zla. Hloupoučcí, naivní, bez vlastních myšlenek, horečně se držíc autority za sukénku a mumlajíc její slova, slízávajíc drobty, které se jí zakutálely na zem mezi smetí. ,,To je svaté!“ S výrazem strážce posvátného úkolu budou od nynějška vykonávat vůli jiných.

 

 

 

 

 

Špička nosu

 

,,Střez se lidí bez úsměvu…

…a těch, kteří neumí sami sebe zesměšnit!“

Síň velkých přísloví, Západní Grat, Noví Hutové 727 787 let před námi

 

Iradis s novými přáteli odešel na jih za dívkou, kterou zná méně než pramálo a ví o ní ještě méně než o odvrácené straně Slunce. Ostatky homotheria visí ze stromu a je nesnadné odtušit, co se tu odehrálo.

Faktem je, že nyní jde dívka úplně sama, bez doprovodu kohokoli. Výraz v jejím obličeji je bez emocí, jen soustředěný na velký úkol. Stovky kilometrů půjde dívka křížem krážem krajinou a vždy, když uvidí někde kouř, přijde nenápadně do jeho blízkosti, umyje se, převleče a nazdobí. Pak překvapí nějakého muže, který odchází na lov žádostí: ,,Když ti Velký Duch sešle šavlozubé kotě, nedávej jej svým dětem, ale rozhlas, že je u tebe nachystáno pro mne. Rozumíš?!“ Nikdo se neodváží odporovat této ženě, která má v sobě tajemnou krásu snoubící se s podivným chováním. Křehkým, ale zároveň velmi cílevědomým a až neuvěřitelně sebevědomým. Snad žije se samotnými Lesními Duchy, nebylo by dobré si to s nimi pokazit.

Mladá žena stále marně chodí a oslovuje muže, na které narazí, aniž je sama skutečně zná. Stačí jí, že to jsou lidé jejího kmene a že jí rozumí. Jednou ale zastaví někoho, koho naopak zná velmi dobře. ,,Takilino!“ zvolá onen muž. ,,Strýčku?!“

Ano, je to jeho neteř. Když osiřela, vzal si ji domů, ale ženy v kmeni se zle proti němu smluvily a jedna z nich malou Takilinu vzala a sama ji vychovávala podle svého. Tehdy měl hlas žen zrovna velkou váhu a nebylo v kmeni síly, která by se jim odvážila postavit. Dívenku vedly ženy po svém a co s ní dělaly, bylo jejímu strýci jen pro pláč. Učily ji žít samu pro sebe, využívat druhé k vlastnímu prospěchu a rozvíjely v ní všechno sobecké. Žádné dělení, žádný cit a jestli přece jen ano, tak jen k nim. Na něho i na otce měla zapomenout, muži pro ni měli být tabu. Byla vychovávaná k tomu, aby z ní byla pijavice, co se nechá vléci na rybách a vysává je. Muže měla využívat je tehdy, když něco potřebovala. Takilinin strýc měl o několik roků později sám dvě děti a v pěkné rodině. Děti zde vychovávali k úctě a otevřenosti a učili je být spravedlivými lidmi. Bylo mu pak jen o to více líto Takiliny, kterou ženy vychovávaly zcela špatně. Co chcete po takových ženách, které jsou samy zákeřné, panovačné, necitelné a zlé ze své podstaty, vyrostlé z náhodných okolností, kterými prošly. Co dělat? A dokonce se ony dámy zasadily i o to, aby malou Takilinu celé dlouhé měsíce vůbec neviděl. Musel bojovat i za to, aby se k ní mohl alespoň přiblížit. Když se pak oženil, jeho dobrá a statečná žena přišla za těmi svévolnými a mocnými ženami a řekla jim, co strašného a zlého dělají. Nechtěly nic slyšet, odháněly ji a zacpávaly si uši.

Jak se vůbec stalo, že se takové ženy dostaly k moci? Před několika lety propukla v jejich kmeni epidemie a většina mužů onemocněla, zrovna když byli na loveckých výpravách kdesi v divočině. Sílu vrátit se domů zdaleka neměli všichni. Mnozí zemřeli bez pomoci někde na cestě, zatímco ženy, které chodily jen po okolí tábořiště, byly zanedlouho doma v péči těch několika, co ještě stály na nohou. Kdo se vrátil, přežil. Mužů zbylo velmi málo a tak naprostá převaha žen vyústila nakonec ve změnu zákonů a starých dobrých mravů kmene. Pro Takilinu a osudy dalších, podobně dopadnuvších dětí nebylo odvolání. Logika, cit nebo spravedlnost neměly u těchto žen žádné místo. Vzývaly jen samy sebe, svůj pohled na svět a svůj pokroucený a pošramocený, zatrpklý osud přály jiným. ,,Peklo mužům a všem jejich blízkým a obětujme kohokoli, ničeho se neštiťme!“ říkaly mezi sebou. ,,Všechno je málo! Všechno je nedostatečné! Všechno je slabé!“ Za čas se sem ale přistěhovali další muži z kmene, ale trvalo ještě dlouho, než se poměry změnily a narovnaly. Škody na lidech, zejména na dětech však už nespraví nikdo. Jejich Duše utekly či jejich těla osídlila jiná, plachá bytost. Ale to nabubřelé dámy nezajímalo. Užívaly si pravomocí z doby, kdy mohly odvolat i samotného náčelníka a rozhodovat vlastním soudem o dětech a celých rodinách. Muži měli tehdy jen právo vyjadřovat se k lovu a k boji. ,,Jak strašné. Někdy se svět prostě zblázní!“ procedil při vzpomínce na tyto události její strýc. Uzavřená dívka, žijící si sama pro sebe nakonec vyrostla v někoho, kdo se stranil všech. Nikomu nevěřila. Nedovedla se smát, nedokázala se bavit s ostatními a působilo jí nevýslovná muka sdílet s lidmi společně jeden vzduch. ,,Pro jejího strýce to bylo bolestné. Jak rád by ji pohladil, jak rád by ji objal a radoval se spolu s ní ze života.

Hlavou mu šly vzpomínky na tahanice o dítě. Když jako muž neměl takřka žádná práva, smluvil se se svou ženou, že o Takilinu požádá ona. Jako žena má snad naději, jako ženu by ji měly ty druhé respektovat. ,,Takové ženě, která mluví za svého muže, přece dívenku nemůžeme svěřit!“ odpověděly jí. „Žena, která žije s mužem, je nečistá a nemůže být věrohodná!“ začaly ji obviňovat a málem jí vyměřily krutý trest.

Ony zlé ženy mu udělaly ze života peklo! ,,Ty se bojíš žen? Proč? Asi tu je nějaké nečisté svědomí! Je jen vidět, že naše rozhodnutí je správné!“ Ať se dělo co se dělo, ať kdo řekl cokoli, vždy to ony ženy převrátily tak, aby z toho muž vyšel špatně. Strašný čas bezmoci a bezpráví. Báli se tehdy všichni zbývající muži. Ale jak dívky dospívaly, muži z ostatních skupin kmene se u nich začali usazovat a věci se měly změnit. Ženy měly stále stejnou moc, stále rozhodovaly, ale nějak jim uniklo, že síla mužských svalů je zde už v plné, dosud však skryté síle. Zlotřilosti vládnoucích žen se staly vyhlášené široko daleko a jejich nespravedlnost se dotkla i oblohy a mraků. To když za jedné silné bouře začaly muže pro nic za nic vyhánět do lijáku, pryč z jejich obydlí! Jen pro rozmar a ukázku své moci. To už bylo ale přespříliš. I méně početní muži byli mnohonásobně silnější než ženy a jakmile se jediný z nich chopil válečné palice, v tu chvíli zasáhl blesk dva stromy kolem tábora. ,,Dnes je den očistného ohně!“ zvolal onen muž s palicí a jeho rány začaly dosedat na těla provinilých. Muž nezůstal sám, a protože to nebyl bezhlavý boj s nepřátelským kmenem, ale boj tváří v tvář protivníkovi, kterého muži dobře znali, byly zabíjeny v boji jen ty ženy, které milovaly ubližování druhým. Než dohořel oheň zapálených stromů, vsákla zem tratoliště krve a špatností. V této skupině kmene bylo najednou málo lidí, ale zbylí mohli volně dýchat a oplakávat osud pokřivených dětí. Opět mohli říkat, co cítí a co říká jejich nitro. Cit a vcítění se zase bylo normou a běžnou věcí. Zákon a spravedlnost, logika ale i cit byly zase jedno.

Takilina se ale už nedala úplně uzdravit. Její křehká Duše dítěte, která se měla opírat o lásku a pozornost rodiny, se protrhla na mnoha místech. Duše člověka se podle víry těchto lidí skládají ve skutečnosti z mnoha a mnoha dalších Duší a zvláště děti je mají velmi jemné a křehké. Mnohé z nich se u dětí, kde něco není v pořádku, dobře nerozvíjí, některé narostou špatně, jiné utečou dokonce pryč. Aby byla Takilina více sama sebou, vyhledávala zvířata a věřila, že jedna její Duše utekla do šavlozubé kočky a teprve v její přítomnosti bude skutečně spokojená. ,,Alespoň nedělá děvče nic zlého a neubližuje nikomu,“ přemýšlel o ní její strýc, o němž lidé věřili, že je tajným pomocným kouzelníkem a to vše jen proto, aby navázal kontakt s podsvětím Kurů a někde tam našel to nejhorší místo pro zlé a nenapravitelné Duše špatných žen. Tam do onoho pekla prý poslal bez milosti Duše všech žen, které jeho neteři Takilině i jemu, ale také mnoha dalším lidem a dětem ublížily.

,,Strýčku?! Strýčku?!“ Muž se se slzami v očích vrhl do objetí mladé ženy. Držel ji pevně svýma silnýma rukama, nejraději by ji však objal celým svým srdcem. Jako by však držel divoké zvíře. I ona má radost ze setkání, ale zanedlouho už nebude mít zase stání. Z Takiliny je toulavá žena, nepředvídatelná a kontaktu je schopna jen omezeně. Již za okamžik se bude chtít strýce stranit. Bylo to na ni už příliš. Ale musela se překonat. Dívala se jinam, zuby si tiskla tu horní, tu spodní ret a směrem k muži potichu přednesla svou prosbu: ,,Hledám kotě šavlozubé kočky! Kdo nějaké získá, byl by moc hodný, kdyby mi jej věnoval.“ ,,Ty teď nemáš žádnou kočku?“ zeptal se muž. ,,Ne!“ odpověděla dívka a slzy se jí draly do očí. ,,Co se stalo?“ Ale dívka neodpovídala, jen potlačovala pláč a dívala se stále někam jinam. ,,Kočka dospěla a odešla do divočiny?“ zeptal se znovu opatrně strýc. ,,Ne!“ zaštkala dívka. ,,Tak co se stalo?“ ptal se vytrvale. ,,Takilino, už je dobře, všechno je dobré, jsi u mě. Co se stalo kočce?“ ,,Pamatuješ si, jak se lidé báli, že odnaučím kočky, aby se bály lidí a že až vyrostou, mohou pak někomu ublížit?“ ,,Ano, pamatuji,“ přikývl souhlasně muž. ,,Tak je to přesně obráceně. Ano, lidí se kočka nebojí a když je potká, dívá se na ně a neutíká. Stane se pak pro lovce dokonalým terčem. Nedávno se mi poslední kočka vrátila s velkou ránou na hrudi. Z posledních sil mě našla a v mé náruči vydechla naposled.“ Lidé ubližují mým kočkám! Zabíjejí mou Duši v nich!“ Měla oči plné slz a slova ze sebe vyrážela jen stěží.

,,To bude dobré!“ konejšivě oponoval muž. ,,Jistě brzo někdo narazí na nějaké mládě velké kočky,“ dodával jí naději. Dokonce ji přivedl do tábora, kde nějaký čas žila a počítala hodiny, než se dozví zprávu, že má pro ni někdo kočku. Aby svůj pobyt mezi lidmi vůbec vydržela, museli jí postavit malý přístavek u obydlí na okraji tábora, namířený vchodem k lesu. Přesto si dívka za několik dní postavila skromné přístřeší bokem tábořiště mezi stromy asi sedmdesát metrů od strýcova domova. I tak pro ni bylo těžké poslouchat hluk z tábora. Velmi se přemáhala a počítala každou minutu. Nejraději chodila sama pro dříví, přičemž se vracela co nejpozději. Jídlo si nechávala přinést od strýce, sama se do tábora neodvažovala. ,,Už abych měla Duši zase celou!“ povzdechla si mladá žena.

 

 

 

 

 

Požáry času

 

Bylo nádherné sledovat tu radost, když Takilina objímala malé kotě šavlozubé kočky. Téměř měsíc se lovci snažili najít samici homotheria s mláďaty. A bylo to spíše věcí šťastné náhody než promyšleného pátrání. Vždy je nutné ulovit dospělé zvíře a teprve pak se zmocnit mláďat. Velká kočka se rozběhla proti útočníkovi. Jediný hod oštěpem, který přesně zasáhl cíl a pak se v ráně rozkymácel a narazil ratištěm do země. V ten okamžik se hrot v ráně posunul dozadu a nahoru. Kočka se schoulila a v další chvíli dodýchala. Její kůže už osychá před lovcovým stanem, aby se stala jeho oděvem, jeho zázračným pláštěm s neuvěřitelnou mocí, zatímco místní mladíci a starší děti pročesávají houštiny, aby nalezli její mláďata.

A právě sem, do těchto jižněji položených území míří Iradis. Ale ne přímo, blíží se sem nejrůznějšími obloučky a zacházkami. Tak mu cesta trvá několik týdnů. Jeho noví přátelé mu pomáhají v pátrání, ale i oni sami se budou muset brzo vrátit a navíc ne s prázdnou. Jednoho dne spatřili nezvykle oděného muže, který měl místo haleny na sobě plášť z kůže veliké, šavlozubé kočky. Kůže její hlavy mu vytvářela na hlavě efektní čepici. Na kůži bylo připevněno několik řemenů svázaných tak, jak bylo zrovna potřeba. Její majitel byl nyní považován za šťastného muže a výjimečného člověka. Iradis se s ním snažil dorozumět a vyptával se na ženu s homotheriem. Byl překvapený, když dostal nejasnou odpověď. ,,Nebyla, taková nebyla! Teď je. Žena kočka s velký zub už má!“ Cizinec se předvedl znalostí cizích řečí. Iradis trpělivě naslouchal dál a postupně se dovídal, že taková žena nebyla, ale už je. Není však s homotheriem, ale jen s jeho kotětem. A to přímo v mužově táboře. Iradis byl zmaten tím, co slyší a nevěřil, že by se mohlo jednat právě o tu ženu, kterou skutečně hledá. Raději si však tuto zprávu ověří. Co když se ale jedná o někoho jiného? Proč by i jiná žena neměla na čas na starost mládě kočky? Srdce mu podivně zabolelo při představě, že se blíží své vysněné víle.

Muž v kočičí kůži je doprovodil do tábora, kde se dělo něco podivného. Lidé přicházeli a odcházeli a mluvili pro něj neznámou řečí, takže bylo složité se s nimi domluvit. Naštěstí jak oni, tak Iradis, uměli trochu řeč jedněch jejich společných sousedů, takže za několik desítek minut bylo jasno. Dívka včera odešla do divočiny a mířila s malým homotheriem stále dál na jih. Evidentně nechce riskovat přezimování s malou kočkou tady, kde mohou sněhové vánice nebo mráz ohrozit život nově nabytého tvora. Iradis se však nedověděl o podivínské povaze své vysněné, stále netuší, do koho že se to tak zamiloval. Vidí jen to, co chce vidět a slyší jen to, co chce slyšet. Rozloučil se tedy se svými novými přáteli i se strýcem mladé ženy a místními a vydal se za svým cílem na jih.

Dívka míří stále jižněji a jižněji. Už nesleduje potoky a řeky. Jak kotě roste, není nutné jej stále napájet. Tak dívka podle odhadu času a postavení slunce vypočte směr na jih a pak jej během dne jen koriguje. Cesta jí jde velmi rychle. Den za dnem, týden za týdnem. Když si nyní dívka hraje s kočkou, už to není jen kotě, ale i kus dospělé kočky. Její svaly jsou již ohromně silné a co se zvíře rozhodne udělat, udělá. Lidská síla je už nesouměřitelná, zvláště síla nebo vlastně slabost ženy. Kotě je ale stále velmi přátelské a mazlivé. Dívka s ním spí v jednom klubku, jen tak jí je dobře a cítí se tu bezpečně. Vlastně jen s velkou kočkou se cítí bezpečně a je klidná. Už se ničeho nebojí a nikdo jí nemůže ublížit. I když takto přímo si to nepřipouští, má pro své jednání a způsob života vlastní zdůvodnění. Dnes přes polední horko leží s kočkou ve stínu velikého stromu. Dívá se na velké ušní boltce homotheria, jak se lehce pohybují na všechny strany. Sama stále nic neslyší, ale začne se rozhlížet, aby zjistila zdroj hluku, který registruje její kočka. A skutečně, brzy objeví přibližující se skupinu lidí. Kočka i dívka si lehnou do tmavého stínu svého stromu a skrze vysokou trávu sledují procházející muže. Jsou těžce vyzbrojeni, mají vaky na vodu a spoustu sušeného masa. Jejich vizáž je jistě válečná, což podtrhuje malování obličeje i těla. Vlasy i vousy jsou upraveny tak, aby z mužů šel strach. Hned je jasné, o co jde, žádná faleš, žádné skrývání úmyslů. ,,Co je to tam v tom stínu?“ Jeden z mužů uslyšel tlumené hrdelní zavrčení kočky. Dívka i kočka vyrazily jako blesk na opačnou stranu. ,,Gas, Nukató, Thó a Luthax!“ Muži, kteří byli jmenováni, zpozorněli. ,,Dohnat! Zajmout nebo zabít!“ Vybraní muži se rozběhli krajinou. Sice o poznání pomaleji než jejich kořist, ale byla v tom vidět skrytá síla. Kdo zná takové chování, ví, že pomalá rychlost může jen znamenat vytrvalost a jejich vyplašená oběť, která tak zběsile rychle vyrazila terénem, svoje vysoké tempo dlouho neudrží. Brzo schvácená začne zpomalovat a bude dopadena. Není důvod se znepokojovat. Zahlédli nějaké zvíře, zřejmě vlka nebo mládě hyeny, kterého má ta dívka nebo žena při sobě. Žádní soupeři! Za chvíli bude po všem. Muži stále běží, v poledním slunci jim stékají po tvářích pramínky potu a začínají těžce oddychovat. Stále vidí před sebou jen zohýbanou trávu a běží v její stopě. Už by ale touto dobou měli u své oběti být. ,,Přidáme, chlapi!“ ozve se jeden z pronásledovatelů. Zvýšení rychlosti v poledním slunci rychle zvětšilo únavu mužů a jejich smysly se výrazně otupily. Zatím je to dobré pronásledovaní, stále běží vysokou travou kolem malého kopce a stopy jsou nádherně vidět. ,,Rychleji, chlapi! Rychleji!“ Mužům se již zavírají oči, od rána jsou na nohou a rychlé tempo v horku dne jim nesvědčí. Vede je jen jasná a velmi dobře viditelná stopa. Když jsou někteří na pokraji sil, ustávají v běhu a jen očima sledují pomalu se vzdalující společníky. Ti naopak své tempo ještě zvyšují.

Už je to pár minut, co se ocitli pronásledovatelé na malém, rozeklaném pahorku. Chvílemi běží po jeho úbočí, chvílemi vedle něj. Před nimi jasná stopa zohnuté trávy. ,,Tedy nezdál se ten kopeček tak velký. Až teď, když kolem něho běžím, je jasné, že má všelijaká zákoutí, jeho půdorys je složitější!“ myslí si pro sebe jeden z pronásledovatelů. A běží dál. Slunce ho oslnivě pálí do očí. Konečně zahýbá stopa na západ a slunce už neoslňuje. ,,Přidat! Přidat! Honíme ženu, ne Ducha!“ volá druhý muž. Dva muži stále pronásledují Takilinu. Když prvý muž přivře opět oči, neboť jej nepříjemně bodly sluneční paprsky do tváře, proběhne mu hlavou myšlenka: „Duchové?! Neběžíme snad stále kolem dokola jediného, malého kopce?!“ ,,Stůj!“ Zvolá v ten samý okamžik druhý muž a zvedne ruku nahoru. ,,Jdeme zpět!“ zavelí. Oba se tváří velmi rozmrzele a rozezleně. Oba si uvědomili pro ně krutou pravdu v týž okamžik. Muži se otáčejí a jdou udýchaně po svých stopách. Tady někde nechali svoje kamarády. Nacházejí jen jednoho, který pomalu běží stále vpřed, jim naproti. Společně pak hledají ty stopy, které by je dovedly zpět ke svým. Ale žádné takové stopy ani žádní další opoždění druzi. Jen jediná prázdná stezka vyšlapaná oním nešťastným pronásledováním kolem kopečku. ,,Gas! Nukató!“ ozvalo se volání krajinou. Muži Naskátó nejsou dobrými stopaři a utkali se právě s nejlepším stopařem, kterého kdy viděli. Takilina zakryla to, co chtěla a naopak nachystala jen ty stopy, které si přála, aby muži našli. Hrála si s nimi, jako kočka s malou myší. Nevěděla zpočátku, jak špatné stopaře za sebou má, ale tohle ji upřímně pobavilo. Vzájemně poztrácení pronásledovatelé se chtěli vrátit zpět po vlastní stopě, ta je však vede místy, kudy jistě nešli. Muže přepadl strach. Snažili se odvodit svou pozici od slunce a najít své jen podle vlastní orientace v terénu. ,,To musí být nějaký lesní Duch!“ zvolal Thó. Tak daleko od svých, daleko od domova v této divočině se válečné výpravě kmene Naskátó ztratili tři muži. Jen jeden se vrátil a to jen proto, že štěstí a náhoda při něm stála. Nejdříve se unavil a proto tolik nebloudil. Naopak ti nejzdatnější zaběhli příliš daleko. ,,Padli do pasti! Žádní Duchové! Zde se utáboříme a les zítra prohledáme píď po pídi. Své muže najdeme!“ hřměl hlas jejich válečného vůdce.

Takilina šla dál na jih, zanechávajíc jasnou, širokou stopu. Její pronásledovatelé ji tak snáze mohou vystopovat. Jak ale vždy říkala: „Pokud půjde člověk po stopě, nebude jinde.“ Před ní se objevila nížina a rovnou dole pod ní rozlitá vodní hladina, která tady vytvářela mnoho bahnitých, rákosem zarostlých jezírek s množstvím ptáků. Samotný břeh i zdánlivé pruhy půdy, které šly skrze jezírka, měly velmi měkké podloží a jen rostlinná krusta vše držela pohromadě. Jakmile jste na ni vstoupili, začala se půda pod vámi houpat a zvláštní zvuk vody vás upozornil, že se vaše nohy boří hlouběji a hlouběji. To vše bylo naléhavější, když dívka udělala pár kroků navíc. Polilo ji horko a byla ráda, že se jí podařilo vrátit kousek zpět. Ani nevěděla jak. V bahně se stopy špatně maskují, ale Takilina udělala, co šlo. Nechtěla skrýt všechny stopy, stačilo zamaskovat ty, které vedly od bažiny. Pak se snažila co nejrychleji zmizet ve směru proudu, běžíc po pevném břehu podél vody. Za pár minut se před ní objevil kus země zarostlé keři, kde se rychle mohla ztratit před zraky svých možných pronásledovatelů. ,,Vlastně nevím, jestli mě vůbec někdo bude pronásledovat, úplně už blázním!“ zasmála se nahlas. Považovala své chování napůl za hru, napůl za rozumné opatření. Vyšla na protější vyvýšený kopec, tam si sedla spolu s mladou kočkou do stínu menšího stromu a odtud pozorovala dění v krajině. Na bažinu samou ale odtud neviděla. Může jen sledovat, jestli se zvednou vodní ptáci, které by vyplašila lidská přítomnost, tak jako prve ona. Ale nic se nedělo. Tedy před ní ne. Její homotherium zavrčelo přesně na druhou stranu. Prudce otočila hlavu a bleskově se svezla do trávy tisknouc kočku k zemi. Za ní se vynořili asi čtyři mohutní lesní sloni s dlouhými, rovnými kly. Právě překonali vrchol blízkého kopce a tak se zvuky, které tito kolosi působí při svém pohybu, nesou zcela jasně až sem. Jsou tak blízko, že je dokonce slyšet i žgrundání a klokotání v jejich útrobách. Teď dívka ještě zkontrolovala vítr a vidí, že se budou muset s kočkou odplížit pryč. Proudy vzduchu jsou tady na kopci velmi nestabilní a snadno mohou závany větru přinést jejich pach až před sloní choboty. Člověk s kombinací velké kočky, to by bylo něco, co by slony mohlo pěkně vydráždit. Teď se chobotnatci zastavili a nehýbají se. Poslouchají. Takilina ztuhla a zůstala nehybná uprostřed plížení. Nic neslyší, zato její kočka natáčí hlavu i uši směrem k bažině. Dívka se podívala tím směrem a spatřila na obloze hejna vodních ptáků. ,,Teď by bylo dobré dostat se odsud rychle pryč!“ Ale z jedné strany jsou bažiny, z druhé sloni, nebude to jen tak!

Takilina odtud spěchá těsně na hranici vody a travin přikrčená u země, kočka se plíží za ní. Potřeba ticha jim brání postupovat tak rychle, jak by bylo třeba. Další ptáci zaplňují oblohu. Zřejmě se onen podivný průvod mužů pohybuje směrem k ní a plaší postupně další a další opeřence. Takilina je už dost daleko od slonů. Vztyčuje se a vyráží zase dopředu ve svém původně zamýšleném směru. Už se blíží k vrcholu kopce po podmáčené stráni porostlé hustým a vysokým rákosem, ze kterého před chvílí přišli sloni. Najednou její kočka mlčky sklonila hlavu. Otevírá tlamu, krčí nos, její uši směřují dozadu a svou štíhlou tlapou jako by šermovala. Takilina přejela svou družku pohledem. Snaží se uhodnout, co její kočku tak znepokojilo. Nic nevidí, ale i tak raději ono místo obchází o několik metrů dál. Jediný pohled zpět, který věnovala místu, které se její průvodkyni nelíbilo a pocítila v rukou slabost a šimrání mrazu na zádech. ,,Další slon!“ A o kus dál další, a přímo před nimi malé slůně. Ano, narazila na stádo slonic s mláďaty. ,,Já pomatená, kam jsem dala hlavu!“ Vzpomněla si, jak ji kdysi učil tatínek o slonech, o tom, jak žijí. Samci zvlášť a samice v rodinách. Teď už slyší hlasy pronásledovatelů, ale ona už nemůže blíž ke slonům, nezbývá jí, než se schoulit se svou kočkou na zem mezi keře a čekat, něž sloni odejdou. Snad ji nenajdou a nerozdupají. Čas běží, dívka je celá zpocená po dlouhém běhu. Cítí sama sebe, až se vítr jedinkrát zatočí, pozornosti slonů neunikne! Ke všemu slyší, jak se přibližují její válečně pomalovaní pronásledovatelé.

 

 

 

 

 

Dokud je to horké

 

Iradis se podíval za sebe nebo spíše pod sebe a trochu se otřásl. Nebylo mu nijak příjemně, chtěl mít rozhled po krajině, snad by mohl uvidět někde nějaký kouř z ohniště nebo dokonce i skupinku obydlí a určitě by se tam vydal. Už velmi rád by se viděl, jak vyzvídá, zda někdo z místních někdy nedávno nenarazil na nějaké cizí lidské a kočičí stopy. Jeho původní nápad, vylézt na tuto skálu, mu připadal zpočátku velmi moudrý a jednoduchý. Ano, když byl dole a díval se nahoru. Nyní, když už je skoro nahoře a dívá se dolů, připadne mu jeho vlastní nápad jako nesmysl a hazard a vůbec takový nepodařený výplod jeho tužeb a přání! ,,No, je třeba uvažovat tak, jak se má!“ procedil nasupeně mezi zuby a otočil se opatrně zády ke skále, držíc se křečovitě skalních puklin a výběžků. Pro jednu nohu mu však stále chyběla pořádná opěra a výše by to nebylo lepší. Mladý muž se vzdal svého původního úmyslu a aby neriskoval zranění nebo smrt, přerušil svou cestu a zůstal na tomto nejvyšším dosaženém místě. Rozhlíží se odtud po krajině, nemůže se však soustředit. Raději se tedy otočil zpět čelem ke skále, slezl půl metru a odtud se už podstatně pohodlněji mohl rozhlížet po okolí. Nejméně na tři podobná místa ještě bude muset vylézt, aby obhlédl celou krajinu. Bude to velké zdržení, ale riskovat? To je něco, co příliš navyšuje nebezpečí úrazu. A sám, bez pomoci, kdyby se mu něco, byť jen malého přihodilo, jistě by tu zemřel. Nikdo by jej v takové divočině nenašel. Vlastně tu není sám, jsou zde zvířata a Duchové či Duše zemřelých, ale ti by se nejspíše jen přišli podívat, zda právě taková chvíle není tou nejpříhodnější k výsměchu a vlastnímu povyražení.

Teprve v podvečer na pátém místě skály spatřil poslední úsek celkového panoramatu krajiny. Na západě daleko odtud, proti zapadajícímu slunci běží sloup dýmu a vedle další a další. Velmi zřetelné. Iradis hledá možné orientační body, aby nebloudil, až půjde k onomu místu.

Po cestě je potok, tam se napije a vyspí. Šero už padá na krajinu a spíše jen zurčení spěchající vody prozrazuje, kudy teče potůček a kde má svoje koryto. Muž natáhl dlaně k jeho hladině a dlouze pil. Dnes se jen zabalí do pláště a bude okamžitě spát. Kolem se rychle šeří a padá vlhký chlad. Asi si měl postavit alespoň skromný přístřešek, začíná se třást zimou a k ránu to bude jistě ještě daleko horší.

Ne, žádný noční chlad si Iradis nepamatuje. Snů bylo až příliš, vzpomíná si však stěží jen na ten poslední. Teď má v kožešině příjemně teplounko a moc se mu z ní nechce, ale voda z potoka, kterou včera pil, se hlásí o své právo pokračovat na své pouti a tak chtě nechtě, musí Iradis na nohy.

Zbývá už jen znovu se napít, opláchnout, sbalit věci a za dvacet minut je za ním první kilometr. Bosé nohy jsou studené, smáčené rosou, které je nyní kolem habaděj, ale tady se mu půjde lépe. Iradis uviděl před sebou pruh vypálené země, kde už rostla čerstvá, světlezelená tráva. Bylo jasné, že v tomto terénu byla vegetace stěží průchozí a někdo, kdo tudy potřeboval chodit, ji zprůchodnil řízeným požárem. Opravdu příjemné cestování, pruh vypálené vegetace navazoval na podobně vypálené další plochy nebo pruhy a tak mohl jít Iradis velmi rychle. A už je zde první orientační bod. Velmi silný, světlý kmen stromu a u něj podobný, ale ležící na zemi. Přesně, jak si to včera zapamatoval. Muž se rychle zorientoval a pokračoval dál k minulého dne viděným kouřovým stuhám na obzoru. Slunce zatím stoupalo na obloze nahoru a čím více se opíralo do kapiček rosy, tím se ony stávaly menšími, až postupně mizely. A když slunce začalo vyloženě pálit, Iradisovy kamaše se začaly měnit z mokrého a urousaného nazpět do příjemně teplého a suchého stavu. „Dnes nejspíš půjdou kamaše dolů, jaké je tu horko“ pomyslel si vesele, ale za pár stovek metrů vypálené průchody ustaly a před Iradisem se nyní objevovaly četné keře. Nakonec nejen že si jen ponechal kamaše, aby mu trní a větvičky nezraňovaly nohy, ale navíc si obul i boty, aby ušetřil chodidla. ,,To mě překvapuje!“ pronesl nahlas sám k sobě. ,,Směrem blíže k obydlím jsem předpokládal, že bude tráva a trní vypáleno právě nejpečlivěji! Ale tady to je přesně naopak!“ zamračil se. Posledních sto metrů byla hotová příslovečná trnitá cesta. Teprve až později Iradis pochopil, co vedlo domácí k takové nelogičnosti v jejich podivném hospodaření s keři kolem. Už musí být blízko, kouř je již cítit, ale podivně čpí a je takový studený. Vlastně je to jen pach s p á l e n i š t ě !

Velmi pomalu docházelo Iradisovi, kde se vlastně ocitl. To proto, že něco takového nikdy neviděl a neznal to. Vše v plných souvislostech pochopil, když se podíval na ohořelé konstrukce obydlí a na tu spoušť kolem. ,,Duchové dobří, co se tu jen odehrálo? Dokážu více než skvěle číst ze stop, ale tady se mi to vůbec nedaří!“ A nebylo to proto, že by nebyl dost bystrý pozorovatel, ale byl příliš paralyzovaný hrůzným výjevem, který naznačoval, že domácí byli přepadeni a jejich obydlí zapáleno. Stopy zápasů a krve v trávě kolem dokládaly, že došlo k boji. ,,Snad tento tábor byl jen provizorní, narychlo sem přestěhovaný z vypálených plošin, aby se stal neviditelným a nedostupným v učiněných záhonech vysokých, trnitých keřů. Tento tábor by se dobře bránil i velké přesile! Dá se na něj útočit jen z mála míst a jen úzkými průchody. Řekl bych, že dozajista byl tábor přepaden ve spánku za prvního ranního šera,“ uvažoval nahlas.

,,Ale kde jsou těla mrtvých nebo zraněných?“ To byla otázka, která jej nyní napadla a hledal na ni odpověď. Najednou u jedné strany tábora uviděl stopy vlečení. To znamenalo jediné. Raněné a mrtvé tudy někdo musel vléci pryč. Iradis zpozorněl. Co když jsou pachatelé ještě zde někde poblíž a v tichosti jej pozorují. Nerad by dopadl tak, jako domácí. Proto si určil směr, kam asi mizela ona hledaná těla a obloukem se pomalu pohyboval, ukryt v hustých křoviscích, právě oním směrem. Po půl hodině opatrného plížení se dostal k místu, odkud se ozývaly četné tiché zvuky a na zemi, alespoň to tak zpočátku vypadalo, ležela hromada lidských těl. Ne všichni, co zde leží, jsou však mrtví. Nějací muži, zřejmě násilníci, si zde po včerejším masakru klidně podřimují a dospávají to, o čem si jistě povídali ještě dlouho do noci. Iradis se na ně díval s odporem a zápasil sám se sebou, aby se na ně sám nevrhl.

Po chvíli již začal uvažovat chladněji: ,,Není jich zase tak mnoho... a jestli bych je nyní dokázal sám pobít? Tak nyní jistě! Ale pobíjet zpola spící je zbabělé a možná, že stejně tak přepadli tito zločinci tento tábor. Jak ohavné!“

,,Počkat! Na plášti i na oděvech mají tito muži namalovány dva téměř překřížené oblouky!“ Iradisovi připadaly tyto symboly nějak povědomé, na jedné straně byly širší, na druhé spíše do špičky. Vysvětlení přišlo samo. Jeden z mužů se najednou narovnal, pak si sedl a mnul si obličej, jako by se mu zamotala hlava. Jeho horní část obličeje byla pomalována nyní již rozmazanou barvou. Iradis užasl, tento obličej přece zná! ,,Co?! Vždyť... to ne... to přece nemůže být pravda!“ Teď to vypadá, že strůjci masakru a přepadení byli ti, které velmi dobře zná a které považoval za nejlepší lidi pod Sluncem.

Zůstal raději stále ve skrytu, nechtělo se mu jít za těmi lidmi. Bylo mu zle a jeho Duše zažívala velmi těžkou zkoušku.

,,Ano, jsou to Kairob, Berntin, Tzuš a Lakitos a pak ještě jeden muž, ale toho nepoznávám,“ procedil si Iradis mezi zuby.

Ze stínu keře pozoroval, co se děje s jeho blízkými. Ano, ujistil se, že nejsou zajati ani zraněni a pohybují se svobodně. Nikdo jiný tady nebyl. U toho se mu v hlavě honily otázky jako: ,,Proč jsou lidé jeho kmene tak daleko na jihu? Proč jsou tu jeho přátelé? A proč sami? A co pro Ducha dělají na tomto strašném místě?!“ Jestli pobili ty lidi z vesnice, má se k nim vůbec hlásit? Pošlapali by vše, k čemu, kdy byli vedeni. Co jiného sem jeho lidi přivedlo než válka? Bude možné, že se bude muset vyrovnat s tím, že se lidé změnili? Ale pak by se svět pomátl a Iradis si nedokáže představit, že by se chtěl do takového světa vůbec kdy vracet.

,,Hnus!“ procedil už polohlasně. Teď nejméně tři muži zvedli hlavy a dívali se jeho směrem. Ono slovo, co mu teď vyklouzlo, vyklouzlo až příliš hlasitě.

,,Kdo je tam?!“ Všichni ti muži už zpozorněli a dívali se jeho směrem. Někteří se dívali, kde mají opřeny své zbraně a Kairob se opatrně vydal směrem k Iradisovi.

,,Doufám, že mě nezabijete tak jako tyto!“ ozvalo se sebejistě a pevně v jejich mateřštině z křoví. Tak daleko od svých svůj rodný jazyk muži vůbec nečekali. Okamžitě byli všichni na nohou.

,,Nikoho jsme nezabili ani tady, ani jinde!“ nahlas a beze strachu odpověděl Berntin směrem k tušenému vetřelci. To už Iradis opustil svůj úkryt a vyšel směrem k mužům svého kmene. ,,Tak co se tu u všech šílených slonů děje?!“

,,Co pak ty nic nevíš?“ podíval se na něj užasle Kairob a Berntin a přidal: ,,Ty nevíš, že se chystá velká válka?“ Kairob zase pokračoval: ,,Kmen Naskátó běsní, jeho bojovníci opustili svoje území a vtrhli na území okolních kmenů a pronikají dál a dál. Všude rozsévají zkázu a smrt.“ Při těch slovech ukázali na ležící těla místních. Tzuš dodal: ,,A Naskátó, to je velký kmen. Léta byl sycen bezednou hojností velkého jezera. To však nedávno ztratilo svou úživnost a tak se jeho děti rozběhly všude po světě, aby loupily, co patří jiným.“

,,A tohle spáleniště?“ ukázal Berntin kamsi bokem, ,,tak to je také jejich práce!“

Iradis byl zaskočen a šokován. Před chvílí našel tábor, který byl přepaden a vyrabován a teď mu říkají jeho nejbližší, že se svět úplně zbláznil.

Podivné setkání. Iradise museli přátelé posadit a vysvětlit mu podrobně, co se děje. Mladý muž jen hledal dívku s kočkou, aby si tak vyřešil svoje záležitosti a byl tak zcela mimo události, které se odehrály kdesi na jihu. Tam Latara te Maha mluvil tak dlouho ke kmeni Naskató, až uvěřili, že jsou výjimeční a rozhodli se zbavit, těch, kteří Naskátó nejsou. Nebo z nich udělat ty, kteří budou jejich kmeni sloužit. Jejich výpady proti sousedům probíhají už celé měsíce a jsou tvrdší a tvrdší. ,,Vždyť v době nouze se viník hledá tak snadno a lidé jsou pak důvěřiví jako zvěř před pastí plnou dobrot,“ ušklíbl se Kairob. ,,Všude v jejich okolí se mluví o neporazitelnosti a bojovém štěstí Naskátó,“ s vážnou tváří pravil Berntin. A teď promluvil poslední muž, kterého Iradis neznal. ,,Naskátó jsou zhoubou pro své okolí, šiřitelé hrůzy. Jejich sousedé si však dlouho raději zakrývali oči a zacpávali uši, aby prý ještě více nepopudily tyto tyrany. Až příliš dlouho. Nakonec však došla trpělivost i jim a ony sužované kmeny se setkaly, aby uzavřely alianci proti kmeni Naskátó.“ Podivně lesklýma očima se na ně podíval a ohnivě pokračoval, jako by se jej vše osobně dotýkalo: ,,A protože mezi prvními oběťmi byli lidé našeho kmene, jsme v alianci také, přestože na území Naskátó žilo jen několik našich lidí.“ Neznámý zřejmě mluvil o nějakém cizím kmeni, protože toho muže přece Iradis vůbec neznal, ale jeho jazyk byl jazykem kmene Iradise. Jak to? Kdo je ten cizinec, ke kterému se jeho přátelé chovají jako k nejlepšímu příteli, kterého znají od nepaměti?! Neznámý pokračoval: ,,Ale podobně je tomu i u jiných kmenů, nejenom u nás. Kmen Naskátó úplně zešílel. Jejich národ se proměnil v krvelačné bestie, které tvoří netečné, bezcitné, hluché a slepé stádo!“

,,Do války je zataženo mnoho kmenů, snad jsem ani o ničem podobně velkém nikdy neslyšel,“ přitakal klidným hlasem Lakitos.

,,V alianci je velké množství kmenů, které snad vyváží nezměrnou domýšlivost a nesmírnou krutost lidí od jezera!“ dodal Tzuš.

,,Ale nejpravděpodobněji se leknou takové síly, vzdají se násilí, stáhnou se zpět k jezeru a budou vyjednávat,“ odhadoval umírněnější možný průběh příštích událostí Berntin.

,,To neudělají, nejsou to lidé, jak si představuješ,“ oponoval mu neznámý muž. ,,Jejich lidská Duše zemřela nebo odešla někam pryč, teď to jsou nádoby pro zatracené Duše a ovládají je Duchové zla a pekla. Jejich vnímání světa je pokřivené, myšlenky nemocné a pomatené, jejich úsudky podivné, závěry hrůzné a činy kruté a sobecké.“

,,Jen ten, kdo to sám viděl, může takto mluvit!“ uvažoval Iradis. Tento muž se musel vrátit od jezera, ale pak to může být jedině... Iradis se zarazil a jakoby lapal po dechu... ,,Ty! Ty jsi Kafal! Syn Chromé! Jako kluci jsme si hrávali! Je to tak? Jsi to ty?“ až nadšeně ze sebe vyrážel Iradis. Vstal a hrnul se k dávnému příteli z dětství, aby se s ním objal. Nyní se všechno vysvětlilo. Mladí muži si toho měli mnoho co vyprávět. Kafal statečně nese tragédii své rodiny, která zavčas prchla z horké země. Jiní byli pobiti do jednoho. ,,Snad mohu mluvit o štěstí, ale ztratit matku je bolestné, i když už člověk není dítě,“ řekl Kafal tiše a sklopil oči k zemi.

Muži si pak vyprávěli podrobně svoje příběhy. Bylo načase, dlouho o sobě neslyšeli a událostí se přelila celá vysoká vlna. ,,Takže teď jste obnovili Spolek lovců koček, coby válečný spolek bojovníků?“ ještě jednou se ujišťoval Iradis, zda vše pochopil správně. ,,Přesně tak a máme vlastní úkol, který je velmi důležitý a nebezpečný, zasáhnout Naskátó přímo v jeho Duši!“ potvrdil přikývnutím Kairob a tajemně spiklenecky se usmál. ,,A to, že je s námi Kafal, není náhoda, to je právě součást plánu a jeho podstata.“ Zmíněný jen dodal: ,,Nejdeme s ostatními válečníky do bitvy, ale jako myšky míříme potichu do samého srdce nepřítele, abychom jej zastavili v jeho tlukotu!“

Iradis vstal a obřadně pronesl: ,,Kam jdete vy, jdu i já!“. Muži povstali. Jejich předpažené ruce se vzájemně dotkly a jedna druhé předávaly špičáky homotheria. Síla a rychlost velké kočky přechází do jejich těl a myslí. Stávají se nejstatečnějšími válečníky a nebude pro ně žádné cesty zpět, jen cesty splněných předsevzetí.

Teprve nyní byl Iradis seznámen s tajemstvím plánu jejich výpravy. Věc byla vyřízena, zůstalo jen smutné, opuštěné místo. Rychlý krok mladých mužů je nese dál krajem za jejich cílem. Těla místních se promění v zem, z níž vzejde tráva, na které se budou pást zvířata. Ta budou sloužit za potravu lidem, aby bylo dosaženo rovnováhy země i Duší světa lovců. Iradis bude muset svoji věc odložit na jindy, to je mu nad slunce jasnější. Den za dnem se soustřeďuje více a více na svůj nový úkol a učí se od Kafala nutná slova v jazyce kmene Naskátó.

Vypadá to, že zcela zapomněl, co jej sem dolů přivedlo. A najednou jako blesk z čistého nebe tu stojí a dívá se měkký říční písek, v němž jsou zřetelně otisknuta jemná chodidla ženy a tlapy mladého homotheria. ,,Duchové!“ zvolal Iradis. Začal žít v přesvědčení, že se dívka stočila někam na západ do bezpečí. Netušil, že má nové zvíře, které by zimu nemuselo přežít a tak dívka pro něj hledá štědřejší jižní kraje.

,,Jde přímo do kraje kmene Naskátó a asi vůbec nic zlého netuší!“ rozčileně pohodil hlavou Iradis směrem ke stopám. Kairob se znalecky podíval na stopy a uklidňoval kamaráda. ,,To je velmi čerstvá stopa, možná jsi šťastný muž. Dobudeš slavného vítězství a získáš i dívku svých snů!“ Iradis se nyní snaží vyřešit dva úkoly naráz. Ale není už na to sám, jeho úkol přijali i jeho druhové a tak snahu najít dívku dříve, než se to podaří lidem Naskátó, už sdílí všichni.

 

 

 

 

 

Jezero hojnosti - časy se mění

 

,,Tac tu Gu satul imt soutcimarven tour san tu sut tus ramet, tu sam th ht thdumeg utix Tac tu Gu chstagen aprit...“

,,Malý jelínek Tuc byl náležitě pyšný na svoje nové parůžky, všude se jimi velmi úspěšně chlubil a každému je ukazoval. Kdežto veliký lev byl poslední dobou velmi rozmrzelý, protože byl zvyklý ukazovat všem zvířatům v okolí svoje silné svaly a mohutné tlapy s ostrými drápy a nejraději byl, když se všechna zvířátka a zvířata shromáždila pěkně na louce pod jeho skálou. ,,Můžete zde žít v bezpečí, protože všechny nepřátele zaženu, od všech nebezpečí vás ochráním!“ říkával jim. Ale malý a pěkňoučký jelínek Tuc byl tak sladký a tak roztomiloučký a ještě hloupoučký, že mu zvířátka ráda udělala radost, opustila svoje místo na louce pod skálou a šla za ním. Hopkala kolem něj a chválila mu jeho nové, teprve rašící parůžky. To pak byl velký lev nejrozmrzelejší, že mu posluchači a obdivovatelé utekli. Tu se z ničeho nic zřítil velký kus skály a tu krásnou, zelenou louku, kde se scházeli, aby obdivovali silného a mocného lva, pohřbil pod vrstvou sutě a kamenů. Tak někdy i malý, bezbranný a slabý jelínek někdy zmůže více než velký lev.

Někdy chceme jen to nejlepší a stejně věci a události běží tak rychle a tak odlišně než si přejeme, že jsme jen diváci, kteří nejen nestíhají chápat, co se děje, ale jsme mnohdy zmateni tak, že když do věcí pak zasáhneme, děláme události jen ještě horšími nebo komplikovanějšími, než by se dály bez našeho přičinění. Někdy si osud a běh věcí zvolí jiný děj a vytáhne jiný příběh a ten náš ztratí barvy a upadne do zapomnění. Nám pak nezbude, než řešit věci tak jiné, jako bychom žili jiný život.

Centrální Chémové, krátký úryvek z příběhů ,,O Duších zvířat“, Před 765 859 roky

 

Kolem jezera se dějí nejroztodivnější podivnosti. Chování lidí se změnilo, jako když mírné saranče stěhovavé stimuluje déšť nebo vzájemné doteky přemnožené populace. To najednou tito členovci nevyhledávají samotu, ale jako by z nich vyskočila jejich stará Duše a oni se tak proměnili v úplně jiné tvory. To, co vypadalo jako obyčejný, velký koník, naprosto změní barvu i chování. Něco nového zcela ovládne nejen tělo, ale i mysl těchto sarančí a každá z nich se od nynějška bude držet jedna druhé jako klíště. V jednom houfu polezou, v jediném šiku poletí a jako jeden veliký organismus sežerou vše tam, kam jejich společné, ohromné tělo přistane. Každá jednotlivá saranče nakonec ztratí svou vlastní Duši a všechny ovládne jeden veliký, společný Duch, který je bude řídit na jediný povel.

Tady, u ohromného jezera, hojnost potravy způsobila, že zde přibylo v posledních desetiletích mnoho nových obyvatel, ale prudký úbytek jídla posledních měsíců mění místní lidi stejně jako saranče déšť. Zmizela Duše každého jednotlivého z nich a všechny zdejší lidi nyní řídí už jen jeden společný Duch. Všechno je v jeho jménu možné a proveditelné i omluvitelné.

,,Když jídlo není zde, máme dostatek síly a bojovníků, abychom si zajistili vše, co potřebujeme, kdekoliv jinde!“ říkalo se. ,,Proč bychom museli sami pracovat? Do každého našeho domova bude přijat jeden nebo dva cizinci, kteří nám budou sloužit!“ jednou prohlásil vůdce Naskátó, Latara te Maha. ,,Je to přirozený řád věcí!“ A tak nějak to bylo i přijímáno.

A tak expanze kmene Naskátó neznamenala jen prostý boj o suroviny a zdroje na území sousedů, ale surovinou se stali i samotní sousedé. Byla zde snaha zajmout mladé lidi, které je ještě možné fyzicky snadno přemoci a vychovat je coby podřízené a věrně oddané otroky. Taktika Naskátó byla jednoduchá. Kmen měl dvě stálé válečné skupiny. Jedna bránila jejich nové území a sem tam napadala nejslabší místa nepřátel a ta druhá pořádala nájezdy jakkoli daleko na cizí území a těžila z momentu překvapení. Právě ona přivážela kýžené zajatce. A jak prohlásil další člen rady Naskátó, Gelor Tenu: ,,Abychom se střásli snahy cizinců osvobodit námi a pro nás získané zajatce, je dobré takovýto akt pozůstalým unesených důsledně zamezit!“ Co to v praxi znamenalo, to už zjistil Iradis a jeho přátelé na území zmasakrované vesnice. A právě s touto stálou válečnou výpravou se setkala i Takilina. Ta využila jediné velké slabosti Gelorovy výpravy, tedy té, že neměla dobré stopaře. Přelstila své pronásledovatele, malou skupinku válečníků a vzájemně je od sebe oddělila. V cizím terénu při jejím pronásledování muži zabloudili a pro výpravu zůstanou ztraceni. Je jen na nich, aby se vrátili zpět k jezeru, každý sám za sebe, nespoléhajíc na nic jiného než na svoje schopnosti. Výprava však narazila na stopy Takiliny podruhé, znovu byly čerstvé a zářily jistotou a snadností stopování. Dívka proběhla písčinou kolem vody a pak za ní zůstala cestička polámané, dlouhé trávy. Gelor zkrabatil kůži na nose a zamračil se. Pak se obrátil ke dvěma mužům, které považoval za dobré běžce. ,,Vy dva nepoběžíte sami, takovou chybu podruhé neudělám! Poběžíte jen první a za vámi poběží celá naše válečná skupina. Náš úder bude drtivý a strašný!“ Jak řekl, tak se stalo. Místo se zásobami a zajatci zůstala hlídat jen malá skupinka Gelorových lidí, zatímco většina mířila směrem, kam je vedly stopy pronásledované dívky.

Takilina měla štěstí. Z obklíčení slony se dostala díky silnému větru, který najednou začal vát a stočil se na tu správnou stranu. Vítr rozvlnil rákos a vysokou trávu a tak i jejím pohybem rozkmitané vějíře velkých rostlin ušly pozornosti slonů. Brzo se dostala pryč z nebezpečného místa, a má i dostatečný náskok před svými pronásledovateli. Nyní z jednoho vyvýšeného místa mezi keři, odkud má dobrý výhled, sleduje, že ji pronásledují tentokrát všichni Gelorovi lidé. Pomalu se přibližují ke skupince slonů, o kterých zjevně nemají ponětí, protože je ukrývá nejen vysoký rákos, ale také koruny stromů, které tu a tam vyrůstají z vlhké půdy. Kdyby ji pronásledovali s větší bezhlavostí, skončili by nejspíše přímo mezi slony.

Její plán byl prostý. Zase vylákat několik mužů po své stopě a provést jim podruhé podobnou věc. Jakmile zjistila, že se přepočítala, probleskl jí hlavou jiný šílený plán. Mohla by si uříznout duté stéblo, pod vodou doplavat k zajatcům a proviantu, zajatce osvobodit a proviant pak zničit. Jenže v jejích stopách jde její velká kočka a ta plavat pod vodou neumí. Může dělat pouze to, co její kočka. Což bylo štěstí, protože Takilinu při její sporé znalosti vojenské strategie vůbec nenapadlo, že i když ji pronásleduje tolik bojovníků, nějací jistě zůstali na stráži. Představovala si, že zajatci jsou prostě jen někde svázaní řemeny a ponecháni sami sobě. Kdyby se pustila do svého plánu, nejspíše by ji ve vodě brzy spatřili, protože ta byla dnes velmi průzračná a i kdyby se dostala až k zajatcům, stráž by ji zde snadno přemohla. Navíc opatrná stráž nechala zajatce a proviant stát uprostřed louky jako návnadu a sama se ukryla v okolních křoviscích.

Takilina využila toho, co její kočka i ona dovedou nejlépe a to je běh. Prudce vyrazily dále dopředu, aby si udělaly před muži další pořádný náskok. Když se však Takilina po dvou hodinách střídavé chůze a běhu ohlédla, zjistila, že její náskok se příliš nezvětšil. Žádný konflikt mužů se slony se tedy nekonal. A nejen to, mají její stopu! Marně přemýšlela o nějakém radikálním řešení. Její pronásledovatelé byli prostě příliš fyzicky zdatní a kočka sice dovedla výborně a rychle vystartovat, ale pak zase musela delší dobu odpočívat.

Za příštím kopcem se před Takilinou otevřelo panorama hor. Spousta kamenné sutě s minimem vegetace, to je příslib úniku. Tam za sebou zanechá jen málo stop. To je pro setřesení Gelorových mužů to správné místo. Ale je to odtud ještě tak dvě, tři hodiny.

Čas běží a slunce pálí. Kočku i mladou ženu mučí horko a žízeň. Kočka má snahu si vlézt do nejbližšího stínu a zůstat tam, ale Gelorovi muži by ji jistě zabili. Alespoň potok, potůček nebo stín se stromy nad hlavou. Ale ojedinělá vegetace takový luxus neposkytuje. Dívka s kočkou stoupá výš do hor, kde se vzduch zdá chladnější a svěží. Unavená kočka následuje dívku jen z poslušnosti, netečně klade nohu před nohu, již neschopná více koordinovat svoje pohyby. Za dalším zákrutem kopce se pojednou vynoří skála. Vystoupají vzhůru po její mírnější straně a pokračují ve své cestě ještě nějakých pár minut. ,,Co je tohle?“ zaposlouchá se dívka do zvuků, jež způsobuje vítr, opírající se o horu. ,,Je tu slyšet hukot vodopádu!“ Za nedlouho už se ona i kočka smáčí v ledové vodě a pijí do sytosti. Z nejhoršího jsou venku. Nyní pokračují korytem potoka tak, aby je pronásledovatelé nenašli. Tento nápad je jistě dobrý v nížinách, ale ne na omletých a ohlazených kamenech tady nahoře. Musí tedy šplhat stále výš a výš kolem vody. Najednou se přímo před nimi otevřela malá plošina se skalní rozsedlinou, malým abri a vzadu s jeskyňkami ve skále. Pod abri je zásoba otopu a vedle něj se kouří z ohně. ,,Velký Duchu hor!“ lekla se dívka. ,,Přivedla jsem někomu hrdlořezy přímo k ohništi!“ Rychle nahlédla do obydlí volajíc dovnitř, aby bylo zřejmé, že se něco neblahého děje. Z jedné jeskyňky se vysoukal bělovlasý stařec a z druhé mladá dívka. Oba měli určité společné rysy, prozrazující příbuzenství a to i přes rozdíl pohlaví a věku. Ve starcově případě věku jistě velmi požehnaného a neobvyklého. Jeho vrásčitá, hnědá, opálená kůže kontrastovala s bílým, dlouhým vlasem, obočím i vousy. Ty byly velmi řídké, ale také dlouhé. Stařec nemohl rychle chodit, opíral se o hůl, ale tvářil se velmi moudře a vyrovnaně i v této napjaté chvíli. Posadil se na rohož k ohni, zakryl se pláštěm a na zkřížené nohy si položil mělký košík s nějakým práškem. Ukázal holí velmi výmluvně na své bílé vlasy a na svá kolena a pak na obě dívky a kočku. Pak mávl holí nahoru do kopců. Obě dívky následované kočkou rychle šplhaly výš kolem vody po skalisku, dále od pronásledovatelů.

Starý muž zde seděl bez hnutí a upřeně hleděl na kraj kolem. Ve vzduchu majestátně kroužili orli a oblaka se vznášela na nebi svobodně tak jako jeho Duše. Pohled starce se nyní zaměřil na to místo, kde očekával, že se objeví cizí válečníci.

 

 

 

 

KATORÓ - TENAM

 

Není to dlouho, co na velkém jezeře převáželi na ostrov, který ještě nedávno krátce věznil starou radu Naskátó, nové, speciálně vybrané zajatce. Velmi brzo bude totiž oslava Katoró - Tenam a místo tradičních, skromných obětin bude obřad vypadat daleko pompézněji a změní se v divadelní podívanou. Budou předváděny úspěchy kmene, ztělesněné zajatci, kteří pro pobavení zúčastněných budou hrát hry Tenam. Kdo ví, jakého konce se dočkají poražení a ani vítězové si nemohou být jisti životem. Je možné, že budou obětováni právě oni. Lidská tvořivost nezná hranic, když není svázaná konvencí. Snaha zapůsobit je první a nejdůležitější potřebou rady. Když se sáhne ke krutostem, lidé jsou povolnější a je jim snazší vládnout.

Tak jsou i dnes, jakmile na jezerní kraj padla tma, zapáleny veliké ohně, které ozařují malý ostrov na jezeře a lidé z četných lodí kolem budou pozorovat utkání dvou družstev zajatců proti sobě. Zápas na život a smrt. V záři ohňů jsou dobře vidět lesknoucí se naolejovaná těla mladých chlapců a dívek, z nichž jedni jsou ozdobeni spoustu omotaných řemínků na nohou, na krku i na hrudníku, druzí jsou natřeni olejem s popelem, který jejich kůži dodává šedobělavou barvu. Jeden ze členů staré rady velmi dobře ví, jak zacházet se zdobením i s nasvětlením, aby podívaná vyrážela dech. A nikdy nechybí staré, podmanivé písně s rytmickým doprovodem bubnů, jejichž zvuk prochází celou bytostí a rozechvívá tělo i Duši.

Jak dnes vést zápas, aby vynikla obřadnost i síla Ducha nových Naskátó? Aby se ukázala moc rady, moc Latara te Mahy a Gelora Tenu nad životy ostatních kmenů? Právě k tomu je slavnost Tenam, kde se bude plýtvat životy zajatců, neboť právě v nich je nyní bohatství kmene Naskátó. Zápasící zajatci budou obětováni Duchu války. Poražení budou topeni pod vodou a vítězové budou před očima všech slavnostně podříznuti.

,,Topení není tolik vidět! Nemá takovou sílu účinku na diváky, raději poražené jen přitopme a pak vystavíme jejich zničená, unavená těla k hanbě a mohou být snadno prodáni jako otroci. A tady bych navrhl něco nového. Začlenit otroky do hospodaření cizích zemí,“ přednesl svůj návrh Tel Atafal, člen rady a zmocněnec pro strategii hospodaření. ,,Podívejte se, moji vážení spolubojovníci, takový pohaněný otrok je pro nás odpad, hodný právě jen pro poražené okolní kmeny. My si necháme na práci ty nejlepší a to vítěze. A aby byla vidět naše síla a moc a také vážnost, obětujeme losem tři z vítězného družstva!“

Latera te Maha se na Tel Atafala překvapeně podíval: ,,Jaký bude mít smysl dávat zajatce okolním poraženým kmenům?“

,,Nejvyšší válečníku, je to prosté. Když začleníme otroky do domácností poražených kmenů, tedy do vládnoucích rodin, které sami určíme, budou mít život pohodlnější a budou nás podporovat.“ Tel Atafal se co nejpříjemněji usmál a pokračoval: ,,Když u poražených zavedeme naše zákony, bude vše hrát jen pro nás. Zakážeme-li jim válčit na vlastní pěst, nebudou si sami moci pořídit otroky, ty si mohou zasloužit jen v našich službách!“

,,Jsi ďábelsky lstivý,“ pochvalně zabručel Gelor Tenu, když viděl na tváři Latera te Mahy spokojený výraz.

,,Otroky získané na našich výpravách můžeme dávat našim věrným za odměnu,“ pokračoval Tel Atafal. ,,Spokojená žena, za kterou otrok nebo otrokyně udělá všechnu práci, bude pyšná na svého muže, jež se vyznamenal na válečné výpravě!“

Bylo rozhodnuto a podívaná na slavnosti Tenam měla právě díky přičinění Tel Atafala i svou zvláštní novou příchuť další budoucí expanze Naskátó. Zápas začal. Stovky očí zfanatizovaně sledují sportovní klání. Každý fandí svému týmu. Skandování, volání, údery tyče o tyč, údery bubínků, píšťaly i celé písně. Sledují nádherná, svalnatá těla mladých, štíhlých chlapců a okouzlující těla jako koček pružných dívek. Zápas o vítězství s následným zápasem o život ve vodách jezera, kdy poloutopení, kuckající se poražení jsou přivázáni jako ulovená zvířata k tyčím a pohozeni na zem, kde je možné se jim vysmívat nebo na ně dokonce plivat a močit. Divadlo však ještě neskončilo. Tři vítěze čekala obřadná smrt. Pak byla jejich těla vystavena na silných, holých větvích stromu, který vyrost kdysi dávno na tomto ostrově a jeho kořeny nakonec v přemíře vody uhnily. Řemeny nyní drží těla nešťastníků vysoko na očích Naskátó, aby tak byla oslavena jejich nadřazenost nade všemi. Oni jsou skutečnými vítězi a ze svého vítězství se neskonale radují.

Slavnost však ještě pokračuje. Sám Latera te Maha promluvil a Tel Atafal rozdal věrným a loajálním příslušníkům kmene vítězné zajatce coby otroky. A to za velikého jásotu a provolávání slávy Nové radě Naskátó.

Spokojené úsměvy na tvářích, písně na rtech, bubny v uších a louče nad vodou v průvodu lodí, které odjíždějí nocí do svých domovů.

Následující den míří někteří zajatci jako dary k nejbližším sousedům, kteří unikli nejhoršímu řádění Gelora Tenu. Bude tam ustanovena nová místní vláda. Válečníci s Gelorem Tenu se vydali sever na další výpravu. Mají veliké ambice a není nikdo, kdo by se jim mohl skutečně účinně postavit. Nemasakrují již bez rozmyslu jako dříve, ale snaží se zanechat ty, kteří by pak jejich kmenu sloužili. Ten, kdo se jim podrobí, přežije. Kdo ne, bude hledán, pronásledován a zabit. Žádný si však nemůže být svým životem zcela jist. Kdo se pro cokoli Gelorovi Tenu znelíbí, může stále přinést jak sobě, tak celému svému táboru smrt. Takovou zkázu jednoho osamělého tábořiště našli nedávno Iradisovi blízcí. A právě z téhož důvodu Gelorovi válečníci pronásledují unikající dívku a štvou ji jako zvěř. Z místních, kteří se jim podvolili, si opatřili stopaře, kteří jim v jejich podniku pomáhají. Proto dívka neslavila svým útěkem úspěch jako dříve. Smyčka se stahuje, Gelorovi muži dostali dívku do skalnatých hor, kde nejsou stromy a křoví a je velmi dobře vidět na velikou vzdálenost. Gelorovi Tenu se usídlil na tváři samolibý úsměv: ,,Tady ji snadno dostihneme a její osud bude zpečetěn!“

 

 

 

 

Dech orla

 

Stařec sedí na kusu suchého, silného dřeva, přes který je složená kožešina. Tělo má zabalené do pláště z kožešiny, v ruce drží hůl pro případ, že by chtěl vstát. Jeho dlouhé, bílé vlasy vlají v horském vzduchu z jedné strany na druhou, pravidelná tvář, plná vrásek budí úctu a obdiv. ,,Letitý!“ Ano, to by byl správný příměr pro tohoto starého muže a také jej tak sami od sebe skutečně oslovují i Gelorovi válečníci, kteří se najednou vynořili z údolí a vyšplhali až na tuto plošinu s jeho skromným bydlením.

Ani sám Gelor nemá zatím odvahu cokoli provést tomuto starému muži. Je ohromen, nikdy neviděl takového muže, nikdy neviděl takové zjevné atributy stáří a přitom tak úctyhodného a přitom důstojného stáří. Tohle musí být snad nějaké kouzlo, tohle nemůže být člověk, ale nejspíše zde před ním sedí sám Horský Duch, metamorfovaný do podoby tak podivného člověka. Člověk v takovém věku by jistě jen kulhal, žvatlal a byl špinavý, přemýšlí Gelor, ale tento vypadá hrdě, upraveně a mluví moudře a hlavně vůbec nemá strach z takového množství mužů, které mu plní jeho domov.

,,Kde je ta dívka, Letitý muži!“ spustil na starce Gelor, pozorně sledujíce jeho výraz. Letitý si jej podivným způsobem měřil. Bylo v tom pohledu cosi autoritativního. Gelor znejistěl dodal tišeji: ,,Něco zlého mi provedla a musí být souzena.“ Jakýsi podivný, nevysvětlitelný strach dostal se do Gelorovy mysli. Znovu ten pohled a Gelorovi se úplně zatočila hlava. ,,Ten stařec ví, že lžu!“ prolétlo mu hlavou.

,,Honíš vlastního Ducha zloby a spěcháš vstříc vlastnímu pádu. Copak máš křídla, abys mohl odletět, až nebude místa na zemi, kde by tě tvoji nepřátelé nenašli?“ klidným hlasem promluvil na Gelora stařec.

Gelor zavřel na chvíli oči, protože se o něj pokoušela závrať. Snad ze způsobu, jakým na něj onen muž mluvil nebo snad i proto, že hned pod tímto malým, kamenným pláckem se rozprostírala hluboká strž a kolem čněla jen různě nakloněná skaliska. Pak se rozhlédl a spatřil, že se oči jeho mužů zaměstnávají pohledem na něho samého a očekávají správnou a rozhodou reakci. ,,Copak je někde někdo, kdo by se postavil síle bojovníků Naskátó? Zahráváš si starče, já jsem pánem nad životy a smrtí těch, které pronásleduji!“ Jediným naznačením ruky nařídil Gelor svým mužům, aby na starce namířili hroty svých oštěpů.

Stařec se usmál a zase klidně promluvil ke Gelorovi: ,,To je dobře, že máte všichni ty velké, válečné štíty. Tady se dobře hodí!“ Gelor nechápal, o čem to stařec tak najednou mluví. Snad jeho hlava už není skutečně tak čistá a mysl jasná a je to jen obyčejný, poblouzněný stařík. Vlastně kdyby měl hlavu v pořádku, jistě by už dávno uprchl!

,,Jestli jsi Duch hor, dovedeš jistě létat! Roztáhneš svoje křídla a jako orel se vzneseš do modři oblohy a budeš kroužit nad našimi hlavami! Jestli jsi ale jen obyčejný člověk, rozbiješ si hlavu o kameny skal a tvůj mozek a krev budou dny schnout na slunci a opěvovat mou sílu a moc kmene Naskátó!“

,,Jestli jsem Duch hor, ucítíš můj orlí spár dříve, než se tvoje pomalá mysl rozhýbe a cokoli pochopí!“ zahřímal stařec. Pak udeřil Letitý svou holí do země a v ten okamžik se odkudsi shora ozval mohutný šum. Gelorovi muži znehybněli hrůzou, jen jejich hlavy se otočily kamsi nahoru, odkud přicházel ten mohutný zvuk. Ten se bleskem blížil, obklopoval je a najednou jediným, nečekaným úderem téměř celou plošinu zaplnila zvířená a zpěněná vysoká přílivová vlna té nejdivočejší vody a spláchla vše, co bylo na plošině. Smetla sebou všechno, co jí stálo v cestě včetně Gelora a jeho mužů. Nedotkla se jedině jeskyněk, které byly bokem a jediné, co zůstalo stát, byl stařec zakrytý velkou kožešinou, nyní s mokrými, bílými vlasy a s úsměvem ve tváři. Až nyní, když odhodil promáčenou deku, bylo vidět, že je v pase pevně uvázán silným řemenem k divoce pokroucenému, silnému kořeni, který pevně prorostl do hloubky skály. Tvář muže se usmívala víc a víc, když jeho oči bloudily po skalní plošině a zjišťovaly, že po návštěvnících zhola nic nezůstalo. ,,Hlupák!" odplivl si starý muž s velkou chutí a úlevou. Rozvázal si řemen a ještě samolibě dodal: ,,Dobře to tu mám na stará kolena zařízené, moc dobře.“

Nahoře na skále v korytu horského potoka, na místě, které odtud nebylo vidět, viselo ze skalisek uvolněné stavidlo, zhotovené z několika vrstev proutí, které očividně přehrazovalo ještě nedávno vody potoka. Teď se jen houpalo, uvázáno z jedné strany ke skále řemeny, jejichž volné konce plandaly ve vzduchu. Bylo dobře zajištěno silnými řemeny ke kořenům, aby zůstalo nahoře a nezranilo nikoho dole. Tam dolů vletěly jen proudy vody, aby vyčistily starcův domov od špíny.

Gelorovi muži se svými štíty byli snadno strženi, protože štít byl plochou, kterou bral proud velmi rád sebou dolů. Těla Gelorových mužů mohli nyní jejich soukmenovci, kteří zůstali pod plošinou, sbírat dole po skaliscích a skládat je jako rozbité střepy staré býčí lebky. Gelor sám zde ležel živý, ale s rozbitou hlavou, z uší a z nosu mu tekla krev a držel se odřenýma rukama nad ušima. Nejprve se věnoval jen sám sobě a své bolesti, ale asi po dvaceti minutách zvedl hlavu nahoru a uviděl vysoko v tmavé modři oblohy perutě ohromného orla.

,,Tak měl pravdu!“

Gelor se pohroužil sám do sebe, jako by snad v sobě hledal nějakou moudrost nebo spíš nějakou nepravost. Chvíli ležel jen tak s přimhouřenýma očima, pak se obrátil na svoje lidi a zavelel k okamžitému ústupu. ,,U proviantu čeká i šaman a jenom on může zlomit vůli tohoto Ducha hor!“ zpola vysykl, zpola zakřičel, to když mu jeho zubožené tělo dalo vědět o právě utržené lekci. ,,Ano! To je ono!“ volali jeho muži. ,,Nech zápasit toho Ducha se šamanem, který má sílu vzepřít se Duchům a prosazovat mezi nimi svou vůli!“ Skoro se smáli, jak snadno to Gelor vymyslel. ,,Nech zápasit jednoho Ducha s druhým! To je ono!“ úlevně si přitakávali jeho bojovníci. Gelor zvedl ruce a opatrně otvíraje ústa, snažil se procezovat skrze potlučené zuby co nejhlasitěji slovo za slovem. ,,Aby člověk... zápasil s Duchem,... to je... velmi... nerovný boj! Teď... teď bude jiná!“

Na to se Gelor sebral a udělal několik kroků. Kdybyste se mu zrovinka v tu chvíli podívali do obličeje, zjistili byste, že je celý pokřiven strašnou bolestí hlavy. Další Gelorův ústup nížeji pryč odsud a dále do bezpečí nebyl možný. I sebemenší otřesy Gelora přímo mučily, nikam takto nedojde. A tak vydal příkaz vybudovat tábor právě na tomto místě, kde stál a pohřbít mrtvé po okolních stromech, aby se jejich těla vrátila do koloběhu přírody jako potrava zvěři a výživa rostlinám. Také bylo nutné ošetřit zraněné a to vše nejlépe právě hned v těchto místech. Pro šamana a zbylé muže tedy nechá poslat hlídku. Jakmile zde bude šaman, nechá Duchovní bytosti zápasit svůj zápas a zatím jeho muži budou pronásledovat onu dívku. ,,Musím ji dostat!“ Oči Gelorovi podivně žhnuly, když přemítal, co dál. To se mu v slzách z bolesti, které mu zalévaly víčka, zrcadlily plaménky z právě rozdělaných ohnišť.

Co je ta dívka zač, když samotný mocný Duch hor má o ni takový zájem... přemýšlel Gelor... „Navíc je Duch hor ochoten pro ni i zabíjet a mrzačit druhé..." cedil nenávistně mezi zuby. Čelistmi raději příliš nehýbal, protože jedno rameno jeho čelisti hned pod lícním obloukem ho tak bolelo, že nejpravděpodobněji bude přeraženo nebo zle zhmožděno.

,,Ta dívka musí mít ohromnou cenu!“ To byl závěr, ke kterému dospěl a polohlasně se o něj podělil s nejbližšími muži.

Zatím si tam nahoře stařec pečlivě vyždímal vlasy a se smíchem se obrátil na z hora slézající dívky. ,,Tobogán smrti přispěchal shůry, aby se naše pohostinnost předvedla pro naše milé hosty v plné síle a z hloubi své přirozené štědrosti! Ani nezaplatili, ani nepoděkovali, jen se svezli dolů po kamenech jako špína, kterou prudký liják odplaví z povrchu skal!“ Škodolibý, ale vítězoslavný úsměv a hrdý postoj prozradil, že se Letitý stále považuje za velmi mocného muže. Pak se stařec s vážnou tváří podíval znovu na Takilinu a zeptal se: ,,Kdo jsi, děvče? Kdo jsi, žes ty násilnické muže tak popudila?“

,,Takilina! Dcera Naruh zu Semir kmene Resamhů národa Kamir. Takilina u nás, ale jinde mě zvou Avinou“. ,,Avinou? To zní v jazyce Gafen jako dívka s kočkou nebo kočičí dívka.“ Stařec se podíval na mladé kotě homotheria a pak se objevně usmál: ,,Neseme si mnozí svoje záliby a lásky z dětství po celý život. Ty sis asi hrála hodně s kotětem jako malá a bylo pro tebe důležité. Moc důležité. Já si hrál s potůčky vody a stavěl na řece hráze z kamení a proutí.“

Při této větě se už starý muž otočil od dívek, postavil se na okraj plošiny a v hloubce pod sebou sledoval dílo zkázy. Jeho vnučka nebo snad pravnučka k němu přistoupila a také pozorovala hemžení mužů pod nimi. ,,Je to zlé, těch mužů je příliš mnoho, jejich mysl nebude zdravá. Za ně budou mluvit Duchové zloby, uraženosti, násilí, zápasu, ješitnosti a soutěživosti!“ pronesl.

,,Děde, takže opustíme naši plošinu a půjdeme zadní soutěskou pryč?“ ,,Tak. Přesně to uděláme!“ odpověděl jí stařec. ,,Někdy je čas být silný a někdy zase moudrý!“ Ještě se otočil k Takilině, jako by chtěl něco říci, ale pak se opět podíval dolů pod jejich skálu, kde dosud ležela mrtvá těla mužů, mnohá ještě zaklíněná ve skalách. Pak se k Takilině přece jen znovu obrátil a pronesl k ní: ,,Ale ty děvče rychle odejdi z těchto hor, někteří jejich lidé jsou teď těžce zranění a nebudou tě hned pronásledovat. Když se co nejrychleji vzdálíš, snad už tě nedoženou.“ ,,A co vy dva?“ ukázala na ně Takilina prstem. ,,My nemáme sebou kočku a snadno se ukryjeme. Je zde mnoho takových míst,“ odpovědělo děvče a Letitý přidal: ,,Věčně tu nezůstanou, ale tvoje kočka potřebuje stálý pohyb a čerstvé jídlo!“ „Takilina kývla na znamení souhlasu a pak bez prodlení i se svým kotětem zamířila proti toku potoka výš a sedlem, které ústilo na druhou stranu od ležení Naskátó mohla snadno uniknout pryč. Ale po pár desítkách metrů si vzpomněla na onen proud vody, když s vnučkou starce odjistily hráz na potoce. Jakmile si vzpomněla, uvědomila si, jakou mocí může vládnout, jak ohromnou energii najednou poslala proti svým nepřátelům a připadala si jako by sama byla tím mocným živlem, který spláchl její nepřátele v jediném mrknutí oka. Ze silných, odhodlaných a chvástavých mužů udělala jen smetí smýkané proudem. Zaplavil ji falešný pocit moci a nepřemožitelnosti. ,,Nebudeme milá čičí, nebudeme přece prchat,“ řekla potichu své kočce s velmi odhodlaným výrazem ve tváři.

Bílá, zpěněná vlna nesoucí nepřátele odnesla i její strach a ostražitost... a snad i zdravý rozum. Jinak by se dívka neobrátila a nevyrazila zpět samotná k táboru nepřátel, kde je chtěla pozorovat a za noci jejich tábor sama jen se svou kočkou napadnout a provést jim co největší škody. Jistě se polekají a utečou a tím oplatí starci a jeho příbuzné to, že oni sami jí pomohli. Nyní ona pomůže jim, zcela je zbaví té lůzy.

 

 

Na další pokračování se můžete těšit opět příští týden ☺

 

 

Průběžná zpráva - zde najdete informace o nejnovějších poznatcích a objevech, které se týkají kultury, o níž pojednává tento román

 

Zpět na výběr povídek

Back to list of stories

Zurück zur Liste von Geschichten

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Back to the Antropark

Zurück in den Antropark

 

 

© Libor Balák 2006, Autor a ilustrace © Libor Balák

© Aktualizace Libor Balák 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz