The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou

stránku Antroparku

© Aktualizace Libor Balák 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz

 

 

 

Malé povídky velkého génia

Povídka čtrnáctá

 

 

Lovci mamutů – první kontakt

 

povinná školní četba pro děti a mládež

 

 

 

 

Sníh a zase jen ten bílý, ledově chladný sníh, pusté pláně a divoké lesy jsou plné toho jemného, mráz nesoucího sněhu. A tady na břehu klikatící se řeky? Zase jen a jen sníh, nic než sníh a výš v kopcích, připomínajících ohromné ležící zvíře, znovu a znovu všude jen sníh, jen ještě chladnější a bělejší, ledovější a nepřátelštější, protože tento sníh je tvořen krystalky, jež utkala svými chladnými, ledovými prsty dáma z nejhrůznějších, samotná doba ledová.

 

Z šeré stěny rodné jeskyně visí průhledné záclony rampouchů a jejich ledové vodopády dotírají na umně zhotovené malby dávných, dnes již nežijících zvířat jako koní a medvědů či sobů. Dech mrazivého chladu spaluje vegetaci i faunu na beztvarou kaši, která se pak sama rozpadne vystavena okolnímu prostředí. Venku by nyní nikdo nepřežil, snad jen mamuti, které chrání ohromné hromady srsti, jež jejich tlustá těla ukrývá kdesi hluboko uvnitř pod stohy přirozené izolace. Člověk by jistě venku okamžitě zmrznul, proto se zdejší lidé choulí u ohniště a natahují k němu lačně svoje prokřehlé údy, jen aby se trochu ohřáli. Ještě že příroda pravěku obdařila tehdejší krajinu takovou neuvěřitelnou spoustou jeskyní, jinak by lidé nepřežili. Ve své nedokonalosti a nehotovosti nedokáží lidé uvažovat tak, aby si konstrukčně promysleli nějakou stavbu a do ní se pak následně ukryli. Nachystané silné klacky jim stále padají a hotové střechy se jim zhroutí na hlavu, když je ti, co je místo sloupů drží na svých silných ramenou ve vzduchu, pustí. Nikdo totiž ještě nevynalezl kůl nebo sloup. Nesmírná tupost lomcuje svalnatými těly těchto pradávných lidí. Nebožáci, jež pozbyli takřka všech zvířecích instinktů a pudů a ještě neokusili plody šťastného a moudrého lidství, jež si my – lidé nového věku, lidé moudří, dopřáváme vrchovatě v plné číši na znamení hojnosti našeho ducha.

 

Žádná skutečná svobodná vůle, žádné skutečné a opravdové myšlení, žádné ušlechtilé touhy po kultuře, po divadle, po opeře, baletu, žádná touha o studium latiny a klasicismu v architektuře ni žádné touhy po výtvarném umění, kde se zatajeným dechem sledujeme kompozici vystavěnou na prudké diagonále. Není zde žádných vztažených rukou po diskuzi o formě a obsahu. Nikoho z těchto lidí vůbec nenapadne založit jedinou ušlechtilou instituci. Nikdo nevydá nařízení, nikdo nevyřeže razítko, nikdo neudělí jediné schválení, nedomluví se na odsouhlasených těžebních kvótách. Nic civilizovaného! Bože, jaké barbarství! Jak primitivno! Jak primitivno...

 

Proto jsou tito lidé tak smutní, tak depresivní a tak neúplní. Postrádají toho zatím příliš mnoho, co dělá člověka skutečným člověkem. To, co mají zvířata, už nemají a to, co mají dnes všichni lidé na celém světě v míře přirozené a svrchované, toho se jim ještě nedostává. Totiž moderní člověk Homo sapiens sapiens znamená moudrý a jako takový řeší všechny problémy vždy beze zbytku moudře, nezištně a prozíravě. Proto je kolem nás nyní tolik štěstí, blahobytu, spokojenosti, spravedlnosti a míru a před námi už jen další šťastné zítřky lidstva a jen a jen samé dobré a úžasné zprávy. Jak jinak, když si dnes užíváme vlastních plodů našeho génia – moudrosti, vytříbené evolučním žencem. Takové moudrosti, že je nám do našeho názvu hned dvakráte daná, abychom se rychle zorientovali a neměli o sobě pražádné pochyby.

 

Před těmito primitivy však žádné šťastné zítřky lidstva nejsou. Jim zbývá jen ten nejtužší a nejnemilosrdnější boj o prosté přežití. Nyní se choulí tito ubožáci k ohništi, protože venku je taková strašná zima, že by tam okamžitě zhynuli nebo byli utraceni některou z mnoha divých šelem, jež se venku potulují a tak není nikoho, kdo by přinesl nové dříví z lesa. Ale lidé i tehdy byli z části lidmi a napadlo je problém řešit. Metali tedy los mezi ženami, která by měla odejít pro dříví nebo se alespoň o to pokusit. K hrůze dotyčné jedna byla vybrána. Všechny ostatní si rázem oddechly a vylosovanou doslova vyštvaly z jícnu hory ven na ten nejkrutější mráz doby ledové. Kolem boků měla nebožačka jen cáry polorozpadlých kožešin a v ruce smotanou medvědí kožešinu, do níž měla naházet nějaké ty klacky, sbalit je a přinést co nejblíže jeskyni. Kdyby nedošla a zmrzla po cestě, což se velmi často tehdejším lidem dělo, vyrazí po jejích stopách další vylosovaná nešťastnice, která poponese náklad dříví ještě blíže vchodu jeskyně a byl by v tom čert, kdyby třetí nebo čtvrtá žena nedonesla dříví až přímo na ohniště.

 

Všem se pak uleví a veliký jásot a radost rozezvučí ony podzemní prostory. Ale ne moc nahlas. Spolu s lidmi totiž hluboko v jeskyních spí svůj dlouhý zimní spánek skuteční vládci kamenných prostor, ohromní, jako slon velicí jeskynní medvědi. Chlupaté kolosy, se kterými, když se dají do křížku lidé, je boj nerovný a ukrutný. To proto, že divé zvíře, je-li rozlíceno, oplývá takovou nezměrnou silou, že není možné člověku samotnému obstát.

 

Venku se zatím odehrávalo to nejhorší drama. Drama života a smrti, zápas člověka s živlem nejzákeřnějším a to s mrazivým dechem doby glaciální, čili ledové. V mrazivém vichru ona mladá žena zápasila se stromy a rvala jim jejich větve, házela je na kožešinu a vítr si pohrával s ubohými cáry kožešin připjatých kolem jejích boků. Jako nějaké střapce létaly cípy kůže tu nahoru a tam zas dolů, doprava a doleva a odhalovaly tak její do bronzova opálené tělo. Dlouhé, tmavé vlasy jí vlály kolem hlavy a jejich délka a hustota byly jí jedinou ochranou proti tomu nejkrutějšímu mrazu.

 

Žena cítila, že přichází její poslední hodinka a v zoufalství při plném vytížení statečným bojem o svůj život jí probleskl hlavou nápad. Je však nejpravděpodobnější, že nebyl její, ale že něco podobného kdysi jako malá zahlédla u některého obzvláště inteligentního (na tehdejší poměry) muže a nyní to jen zopakovala (neb vynálezy jsou – jak všichni dobře víme, téměř bez výjimek jen a pouze doménou mužů). Žena pojednou vyskočila a vysypala již značně velikou hromadu nashromážděného dříví na medvědí kůži. Tuto kožešinu zvedla ze země a zabalila do ní svoje třesoucí se, již značně prochladlé tělo. S úlevou v ní zabalená cítila, jak její údy zalévají vlny tepla jedna za druhou. Její blažený výraz prozrazoval, že je tato žena schopna alespoň některých emocí a citů snad vzdáleně připomínajících některé z vyšších hnutí lidské mysli. Přivírala oči a vzdychajíc, radovala se ze znovu nabytého bytí.

 

 

,,Konečně! To je velmi dobrý román!“ pochvaloval si nakladatel a souhlasně pobafával z fajfky, mnouce si sekáčský knír. Pak zvedl hlavu, sundal si cvikr a pohlédl na spisovatele, jež mu rukopis ve vší skromnosti přinesl. ,,Ano, to bude skvělý román pro naši mládež, ale uvažte, že jako nakladatel a vydavatel onoho díla mám velkou zodpovědnost a budu proto od Vás požadovat jistých norem, kterých bude nutno do děje díla zapracovat. Je nezbytné, aby dílo bylo po všech stránkách shledáno hodnotným. Rozumíme si?“ ,, Jistě, pane nakladateli, jaká je vaše ctěná libost, ale prosím, mohl-li byste se ráčiti vyjádřit konkrétněji, abych věděl, jak mám v díle pokračovat a naplnil tak do puntíku vaše ctěná očekávání?“

,,Podívejte se, mladý muži,“ pronesl rozvážně nakladatel a přistoupil k asi pětačtyřicetiletému spisovateli, který byl v civilním životě učitelem na jedné chlapecké škole, ,,bude nutné ještě více upozornit na trudný život v oněch dobách, na evoluci a znaky po opicích nesených jistě ještě těmito pralidmi!“ Odmlčel se. Bylo vidět, jak hledá ta správná slova. ,,A také je třeba myslit vlastenecky! Je třeba ukázat a vyzdvihnout symbol ženy, té která nese štafetu života od pokolení k pokolení, z generace na generaci!“ Jeho brýle se zaleskly, když se tak rozohnil. Pak se vzpamatoval a pokračoval o téma dále: ,,A proto se tedy nebojte ukázat nějaký známý artefakt v zemi archaeology vykopaný a vlastizpytci všeobecně uznávaný. A prosím vás, neopomeňte změnit prostředí oné tlupy. Není vhodné, aby ti dávní, ve světě známí lidé spočívali jen na oněch známých místech Lovců mamutů a sláva tak ulpěla jen na oněch nám vzdálených končinách. Umístěte tyto lidi k nám domů, do našeho rodného kraje! Nechte je odejít z jejich lovišť, aby jim jejich nová vlast poskytla svoji náruč plnou štědrosti. Přece máme přímo tady u nás ty tři nové lokality s nálezy z pravěku. Využijte toho!

 

Myslete trochu vlastenecky! Nechť se naši dávní předkové předpotopní odstěhují za lovem a novými zítřky k nám, do země blahobytu a bohatství a zde se usadí právě nejlépe na území našeho dnešního, nám tak předrahého města.

 

Tak dáme ku spokojenosti vrchovaté vlasteneckému duchu, co si žádá!“ Úsměv hrál nakladateli na tváři a jeho oči zasněně hleděly kupředu ,,Mládež naši pak tímto činem povedeme správným směrem a příští pokolení nás budou za to dozajista velebiti!“ A znovu zabafal nakladatel ze své fajfky a nasadil si brýle, které si mezitím sundal, aby z nich setřel jemné zamlžení. Poté se utišil, pohroužil do křesla a znovu pokračoval ve svém tichém čtení. Ale hned nato znovu zvedl hlavu a ještě jednou a ještě důrazněji připomenul své přání:

,,Pane spisovateli, tedy nezapomeňte, děj musí skončit tady u nás! Doma!“ významně zopakoval pan nakladatel a důstojně se tváříc, ukazovák nasměroval na mnohé věže, jež byly vidět oknem jeho honosné pracovny. Proč opakoval pan nakladatel svoje přání? Správně vytušil, že v mysli spisovatele se odehrává nějaké hnutí, kdy se pan učitel děsil a vzpíral tomuto záměru. Protože nové lokality byly nejspíše z jiného období a pan spisovatel, muž s úctou k vědě a výchově mládeže, chtěl být přesný.

 

Ale slovo nakladatele je slovo pána a spisovatel je jen sluha plnící pánova přání. Proto se mu připomněl, aby pan učitel věděl, kde je jeho místo, coby poslušného a dobrého spisovatele. Ten se v duchu pěkně zalekl, věděl, že snad všechny okolní země mají hojnost nálezů z oněch legendárních dob lovců mamutů, ale oni sami v jejich zemi nikoli. Pustí se tedy na tak tenký led? Ne! Ještě hůře! Uvízne v bažině balamutění mládeže tou nejhorší měrou a raději nebude chtít potkat žádného skutečného odborníka na tuto kulturu?

 

,,Dobrý spisovatel si s tím poradí a to vy jste, pane kolego!“ přetrhl jeho špatné svědomí pan nakladatel. ,,Vy jste ten umělec, vy a nikdo jiný jste obdařen invencí, obletován a líbán múzami. Vy budete věčně žít na Olympu nejvyšších osobností národa, kdepak já? Já jsem jen obyčejný, malý obchodníček. Ale vy? Vy jste ten, který dělá příběh knihou! Knihou s velkým K! Buďte hrdý, vy máte být na co! I já jsem na vás hrdý! Vždyť vy jste ten, který oživuje mrtvý a prázdný papír! Vy jste tím, jehož slova hltají tisíce lidí, plni nedočkavosti a lačnosti po dalších a dalších dobrodružstvích vašich hrdinů! Jak já vám závidím, jste opravdový Mistr. Vy si s tím poradíte, vy ano. A já vám důvěřuji. Zcela se odevzdávám do vašich rukou, a to s plnou důvěrou. A jsem tak v dobrých rukou nejen já, moji zaměstnanci, ale i má rodina, naše školní mládež  i celá naše vlast!“

 

,,Jistě, pane nakladateli, nebude to žádný problém,“ ještě nesměle a trochu roztřeseně se ozval pan učitel.

 

Pan nakladatel se mezitím z povznesených výšin vlasteneckých vrátil zpět na pevnou zem a spokojen se svým proslovem pokračoval dál ve čtení. Už nevnímal, že jeho dodavatel tiše mizí z jeho kanceláře, pozpátku a s mnohými úklonami. Nyní pan nakladatel zcela osaměl a kniha jej začala pohlcovat.

 

Jen spisovatele – učitele nervozita neopouštěla. Ví, že takový bezstarostný přesun jeho tlupy diluviálních – tedy předpotopních pralidí se nesetká v odborném světě s nadšením. Viděl, jak předváděl tyto dávné lidi na jedné velké výstavě jeden významný a slovutný pan profesor, který byl na takovou kulturu skutečný odborník. Ten vykopává skutečné ostatky těchto legendárních lovců a věnuje jim velmi uznávané odborné články, jež jsou bezezbytku posvátností samou. Právě oním panem profesorem byly nedávno vytvořeny obrazové rekonstrukce dle lebek, které ukazují tváře současných lidí.

 

Tyto kresby nechal onen muž vědy zhotovit až v Paříži u osvíceného portrétisty akademického titulu. A vedle těchto kreseb má náš učitel i knihu s popisem lebek a koster lidí oné dávné epochy, kterou nedávno napsal jiný, neméně slovutný a vážený specialista. Nikde žádné opičí znaky nebyly vzpomínány ani předváděny. Ba pan učitel věděl, že tito lidé nikdy neviděli žádnou jeskyni, ba jejich kosti nenesou žádné stopy okusování dravými šelmami, ale co se dalo dělat, nakladatel je nakladatel! Už několikrát byl nucen děj svého románu přepracovat ku spokojenosti představ svého chlebodárce, už několikrát změnil skutečnost proti svému přesvědčení, proti vědeckým poznatkům i proti samotnému zdravému rozumu. Neměl to panu nakladateli za zlé, protože věřil jeho zkušenostem se čtenářskou veřejností a zajisté věděl, čeho si čtenář žádá.

 

,,A také pravěk je pravěk a tyhle všechny věci tam mají přece být! A jestli nebyly, tak to není moje chyba, ale chyba pravěku! Já udělal vše, co je v lidských silách!“ zaplétal se dál pan učitel do naprostých nesmyslů, marně si nad tím myjíc ruce. Víc a víc se zamotával do pavučiny, kterou sám osnoval. Vzpomínal, jak chtěl původně napsat jen poutavý román pro mládež, chtěl, aby ze svazku nejinteligentnějších lidí se zde narodila dvojčata, která pak budou zažívat svá neuvěřitelná dobrodružství a všelijaké taškařice. Možná mu ani tak nevadilo z oněch lidí dělat úplné idioty, ti chytří se přeci teprve měli narodit, ale dostat se k tomu bude zřejmě ještě dlouhá a svízelná cesta a možná se na jeho záměr ani nedostane. A začal konečně tak trochu vážněji pochybovat, že by pan nakladatel dovolil, aby jeho dva hlavní budoucí hrdinové byli skutečně chytrými a myslícími lidmi. Ale vždyť i náš pan prezident po shlédnutí velké výstavy na veletrhu o Lovcích mamutů prohlásil, že zde viděl takové doklady logického jednání, že je nad slunce jasnější, že tito lidé mysleli. ,,Myšlení je třeba tedy i dnes a to i v politice.“ Ano, tak nějak převedl ono zjištění do dnešního odkazu dávných předků nám. „Nebo pan prezident ony nebohé Lovce mamutů jen zpolitizoval?“ proběhla panu učiteli tíživá myšlenka hlavou.

 

„Jak tohle jenom dopadne?“

 

Cestou domů ho pronásledovaly takové myšlenky a než dorazil do své čtvrti, začínal si vybavovat velmi podrobně pasáže z knih, kde je psáno o stáří nálezů z tohoto velkého města a věděl kde a jak je porovnat se stářím Lovců mamutů. V ústech mu vyschlo, před očima se mu míhaly číslice, které mu uvízly v paměti a byly úplně jiné, než bylo třeba. „... snad ne, snad se pletu... snad to půjde!“snažil se uklidnit. Ale zlé tušení ho přímo spalovalo. Z toho, co vyčetl o zdejším osídlení, do kterého posílal pan nakladatel jeho Lovce mamutů, bylo nad slunce jasnější, že toto bude asi podstatně odlišného stáří, než byla doba skutečných Lovců mamutů. Se smíšenými pocity se pustil do práce. Bude stěhovat Lovce mamutů z lokality Lovců mamutů do velkého rodného města pana nakladatele, aby měla kniha správný vlastenecký rozměr a velkou citovou hloubku k domovu. Spisovatel hledal sám pro sebe ušlechtilé důvody, aby ospravedlnil další cestovatelské záměry ve své knize.

 

Teprve doma, když si zalistoval v moudrých, francouzsky psaných knihách, definitivně pochopil, že jeho Lovci mamutů by se podle přání pana nakladatele museli octnout najednou ve zcela jiné kultuře a o nějakých 12 - 15 tisíc let později! Znovu a znovu si pročítal tyto řádky, byl bledý, ve tváři měl bolestný výraz, srdce mu snad ani netlouklo. Pak vstal, došel si pro ručník a stíral z čela studený, lepkavý pot.

 

,,Bože, co s tím budu dělat?“ Seděl na své židli u psacího stroje snad dvě hodiny neschopen se pohnout. Pak se v něm cosi zlomilo a vyklouzl z něj malý, zlomyslný rarášek, doposud pečlivě ukrývaný už někdy od jeho dětských let, který na sebe bral všechno, co budoucí i jsoucí pan učitel nesměl. Ďáblík se dral na svět a čile se rozhlížel kolem. Radost ovládala jeho hbité, stále se vrtící, nepokojné tělíčko a okamžitě se s vervou vrhnul na prázdná místa, odkud až doposud rozesílala své příkazy velkodušnost, spravedlnost, pravdomluvnost a dobrá předsevzetí duše pana učitele. Nyní jej rarášek zcela ovládl a chopil se jeho paží. Podržel je nad klávesami a pomáhal mu ťukat do nemohoucích prstů polozdřevěnělých rukou.

 

,,No co? Nemáš múzy? Máš mne! Se mnou si užiješ legrace. Naplácáme takové hlouposti, o kterých se ti nezdá a jak tě budou ještě všichni chválit a jaký úspěch budeš mít s touto knihou. Neboj se, to zařídím! To je moje práce... chichichi!!!“ smál se rarášek a múzy postávající v koutě se sbalily a se svěšenými hlavami smutně odcházely pryč. Pan spisovatel si rozsvítil petrolejovou lampu, přivřel oči a nadepsal si sám pro sebe novou kapitolu své knihy o Lovcích mamutů pracovním názvem ,,Z pohádky do pohádky!“

 

Zatím se i pan nakladatel dostal domů a protože byla zima, služka mu zatopila v krbu. Seděl zabořen ve svém oblíbeném houpacím křesle, fajfka v ústech už zase dýmala a jeho bosé nohy sklouzly do připraveného plechového lavóru s horkou vodou a koupelovou solí. S napětím otevřel rozečtený rukopis knihy a dychtivě se vnořil dál do příběhu.

 

 

Jakmile se žena znovu zahřála, zabalila do kožešiny svou ohromnou hromadu dříví a vyrazila zpět ku domovské jeskyni. Znovu však počala mrazem umdlévati, shodila tedy podruhé mocnou paží svůj tak drahocenný náklad a zabalila celé svoje snědé tělo do hřejivé medvědí srsti, by sobě dopřála alespoň na chvíli pohlazení laskavého tepla. Když vyrazila znovu ku domovu, sledovala, kterak jí cestu lemují již na kost zmrzlé družky, jež jí vyrazily v ústrety a samy podlehly nepřízni nepřátelského počasí a nesplnily očekávaný úkol, kterým bylo od první zmrzlé kolegyně převzít náklad a poposunout jej o něco blíže k jeskyni. Zřejmě si nevzaly sebou žádnou kožešinu a jejich vlastní ochlupení, ač mnohdy ještě velmi rozsáhlé (dědictví to po opičích předcích), nebylo už toho rozsahu, aby je účinně ochránilo před rozmary divokého počasí doby ledové. Nyní jejich přírodou vycvičená a jinak velmi odolná, opálená těla zdobí krystalky bílé jinovatky, jež se na nich rychle začínají hojně usazovati. Jak děsivý byl pohled na jejich ubohé ostatky. Žena se otřásla hrůzou, zrychlila krok a toužebně si přála být co nejdříve v bezpečí jeskynní klenby.

 

S jakým jásotem a údivem byla tato žena vítána. Ačkoli její vlastní matka, nevidouc ji již tak dlouho, zcela zapomněla, že by kdy nějakou takovou dceru měla, přijala ji chladně a nejvíce se radovala z dříví, kterého se hbitě chopila řada paží a hned skončilo vše na ohništi, protože plánování a hospodaření bylo těmto lidem zcela jistě ještě cizí. Hromada vzplála jasným a mohutným plamenem, jež šlehal až k vysokému, jeskynnímu stropu a jeho jazyky olizovaly skalní masív, jako by se k němu chtěly co nejvíce přitisknout v nějakém láskyplném objetí. Kouř vesele stoupal jeskyní, hromadil se a houstnul, až zcela ucpal její chodby i vchod. Ale lidé tehdy byli odolní, velmi odolní a jejich radost z ohně byla tak opravdová, že nějaké kašlání a absence kyslíku bylo to nejmenší, co by jejich odolná těla dokázala dostat do stavu mrákot či smrti, což by potkalo i u daleko mírnějšího ohně nás, moderní, moudré lidi, protože to zjistily pokusy prováděné helskou universitou za asistence vysokoškolského profesora pana M. D. Guetera, který spolu se svými asistenty celý pokus odborně a exaktně zachytil v hodnotách udávaných kalibrovanými přístroji, jež si sám k tomuto účelu přinesl.

 

Vraťme se však zpět do jeskyně k našim dávným poloopičím předkům. Nyní bylo v jeskyni už tolikého veselí, že se hlahol a smích ozýval tak, že se odrážel od stěny ke stěně a mířil až kamsi do bezedných a velmi vzdálených útrob jeskyně, kde probudil samotného pána hory, obřího medvěda jeskynního!

Neskutečné monstrum, proti němuž je člověk a jeho zbraně nicotným pápěřím. Chlupáč zde ulehl na zimu, by sobě i svým údům dopřál nerušeného klidu, čekaje na teplo a slunce konce doby ledové. Otevřel své ohromné, rozespalé oči a zaposlouchal se do hlasů, jež se linuly jeho hlemýžděm. Poznav několik tónů a taktů, připomnělo mu to písně vítání jara, které nebeští pěvci, přilétnuvší z teplých krajin na jaře, si notují sobě zvesela. Tedy i on si umanul mít dobrou náladu a v tónu a rytmu domnělé melodie hned zvesela vykročiv ze svého smrdutého brlohu, plného kostí jeho nebohých obětí, hrnul se ku vchodu jeskyně krasové. Vzápětí však narazil do stěny vápencového bloku, která stála proti němu, neb on, coby medvěd, neměl zde žádného světla a tak byl nucen jíti ven jen cestou žalostných pokusů a omylů. Jeho hlava tak byla vystavena nesčetnému utrpení, čumák jej velmi bolel, jak stále narážel do té či oné stěny nebo uprostřed chodby do mohutného, krápníkového sloupu. Ale pak najednou, co to? Jeho oči snad šálí nějaký přelud? Před ním žádná zelená louka, žádní nebeští pěvci, hlaholící a oslavující luční květy v zeleném pažitu jarní pohody a milostivého slunce! V záři světla vidí jen a jen tlupu umazaných pralidí, špinavých, rozcuchaných a v cárech přioděných, tetelící se kolem sálajících plamenů jejich ještě primitivního praohniště. Ti, ohřívajíc se u praplamenů ještě nedokonalých a ne toliko výhřevných jako dnes, ve století páry a železných ořů a motorem a čtyřmi koly vybavených automobilů, pokřikují tu na sebe, hekají a smějí se z radosti nad tím, že se na chvíli mohou trochu zahřát. To vše sveřepého medvěda fosilního z předpotopního věku toliko rozlítilo, že se rozběhl doprostřed onoho nešťastného ležení a svou mocnou tlapou přerazil naráz hned několik nebohých mužů. Pak se vrhl do chumlu dětí, aby za okamžik spokojeně polknul to, co mu uvázlo mezi jeho ohromnými zuby a pak učinil i mohutný výpad na ženy, které se tiskly u stěny jeskyně za ohništěm. Teprve nyní si šelma uvědomila, že je zde živel, kterého se nesmírně bojí. Totiž oheň!

 

Nevýslovná obluda pleistocenní tedy trochu couvla, nicméně jen tak, aby i ji plameny ohně příjemně hřály do kožichu.

Tu konečně povstali někteří nejodvážnější mužové proti tomuto vetřelci a svými svalnatými pažemi se chopili zbraní. Jeden třímal v rukou oštěp, kterým naháněl ostatní muže kupředu do statečného boje se smrtonosnou šelmou. Druhý měl mocný a pádný kyj. S tím se snažil dostat nepozorovaně až před samého medvěda, aby pak znenadání mu uštědřil mocnou ránu přímo mezi oči. A další mužové se chopili seker a kamení, aby podstoupili svůj další životní zápas. Medvědí paže na konci opatřená mohutnými drápy byla však delší než paže mužská, opatřená sekyrou nebo kamenným hrotem pěstního klínu. A tak brzo, až příliš brzo leželo na zemi mnoho svalnatých, do bronzova opálených těl udatných mužů a to zcela bez vlády, se zle polámanými údy, propletených jeden s druhým v kompaktní masu, vyplňující celičké jeskyní ohromné komnaty a to do výše pasu dospělého muže. Ani to zjevně medvědovi nestačilo a nyní zaútočil svými zuby na onu krásnou, mladou ženu, jež živa se vrátila z nebezpečné výpravy za otopem. Ale to už mladík se sekyrou, s hebkými, dlouhými, vlnitými kadeřemi, tělo samý veliký, ocelový a naolejovaný sval, zaplnil prostor před děvou, aby medvědí zrůdě zabránil v dalším, strašném činu. Mladík se oháněl kamennou sekerou hned z jedné a tu z druhé strany a než by se jeden vzpamatoval, posekal medvědí pracky tak, že zvíře vydalo děsivý zvuk a prchlo zpět do útrob své rodné jeskyně lízat si četné stržené rány a znovu se uložiti ke zdravému a posilujícímu spánku.

 

 

A skutečně, kniha se stala bestsellerem. Pan nakladatel zařídil, aby byla ve školách hojně čtena, aby patřila k povinné či alespoň doporučené četbě a nebylo dítěte, které by ji neznalo. Jako by mu snad sám Rarach z pekel pomáhal...

 

,,Nikdo nemá takový román!“ mnul si ruce. A s doporučením ministerstva tak má jeho nakladatelství zisk, který by jinak byl značně nejistý!

,,Ještěže mládež tak fascinuje pravěk a dálavy času a divočiny,“ pomyslel si nejednou. A čas běžel a tento stařičký příběh byl stále dětmi čten a ve škole doporučován. Nikdo se nezamýšlel nad tím, kolik lidí by v tlupě muselo být, aby přežila vysoké ztráty na životech. Nikdo neporovnal tvrzení v knize s poznatky vědy. Byly nepotřebné. Všichni onu dobu dobře znali, byli s ní už spojeni svými dětskými srdíčky. I divadelního zpracování se kniha dočkala. Jen jedna věc se s ní stále neděla a to přesto, že byla vydána v mnoha cizích jazycích. Stále nebyl na její motivy natočen žádný film, žádná televizní inscenace ba ani televizní seriál.

 

Ale jednou se věci změnily. Za mnoho a mnoho desetiletí a za mnoho generací rozhodli se filmaři zpracovat tento příběh vpravdě již legendární. Sice nesehnali jediného skutečného, specializovaného badatele oné éry legendárních lovců mamutů, aby jim asistoval, ale sehnali alespoň ty, kteří měli jakési formální vzdělání kolem starých kultur a ti jim, pokud poslouchali podobně jako kdysi pan spisovatel dávného nakladatele, byli zcela postačující pro jejich záměry. Ale tahanice kolem zastaralosti a odborné nepovedenosti onoho díla a nejistá finanční podpora, která měla býti zainvestována do tak zastaralé věci, přinesly sebou přespříliš potíží a překážek. A tak nakonec se ani tento, veřejnosti proklamovaný záměr nezdařil. Mnozí říkali bohužel, někteří naštěstí.

 

Pro jedny byl onen román věcí jejich kultury a národního dědictví jejich země a proto byl součástí jejich kultury a cítili tak svatou povinnost jej nějak tvůrčím způsobem uchopit. Ti druzí s tímto nesouhlasili, protože kulturní dědictví cítili v řadě badatelů, kteří již v devatenáctém století se tématu věnovali a odvedli spoustu poctivé práce. Cítili úctu ke skutečných nálezům, uloženým v muzejních sbírkách nebo k památce nálezů zničených naší neklidnou a barbarskou dobou. To byla pro ně priorita a kulturní odkaz, který nechtěli kazit zastaralými a vyloženě scestnými tvrzeními, vloženými do knihy.

 

A tak čas běžel dál, učitelé pamatujíc si onu knihu ze svého dětství, znovu ji doporučili svým malým žákům a její duch se stal tak nezlomným a vytrvalým jako jiné víry a náboženství. Takovým věcem není možné se postavit rozumem a argumenty. To proto, že lidé knihu a tvrzení v ní přijali do své dušičky už jako malé, důvěřivé děti. Uhnízdila se v jejich myslích a oni se v ní uzavřeli. A uzavřeli se tak dobře, jako když se zavírá víko masivního sudu, ve kterém je možné splavit i ty největší vodopády světa. Víra v to, co prožili se svými hrdiny pravěku, stala se jejich součástí, od nich již zcela neoddělitelnou. A tak dál učitelé, vždy když dětem vyprávěli o pravěku a Lovcích mamutů, vzpomněli si s láskou na svou první velkou četbu o pravěku a i oni četli svým žákům z této knihy a doporučovali ji se slzami pohnutí v očích. A tak nejeden školáček v epoše novodobé otevřel knihu a lepíc písmenko k písmenku, dočetl se, že...

 

 

...jaký že to nyní ale zavládl tam u ohniště smutek, kolik zle poraněných lidí a kolik mrtvých. Kdyby však někdo čekal dlouhých nářků, nedočkal by se. To proto, že tito lidé ještě neměli žádného hlubšího citu, ba ani nechápali, proč zde jejich druhové leží a nehýbají se. Nechali je tedy zde jen tak, ať se starají o sebe sami. Znovu na ně udeřila ohromná zima, jelikož mezitím, co pralidé bojovali tak statečně s medvědem jeskyním, dříví bylo již všechno spáleno. Zima tedy uvedla v činnost tupé, malé mozky těchto předpotopních stvoření diluviálních, aby se rozhýbala a začala přemýšlet, co si s  nastávajícím chladem počít. Tu si jeden ze starců na něco vzpomněl a obrátil se k ostatním: ,,Oheň mít plameny! Plameny mít teplo! My nemít plameny. Nemít teplo! Když mít oheň dřevo, mít plameny! My mít teplo! Ženy metat los, která pro dříví! My mít teplo!!“ Tak veledlouhou řeč zde již dlouho neslyšeli a stařec se po ní také zhroutil zcela vyčerpán na zem, protože jej zcela vysílila. Ostatní ještě stáli a přemýšleli, co tím ten starý muž mínil, protože myšlení nebylo tehdy oněm lidem zcela běžné a ačkoli mnozí se snažili velmi usilovně, jiní tu jen postávali a vyčkávali, že tíživou situaci za ně vyřeší jiní. Nakonec se přece jen někteří dovtípili a věci se hnuly ke starým, osvědčeným a zaběhaným pořádkům.

 

 

A tak vyrážela znovu do třeskutého mrazu jedna žena za druhou, aby obětovaly své drahocenné životy pro pohodlí, teplo a budoucnost své společnosti, své rodné tlupy. Až pátá žena dorazila s nákladem dříví s mnohačetnými omrzlinami prstů nohou a rukou a dvěma páry polárních lišek pevně zakousnutých v lýtkách. Konečně se mohli tito nešťastní lidé ohřát. Chudák dorazivší žena byla celá rozcuchaná, její předtím do bronzova opálené tělo bylo celé profialovělé silným podchlazením a jinovatka již pokrývala v zářivých krystalcích špičky jejích prstů i nosu, ze kterého jí tou dobou visely až 25 centimetrů dlouhé rampouchy. Zůstala ležet bezvládně na sněhu ve vchodu jeskyně, kde z ní pomalu odcházel život. Ale i muži snadno a rychle umírali v obraně tlupy před jinými, nepřátelsky založenými cizinci a pak v boji s hrůzu nahánějícími netvory, jako byli šavlozubí tygři, lvi, hyeny, medvědi, mamuti, nosorožci a další a další nebezpečná zvířata té dávné, pravěké éry. Mohutné nadočnicové oblouky, prsty nohou mnohdy spíše ještě podobné prstům na rukách, huňatá, srstí pokrytá těla, předkloněná hlava i tlamovitá ústa, toť soubor primitivních znaků, kterých se tomuto dávnému lidu ve vší možné hojnosti svrchovaně dostávalo ze štědrých rukou moudré matky přírody. Když jednou narazili tito nebožáci na pazourkový kámen, jásali velkou radostí. Zřejmě jej tu zanechala jiná tlupa modernějšího ražení. Oni si jej tedy vzali a začali štípat tak, že s ním házeli na skalní stěnu a pak se prali mezi sebou o jeho náhodné úštěpy. Házeli se svým nově nalezeným pokladem tak dlouho, dokud nebyl tento zcela rozbit na malé kousky a ty si mezi sebou rozebrali, aby z nich pak umně několika hrubými údery vyhotovili nože, škrabadla, drasadla, vrtáky, dlátka, rydla a drobnotvaré, hrotité gravetky, otupené při jedné straně hrotu.

 

 

Roky běžely, budoucnost se stávala přítomností a přítomnost minulostí. Jsme daleko, předaleko v budoucnosti. Ledacos se zase změnilo, ledacos podivuhodně zůstalo stejné. Někde se věci hnuly k lepšímu, jinde hloupost slavila své četné triumfy. Objevili se mnozí štědří lidé i byly oblasti, kde lakota slavila své úspěchy. Podařilo se konečně narovnat několik křivd, jinde nespravedlnost oslavila četná vítězství. Upřímnost byla někde vystavena na odiv, na jiných místech podvodnost zapíjela vyhrané bitvy. I došlo k tomu, že citliví byli obdivováni pro svou všímavost a velebena jejich spravedlnost, jinde zase bezcitnost namnoze se stávala normou, lhostejnost normálem a karierismus denním chlebem a očekávanou podmínkou existence. Zase jiná doba, která chce, aby člověk nosil určitou masku a tím ji uznal svrchovaným pánem, neb již dávno nás neživí naše vlastní síly, rozum a píle. Chleba novodobý dává zas nová společnost a ta teď míchá a rozdává karty podle vlastních pravidel. A zrovna tehdy, když se mocní smluvili, že by mohli všem těm necnostem nechat postavit ohromný, do nebe sahající pomník slávy a chlouby, tak zrovna v tu dobu a v tomto proměněném světě nezbylo mnoho dětí, které by znaly knihu o Lovcích mamutů z pera našeho dávného, nešťastného spisovatele, jemuž pomáhal samotný Rarach. Ale ne proto, že by byl svět chytřejší a lidem došlo, jaké nesmysly v knize byly, ale to vše jen proto, že bylo, čert ví proč, prostě jen málo dětí.

Ale jistě šťastných dětí. Velmi šťastných a dokonalých dětí v dokonalém světě ohromných možností a velkých činů. Ve světě velkých a důležitých mužů, mužů jako byl jeden velmi významný politik.

I tento významný politik má dítě! A jaké! Takovou chytrou a krásnou holčičku!

 

Teď na ni zrovna myslí a podepisuje pro ni několik pojištění a spoření. Ještěže má takový plat, jinak neví, jak by finančně utáhl takové šťastné a zajištěné dítě! Náš stát si prostě nemůže dovolit provozovat děti jen tak. Musí to být jen dokonale zajištěné a šťastné děti. S tím už nikdo nic neudělá, je taková doba, s tím se musíme smířit. Zamyslel se: ,,Údělem politiků je jejich schopnost smířit se s realitou doby, pochopit, co si doba žádá a učinit pak patřičná rozhodnutí, ke kterým je doba nutí. Vlastně my nehospodaříme, my neovládáme hospodářství, naopak nám hospodářství diktuje naši politiku. My jsme jen malí, skromní páni!“

 

,,Teda pane kolego!“ oslovil ho protivný hlas mezistátního koordinátora, který mezitím pootevřel dveře jeho kabinetu, sám se usadil do volného křesla hned u dveří a nalil si tekutiny z vlastního zdroje z velké kapsy  vnitřní strany vesty svého obleku. ,,Tak vy tedy prý máte na starosti ceremoniál otevření veletrhu. Já vím, je to náš tradiční, domácí veletrh. Ale to bylo! To je minulost.“ Koordinátor naklonil hlavu na bok a co nejvlídněji se usmál. Přitom si hladil dlouhé vlasy, o které pečoval jako pubertální děvče. Když byl nervózní, začal si je mnout prsty před obličejem a hrát si s nimi, jako by s nimi koketoval. ,,Podívejte, lidem musí být jasno, že věci už nejsou jako dřív a že i veletrhy jsou, abych tak řekl, nejenom naší věcí, ale přímo věcí skutečně všech. Na mezinárodní úrovni jsme se nyní domluvili, že doba veletrhů ...každý na svém písečku... je skutečně věcí... jak bych to jen nejlépe vyjádřil... doba dětských manýrů je tímto nenávratně pryč a od nynějška bude jen jeden jediný společný veletrh, který bude začínat v mezistátním prostředí a jako dávní řečtí olympionici ponesou politici pochodně obchodu do jednotlivých zemí a tam budou zapalovat ohně jednotlivých, přesto společných veletrhů, kde bude vystaveno jen to stejné zboží, jako na hlavním, úvodním veletrhu. Ne jiné!“

 

„Ty firmy a společnosti, které nesloží veletržní kauci, nebudou moci své zboží vystavovat ani na úvodním veletrhu, tak ani nikde jinde. Všude bude jen kvalitní, jednotné zboží vítězů! Ekonomické vítězství se musí respektovat. Ať se prosadí jen ti nejbohatší!“ pravil již velmi nadneseně onen koordinátor. Jako by byl znovu na vysoké škole ekonomické Sv. Mikuláše, kde na filozoficko-ekonomické katedře jim jako studentům vtloukal jeden přednášející do hlavy teorii všeřešící samospásné ekonomiky, jež řídí vše od velení armády, rozhodování ve firmách, školství, zdravotnictví, až po automaty na vydávání ekumenického slova týdne. Ba ani předpověď počasí by neměla být tohoto principu prosta. Ekonomické hledisko, toť náhled, toť všelék, toť ta nejvyšší meta, která z nás učiní rajskou společnost vyššího vědomí a spokojených a zářných zítřků lidstva.

 

,,Ostatní mají smůlu, je to stejné, jako u sportovní Olympiády,“ pokračoval onen úředník. ,,Vše bude jen jediný, velký, pro všechny společný veletrh, který bude všude, ale úplně všude stejný.“

,,Proboha proč?“ tázavě se na koordinátora podíval politik. Vylekal se hned z několika důvodů.

Za prvé kvůli roli, kterou nyní hrál v politice dosavadních veletrhů a cítil se novou koncepcí ohrožen a pak proto, že na jeho univerzitě a na jeho katedře je učili jinou filozofii a jinou teorii, ba je jako studenty varovali před samospasitelnými, jednoduchými teoriemi. Co však oba muži nevěděli, bylo, že sám přednášející propagátor teorie samospasitelné ekonomiky na druhé katedře byl tím, kdo studenty varoval před podezřele prostoduchými teoriemi, jež se vejdou do jedné krátké věty: ,,Věci jsou vždy natolik složité a ve hře bývá nejčastěji tolik faktorů, že přijít s jediným lékem a jedinou radou je nejenom hloupé, ale i nebezpečné. Varujte se zkratek, hesel a pěkných slibů. V životě nic nedostane nikdo zadarmo, za vším je mnoho úsilí, přemýšlení, práce, ale i prostředků  a úspěch je často vykoupen horou hořkosti a slz. Jinak to ani nelze!“

Paradoxní situace. Oba muži si nevidí vzájemně do hlavy, hrají si ten svůj politický poker, jeden se bojí druhého a hledá ve svých životních zkušenostech, ba i ve svém, dnes už většinou zcela rozkradeném úložišti vysokoškolských informací. Komické. Oba se nyní drží výroků stejného autora, který prostě jen uzpůsoboval ducha přednášek podle toho, kam směřovala zrovna výuka na té které škole. Co by se stalo, kdyby se vše prozradilo? Trvali by oba dva stále na svém? Ustoupil by jeden druhému? Našli by v sobě statečnost dělat věci podle svého vlastního nejlepšího uvážení?

Nestalo se tak. Každý z mužů si ponechal své zdroje hluboko ve své hlavě. Politik s vážnou tváří naslouchal a snažil se na sobě nedat znát znepokojení a úředník, nyní již vítězně a přemoudřele pokračoval: ,,To proto, aby všechny země měly stejná a rovná práva předvést své zboží... abychom naplnili ideál svobody a rovného přístupu.“

 

Pak jako by se úředník probral z revoluční vidiny své fantazie a dívaje se přímo do očí politika, úplně změněným hlasem a daleko vlídněji pokračoval:

,,Takže jestliže lidé čekají, že zahájíte letoší veletrhy vy, ne, nebude tomu tak. Letos se lidé odstěhují k televizi a tam budou všichni občané celého společenství sledovat příslušného komisaře, jak zahajuje letošní veletrhy!“ Politik zkoprněl. Každoročně bral svou malou dceru na zahajování veletrhů a ona tam vždy vypadala tak roztomile a kouzelně. Tam ji i jeho zabíraly kamery nejrůznějších televizí i objektivy tisku a všude se pak objevovaly jejich společné záběry. On, velký politik a ona, jeho malá, šťastná dcera. Obraz spokojeného a hrdého otce s malou dcerou! Symbol důstojnosti, rozvážnosti, ale i příslib šťastné budoucnosti, zhmotňující se v jeho dceři. Tohle mu lidé věřili, a nebylo toho mnoho, co mu lidé věřili a teď mu berou jeho trhy, jeho chloubu, jediné, skutečně emotivní a opravdové spojení s lidmi. Jak ho teď budou volit? Proč? Bude jako ostatní politikové, sám, šedý, jen s pusou plnou těch slov, kterými se pokouší obhájit vlastní důležitost.

S dcerou bylo o čem mluvit, redaktoři se ptali jí a ona odpovídala jasně, pravdivě a líbezně. O vztahu k otci, vlasti, počasí, škole... to měli novináři i televizní redaktoři rádi. Co teď?! Tady ten mezistátní úředníček mu sděluje, že za něj někdo podepsal a vyřídil možná jeho vlastní ortel politické likvidace. Jeho politický a dokonce snad i ekonomický konec. Takto už nebude preferován. Takto bude jeho šance nejistá jako šance jiných a kdo ví, zda se vůbec v politice udrží. Co pak? Co bude dělat?

 

,,To se mi nějak nelíbí!“ oponoval opatrně politik úředníkovi.

,,Nic na tom není, pane kolego, jen je třeba, aby se lidé na zahájení veletrhů odstěhovali z prostor našich veletrhů domů k televizím. Je třeba jim to oznámit a naznačit, kam mají mířit na toto zahájení. Musíme jim vysvětlit, že se tím přiblíží novým možnostem, novým, šťastnějším zítřkům, blíže k vytouženému času blahobytu a bohatství a zde u televizí se usadí ve vší spokojenosti a budou hltat jistě každé slovo mezistátního pověřeného kolegy. Vždyť je to tak snadné. Je třeba, abychom dali společnému mezistátnímu duchu to, co si žádá. Mládež naši pak tímto činem povedeme správným směrem a příští pokolení nás bude za to velebit!“ dokončil úředník samolibě a znovu si přihnul ze svých zásob. Pak si nasadil brýle a vytáhl koncept předchystaného proslovu. Jeden výtisk podal politikovi a do druhého se zálibně začetl.

,,To si upravte podle sebe. Ale ducha, ducha je třeba zachovat. Toto bude váš projev, kde oznámíte velké, mezistátní sjednocení veletrhů.“ Na okamžik se zdálo, že úředníkova mysl při čtení opět utonula ve vidině vysněné budoucnosti, ale hned nato znovu zvedl hlavu a ještě jednou a ještě důrazněji připomenul své přání.

,,Tedy nezapomeňte, zahájení musí přejít na mezistátní půdu! Mezistátní půdu! Naši společnou půdu!“ významně zdůraznil poslední slova pan mezistátní koordinátor a důstojně se usmívajíc, nasměroval svůj ukazovák na věže tušeného, velmi, velmi vzdáleného města, jež nebylo vidět oknem honosné pracovny.

 

,,Proč?“ tiše, snad už jen pro sebe pronesl úředník . Správně vytušil, co se děje v mysli politika. Vystihl chvíli, kdy se státník vyděsil a začal se vnitřně vzpírat tomuto záměru. Ale slovo mezinárodního koordinátora je slovo pána a politik je jen sluha, plnící pánova přání. To proto se mu připomněl, aby pan politik věděl, kde je jeho místo, coby poslušného a dobrého představitele lidu. Ten se v duchu pěkně zalekl. Bylo mu jasné, že když nyní budou veletrhy všechny zaráz pod jednou taktovkou, tak snad některé země mají takové zázemí, že se jich to příliš nedotkne, ale z veletrhů chudších zemí zůstane pouhé torzo nebo jen záplava cizích výrobků, protože vystavovatelé budou preferovat země bohatší. Znamená to, že z domácí nabídky na veletrzích mu zůstane jen druhořadý jarmark! Navíc si jeho osoby už nikdo nevšimne. Bude to jeho politická smrt! Pustí se tedy na tak tenký led? Ne, ještě hůře! Uvízne v bažině balamutění lidí a kolegů tou nejhorší měrou a raději nebude chtít potkat žádného skutečného odborníka na tuto věc?

 

,,Dobrý politik si s tím jistě poradí a to vy jste, pane kolego! Vy jste ten umělec, obdařený invencí a intuicí, vy budete věčně žít na Olympu nejvyšších osobností národa, kdepak já? Já jsem jen obyčejný úředníček. Ale vy? Vy jste ten, který dělá život životem, hospodářství hospodářstvím! Ten, který oživuje mrtvý a prázdný papír! Vy jste tím, jehož slova hltají tisíce lidí, plni nedočkavosti a lačnosti po dalších a dalších skvělých opatřeních do dalších dnů žití! Vy jste ten hrdina! Jak já vám závidím, jste opravdový Mistr. Vy si s tím poradíte!“

,,Jistě, pane kolego, nebude to žádný problém,“ ještě trochu váhavě se ozval pan politik, i když v jeho tónu bylo cítit i hranou lhostejnost, hrdost a profesionální nezlomnost.

 

Konečně úředník odešel se širokým úsměvem, trůnícím na jeho vždy spokojené tváři.

Politik osaměl. Úplně se zhroutil do svého křesla, držel si dlaň na tváři a strnule zíral před sebe. Až po dvaceti minutách jen s největší námahou prkenně vysunul pravou ruku ke stolku a zašátral po tlačítku. Chtěl, jako vždy v takových pohnutých chvílích, zazvonit na sekretářku, aby mu přinesla hodně velkou láhev brandy. Sice si dal jen na jazyk, protože to bylo spíše jen rituální, očistné gesto, ale pomáhalo mu najít v sobě sílu a překousnout ty nejsložitější chvíle. Marně však osahával hranu stolu. Až teď si uvědomil, že asi před měsícem bylo tlačítko vymontováno a on má u saka nenápadný, malý knoflík, který plní tutéž funkci. Zapne mikrofon, aby jeho pravá ruka poslouchala jeho přání. Začervenal se, když si vzpomněl, jak si jen tak z nervozity, sedíc na záchodě a odváděje tam velmi bravurně svou přenamáhavou práci, přejížděl z dlouhé chvíle části svého oděvu a omylem aktivoval propojení na sekretářku. Chtě nechtě, musel se usmát. ,,Parchanti! Ti mi ale dávají zabrat!“ vrátil se do přítomnosti. Vzpomínka na incident jej skutečně postavila na nohy a bylo vidět, jak rychle  nabývá ztracené rovnováhy. ,,Žádná brandy! Tohle je také banalita!“ přistoupil k problému čelem. Přemýšlel, jak z toho ven a jako zkušený člověk došel k závěru, že se věci nějak vyřeší samy. Nebude možná vše stejné, ledacos se změní. Ledacos dostane novou podobu, ale přijdou jistě jiné, nové příležitosti. A třeba je nyní ten správný čas věnovat se vlastní duši, vlastním potřebám a rodině, aby přišlo alespoň nějaké to uspokojení. ,,A uspokojení dnes bude! To je prvý krok k nabytí sebejistoty a optimismu. To musí dobrý profesionální politik vždy mít.“ Zavolal telefonem řidiče, aby mu přistavil vůz a už za několik minut stál v knihkupectví, vybíraje své malé holčičce knihu, ze které jí ten den začne číst. Má tuto knihu moc rád, je v ní spousta milých vzpomínek z jeho vlastního dětství, ba velmi rád na ni vzpomíná i dědeček.

 

 

Ona přeživší dívka se své kožešiny a svého umění s ní zacházet již nevzdala a tak přežila celých čtrnáct dní. Tím se stala velmi váženou osobou, která dokázala vzdorovat tvrdému životu v těch nejsurovějších podmínkách pravěku. Její nápadník si ji rád s oblibou prohlížel, zvláště když žvýkala hromady nejrůznějších kožešin, aby kůže pěkně změkla a stala se vláčnou a poddajnou. To mu připadala vždy obzvláště přitažlivá a neodolatelná.

V tlupě mívali více než často hlad a do bronzova opálená těla žen i dívek připomínala spíše starý, žebrový radiátor, než antické ideály řeckých a římských mramorových soch. Tak mladík, stržen velikou touhou vyjádřit svůj vztah k blahobytu i k roli ženy ve společnosti, jednou v dobrém rozmaru po úspěšném lovu na mamuta zapadlého zcela kompletně do bažiny, provázeného jen 8 procentními ztrátami na životech a 20 procentním odpisem majetku tlupy, se rozhodl vykonat vedle své běžné denní potřeby také velké, umělecké dílo nezměrné světové hodnoty a významu.

 

Celá tlupa se seběhla a pozorovala, jak holýma rukama mísí hlínu z nedalekého, komáry zamořeného bahniště a pak, když hlína dosáhla stavu dokonalé plasticity, rychlými a jistými pohyby umně stvořil mladý umělec figurku velmi kypré, nahé ženy. Takovou, jakou nikdo nikdy mezi těmito lidmi neviděl. Její odulé tvary, spokojeně plná ňadra, rozměrně široké boky a pěkně rovná a vzpřímená záda přihlížející naprosto fascinovala. Také pro ně byly tyto znaky kýženým symbolem mateřství a vytouženého blahobytu. Dokonale vzpřímená postava v tehdejších dávných dobách plných opičích anatomických znaků a opičího chování budila úžas a před tímto symbolem zítřejší evoluce ohromní, stateční, silní mužové – samotní a obávaní legendární Lovci mamutů poklekali na zem a velebili jej. To proto, že jakýkoli pohled na ženu sebou totiž vždy okamžitě nese myšlenky na blahobyt a mateřství a symboliku vyšších ideálů. Tak tedy i tito lidé museli vidět ženskou figuru právě takto. A protože chodili stále nazí, jen tu a tam přioděni kusy kůže, dokázali ocenit tělesné partie, jež dal hlíně zdejší dobový, primitivní a pudy a instinkty vedený umělec.

 

Evoluce je zvláštní patron. Protože tito lidé trpěli chladem, dokázali zpracovat kožešinu, dokázali si vyrobit šídlo, dokázali udělat šídlem do vyčiněné kůže dírky a už jen málo scházelo k tomu, aby si vyrobili první oděv. Bohužel, jak sešít díly kůže k sobě, to byl vynález, kterého ještě tisíce let nebude, takže dál museli chodit v cárech. Stejně tak vynalezli tito lidé špice k oštěpům, ale ne toliko jejich násadu (ratiště) a tak honili zvířata jen tak a vbodávali jim samotné špice do těl, což bylo pochopitelně krajně nebezpečné a působilo to v jejich řadách značné ztráty.

 

Ale vraťme se zpět k dílu oné nevšední krásy, k dílu sošky úplně nahé ženy, jež je nejlepším dokladem toho, že tito lidé nutili své ženy, aby stále chodily bez oděvu, neb zatím neznali jiné obrany proti chladu a mrazu, než byl toliko uctívaný a posvátný oheň, na němž nyní jejich nuzné živobytí toliko plně spočívalo.

Pak dílo společně vypálili v ohništi a postavili na čestné místo ve své rodné jeskyni. Tato umělá žena jim připomínala lidskou neutuchající naději, protože kdyby odešli na sběr a na lov a cestou jim zmrzla polovina žen a tu druhou by rozsápaly dravé šelmy, je zde tato umělá žena, kvůli které se jistě má cenu znovu vracet do jeskyně a začít zase znovu od počátku.

Mladý umělec zcela okouzlil svým výtvarným kouskem i onu moudrou, nádhernou ženu - dívku s kožešinou. Jejich pohledy se střetly, zajiskřilo to a oba mladí lidé pro sebe vzpláli velkou, leč pomíjivou zamilovaností, neb dlouhodobých svazků tito lidé schopni beze sporu nebyli. V celé živočišné říši žádná monogamie totiž neexistuje a neexistovala. Ta patří teprve až k objevům moderním a kulturním, aby se tak dnešní lidé odlišili od okolní přírody, z níž se zcela a provždy vymanili a nežijí přeci jako ta zvířata.

 

Zatímco tedy onen krásný mladý muž obdivoval ji a ona jeho mužné, svalnaté tělo, vplížil se podle do jeskyně nikým nepozorován ohromný, šavlozubý lev. Když to nikdo nečekal, vymrštil se, chňapl onu nyní obdivovanou, nebohou ženu za její pod paží srolovanou kožešinu, kterou odmítala pustit, a vyběhl s ní ven. Mladík, ačkoli byl v prvé chvíli ohromen nečekaným dějem událostí, popadl kamenný úštěp a vrhl se za lítou šelmou. Za chvíli již venku zuřila nelítostná řež mezi mládencem a hladovou kočkou.

 

 

Jak běžel čas, náš politik skutečně dostal novou příležitost se blýsknout před zraky lidu svého státu. Ale nepředbíhejme událostem. Pěkně od začátku. Prostě jednou se otevřely dveře jeho kanceláře a z nich se ozývají nadšené hlasy:,,Ano! Ano! Ano, opravdu se to podařilo, máme tunel do minulosti!“ Ten rozruch způsobila malá delegace místní univerzity, jež s neskrývanou radostí sdělovala světu svůj čerstvý objev. ,,Jsme schopni na základě časové rezonance vychýlit strunová rezidua matriční hmoty do protilehlých časových úseků!“ volal jeden. ,, Jsme schopni spojení s dávnými dobami naší země!“volal třetí přes druhého.

,,No to je úžasné!... a co to vlastně znamená? K čemu to je?“ zeptal se klidně a poněkud pobouřeně ze svého klidu vyrušený politik.

,,Jak to myslíte, k čemu?! To je přece zřejmé! Můžeme nyní skrze časový tunel poslat do minulosti jakýkoli předmět!“ nadšeně se překřikovali páni docenti a páni profesoři.

Ještě dlouho po tom, co odešli, o tom pan politik přemýšlel. Dlouho, několik dnů, snad i týdnů a pak dostal při pohledu na dceru, listující si obrázky nyní již i její oblíbené knihy o pradávných lidech, zajímavý nápad.

,,Už to mám!“ oznámil svému kabinetu. ,,Vím, jak využít objev časového tunelu do minulosti!“

 

Za krátký čas lidé v tomto státě jako jeden muž sledují v televizi napínavé okamžiky neuvěřitelného a epochálního spojení naší doby a naší pozoruhodně vyspělé kultury a civilizace se světem dob dávno minulých. Jejich oblíbený politik drží vysoko nad hlavou malou, roztomilou dívenku, ta se uklání a volá: ,,Posílám tuto knihu, kde se píše o tom, jak těžký život měli lidé v pravěku, právě těmto pravěkým lidem. Je to dárek od nás, lidí ze šťastných zítřků lidem do strádající minulosti! Lovci mamutů Lovcům mamutů!“

Po těchto dojemných slovech dívenka svou malou ručkou hodila knížku do hrdla velkého přístroje, kde kniha s obrázkem ohromného mamuta okamžitě zmizela, jako by ji polkl obří vysavač.

,,Zase jsem s dcerunkou v televizi, zase se na mě všichni dívají.“ Slzy štěstí už politik nedokázal skrýt, ba byli hrdi i mnozí doma u televizí, na chvilku zapomínajíc, že v jejich vlastní zemi jsou jen skromně placenými námezdními silami ve firmách jiných států. Tento muž je hrdina. Na chvíli jim dal zapomenout a představil se jako slušný a starostlivý člověk s roztomilou dcerunkou. Chvíle pro slzy dojetí a upřímné lásky.

A tam kdesi hluboko, přehluboko v čase někdo sebral onu knihu, nasadil si sluchátka intuitivního překladače na hlavu a poslouchal slovo za slovem ony podivné příběhy...

 

 

 

Škrábance, kousance a rány pazourkovým úštěpem dopadají na hrudník ohromné šelmy. Ani ostatní muži nestáli nadarmo, někteří házeli po stvůře kameny, klacky a někteří dokonce zle nadávali. Pravda, mnoho kusů kamene zasáhlo i našeho hrdinného mladíka, ale kdo by se staral o rány, jež byly vlastně původně tak dobře myšleny. Šelma však brzo získala nad mladíkem navrch. Svou mohutnou tlapou mu stála na krku a už už se chystá mladíka usmrtit. Toho od smrti nyní odděluje již jen jediné mocné sevření ohromného chrupu s předlouhými špičáky.

Na štěstí si mladík právě v tuto dramatickou chvíli konečně uvědomil, že tluče šelmu do žeber stále druhou tupou stranou kamene. Otočil tedy v dlani svůj kamenný nástroj zkázy tak, aby hrot směřoval správně a udeřil nyní silou nezměrnou. Hrot zajel hluboko do útrob nebohého zvířete. To se zachvělo ve smrtelné křeči, příšerně zařvalo a prohnulo se celé v nevýslovné bolesti. To byla příležitost, aby přiběhnuvší muži ukázali šelmě skutečnou hořící větev. Kočka pochopila, kdo je tu nyní pánem, pustila mladíka ze svého sevření a před zářivým teplem fyzikálního úkazu utekla do hloubi nedalekého pralesa.

 

 

Malá Gutua a její o dva roky starší bratr naslouchali tomu příběhu se zatajeným dechem. Maminka jim pouštěla poslední večery tuto pohádku z modré krabičky každý večer, vždy kousek po kousku a děti si příběh velmi oblíbily. Za celý den toho měly mnoho a tak rády poslouchaly staré příběhy a vyprávění. Dnes s tatínkem chytali soby z ohrady a vybírali některé do zápřahu a některé k porážce. Je třeba také udělat nové oděvy, děti rychle rostou a sobi lidem dávají mnoho potřebného materiálu a surovin. Ačkoli to jsou dobří lovci, sob jako záloha jim zaručí, že nikdy nebudou hladovět. Dnes dorazili do stanice příbuzní, kteří se vrátili z daleké cesty. Na sobech jeli jako na koních. Byli až na severu na výpravě za černým silicitem – pazourkem. Vezli jej velké množství na svých nákladních zvířatech. Kdyby jeli v zimě, byla by cesta na saních rychlejší, ale na sever se chodí jen v tu nejteplejší část roku, kdy sníh není a sáně by se tam nedaly užít. Zato tady se dá na saních v zimě obrážet svět. Děti usínají s malými štěňátky, nad ohništěm se jim suší úhledně sešité a nádherně nazdobené oblečení z kůže a kožešiny, které je navíc vyzdobeno pruhy vzorované a barvené jemné tkaniny. Mamutovinová kulička povalující se při sněžnicích a lyžích tu zbyla jako svědek dětských her, kdy se děti bavily, ale zároveň procvičovaly ve své dovednosti a zručnost.

Intuitivní překladač z knihy zaslané lidmi z budoucnosti se rozezvučel. Všichni v obydlí ztichli, lehli si do sobích kožešin a s přivřenými očima se přenesli do dalšího vyprávěného příběhu...

 

 

Jednoho dne vyrazilo ohromné stádo mamutů směrem k táboru lovců. Celé tábořiště bylo hned na nohou, všichni se chopili zbraní a běželi vstříc kolosům, kteří pro tyto lidi znamenají zahnání hladu a nejistoty na dlouhé měsíce. S kamennými noži a sekyrami, s kyji i s obyčejným kamením se pustili do nerovného zápasu na život a na smrt. Někteří lidé se snažili narychlo vyhloubit jámu, do které by pak zvíře ulovili, ale museli spěchat, aby dílo stihli ještě dříve, než mamuti zemřou stářím. Spěch, shon a křik opanoval tento kraj. Takový chaos a hluk! Nářek zraněných, skřípání zubů a zvuky lámajících se a drcených kostí, prudké prasknutí s následným vyšplouchnutím vždy, když nepozorná hlava lovce skončila pod obří mamutí nohou. Vysoká vrstva zubožených lidských těl zůstala navršena všude kolem tábořiště, kam až oko dohlédlo. Ale i několik mamutů nepřežilo lov a leží zde těžce chroptíc, zatímco z nich pomalu prchá život. Dívají se na krajinu divoce porostlou stromy s romanticky rozeklanými skalami a dálavami všude zaplněnými neuvěřitelně velkým množstvím jeskyní, aby tehdejší pralidé měli kde přebývat.

Co strašného se však stalo? Maso ulovených zvířat není možné péci! Jeden nepozorný a neloajální mamut omylem šlápl rovnou do ohniště zdejšího diluviálního lidu a zahasil tak jejich obdivuhodnou, životodárnou sílu. Šlápl a rozšlápl společné srdce této komunity a jak chladnul hluchý, šedavý popel, smutněla i mysl těchto pralidí.

Zůstala jen hrůza a velký strach z věcí budoucích. Nyní je čeká jen ta nejkrutější zima a mráz doby ledové. Hlad, nemoci a smrt jsou jejich osudem.

 

Ale nezoufejme a nesnažme se vidět věci jen nejčerněji, protože rekové stateční z naší tlupy se vydali na dlouhou loupeživou výpravu, aby růžovooranžové jazyky ohně uloupili jiné, úplně cizí tlupě. Srdnatě a statečně se polonazí prodírali hromadami a hromadami sněhu, blížíc se k vysokému kopci. Z jeho vrcholu bedlivě sledovali celý kraj, než v dáli jejich oči uzřely tenký a nejasný vertikální pruh dýmu, stoupající z ohniště vzdáleného tábora nějaké úplně cizí tlupy. Ano, tam se vypraví, tam se dostanou a v noci vplíží, aby sebrali těmto lidem to nejcennější, co mají ve středu svého tábora, aby domů ve vší slávě přinesli oheň, živel, jež je jim vším, jež je jejich středobodem i smyslem života, nejlepším společníkem, kamarádem i přítelem. Oheň, fyzikální síla na jejich straně na tomto krutém, překrutém a nevlídném místě divoké, ale krásné diluviální krajiny, jejich domova. Na místě jejich lovů, lásek, sběrů i zranění, děsů, úleků, strastí a smrtí.

 

Nicméně do tábora se vrací mužové velmi rozpačitě. Jsou sice spokojeni s úspěšnou výpravou, neboť výraz blaženosti a uspokojení se jim zračí v jejich doposud primitivních tvářích, ale dotírají na ně i obavy z věcí budoucích. Neb něčeho velkého a doposud nevídaného se jim skutečně povedlo nabýti. Věci však pro ně mohou dopadnouti i velmi nejistě, neb to, co oni dozajista považují jako jeden muž za ohromný úspěch a důležitou věc, nemusí být v očích jejich žen v rodné jeskyni pochopeno správně a nejedno nedorozumění, přenice či výprask může kohokoli z nich pak potkat v míře přehojné.

 

,,Kde být oheň?“ ptá se jedna z žen, jež pamatují zrod nejednoho krápníku jejich vápencového domova. ,,Oheň v bezpečí!“ hlásí muž, jemuž jako by úsměv ze rtů náhle odňala nějaká tajemná, velká a mocná síla a ukryla jej kdesi hluboko, kde jej už nebude moci nikdo nalézti.

,,Nu což, posaďte se a rozfoukejte jej, ať se potěší vaše ženy nebohé a dítka přemnohá blaženostmi, jež teplo skýtá promrzlým údům, čekajících na váš slovutný příchod!“ vyzvala muže jiná žena s rukama u pasu, lokty vystrčenými do stran a smělým pohledem, jež pronikal až do jejich nitra, kde pálil s výčitkou zatím nahlas nevyřčenou.Výčitkou skrytou, ale nyní již živou, jež vyklíčila v její mysli, když uzřela podivné výrazy mužů a jejich prapodivné chování, neb stále v hloučku držíce se, něco jako by mezi sebou skrývali. Leč oni ukázati ohně se zdráhají, jako by jej ani snad neměli. ,,Co to má znamenat? Vaše chování se zdá býti prapodivné? Co skrýváte tam uprostřed mezi sebou? A proč dávno zde nesedíte mezi námi, oheň nevybalujete, uhlíky nerozfoukáváte?“

 

Mlčení a hloupé poznámky ze strany mužů, naivita i prostoduchá jednoduchost jinochů sotva odrostlých prozradila dílo mužů zcela nečekané. V upřímném nadšení jeden hoch kohosi táhne z chumlu mužů ven a volá: ,,Pohleď, matko, oheň nemáme, ale naše výprava více než oheň přináší! Díky naší nezměrné statečnosti, výjimečnosti a dovednosti uloupili jsme strážím cizí tlupy tuto nevšedně krásnou děvu bronzového těla, dlouhých, vlnitých vlasů a linií těla skvostných, velkolepě a rafinovaně vedených. Pohleď sama zde na tu nádheru, jež zahřála nás muže již při pouhém pohledu na ni. Ten nejvroucnější a nejžhavější oheň v našich duších a srdcích rozdmýchala a teplem své krásy nás očarovala a nasytila nás svou líbeznou přítomností. Již nepotřebujeme ničeho, než hledět na tuto krásu, radovat se z její blízkosti a těšit se z její přítomnosti. Nepotřebuji k životu nic více, než ji a největším potěšením a smyslem života mého je letmý dotyk  této víly našeho světa jsoucího!“ Mladík, očividně dědic matčiny bohaté výmluvnosti, nadšeně pokračoval dál: ,, Moje srdce jásá a oslavuje tuto nádheru, jež rozproudila krev v mých žilách, prohřála moje útroby a do žhava...“

 

,,Ty zmetku! Ty darmožroute! Takhle jsem tě vychovala?! Ty budižkničemu! Ty sádelnice zadkomamutí! Ty mamute uslintaná! Jsi ostudou mého života! Největší bolest mi způsobuješ, do hanby a zármutku namáčíš mojí hlavu!“

Z vulkánu čistého ženství se náhle uvolnilo nesmírné množství energie a explodujíc, přeformovalo geologickou stavbu tohoto místa vpravdě v galaktickém měřítku. Každičká molekula se chvěje, každý atom nyní rezonuje a žádný elektron si není jistý svým dosavadním postavením ni drahou svého letu.

,,Co tohle má všechno znamenat?! Kuchyň máminu jsi vyměnit chtěl za úsměv proradné a vábné cizinky?!“ A při těch slovech práskala syna kusem staré kožešiny po zádech a honila jej sem a tam před vchodem jeskyně. To vše byl jen pouhý začátek strašného dějství nadcházejících událostí, kdy se všechny ženy vrhly na své muže, aby je bily, kousaly je do nohou a rukou, škrábaly a vlasy jim trhaly. To vše, aby jim naznačily, že přesto, že je žena symbolem nejposvátnějším, je to symbol posvátnosti jich samých. Symbol jen a jen žen stávajících, kvůli kterým je třeba získat oheň, aby ony byly jeho pánem a domácnost spokojenou tak mohly ve svých rukou pevně třímati a spravovati.

Nepotřebují cizí ženy. Natož takové vizáže přenápadné! Tu, co muži přivedli, škaredě zřídily a kdyby se jí nezastal sám náčelník, Holý mamut, Bůh ví, jak by to s ní dopadlo, neb některé si na ni přinesly i kuchyňské potřeby.

Holý mamut tou dobou neměl žádnou ženu, protože jeho dvaačtyřicátou ženu v pořadí zase nedávno rozsápaly divé šelmy. Nebo zakončila jinak svůj život? Mohl ji potkal osud umrznutí při shánění otopu či jiné diluviální běžné události, jež byly zcela normální a potkaly mnohokráte člověka i vícekrát opakovaně za jediný den.

 

Náš velký hrdina z boje se šavlozubou kočkou se výpravy neúčastnil, neb trávil svůj volný čas se svojí novou družkou. Ale jakmile se dozvěděl, jak potupně zklamali jeho druhové, sbalil si věci a sám, samojediný vyrazil na herkulovsky hrdinnou výpravu s prométheovským cílem.

Jeho výprava však netrvala dlouho. Jak šel sám zadumán, promítaje si události z posledních dní, nedíval se dobře na cestu a jeho svalnaté a krásné tělo se zřítilo do ohromné propasti. Držíc se jednou rukou jakéhosi kořene stromu, druhou si rozřezal kazajku na tenký řemínek, který pak opatřil na konci topůrkem svojí sekery. Tu pak rozhoupal a vyhodil daleko a vysoko z útrob hrůzné propasti, kamsi nahoru ku obloze, do větvoví nedalekých borovic, kde se řemen pevně zachytil. Poskytl tak muži dostatek opory, aby se sám vlastní pomocí vyšplhal pryč z dosahu smrtícího dna propastně přehlubokého jícnu zemského.

 

Ne, už nemůže dál na výpravu, jeho noha je zle podrána skalní stěnou, podél níž se řítil do hlubiny černé. Sáhl si na ni a chtěl si ránu nejprve očistit. Počal si nohu tedy opatrně mnout nahoru a dolů, nahoru a dolů a nahoru... Překvapilo jej, jak se noha zahřívá, stejně jako dlaň. Uvažoval, že kdyby ještě chvíli třel svoji ubohou nohu, ohně by se zde jistě mohl nakonec dočkati. Ale jelikož mu byla jeho vlastní noha drahá, ke stejnému účelu si vzal větev borovou z nedaleké stromu. Po chvíli se mu však zželelo i vlastní ruky a to v době, kdy už čekal, že mu i z ní plamínky brzy vyšlehnouti musí. No nic, vzal tedy úplně jiný, další kus dřeva a třel s ním to první dřevo. A třel a třel, až večer, kdy utichl celý kraj a slunce se uložilo ke spánku, vyšlehl z jeho vzájemně se třoucích dřívek malý plamínek! Ten hned rozhořel se v proud plamenný a projasnil svým světlem zářným dílo mužovo velkolepé. Kouř v tu ránu hned vyrazil ku hvězdám a tu kde se vzaly, tu se vzaly, stály tu dvě dívky. Ta jeho i ta, co byla do tábora nově přivedena, neb utéci zpět chtěla a jeho dívka chytrá s kožešinou šitou jí ku spravedlivému útěku pomoci chtěla a doprovoditi ji na její cestě ku svobodě usilovala. Ale jak obě uviděly nevšední počínání junáka tohoto, k němu šly a k němu se měly svou náklonností, neb seznaly, že toto je pravý muž, jež dá jednou vzniknout novému, chytřejšímu a dokonalejšímu pokolení, jež bude blíže ke šťastným zítřkům shlížeti a zlatému věku lidstva se toužebně blížiti.

 

Hned zítra vyrazí celá tlupa pryč odtud. Půjdou daleko, daleko do kraje, kterýžto je pro naši tlupu dnes ještě cizím koutem světa diluviálního. Půjdou až k velké řece a k jeskyním, jež ji obklopují, aby tam kresbami sobů a koní oživili bezútěšnost a chudobu života svého fosilního a novými, hrdinskými činy na novém území mnoho nového sobě vydobyli a mnoho neuvěřitelného prožili. Bychom mohli my, jejich potomkové, být hrdi na skutky reků těchto nyní opěvovaných.

Nad krajinou vyšel měsíc a v jeho mihotavé záři tajemné se procházela četná mamutí stáda. Ohně tohoto světa vesele praskají a lidé si vypravují příběhy nejroztodivnější. O událostech nejpodivuhodnějších i nejvšednějších. Ano, to byla obdivuhodná a slovutná doba - doba našich nejdávnějších a nejlegendárnějších předků, dávných Lovců mamutů. Buďme na ně hrdi. My i potomci naši! Po věky věků a nikdy jinak!

 

 

 

 

Malá Gutua a její o dva roky starší bratr pozorně poslouchají ve svém obydlí tento příběh a hltají každé slovo knihy. Jejich otec ještě zaopatřuje na noc soby a kontroluje ohradu i psy. Matka je s nimi v obydlí u teplého ohně, odkrajuje si kousek horkého, mamutího masa a zajídá je chlebem z rákosové mouky. I děti si spokojeně odkusují ze svých velkých porcí. Ještě chvíli bude jejich matka balit věci na zítřejší přesun na novou stanici. Je třeba zavést soby na nové pastviny a také je třeba tam vyměnit mnoho zboží a zajistit dostatek surovin na výrobu tašek k uložení celedru a kiatolu, které se budou hodit v zimě. Ale určitě část vymění za takuru, natufalky a šuzaf, aby bylo čím zdobit oděvy, sáně, batohy nůše i boty. Už se těší na setkání s mnohými zajímavými lidmi. Jistě i oni přivezou svoje nové příběhy, aby si je vzájemně při svých setkáních vyprávěli a obohatili si svůj, někdy nudný život lidí zlatého věku lidstva trochou napínavého a dramatického dobrodružství.

 

Malá Gutua přemýšlí o novém příběhu. Je jí líto těch podivných, hloupých lidí a jejich smutných osudů. Dívá se na hbité ruce maminky, na krásné a zdobené prostředí jejich domova, na kresby velkých duchů Twasihukatara a Šutuhusara na koženém závěsu. Vzpomene si na sošku nahé dámy, ukrytou v malém sklípečku pod obydlím, která ochraňuje tuto domácnost a odhání všechny zlé duchy. Je spokojená, cítí se moc dobře a bezpečně v teple domova u ohniště v měkkých kožešinách. Vždy bude dítětem hojnosti a blahobytu.

 ,,Mami, o kom vlastně to velké povídání bylo?“

 

 

 

 

                                                                                                                             Předchozí          Další

Zpět na výběr kapitol

Zpět na výběr autorových knih

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák: antropark@seznam.cz 

© Aktualizace Libor Balák 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák